Jen ty mašiny roztlučme!
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jen ty mašiny roztlučme! |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl II. Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Praha: B. Kočí 1908. s. 683–688. |
Licence: | PD old 70 |
O mašinách či-li abychom to hodně po česku řekli: o strojech mluví se teď mnohem víc než kdy jindy a to hlavně proto, že skoro všechna živnost uvázla, která z mašin pochází; jmenovitě týká se to mašin tiskařských. Fabriky na kartoun se nemohou již skoro ani hnout, mají sílu nadělaného zboží, a nic nejde na odbyt; ony nemohou tedy tolik dělníků obživit, jako se jindy dělalo, a tudíž je jich hodný počet bez chleba. V Praze i jinde jsou tito dělníci známi pod jménem tiskařů.
Tito lidé vydělávali před lety hezké peníze; když se však počaly mašiny množit, skrze kteréž ruční práce ovšem pořád ubývalo, počal se také vejdělek pracovníků krátit, a mnohý tiskař zůstával docela bez práce. I bylo na tu věc arci velké stejskání, a všeobecně vrčelo se na mašiny, o kterých mnozí křičeli, že jsou příčina všeho ztenčování tiskařského živobytí. Nespokojenost mezi tím stavem pořád rostla, až i před čtyřmi lety v Praze tím způsobem propukla, že se tiskaři vzbouřili a mašiny rozkotati hrozili.
Tenkráte bylo arci takové srocování něco neobyčejného, ba hrozného, poněvadž se ani mírné veřejné schůzky držeti nesměly; i lekli se toho mnozí a báli se již zlých následků; na štěstí učinilo se ale ještě dosti časně mezi fabrikanty a dělníky jisté vyrovnání, při kterémž celá ta živnost až do našich dnů zůstala. Ale skrze politické pohnutí našeho lidu zarazil se na nějaký čas skoro všechen obchod, tím utrrpěl průmysl, a tím utrpělo i dělnictvo, které již beztoho veliké vejdělky nemělo. Hned v měsíci březnu začalo se v Praze u Svatováclavského výboru (kterýž byl tenkrát do všeho jako oheň) množství tiskařů o pomoc ucházet, i nalezly se také skutečně prostředky, že se jim na několik neděl potřebná výživa pojistila. Někteří fabrikanti dali pracovat, jen aby se pracovalo – na prodej zboží nebylo ani pomyšlení – a jiní uvolili se zase k peněžitým obětím.
Tak se to vleklo až do posledních, právě minulých dnů. Bylo to jako lhůta mezi životem a neživotem; někdo nemohl udat, co z toho vypadne, jak to bude dále vyhlížet. Lhůta vypršela, a nyní je zas mnoho rukou bez díla. Byly stran toho žádosti a stížnosti u městské rady, bylo stran toho rokováno – k jakému konci to však přijde, nevíme; to ale víme, že mezi tiskaři všeobecné rozhořčení panuje, že chtějí, aby byly alespoň z části mašiny zrušeny, poněvadž jedině v nich svou zkázu vyhledávají.
I byli stran té věci mnohokráte u velikém počtu pohromadě, radili se, ano vydali též k obecenstvu, kdež mu svou velikou bídu vypisujou a o slitování žádají: ale mnohem lépe bylo by snad, kdyby důkladné popsání celého stavu vydali a dobře vyjasnili, v čem ty jejich stížnosti a žádosti spočívají, a to by musilo přijít do některého spisu, který se hustě čítá, aby obecenstvo co možná v největším počtu zvědělo, jsou-li ty jejich žaloby a prosby spravedlivé a dá-li se jim pomoct. Pražský Posel by sám rád něco do své tobolky strčil, co by bylo ze zkušenosti a s pravdou napsáno: byl by rád, kdyby mu některý poctivý dělník, jakkoliv to umí, pověděl, co myslí: jak se má ta křivá věc vyrovnat?
I chtěl jsem již sám několikráte o ní začít, ale poněvadž je teď trochu mnoho práce, nemohl jsem svůj oumysl až dosaváde provést. Tu se mi naskytl v jistých novinách článek, který se mi líbil zvláště pro tu upřímnost a jednoduchost, s kterouž o té důležité věci jedná, a protož ho teď při své práci poněkud užívám.
Zhusta je slyšet: „Stroje jsou nejužitečnější vynálezy novějších časů!“. Jiní zase křičejí: „Mašiny musil zrovna ďábel vymyslit a k naší zkáze na zem uvést.“
Kdo má nyní pravdu? Obě strany nemohou přec pravdu mít; vždyť nemůže bejt dlaň nebo stěna bílá a na těch samých místech zároveň také černá! Jedni chtějí ale přece mašiny mermomocí a jako šmahem do nebe vynachválit – druzí pak je chtějí zase od první až do poslední do pekla zatratit. Snad by neuškodilo, abysme se věci blíže na srst podívali; možná, že budeme pak moci také moudré slovíčko o ní povědít.
Když je tu nějaká veliká tíže, takhle ku příkladu několik set cihel, které by jediný člověk živou mocí najednou neunesl, tedy se chytí snad mašiny a už to jde?
Ne, tak to nemyslíme. Takovou hromadu cihel může člověk i bez mašiny odnést, když nosí cihlu po cihle. A tak se může dělat s každým břemenem, které je tuze těžké. A jsou-li vůbec všechny stroje špatné nebo dobré, škodlivé nebo užitečné, to je nám těžko rozhodnout, to si netroufáme učinit. No, tedy by se mohla k tomu snad nějaká učená mašina vymyslit? Snad abychom se mohli nějakého doktora zeptat, co tomu říká? Ale prozatím se o to sami pokusíme, a budeme stroje jako hromadu cihel rozebírat; každou vezmem do ruky a podíváme se, je-li užitečná nebo škodná.
Vezměme ku př. pouhý měch. Nejstarší a nejpřirozenější měch jsou arci plíce, a když chceme drobytek rudy rozpustit, tedy ji dáme na kousek uhlí a foukáme do toho tak dlouho, až se ruda rozpustí. Na trochytek rudy nepotřebujeme arci žádnou zvláštní mašinu; kdybychom jí ale chtěli celý centýř rozpustit, tuť by to šlo již ovšem trochu obtížněji. To by se muselo snad na tisíce lidí nastavit, a ti by museli do toho foukat, až by jim tváře praskly – a mně se zdá, že by jim brzo dech nestačil. Nu, tedy se vezme do ruky měch! Toho se chopí jediný člověk, a vítr začne do uhlí fičet, až to hučí a z výhně jiskry lítají. Ale s takovým měchem, jako je snad v kovárně a který může sebe menší klouče tahat, s tím se také všecko nesvede, když jsou takhle někde hutě nebo pec a ono se do ní shora asi sto centnýřů tvrdého kamení nasype, které má dolem jako tekuté železo vytéct. Tu musejí být vedle sebe dvě nebo tři trouby čili roury, které ani člověk neobejme, v těch se pohybuje velká zátka čili špunt sem a tam, a tím vybíhá do pece takový proud větru, jako kdyby as milion lidí foukalo.
Co myslíte, máme nebo nemáme takovou mašinu roztlouct?
Ach, kam pak bychom dali rozum! Pravíte mi na to. Ale ty mašiny v přádelnách, ty nestojí za starého čerta! – Možná, ale počkejme ještě trochu; však my se k nim také dostane; my jim také dáme.
Zatím si prohlídněme jiné mašiny, co mají stokrát a tisíckrát větší sílu, nežli je lidská, a také ji zastupujou; jakož jsou ku př. všelijaké zdviháky nebo stroje zdvihací. Když se pracuje někde na velikánském stavení, jako se dělo za posledních let v Praze na řetězovém mostě, na cestovodu při železné dráze; to se vám musejí zvedat tak hrozitánské kamení, že by zůstala na věky věků na tom místě ležet, kde je Pán Bůh stvořil, kdyby nebylo rozličně vymyšlených mašin. To máte tak nazvané skřipce, jeřáby nebo samoříže, a kdyby jich nebylo, tedy nevím, jakýma rukama by se mohly velikánské čtverhranníky z tvrdého kamene do výšky vytáhnout a potom ku př. zase do hloubky do vody spustit, když se nějaký most staví!
To je všecko dobře, pravíte vy na to, některé mašiny jsou arci užitečné; vždyť pak ani tiskaři na všechny nebručí; ale jak pak omluvíte mašiny přádelní?
Jen zvolna, milý příteli, i na ty se dostaneme; a jsou-li opravdu škodlivé – vem je šlak, tedy řeknem, že jsou škodlivé. Ale vždyť máme ještě jiné mašiny, ku př. ve vodárnách, kde ; několik jednoduchých kol vodu po celém městě žene; máme parní stroje na horách, k rukám havířstva; ty váží mnohdy vodu z hloubky na sto sáhů, by se mohlo pod zemí, v šachtách pracovat čili po hornicku řečeno: pavovat, a kdybysme neměli takových mašin, dobývali bychom málo stříbra a zlata i jiných kovů nebo kamenného uhlí; a to by bylo nad míru drahé.
Hm! řeknete mi zas na to. Před lety neměli parní stroje, a dobývali také zlato a stříbro – a jak – co ho bylo!
To věřím – právě proto, že ho tenkrát v zemi tolik ještě bylo, a že bylo snadněji se k němu dostat, nebylo parních strojů tak velice potřebí; ale nemyslete, že neměli za to na horách jiné mašiny, a jmenovitě co se vyvažování vody týče! i měli je, a jak drahé, jak rozmanitě skládané; a přece jim někdy nepostačily, přece s nimi nic nepořídili. Ku př. kdyby byli měli před třemi sty lety v Kutné Hoře parní stroj, aby byli mohli vodu přemoct, která se do dobrých dolů nahrnula – ejhle, co by to bylo ještě stříbra bývalo! Snad by do dneška pavovali. Ale svými tehdejšími „vosrkunsty“ nemohli nic pořídit – a tak zůstaly bezpochyby veliké poklady v zemi ležet.
Také parní stroje, co ženou vozy po železné dráze a lodi po řekách a přes moře, ty nemůžeme také zatratit; ty přinášejí všeobecný užitek a neškodí žádnému – leda šenkýřům, co měli svoje hnízda na starých silnicích, a formanům, co se jako šneky světem vláčeli. Co se teď jenom času na cestách s těmi parními stroji ušetří! A čas je přece život – tedy se ušetří zrovna života.
Nestrkejte mi stran těch železných silnic pod nos, že se skrze ně u nás dříví zdražilo. Ono se za poslední leta vůbec všecko zdražilo, a třeba se nebyly železné dráhy stavěly, na dříví bylo by přece také přirazilo. Ostatně bude teď jenom na nové zemské správě záležet, aby se do lesního hospodářství lepší pořádek zavedl, než jaký zvláště za posledních časů panoval, kdežto se lesy nemilosrdně a nesmyslně hubily. A kdyby už všecky žíly praskly, kdybychom i několik let mladé lesiny šetřily – ty můj Pane! Což je dříví na bavorských hranicích! V Šumavě je posud dříví, že by při něm celé české království vařiti mohlo; jen by se musilo na to pomyslit, jak ho s vysokých hor dolů dostat – a to by nebylo posléz také žádné čarodějnictví. i peníze nechaly by se na to snad sehnat; vždyť by se dobývala věc, na kterou se dříve žádný náklad nevedl, žádný kapitál nepotřeboval, a to je už hodný prospěch, nežli když musíme peníze teprva zasívat; to je věc, která tam stojí od stvoření světa, a také tam snad až do skonání světa státi zůstane, jestli se jí ruka lidská nezmocní. Ty lesy tam rostou a hnijou, a zas rostou a hnijou, jen jak se Pánu Bohu líbí.
„Dobrá, dobrá!“ slyším zas tiskaře namítat. „Ale což mi řeknete o mašinách na kartouny?“
Milý příteli! To je lechtivá otázka. Já vám na ni odpovím, ale dříve začnu u snadnějšího; začnu u strojů přádelních, an se jim už déle vyhnout nemohu.
Musím se přiznat, když jsem přišel ponejprv do velké přádelny, když jsem viděl, jak ta ohromná mašina jako nějaká čarodějnice se 40ti tisíci pracovitých ruk nitku za nitkou táhla, jak tam jediná osoba, mnohdy pouhý pacholík nebo pouhé děvče, sto vřetýnek obstarávala, a jak se to všecko vespolek hýbalo a pracovalo: tu mi bylo u srdce jaksi těsno a nelibo, i nemohl jsem člověku se diviti, který byl ten mistrný stroj vymysliti, neboť jsem si zpomněl na ubohé přástevníky a přástevnice, kteří nemohou s takovými stroji o závod pracovat, a viděl jsem v duchu, že musí naše malomocná přástva v Krkonoších zahynout.
Z jedné strany vyskytuje se arci prospěch, že si člověk, i tedy sám chudý přádelník, celý šat nebo košili z bavlněné tkaniny za několik grošů zjedná, když jsou na to fabriky; všeobecně nedá se užitek z nich upřít, ale přástva při tom hyne, a lidé, co se jí živili, přicházejí na mizinu. Tím se mi kormoutilo srdce. Když se mi pravilo: „Na všeobecný užitek musí se hledět více nežli na ten, co se týká jenom některých osob nebo jisté třídy lidu“ – tu pravila moje ústa pokaždé: Ano, to je pravda! – ale srdce moje nemohlo říci: Ano, neboť jsem viděl, jak děti ubohých přástevníků celé otrhané a vyhladovělé běhaly. Ty sinemohly ani bavlněné košile pořídit. V jiných horách našeho království, v tak řečeném Rudohoří (Erzgebirge), berou zase krajkářům mašiny všechnu výživu; to jsou všechno silné důkazy proti fabrikám – a přece, kdož může udat s jistotou, co by se tu mělo počíti?
Snad abychom vynálezce každé nové mašiny oběsili? – Anebo každého do šatlavy strčili, kdo by chtěl u nás nějakou podle cizozemských dělati? i ano, z počátku bylo dost takových myšlenek a když byl vynálezce už mrtev, tedy ho ještě v hrobě proklínali. Zde onde byli by snad takového vynálezce před soud pohnali, ale on byl náhodou živ v zemi anglické, kde se nikomu žádné svévolné příkoří činiti nemůže. Tu si tedy mrzouti myslili: Poněvadž mu nemůžeme už nic udělat, tedy trop, co chceš, ale u nás nedovolíme žádné přádelny, žádné fabriky na nějaké tkaniny a krajky stavěti, a okolo hranic postavíme celou armádu hlídačů, aby sem ani nitka z ciziny neproklouzla.
To by bylo arci všecko dobře bývalo, kdybychom byli své plátno a předivo jen pro vlastní dům potřebovali, a kdyby každá krajkářka své kraječky sama byla mohla nositi; ale tomu tak nebylo. Plátno z Krkonošských hor vyváželo se do Rakous, do Uher a do Vlach, ba do celého světa. i v Anglii a Americe nosily se košile z plátna českého, dokud se tam nevozilo – lacinější.
Půl světa nosilo čepečky s krajkami, které se v našem Rudohoří dělaly – a to vedle vyhlášených holandských; když ale vymyšlena jest tkanina, která sluje til, tu se přestaly kraječky nejen do ciziny, ale i v domácích krajích prodávat. Naše pohraniční stráž má mnoho řádných lidí, ale bavlněná tkanina a tilové nitky jsou tuze jemné a tenounké, ty proklouznou, i kdyby stál muž podle muže. Nikde nedá se tak snadno pašovati jako v krajinách, kde jsou lesy a hory, a ty jsou na českých hranicích.
My se podobali člověku, který má před sebou nepřítele; rád by se ubránil, ručnici popadne, ale hlavištěm čili kolbou na něj namíří a hlaveň si na prsa nasadí. Místo co jsme měli sami střílet, nechali jsme na sebe střílet. My sami nechtěli jsme našim přádelníkům a krajkářům ublížit, ale dopustili jsme, že je cizozemsko na mizinu přivedlo. Ale byla to přirozená věc; kupovali jsme, kde bylo co lacinějšího, a neptali se, kdo to dělal.
A takž opravdu mašiny našim dělníkům uškodily, a posavad jim škodí; ale ne ty naše, v Čechách, při kterých se náš lid živí, ale ty, co jsou v An glicku; z těch pochází nedostatek našich dělníků, jejich hlad a bída, ty zkazily celou naši přástvu.
Co byste řekli, kolik strojních vřetýnek v anglické zemi asi přede? – musíte vědět, že je to země asi třikrát tak veliká jako naše česká. No, co byste řekli? – Roku 1844 jich tam bylo už 14 milionů, kdežto jich v Čechách ani půl milionu nebylo. To je nějaký rozdíl! Kdybychom se měli s Anglickem měřit, muselo by jich tu být alespoň 4 miliony, tedy osmkrát tolik, nežli co jich tenkrát bylo.
Vpřádelních strojích na len počítalo se v Angličanech již roku 1843 půlčtvrta milionu vřetýnek, a ty zdělaly zboží za půldruhého milionu centnýřů, což na penězích asi 80 milionů stříbra obnášelo.
Rozvažte si to všecko a řekněte pak, jestli bychom našim přádelníkům, co se moří u kužele, pomohli, kdybychom jednu nebo snad všechny mašiny zrušili, co jich v Čechách máme? Kdyby se měla vůbec zase přástva zavést, jakž bývala před 50 lety, toť by se musily také všechny mašiny v Anglicku a Francouzsku roztlouci – a to přece nejde, co? A nebo bychom musili okolo naší země nějakou zeď až do oblak vystavět, aby sem z ciziny ani nitka neproklouzla – a pak bychom teprva měli bídu na krku; buďto bychom jeden druhého kousali, a nebo aspoň svlékali, jak vám níže ukážu.
A teď si vezmeme ty nešťastné mašiny na kartoun do prádla!
V Anglicku se dělá do roka více nežli za 70 milionů zlatých tisknutého bavlněného zboží. Kdybychom tedy u nás mašiny rozbourali, dali bychom Angličanům příležitost, že by si jich mohli ještě více vystavět. Já řku, přátelé, co máte na ty mašiny pivku, chcete pocít něco ve prospěch cizích Angličanů? Mně se zdá, že byste mohli raději sobě a svým pánům kousek vejdělku dopřát, nežli těm cizincům za mořem.
Zrušení mašin není tedy už proto nic platno, že se nemohou ve všech zemích zrušit. A kdyby se i mohly zrušit, kdyby se i veškeré země na tom usnesly, že všechny mašiny roztlučou, myslíte, že by to dalo nějaký užitek? Mně se zdá, že ne, a že bychom z toho měli spíše škodu. Pomyslete jen: teď je v Evropě podle posledního sečtení asi 296 milionů lidí, tedy mnohem více nežli před časy bývalo; co je tu potřeba věcí jenom na oděv! Věru, kdyby nebylo mašin, museli bychom brzo jako Adam a Eva chodit, ani bychom si zástěru upříst a nějak ji obarvit nemohli, anebo by musely jiná řemesla a jiné živnosti na mizinu přijít a ladem ležet. Lidské ruce teď při našich potřebách už ani nepostačují a bez mašin bychme vůbec již ani nevydrželi.
Ani naše Čechy nemohou bez mašin obstát, protože by nemohly svoje ruční práce na trh přinášet, kde se dílo z mašin prodává; země česká sama pro sebe nemá ale tolik kupců, aby mohla všechny své průmyslníky a fabriční lidi uživit. My musíme se svým plátnem, se suknem, s bavlněným zbožím, s krajkami ven ze země, musíme si výnosné trhy vydobýt – to jest, musíme hledět, abychme zas všude lacino prodávali, kde jsme dříve prodávali, nežli nás odtamtud Angličané vytiskli. Nežli se nám to ale podaří, musíme mít desetkrát i stokrát více mašin, nežli posud máme, neřku-li, abychme ty zrušili, které už pracujou. Jejich zrušení byloby zrovna proti rozumu.
Mnohý bude však přece ještě tvrdit, že naši přádelníci, krajkáři, tkalci a jiní dělníci jenom skrze fabriky, skrze ty mašiny zchudli.
To je ale převrácený soud. Z mašin a z toho, že se mašinami více zboží udělá, nepochází nedostatek mezi dělníky, nýbrž on pochází z toho, že má to zboží malého odbytu, že se ho málo prodává. Když některá mašina stokrát více zboží zhotoví, tedy se ho musí také stokrát více prodat, a pak se celá věc vyrovná, pak je zas všecko v pořádku. Když se dělají mašiny, musí se také o to pečovat, aby se zboží hodně prodávalo, musejí se vyhledávat místa, kde je dobrého odbytu. To umějí Angličané, ale my to až posud neuměli, a protož nemohou Angličané pro sebe ani dost mašin nadělat, my jich ale máme už nazbyt.
Jiné důležité pravidlo jest toto: Když se někde nějaká nová mašina vymyslí, tedy se musí hned tam zavest, kde dříve tu práci, kterou ona vykonává, lidské ruce konaly, aby z toho jiná strana zisku neměla, a ta krajina škodu! A potom ať se dělá tolik fabrik, až by všichni lidé, co se dříve ruční prací živili, zase u nich obživu nalezli. To je dle mého mínění ten jediný prostředek proti zchudnutí.
Kdyby se byly v Krkonoších hned veliké přádelny na len založily, tedy bychme Čechové nebyli ona místa a trhy ztratili, kde jsme ode dávných věků plátno prodávali a odkud nás Angličané vytiskli. Ale my je můžeme zas také vytisknout, nebo alespoň utisknout, protože se u nás vůbec laciněji pracuje, jen když se té věci kapitalisté ujmou a dělníci jim ochotně pomáhati budou; jen když se proti anglickým fabrikám ohradíme, skrze obchodní spojení s Amerikou zas na tamější obrovské trhy se dostanem, když i v přátelské srozumění stran záležitostí obchodních s Německou říší vstoupíme a vší silou Rakouské říše ten obchod i na moři obhájíme, hlavně ale když se trhů na poledních stranách zmocníme.
Toto poslední je jmenovitě nad míru důležité, a zasluhuje všechnu pozornost našich obchodníků, ne jenom fabrikantů. Na polední stranu, dolů po Dunaji, po němž od několika let i Němci pasou, měla by se hlavní žíla našeho obchodu obrátit. K tomu cíli utvořilo se také jedno zvláštní oddělení při jednotě, která se „Slovanskou Lípou“ nazývá, zde v Praze hlavní sídlo míti má a bohdá i míti bude, jen až se zas pokojní dnové navrátí. Pak o ní také ještě promluvíme.
Ale k docílení prospěchu z takového obchodu musí být mezi námi jednota a svornost, svornost mezi dělníky a majitelem fabriky. Tento jest jako hlava, onino jsou jako oudy; mají tito proti hlavě zuřiti?
Buďme svorní, nechť jsme jakéhokoli národu, Čechové neb Němci! Či by měla pravá ruka levou nebo levá pravou vázati?
Smluvme se, srozumějme se o našem společném oučelu, o našem společném prospěchu.
Mašiny nejsou vlastně nic jiného, nežli dělané lidské ruce. A když pravíme: Jen ty mašiny roztlučme, tedy je to zrovna tolik, jako bychme řekli: Jen si usekejme ruce!
Ach, pěkně děkuju! To necháme bejt.