Japanské pohádky/Soused dobrý a zlý

Japanské pohádky Bohumil Klika
Ctnostná Hačibime	Soused dobrý a zlý	Mořská princezna Otohime a opička

Údaje o textu
Titulek:	Soused dobrý a zlý
Autor:	Bohumil Klika
Zdroj:	KLIKA, Bohumil. Japanské pohádky. Matice mládeže. Ročník II. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1907
Licence:	PD old 70

Na konci vesnice, při cestě do hor, byly dva domy. Jeden byl veliký a výstavný, druhý malý a chudičký; ve velikém bydlil boháč se svojí rodinou, v malém chuďas se svojí ženou. Chudí lidé tito neměli dětí, pracovali pilně od rána do večera a vydělávali si klopotně živobytí. Bohatý soused nestaral se o ně. „Co bych z toho měl,“ říkal, „kdybych si jich všímal? Nemají žádné vážnosti a mohli by mně býti jen na obtíž, kdybych si s nimi zadal.“ Chudí sousedé nedbali toho, neměli na to kdy a byli zcela spokojení, jen když jim bůh dával zdraví. Skromně a spokojeně žili den za dnem, a šli-li kolem dveří boháčových, pozdravili vlídně a kráčeli dále. Aby však nebyli tak docela beze vší radosti, opatřili si hezounkého psíčka a toho ošetřovali jako dítě; za to je měl psík také rád a byl jim tak oddán, že se od nich nehnul, jakmile se vrátili z práce domů. V jejich nepřítomnosti hlídal psík dům, a jakmile je spatřil, radostně zaštěkal; vesele je obskakoval, vrtěl ocáskem a díval se na oba tak vděčně a láskyplně, že se starochové ti již necítili osamělými.

Jednou odpoledne pracoval chudý soused ve své zahrádce za domem. Chtěl zasaditi strom, proto vyhluboval rýčem jámu a byl tak zabrán do své práce, že si ani nevšiml psíka, jenž za ním přiběhl a — hop! na trávník. Pak se otočil třikrát dokolečka, jakoby si chtěl zdřimnouti, lehl si, strčil čumáček pod sebe a tvářil se, jakoby dnes již ani nechtěl vstáti. Leč již po několika minutách byl zase vzhůru, zdvihal nos, pak zase čmuchal k zemi a jal se prohlížeti místo, na němž ležel. Čmuchal neustále kolem a jal se hrabati v trávníku; když pak se malé pracičky jeho unavily, doběhl k pánu svému a tahal ho za kabát. Muž ustál v práci a ohlédl se; vida rozhrabané místo v trávníku, rozmrzel se a chtěl je zarovnati. Psík však to nepřipustil, štěkal hlasitě a radostně a neustále hrabal pracičkami svými na místě tom, významně se po pánovi svém při tom ohlížeje a vrtě ocáskem. Štěkot jeho vylákal z domu také ženu; když se od muže dověděla, co se stalo, a pozorovala, jak se tváří psík, pravila: „Vezmi rýč, muži, a podívej se, co tu jest v zemi. Psík to tak patrně chce, a to mu můžeme udělati k vůli.“

Psík opět radostně zaštěkal, zrovna jakoby byl rozuměl slovům své paní, a muž, ačkoli nerad by byl ještě více poškodil trávník, nemohl přece nevyhověti prosbě své ženy a proto chopil se rýče. Co se však objevilo, sotva že třikrát zaryl? Bedna plná stříbrných i zlatých peněz, tak těžká, že muž se ženou jen stěží donesli ji domů. Radost jejich byla veliká, a psíkovi vedlo se ještě lépe než dosud. Krásný, měkký, zlatým brokátem potažený polštář, to bylo nyní jeho lůžko, a jísti a píti dostal, čeho si jen mohl přáti. Dobrým starochům, kteří se posud stále musili plahočiti, vedlo se nyní ovšem mnohem lépe; nemusili tak těžce pracovati a mohli si trochu odpočinouti. Dům svůj přestavěli, rozšířili a vkusně zařídili, tak že již nevypadal chudobně.

Pyšný soused pozoroval s úžasem a údivem změny ty. „Co se to stalo s těmi hladovými žebráky?“ pravil kteréhos jitra své ženě, „kde se u nich vzal najednou ten blahobyt? Je to divná věc, a jistě v tom něco vězí!“

„Také mně to již napadlo,“ odvětila žena; „bude však lépe, budeme-li se tvářiti; jako bychom toho nepozorovali; taková sebranka nestojí za to, abychom si jí všímali!“

Tak závistivě, ošklivě mluvil bohatý soused se svojí nepřející ženou ještě často, až jim zvědavost konečně přece nedala pokoje, a umínili si, přijíti věci na kloub. Proto došel boháč, tváře se vlídně, k sousedům a bavil se s nimi, jakoby od jakživa byl nejlepší přítel jejich. Ovšem zmínil se také o změně poměrův u nich, i dověděl se beze všech obtíží, jak nabyli sousedé peněz a že poklad nalezl hodný psík. Zlý soused se divil a divil; rozloučil se, aby za tepla pověděl vše ženě. Ale místo aby se byli radovali ze štěstí svých bližních, byli rozezleni a přemýšleli dnem i nocí, co by si měli počíti, aby také nalezli poklad. „Stejně dobře jako v zahradě sousedově,“ pravila závistivá žena, „mohou býti poklady ukryty také: v zahradě naší — jen kdybychom věděli, kde!“

A tak přišel kteréhos rána nepřející soused k dobrým starým sousedům, tvářil se opět velice důvěrně a vlídně a požádal konečně, aby mu na den zapůjčili psíka. „Přijdou ke mně dnes příbuzní,“ pravil; „víte, jsou to vznešení, bohatí lidé, a rád bych jim ukázal roztomilé zvířátko, jež vám přineslo tolik štěstí.“

„Ach ne,“ odvětil zčerstva dobrý soused, „to nemohu! Žádejte od nás, co chcete, ale od psíka toho nemohu se odloučiti ani na den!“

Ačkoli také žena jeho mluvila stejně, neustával soused naléhati a poukazovati na to, jaké cti se dostane psíku, až se konečně dobří lidé nechali přemluviti a vydali svého miláčka pod tou podmínkou, že jim za den v touž hodinu ranní neporušen bude vrácen.

Závistivý, pyšný soused byl nejšťastnějším člověkem na světě, když si nesl psíka domů. Žena ho již čekala; oba pospíšili na zahradu, zavřeli všecky dveře, aby je nikdo nevyrušoval, a pustili psíka. Psík pobíhal po zahradě — a skutečně, na jednom místě v trávníku jal se čmuchati a hrabati jako divý. Muž i žena rychle přiběhli, chopili se připravených rýčův a hloubili horlivě v trávníku velikou díru. Musili rýti hezky dlouho, a to nebylo pro ně právě snadné, neboť nebyli zvyklí těžké práci. Konečně však byla namáhavá práce ta odměněna úspěchem — rýče narazily na kus dřeva, a když odházeli hlínu ještě více, zdálo se, že jest to veliká bedna. Ach, jakou měli radost! Sotva se mohli dočkati, až bude hlína vybrána tak, aby mohli bednu vytáhnouti. Když se tak stalo, nahnuli se dolů, chtějíce ji rychle vyzvednouti. Vytáhli však jen kus prkna, a ten nebyl víkem bedny, nýbrž byl jen položen přes hromadu starých hadrův a kostí; a jak se jimi hrabali, rozpadávaly se a vystupoval z nich šeredný zápach, tak že si oba ucpali nosy a hrozně láteřili.

„Šeredné zvíře!“ lál muž psíkovi, a žena také nadávkami neskrblila. A na konec tak se rozzuřili, že utloukli ubohé zvíře. Ani tím však nejsa spokojen, hodil muž sousedům, kteří nic netušíce seděli před domem, mrtvého psa pod nohy a volal na ně pokrytecky: „Vy falešná chásko, co jste to udělali svému psovi, že za několik hodin beze vší příčiny pošel? Jste nevděční, špatní lidé, a věčná škoda pro vás takového psa!“

Ztrnulí leknutím pohlíželi dobří sousedé na mrtvolu milovaného psa a dlouho plakali. Na místě, kde byl nalezen poklad, vykopali psíkovi hrob a naříkali dnem i nocí nad jeho ztrátou. Jednou v noci žena po dlouhém nářku tvrdě usnula; ve snu objevil se jí milý psík a pravil jí tak, že ho slyšela docela zřetelně: „Porazte krásný, veliký strom, jenž stojí na trávníku, kde jsem nalezl poklad, a z kmene jeho udělejte hmoždíř na rýži; pak se potěšíte.“

Ráno potom vyprávěla žena muži podivný sen, a ačkoliv jen nerad se odhodlával poraziti krásný strom, učinil tak muž přece, aby uctil památku svého psíka. Strom byl poražen, z nejsilnější části kmene zhotoven krásný hmoždíř na rýži, a když byl dodělán, přinesla žena hned z domu neloupanou rýži, nasypala jí trochu do hmoždíře a počala tlouci, aby seznala, povedl-li se hmoždíř. Tlouklo se v něm lehce. „Zkus také ty,“ pravila žena muži, „zdá se mně, jako bych jakživa ještě nebyla zdvihala tlouk hmoždíře tak snadno jako dnes.“

„Díš pravdu,“ odvětil muž zkusiv to, „hmoždíř jest velmi dobrý; a teď se podívejme na zrna rýžová, jsou-li dobře oloupána.“ A co spatřili? Místo rýžových zrn samé zlato. A tolik zlata, že úžasem spráskli ruce a hlasitě velebili památku milého psíka. Zármutek jejich polevil, a protože byli nyní velmi zámožní a mohli si dopřáti, co chtěli, žili opět šťastně. Koupili si krásné šaty, chodili odpůldne nebo večer do čajoven a bavili se tam, zkrátka žili spokojeně a bezstarostně.

Nepřejícímu sousedovi však neušlo, že se dobrým lidem těm vede výborně, a díval se opět za nimi závistivě, když spolu vycházeli na procházky. Snadno vypátral také příčinu jejich spokojenosti, a když se dověděl, jakou moc má rýžový hmoždíř, jal se závistivec hned opět sousedům lichotiti a mámiti je krásnými slovy. Přicházel k nim opět a činil se, aby zapomněli na nepěknou příhodu s psíkem. Dobří starochové, kteří nejraději žili s celým světem v míru, důvěřovali mu i tentokráte, a když je soused poprosil, aby mu také jednou půjčili hmoždíř ten, neřekli ne a splnili jeho žádost.

„Vždyť jsme mu to nemohli odepříti,“ pravil muž, když žena s povzdechem se dívala za drahocenným hmoždířem, „bylo by to vypadalo tak nevlídně, tak nedůvěřivě! Nesmí se o nás říci, že bychom nepomohli každému bližnímu svému, který nás o to požádá!“

Tím se žena upokojila a byla se vším spokojena. Soused zatím radostně pospíchal ke své zlé ženě, jež se již nemohla dočkati, až bude moci zkusiti zázračný hmoždíř. Dala přinésti hromadu rýže a nasypala jí do hmoždíře tolik, že sotva mohli tloukem hnouti. Nic si z toho však nedělali; zavřeli dveře a dali se do práce, při níž se důkladně zpotili. Leč nedbali toho a tloukli pilně dále. „Ach,“ pravila žena, sotva již dechu popadajíc, „ještě jakživa jsem se tolik nenadřela, jako dnes!“

„Já také ne,“ souhlasil muž, „ale pospěš si jen, vždyť to tlučeme zlato! Jen ještě chvilku, a kyne nám bohatá odměna!“

Žena poslechla, i pracovali opět spojenými silami, až muž zvolal: „Tak, teď již musí býti zrní čisté!“

A nyní zajeli oba dychtivě rukama do hmoždíře a zaryli je do — zlata? Ó, nikoli, po zlatě tam nebylo ani potuchy, nýbrž byly tam ostré kameny a střepy, o něž si pořezali ruce do krve. Oba křičeli bolestí a zlostí. Když pak rány jejich přestaly krváceti a necítili již tak hrozných bolestí, vylili si zlost na hmoždíři, rozbili jej na třísky a spálili.

Když po několika dnech přišli konečně dobří sousedé, aby si majetek svůj vyprosili zpět, byl závistivý soused ještě tak rozzuřen a rozvzteklen, že jim nadával a sliboval, že je obžaluje za to, že mu půjčili tak šeredný hmoždíř, jenž úplně zkazil jeho krásnou rýži, a aby hned zvěděli vše, pověděl jim ve své nestydatosti, co učinil s hmoždířem.

Smutně vraceli se dobří sousedé domů. Bolelo je, že za svoji laskavost došli opětně tak špatné odplaty. Leč noc přinesla jim novou útěchu. Ve snu objevil se tentokráte muži dobrý, milý psík, řekl mu, aby se již nermoutil, a poradil mu, aby si u zlého souseda vyprosil popel ze spáleného hmoždíře. „S popelem tím,“ pokračoval psík, „jdi na silnici, a až bude se blížiti kníže se svým průvodem, vylez na jednu z třešní podle cesty; až pak budeš dosti vysoko, že budeš moci vše přehlédnouti, rozsyp popel ten daleko kolem sebe po stromech, a uvidíš, všecky budou hned v květu!“

Staroch se radoval, že se mu psík zjevil ve snu. Hned ráno došel k sousedovi a žádal za popel z hmoždíře. Soused se škodolibě zasmál a zvolal: „Proč pak ne — můžeš si z něho upéci zlaťáky! Tady jest ten popel!“ dodal, ukazuje na místo, kde spálil hmoždíř, „vezmi si jej třeba všecek, a pak se kliď!“

Staroch neodpověděl; sebral popela, co mohl, uklonil se a šel. Byl odhodlán přesně poslechnouti rady psíkovy, neboť v Japonsku jsou třešňové květy velmi ctěny. Když jsou na jaře stromy v plném květu, konají se slavnosti, třešňové sady hemží se lidmi, všude rozléhá se jásot a nikdy v celém roce není viděti venku tolik veselých lidí, jako za květu třešní. Nežli však doba ta nastane, prodávají zahradníci malé stromečky v hrncích a kbelících, jež rychlí do květu již od nového roku. Kdo jen trochu může, kupuje si pak takový stromeček s květy něžně vonícími a zdobí jím svůj byt nebo jej daruje dobrým přátelům.

Bylo však ještě daleko do květu třešní, když náš přítel, dobrý stařík, vykračoval si po silnici, nesa na zádech pytlík popela. Dlouhé řady třešní byly úplně holé, a drsný vítr prosincový hvízdal větvemi, s nichž listí dávno již opadalo. Staroch vyhlídl si nejvyšší strom, a sotva byl u něho, viděl již také z daleka blížiti se knížete s velikým průvodem. V Japanu pak bývalo obyčejem, ubíral-li se kolem kníže nebo docela císař, že všichni poddaní, vznešení i prostí, padali na zemi, pokorně se jí dotýkajíce čelem. Tak nakazoval zákon, a běda tomu, kdo by se mu byl zprotivil! Proto divili se také lidé z průvodu knížecího velice, vidouce, že staroch, místo co by se vrhl na zemi, vlídně se usmívaje zůstal seděti na vysokém stromě; sám kníže tak se rozhorlil, že nařídil spoutati ho a uvězniti. Dříve však, nežli rozkaz ten mohl býti vykonán, viděli dvořané s hrůzou, jak muž na stromě sahá do pytle a rozhazuje kolem sebe popel. Starostlivě i zlostně dívali se na svoje drahocenná dvorní roucha a snažili se také knížete pokud možná chrániti před popelem. Leč užasli všichni vidouce, že místo popela padají na ně nejkrásnější květy třešňové. Dobrý staroch sestoupil nyní se stromu a vrhl se pokorně knížeti k nohám; kníže obdaroval jej bohatě, že mu způsobil takovou radost, a povolal jej ke svému dvoru, kde byl velice vyznamenán.

Není ovšem divu, že se o příhodě té všude mnoho mluvilo, i v osadě, kde bydlili oba sousedé. Kde se dobrý soused ukázal, musil vyprávěti o svém pobytu na dvoře knížecím, a dostávalo se mu i v rodné obci takových poct, že se mu nikdy o tom ani nezdálo. Nebyl již v nevážnosti, nýbrž stýkali se s ním rádi i všichni lidé vznešení, a protože byl vždy skromný a vlídný, měli ho lidé ze srdce rádi. Ani jeho ani jeho dobrou ženu nezkazilo bohatství; vždyť věděli, jak bolí chudoba a opuštěnost, a proto také až do smrti měli soucit s chudými a nenechali nikoho bez dárků odejíti od prahu svého.

Zlý soused však nebyl ještě spokojen s trestem, jehož se mu již dvakráte dostalo za jeho závistivou hrabivost. Ba říkal sám sobě: „Co dovede můj starý, nevzdělaný soused, dovedu já také, a ještě mnohem, mnohem lépe!“ Seškrabal zbylý ještě popel z hmoždíře do pytle a odebral se na totéž místo, kde soused jeho zasypal knížete květy. Když tam přišel, musil ještě mnoho dní čekati, takže již pozbýval trpělivosti; konečně však objevil se přece nádherný průvod knížecí. Zlý soused ihned radostně vylezl na první strom a zasypal průvod popelem, jenž se tentokráte neproměnil v květy, nýbrž jako šeredná špína usadil se na šatech dvořanův. A co nejhoršího, popel vlétl knížeti do očí, takže zlostí nevěděl, co počíti. Rozhorlení sluhové knížecí stáhli zlého souseda se stromu a důkladně mu napráskali; pak mu svázali ruce a nohy a uvrhli ho v žalář, kde dlouho zůstal. Když pak konečně byl propuštěn a vrátil se do své osady, věděl již kde kdo o špatných kouscích jeho a nikdo se s ním nechtěl stýkati. A tak i bídně zemřel i se svojí ženou, bezpochyby lituje špatných kousků svých.