Jan Cimbura/První část/VI

Jan Cimbura - První část Jindřich Šimon Baar
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 41 – 50.
Licence:	PD old 70

O síle Jana Cimbury šla už slavná pověst po celém píseckém kraji. Schválně zašli si sedláci ke Kovandovi, po mši v Putimi i v Písku se zastavovali, hradišťských se vyptávali, není-li mezi nimi čeledín Jan Cimbura, silák, ten, co slouží u jejich představeného — že by ho rádi spatřili, rádi že by na vlastní oči viděli člověka, kterému, jak pověst dí, zapadlo spřežení v blatech a on je ze blat vytáhl.

Kroutili nedůvěřivě hlavami, když spatřili človíčka jim ve všem podobného, s milým úsměvem a dobráckou tváří. Ale přece věřili a sláva jeho rostla. Nejvíce šířil ji sám sedlák Kovanda, hrdý na svého pacholka. Ten nejvíce a nejraději o Cimburovi mluvil i při úředním jednání, na schůzích starostu z celého kraje — o trzích výročních — o poutích a posvíceních jeho ústa překypovala chválou Jana Cimbury.

„A je to přítel koní a milovník jich nad všeliké pomyšlení,“ vykládal s nadšením, — „já ho seznámil s koněm, protože v Semicích, doma, ani na vojně s koněm se nesblížil, ale on mne překonal. — Zkrotí každého i nejohnivějšího — do očí mu pohlédne — a už ne divoký kůň, ale krotký beránek stojí a chvěje se před ním. — Nuže — Chmelíčku — vypravuj — sám vypravuj, aby věřili.“

„Je to vskutku tak, jak Kovanda praví,“ potvrzoval soused, „koupil jsem koně, v Netolicích jsem ho koupil, šíji má dlouhou, jako labuť prohnutou, nozdry veliké a oko bystré, je tedy smělý a udatný. Na trhu ve všech zkouškách obstál, nohy jsem mu zvedal, sám jsem ho ve voze projel — ‚výborný kůň‘ řekl jsem — a vysázel za něho tři stovky. Byl mojí radostí a potěšením, asi čtrnáct dní už žral můj oves, když tu ztratil v poli podkovu. Sám k večeru vedl jsem ho za ohlávku do kovárny. A hle, sotvaže mu kovář kladívkem na kopyto poklepal, vytáhl se z ohlávky, jako mřín z ruky se mi vysmekl, zařehtal, a jako vítr pádil splašený po návsi vzhůru. — Seběhli se mužští, s biči přiběhli, a do kola jsme si ho zahnali. Ale nikdo, ani já neodvážil jsem se k němu. Točil zadkem a bil po každém, kdo se jen o krok k němu přiblížil, zuby cenil a výhružně řehtal. ,Nebude jinak,' myslíme už všichni, ,bude třeba do oka ho chytit, provazem ho spoutat,' když vtom přišel tuhle Kovandův pacholek. Cimbura přišel. Bez biče, s holýma rukama postavil se proti koni, podíval se nejdřív na zem, pak na koně, a už skočil po něm, chňapl, za chřípí ho chňapl, rukou trhl a kůň klečel před ním na předních kolenách a Cimbura jej přivedl zkrotlého a chvějícího se na celém těle jako ovečku do kovárny zpět.“

Jako pěny poslouchali zbožně a tiše sedláci. — Dovedli ocenili smělost, velikost tohoto výkonu a byli dojati, okouzleni.

„Jednou špatně zajel můj pacholek,“ ozval se Porazil, aby i on přiložil lístek do slávověnce Cimburova, protože cítil, že tím roste také sláva jeho obce, sláva Hradiště, „jak vjížděl do dvora, malý rejd vzal a kolem o pilíř zachytil. Předkem projel, ale zadní kolo opřelo se o zeď. Fůru pše- nice vezl, až se žebří prohýbalo. Co dělat! Počal tahat koně a coufat s nimi do vršku. Koně až na ocasy sedali, jak se vzpírali, ale vozem nehnuli. A Jíra před voji bil a bil je vztekle přes hlavy. Jdu domů s vidlemi na rameně, abych fůru pomohl smetat a zdaleka už vidím, co se stalo. Bylo mi jasno, že se koně musí vypřáhnout, řetěz že se musí dát vzadu na rozvoru, koně do toho a ti že musí vůz pozpátku vytáhnout až na cestu.“

„Tak — tak,“ kývali souhlasně sedláci.

„Ale vtom spatřím Cimburu,“ pokračoval Porazil, „jako vítr přeskočil plaňka Kovandovic, ‚uč se jezdit a netýrej teď koně!‘ vykřikl, popadl za kolo a za rozvoru a celý zadek i s nákladem odsadil do cesty a jako by nic, řekl: jeď — už to půjde'!“

„To že udělal?“

„Ano, to udělal, jako hračku to dokázal.“

„A při tom je vám měkký jako dítě, takový citlivý člověk,“ ujal se slova znovu Kovanda, aby v chvalořeči pokračoval a činům Cimburovým korunu na hlavu posadil, „nikomu neublíží, ani myši, když jeteliště oře a myši vyorá, i s hnízdem je stranou na mez položí. Všeho malého i slabého vřele se ujímá, ošetřuje koťata a krmí je, vlastní stravou přilepšuje kuřátkám, housátka ze stínu zahání na slunečko, štěněti se vyhne, s kozičkou po dvoře se honí.“

„Člověk podle srdce Božího,“ doložil kdosi.

„Tak — tak,“ přisvědčili všichni plni obdivu a úcty k čeledínu Janu Cimburovi.

Kovanda už ve všem důvěřoval svému moudrému pacholkovi, ve všem na něho spolehl. Aby mu podal o tom důkaz, umínil si, že ho zvláště vyznamená.

„Pan rada chce jet do Prahy, a tentokrát ho povezeš ty,“ řekl jednoho dne Cimburovi.

„Pojedu, pantáto,“ klidně, lhostejně, až to sedláka urazilo, odpověděl Cimbura.

„Chlapče,“ rozpálil se proto hospodař, „ty to povídáš, jako bys měl jet se mnou na Čížovou, a je to přece pan rada a Praha.“

„Nu a co na tom?“ podivil se Cimbura. „Kdyby to byl císař pán, povezu ho stejně jako vás anebo vaši panímámu. Vršskej Dvořák vezl z Hluboké do Třeboně ruského cara a dovedl to. — Mou starostí jsou koně, vůz a cesta, ale ne ten, kdo sedí.“

„Tak je to,“ pomyslil si v duchu Kovanda, ale výslovně Cimburovi za pravdu nedal, protože se neslušelo, aby sedláka čeledín poučoval.

„A znáš cestu do Prahy?“ optal se ho skoro jako by neslyšel.

„Znám, dvakrát jsem po ní jako voják mašíroval. Jede se z Písku na Mirotice, Mirovice, Milín a na Dobříš. — V Dobříši je delší kus cesty za patami. Tam se buď zůstane přes noc anebo koně nechat aspoň dvě hodiny stát a dobře nakrmit. — Z Dobříše potom jede se přes Mníšek, Zbraslav a Zlíchov do Prahy.“

„Což Prahu — v Praze se vyznáš?“

„A jak bych se nevyznal? Víc než rok leželi jsme v Oujezdě. Ptejte se, zkoumejte!“

„Víš, kde je hospoda „U zlaté husy'?“

„To abych nevěděl! Je na koňském trhu anebo jak říkají teď, na Svatováclavském náměstí. Je to velká hospoda zájezdní, pražský domov píseckých formanů — tam jsem k nim chodíval vyptávat se na písecký kraj a pohovořil s krajany.“

„A víš, kde je gubernium?“ proklepával dále Kovanda svého čeledína.

Ne, to Cimbura nevěděl. „Konečně!“ zajásal v duchu sedlák a zaradoval se, že v něčem Cimbura podlehl.

„Je to až na Malé Straně, pojedeš přes kamenný most, přes ten, co na něm stojí socha tvého patrona, a tam se už doptáš, každé dítě ti cestu ukáže. Tam zavezeš pana guberniálního radu, tam ho složíš, tam na něho počkáš, až sezení v appelaci bude skončeno, a budeš ho po Praze vozit, kam ti poručí. Praha, milý synku, není Hradiště. Co je Hradiště proti Písku, tím je Písek proti Praze. — Jako je v Písku o svatoalžbětském trhu, tak je v Praze celý rok. Vím, jsi dobrý kočí, proto nemám strachu ani o tebe, ani o koně,“ končil naučení vážně a smírně hospodář.

Cimbura pokojně a uctivě poslouchal, jak se na čeledína sluší a patří, aby nic nepřeslechla žádného slovíčka nezapomněl, ale všecko náležitě do paměti uložil a sobě vštípil. Teprve když domluvil sedlák, pravil Cimbura slavnostně, jako by slib skládal: „Mou vinou neštěstí se nestane, můžete být, strýče, bez starosti a ve všem na mne spolehnout.“

„Zítra si koně odpočinou a pozítří ráno vyjedeš. Obroku vezmeš na týden pro koně. Protože v Praze je nekřesťansky drahý. Ale tebe živit, mýta, mostné a dlažebné platit, celou útratu hradit bude pan rada. — Pro kmotra Příhodu však bez peněz nejezdi.“

Kovanda nenabídl mu sám peníze, neboť dobře Věděl o Cimburově šetrnosti i o jeho úsporách. Znal i jeho zásadu, nevybírat a nežádal mzdy napřed, ale až po práci vykonané.

Sedlák domluvil. Cimbura se však nehýbal, ač měl hned jít a povědět to koním a počít s přípravami. „Chceš se ještě asi něco optat?“

„Ano, sedláče, uhodl jste. Mluvili jste o koních? o cestě i o mně. O všecko jste se starali, na nic jste nezapomněli, s láskou jste mi všecko připomenuli, ale o jednom jste pomlčeli — o voze. A tak nevím, který vůz mám připravit a namazat. Snad kočí vozík —“

Sedlák hlučně se rozesmál. Ale když se utišil, v prsa se udeřil a řekl:

„Má vina, Cimburo. Hle, jak jsem zapomněl! V našem kučírku by pan guberniální rada nejel, ten je pro něho sprostý, styděl by se zaň v Písku i cestou, kde má všude známé, zvláště v Dobříši, kde snad budete nocovat, a potom v Praze.“

„Pročpak by se styděl? Namažu kučírek, vymyju jej a v řece vydrhnu – jako když jedu do Putimě pro jemnostpána, nesoucího nemocnému Pána Boha.“

„Inu, jsou tak pyšní, o hříšné tělo starostliví lidé, že by se hanbou červenali na kučírku s tebou jeti. Pan rada má kočár, krásný, pohodlný kočí vůz. Veliký jako kaplička a celý zasklený jako almárka naše v koutě, co v ní stojí Svatoborská Panenka Maria. Pozítří ráno jen koně poženeš do Písku a do vozu zapřáhneš.“

„To mi už, pantáto, promiňte, ale nenuťte mne do té cesty. Do té Prahy nepojedu.“

Kovanda překvapeně zamrkal očima.

„Nemohu přece jeti s vozem úplně neznámým. Vy už jej znáte, seděli jste na něm; ale já nevím jak má dlouhou oj a jaké na ní držení, nevím, jaká jsou jeho kola a nápravy, nevím, jak dlouhé musí mít koně do toho vozu postraňky, nevím, otáčí-li se na dlouze nebo na krátce —“

„Pravda, pravda,“ souhlasně kýval sedlák a vzpomínal si, že i on po každé musil postraňky převazovat, cestou kolikrát s kozlíku dolů skočit, někdy i v některé vsi koláře s kovářem shánět.

„Tak jdi do Písku, jdi ještě dnes anebo zítra časně ráno a kočár si prohlédni. Stojí v radnici, na zadním dvoře v kůlně pod plachtou si hoví.“

„Ne tak, pantáto. Mám-li jeti, kočár musí sem — sem do Hradiště a k nám na dvůr. Tu já před vašima očima jej rozeberu a zase složím, namažu a vystrojím. Seno navážu, ovsa naměřím, kolomaže naberu, a vy povíte, kam ve voze vše uložím. — Potřebuji vaší rady na poprvé nejvíce, vy mi všecko ukážete, povíte.“

„Tak tedy hoď chomout na Dobráka,“ skoro mrzutě poručil Kovanda a šel do světnice natáhnout si boty. Sám potom na koně si sedl, pohodlně z dýmečky si pokuřoval a klátil se k Písku.

Na samu už noc přivlíkl z Písku kočár pana guberniálního rady. Bouřil a duněl ten prázdný vůz po nerovné návsi tak, že se Dobrák cestou ustavičně ohlížel, co to asi vleče za sebou. I lidé ve vsi vybíhali leknutím před stavení, neboť si myslili nejinak, než že to jede — Pán Bůh nás chraň — k ohni stříkačka.

Cimbura vypráhl Dobráka a potom se vrátil k vozu. Spráskl ruce nad ním a hlasitě se divil:

„I to tě podivná bouda.“ Vidíval přece po městech kočáry, ale všecky už lehčí, novější, než byl staromódní, inventární kus českého královského gubernia. Uprostřed mezi předními a zadními koly jako dvě obruče vydouvala se mohutná kožená pera a na nich na čtyřech silných řemenech visela veliká zasklená skříň, pohodlná, opatřená sedátky měkce a kypře vycpanými. Jako korunu nesla skříň nahoře ozdobnou galerii — místo to určené pro zavazadla a za ním mezi zadními koly leželo prkénko pro lokaje.

Tu noc chtěj nechtěj musil tento panský kočár ztrávit v Kovandovic kůlně v sousedství prkeňáku a žebřiňáku. Ale časně ráno vytáhl si jej Cimbura na světlo boží a podrobil důkladné a odborné prohlídce.

Popadl za každé kolo a zatřásl jím, každý paprsek v něm prohlédl, neviklá-li se ve hlavě nebo v loukoti, ráfy ohmatal, a proklepal i nápravy a spojení vozu, ozkoušel přezky, neušel mu žádný šroubek a nepřehlédl žádný hřebík. Tu a tam kladívkem udeřil, kleštěmi přitahoval, co uvolněno a vyvikláno. Do luceren nové svíčky nasadil, za kočár na prkénko naložil celou kupu pevně svázaných otýpek sena a na kozlík hodil si pytel s ovsem.

Sváteční postroje koňské visely v přístěnku na dřevěné rohatině. — Mosazné přezky a mísky, kroužky a nýtky leskly se na nich jako zlaté, když je Cimbura vynesl ven a rozložil na dlouhém bidle. Všecko řemení čistým tukem znovu namazal a znovu spjal, každé spojení, ať šité neb na přezku, prsty ohmatal a v rukách vyzkoušel.

Na konec vyvedl koně. Bez ohlavů, jen tak pustil je ze stájí. Jako vítr vyrazili ze dveří a prohnali se dvorem. — Zálibným okem hleděl na ně oknem hospodář: „Hle, nejsou ve vsi koně, jež by se mým rovnali,“ řekl hrdě.

I selka s dítětem u prsou přistoupila k oknu, přitulila se k muži a s tichou radostí hleděla na prohánějící se spřežení. Hleděli i na Cimburu, který si s koňmi hrál v té chvíli jako s dětmi. Předbíhal se s nimi, podlézal je, nohy jim zvedal a prohlížel, tlamy otvíral, do očí jim hleděl a hřívu zaplétal. Koně radostně řehtali, veliké, široko rozevřené nozdry se jim chvěly, jak blaženě pofrkávali, oči hleděly bystře a zašpičatělé uši stály vzpřímené a kupředu pozorně obrácené jako dva kornoutky.

„Jsou rychlí a ohniví,“ vyvyšoval hospodář před ženou jejich vlastnosti, „jako jeleni, jsou zdraví a proto laškovní a hraví, srst jejich jest hladká, krátká a grošovitá. Hleď, vzkřiknu“ a Kovanda otevřeným oknem zavolal: ‚Divoká!‘ — a kobyla se obrátila, pozdvihla hlavu, a když spatřila sedláka, skokem přiběhla k oknu. „Vidíš, jak je krotká a chytrá,“ pokračoval Kovanda ve své chvalořeči, „má dobrou paměť, jako pes je přítulná a věrná,“ podrbal ji po hlavě a poplácal po ušlechtilé šíji. Selka podala jí oknem skývu chleba.

U vozu zapřahal už Cimbura Dobráka a vzkřikl teď na Divokou.

„Jdi jen, jdi,“ propouštěl ji sedlák a ta jako ovečka rozběhla se ke kočáru a postavila se věrně po bok Dobrákův.

I na ní čeledín oslušel sváteční postroje — postraňky i návojníky měřil a konečně do rozpěrek koně zapřáhl. On sám poslední vyšvihl se na kozlík a před očima hospodářovýma třikrát dokola klusem dvůr objel.

„Dobře,“ kývl tento hlavou, „k večeru veď koně do kovárny překovat a pak do řeky vybrodit.“

A než noc tmavá křídla rozložila nad krajem, veškeré přípravy skončeny. Byl připraven vůz i koně i sám Cimbura. Tichým, zdravým spánkem oddychoval a odpočíval celý statek Kovandův…