Jan Cimbura/První část/II

Jan Cimbura - První část Jindřich Šimon Baar
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 10 - 17.
Licence:	PD old 70

Kovanda dlouho novému čeledínovi nevěřil.

„To není ani možná, aby starý voják nekouřil a nepil kořalky,“ kroutil hlavou.

„I jdi!“ plísnila ho žena — „je to pořádný člověk — lepšího jsme ani dostat nemohli —.“

„Žena od přírody je lehkomyslná,“ vážně odpovídal Kovanda — a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z desíti pecí chleba — nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Dosud se netoulá, ale snad jen proto, že tu jako v cizině nemá známostí; je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná, že pouze pro vlastní nezkušenost a nedovednost — mnoho ze selského zapomněl na vojně – a proto snad ve všem se mne optá, mojí vůlí se řídí. Snad obrátí později – vzpříčí se — třeba času vyčkat…“

A tak pozoroval Kovanda Cimburu. Nedůvěřivostí i svou ho pronásledoval, nenápadně různým zkouškám ho podroboval, překvapoval ho neočekávaně při práci na poli i doma — ale Cimbura ze všech těch léček vyvázl šťastně — protože byl opravdu člověkem pečlivým a svědomitým.

„Sedlák mě chytá“ smál se sám pro sebe — prohlížeje úmysly hospodářovy, ale nehoršil se naň proto. Uznával, že má k tomu právo, aby se přesvědčil o poctivosti neznámého člověka, kterého přijal pod střechu a ke stolu. Nepřetvařoval se, nesnažil se býti v očích svého hospodáře lepším, než skutečně je, stejně, skoro trochu zvolna pracoval — ale i když Kovanda se blížil — nepřidal a nepustil se do díla horlivěji, ale zato pracoval bez oddechu a ustavičně — neodhodil kosu v seči, když hospodář odešel, nelehl si. ani chvíli na mez neusedl, ale jako by tu u něho ustavičně stál — pracoval, takže když den s večerem se setkal — podivili se všichni, co Cimbura práce vykonal…

On sám se cítil v Hradišti spokojeným. Navykl za ta vojenská léta rodné vesnici, rodičům i sourozencům a proto ani teď u Kovandů stesku po domove necítil.

Tak minula senoseč, bylo už po žních a sklizená otava voněla už v seníku. Pouze brambory a zelí stěhovaly se zvolna z polí do sklepu — ozimy se zasévaly a oralo se pod jaře.

Nadešlo císařské posvícení.

Toho dne i samo slunéčko s modravého nebe vesele a radostně se dívalo dolů na hradišťskou náves a spokojeně shlíželo se v obecním rybníčku. Na hrázi stála kaplička a kovárna a kolem něho byly rozestaveny do kolečka statky, chalupy, výměnky a baráky. Všecky byly pošité doškem, zdi měly lepenicové nebo roubené a hlínou vymazané. Nad rozježené hřebeny střech vyčuhovaly obílené komíny a ze všech valily se dnes k nebi obláčky modravého dýmu.

Starý Máček — svátečně ustrojený, stál u kapličky a díval se na její stín. Měl to dlouholetou zkušeností vyměřeno. Jakmile padl stín na určitý kořen lípy, pod kterou se kaplička krčila — Máček šel a zvonil. Bylo poledne. Říká se, že práce dlouhou dobu ustavičně konaná člověku zevšední — pakliže se stále nepamatuje a nepřipomíná si její vážnost. Tak i Máček, stoje před kapličkou a tahaje za provaz — nechal beraničku na hlavě a starou dýmečku, skrz na skrz močkou prosáklou, v bezzubých ústech, ačkoliv zvonek volal polední „Anděl Páně“ a po celé vsi lidé uctivě hlavy obnažovali. Máček nedělal to z fúrie, ale z pohodlí. Nebylo kam beraničku pověsit a dýmka často, než odzvonil, mu vyhasla a dalo mu to mnoho práce, než do zavlhlého tabáku oheň zase rozkřesal. Sám při zvonění se potichu modlil pozdravení andělské a dobře podle oddílů modlitby zvonek podtrhával.

V té chvíli polední hradišťská náves ztichla jako po vymření. Kolem bohatých stolů seděli lidé a u plných žlabů stála zvířata.

I u Kovandů seděli již za stolem a v tichu a bázni Boží pojídali, co selka o posvícení uvařila.

Byla to především dobrá, staročeská polévka nudlová. Kovandová měla ve svém hejnu slepic jednu, která byla tlustá jako kachna a veliká jako kohout, ale neplodná. Při každém sypání zrna hrozila jí hospodyně pěstí: „počkej ty — ty líná, ty — ani vajíčka jsem dosud od tebe nespatřila, však já tě zaříznu o posvícení a dám tě celou do polévky“ — a vskutku hrozbu špinila. Proto byla polévka jako olej a chutná jak mandle.

Potom přinesla selka na stůl křenovou omáčku, hustou a sladkou, ze smetany vařenou, zažloutlou vajíčky a rozkrájenými na drobilo, letošními už ořechy. Každému — počínajíc hospodářem — vložila na talíř jeho díl masa hovězího, libového a křehkého, a doprostřed posunula pecen vonného chleba, čerstvě z vejraže před koláči upečeného — samožitného.

V hlubokém a posvátném tichu všichni pojídali „těchto darů Božích“, jako by byli v kostele. Pouze tu a tam bylo slyšeti lžíci cinknout, zuby chrupnout anebo rety srknout, a to ještě Kovandův zrak káravě zabloudil v tu stranu, odkud zvuk o jeho ucho zavadil.

První hlad už pominul — a jinou neděli byl by oběd ukončen—ale dnes ještě octla se na stole mísa knedlíků bílých, pšeničných, pěkně kyprých a houskou na drobilo rozkrájenou proložených, za nimi přišlo zelí s ostrou vůní- až sliny v ústech se sbíhaly, a konečně veliký pekáč — dlouhý, promaštěný už a zčernalý, na kterém v mastnotě ležela celá plec vepřová, do červena upečená.

Každý si mohl ukrojiti podle chuti a hladu — a proto hospodář ani hospodyně masa nekrájeli. Uřízli si sami kousek, po nich Cimbura a děvečka. Potom dětem ukrojila matka tenký řízek, neboť samy velkým nožem vládnouti nesměly a také ještě nedovedly …

To bylo už poslední jídlo, protože dnes Kovandovic neměli hostů. Čekali až odpoledne snad že přijde nějaký úředník z Písku, snad pan aktuár s paničkou a dětičkami na vesnické koláče, ale možná, že také přijde z Písku i sám guberniální rada, vždyť byl s Kovandou dobře znám už dříve ještě, než byl starostou. Vozíval totiž Kovanda pana radu svými koni do Prahy, kdykoli tam musit k appelaci anebo z jiné příčiny.

Proto všichni seděli za stolem po domácku, vysvlečeni v bílých, nažehlených košilích, pot perlil se jim na čele, brady leskly se mastnotou, tváře zčervenaly a na spáncích mužským až se chomáčky vlasů chvěly, jak s chutí čelisti se hýbaly a pracovaly.

Když se oběd blížil ke konci, Kovanda nenápadně se díval po všech talířích a sám hodně pomaloučku dojídal.

Dělal tak jen proto, aby ostatní nespěchali. —

Slušelo se totiž, jakmile hospodář lžíci položí, aby ji položili i ostatní kolem stolu. Ale Kovanda byl přející člověk—nepoložil lžíce nikdy dřív, dokud nepoložili jich druzí. Přál lidem a lidé přáli jemu.

„Děkujeme Tobě, Pane Bože Všemohoucí…“ zazněl konečné jeho hlas modlitbou po jídle a rázem pak všem se ústa rozvázala.

„Dobré jsi dnes vařila,“ pochválil si hospodář hospodyni, ale pak se obrátil k Cimburovi:

„Tak se mi zdá, že jsi o obžínkách nebyl s námi tak veselý —“

„Nebyl, hospodáři — šel jsem tenkráte domů — vzkázala mi maminka, že tatínek nám stůňou.“

„Ale dnes půjdeš k muzice,“ řekl Kovanda. — Znělo to neurčitě jako otázka a spolu i jako rozkaz a oči hospodářovy utkvěly na tváři Cimburově. — To byla jedna z léček, oko, které mu položil. Chtěl vědět, jakým je nový jeho čeledín, když se rozkuráží, když se napije, protože v napilosti člověk ztrácí nad sebou vládu, zkrocené pudy — dobré i zlé — vystoupí v celé divokosti a každý ukáže se v pravé podobě.

Selka zatím před každého postavila kupu koláčů — velikých a různého mazání: povidly, mákem, perníkem, tvarohem. I děti dostaly svoje, aby se učily s Božím darem zacházet. Každý se svým podílem mohl dělati po vlastní libosti.

Cimbura právě přemýšlel, kterému chudáku v obci měl by svůj díl donésti. Ale musil nechat toho přemýšlení, ježto hospodář na něho promluvil a úcta k němu vyžadovala plné jeho pozornosti.

„K muzice?“ — opáčil Cimbura a rozvažoval, zda hospodář se plá nebo nakazuje. — Nemohl postihnouti v těchto slovech přání Kovandovo a proto odpověděl podle svého vlastního přání.

„Nepůjdu.“

„A kolik je ti let?“

„Ve dvaceti chytili mne na vojnu — je mi tedy dvacetosm —“

„A prosím tě, chlapče — proč nechceš jít mezi chasu?“ sepjal ruce sedlák — „stydíš se za hradišťské synky?“

„Nechodil jsem v Semicích — ani na vojně.“

„Není rozumné vyhýbat se starým zvyklostem — křivě růst, sám a sám jít pěšinkou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni. Mohl bys zabloudit do samoty a ta bývá trpká — zlá — a neutěšená,“ vážně teď mluvil Kovanda. Bylo mu skutečně podivno, že jeho čeledín nenavazuje známosti, že dívek si ani nevšimne, mezi chasu v neděli odpoledne nevychází, že jen s dětmi si hraje, o vojně málo a nerad vypravuje, v knihách si čte, pobožné písničky pobroukává — „aby se z něho nestal podivín, mrzout — dávali by nám jeho rodičové vinu,“ řekl si hospodář a znovu hlasitě pronesl:

„Starý mrav káže o památkách se veselit, jít mezi lidi — svoje bratry — s nimi se potěšit — uctít čas, aby on zase uctil nás.“

„A kdy je to o památkách? Čemu tak říkáte? Neslyšel jsem to ještě,“ upřímně ptal se Cimbura.

„To je o obžínkách, když poděkujeme v kostele Bohu za šťastně ukončenou žeň, potom je to dnes, kdy slavíme paměť posvěcení putimského chrámu a pak je to v masopustě, kdy koná se svatební veselí a kdy sedlák v zimě odpočívá a síly sbírá na blížící se jarní práci. Je ke všemu čas, k dílu i k jídlu, modlitbě i veselí, k práci i odpočinku a člověk nemá staletý pořádek rušit. Nic, vidíš u nás, jak je všecko rozděleno, a viděl jsi to jistě i doma. Náš selský život je utvrdlý, ztuhlý, zvykem posvěcený — kdekdo z našich, každý se mu podrobuje, a jako na podivína aneb nepřítele hledíme na toho, kdo ten starý pořádek náš ruší.

— Neosamocuj se a nevyhýbej se lidem. — Na mne hleď. — Vidíš mě, chodím do kostela v neděli, v postě jdu k zpovědi, ale o památkách jdu do hospody. Nechápu svým selským rozumem. jak může náš člověk, sedlák, chodit do hospody každý den, karbanit — opíjet se — lehce žít. Ba, nezabloudíme tam ani v neděli — a šenkýř, vyjímaje žní, nemá doma ani piva. Vyjdu si v neděli ven do svých polí, dívám se na mravence, na včely, na motýly. Poslouchám ptáky, pozoruji les, rybníky, řeku. Prší-li, jdu k sousedu na hrátky — tak žiju. Ale o památkách, jako bych já nebyl já. Fúrie se mne zmocní — vyvádím — utrácím — peněz nelituju. Vybouřím se tak a zkrotím zas potom jak beránek.“

„Nenaučil jsem se tancovat, proto jako voják také jsem nikdy k zábavě nešel,“ namítl Cimbura.

„A jak to víš? Už jsi to někdy zkusil?“ znovu skoro patheticky ujal se slova hospodář. Umínil si, že musí zlomit vzdor a napravit hlavu tomu mladému muži, který se mu zdál buď pokrytcem, nebo lakomcem, nebo podivínem. — „Nezkusils a proto nevíš. Tanci se náš člověk — selský člověk — neučí. Tomu se učí jen páni. S tím my se rodíme. — Když spustí dudy a klarinet zazpívá, když spatříme kolo se točit — tu začnou se nohy samy do taktu zvedat, padne to na tebe, hlavou pohodíš — klobouk sveze se ti do týla, prsty luskáš, podupuješ a nevíš ani, jak se to stalo, že už se točíš. Já jsem od přírody klidný člověk, ale o sousedské cítím, jak si mne muzika podmaňuje. Je to jako nemoc nakažlivé, jako pláč nebo smích anebo spánek, zachvacuje mne to celého a člověk se neubrání. Písnička zvučí mi v uchu, tlačí se mi do hrdla — rty třeba sevřené mi rozrazí — jako ptáček vyletí a já — už sedlák usedlý — si zazpívám a zatancuju. A jsi ty snad z jiné krve? Ve vší počestnosti tedy jdi a tu máš ode mne na útratu,“ dokončil sedlák. — Cimbura beze slova vstal a šel mezi chasu — šel do hospody.