Jan Cimbura/Třetí část/IV

Jan Cimbura – Třetí část Jindřich Šimon Baar
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 339 – 356.
Licence:	PD old 70

Jako doma pomodlil se nahlas Cimbura:

„Než se dotknem lžíce, nože,
s nebe na zem, Pane Bože,
rač se na nás podívat;
požehnej nám jídla, pití,
které chceme k živobytí
z štědrostí tvé požívat.“

„Zdrávi požili, pane kníže,“ přál ještě sedlák a bez dalšího nucení posadil se do měkkého křesla. Kníže pán také křížem se požehnal a poprosil:

„Tak, milý Cimburo, jako doma, pobízeti se nedejte,“ — přisunuv k němu mísu se studeným nářezem.

„Doma jez, co máš, u lidí, co ti dají,“ pomyslil si Cimbura a pustil se s chutí do jídla. Lokaj nalil mu skleničku vína. „Na vaše zdraví, sousede Cimburo.“

„Ať slouží i vám, pane kníže,“ a jemné, broušené pohárky cinkly o sebe jako stříbrné. Za jídla Cimbura řeči nerozpřádal, odpovídal jenom stručně na otázky a když dosyta se najedl, složil nůž i vidličku, sebral opatrně každý drobeček a poděkoval: „Zaplať vám Pán Bůh — dobře jsem se najedl, dobře se u vás jí i pije.“

„A snad i kouří,“ — usmál se kníže, nabízeje Cimburovi doutník. Tu teprve octl se host na rozpacích. Nenáviděl kouření doutníků, ale hostitele uraziti nechtěl.

„Pane kníže, bez urážky, ale cigárko si nevezmu, dovolíte-li, dýmečku si nacpu.“

„Proč pohrdáte doutníkem?“

„Protože není pro sedláka, ale pro pána. Na cigárku sedí oheň nahý, nechráněný, utrousí se jiskerka a než se naděješ — požár vzplane. Cigárko se nedokouří, odhodí se ho kus a to mám za marnotratnost. Cigárko třeba sirkou a ne hubkou na křesadle zapálit. To pro našince není… Sirky a cigárka mají na svědomí mnoho ohňů. Neslýchali jsme dřív, co slyšíme teď každé chvíle, tam a tam že celá usedlost lehla popelem… V dýmce jest oheň boží jako v pasti, vytrousíš-li kamínek neb křesadlo, tím nezapálíš — jinak je se sirkou. Sedlák kouří cigáro, jenom když ho chytá fúrie, kláskovina, pijatika. Knížeti se chce rovnat — ne-li kočár, bryčku si pořídí a v ní sebe samého vozí, sedlář mu musí urobit měkké sedadlo do ní. Tak divným směrem, pane kníže, svět se šine. Jako ze zlata ryzího bývali sedláci, rez, to je hřích, se jich nechytal, zvláště ne hloupá pýcha, chlast anebo zhýralost. Dnes, Pane Bože, pomoz! Ne zlatí, ale ani železní nejsou ti mladí. Vidíme ve světě, že všecko se leskne jako padělané, laciné, fabrické, horší než bývalo — tak i s lidmi se děje. Rez se jich chytá. Sedlák se stydí za koženice, kožich a beraničku, na hlavu klobouček si jako hnízdo posadí, vlasy pod ním učesá ‚do kačera‘, vousy — podnosky stát si nechá a nakroutí, cigáro v hubě žmolí. Černá země a černý je proto chléb náš vezdejší. I za ten mnohý už se stydí. Přijde do hospody a stydí se z kapsy vytáhnout skrojek vlastního chleba. — Zato do košíčku po mastném rohlíčku, po bílé housce sahá. Dobré i zbožné jsou staré selské manýry. Pánem Bohem sedlák děkuje, Bohem vítá, zdraví i se loučí. Dnes ujímají se jiné způsoby. ‚Má úcta‘ a ‚dobrý den‘, ‚poroučím se‘ a ‚ nazdar‘, tak se ohání pozdravy sedlák. Písecká škola rolnická i na tom podíl má, byť i nezavinila všecko. Řekl bys, že je to studentek, pán od pera, snad písaříček nějaký z Písku od úřadu, a hle — sedláček je to. Cigárkem to všecko počíná; proto je nenávidím a do úst nevezmu, co živ budu.“

„Dobře,“ přikývl hostitel a klepl na zvonek. Jako na drátku hned ve dveřích se zjevil lokaj. — „Rovněž já rád si z dýmky zakouřím. Lujs, podej dýmky a tabák.“

S celým stolečkem hned přihrnul se Lujs, hned dýmky pěkným tahá okem cpal, hned knížeti i hostu po jedné zapálil. — Obláčky šedého dýmu vznášely se ke stropu, ohnivé vínko jemně rozehrávalo se v žilách, tváře zčervenaly, příjemně se sedělo a povídalo.

„Milý Cimburo,“ — rozvažoval kníže, „marno stavět se proti proudu. My jsme oba starosvětští lidé, vy jste ještě starší než já, ale musíte uznat, že život se stále více zaplétá, že žádá i podává víc a mladí, ti se mu snadno přizpůsobí i řečí i krojem i celým způsobem života veřejného i soukromého. Pokrok, pokrok je to.“

„Chyba, pane kníže, není to pokrok — klam a šalba je to. Pravda, že čím dál jsou lidé studovanější a učenější i u nás zde. Od těch dob, co Ražicemi dráha ponejprv projela, mnoho se změnilo. Roste vzdělanost, ale hlásí se bezděky sama otázka, roste-li s ní stejnou měrou i mravnost! Dobře už třicet let čtu noviny. Ale jednu věc v nich pozoruji, čím dál, tím více nacházím v nich zprávy o podvodech, krádežích, žhářství, vraždách a sebevraždách. Někde něco není v pořádku. Tak se mému selskému rozumu zdá, že se vzdělává stále jenom hlava a zanedbává srdce. Rozum se brousí, ale srdce otupuje. Přemýšlím o tom směru a vidím, že čím dál hůře bude. Po vzdělání, školách, novinách, knihách všecko se sápe, jako by to platilo všecko a zatím to se mi nezdá nejprvnější věcí. Tou je v životě poctivost, střídmost, pravdymilovnost a zbožnost, to je základ štěstí, s tím musí jít vzdělání ruku v ruce, jinak svede člověka na scestí.“

„Pravdu máte. Mám panství i v jiných krajích tohoto království. Tam rolníci pokládají se za nejvzdělanější a nejosvícenější v celých Čechách. Nevěřil byste, že i náboženstvím pohrdají, poutím se posmívají, ale na výlety běhají, kostelu se vyhýbají, ale už i dopoledne v hospodách usedají.

A hle — v tomto kraji plném vzdělání a pokroku — lze pozorovati podivnou věc, o které dosud zde není památky,“ a kníže ustal, jakoby se rozmýšlel, má-li dál mluvit.

„Dopovězte, pane kníže, co jste o tom kraji tam napověděl,“ pobídl ho Cimbura.

„Stěží mi uvěříte, věc neslýchaná, ba nemožná vám to bude. Tam ani hospodyně nejdou do kostela jen proto, aby jim někdo mezitím nesebral na kurníku vejce. Tam se musí hlídat na stromech ovoce, na polích obilí, na lukách seno, v lese dříví, v rybnících ryby. Tam nehlídá se jen panský pozemek, ale i selský, a co se nehlídá, to ukradnou, a neukradnou-li, tak to zničí. Ano, zní to podivně, ale vy máte skoro pravdu: čím jsou lidé vzdělanější, studovanější, tím se zdají být i nemravnější, ač přece jisto, že vzdělání má zušlechťovat a zdokonalovat člověka. Nevěřil byste, co gruntů v tom kraji tam se octlo na bubnu. Nekoupil-li jsem já, koupil statek žid.“

„Takové případy staly se i u nás. Falešná vzdělanost zavedla už i zde sedláka i selku na scestí. Chtěli se rovnat pánům, dali si říkat „pán“ — „paní“, strojili se jako páni, jedli jako páni, pracovali jako páni. Několik roků stačilo a statek počal se drobit, strych po strychu, dědina po dědině se prodávala, až statek zmizel, roztál jako sníh na sluníčku. A to považuji za zločin, nad který většího neznám. Nás sedláky drží zem, půda, pole, luka, les. V tom je naše síla — bez nich jsme plíva, nic, vítr nás odfoukne. Statek si zvětšit, to je zásluha a dobrý čin, ale hříchem — statek prodat, třeba vám, pane kníže, jako vám jej prodal lhůtecký Kladiva.“

„Zaplatil jsem mu za statek cenu skoro dvojnásobnou.“

„Vím, dvacet tisícovek, ač za ně nestál. Ale Kladiva neměl prodávat, měl říci: vím, pane kníže, že jsem se svou půdou uprostřed půdy vaší a že je to nemilé i vám i vašim strojům, vašim zajícům i vašim honcům, že vám překážím ve všem všude. Ustoupím, ale ze svého statku ukrojte mi někde na okraji díl jiný, dvojnásobný a já vám povolím. Chválou bychom ho zahrnuli.“

„Uložil si peníze a žije z nich bezstarostně.“

„Peníze, co jsou peníze? Jako dítě pamatuji, že padly peníze náhle, přes jedinou noc. Kdo měl večer tisícku, měl ráno jenom desítku a mnohý se stal žebrákem. Ale kdo měl grunt, ten toho ani nepocítil, ani se nepohnul, ba platil víc než dříve.“

Za řeči utíkal čas. Dýmečky dohořívaly, v zámeckém průjezdu zahrčel kočár.

„Milosti, zapraženo,“ hlásil ve dveřích Lujs a zmizel. Kníže vytáhl hodinky z kapsičky na jednoduché černé šňůrce a jenom stříbrné. „Vida, vida,“ spatřiv je pomyslil si Cimbura, „u nás pomalu každý čeledín, o sedláku nemluvě, má takové, ne-li lepší,“ a znova zahořel hněvem proti selské marnivosti a parádě.

„Libo-li tedy, projedem’ se panstvím,“ navrhl kníže, vstávaje od stolu.

„Vím, že jsem u knížete a vím, co říkají staří, kdyby na rychlém koni člověk seděl, kalupem jel, ani za týden by knížecí statek neobjel, ale přece raději bych se prošel, měl bych z toho větší zisk, všeho lépe povšimnouti bych si mohl.“

„Poručte jen, a kde si budete přáti, koně se zastaví a projdeme se.“

Pár koní černých jako havrani zaujal nejdřív hostovu pozornost.

Usedli do kočáru a projeli parkem. Své divy Cimbura spatřil. Rostliny, byliny a květiny, jaké nikdy nikde, ani v lese, ani na louce nevídal. „Kažte zastavit, pane kníže,“ přál si Cimbura, a než dořekl, koně stáli jako přimrazeni. „Jak to zastavuješ?“ chtěl se obořit Cimbura na kočího, „nevíš, že kůň zvolna se má do běhu rozehnat, ale ještě volněji běh mírnit. Náhlým zaražením na předku kůň trpí,“ ale mlčel. Jen lítostně na koně pohleděl jak stáli, přední nohy v písku zaryté a bujné hlavy na zkroucených krcích ke chřátům otěžemi přitisknuté. Teprve, až vystoupil kníže, povolil kočí koním. „Však už si nesednu, když ten chlapík tak nekřesťansky zastavuje,“ umiňoval si sedlák a otočil se po zahradě. „Na mou věru, jako v ráji! Kde se tu ty stromy vzaly, kdo je vypěstoval, kde vyrostly? Buk tu, jenže má listy černé, dub tu, ale listy má kropenaté, javor tu, ale list jeho je strakatý, topol tu, ale list má žlutý okolek, bříza tu stojí, ale větvičky jako provázky místo vzhůru, dolů visí. Všecko vidím jiné a podivné. Růže tu dosud kvetou, ač už jim dávno minul čas a nekvetou jen červeně a bíle, ale i žlutě, tmavě, jak kdo chce.“

„To nejsou stromy naše, to nejsou růže naše, to nejsou květiny naše. Všecko je sem odjinud přineseno a zasazeno. Růže jsou francouzské, palmy z Itálie, jiřiny z Erfurtu, stromy jehličnaté se stříbrným leskem jsou až z Kalifornie, Virginie, některé keře z Japonska a Číny,“ vykládal mu kníže. Provedl ho skleníky, letními i zimními a ukázal na fíkovnu; ale Cimbura zarytě mlčel a ničemu se již nepodivoval. Prošli park a hned za ním zahradu zelinářskou a školku. — Jak spatřil Cimbura stromky, rovnou k nim zaměří. Tu stál Cimburův známý, starý štěpař, tu stojí i zahradník. Ale co to? Neusmívají se na něho, ruky mu nepodávají. Jako zkamenělí stojí, klobouk smeknutý, ruce k tělu jako na vojně. „Ukažte mému hostu školku,“ poroučí kníže a teprve pak zas do nich život vjel. „Tak zde máme nejprve krsky a tvarové stromky,“ počal zahradník. Při pohledu na ně sevřelo se Cimburovi lítostí srdce v těle. Spatřil stromky nizoučké, jako ukřižované, větve na ramena roztažená a k dřevěným latím pevně lýkem uvázaná.

„Chudáčkové,“ ulevil si sedlák, „proč vás tak moří a trápí, jak krásné ovoce přece máte.“ — Zahradník se usmál a vykládá, to že jsou stromy ke zdi a pro špalíry, k pěšinkám, cestám, aby nepřekážely. „Ostatně, zde máte polokmeny.“ Ty už se Cimburovi víc zamlouvaly. Pěkné stromky, pohodlně bez žebříku lze je prořezat, housenky obrat i očesat. Ale přece nejkrásnější jsou vysokokmenné. „Oddělení jablek,“ hlásí zahradník a vysvětluje — „v té řadě je jablko Bismarkovo, novinka, ve druhé reneta francouzská, dal jabloně Gravštejnské, za nimi car Alexandr.“ — Zase už Cimbura nic neposlouchá a běží k hruškám.

„Hrušeň Virtemberská, za ní v řadě hruška Napoleon, tady řada holandských a solnohradských.“ Cimbura zesmutněl, lhostejně se dívá na třešně i višně, na slivoně i švestky, na broskve i meruňky. — V duchu se zaradoval, když spatřil hradbu, v ní otevřená vrata a za nimi lán panského jetele, který se červenal pozdními ještě medulkami. Libě voněl, jak sluníčko naň svítilo, a černí čmeláci s bzukotem mlsně poletovali po velikých červených paličkách.

„To je kabrňák jetel,“ zavelebil teď Cimbura, „a jak vidím letošní, panenský, kosa se ho ještě nedotkla.“

„Nechali jsme na semeno, je koupeno přímo ve Štýrsku,“ poznamenal kníže, „na semeni záleží mnoho; proto mám pšenici ruskou od řeky Donu, žito Zeelandské, řepu Berndorfskou neb bavorskou — a teď vám něco zvláštního ukáži — ohlédněte se!“

Cimbura už z dálky slyšel hukot, jako by tudy dráha někde jela, ale jak teď na vršku stál a stranou pohlédl, spatřil podivné divadlo — parní oračky.

„Před měsícem přímo z Anglie mně přišly. Výborně pracují. Hleďte, tři brázdy berou najedno čtvrt sáhu široké i hluboké a pluh ujíždí, jako by s prázdnem jel.“

„A co to oralo“ optal se Cimbura, když se nasytil pohledu.

„Pastviny ruším, pod pluh je vydávám. Pořídím pro dobytek výběh u stájů, zbavím se ovcí, ovčíny zavru a stodol z nich nadělám.“

„Chybujete, pane kníže. Ovce jako posvátné zvíře statku požehnání přináší. I Kristus Pán ji miloval a Sebe Sama Beránkem Božím nazval. Z ovečky všechno výborné — i vlna i maso i mléko i mrva, jako ze žádného jiného zvířátka.“

„Nechybuji, Cimburo,“ usmál se kníže. „Jak vy mluvíte, tak v hospodářství mluviti se nemá. Nutno říditi se ne citem, ale počtem. Ovce se nevyplácí, nepase-li se. A ježto pastviště jsme zrušili, buď na luka přeměnili nebo rozorali, ježto jetele stařiny a strniska hned za kosou oráme, úhoru ani líchy netrpíme, nemá se ovce na čem pást a proto ji rušíme. Ábel pásl, Kain oral. Kain zabil Ábele a na těch bratřích vidíte obojí způsob hospodaření i jeho osud. Hospodářství u nás nesmí být pastevní, ale musí být orební, vy, sedláci, nesmíte být pastýři jako Ábel, ale musíte být jako Kain, oráči. Kain ve vás zabije Ábele.“

„Dobytka se zbavit?“

„Neříkám zbavit — ale nenechat ho bez kontroly po pastvách toulat, drahou mrvu chlévskou roznášet. I sedlák jej musí pozorovat, vážit, mléko měřit, maso, máslo, vejce vyrábět a prodávat, zkoušet nová krmiva i plemena zavádět a naučit se počítat, co s jedním kusem zkrmíte a co od něho získáte. Jako v dobytkářství, tak i v polaření musíte opustiti starý způsob pěstování jedinečných plodin, žita, ovsa, pšenice a ječmene a zavádět podle poloh plodiny průmyslové, hlavně řepku olejku, řepu cukrovku, chmel a co vůbec v tomto kraji možno. Hospodářství pastevné nahraďte trojstranným, střídavým, naučte se víc a líp pěstovat okopaniny, jež pole vyčistí, místo úhoru do suchých polí sejte ligrus a francouzskou vojtěšku, jak vám to Horský v Libějicích už ukázal. Nesejte len, konopí a proso, ale za to sejte víc kukuřici, bob a mák. Orné nářadí musíte mít lepší, orati hloub a záhy, pole neošidíte, pořiďte si nejen brány, ale i ježky, harky a válce, polaření nás spasí, proto i rybníky vypustím a v luka nebo pole přeměním“ — odmlčel se kníže. Tváře mu hořely a oči se leskly zápalem, se kterým mluvil. Cimbura však zůstával ku podivu chladným. Znatelné, že řeč knížete je marná, že Cimburu nezískal a nepřesvědčil, a ten se tím netají.

„Že i rybníky vypustíte?“ táže se skoro posměšně. Protiví se mu ta lačnost půdy a jsou mu v té chvíli dvakrát tak milé jako stříbro lesklé hladiny rybníků. Duší mu kmitnou zrcadla krásných rybníků drhovelských, ohromná Milava, Dobev, Rojíce, Křešice, Talina a všecky známé vody se zelenými hrázemi a šedými mlhami za podzimních jiter a už i jemu červenají tváře a volá hlas: „braň a nedej!“ Proti knížeti se postavil, cestu mu zastoupil, aby mu uniknouti nemohl, a domlouvati počal: „Pane kníže, pěkně prosím, neberte nám dvojí, co nejvíc v přírodě miluju: lesy a rybníky. Nesahejte na ně. Oni staří nebyli hlupáci, když rybníky zakládali a vodu naháněli. Rozkopáte-li hráze a vypustíte vody, přijde sucho na nás na všecky, vinný i nevinný trpět bude, naučí vás to hráze opět navézt, rybníky napustit, aby se v nich zase ryba proháněla. Nekonejte tedy práci marnou a nad tváří němou — rybou se ustrňte. I ji pán Ježíš miloval, za pokrm mu sloužila, peníz v ústech z jezera na povrch mu přinesla. Bojte se vody, nebuďte jí nepřítelem. Nejen země, ale i ona nás živí. Sedlák podává hostu chléb a sůl, ale králi svému podává zem a vodu, tedy to, z čeho chleba dobývá. Ze země je sice člověk stvořen a do země se vrací, ale bez vody nebylo by života, nebylo by vzrůstu a úrody, všecko zakrní a zbobkovatí. Nejhorší ranou pro sedláka — sucho.“

Usmál se kníže, ale hostu neodporoval. Cimbura hned poznal, že ani on knížete nepřesvědčil, a rybníků neubránil. — Zarmoutil se a schlípl, do sebe jaksi se schoulil, v mlčení jako v plášť se zahalil.

„Pojďme dál. Hle, do dvora máme nedaleko, ukáží vám své hospodářské stroje. Je to můj vzorný dvůr a hospodářské školy často sem vodí chovance. I vás jistě mnohé zaujme. Tak hned za stodolou vidíte žentour. Cimburo, vy sedláci hříšně plýtváte silou a časem. Blíží se doba, kdy člověk ne tak rukou, jako rozumem pracovati musí a kdy černou, hrubou práci za něho vykoná stroj. Vyhoďte proto čím dřív, tím líp, ze stodol cepy a nahraďte je aspoň žentourovou mlátičkou, obilí nevějte, fukar vám to obstará lépe a rychleji, kupte si kruhadlo a šrotovník; i to požene žentour. Věřte mi, Cimburo, miluji českou vlast a zvláště český jih a vás sedláky a rád, ani nevíte, jak bych rád vám šel v hospodářství vzorem, příkladem i pomocí, vidím v tom své poslání mezi vámi, účel a smysl svého života a nacházím málo pochopení.“

Měkne Cimbura, rozhrnuje plášť mlčení a opíraje se o secí stroj, lítostivým hlasem konejší hostitele „Křivě si to vykládáte. Uznejte, že co se hodí knížeti, nehodí se sedláku. Co může kníže na panském, nemůže sedlák na selském. Nemůžem se po vás opičit na našich stokorcových statcích.“

„Liché výmluvy,“ mává kníže rukou, „pole drenážemi si odvodnit a luka zavodňovat může každý. A na co jeden nestačí, na to ať zajde družstvo. Sám se mi rovnat nemůžete, ale vy všichni v Putimi vyrovnáte se mému dvoru jednomu a všichni v okrese — mému panství. Jako já mám pivovar, mlékárnu, lihovar, cukrovar, který zpracuje řepu, mléko, brambory a ječmen a tak dvojí užitek mi dá — proč vy byste nemohli mít své družstevní továrny? Mám-li já na každém dvoře mlátičku parní, proč vy byste ji nemohli mít společně? Odložte selskou pýchu, závist a vzájemnou nedůvěru, od individualismu přejděte v hospodářských otázkách ke kolektivismu, srozumitelně řečeno, spolčujte se, obec víc zmůže než jednotlivec, spojenými silami i těžké břemeno lehce se zvedá, společně kupujte, společně prodávejte, učte se od jiných, třeba od dělníků, kteří na ochranu svých zájmů čile zakládají spolky a besedy, nebo od průmyslníků. — Svému stavu i své vlasti jste povinni včas postarati se o řádnou selskou organisaci — to jest to pouto, které by z vás drobných utvořilo jediné těleso mohutné, asi tak jako z malých cihel se veliký dům složí. Zle bude, nestane-li se tak záhy a včas,“ oddychl si kníže, bílým, voňavým šátečkem utíraje si pot, který mu po skráni stékal.

„Každý se spálí jen jednou. Co pošlo z těch společných cukrovarů a pivovarů? Kdo skoupil je před pěti lety v licitacích? A koho ožebračily?“ — jakoby sama sebe tázal se Cimbura.

„Ovšem, poctivost jest základem a podmínkou zdaru. Šidit se nesmí, ani podvádět. Za úředníky byste si nesměli vybírat své nedostudované synky, kterých nikde jinde nechtějí.“

„A tak jsme tam, odkud jsme vyšli. Není a nezmůže všecko pokrok a vzdělání — stroj; ale musí tu začít především poctivost, jak jste pěkně pověděli. Nevím, našli-li bychom vždycky úředníky poctivce, každý člověk je víc sobek než tobek a příležitost dělá zloděje. Proto vy máte svůj kmen úředníků i služebníků, někteří co paměť lidská sahá, už vašemu rodu slouží, jako klíště kožicha se vás drží, z otce na syna přechází služba; ale u nás tomu tak není a nebude. Sedlák se drží půdy a špatný úředník je z něho. I když na výměnek odcházíme, neloučíme se s půdou, ale kus pole a louky do své smrti k užívání si vymiňujeme.“

„A přece s půdou nehospodárně zacházíte,“ — vyhrkl náhle kníže.

„My a nehospodárně? Jak to?“ řekl Cimbura a opět se zastavil.

„Pojďme,“ — pobídl kníže, „máme toho ještě mnoho prohlížet — neviděl jste dosud ani koníren, ani ovčínu, kravína, ani hříbětince, cestou vám to povím — “ a zaměřil rozsáhlým dvorem od stodol a kůlen ke chlévům.

„Procházím-li vaše pozemky třeba o honech, žasnu, co půdy ladem ležet necháváte. Meze máte na krok široké, vodoteče na dva a průhony na pět. Cesty polní vyrovnají se místy šířkou císařské silnici. Dohodněte se o obecní statek a mezi sebe rozdělte, polní cesty rozměřte na dva sáhy, nic víc, do polí kamenné mezníky nasázejte a meze zrušte, strych, dva, pole tím nabudete.“

„Pane kníže, to je takhle. Meze a vodoteče nejsou naše.“

„Čí by byly?“

„Jsou chudých. Jejich jsou i okrajky našich selských rybníků a lesů, jejich tráva v průhonech a po stráních, jejich klasy i na poli. My, sedláci, cítíme přísnou povinnost, kterou Bůh nám ukládá, pomáhat i podruhům, dopřát jim požít meze — kravku nebo kozu v průhoně popást, dát člověku, který se mnou pole vzdělává, záhon půdy pod brambory, líchu jetele pro dobytče. Děti bezzemků mají staré právo na klasy. Zabolelo mne, když jsem spatřil u vás podivný stroj, nač je? se ptám, a vy jste mi řekli: shrabovat klasy.“

Potí se kníže, ale nezlobí. Mel rád Cimburu pro jeho přímou řeč, ale bránit se musí a brání.

„My jinak o chudé pečujeme. I my i naši předkové chudobince a špitály po panstvích jsme založili, pense platíme a tak o ty, kteří nám věrně sloužili, v jejich stáří pečujeme.“

„Ano, o ty, kteří vám sloužili. Ale což ti chudí, kdož vám neslouží?“

„Ať si podají žádost, my jim podporu poukážeme.“ Ale už tu byla hříbata a byl konec řeči. Koňař probudil se v Cimburovi a všecko ostatní v té chvíli ustoupilo do pozadí. Po koních přišel kravín a ohromný, rozsáhlý ovčín na konec. Vyšli konečně i z něho a tu kníže se zastavil a s úsměvem v líci pravil: „Tak jste viděl můj nejlepší dvůr, povězte mi, líbil-li se vám.“

„Líbil i nelíbil,“ — vyhýbavě odpověděl hned Cimbura.

„Nechci slyšet, v čem se vám líbil, ale za to povězte upřímně, v čem se nelíbil.“

„Povím vám, proč bych nepověděl? Nelíbí se mi vaše zahrada. Růže tam máte francouzské, křoviny japonské, květiny italské. Nelíbí se mi vaše školka. — Stromy máte německých a holandských druhů. Nelíbí se mi vaše chlévy. Koně v nich máte uherské, krávy švýcarské, vepře a psy anglické — Nic se nekaboňte, pane kníže, a povězte, co tu máte českého?“

„A je něco lepšího českého?“

„To si myslím. Tak hned stromy. Pročpak nemáte ve školce hrušku cibulku, jabloň žitňavku, štěp ječně?“

„Jsou takové stromy?“

„Arci že jsou a výborné. Kdyby nebylo u nás potlouklo, mohl jsem vám poslat košíček toho ovoce.“

„Je divno, že mi o tom ani ředitel, ani zahradník nic neříká.“

„Nic divno; protože ani jeden, ani druhý nejsou Češi — “

„Dál, co se vám ještě nelíbí?“

„Nelíbí se mi, že koně trýzníte.“

„Oha! Jak a čím!“

„Tu se podívejte,“ řekl Cimbura a ukázal na kočár, který krok za krokem za nimi popojížděl, „ocásky mají sotva na prst dlouhé. — Čím pak si mají mouchu nebo hovada sehnat? Ubohé koně, hle, jak třesou kůží a sekají nohama a jak je kočí za to trestá. My pomáháme dobytku ne bičem, jako vy, ale rozumem. Mouchy jim oháníme, čabrakou pokrýváme, olšovým, páchnoucím listem je potíráme.“

„Dobře. A co ještě?“

„Panská služba, zahálky družba — jak jsem viděl na vlastní oči. Všude, kde pracovalo pět, šest lidí, stál u nich dozorce, šafář, poklasný, hlídač nebo hajný; ale sám nepracoval. Člověk má pracovat, protože je k práci stvořen jako ryba k plování anebo pták k letu, protože bez práce se mu stýská. Má pracovat radostně a při práci si prozpěvovat, ale nemá mít nad sebou hlídače, nemá být k práci poháněn nadávkami, hrůzou a pokutami. l ten dozorce má pracovat a lidu příkladem práci ukazovat. U nás neurážíme dělníka, nevyvyšujeme se nad něho, ale s ním ve všem rovni do díla se zapřaháme, ba sedlák sám horší a těžší práci sobě přidělí a dělníku dá přednost jako hostu. Oba jako bratři pracují a k stolu společnému usedají.“

Dlouho mlčel kníže, až konečně řekl: „Mnoho pravdy leží ve vašich výtkách; než časy se změnily a nám už není možno patriarchálně žít. Ostatně je to i u vás jen otázka času. Cimburo, posaďme se a poručte, co byste si ještě přál viděti.“

„Ničeho už, pane kníže, mnoho jsem viděl, slyšel a se dověděl, nikdy toho nezapomenu, prosím za prominutí, přeřekl-li jsem se v něčem, nebo urazil-li jsem knížete pána, jsem jen hloupý, prostý sedlák.“

„Naopak, Cimburo, hovor s vámi způsobil mně srdečnou radost, dovolíte-li, doprovodím vás a do Putimě zavezu.“

„Jako by se stalo, pane kníže,“ děkoval Cimbura, — „mám chvála Bohu zdravé nohy, donesou mne.“

„Jedu kněžně naproti na písecké nádraží — svezte se tedy se mnou.“

„To je jiná — příležitosti použiji, budu dřív doma.“

Usedli, koně dali se v let. Kde koho potkali, zastavil se a za kočárem hleděl. Cimbura veze se s knížetem! Lokaj s premovaným kočím na kozlíku, koně jako vítr, kníže se usmívá, usmívá se i Cimbura na známé z kočáru a jmenuje je knížeti. Pískem projeli a před nádražím se octli. „Mám ještě půl hodinky času,' vytahuje kníže svoje otřelé hodinky, „jeďte krokem k Putimi,“ nakazuje kočímu a znovu do hovoru se pouští.

„Jste ještě tak silný, Cimburo?“ — s úsměvem se táže.

Zardívá se Cimbura jako jinoch — pýří se a zapírá. Kam se poděly časy, když vynikal silou, je blízek sedmdesátce, to už síla člověka opouští.

„Slyšel jsem, že jste ve zlosti sekeru do špalku zarazil a vyndat ji nemohl jinak, než klínem špalek roztrhnout.“

„Nu, ano, to jsem učinil,“ kajícně se přiznává Cimbura.

„A jak tomu bylo u Horníků, když se koně zapletli?“

„Zle — boží dopuštění,“ neznamenaje léčky prostodušně vykládal Cimbura. „Ponocný pro mne přiběhl. Běžím tam a vidím, co se stalo. Jalovice se odvázala a v noci připletla se na koňské stání. Koně měli pažení roztřískané, jesle shozené, žlab stržený, zadní nohy za řetízky, jalovice mezi nimi a všechno v jednom chomáči válelo se po zemi.“

„A co jste dělal?“

„Ani se nepamatuji.“

„,Sekeru!' vykřikl jste — a jednou ranou přeťal jste oba řetězy.“

„Ne — dvě rány padly, musily, protože řetězy byly daleko od sebe — koně pak vydechli a uvolnilo se jim. Ale pošlapanou jalovici musil Horník zabít.“

„Škody však neměl; vím, že jste v Putimi založil obecní spolek, který dobytče rozebere. Koupil jste i trokar pro případ nadmutí a pás pro krávy trsačky, to máte počátek družstevního hnutí. Ale dojíždíme k Putimi a vy jste mi dosud nepověděl, co bych měl Putimským darovat.“

„Nepověděl, protože kníže pán se neoptal.“

„Co mi tedy radíte?“

„Radím, abyste poslal Putimským a to obci fůru štěpů ze školky,“ — řekl Cimbura, opouštěje vůz — „to jediné nám sousední sedláci nahradit nemohou a sám hleďte, co stromů krupobitím zničeno.“

„Jsou německé!“ poškádlil Cimburu kníže.

„Darovanému koni na zuby nehleď,“ usmál se sedlák.

„Výborná rada!“ — pochvaloval kníže, tiskna Cimburovi ruku. — „Žijte s Bohem a pozdravujte ženu i děti.“

„Zdrávi vzkazovali,“ děkoval Cimbura a nechal pozdravovat kněžnu, prince i princezny.

„Cimburo, slibuji vám, že se vám syn brzy vrátí z vojny“ — ještě řekl kníže — dojat náhle jakýmsi měkkým citem.“

„To kdyby Pán Bůh dal,“ zaprosil sedlák a hleděl dlouho za vzdalujícím se kočárem. I kníže z kočáru ještě jednou se ohlédl a kloboukem zamával..