Jan Herben
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Herben |
| Podtitulek: | (K jeho šedesátým narozeninám dne 7. května.) |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 186–199. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Lidové noviny 6. V. 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Herben |
Potkáte ho a on se postaví rovně a křepce jako kdykoli dřív, jeho modré dětské oči hledí pořád tak zpříma a klidně, jeho tvář je pořád stejně brumovická, zdravého selského rázu, jeho věty zní pořád tak čistě, srovnaně a určitě, rozestrou se před vámi jako jeho rodný kraj. Pokojno je s ním a kolem něho, pokojno, jasno, a do důvěry. Ostatně — sám se popsal: „V tváři hlavní znak je otevřenost, klid a nebojácnost… Přímý úmysl a jistota v každém slově jsou mu nade všecko. Nebojí se, že slovem urazí; není rozpačit ve společnosti vyšší, nýbrž bude právě tak klidně mluvit s milostpánem, se správcem, s panáčkem jako s chudým vandrovním, handrlákem a kolomazníkem. Nikdy nejde s hlavou sklopenou ani s tváří zamračenou“. Radost ho poslouchat, když se rozmluví — a rozmluví se rád. Kus českých dějin vám poutavě ukáže, zjev z našeho národního probuzení vybere a svým vlastním světlem osvětlí, poví chutně a živě veselou příhodu nebo anekdotu, rozebere několika názornými doklady něčí sloh, rozhodne nějakou otázku jejími praktickými stránkami a důsledky, vylíčí povahu a postavu; podobizny jsou jeho zamilovaným oborem, ve kterém je mistrem, jak si věc snese, rozmyslí a sestaví. Ale nejen mluvit umí, nýbrž i krásně poslouchat. Náhle jako když ustoupí, ponechá vám volné pole, oči se mu rozevřou a utkví a hlásky mu neujde, jak pozorně, upřeně každé slůvko stíhá a uchovává; neruší, nemate a jen čeká, co vše z toho bude.
Špatně by si ho představoval, kdo by myslil, že je pouhým novinářem, kterému to, čím se zabývá, je toliko denním předmětem úvahy, úsudku, psaní, příležitostí, aby osvědčil, co dovede a jak bystře se umí každého svého úkolu chopit. Ne, to ne, Herben je především vroucí, citlivá duše, která jako málokdo upřímně a hluboce miluje, tak miluje, že by život obětoval, kdyby toho bylo třeba. On, pravda, byl by na rozpacích, kdyby měl svou lásku k člověku, k národu, k vlasti vylít v příval horkých slov, a nekoktá-li nikdy, najednou by vázl, zarážel by se a hlas by mu tichl. O svých Brumovičanech navyprávěl mnoho zlého a ošklivého, čeho jim nelze odpustit, víc zahanbujícího nežli pochvalného, a o jeho novinářské činnosti nikdo neřekne, že se v ní národa a jeho příslušníků mnoho naoslavoval a navelebil, spíš jisté naopak. To je však právě nejlepší podstatnou vlastností jeho lásky, že on, když miluje, miluje i s chybami a nedostatky, nejednou docela pro ty chyby a nedostatky, jež tepe. Dejte mu pokoj s ideální dokonalostí, na které není poskvrny, ta není pozemská ani lidská. Vše, co stvořeno z hlíny, je podrobeno pokleskům a vadám, jež volají po karatelích, oprávcích, povzbuzovatelích. Národ padl, národ se prohřešil, národ se dopustil hrozných zaslepeností, ale kdo z něho pošlý mohl by ho proto přestat milovat, starat se o něj, věnovat mu každou chvilku svého života? Milovat, to znamená u Herbena očišťovat a povznášet, horlit a vybízet, zpytovat svědomí a pudit k pokání, hledat lepší, správnější cesty. Že to nedělá bez pohnutí, bez dojatého citu, bez něhy, poznáte, ne-li jinak, na měkkém zvuku a rozohněném zdvihu jeho vět, na mocné naléhavé síle jeho účasti, na představách a snahách, jimiž svůj předmět obklopí.
A význam Herbenův tedy —? Jeho význam pro Moravu je neobyčejný. O něm možno tvrdit, že on literárně (opakujeme: literárně) zasadil Moravu jako ústrojnou část do velkého národního celku českého: Jmenujeme-li po sobě „Moravské obrázky“ (z r. 1889), „Slovácké děti“, sbírku „Na dědině“, což vesměs v Praze se zrodilo a vyšlo, sbíhá se všecko to v jeho rozsáhlé, zatím dvojdílné kronice „Do třetího a čtvrtého pokolení“, kde se potkáváme s postavami a věcmi oněch drobnějších knih, propracovanými, doplněnými, rozšířenými a rozhojněnými. Účel, zprvu hlavně bartošovský, lidozpytný, posunuje se k účelům psychologickým turgeněvských náklonností a odtud ještě dále k účelům národně sociálním. Najde se v té Herbenově kronice málo víc nežli několik jihomoravských vesnic a městeček na osm hodin od Brna s jejich obyvatelstvem a dějinami, počínajíc druhou polovicí osmnáctého století, ale život těch několika vesnic a městeček spojován stále s ústředním životem národním, podle něho měřen, pojímán a vykládán. Ti, kteří naplňují Herbenovy vesnice a městečka, měli uvidět a pocítit, že každý z nichje rovnoplatným členem milionové rodiny téhož jazyka, že každý z nich svým myšlením a konáním má nějaký podíl na jejím štěstí i neštěstí, zdaru i nezdaru, pokroku i zhoršení, že je vážně a těžce spoluodpověden za vše, co se s ní děje a k jakým koncům ona spěje. Kdesi v Praze, ve Vídni, v ohniscích národní rozlohy hýbaly se nové proudy, vály čerstvé jarní větry, rozsevači vycházeli k obrodným setbám —tiskly se spisy, vydávala se hesla, provolávala se stanoviska, bojovalo a napomínalo se v novinách — a člověk brumovický, čejkovský, kobylský, bořetický měl vědět, že se to důrazně týče také jeho samého, že bude souzen a odsouzen podle toho, jak porozuměl či neporozuměl. Brumovičané byli mezi těmi zpozdilci, kteří volili do sněmu frankfurtského: jak mohli, když Palacký přece uveřejnil to a to prohlášení? Kupec Bezděk brojil usilovně proti tomu, aby se s obecním jměním nepoctivě zacházelo, a Kobylští mu to zazlívali, mnozí na něj reptali, vyhrožovali mu násilnostmi: jak si to vysvětlit, když přece Havlíček o obci a její správě řekl to a to? Opilec, který se časně ráno potácel přes brumovickou náves, povolný chasník, jenž k vůli matce a faráři zrazoval svedenou helvítku, všichni měli mít na paměti, že se proviňují proti jakémusi posvátnému společnému cíli národnímu, za nějž národ trpěl, hynul a k němuž se vzkřísil.
Ovšem, Herben nebyl by dospěl k těsnému sloučení svého moravského cípku se širým celkem národním a nebylo by mu bývalo na něm tak záleželo, kdyby byl tak pevně a neochvějně, tak nadšeně a vřele nevěřil, že v jeho Brumovičanech, Krumvířanech, Želetičanech, Vrbických, Kobylských atd., atd. dřímou zázračné a plodné schopnosti, které se tlačí k světlu a rozkvětu, které potřebují jen času, jen moudré, bdělé a trpělivé pěstící ruky, aby se rozvily a nesly bohaté, vydatné ovoce. Přejal po starším bartošovském pokolení názor, pro nějž lid byl nevyčerpatelným pokladem síly, důmyslu, vynalézavosti, ušlechtilosti, krásy, pravd, ryzího vznětu. Šlo jen o hanáckou svatbu (u těch „Hanáků“, kteří sousedí se Slováky) a Herben oplýval údivem: „Jaká to ráznost i něžnost, jaké dvoření, poklony i žertovný humor s vtipem jeví se tu odznakem…! Jaké to sebevědomí svobodného člověka a jakési stavovské důstojnosti zračí se —!“ Natož, když se Herben rozhlédl po celém svém moravském cípku, přes několikero jeho lidských věků, přes několikero vrstev, jak po sobě následovaly, četným seznamem jmen, z nichž neznělo mu žádné hluše a prázdně! Znal probudilé sedláky, kteří se svou osvícenou statečností řeči dovedli zalíbit samému císaři Josefovi. Znal písmáky, v jejichž zápiscích zvoní zlatá hutná zrna zralé rozumnosti. Znal hochy tak jemných smyslů, že jim příroda svěřovala své nejskrytější a nejcennější taje. Znal čilé, pátravé zvědavce, kterým neušlo nejmenší hnutí v okolí, všechno je zajímalo, všeho si všímají. Znal hodné, oddané ženy, které po léta bez hlesu uměly nést rušné břímě nelásky, cizoty, chladu. Znal dívky, takovéto dívky: „Byla ztepilá, mladičká a pěkná. Byla čerstvá jako květ pokropený rosou a nadýchnutá barvou třešní, které se zapalují. Prsa její poskakovala, jako by měla dvě hrdličky za ňadry, a když se celá pohnula, zajiskřilo se v očích tomu, kdo na ni hleděl. Jako májová ratolest byla. Z její rozkošné bytosti vyzařovalo štěstí v rozpuku, jež teprve dozraje na prsou toho —.“ A co jiných znal Herben! Jeho Brumovičané, Čejkovští atd., i když bujně vyváděli po hospodách, vykřikovali po návsi, klevetili a štvali po domech, pytlačili, rozčilovali zemské úředníky, i pak byli to ještě chlapíci nadaní štědře všemi dary ducha svatého, od síly až do zbožnosti, bystrosti, obratnosti, chytrosti, chápavosti, rozjímavosti, vkusem. Svého temného, prožluklého, nízkého Hrabce s jeho zpupným, osobivým synem, s jeho tvrdými, krutými vnučkami Herben vybral si jen proto, aby sám sebe i český svět mohl ubezpečit, že se jeho moravský cípek ponenáhlu čistí a tříbí, že staré špatné šlaky odpadávají, že se dobré jádro víc a více prodírá na povrch, že brzy — — což by tolik vloh mohlo vyjít na plano?
Vězí pod tím u Herbena literárně dva základní prvky a jeden z nich spadá pod onen pojem, jenž dal svou dobou — stěží ještě dnes — název celé straně: realism. Herben zmiňuje se o svém realismu v novinářské knize vzpomínkové „Deset let proti proudu“ (bohužel, zůstalo při dvou), uvádí Zolu, s nímž se vůbec nejednou vytasí, a naznačuje vzory i vlivy východní. Opírá-li se ve své kronice čtvera pokolení o nauku dědičnosti, stalo se to vskutku asi ponuknutím Zolovým, a vlivy východní — líčí-li procházku mladého Hrabce jarní přírodou ve středu po sv. Trojici nebo své výpravy za typickými postavami, stojí za tím jistě Turgeněv, a líčí-li raněného Petra Beneše, an bez moci leží celou noc a ještě nazítří na trávě v křovinách, stojí za tím jistě Garšin nebo Tolstoj. Přesto však dlužno pokládat za zřejmo, že realism Herbenův má docela své, moravské raženi, že vznikl a vytvořil se samostatně, nutně, bez jakékoli závislosti na cizích podnětech. Učitelů měl dost domácích a kdybychom na první místo položili Bartoše, musili bychom na druhé hned dát množství jiných a jiných: Ohérala jako Hansmanna, Klácela jako Sušila, Kuldy jako Dudíka, Royta jako Kosinu — každý sám něčím přispěl, celá moravská tradice literární tíhne tak neb onak ve směr Herbenův. Tento realism vyrůstá prostě na potřebě dokonalého, podrobného poznání. Herben podotkl o sobě, že pochází z „krajiny rovinaté, beze srázů a hor, roklin a propastí“ a odtud že zrak jeho „snad vycvičen jen pro zjevy pravidelné a uměřené“, měl mnohem spíš vyvodit z toho, že jeho zrak od dětství si zvykl, aby měl kolem sebe jasno, průhledno, volno do dálek i šířek. Brumovičanům přičítá se u Herbena záliba v pohodlnosti a pohodlí; i ta pohodlnost vyžadovala jasu, průhlednosti, volnosti, příčila se všemu nezbádanému a neprůhlednutému, nestrpěla, aby měla kolem sebe něco, čeho neumí pojmenovat, určit, vyložit. Ať kdekoli se octl Herben, chtěl a musil zevrubně znát „poměry“ (sám toho slova užívá), a methody, jimiž si tu znalost opatřuje, nejsou vzaty ani tak z literatury beletristické jako z domácího zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, národopisu. Nikde se to nevidí tak zřetelně jako v knize, kterou Herben (r. 1907) věnoval svému „Hostišovu“ u Votic (také jen první díl). Ježto Hostišov byl trvalým letním sídlem Herbenovým, bylo nezbytno prochodit a nakreslit si zeměpisně celý kraj, bylo nezbytno přenést se do hostišovské „šedé dávnověkosti“ a zjistit hostišovské styky s českými dějinami, zvlášť s dobou Husovou a Bělohorskou, bylo nezbytno probrat jak se patří „kraj a podnebí“, „zvířenu a člověka“, „hospodářské a sociální poměry“, „povahu lidu v našem újezdě“, „zvyky a mravy“.
Realista! Realista Herben kochá se v lesních krásách, libuje si, jaké jsou to pro něho sváteční dny, když si může odpočinout od městské vzdělanosti a společenských příkazů zdvořilostních, když může prožít několik minut v průvanu věčnosti, v rozšířenějším a záhadnějším příboji jsoucnosti, v úzké souvislosti se zvířaty a rostlinami: ale hned vzápětí bude vám po brehmovsku a s brehmovským vzezřením vypravovat, jakou lesní službu zastává ptáče, jemuž se říká „lesní zvonek“, jak si drobní brhlíci vedou u člověkově přítomnosti, jak se chová žluna zelená při různých příležitostech. Jeho studie o lidech a postavách přechylují se vždy na stranu politického rozhledu: jak lidé jeho okolí smýšlejí nábožensky a v čem to náboženské myšlení vlastně záleží či nezáleží, jaký je rozdíl mezi katolíky a evangelíky, jak se kde spravuje obec, jak se kde daří židům, jak se kde volí poslanec — podle daných, ustálených bodů. Rozkoš, která Herbenovi jeho studie osladí, dojmy, které si z nich odnese, jsou mu jen k tomu, aby věty nabyly vzletu, aby se nesly svěžeji a pružněji, hybněji a jiskrněji, šťavnatěji a jímavěji. Proto také realism Herbenův beze všeho dovoloval, aby Kašpar Kaplíř ze Sulevic („Roztlučeš je prutem železným“) byl ve vězení navštíven smyšleným přízrakem z universitních poslucháren, jakýmsi Futurem, jenž mu ve jménu dvacátého století domlouvá a káže o neprozíravosti i nedbalosti předbělohorské šlechty. Nebo dovoloval realism Herbenův, aby ze Šalamounovy Písně písní navinulo tklivých lyrických ornamentů kolem jemné, plaché, temnooké Hanyšky Krátkých. Ze vší — realistické literatury nejmilejší byly Herbenovy fantastické pohádky, jimiž si zalidnil svět hostišovský: a svého snědého, vážného Ivana učil mluvit z Erbenovy Kytice.
Abychom však nezapomněli na ten druhý prvek, Herbenovi Brumovičané snadno vzkypí hněvem a do pranice nebývá daleko: práčství mají namnoze v krvi. Pohaňte koně pyšnému sedlákovi, který si na nich zakládá, a už se na vás žene, třeba s křivákem v ruce; vysmějte se někomu pro jeho zakrslejší postavu a máte souboj na krku, za okamžik ležíte na zemi jak dlouhý tak široký s přeraženým žebrem; pro kosárek — rvačka; a také jen z čiré bujnosti. Herbenovi hrozili kdys, že mu prodají jeho vilu, a on byl odhodlán, že s ručnicí v ruce zastoupí práh a že skolí každého, kdo se bude chtít přes něj vedrat. Má tedy zrovna tak dost brumovické práčské krve ve svých žilách a ještě jí přilila jeho krvelačná vášeň lovecká: rozčilující přírodní hra! zimničné rozechvění otřásající tělem! fanfáry a lovecké trubky! kruh stahující se kolem prchající zvěře! unášející chvíle číhání! náprstek olověné krupice poslaný za pernatým dravcem, za rozličnou škodnou! hoj! Osud tomu chtěl, že se ta práčská a lovecká krev mohla do vůle vybouřit. Jen se Herben trochu pootočil v literatuře, jen se kmitl v moravském zpravodajství Národních listů (r. 1885), v Umělecké besedě, v periodických listech a už byl zachvácen bojem rukopisným, jenž svým vzepětím vln zplodil podkopnou Mafii a čtrnáctideník Čas. S jakými pocity, popudy a zaměry se vstupovalo na kolbiště, o tom se Herben nepokrytě vyslovuje v „Deseti letech“. Nebylo řádného programu. Nevěděli ještě příliš, kam spějí. Ale jim postačovalo válečné heslo, které je zapalovalo: řezat, řezat a řezat! Řezat všechno, čeho nenáviděli, řezat všechno, co podle jejich soudu bylo nepočestné, nepravdivé a shnilé. „Tenkrát nebylo kdy mnoho filosofovat a proto sotva kdo z nás myslil dál než na to: rozbíjet starý svět, aby na troskách vykvetl lepší. Bylo mezi námi jistě několik takových lidí, kteří si myslili se Suvarinem z Germinalu: Však přece potřeme tu zlou vereuxskou šelmu!“ Zažil krásných let, bojovník s vykasanými rukávy a křivákem v holince. Zažil let, která mu budou zlatě svítit do jeseně a hřát, let, kdy takřka denně kácela se nějaká modla, řítil se nějaký blud, krčila se hanbou nějaká lež a neřest, hroutila se nějaká dutá pýcha, běhala nahá ulicí nějaká špatnost. A byly to modly, bludy, lži, neřesti, pýchy, špatnosti, které věru něco znamenaly a něco si o sobě mohly domýšlet — národ k nim vzhlížel s úctou, údivem, uznáním, potleskem, poslušným a napodobivým přívrženstvím. Ale bojovník zažil také let, kdy musil za jiné brát na se tíhu zloby, potupy, msty a let, kdy ho opouštěli přátelé, kdy se musil vpravovat v osamění, tíseň, cizotu, protloukat se nazdařbůh podle náhod. Potřeboval tehdy vší své brumovické klidnosti a rovnováhy a skvěle se osvědčila jeho vytrvalá, mužná věrnost k cílům, jež si vytkl: nic ho nedovedlo zmást!
Šel často z bojovníka strach. Neútočilo se jenom na zásady, stanoviska, názory, veřejné úkony a způsoby, útočilo se na osoby, na jejich život, povahu, jednání. V kraji Herbenově bývalo zvykem, že padlá děvčata musila v neděli stávat u kostela, každému farníkovi ohlašovat svůj poklesek a prosit za odpuštění. Zrovna tak musil být u Herbena každý připraven, že bude osobně předveden před veškerou českou obec, odhalen a ukazován: pohleďte, to je ten taškář, ten podvodník, ten hlupák, ten zloděj, ta skvrna vědy nebo národa. Nepomáhala dlouholetá vážnost, nepomáhala hodnost, nepomáhalo ani utvrzené přátelství — jednoho rána se nešťastník probudil a spatřil se uprostřed tisícerých zraků, které se na něj upíraly se všech stran, výsměšně, škodolibě, pohrdavě, odmítavě. Pro něco, co se na pohled zdálo být tak bezúhonné! Pro něco, co dotud tolikerým lidem prošlo bez trestu, hladce, s mlčelivým souhlasem okolí! Pro něco, nad čím se nikdo jakživ nepozastavoval! A ještě kdyby aspoň nebylo toho zatroleného vyškoleného péra Herbenova! Ale Herbenovy články a i článečky skládal a psal člověk vzácné, výtečné paměti, kterému se za léta a za léta nevykouřila z hlavy nejnepatrnější drobnůstka, jakou kde kdo vytiskl, řekl, nadhodil, učinil. Psal je bystrý, vtipný pozorovatel, který měl čilé, spolehlivé oči pro každou maličkost, každou postihl a hned si nějak ethicky vyložil, každé uměl užit. Psal je muž čisté povahy a čisté minulosti, kterému se nemohlo na kůži a který byl zabezpečen proti každému pošpinění. Psal je hlasatel nepodvratných, základních, skoro abecedních pravd, proti nimž bylo marno se bránit: kdo by mohl popírat, že máme být poctiví a stateční, nezištní a šlechetní, důslední a rozhodní, obezřelí a zběhlí v tom, s čím vystupujeme, že nemáme lhát a klamat, že se nemáme obohacovat na útraty voličstva a poplatnictva, že máme být původní a svoji, vzdáleni všeho opičáctví? Psal konečně Herbenovy články a článečky stylista — stylista — kolik jich u novin máme podobných? U něho se nic nebalilo a nezaplétalo do učených, nakroucených frází, u něho se chodilo po pevné, zemské půdě, vše se vyjadřovalo zvučnými, zřetelnými, hmotnatými větami, které se mohly hned opakovat po ulicích — byly spíš mluveny nežli psány. Uměl si věc rozměřit a rozdělit, uměl vyloupnout jádro ze slupek, neznal kudrlinek, zátoček, hluchot a prázdnot, každé slovo mělo zahlaholit celou svou vahou; každá věta měla mít jen tolik rozsahu, aby mohla být pěkně pro sebe pojata a zařazena. Byl to sloh — pohodlný, sloh, který se vyhýbal násilí a námaze, ale tím milejší, pramenitější a účinnější. Nebýt Havlíčka a Nerudy, musili bychom říci, že Herben stvořil český novinářský sloh. Každým způsobem jej velmi zdokonalil. Byly v něm zajímavé citáty, které samy sebou utkvívaly v hlavě, byly v něm rysy a postřehy ze skutečnosti, které se nadzdvihly vloženým smyslem, byly v něm obraty, které překvapovaly svou přiléhavostí, sytostí a pádnosti. I když hájil něčeho vratkého, ten sloh mu vždycky ještě dopomáhal k převaze.
Co se týče protivníků, víme, že se Herben žádného nelekal a že si znova a znova troufal na kohokoli: na Šaldu, Pekaře, Golla. Politika jako historie, literatura jako výtvarné umění, filosofie jako vychovatelství, divadlo jako hudba, ten i onen obor byl mu novinářsky stejně blízký, žádného nevylučoval. A přece zase bylo by mu křivděno, kdybychom se domnívali, že se Herbenovi chtělo právě jen bojovat a — řezat. Měl články o Bartošovi, Roytovi, Bezděkovi — články o malířích z Mánesa a hudebních skladatelích — básnících, knihách — a články nejen neskrblily pohnutou chválou, nýbrž leckde i nadsazovaly a zveličovaly. Však také působily! To, čeho Herben se ujal, mělo úspěch zaručen.
Bude Herben nyní po své šedesátce ještě tak bojovávat jako bojovával? Zeptejte se ho, tančil-li by tak vášnivě, jako tančíval, a odpoví vám, že ano, že by tančil. Srdce mu bije pořád týmž mladým tlukem a hlavou mu šumějí mladé plány i mladé naděje. Nechť se mu všecky vyplní! A nechť si do příštích radostnějších prací zachová nadlouho, dlouho své tuhé, tuhé brumovicko-hostišovské zdraví.