Jedna či dvě zahraniční politiky?

Údaje o textu
Titulek:	Jedna či dvě zahraniční politiky?
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 76, č. 60. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	01. 03. 1936
Licence:	PD old 70

Nemám v úmyslu ani dnes zabývati se osobní stránkou změny v ministerstvu zahraničí. Zdá se mně jen, že budeme mit politiky dvě: obecnou a specielní hospodářskou, podunajskou. Konečně, nebude-li jedna úmyslně nebo neúmyslně překážeti druhé, nýbrž budou-li obě prodchnuty jedním duchem a loyální vůlí vzájemně se doplňovati, nebylo by to žádným neštěstím.

O tom, co bylo dosud v ohledu hospodářském, raději ani nemluviti; v tom byla naše malodohodová politika přece jen polovičatá, ba víc, hodně prázdná. Ovšem doba pro její regeneraci není zrovna příznivá. Není možná s Itálií, dokud Malá dohoda je účastná na sankcích, ale už dokonce ne bez Itálie. Ovšem jsou nutny předběžné, v tomto případě základní práce, a zdá se, že dr. Hodža je odhodlán, zrovna v této vážné přípravě postupovati s veškerou energií. Středoevropská politika hospodářská je konečně vlastně podmínkou hospodářské činnosti vlády, kterou dr. Hodža při nastoupení svého úřadu tak slavnostně slíbil. A snad možno také doufati, že mu nepůjde při tom jen o podunajský problém zemědělský, přirozeně mu blízký a dojista pro řešení celého problému základní, nýbrž také o náš životní zájem, o regeneraci našeho průmyslu. Poněvadž všechno to je otázkou neobyčejně komplikovanou, vyžadující velmi pečlivé přípravné práce, bylo by chybou čekati, až všeobecná situace politická dovolí, jednati o možnosti uskutečniti dojista ne lehký problém.

Pro to ovšem nebude dříve příhodné chvíle, dokud nebude skončena politika sankcí. Ale i pak, zdá se, pod jednou podmínkou, že totiž malodohodové státy zůstanou hodně pasivními v eventuelní otázce jejich zostření, a nebudou míti již ctižádost, aby byly mezi předními protagonisty famósní kolektivní bezpečnosti Společnosti národů, která musí býti podepřena možnými i nemožnými smlouvami regionálními, aby něco znamenala a byla tak podivuhodně — kolektivní. Vyhrají-li nyní v Ženevě fanatikové autority Společnosti národů, zásadní pacifisté jako lord Cecil, radikálové, socialisté a bolševici, pak může býti ovšem ohrožen mír, ale dojista na dlouho hospodářská střední Evropa, o nezbytném sblíženi Itálie a Německa i jeho důsledcích ani nemluvě. A jestli si uvědomíme, že již nynějšími sankcemi byla způsobena hluboká přeměna Itálie k hospodářské soběstačnosti i v ohledu průmyslovém, bylo by hříchem se klamati, že jsou sankce plánovitým ubíjením možností hospodářské střední Evropy — zejména také celkového hospodářství našeho, takže problém hospodářské střední Evropy je už dosavadní politikou neobyčejně ztížen.

Zdá se arciť, že p. Eden cítí jako ministr zahraniční svou zodpovědnost poněkud jinak, než jako ministr pro Společnost národů. Vypadá to, jako by už tak skálopevně nevěřil, že sankcemi pochod Itálie zastaví. Aspoň to, čím sebe i Anglii utěšuje, že totiž Itálie sbírá již zlato obětováním snubních prstenů, což udělala také královna, je přece jen trochu — od anglického ministra aspoň překvapující. My druzí v tom vidíme něco jiného — hloubku italského patriotismu! Je však přece jen velmi zajímavé, když sám p. Eden připomíná, že úkolem Společnosti národů není jen, aby byla, smím-li tak říci, policajtem míru, nýbrž že má býti orgánem vyrovnávacím, usmiřovacím.

Zejména nyní, ve chvíli veliké hádanky tokijské, která dojista není rozřešena přemožením vojenské vzpoury, by bylo těžkým proviněním na míru a pokoji světa, kdyby chtěla Ženeva z nepřátelství proti Mussolinimu zostřovati novými sankcemi evropskou situaci, jen aby byla potrestána s ním Itálie za to, co do syta dělaly všecky koloniální státy a v čem všecky viděly kulturní úlohu Evropy.

Itálie má pravdu, říká-li, že při rozdílení koloniálních mandátů v Paříži vyšla naprázdno a že to bylo velikou nespravedlností. Ale ovšem nelze zapomínati, že by snad bývalo i pro ni lépe, kdyby byla se vší svou energií žádala podíl na koloniích a ne — Rjeku, které pro Itálii nemá po zkušenostech takového významu, jaký jí přikládal veliký — básník. Ale konečně to nemění nic na faktu, že Itálie od svého cíle neupustí a že ostatní svět musí počítati s tím, že Itálie je a přes všecky oběti africké výpravy bude i dál jedním z nejvážnějších faktorů evropského míru.

Bylo velkou a neobyčejně vážnou otázkou, působil-li fašistický patriotismus také na psychu italského vojáka. Po zkušenostech z Habeše zdá se, že odpověď není pochybná. Co to znamená pro hodnotu skvěle vyzbrojené milionové armády italské, bylo by opravdu zbytečné rozváděti. Jen bych myslil, že je potřeba u nás o všem tom uvažovati bez každé sentimentality, zrovna tak, jako sentimentality nemá a nežádá také politika italská. Chce jen trochu spravedlivosti pro demografickou nutnost své expanse a chce samozřejmě, aby se nikdo nepletl do jejích vnitřních věcí, a tu se mně zdá, že by bylo hříchem na našich životních zájmech a na naší budoucnosti, kdybychom myslili, že je vážnější náš úkol býti apoštoly a v celém světě obhájci naší formy demokracie, než abychom byli strážci vlastní své budoucnosti.

Musíme voliti mezi dvojí politikou! Buď odpočívati na zvadlých vavřínech ženevských triumfů a trvati na nebezpečí ohrožení své samostatnosti, na obdivuhodné politice kolektivní bezpečnosti a autority Spol. národů, která místo k míru a slibovanému odzbrojení vede k šílenému, a to dokonce opožděnému zbrojení hlavního představitele této politiky, Anglie, a k dojista ne povznášejícímu faktu, že my i Francie hledáme útočiště u bolševiků, a za to se smiřujeme s jejich amoralismem a krvavou násilností. Anebo snažiti se o svou, zdravou a přirozenou politiku řešení hospodářského a tím i později politického problému střední Evropy!

Obě dělati nelze v daných poměrech napětí italsko-ženevského — jen jednu nebo druhou! Zdá se, že ti, kteří nemají podílu na vavřínech politiky první, nemohou býti než pro vážnou snahu o druhou! Ale pak musíme míti odvahu říci, že se pro prázdnou ideologii kolektivní bezpečnosti nedáme svésti na nebezpečnou cestu zostření sankcí, která by mohla znamenati těžké nebezpečí pro naši samostatnost, ale která osudným porušením evropské rovnováhy v důsledku nevyhnutelné potom změny veškeré italské politiky, i kdyby nedošlo k válečnému konfliktu, by dojista znamenala ohrožení životních našich zájmů na nedohlednou budoucnost!