Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Josef Jiří Král
Zdroj: KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 5–8.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

„Vždy bude největší slávou českého národa, že v přirozeném vývoji evropské vzdělanosti byl první, který povstal proti Římu jako jeden muž.“

Těmito významnými slovy anglický učenec zakončuje v Londýnském „Athenaéu“ kritickou úvahu o spisu „Hus a Wiklif“. V době, kdy katolická hierarchie ovládala celou střední i západní Evropu, český národ vystoupil proti celému katolickému světu na obranu svobody svědomí proti církevnímu i světskému absolutismu. Právem tedy považujeme dobu husitskou za nejslavnější dobu českých dějin, kdy náš národ na čas stanul v čele Evropy. A v tomto velikém odboji proti vše drtící autoritě Říma jedním z předních bojovníků byl Jan Hus, syn českého sedláka, chudý kněz, muž bezúhonného charakteru, který za své reformní snahy a odboj proti Římu byl katolickou církví zvířeckým způsobem ztýrán a pak na hranici upálen.

Půl tisíce let uplynulo od 6. července 1415, kdy církev popel Husův dala smésti do řeky Rýna, domnívajíc se, že zabila českou reformaci, když popravila předního z jejích vůdců. Dnes po pěti stech letech není nám právě snadno, abychom význam Husova působení správně ocenili. Žijeme v době docela jiné a uvykli jsme posuzovati jiné doby s dnešního hlediska; zdá se nám, že svět vždy byl takový jako dnes, a že snad vždy bude takový. A přece chceme-li dobu Husovu správně posuzovati, jest nám třeba odmysliti se od poměrů dnešních a vmysliti se do poměrů století čtrnáctého a patnáctého. To jest ovšem hodně nesnadno, neboť lidé tehdejší doby vychováni byli v názorech zcela jiných, nám docela cizích a na mnoze i nepochopitelných.

Církev římská, která velice záhy se byla odchýlila od původního učení Ježíšova, zorganizovala se politicky podle příkladu římského císařství — dodnes rozdělena jest na diecése, ač diecése původně byl útvar politický — a biskup římský jakožto biskup sídelního města znenáhla uchvátil do svých rukou vládu nade všemi věřícími. Po pádu římské říše církev úplně opanovala střední a západní Evropu, a v rukou panství chtivé hierarchie někdejší evangelium chudých a porobených stalo se nástrojem sloužícím k duševnímu zotročení národů. Papežové jako zástupci boží na zemi dožadovali se úplné poslušnosti věřících. Světským panovníkům tu sloužili, tu poroučeli, vždy hledajíce jenom rozšíření vlastní moci.

Jeden bůh na nebi, jeden papež na zemi — jedna jediná církev samospasitelná, jeden jediný názor světový. Svět považován za slzavé oudolí, a život na něm jenom jako příprava pro nový, krásnější život po smrti pro ty, kdo byli církve poslušni, a pro věčné zatracení pro nepřátely církve, kacíře a jinověrce. Tělo lidské považováno za bídnou schránku nesmrtelné duše, která nezasluhuje zušlechťování, ale spíše mrskání. Tento názor o bídném těle nalézáme i u Husa. Svět ovládán byl dobrým bohem a zlým čertem; bůh měl k službám řady andělův a svatých, čert množství zlých duchů. Běh světa i osudy lidské řízeny byly mocí nadpřirozenou. Bůh i čert zjevovali se lidem; bůh svým vyvoleným, ďábel svým služebnicím, čarodějnicím. Zázraky a divy dály se skorem denně.

Rozum lidský považován za věc nebezpečnou, kterou nutno krotit. Všechna pravda složena byla ve svatém Písmě a ve spisech církevních otců; o této pravdě, bohem zjevené, nedovoleno pochybovati. Slepě věřit, nemyslit, bylo prvním přikázáním církve. Od svého narození až do své smrti věřící člověk byl pod vlivem církve, jejíž strašáky byly mu něčím skutečným. A církevní magnáti zotročivše mysl lidu používali svého duchovního panství k rozšíření a upevnění svého panství světského. Církev zorganizovaná podle vzoru absolutní monarchie římské stala se monarchií ještě mocnější, nežli kdy býval její vzor. Papež osobil si už dávno i právo dosazovati a sesazovati světské panovníky; kardinálové dodnes mají titul církevních knížat; biskupové, faráři, kněží a mnichové představovali nižší články té znamenité organizace, která ovládala věřící jako duševní nevolníky podobným způsobem jako císař římský, králové, vévodové, knížata a páni ovládali věřící jako raby.

Ale veliká moc a bohatství, kterých hierarchie za staletí nabyla, konečně přivodily její pád. Kněží zbohatli a zbujněli, hověli si v přepychu a labužnictví, výnosné úřady církevní, malé i veliké, se prodávaly a kupovaly; kněží, domáhajíce se úplné neodvislosti od světských úřadů, znepřátelili sobě světské panovníky. Zkaženost kněží a ničemnosti papežů dospěly tak daleko, že slušní lidé už volali po pronikavé nápravě církve v hlavě i v údech. A volání to ozývalo se s rostoucím důrazem od roku 1378, kdy katolický lid obdařen byl dvěma papeži, kteří se na vzájem proklínali.

Jaké poměry v církvi zavládaly v dobách Husových, o tom buďtež tuto uvedeny hlasy dvou nestranných soudců. Nicholas de Clémenges, arcijáhen v Bayeux, slavný učitel církevní, ve spisu „De corrupto ecclesiae statu“ (o zkažení církve) naříká na zkázu církve, kterou připisuje hlavně velikému bohatství a přepychu kněží. Nešetří žádného stavu, žádné hodnosti církevní, a stejně šlehá hříchy všech — okázalost a nádheru papežského dvora; pýchu a lakotu kardinálů, jejich nemravnost a obchody s církevními úřady; stejné neřesti mezi biskupy, kteří na mnoze byli bezvousí mladíci, sotva školské metle uniklí; a nemravnost i lenost nižších kněží vůbec, mezi nimiž sotva se našel jeden z tisíce („vix inter mille unus“), který žil slušně a zbožně; ženské kláštery, které spíše byly hampejsy nežli svatyněmi („non dico Dei sanctuaria, sed Veneris execranda prostibula“).

A mistr Ondřej z Brodu, jeden z nejurputnějších a nejvytrvalejších odpůrců Husových, ve svém traktátu „O původu husitského kacířství“, který sepsal roku 1426 v Lipsku, končí svou úvahu těmito pozoru hodnými slovy:

„Mezi kněžími nebylo žádné kázně; na dvorech papežů provozovalo se veřejné svatokupectví; mezi mnichy, smím-li tak říci, převládala bezmezná chamtivost a lakota. A vrchol všeho, mezi světskými lidmi nebylo žádné neřesti, kterou by kněží nebyli provozovali dřív a co nejnestoudněji. Nemůžeme tedy říci nic leč toto, co Svatá Církev čítá a zpívá: Vše, co jsi na nás dopustil, o Pane, učinil jsi v spravedlivém soudu, protože jsme zhřešili proti Tobě a neposlouchali přikázání Tvých.“