Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Závěrečné úvahy

Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti Jaroslav Václav Polc
V čem byl „Husův problém“ a zač byl odsouzen?	Závěrečné úvahy	Rehabilitovat mistra Jana Husa?

Proč si komunisté přivlastnili Husa? Hlásal totiž dozor světské čili státní moci nad Církví – tak jak to v Československu skutečně fungovalo. (V SSSR byla na rozdíl od Československa jiná situace – tam byla provedena odluka církve od státu. A jestliže by se někdo u nás v době socialismu chtěl dovolávat sovětského vzoru, komunisté okamžitě odporovali – ano, ale my tady máme jiný systém. V tom mají právo se odvolávat na Husa a na Viklefa…)

Hus ve svých naukách šel ještě dále, až k tomu, že popřel neomylnost nejen papeže, ale i koncilu. On prostě neuznával, ve shodě s Viklefovým učením, žádnou církevní autoritu. Když se na jeho problém podíváme z dnešního hlediska, je jasné, že by dnes upálen nebyl, pouze by se vyhlásilo, že není katolický teolog.

Na koncilu však předvídali, co se stane, pokud bude odsouzen. Ze spisu o jednáních je vidět, jak s ním stále vyjednávali a domlouvali mu, přesvědčovali ho, vedli s ním ony disputace, které chtěl vést s celým koncilem. O tom existuje celá řada písemností, dopisů, listin, které to potvrzují a celou situaci tím plasticky dokreslují. Oni se prostě snažili ho za každou cenu z toho vytáhnout, ale on tvrdohlavě a neústupně trval na svém. Jenže ve středověku byla naprosto odlišná situace, než je dnes, a my se na to musíme takto dívat. Tehdy neexistovalo pravidelné vojsko, neexistovala policie, nebyla vězení v našem smyslu, protože se tehdy neodsuzovalo do vězení. Vazba byla pouze vyšetřovací a po ní hned následoval výkon rozsudku, který byl prováděn různě. Například za krádež byla useknuta ruka – když chudý člověk ukradl slepici, buď mu usekli ruku, nebo ho i popravili. Když však pán zabil poddaného, stačila na to peněžitá pokuta.

Celá ta doba byla velice rozháraná. V Čechách vládl po Karlu IV. naprosto neschopný panovník (Václav IV. – pozn. red.), jak víme ze spolehlivých pramenů. Bylo to bezvládí, které trvalo léta, občanská válka, kde všichni bojovali proti všem, společnost byla v naprostém rozkladu. A to, co se v Praze dělo, nevěstilo nic dobrého. O tom všem byli samozřejmě otcové shromáždění na koncilu dobře informováni. Když tam Hus přišel, panovaly tu dvě tendence, ovlivněné tím, že Češi byli po celém tehdejším známém světě vykřičeni jako kacíři, jako národ kacířů. O to se postarali, jak už bylo řečeno, němečtí studenti a mistři, kteří odešli z Prahy. To byla pro České království tehdy veliká urážka, protože v celém 14. století neexistuje žádný písemný doklad o tom, že by byl v Čechách upálen nějaký kacíř. Sám Karel IV. se strašně bránil, když nařkli Milíče u avignonské kurie, a rozčiloval se a tvrdil, že v Čechách žádný kacíř není. A jestli se tam nějací objevili, říkal, tak přišli z Němec anebo odjinud.

Na koncilu byly dvě tendence. A koncil se rozdělil na dvě názorové skupiny, co vlastně s Husem udělat. Jedna strana prohlašovala, aby Hus byl odsouzen, a tím, že bude odsouzen ten, kdo je vinen, nebude se tím odsuzovat český národ. Druzí říkali – odsuďte ho, a celý český národ se s ním ztotožní a budeme mít horší věci na konci než na začátku. A ti druzí měli pravdu. Proto za ním, jak už bylo řečeno, chodili do vězení kolegové mistři a vedli s ním dlouhé hovory a už to vypadalo, že ustoupí, protože – jak se zdá – přece jenom to cizí prostředí na něj působilo a snad také to, že v neustálém styku s tolika vědeckými a teologickými autoritami přece jen musel mít určité pochybnosti o správnosti toho, co napsal.

Pak ale, zřejmě pod vlivem osudné poznámky pana Jana z Chlumu, nastal obrat, po kterém se zatvrdil a nebyl ochoten ustoupit v ničem. Kdyby však Hus byl dal méně na svoji popularitu (jak sám v mládí napsal, že přišel do Prahy, „aby měl dobré bydlo, vzácné růcho a aby byl lidem vzácen“), mohl to dotáhnout hodně vysoko. Předpoklady pro to měl všechny – nadání, spoustu jiných dobrých vlastností, cílevědomost a houževnatost. Zřejmě však tato touha byla silnější. Zda si byl vědom toho, co s jeho smrtí a po ní v Čechách povstane a zda toužil i po posmrtné slávě, nemůžeme s jistotou říci, protože ty poslední okamžiky neznáme. Víme bezpečně jen to, že před vlastním upálením došlo k velice dojemné scéně, když Štěpán z Pálče, který na koncilu říkal, že to dělal kvůli hájení víry, byl požádán Husem, aby vyslechl jeho zpověď, a on jej vyzpovídal a potom oba plakali. Ostatní ponechme na rozhodnutí samotného Krista, ke kterému se jako ke konečné instanci Hus odvolal. Pravda však je, jak napsal Kamil Krofta, který nebyl katolík, ale významný historik, že to, co potom povstalo, Českému království a národu užitek nepřineslo (to říkal nikoliv o Husovi, ale o husitství – ne však ideovém, ale o husitských válkách), neboť jak říká: „My jsme sice na husitské války hrdí, ale litujeme, že nás neminuly.“

Když se vrátíme k nauce Viklefově, vidíme, že zde nešlo pouze o Církev, nýbrž také o princip politicko-společenský. Historici se shodli na tom, že to byla naprostá utopie. Viklef sám však byl pouze teoretik, kdežto Hus to dovedl zaktualizovat, byl schopen to přiblížit svým posluchačům i prostým tak, že mu rozuměli a chápali ho. Co se týče samotného Husa, je třeba dodat, že neoplýval trpělivostí. Byl to člověk, který chtěl vidět věci hned a tady na místě hmatatelně. Neměl trpělivost s Církví, která nikdy nebyla dokonalá. Druhá věc je, že neznal historii tak, jak ji známe dnes, že se díváme na příčiny a z toho vyvozujeme následky, že víme, jak to v minulosti dopadlo. Z toho potom vyplývá, že se různé situace analogicky, ne doslova, opakují a provázejí lidstvo na pouti dějinami. Kdyby se byl mohl takovýmto způsobem podívat do minulosti, byl by viděl, že Církev na tom vůbec nikdy nebyla dobře, že v době apoštolů měla stejné potíže jako za jeho času. On a jiní ve 14. století totiž stavěli své názory na legendě, že prvotní apoštolská církev byla dokonalá, čistá a nezkažená, a tento ideál stavěli proti zkažené a zkorumpované Církvi ve své době. Jak si to představovali a z čeho vycházeli? Vždy citovali Skutky apoštolské, kde se říká, že všichni měli jedno srdce a jednu duši, vzdávali se majetku a jak neustále žili na modlitbách a jak po domech každodenně lámali chleba. (Důsledkem toho bylo, že v Čechách se propagovalo denní svaté přijímání a snaha obnovit prvotní Církev.) Při tom všem si však zapomínali číst také listy sv. Pavla, jakmile ty se začnou číst pod zorným úhlem historie nebo na základě situací, ze kterých povstaly, tak se nám najednou vynoří prvotní Církev, která je všechno jiné než pouze ony tři věty ze Skutků.

V těchto souvislostech je třeba také jinak posuzovat Luthera i Kalvína, protože ty prameny, které máme k dispozici my, oni neměli. Oni tedy vzali pár těchto citátů, které se stále používaly, a na nich stavěli ideální obraz prvotní Církve. Hus uvedený citát – jak byli všichni jedno srdce, jedna duše atd. – používal velice často. A tento ideál chtěli ve své době nekompromisně uskutečnit. Zapomínali však na to, že od dob prvotní Církve se odehrálo tolik nepříjemností, navršilo se tolik problémů a bylo v průběhu těch staletí tolik zlých mocných i méně mocných i zcela obyčejných křesťanů, o čemž kromě jiných pramenů svědčí první list sv. Pavla Korintským. Nebo si stačí přečíst zprávu anonymního církevního spisovatele z 1. století, což není mezi řádky, ale stojí to tam naprosto jasně, že všechny nectnosti, které máme, měli také křesťané v tehdejší době. Jenže každý se s tím snažil vyrovnávat jinak a po svém. Zatímco v počátcích o nich pohané říkali: podívejte se, jak se milují, za sto let už církevní spisovatel Tertulián psal: „Kdysi se říkalo, jak se milují, a teď by spíš řekli, podívejte se, jak by se nejraději samou láskou snědli.“ Většina jeho děl z té doby je také mravokárných. Že v dějinách Církve byly veliké potíže, nelze popřít – vše totiž závisí na svobodné vůli člověka.

Ve středověku však se to snažili řešit trochu zjednodušeně. Vytvořili si takovouhle šablonu: tady je prvotní Církev dle citátu ze Skutků apoštolských, a pak si řekli: Do Konstantina byla Církev chudá, žila zbožně a ctnostně, kdežto Konstantin (římský císař, který ukončil v roce 313 pronásledování křesťanů – pozn. red.) jí dal peníze, dal jí majetky a tím se stalo, že od Konstantina se Církev proměnila v onu zvrhlou a zkaženou středověkou Církev. V této souvislosti je třeba podotknout, že toto schéma bylo postaveno na falešné listině z 8. století, která se jmenuje „Darování Konstantinovo“. Tato listina vychází z následující legendy, která vznikla v 5.–6. století: Pohanský římský císař Konstantin zničehonic onemocněl malomocenstvím. Jeho pohanští kněží mu doporučovali, aby se vykoupal v krvi malých dětí. Když se to chystal vykonat a viděl, jak matky těch dětí pláčou a trpí, začalo ho jeho svědomí znepokojovat. V noci se mu ve snu zjevili sv. Petr a Pavel a řekli mu, že nedaleko se nachází papež jménem Silvestr, který žije v exilu (to ještě křesťané neměli svobodu vyznání), a řekli mu, aby si jej zavolal a ten že ho uzdraví. Konstantin tedy uposlechl, dal zavolat papeže Silvestra a ten jej uzdravil. Konstantin se z vděčnosti nechal pokřtít, stal se křesťanem, a když poznal, že papež je zástupcem Krista na zemi, tak se nepovažoval za hodna, aby žil ve stejném městě, odevzdal mu proto Řím, celou Západní říši, učinil ho hlavou všech kněží a soudců a sám si vystavěl Konstantinopol na Bosporu. To praví legenda, která nemá pochopitelně s historickou skutečností nic společného. Když se však v 7. a 8. století snažili papežové hájit svoji autoritu proti franckým králům, kteří zasahovali do jejich pravomoci a jmenovali ve Francii biskupy, najednou se vynořil záhadný dokument, který udělal z legendy historickou pravdu. Tato listina začínající: Já, Konstantin, jsem se rozhodl atd., obsahuje údaje o tom, že Konstantin dal papeži tiaru, prsten a další odznaky jeho úřadu a všechny pravomoci a výsady, čímž se tady de facto stvrzovalo vše, co už v té době bylo, takže v tomto smyslu to prakticky falsifikát nebyl. Jinými slovy: někdo vzal situaci, jak v té době vypadala, udělal z toho darovací listinu a použil na ni legendu z 5. století.

Když se potom dělaly sbírky církevních zákonů, tak se to tam dostávalo automaticky a nikdo si neuvědomil – v té době lidé moc kritičtí nebyli –, že je to padělek. Žel takovýchto věcí bylo tehdy víc. Právě na tohle se Hus odvolával a za to byl také odsouzen, když říkal, že papežství je od Konstantina, tudíž papež tedy není nástupcem sv. Petra, a citoval jako autoritu tuto falešnou listinu, kterou považoval za pravou.

Dávno také před Husem vznikla legenda o té bohaté konstantinovské církvi a o té chudé prosté Církvi za doby pronásledování, která trvala od doby apoštolů až do Konstantina. Jenomže! Dnes už víme, že i prvotní Církev byla poměrně bohatá. Neměla majetek jako organizace, ale byli v ní bohatí lidé, byli v ní i vysocí císařští úředníci, měla své kostely a budovy, takže už za císaře Diokleciána bylo vydáno mimo jiné i nařízení, aby kostely byly zbourány. Oni to však vyřešili šalamounsky tak, že vysadili chrámové dveře, které byly symbolem kostela, spálili je, čímž bylo vydanému nařízení učiněno zadost, kostel sám však stál a trval dále. Dnes také víme, že za císaře Decia kolem roku 250–260 byli někteří křesťané dokonce velice bohatí. Tento císař nechtěl už příliš křesťany pronásledovat, a tak vydal rafinované nařízení, že všichni občané říše musí obětovat pohanským bohům, ale jenom jednou a dostanou o tom písemné osvědčení. Pro pohany to nebyl problém, ale když přišlo na křesťany, bylo to horší. Ono těch bohatých, kteří kdyby odmítli a měli by přitom přijít nejen o majetky, ale třeba i o život, bylo strašně moc, a proto se snažili to všelijak obcházet. Například těžili ze samého textu vydaného nařízení, ve kterém stálo, že nemusí obětovat každý občan, ale že stačí, když obětuje jeden za celou rodinu. Mnoho rodin to vyřešilo tedy tak, že tam poslalo pohanského otroka, který za ně obětoval kadidlo, dostal certifikát a věc byla vyřízena… (Pozn. red.: Následující exkurz o Církvi ve 3. století byl vypuštěn; je však k dispozici v kompletní audionahrávce této přednášky prof. Polce na www.tv-mis.cz/polc-jan-hus.)