Jan Cimbura/Třetí část/VI
| Jan Cimbura – Třetí část Jindřich Šimon Baar | ||
| V | VI | VII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Jindřich Šimon Baar |
| Zdroj: | BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 374 – 391. |
| Licence: |  PD old 70 |
Nový život nastal Cimburovi výměnkáři. Nastaral se v životě dost, ale západ vybarvil se mu růžově. Měl vlastně výměnky dva, jeden z Piksovic lánu, druhý ze své živnosti. Oba hospodáři, Jan i Martin, poctivě a ochotně rodičům ‚vejmluvu‘ sypali a měřili. Staří se mladým do hospodářství nepletli. Martin všecko si sám vedl po svém, jen když otce o radu požádal, poradil Cimbura, poradil i jinému a každému dobře.
Bába Pelikánka koupila za stanicí kus pole i s paloučkem. Kolik let pole osívala a žala babička palouček, až pojednou počala si jej vlastnit písecká obec.
S pláčem přiběhla Pelikánka k Cimburům. „Strýčku, poslyšte, co se nestalo. Písečtí páni si osvojili můj palouček. Co mám dělat?“
„Bránit se a nedat,“ rozhodl hned Cimbura, — „jsem starý pamětník a vím, že vždycky palouček k poli patřil. — Mluv, kdo ti půdu bére?“
„Hajný se vzkazem ke mně přišel. Páni prý v mapě na to padli. Když stavěli dráhu, uřízli kus rybníka a palouček prý k rybníčku ještě také patřil.“
„Tak zhola to nejde, počkej; napíši ti pár řádek, doneseš je do Písku a dáš je do ruky přímo panu purkmistrovi.“ A Cimbura pěkným švabachem napsal jménem báby důtklivý list panu purkmistrovi:
„V písmě svatém se dočítáme, že řekl král Achab chudému Nábotovi: dej mi vinici svou — nebot jest podle domu mého — a neustal, dokud chudáka o viničku nepřipravil.
V Putimi se doslýcháme, že zatoužil bohatý Písek po malém paloučku chudé báby Pelikánky, protože prý patří k městskému rybníku.
Píšu proto, abych zamezil hřích do nebe volající, kterým je utiskování chudých lidí. Slavná obec Vaše se mýlí. U nás jsou pamětníci — já jsem mezi nimi — kdy o dráze v těch místech nebylo ani památky a palouček ne k rybníku, ale k poli a pole k paloučku patřívalo.“
Zlobil se pan lesmistr Cenkl, tuze se zlobil, když za nevlídného deštivého dne do Putimi přijel a kousek trávníčku spatřil, k vůli kterému ho purkmistr ihned na šetření a měření vyslal. Nešlo to snadno. Až od kostela s jedné a od Smrkovic s druhé strany musil počít, než se dohledal pevných bodů, a když míry stáhl, co viděl? Ta babka měla pravdu, oni v kanceláři se mýlili. Cenkl, dobrák od kosti, ale jako pravý myslivec slov v řeči nevybíral: „Babo prachmilionská,“ obořil se na Pelikánku, „proč jste nepřišla dřív do kanceláře, kdo vám poradil běžet rovnou k purkmistrovi?“
„Nejmoudřejší člověk v Putimi.“
„To jistě pan farář, znám ho, býval u nás katechetou.“
„I toto, starý Cimbura,“ usmála se Pelikánka a běžela povědět Cimburovi, že vyhrála.
Za nejmoudřejšího pokládali ho i sousedé a stalo-li se nejen jim, ale i jejich dobytku něco, rovnou pro Cimburu vzkazovali.
„Tatínku, pojdte se podívat, kůň mi zjankovatěl,“ přišel jednou v zimě pro otce Jan.
„I jdi. Kdo to jakživ slyšel — zima a zjankovatět kůň! — v létě kdyby — no, nic bych neřekl,“ a šel s Janem.
Na dvoře stál koník v ohlavci a čeledín s uzdou před ním. Cimbura vzal mu z ruky kantárek, prohlédl na něm přazky, udidlo i železné stihlo a zakabonil se.
„Ukrutníče,“ povídá čeledínu, ale na Jana vyčítavě hledí — „kantárek pálí jako oheň, visel jistě na mrazu celou noc. Zkus a vezmi stihlo do zubů,“ a blížil se k čeledínu. S dědouškem nejsou žerty, mohl by snadno donutit kočího k tomu. Jan rychle sáhl po uzdě a cítil, jak ho studí v ruce.
Zastyděl se, běžel rychle do světnice a tam ozubí na chvíli ponořil do teplé vody. A hle, koník, jak cítil teplé železí, sám po něm chňapl.
„Dbalý hospodář mívá postroje pod střechou, a chce-li vyjet, při krmení přinese je do stáje, aby se tu ohřály,“ zavyčítal dědoušek a Jan beze slova spolkl hořkou pilulku. Ani se nepokusil slovem se omlouvat. „Že mne to nenapadlo!“ peskoval se — ale pozdě bycha honit! —
Cimbura už sice nemá grunt, ale celá obec pro jeho moudrost, rozšafnost a zkušenost si ho váží, o jeho radu se uchází, do schůze volá.
„Máme, dědoušku, návrh, postavit okresní chudobinec. Co o tom soudíte?“
„Vylož mi to líp, chlapče,“ povídá Cimbura starostovi a ten vykládá, že se má postavit v Písku veliký dům z okresních peněz a do něho že mají poslat všecky své chudé. Cimbura poslouchá, poslouchá, ukvapeně nemluví ani nejedná, dvakrát, třikrát zakroutí pěknou hlavou, přemýšlí zdlouha, až konečně se rozhodne.
„A to jim tam, starosto, v Písku rozmluv. — Proti tomu rozhodně se postav, braň, ať se to nestane.“
„Vidíte, my všichni máme návrh za moudrý.“
„Nemoudré by to bylo,“ rozkládá Cimbura. — „To je tak — my v Putimi až dosud takových chudých nemáme.“
„Jakže? Nemáme?“
„Nu, nemáme, protože se o ně staráme a okres chce chudé, které nikdo nechce, o které se nikdo nestará. Takovou ostudu si přece jen neuděláme, abychom tam z naší obce někoho posílali. Vždyť jsme vlastně všichni chudí, není rozdílu mezi námi, nic svého nemáme, nazí na svět přicházíme a skoro nazí odcházíme. Co mám, není mé, ale mně jen na čas je svěřeno a proto chudému nikdo znáš ani chleba ani šatu neodepře, protože ze svého nedává … Se svým dělníkem poctivě se o všecko dělím a v míru s ním žiji. Kdo se mnou pracuje, se mnou ať žije, trpí a umírá. Nač ho na stará kolena z půdy rodné vytrhovat, ze vsi vyvrhovat a přesazovat jinam, do domu někam jako do kriminálu zavírat a na dům snad dát na posměch pozlacený nápis ‚Okresní chudobinec‘, co? A nestyděli byste se tam v okresním výboru, tak ty chudáky pokořovat? — To jste křesťané? — A to máte lásku blíženskou v srdci? A myslíte, že vám tam z vesnic chudí lidé půjdou? Leda pro smrt. Kde chudí vyrostli, tam ať i umrou. Snažme se je zaměstnat, nechme jim zdání, že jsou ještě k něčemu užiteční — jako nám mluví naši synové, že my výměnkáři zdarma chleba nejíme. — Ať děti opatrují, husy pasou, houby a jahody po lese sbírají, stromy ošetřují, housenky ničí, ať plevel v poli hubí, rybičky loví, ovoce sbírají, aby se jim zdálo, že se sami vlastní silou živí a my že jim ne almužnu, ale mzdu dáváme. U nás není žebráků. Rodiny, příbuzní anebo sedláci o ty, co u nich pracovali, se starají a žebrat jim nedají. — Přijdou-li cizí žebráci k našim dveřím, podáme i jim chleba, mouky, hrachu, protože nám Bůh toho požehnává, nikdy však a nikomu, ani světem jdoucímu člověku, peněz almužnou nedáme, dokud se nebudou na poli krejcary rodit, dokud je z klasů místo zrní nebudem mlátit a dokud na stromech místo listí papírové zlatky nebudou šustit. Ostatně všichni jste znali poutního žebráka, který sedal o pouti u našeho kostela a kterému jste do čepice i peníze házeli, a když umřel, co se zjistilo? Že si více vydělal žebrotou než jiný poctivou svojí prací. Hotový kapitál po něm zbyl. — Řekněte v Písku, že i žebráci jsou naši bratři a sestry. Proč je máme z vesnic vyhazovat a ze společnosti vylučovat ? Řekněte jim, to, co chtějí, že naše ženy už dávno rozluštily, že se starají o chudé a že se jim do toho plésti nebudeme.“
„Nejlíp by bylo, dědoušku, kdybyste tam sám šli a pěkně to pánům zas pověděli,“ myslí si celá obec a vzpomíná si, jak Cimbura pěknou svojí řečí a silou pravdy dovede všecky uchvátit, přesvědčit; podmanit si a za sebou strhnout. Byl silným i v řeči. Hořel vnitřním přesvědčením a z něho ten oheň vysršoval ve slovech a jako jiskry přeskakoval na jiné, hned zapaluje, jako když ve vsi požár vypukne a větrem se přenáší s jedné střechy deskové na druhou.
Ale iniciativy dědouškovy už byl konec. Cimbura bezzemek — výměnkář pouhý směl mluvit, jen když byl tázán a volán. O chudinské otázce mnoho a často přemýšlel a poznával, že ona tvoří jádro socialismu, který počínal massami lidskými hýbat. Uznával, že takový dům pro opuštěného chudáka, který nikoho nemá, mohl by se stát i dobrodiním, že snad přece jen by bylo dobře a třeba jej postavit. Ale zase si namítal, kdyby lidé žili jako křesťané, že by vskutku byl marným a zbytečným. I na jiné věci myslil kudy chodil, o nich rozjímal. Na svůj rozhovor s knížetem vzpomínal. O vzdělání a pokroku zas uvažoval, o jeho světle i stínech, o tom, jak v patách za ním kráčí plitké, povrchní pachtění se po novotách, opičení se po jiných, kvapný úpadek starých, dobrých mravů, zvyků a obyčejů.
Na spory Čechů s Němci v politice se zlobil a nechápal, proč jsou, či vykládal, jak snadno by je při dobré vůli urovnal. Cítil, že jde ve mnohém po správné cestě, instinktem věděl, že ve mnohém pravdu má, ale všecko že mu ještě jasné není, někde že se snad mýlí, že zmatek panuje v jeho duši, že nemá síly všecko ve hlavě si urovnati, domyslit a určitými, jasnými, přesvědčujícími slovy to vyprávět. To ho dráždilo a tím usilovněji teď na výměnku, kdy měl více času a méně starostí, se do těch spletitých otázek hroužil. Stával se proto někdy málomluvným, zamlklým, skoro až nevrlým, když ho někdo všetečnou otázkou z jeho rozjímání vyrušil. Neměl knihovny odborné, filosofické, neznal spisů, které jeho záhady i jiné moudře řešily a které by byly, vyjasnily jeho zkalenou duši a uspíšily mu cestu ku pravdě. Pouze jednu knihu měl a jednu pomůcku, totiž Písmo svaté, zvláště nový zákon, evangelia a v nich podobenství a řeči Krista Pána. Pod zorným úhlem té knihy na všecko hleděl, a čím více stárnul, tím raději čítal život Páně a svatých božích, zvláště Marie Panny. Tak se stávalo, že Cimbura ku stáří měl v sobě cosi kazatelského, skoro bych řekl — prorockého.
Ztrácel zvolna zálibu v přítomných lidech, čím dál tím více se odklonu jících od starých tradic, a on — Cimbura — stal se za to těch tradic výmluvným, plamenným obhájcem, velebitelem zašlých časů a neúprosným, někdy až posměšně sarkastickým kritikem mladého pokolení. Pouze mezi dětmi stávala se jeho tvář, nezbrázděná žádnou vášní, ani náruživostí, znova dětsky milou a usměvavou a jeho oči rozjasňovaly se veselostí a nevinným čtveráctvím. Děti také dědouškovi nejlíp rozuměly. Zato dospělí počali se mu vyhýbat; stávaloť se jim nepříjemné s ním se stýkat. „Kazatel, už zas káže!“ říkali podrážděně, „jako by nám toho dost nenakázal jemnostpán v kostele.“ Ale Cimbura jako by neslyšel. Stál na stráži, a kdykoli se páchala nějaká neřest anebo neplecha, zjevil se, zrovna jako by ze země vyrostl a zabouřil hlasem jako hromem.
Viděl-li, že někdo týrá zbytečně dobytek, přísně zakročil; spatřil-li, že se ovoce „ráží“, že se kamením do stromů hází, v obilí že se šlape, boží dar anebo drobty že se po zemi válí, slyšel-li, že se někdo pomlouvá, posmívá, jinému na cti utrhá, kleje, hned přísný Cimbura se ozval a každého, i svého i cizího, bez rozdílu okřikl a napomenul.
„Tak co ty, lenochu lenošná,“ zastavil si jednou náhle chalupníka Babáka, „co je to za pořádek? Na pole jedeš až v deset hodin a v poledne už se vracíš k obědu, brambory ti sněhem zapadaly a oziminy jsi až v listopadu zasil. Jaký jsi to hospodář? Shniješ za živa, ty i tvá žena i chalupa s vámi, od desíti k pěti hospodaříš!“
„A co bych se dřel, však nemám na koho,“ zarytě odpovídal Babák, narážeje na své až dosud bezdětné manželství.
„I ty lumpe jeden,“ až k nadávce rozčilil se zas Cimbura, „nepracujeme pro děti, ale proto, že nás Pán Bůh k práci stvořil. Rozdej třeba, co vyděláš, ale neukrádej Bohu čas, chudý chce chleba, král chce daně, nepovaluj se a nezahálej.“
A jako zahálky, tak ani pýchy a přetvářky nesnesl. Kdekoli se s ní setkal, ať u sedláka nebo pána, u kněze nebo úředníka, nikoho neušetřil, ztvrdl jako meč a ťal po každém bez váhání rovně a přímo, neváže a nevybíraje slov.
Zapletal se tak časem i do soudů a do žalob. Cimburu znova poznali u okresního soudu v Písku. Pan soudce při prvním výslechu ho napomenul, aby na všecky otázky odpovídal čistou a pouhou pravdu“.
„Ať jsem, jaký jsem,“ odpověděl mu stařec, „jednou nohou stojím už v hrobě, ale to mohu říci sobě, že jsem jakživ nelhal.“ Podivil se pan soudce a pak se o tom při výslechu i jinak sám přesvědčil.
„Ale tatínku,“ — domlouvaly Cimburovi jeho vlastní děti i jeho milá žena, „co je vám do jiných, pokárejte nás a vymluvte nám, ale nehaste oheň jiných, který vás nepálí.“
„Nemohu, nemohu, nedá mi to,“ omlouval se jim stařec, „musím zakročit, vídám-li, že silný ubližuje slabému, bohatý chudému, hospodář čeledínu, pán služebnému.“
„Tak jděte okolo a jinam se dívejte, abyste toho neviděli, vy sám, jedna vlaštovka, léta neuděláte.“
„Snadno se to řekne, ale těžko mít oči a nevidět, mít uši a neslyšet, jazyk mít a nemluvit, kdy třeba vidět, slyšet a mluvit. Mé svědomí toho nedovolí, chtěj nechtěj musím někdy proti tomu proudu. — Vnitrní hlas mocně mi tak v té chvíli poroučí.“
A nic nepořídili s otcem ani jeho vlastní a nejbližší lidé, kteří ho proto ovšem nepřestávali milovat, ale cizím tou přísností a bezohledností stával se protivným a nenáviděným. — Byl jim svojí otevřeností a růzností názorů obtížným, nehodil se mezi ně, byl člověkem „z jiného světa“, počali se mu vyhýbat a jeho se zbavovat. Leží to v povaze lidské, řekl bych skoro, že je to přirozené. I vrány chtějí býti všecky černé, bílou buď uklovou, anebo ze svého středu vyloučí. — Stařec obci překážel.
Ale Cimbura škarohlídem proto se nestal, naopak rád si pohovořil s lidmi zvláště cizími, od kterých nových zpráv mohl slyšeti, mnohé zkušenosti a poučení nabýti. Zvědavě i dychtivě jim naslouchal a jako v zrní v jejich řeči se přebíral, pravdu od lži odděloval, žertu se zasmál, moudrost si zapamatoval. Takovým byl Cimbura od jakživa a proto táhli se k němu vždycky pocestní a nocležníci. „Sedláku, noclehujte nás,“ prosívali i teď. Cimbura se však usmál. „Nemohu vás tu víc nocovat, nejsem už sedlákem, jsem jen výměnkářem, obraťte se na Martina.“
Ale Martin je Cimburův syn, jak by mohl jinak jednat než otec. Tak si u Cimburů dráteníci ruce podávali se Stachy,[1] kolomazník s brusičem pil i nožů, žebráci s hausíry. Pouze komedianty a cikány u Cimburů na hospodu poukáží, ale jejich koňům sena neodepřou.
Všichni ti „světáci“ zvláště v zimě jsou Cimburovi vítáni. Najedí se s ním společně, zakouří si z jeho misku a pak vypravují, kde byli, co viděli, jak se žije a pracuje v jiných krajích.
„Kolem Prahy, Řípu a po Labi k Pardubicům, tam jsou kraje úrodné, lid bohatý, co sedlák to milostpán,“ nejčastěji slýchal výměnkář a až se křižoval, slyše, co tam mlátí po korci, kolik mandelů obilí svezou ze strychu. A tu tak jednou napadlo Cimburu optat se starého Šmída: „A proč tam v tom tak bohatém kraji i v zimě nezůstanete, proč na zimu k nám se stěhujete?“
Starého Šmída považovali za jakéhosi patriarchu komediantské rodiny. Někteří jezdili s „panoramou“, jiní s kolotočem, nejstarší syn vzmohl se na zvěřinec, jeho sestru měl majitel cirkusu. —
Otec sám zůstával věren tradici svého rodu, v létě totiž hrával na „frajplace“ a v zimě míval loutkové divadlo. Když vystoupil před publikum Kašpárek, letěly salvy smíchu, když Šmíd v meziaktí hrál na „niněru“,[2] nikdo při té zvláštní muzice ani nedýchal. Šmíd potloukal se celou zimu v Pošumaví a tak asi na dvě neděle jezdíval s koníkem, ženou a dřevěnými herci k Srnkům do Putimě.
„Ja, milý pantatínku,“ odpověděl komediant Cimburovi na jeho otázku, „tam je jiný kraj, ale také jiný lid. Pravda musí ven. — Ptejte se koho chcete z nás světoběžných lidí a každý vám potvrdí, že čím úrodnější kraj a bohatší lidé v něm, tím tvrdší a necitelnější jsou k našinci. Prodají všecko, zadarmo nic nedají. Potřebuješ přípřež a nedoprosíš se jí. Ukážeš zlatník a koho požádáš, vytáhne tě na kopec. Potřebuješ jetele a hrstičku ho nevyprosíš, kdybys na kolena klekl, kupuješ-li kilo po čtyřech krejcařích, sto metráků ho v jedné vsi můžeš koupit. Ale zabubnuješ-li a divadlo v sobotu nebo neděli zahraješ — deset patnáct zlatých výběrem, každý peníze nese, ale nikdo vajíčkem neplatí, skývou chleba, ani přehoušlí mouky, ani otýpkou sena. Tam za všechno, za stáj i hospodu platit se musí. Tam jezdíme proto jen v létě, když možno spát ve voze a koně mít přivázaného u předního kola, ale v zimě musí našinec pryč z těch krajů, k vám sem anebo ještě dál do hor. To povídám ze zkušenosti, čím chudší kraj a chudší lid, tím i k chudým citlivější, sdílnější — zvláště na Šumavě a v Krkonoších, dobrý lid, zbožný, slovem Kristovým žijící.“
„I podívejme se, kdo by se tohohle nadál,“ podivoval se upřímně Cimbura a dlouho o tom nápadném zjevu přemýšlel.
Jindy tma jako v pytli. Meluzina hučí v komíně, zvedá se země zmrzlý, sypký sníh, tvrdý jako písek a metá jej na mechem ucpaná okénka. U Cimburů za stolem sedí z Domažlicka Jíra —kalounkář, a vypravuje krvavou tragedii chodských sedláků a jejich vůdce Koziny. — Znají ji v Putimi, četli ve Květech, farář sám z Chodska rodák jim je půjčil a pochválil, že to pan Jirásek věrně a pěkně vypravuje. — Ale o Psohlavcích znova dychtivě poslouchají. Mráz šupí všem po zádech, husí kůže po těle jim naskakuje, kdy z Jíra vypověděl historickou část a počíná oddíl strašidelný. „Pod šibenicí stál, voprátku huž na krku míl,“ povídá o Kozinovi, „vtom mezi pány zhlídne Lomikara, ‚Lomikare, Lomikare,‘ hned na něho zavolal, ,tu v Plzni na soudu lidským si vyhrál, hale do dne ha do roka zvu tě před soud boží, ha potom se vokáže — na bubny hned udeřili, na trouby hned zatroubili, aby mu dál rozumít nebylo—katí pacholek stoličku mu podtrh’, kat voprátku mu zadrh’, ha Kozina se zahoupal. Rok minoul jako skok. Lomikar dál mořil sedláky ha bul při tom zdráv jako buk. — Přišlo první vyjročí Kozinovo smrti. Všichni naši z vesnic šli do kostela pomodlit se za svýho mučedníka drahýho. — Hale Lomikar na svým zámku v Tranově posvícení slavil. Zdaleka široka hrabata, knížata si pozval, za dva jíd’, za štyry pil, za sečky se smál ha veselil. Zrovna vo půlnoci zdvih se za stolem se sklenicí vína v ruce ha rouhavě zavolal: ‚Depa si, Kozino, falešnyj proroku? Po dni je, dnes je i po roku…‘ hale Lomikar nedořek’ — na míse na stole ležíl celyj, eště nerozdělenyj pečenyj kohout. — Ten najednou na nohy se postavil ha jako živyj zakokrhal. — Dveře se rozlítly, ha černyj pes s vohnivým jazykem v tlamě stál ve dveřích. Lomikar praštil po něm sklenicí ha svalil se mrtvyj jako špalek na zem. To sám ‚ten zlyj‘ — Pánbů s námi, si pro jeho duši přišel ha na soud ji vodved.“ Trnou posluchači hrůzou, sníh seká do oken, jakoby někdo jemnými drátky na sklo bubnoval, vichr zoufale pláče, Jíra slzy si utírá a líčí dál Lomikarův funus do krypty kleneckého kostela, co se při něm přihodilo a celý cyklus bájí a pověstí kozinovských. — Pověrčivé duše schnou úzkostí, ale domů se nikomu nechce, „ještě, ještě!“ žádají stísněným hlasem; ale Jíra sám má rozum, přestávaje v nejlepším. Pověrčivost nakazí. — Posluchači hned si vzpomínají na jiného reka jihočeského. „I Kubata dal hlavu za Blata,“ volají a vypravují, jakoby Jírovi, ale hlavně k vůli sobě, jen aby v tom strašidelném prostředí déle se zdržeti mohli, o soudu kubatovském.— Doplňují se, přibásňují, přiozdobují, vymýšlejí a okrašlují fakt historický. — Žhavá duše lidu ocitá se v tvůrčí činnosti jako při každém mohutném pohnutí a rozčilení, z ní rodí se pak buď píseň nebo pověst nebo pohádka.
V tom všem se jim rovná i Cimbura. Rád vypravuje, rád i poslouchá.
Ale ještě s někým s libostí velikou se scházel stařeček Cimburovic — se studenty. — Chodívali o prázdninách denně do kostela jako on, zpívali na kůru a po mši sv. čekávali na dědouška, a Žofka, už právník, pan „majstr“ Šimek převozníkův, Mika, který se v Praze vzdělával na učitele, realista Hála, z fary synovec jemnostpána a jiní. — Měl je všecky rád.
„Chlapci, to vám povídám, učte se.“ — říkával jim, když se s nimi na konci prázdnin loučil, „tatíci platí, až se ohýbají, vy jste jejich spořitelny, co si jiný uloží pod úrok, vaši na vás obětují, neodpustili bychom vám, kdyby ten kapitál nenesl úroky. — Zkazíte-li se, raději domů ani nechoďte, k Putimi se nehlaste. — Když kůň se nepovede — lehká pomoc: prodá se. Ale co s nepovedeným, zkaženým synem a k tomu tak drahým jako student?“
Potom když odešli, stýskalo se mu po nich — často na ně myslil a příchodu jejich dočkati se nemohl. — „Kdypak už přijede ten váš studentek,“ ptával se netrpělivě rodičů při náhodném setkání.
Konečně přišli. Dědoušek hledí na ně, hledí a dává se do smíchu.
„Což je masopust?“ ptá se jich.
„Proč myslíte, dědoušku?“
„Copak to máte na hlavách?“
„Barety, studentské čepice, poděbradky — neposmívejte se jim — to je znak našeho vlasteneckého a národního smýšlení.“
„Poslouchejte, chlapci, tak se mi zdá, že už Praha zase třeští. Pamatujte si, že vlastenectví na fajkách, na holích, na pentličkách a čepicích nestojí ani za zlámanou grešli; v srdci musí to být, vyřiďte to v Praze a v těch plackách ať už vás nevidím. V Praze si to s Pánem Bohem noste, pro tu je to dost dobré, ale u nás v Putimi do zelí se v tom postavte.“
„Němci je též nosí, cerevisky mají buršáci.“
„Fit!“ hvízdl si Cimbura — „tudy na to! A že mi to hned nenapadlo, po kom se asi v Praze opičíte, říkám Praha — toť blázinec. — Čepice nám pomohou. Učte se, abychom mohli každému z vás postaviti pomník jako jsme postavili v píseckém parku panu Palackému, to nás vytrhne. — A teď běžte domů. ani vidět vás v těch čapkách nemohu.“
Čepice zmizely, studenti se v nich už neukázali, ani ne tak k vůli Cimburovi, jako k vůli putimským klukům, kteří měli z nich ukrutnou švandu. Také matky a sestry hubovaly, takže se barety ještě téhož dne octly až na dne kufrů, pod vrstvou knih a přednášek. Dědoušek přijal „učené chlapce“ zase na milost a zase se s nimi smířil, vyptal, co dělá hospoda „U Turků“, „U zlaté husy“ na Václavském náměstí, co „U zlaté lodi“ na Malé Straně, pršelo-li jim také tolik tam jako zde, a když cestou jeli, všimli-li si, jaké je obilí u Prahy, Zdic, Příbramě a „tam v ty strany“. I ku škádlení a k šibalství docházelo často mezi nimi a veselým stařečkem.
To pondělí po sv. Jakubu je v Netolicích veliký a slavný koňský trh.
V úterý po mši svaté čekali studenti na Cimburu před hřbitovem.
„Dědečku, dědečku, slyšel-li pak jste to už — že včera o trhu nebylo v Netolicích ani jediného koně.“
„I totě věc nemožná, copak by se to stalo, snad není kraj ohřívkou zamořený,“ zastavil se ulekaný Cimbura.
„Už se stalo, přivedli tam jen samé valachy, hřebce, klisny a hříbata,“ — smáli se studenti, ze chytrý Cimbura jim sedl na lep, což se zřídka stávalo.
„Vida, vida, totě veselá novina,“ vážně, skoro až smutně mluvil stařec, „ale do smíchu mi při ní není, patrně nevíte, co já vím, povím-li, i vy jistě se zarmoutíte a žerty na rtech pomrou.“
„Co se stalo? Co se stalo?“
„Pan farář mi to půjčil, dnes ráno jsem si to přečet‘— královský hrad v Praze vyhořel —“
Včera, v pondělí noviny nepřišly, dojdou až dnes v poledne, pan farář má jisté zprávy z Písku nebo přímo z Prahy.
„Hradčany že vyhořely? To je hrozné!“ křižují se ulekaní studenti.
„Ano, celý hrad shořel i chrám sv. Víta.“
„I chrám sv. Víta!“
„A vy to nevíte? A to jste studenti?“ pouští se do nich Cimbura, „stalo se to už dne 2. června 1541 a vy to posloucháte jako novinku. A la marš domů učit se dějepisu, až tu knížku dočtu, poprosím jemnostpána, aby vám ji po řadě půjčil.“ — Studenti se smáli a Cimbura spokojeně vyšlapoval ke své výměnici.
Ale čím je Cimbura starší, tím stává se jaksi svéhlavějším a popudlivějším, odporu nerad snáší, ve všem chce udržeti vrch. Jeho duše jest pokladnice plná zkušeností a vzpomínek, hluboká jako tůň, ale průhledná a čistá jako lesní studánka. Do ní sahá Cimbura a vyloví rybičku, povídku nějakou, čiperné šelmovství, podivuhodnou událost ze svého života; ale ke všemu přivěsí takové mravokárné napomenutí a poučení, kterým hned všecka radost zhořkne, veselí se zatají a smích přejde. — Mladí odporují starci a až hádky povstávají a to stařečka roztrpčuje, až zesmutní. Vidí, že život se šine jiným směrem, než on by si přál, a nemá síly to napravit a po svém převrátit.
„Jsem jim pro blázny, nikdo mne neposlouchá, nevšímají si mne,“ bolestně si stěžoval doma.
„Nechte jich a nevšímejte si jich také,“ radíval mu Martin znova.
„Nemohu, Martínku, nemohu. Jsem jako pták. Pták si zpívá a nehledí na to, kdo ho poslouchá. — Zpívá jak umí, havran jen krákorá. Jsem už takový starý havran —“ odpovídá mu dědoušek. Ale co nezmohly domluvy, to se povedlo malému — dítěti.
Na posvícení přijela letos Marianna ze Střiteže a přivezla s sebou nejstaršího, šestiletého kloučka. — Jan se jmenoval po dědečkovi, otci a kmotrovi a Honzík mu v Podlesí říkali a říkati musili mu tak i v Putimi, chtěli-li, aby malý hoch s nimi vůbec mluvil.
Když ho v Putimi spatřili, zarazili se. — Bylo to až překvapující, jak bylo to dítě dědouškovi podobno. — „Jako by mu z oka vypadl“ přitulila ho k sobě Cimburka a líbala něžně na vlásky. — Klouče se jí vyrvalo a hnalo se rovnou k dědečkovi. „Dědečku, dědečku, ’ste vy můj dědeček?“— optalo se kurážně.
„Nu ovšem že jsem, a co víc?“ — usmál se Cimbura.
„Tatínek mi povídal, jak jste silný, pozdvihněte mě.“
Cimbura sebral kloučka se země a jako pírko posadil si ho na rameno, sundal ho a posadil si ho na koleno. — Ukázal mu, ač už klackovi velikému, přece „jak jezdí malí páni“ a jak „velcí páni“ a jak „císař pán“.
Honzík se s dědečkem skamarádil tak, že druhý den, když se Marianna chystala odjeti, zavolal si ji Cimbura stranou a řekl jí měkkým, dojemným hlasem:
„Poslouchej, dcero, nech mi tu toho svého líbezného chlapečka, omládnu při něm.“
„Ale, tatínku, s radostí, máme doma ještě tři takové draky. Chlapec musí do školy, má tam do Neúslužic půl hodiny, moc mizerná cesta, u vás ji má doma. Jen zdali tu Honzík zůstane.“
„To buď bez starosti,“ vesele povídal Cimbura a zavolal hocha. „Honzíku, maminka pojede domů, pojedeš s ní, nebo zůstaneš u mne?“
„Víte, dědečku, nechtě si nás tu oba, mne i maminku.“
„To nejde, maminka musí domů, co by říkal doma Francek a Lidka s Venouškem, a co by říkal tatínek?“
„Tak mně tu, maminko, nechtě u dědečka a babičky, až mě všecko naučí, ukážou a povědí, tak přijdu za vámi domů.“
Marianna udělala synkovi na čele křížek a odjela do Stříteže sama.