Je usilovné zbrojení světovou konjunkturou?
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Je usilovné zbrojení světovou konjunkturou? |
| Autor: | Vilém Julius Hauner |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 77, č. 159. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 11. 06. 1937 |
| Licence: |  PD old 70 |
Oživení hospodářského života, jak se jeví po krisi nastalé koncem dvacátých let tohoto století, má různé důvody. Za jeden z nich, proč v poslední době na př. v Německu se jeví značný hospodářský rozmach, se považuje usilovné zbrojení a spojená s ním snaha po autarkii. Německo uspořádalo v Düsseldorfu výstavu, která je věnována hlavně otázkám nových surovin, a při té příležitosti vychází v německém tisku řada článků, které se snaží dokázat, jak blahodárně na německý průmysl a jeho zaměstnanost působil čtyřletý plán o zbrojení, právě dokončený, jakož bude působiti i plán nový, započatý r. 1937. Autoři těchto článků dovozují, že veškerý hospodářský život se tím dostal do pohybu a že v krátké době bude lze dospěti k zvětšené spotřebě nepostradatelných statků, tedy k většímu blahobytu.
Nelze upříti, že zvýšené zbrojení, které má arci za následek zvýšenou výrobu i v jiných odvětvích, pracujících přímo neb nepřímo pro válečný průmysl, povzneslo zaměstnanost (ač i v Německu je stále ještě na milion nezaměstnaných) a „roztočilo kolečka“ v mnohých starých i nově zřízených továrnách. Ale tato konjunktura je velmi jednostranná a optimismus namnoze se ozývající není oprávněný.
Přirozeným hospodářským zákonem jest, aby země, které produkují nebo lacino vyrábějí určité předměty spotřeby (suroviny i hotové tovary), je prodávaly státům, které jich nemají, které však mají podmínky jiné (zlato, obchod a p.). Tak bylo před světovou válkou: stát, který měl bohatá ložiska petroleje neb uhlí, doloval tyto nerosty a posílal pohonné hmoty státům, které měly na př. železo a jiné kovy, aby je mohly zpracovati. Agrární stát vyměňoval svoje laciné plodiny za hotové výrobky, kterých jeho obyvatelstvo potřebovalo. Tomu se říkalo světové hospodářství a to arci vedlo k vzájemné závislosti (interdependenci) státu na státu. Z ní se rodily vzájemné stytky a porozumění, světová harmonie zájmů, která také opírala snahy o světový mír.
Nyní se má všecko zrovna obráceně. Světová válka ukázala, že právě hospodářská stránka nejvíc rozhoduje; bez vojenských výrobků nemůže vojsko bojovat a bez agrárních produktů nemůže ani vojsko ani obyvatelstvo žít. Nuže, to, co se za abnormální situace — jíž jest válka — ukázalo osudným, bylo přeneseno i na normální doby mírové, a každý téměř stát se chtěl státi soběstačným. Z této uměle vytvořené autarkie vzešly pak všecky bídy poslední doby a z ní vyrůstá i dnešní konjunktura na jedné a dnešní řevnivost a nevraživost na druhé straně.
Už z toho je patrno, že tato konjunktura je umělá, nepřirozená, a že musí míti, bude-li v ní pokračováno, zkázonosné následky. Stát, který nemá sám dost surovin potřebných k výrobě válečného materiálu (a jedinými státy, které vskutku mají aspoň většinu potřebných surovin, jsou Amerika, Britanie a Rusko), musí je buď nakupovati v cizině, nebo vyráběti za ně náhražky. Nákup v cizině se však stává stále dražším, zejména od té doby, co i Rusko i obě anglosaské země počaly též velmi intensivně zbrojit a připravovat se na válku, zakládat tedy i doma zásoby toho, co dřív prodávaly do ciziny. Tím se výroba zdražuje; podniky, které třeba byly považovány za nerentabilní, se najednou znovu otvírají (poněvadž při drahých cenách i ony mohou konkurovat) a zaměstnávají znovu dělnictvo, jež bylo dříve bez práce. Je jasno, že tato konjunktura je zase jen zdánlivá, neboť podniky ty natrvalo se neudrží; zhroutí-li se však při návratu k normálnějším poměrům, bude se to pociťovat jako katastrofa.
Nechtějí-li však (neb nemohou-li) státy nakupovat válečné suroviny v cizině, musí je vyrábět doma z náhražek. To zase vyžaduje velkých investic (tedy spotřeby kapitálu), nehledíc k tomu, že takovéto náhražky jsou značně (i několikrát) dražší než suroviny přirozené, nemluvíc ani o kvalitě. Mimoto obojí činnost: výroba z drahých surovin cizích a vznik mnohých nových továren na náhražky, jakož i organisační činnost na tomto poli (zkušebny, distribuce a p.) spotřebuje příliš mnoho lidí i peněz v průmyslu, čímž se zanedbává zemědělství. Následek toho je všude se jevící nedostatek obilí, který se pomalu stává světovým problémem. A k tomu přistupuje nedostatek devis: neboť je-li stát dokonale soběstačný, vyrábí také dokonale jen pro sebe, nemá co prodávat do ciziny a nemůže si tedy opatřit potřebných platidel. A při tom při všem se horečným tempem vyrábějí věci ze tří čtvrtin neproduktivní (zbraně, střelivo, stavby opevňovací a p.), které rychle zastarají, takže budou musit být takřka periodicky obnovovány.
Všecko to nás nutí k tomuto závěru: Zvýšená konjunktura vede k zvýšení cen surovin, k zvýšení cen výrobních tedy i prodejních a zdražení potravin a věcí běžné potřeby — t. j. konec konců k snížení životní úrovně obyvatelstva. Tento stav ovšem méně pociťují státy bohatší na zlato, devisy a suroviny, jako jsou především Velká Britanie a Amerika. Státy chudší v tomto závodě zůstanou přirozeně pozadu.
Při tom je ještě důležitá otázka finanční. Anglie na př. financuje svoje veliké zbrojení zvyšováním daní, zejména daně z příjmů. Německo však v podstatě financuje své čtyřletky zvyšováním směnečného úvěru u peněžních ústavů, t. j. skrytou inflací. Dak dlouho lze tyto operace provádět? Už to ukazuje, kdo při těchto dostihách má větší zálohy a tedy větší naději zvítězit. A vítězi snad bude konečné možno přivésti i ostatní účastníky dostihů k rozumu.
V. J. Hauner.