Jan Cimbura/Druhá část/VIII

Jan Cimbura – Druhá část Jindřich Šimon Baar
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 245 – 278.
Licence:	PD old 70

Konečně se zdálo, že se dostanou ve Vídni k veslu lidé spravedlivější. Bylo to roku 1870, kdy se počal obracet politický vítr a vál směrem nám příznivějším.

Národu našemu jako truchlícímu děcku slibovali alespoň vyrovnání, korunovaci, splnění jeho požadavků jazykových. Národ jako dítě věřil, těšil se a doufal. Ulehly na čas vzduté vlny politického boje také proto, že mysli všech zaujala znovu vojna, do které se pustila Francie s nenáviděným u nás Pruskem.

V této klidnější době chystal se královský Písek k činu. Seskupilo se několik hlav a z nich vyšel návrh — založit v městě rolnickou školu. Myšlenka se ujala, rostla. Zajímaly se o ni hlavně velkostatky a přály jí. Kníže Paar, kníže Windišgréc, oba Švarcenberkové — Orlický kníže i Hlubocký kníže Lobkovic, kteří všichni mají statky v píseckém hejtmanství anebo v jeho blízkém sousedství, s myšlenkou souhlasili. Šla doba hospodářského rozkvětu. — Jako ve všem i v hospodářství polním opouštěly se staré vyšlapané dráhy a hledaly se nové cesty, a způsoby, jak dal by se výnos hospodářství zvýšit. Stroj počal i zde vytlačovat lidi ze stodol i z polí.

Bylo potřeba v panských dvorech nejen jako dosud hrubých a přísných poručníků, poklasných a šafářů, ale i vyškolených, se strojem obeznámených hlav, zvláště když počaly se i ve zdejším kraji pěstovat nové plodiny, jako cukrovka anebo čekanka, když činěny pokusy s chmelem a vrbou košikářskou, kdy hledány nové zdroje v zanedbaném dobytkářství a opuštěném hospodářství rybničním.

„Schopných lidí potřebujeme jako soli,“ naříkali si ředitelé panství jednohlasně, „podřízených lidí, kteří by přesně vykonávali naše plány, plnili naše rozkazy, dozírali na dělníky. Ale kde je vzít?“

„Rolnická škola!“ Konečně bylo vysloveno to spásné slovo!

Ano, jenom ta nám je vychová, dodá. — Jen rychle třeba ji založit, v život uvést. Obec Písek dá pro ni dům, okres zaplatí učitele — jen žáky třeba sehnat, zájem pro školu vzbudit. Na to nestačí noviny „Poutník“, je třeba svolávat schůze, sedlákům věc vyložit, na výhody je upozorniti pohnout, aby své synky do školy dali.

Všichni správcové v soukromých hovorech doma vypravují rolníkům, co se pro ně v Písku chystá. — Školu předem velebí, hochy sami vybírají a označují, které by mohli dát do „rolnické“ zapsat, líčí, čemu se tam budou učit, co tam uslyší a uvidí. Ale sedláčkové kroutí hlavou, neodporují přímo panu správci, ale také neslibují. — Vymlouvají se jen, „až uvidíme co a jak,“ váhají a nedůvěřují. — Zlobí se správcové, zlobí se i milostpaní ředitelové, zlobí se sám i nejjasnější kníže pán. Nelze školu otevřít a vyučování zahájit, dokud nebude postaráno o žáky. „Ať svolá okresní výbor velikou schůzi rolnickou, at pozve všecky starosty a výbory. — Tam ať se jim to vyloží a vysvětlí a tam ať hned své synky do školy přihlásí — než se jim to v palicích znova rozloží.“

Usneseno a konečně také provedeno.

Veliká rolnická schůze svolána, na které se mělo jednati o jediném předmětu: „o nové rolnické škole“. Podařilo se vskutku vzbuditi zájem o školu po širém venkově. Hovořilo se o ní víc než o vojně, o které nikdo rád nemluvil, ježto proti všemu očekávání i tentokráte vyhráli Prušáci a Francouzi utíkali. Na schůzi do Písku přišlo sedláků jako mraku.

I Cimbura šel, tentokráte rád a bez nucení. — Sám o tom častokráte přemýšlel, že páni mají školy, gymnasia, reálky i vysoké školy, že by i sedlákům slušela taková nějaká škola, kde by se naučili poznávati vlastnosti dobytka i půdy, stromů i obilí, kde by jim pověděli, jak léčiti koně a ovci, jak pěstovat zeleninu, kde by je seznámili se včelou i ptákem. Mnoho o tom rozjímal i uvažoval, ale vždycky se mu zdálo všecko marnost, až teď čte najednou, že se má splnit jícho krásný sen — rolnická škola.

„Oba dám zapsat, Martínka i Vašíka, aby z kloučků byli dokonalí sedláci,“ těší se Cimbura cestou k Písku. — I jiné vybízí a nabádá, zrovna hoří touhou, už aby ta škola začala. Ve schůzi se postavil hezky dopředu, aby všecko jak se patří slyšel a nic mu neušlo.

Tentokráte schůzi předsedal kníže Lobkovic. — Sedláky pěkně přivítal, potěšení nad velkou účastí vyslovil — hezky k tichu všecky napomenul, ale také povzbudil, aby po řeči se neostýchali, kdyby jim něco nebylo jasno, na všecko se důkladně vyptat a též své mínění o věci povědět.

„Ano, tak to má být,“ liboval si v duchu Cimbura, tak se mu to líbilo. Nač křiky a hádky, jeden po druhém ať se přihlásí, ať řekne své mínění a vyslechne, co zas jiný myslí. I to se mu líbilo, že ve shromáždění nikdo nekouřil a také piva tu netočili.

„To jenom pokud tu bude kníže pán. Jak odjede, hned bude všecko jiné,“ vykládal kdosi Cimburovi. Ale ten neměl už ani času se ohlédnout, neboť na tribuně stál řečník a už také oslovil shromáždění. „Národe můj! Drahý rolnický lide český!“ ozval se zvučný hlas řečníkův. Jako by je hedvábným šátkem pohladil, tak mile dotklo se selského sluchu takové nadšené oslovení. O potřebě vzdělání vůbec dlouho jednala řeč, než konečně dostala se ke vzdělání selského lidu zvlášť. Řečník velebil stav rolnický, jádrem a sloupem národa jej nazýval, do dějin zašel, až do válek husitských se dostal a statečnost jihočeských sedláků oslavoval, o Bílé Hoře se zmínil.

Jaksi netrpělivě a jenom už na půl ucha poslouchal Cimbura.

„Nějak málo o té škole mluví — dostat se k ní nemůže — to, co povídá, už stokrát jsme slyšeli. — I Klásek tak po hospodách mluvíval,“ reptal Cimbura v duchu; ale marně čekal.

„Abyste ku staré slávě a bývalému rozkvětu znova přivedli ctihodný stav svůj — nuže — bratři rolníci,“ jako uštknut podíval se při těch slovech Cimbura na řečníka, jemuž na bílých hebkých prstech třpytily se prsteny, „obětí nešetřte — a založte si rolnickou školu. Potlesk zaburácel kolem. To těžké mozolovité ruce selské nadšeně tleskaly. Skoro bez dechu stáli tu sedláci — tváře jim zčervenaly a oči se jim leskly — tak je uchvátila řeč, opila chvála a omámilo lichocení. — Prostě a upřímně poddávali se dojmu a každé slovo řečníkovo brali za čistou, neklamnou pravdu.

Železo třeba kout, dokud je žhavé. Kníže pán povstal. — „Pst — pst — ticho,“ okřikovali hned shromáždění — i ti, kdož byli známi v okrese jako největší radikálové a demokrati — kteří tu seděli u předsedy nejblíže.

„Mlčet, kníže pán chce mluvit,“ vykřikl konečně sám řečník.

Všichni jako na povel ztichli. — Mírný a jednotvárný, trochu česky tvrdý hlas předsedův se ozval:

„Můj pan předřečník vám vyložil krásnými slovy s pádnými důkazy, jaký význam bude mít pro vás a pro vaše děti rolnická škola. Kdo je pro ni, ať zvedne ruku.“

Celý les rukou pozvedl se nad hlavy.

„Učiníme zkoušku opačnou. Kdo je proti ní, ať zvedne ruku.“

Jako bys je zpřerážel, schlíple klesly všecky; ruce podél těla dolů — jenom jedna — jediná jedna ruka v šerkovém rukávu trčela do výše a jako by se hlásila k životu mlela nervosně, nedočkavě prsty.

Všichni se ohlíželi po té ruce. I kníže skřipec, kterým až dosud si pohrával, na nos si posadil a na tu smělou ruku se zadíval. Ona i jeho pohled vydržela, neklesla. Jako praporeček dál se čile třepala, všecky v úžas přiváděla. — Co s tou rukou udělat? Jak se jí zbavit, aby nepřekážela, shody nerušila. Kníže pán si byl jist všeobecným souhlasem a proto jen, aby triumf narostl, nařídil opačné hlasování a tu ozve se náhle tak disharmonický tón. Ta ruka tam se hlásí; čí je to vůbec ruka? — Ano, čí je to ruka? Ta otázka zajímá všecky. Krky natahují, na špičky vystupují. — „Kdo je to? — Kdo je to?“ se ptají a okolí té ruky už jim odpovídá: „Kdo jiný — než putimský Cimbura!“

„Ten musí mít všude a vždycky něco extra,“ reptá shromáždění, zlost se ho zmocňuje, zlost na Cimburu, že nejde s proudem, že už zas nějaký vlas v tom našel. Jako by se za něho styděli, odtahují se a odstupují od něho sedláci, aby bylo vidět, že ta vztyčená ruka není jejich a Cimbura ve chvilce stojí sám.

Jako by ho nebylo, přehlíží ho předseda. — Myslil si nač dbát jediného, který se staví proti všem. Nevšimne si ho a pokračuje: „Jsme tedy všichni pro školu —“

„Počkat, pane kníže,“ ozval se hlas jasný jako zvon a čistý jako stříbro. Vyšel z klenuté hrudi a širokých plecí Cimburových.

„Nemáte slovo! Nemáte slovo!“ — jako chrti vrhaly se proti Cimburovi poštvané, rozdurděné hlasy, dráždíce k odporu.

„Uděluji mu slovo,“ řekl však kníže s ledovým, lhostejným klidem, který Cimburu smířil, upokojil a rozvahu mu vrátil. I ostatní se ztišili.

„Povězte nám nejprve, kdo jste, a potom proč jste proti škole,“ řekl kníže s úsměvem, se zálibou hledě na statného muže.

„Já jsem sedlák — Jan Cimbura z Putimě. — Proti škole nejsem, naopak, vroucně si ji přeji, ale než pro ni zvednu ruku, chci mít ve všem světlo. Ten pan řečník vlastně nic nám o škole nepověděl, ani nám neřekl, kde ji máme mít.“

„Kde jinde, než tady — v Písku přece bude.“

„Chyba, pane kníže, velká chyba! — To je hned, proti čemu jsem.“

„Ale, příteli, kde byste ji chtěl mít? Snad ne na vsi někde? Snad ne u vás — v Putimi?“ s jemnou ironií v hlase škádlí kníže sedláka. K úsměvu knížecímu dali se do uctivého smíchu všichni kol kolem.

„Třeba v Putimi, anebo ve Smrkovicích anebo v Hradišti, všude ve vsi, jenom ne v Písku,“ klidně a vážně odpovídá Cimbura.

„A proč ne v Písku?“

„To je tak,“ rozjížděl se Cimbura. V té chvíli zaplál i on krásným ruměncem po lících. — To sedlák, venkovan se v něm probudil, člověk-sedlák, který zcela pudově pocítil teď odpor k městu a jeho zvykům, poněvadž až vášnivě miloval svoji prostou ves, černou půdu v ní, zděděné zvyky staré a těžkou práci vesnickou. — Plápolalo mu v té chvíli tak slavně v duši, jako mu bývalo před každým hrdinským činem, který silou svojí provedl. Cítil, že má teď chrániti selský dorost před škodnými vlivy města, že má obhájiti prostotu a jednoduchost selského života. Jako by si chtěl myšlenky svoje srovnat — odmlčel se na okamžik; ale pak začal a jako proud bez přestávky potom tekla s jeho rtů tato prostá, přesvědčivá řeč. „To je asi tak. Tu v Písku zůstávají měšťané a proto zde ať si mají své školy, tu ať je gymnasium a školy reálné, tu ať se vychovávají páni. Hned od chlapčích let ať si zvykají na dlažbu ulic, na panskou mluvu hladkou a úlisné moresy, na městský kroj a stroj, zkrátka na život, jaký jednou budou muset ve světě žít. I my — sedláci sem do těch škol posíláme svoje synky. Chybujeme jenom, že sem posíláme svoje vtipné a nadané hochy, řekne-li pan farář anebo pan učitel: ‚Váš kluk se dobře učí,‘ sebere ho tatík a odvede do Písku, do škol, hloupého si nechá doma. Ale zdravý rozum říká, že to chyba a urážka našeho stavu. Sedlák musí mít ‚filipy‘, musí umět pozorovat zem i nebe, vzduch i vodu, lidi i zvířata. Proto nejbystřejší chlapce nechávejme doma a jen ty, co by na statku nic anebo málo svedli, ty voďme do Písku do škol, aby se stali pány, za které myslí předpisy, zákony a oni jen plní, co jim jiní nařizují. Sedlák musí jednat a rozhodovat sám — podle svého rozumu a důvtipu potýkat se s polem, loukou, lesem i zahradou, aby mu vydala úrodu. A pro tyto nejlepší synky svoje i my toužíme po škole — ovšem škole rolnické, selské. A jako nelze ryby chovat na stromech, tak nelze vychovávat sedláky v městě; leda je kazit — to ano. Zkazí se nám tu mezi vámi naše krev. Proč sem do města má chodit příští sedlák a tu ve městě rok anebo dva žít? Aby se tu naučil kouřit cigárka, pansky maso jíst, pivo s vínkem popíjet? Chodit do divadla, hospod a kafíren? Tu ve městě změkčí a zleniví, zpohodlní a popanští se. — Spatří tady lehký život oficírů a zachce se mu ho, místo hrudy zamiluje si dlažbu a místo polních cest — chodníky. Místo po tichých polích zatouží po hlučných ulicích, místo lesů vidí parky a místo ve vsi s doškovými střechami bude žít v městských domech kamenných. Nebude mu milo místo pera třímati kleče pluhu, jeho ruce mu změknou, od práce se odvrátí a od cepu k tužce, od kosy k písmu, od potu k inkoustu přilnou. Jeho nohy ve městě dřevěnku odvyknou. Naše pěkně kvítkované kožichy s tulipány, žlutavé kalhoty kožené, vesty soukenné, pestře vyšívané, liščí nebo vydří čepice pro léto i zimu, slovem, náš starobylý práchenský kroj selský zmizí, kus po kuse městské módě podlehne. — Takoví sedláci by na gruntu mnoho snědli, ale málo — svedli.

Po chlapcích děvčata začnou! Odhodí bytelnou šerku, živůtky strakaté, hrající proměňavými barvami, bílé pleny rozpodivného vyšívání a továrními pabučinami se budou odívat. Počnou se nejen látkou, ale i střihem po městě opičit. Dlouhá roucha městek si oblíbí, aby zastínily svoji krásu přirozenou, navléknou a navěsí na sebe krásu umělou, nebudou to víc panny jako polní lilie, ani jako oku i srdci lahodné luční kvítí, ani jako skromné a vůní vábivé fialky, ale budou jako papírové květiny uměle dělané. Padne-li náš kroj, bude nám jako stromu, jemuž kůru sloupají, vadne, vadne, až uvadne. Našeho jádra se chytí červotočina — marnotratnictví. Hospodář nenašetří dětem věna, a až přijde čas vdavek, začne z lásky k dětem parcelovat svoje živnosti. Z bývalých sedláků nadrobíme chalup, baráků — žebráků, náš národ stane se národem chudým, Češi tu budou, ale půda, totiž lesy, pole, luka, řeky, doly a továrny nebudou víc jejich majetkem — dřít se budou, ale ne pro sebe, nýbrž pro jiné. Kéž se mýlím! Ale zdá se, že bezpečně výchova sedláků ve městě k těm koncům směřuje. Je třeba přece, aby sedlák byl věrným poli, louce, vodě, lesu, aby dobře znal ptáky, všecku zvěř dobrou i škodnou, aby dobře uměl zacházeti se stromy i travou, s květinami i bylinami. — Ale tu spřátel i se s městem, hospodou, zábavou, naučí se žít z hotových peněz a zvykat si na plat. A tak až tu školu zde ve městě naši synci vychodí, nebude se jim chtít zpátky na grunt k tuhé práci, ale do služeb se poderou k pánům, k vrchnosti, k vám. pane kníže, půjdou, aby vám svými schopnostmi prospěli, protože vy z nich naděláte ne úředníků, ale jen poručníků. Hajní, dozorci, šafáři, poklasní, baštýři, štolbové, kočové — to se z nich v té škole za rok, dvě léta vychová, ale nikdy ne dobří sedláci. Tak to cítím, tak vnitřní hlas v duši mi to povídá a proto jsem pro školu, ale jsem proti tomu, aby byla v Písku, buď na vsi ji chci mít, nebo raději nikde!“ — Odmlčel se Cimbura, ale bylo vidět, že se slova nevzdává. Ustoupil jen, pozoruje, jak u stolu se kohoutí, a že některé kníže pán jen stěží na uzdě udržuje, aby mu do řeči neskočili. — Ale sedlákům v lebkách počalo svítat.

Neokřikovali Cimburu, ale pozorně jeho vývodům naslouchali. — Zvláště jim lichotilo, že by u nich, ve vsi, mohla býti škola. I jeho smělost se jim líbila — „hle, jak mluví s knížetem a jak kníže s ním hovoří, jako by spolu rovnými byli.“

Z těch úvah vytrhli je rázem vášnivé řeči. Páni jeden přes druhého na Cimburu se obořovali. Vykládali mu o škole, co a jak v ní bude zařízeno. Pokusné pole a zahrada se zakoupí — školka se založí, ven, na knížecí dvory budou žáky vodit, aby hospodářské stroje poznali a užívat se jich naučili. Umělá hnojiva poznají, ukážou a vštípí jim nové způsoby pokrokového hospodaření. A co si Cimbura myslí, že snad učitelé mají zůstávat někde v hloupé vsi k vůli němu — jedinému ze všech, co se jich tu sešlo. Všichni souhlasí — jen on jediný zase kazí mír a svornost.

Každému jinému by šla hlava kolem z toho, byl by se odmlčel a vzdal. Ale Cimburova hlava byla jasná a srdce jeho srdnaté. Nechal všechny vymluvit, čekal — až kníže pán zase vlídně se ho optal:

Co tedy myslíte, sousede Cimburo? Přesvědčili vás konečně ti pánové a jste pro školu v Písku?“

Nepřesvědčili, pane kníže, a nejsem ani teď ještě pro školu naši v Písku.“

„Tak vyvraťte jejich důvody.“

„Nevím, půjde-li to, neboť se mi zdá, že si neporozumíme. Hádám, že oni jinak cítí než já a já jinak než oni a sotva se mi taky podaří slovy správně povědět, o čem jsem v duši pevně přesvědčen. Není mostu, po kterém bych já přešel k nim, anebo oni ke mně. Sedlák s měšťákem nemá nic společného. Jeden nerozumí druhému a často posmívají se sobě navzájem. Já jsem mu směšný se svými černými kozlovicemi, s kazajkou posázenou velkými knoflíky, brousí si o mne vtip, vězím-li v ovčím kožiše a beranici. Proto, chce-li se v masopustě obléci za maškaru, obleče selské šaty a jde v nich na maškarní bál. Slečinky městské za selky se strojí. Ale i my smějeme se měšťáku-třepáku. Je nám směšný tuhou, jako prkno naškrobenou náprsenkou, svým tuhým, obojku podobným límcem u krku i libujeme si ve své měkké, poddajné košili a ve svých volných, pohodlných šatech, a strojí-li u nás maškary — jistě nechybí v nich měšťák s cylindrem, frakem a pantalony. A přece nesluší se měšťáku opičit se po mně, ale ani já nesmím se opičit po něm. Sedlák celý život musí žíti na vsi, tak ho ve vsi vzdělávejte. Měšťák se stane úředníkem, kupcem, obchodníkem, učitelem, advokátem, proto ať roste a se vychovává mezi lidmi v městských školách. Sedlák ne tak lidem, ale za to koním víc, dobytku, polím, lukám, stromům, obilí musí rozumět — v tom tkví jeho kořeny a mezi tím ať roste a od malička se vychovává. Na pokusném poli, pravíte, bude se učit hospodařit! Čtyři — pět strychů třeba ať měří — na šířku je přeskočím — na délku je kamenem přehodím — a to ubohé pole na záhonky rozdělí, čtyřicet, padesát synků dva nebo tři učitelé budou pokusy týrat a trápit. Co si s tím má chlapec počít? S Pánem Bohem hrajte si s pokusy ve městě; ale my žádáme skutečnost a ne pokus — opravdovost, hotové a osvědčené zkušenosti, jež by se nám u nás ve vsi, na našem hospodářství dokázaly. Do panských dvorů, pravíte, povedeme žáky a názorně jim ukážeme, jak se tam hospodaří. A k čemu? ptám se vás. Z těch žáků, kteří do té školy vstoupí, bude míti snad některý panský dvůr? Dá sem svého syna kníže pán Švarcenberk, nebo Lobkovic, Windišgréc? Proč tedy ukazovat synkům našim knížecí dvory a zařízení jejich, když budou hospodařit jen na nejvýš stokorcových gruntech? Či myslíte, že z nich si vybere kníže pán ředitele, správce anebo důchodního? Jistě nevybere! Jiebo úředník musí mít vyšší školy, německy musí umět a mezi pány vyrůst. Proto jim neukazujte panských dvorů, pokusům je neučte, městu je nezvykejte, ale ve vsi je nechtě. Myslil jsem vždycky, že je škola k vůli dětem a ne děti k vůli škole. Proto i ta rolnická škola musí k vůli žákům ven do vsi, za nimi i učitelé tam musejí, i přednášky i stroje — a všecko. Vyberte si kteroukoli ves — postavíme tam budovu — i učitelé v ní mohou bydlet; ale pokusným polem budou všecky selské statky v té vsi. Tam ve statcích musejí i žáci bydlet a spolu všecku práci konat — koně česat, krávy dojit, telata odstavovat. Musejí orat a sít, včelařit a štěpařit. Učitelé budou jako otcové ve dne jim radit, na ně dozírat, práci ukazovat a večer nebo v zimě je shromáždí ve škole a z knih je budou učit. Až je vyučí—domů je propustí a list za vyučenou jim dají a synek domů přijde na takový statek, na jakém hospodařit se naučil. Ano, takhle si představuju školu selskou já. A to jsou důvody, proč ji nechci ve městě, ale pro ves ji žádám.“

Cimburovi se zdálo, že to řekl všecko jasně, přesvědčivě, že mu každý musí dát za pravdu — a přece jak domluvil, už se zas čepýří a kohoutí páni na věj stupku a sedláci kolem něho.

„Nechtě ho“ — „nevšímejte si ho“ — „jedna vlaštovka nedělá léta“ — „k vůli Cimburovi nebudeme školu stavět někde ve Lhotě.“

Jediný kníže zas zachoval vznešený klid. — Mrzelo-li ho něco, byla to nakvašenost, se kterou se Cimburovi odpovídalo.

„Je mnoho pravdy v tom, co ten rolník tu povídá — je vidět, že o té škole mnoho myslil. Obírejme se chvilku jeho názory,“ promluvil předseda. Ale i on byl ukřičen. Blížilo se poledne. Shromáždění cítilo hlad a žízeň, přesytilo se debatou, horko je dusilo, po konci toužil kdekdo.

„Konec — konec,“ bouřily hlasy, „co nevidět je poledne.“

Předseda vytahuje hodinky, překvapeně zamrkal očima. „Sapristi, jak to uběhlo a já slíbil kněžně dopoledne se vrátit,“ projelo mu hlavou a rychle ukončoval schůzi. Znovu zjistil potěšitelný zjev a povznášející jednomyslnost, se kterou všichni vyslovili se pro rolnickou školu v Písku, poděkoval za hojnou účast a už podával ruce kolem a odcházel.

Jediný Cimbura nevyčkal konce a ještě před ním odešel.

„Kde chcete, si tu školu mějte — třeba na děkanské věži; ale mé synky ani Martínka, ani Vašíka do ní nikdy nedostanete,“ huboval cestou. — Ostatní všichni hrnuli se ven — knížecí ekvipáž už rachotila po kostrbaté dlažbě. Chvíli mlčel kníže a choulil se ve svém kožíšku — až náhle, když povoz vyjel z města, tiše ubíhaje rovnou silnicí mezi stromy — promluvil na svého ředitele panství, s nímž v kočáře seděl: „Kdo je to ten Cimbura?“

Ředitel překvapeně podíval se na knížete. Hle, nač pán myslí! Kým se v myšlenkách obírá! Hloupým sedlákem! Jistě knížete mrzí odpor Cimburův, jistě se na něho zlobí — hádá ředitel a proto hned ochotně odpovídá:

„Putimský sedlák je to, Jasnosti, Jan Cimbura se jmenuje, hloupý člověk s nepokojnou hlavou, jen různice tropí a nešvár všude a ve všem rozsívá.

„Hm, hlupák zrovna není,“ prohodil kníže a zase se odmlčel.

Ředitel se překvapeně dívá na knížete. Není s ním spokojen, nerozumí mu, neví, co kníže myslí a soudí. — Neví proto, jak má mluvit a tak raději mlčí.

„Znáš Jana Cimburu? Vypravuj, co o něm víš!“ poroučí znova kníže. Ředitel myslí, že jasný pán teď alespoň na Cimburu zapomněl, a zatím podivné — tak mu v mysli uvíz’ jako hřebík v prkně — dosud se jím obírá a těžko poznat, zda s libostí anebo nelibě. Nevolno je řediteli, nebo neví, jak řeč svou přibarvit. Není času na dlouhé rozmýšlení, zná knížete, ví, že odpověděti musí hned, naráz, po vojensku.

„Jak bych neznal Cimburu,“ proto se zdánlivou ochotou odpovídá, „po celém okresu se o něm vypravuje. Každé dítě umí pohádky o jeho síle.“

„Pověz i mně nějakou.“

„Panské choutky,“ zlobí se úředník na knížete. On, ředitel panství, musí se snižovat k Cimburovi, shánět v paměti, co mu v ní o jeho činech uvázlo.

Skoták ve volárně anebo pasák jaloviny na některém knížecím dvoře lépe by knížeti posloužil a slušelo by mu to, on, ředitel, přál by si vykládat knížeti o meliorování a komasaci pozemků, o parním orání, o bernském a simentálském skotu, o yorkšírských vepřích, o ovci zvané merino; ale není vyhnutí, musí mluviti o Cimburovi.

„Znám toho sedláka hlavně z koňských trhů — je milovníkem i znalcem koní — proslulý Marengo, co byl na něm střelen u Střezetic jasný kníže Windišgréc, ten byl z jeho stáje.“

„Hm, podivno — a co dál,“ řekl kníže a znovu zklamal ředitele.

„Chytí se koní a zapomene na Cimburu,“ soudil přirozeně ředitel, znaje knížecí záliby svého pána — „a povím mu, kolik a jaké máme klisny, které hřebce připouštíme a kolik kusů čítá hříběcí stádo naše.“

„O jeho síle jsi se zmínil,“ pobízí kníže.

„Ano, říká se mu vůbec ‚silný Cimbura‘. Jakási zář pohádková jako Samsona neb Herakla, jako obry v pověstech ho obetkává. Nelze všemu věřit. Lid rád přehání a zveličuje.“

„Pověz na příklad, co vykonal,“ netrpělivě přerušil ho kníže.

„Mnoho nevím — nějaký šafář ve dvoře, co víc se stýká s lidmi sprostými, lip by v tom ohledu Jasnosti posloužil. — Ale pamatuji se, jak mi správce v konferenci hlásil, když nám hořel dvůr. Přiběhli a přijeli sedláci hasit z daleka široka. Dvouletá jalovice nechtěla se dát vyvést z chléva, tři chlapi ji vyháněli — strop už prohoříval — tu přiskočil Cimbura, popadne ji jako jehně a dýmem vynáší ji na dvůr.“

„To je nerozum — pro jalovici život nasadit,“ poznamenal kníže; ale oči se mu živým zájmem leskly. Jak seděl, k řediteli se obrátil. —

„On také řekl,“ vyprávěl ředitel dál, „že ne pro jalovici, ale k vůli těm třem čeledínům, jichž život byl spoluohrožen, činu toho se odvážil — a také sotva vyšli, strop se probořil a spadl.“

„Dál — dál,“ planul zvědavostí kníže.

„V Písku o trhu seděli jsme v hostinci, v kasině — když se ve formance strhl křik a hádka. Handlíři a dohazovači šidili tam kteréhosi sedláka z Putimě. Sedláci se nedali. Vyskočili jsme a mezi dveře zvědavě stanuli. V největším hluku ozval se hlas jako hrom a současně rána jako z děla. To Cimbura řka: „Ticho bude!“ rukou do dubového stolu udeřil a bac, v té chvíli roh stolu uletěl, jako by jej uťal. Byla to deska pět centimetrů tlustá — on ji jedinou silnou ranou přerazil, takže po tom činu nastalo ticho v hospodě, jako bývá v kostele.“

„Dál, dál,“ přeje si kníže a řediteli už se rozbřesklo, že knížeti se Cimbura líbí — a proto staví Cimburu hned do nejpěknějšího světla.

„Cimbura nezná bázně, kde jde o pomoc. Klidně svatým křížem se požehná a s podivuhodnou chladnokrevností pak pravé divy koná. Sám nebezpečí nevyhledává, může-li, uhne se mu, ale vidí-li nezbytí, čelem proti němu se postaví. Ničím nedá se strhnouti, aby se chlubil silou anebo zbytečně na odiv stavěl silácké výkony. Když se jednou v Písku o trhu produkoval umělec a vysadil desítku každému, kdo po něm zdvihne a vzepře jednou rukou dlouhou železnou tyč — všichni diváci z vesnic vykřikli: „Cimbura kdyby tu byl — Cimbura by to dokázal!“ — a už ozvaly se hlasy — „tu je — tu stojí Cimbura.“ — Ale ničím – ani prosbou, ani posměchem nemohli ho pohnout, aby se o to pokusil. Stál na svém místě, zůstal jako přibitý a skromně řekl — „nesázejte — prohráli byste — jistě bych tu tyčku nevzepřel.“ Ale když přijdou k němu tesaři s prosíkem: „Cimburo, krov budeme zvedat — nepomohl bys?“ — „A co bych nepomohl — s radostí pomohu, co mohu,“ odpoví Cimbura a podává tesařům do výše trámy a krokve, jako by to sirky byly.“ — Let kočáru vtom se zmírnil, kola počala se dusit v sypkém písku a stanula na dřevěné — kostkové dlažbě, pod parkánem, v zámeckém průjezdu.

„Zvu tě na oběd,“ loučil se kníže s ředitelem. „Ještě nemá Cimbury dost, i k obědu ho chce mít,“ pomyslil si ředitel a rychle dal si zavolati zámeckého vševěda, starou šafářku, jež opatrovala drůbež.

Ale ani Cimburovi cestou k domovu nešel kníže z hlavy.

„Je to klidný a vlídný člověk,“ velebí ho celou duší — „dalo by se s ním mluvit a bylo by s ním nějaké pořízení přece. Vyslechne tě pokojně, ani námitky, ani odpor ho nerozčilují — stojí za víc, než všichni tam dohromady,“ mávl konečně rukou. Tak zněl jeho poslední úsudek o knížeti. Ale když se blížil k Putimi, zapomněl na knížete, na schůzi, na školu a na všecku mrzutost. Úsměv pozlatil mu zdravé jeho tváře. Viděl, že mu běží jeho děti naproti.

Jako každý otec, i Cimbura nosil dětem z poutí a trhů, z cesty každé, z města i vesnice, z každé pochůzky „mlsný filec“. Ale nikdy do něho nekupoval cukroví, ani perníkového panáka, anebo koně; ale nejčastěji ovoce — šňůru fíků dnes dětem přinášel, pěkných a sladkých fíků. — Hleděl zdaleka na děti. První jako bujné hřibátko běží Martínek, jako ovečka milá cupe za ním do vršku od kapličky Mariana a Vašíček se pozdí, nestačí jim. „Zdráv není, jak by měl být,“ pozoruje Cimbura a starostlivé oko s neobyčejnou něžností spočívá na opoždujícím se chlapci. Je slabší i menší, hubenější a bledší než jeho bratr—bolestí svírá se Cimburovo srdce při tom pozorování.

Doběhly děti a věší se na otce, přišel i Vašík a hle, jemu podal otec kornout — on jej smí nést až domů k mamince, která je rozdělí.

Tak Cimbura se vrátil domů ke svým pracím a ani ve snu se mu nezdálo, že kníže s kněžnou jezdí po dvorech, s lidmi rozhovory zapřádajíce o Cimburovi, jeho ženě, dětech a hospodářství.

K jaru už táhlo. Letošní zima lakotila sněhem, ani na pořádnou sanici nestačil, počátkem března už nebylo po něm památky. V sadech, v korunách stromů hučel jižní vítr. Zcela jiný vítr, než vane na podzim anebo v zimě. Jemné ucho Cimburovo postřehlo pokaždé ten rozdíl. Rozuměl tomu větru i dnes. Slyšel, jak vítr stromy ze spánku budí, třese jimi, jako ráno matka dětmi, „vstávejte — jaro je tu,“ šumí ten hlas a dechem svým dotýká se všeho, ale hlavně stromů. A stromy procitly. Nic tolik v přírodě Cimbura nemiloval jako stromy a nic tak rád nejedl jako štěpné jablko. Proto i dnes v tom jarním větru chodil sadem, strom od stromu chodil a prohlížel, jak pupeny naskočily na loňských letorostech, jak na nich kůra se zaleskla a mízou napjala. Pupence pozorně zkoumal a z nich na květ i na ovoce už soudil. Kulaté s úsměvem vítal, věda, že z nich pod žhavými polibky slunce vypučí květ i plod, ale i pupeny tenké, špičaté rád viděl, protože z nich plíce stromu — listí vyroste. — Ke dvojici stromků teď došel — dva ořechy to byly — až na Vraž do školky si pro ně došel, když se mu jeho spolčata před lety narodila. Vsadil je sem na paměť té šťastné událostí. Zahradník mu vybral pěkné druhy — „tohle je křapáč, ten má tlustší a tvrdší skořápku,“ řekl tehdy Cimburovi zahradník, „ale tenhle je papírový, bude mít plody veliké, jádro v nich sladké, ale skořápku jako papír tenkou a jemnou.“ Oba se ujaly a rostly na radost hospodáře neobyčejně bujně“ a rychle. Měly veliké a libovonné listy, kůra na nich až dosud hladká a šedá a z větví nahoře se utvořila na každém už krásná koruna. U těch ořešáků už chvíli stál Cimbura. Křapáč Martínkův v jizvách po loňských listech už značně tlačil, i konce mladých letorostů se zdravě zakulacovaly. „Ty’s chlapík,“ pochválil ho Cimbura a starostlivé oko utkvělo na jeho sousedu, na Vašíčkově papíráku. S obavou se k němu blížil.

Viděl, že v koruně jeho snítky nejsou hnědé a lesklé, ale scvrklé a uvadlé, jako mrazem spálené. „A co ty, ospalče?“ promluvil Cimbura na strom něžně jako dítě, „choudneš nějak a chřadneš, tak jako Vašík sám,“ a nehtem škrábl nejvýš, kam dosáhnout mohl, do kůry stromu. Byla suchá a odloupla se snadno a pod ní jako bílá kostička pod kůží zabolelo se dřevo. Cimbura svěsil hlavu a zadumal se. Přece i sem o Štědrém večeru k tomu stromu přišel, ještě je tu na něm tkaná nit, kterou jej obvázal, šeptaje při tom:

„Obvazujte se stromové,
af vám nepomrznou květové,
nepřítel mráz
navštíví vás.“

Špatně si vzal stromek to štědrovečerní napomenutí k srdci, hle, zdá se, že mu ublížil krutý nepřítel mráz, který po vánocích se dostavil.

I o hromnicích letos, jako každoročně, vešel sem Cimbura třást stromy. — Ohromnou silou svou alespoň maličko pohnul i největším štěpem.

„Třesu, třesu,“ šeptal při tom, „poli, lesu, jaro nesu, stromové probuďte se.“ Jak vidí, všechny poslechly, jen ten Vašíkův strom spí dál a neprobouzí se, jako by už po svatém Josefu nebylo.

„Oříšku, prosím tě, probuď se,“ — prosí Cimbura strom a v srdci je mu při tom úzko, předtucha zlá se ho zmocnila. Bojí se ji nahlas vyslovit. — „Umře-li, umře mi i Venouš,“ napadá Cimburu a sahá do kapsy po noži. Otevřel jej prudce, až pero lusklo, sklonil větvičku a uřízl jí špičku. „Suchá,“ bolestně řekl, pustil ji na zem a uřízl dál kousek až ke kolínku. Pozorně ten prohlédl, a zase na zem pustil. Tak větev po větvi prohlížel, až z té práce vyrušil ho dětský hlásek:

„Tatínku, někdo k nám přijel.“ To Venclíček přiběhl sem za otcem na sad — až sem k svému oříšku přiběhl a lítostivě se naň zadíval. Čerstvé rány bělaly se v koruně a po zemi leželo plno seřezaných větviček.

„Copak to děláte mému stromečku?“ — vyčítal hned hošík.

Cimbura místo odpovědí schválil svého chlapce ve svou náruč, jako by se o něho bál.

„Pověz, kdo k nám přijel?“ optal se pak, násilně potlačiv svoje pohnutí.

„Nevím, není to žádný ze strýčků ani tet, není to žádný z našich kmotrů, ba ani žádný sedlák to není, pán s paní k nám přijeli. Nikdy u nás ještě nebyli a my u nich také ne. Neznám je, a oni neznají nás, protože se ptali na prahu: ‚Zůstává tu a je doma Jan Cimbura‘?“

„Tak pojd, chlapče, přivítáme hosty,“ klidně řekl otec, zavřel nůž a hocha ujal za ruku. — Vedl ho něžně přes dvůr, v síni ho poslal k ostatním do kuchyně. Sám vešel do velké světnice.

„Podívej se, muži, jaké to máme hosty. Celá Putim bude nám je závidět,“ promluvila s nádechem hrdosti Marjánka. — U stolu bíle prostřeného skutečně seděli pán a paní, čerstvě načatý bochník chleba ležel před nimi — i skrojek chlebový i nůž a slánka.

„Kdo je ta paní, kdo je ten pán a co je vede k nám?“ přemítá hospodář, ale slovem zvědavosti své nepovolil. Pána někde viděl, ale v té chvíli si nemohl vzpomenout kde.

„Vítám vás pod naši střechu,“ hned promluvil klidně a srdečně.

Za stolem zvedl se pán, usmál se vlídně:

„Nehněvejte se, pane Cimburo, že jsme k vám přijeli. Řekl jsem už vaší paní, že jsme staří známí — na schůzi v Písku, že —“

Oči Cimburovy se zaleskly a vážná tvář se rozjasnila: neboť v té chvíli v duši mu vstala zapomenutá už podoba — poznal knížete. Usmál se a řekl jako tenkrát v Písku:

„Chyba, pane kníže, já nejsem pán a nemám paní — sedlák jsem a tuhle moje věrná a hodná žena Marjánka,“ a tak mile se na ni při tom podíval, že i samé kněžně tváří přeletěl milý úsměv.

Jako růže zapálila se ruměncem po lících i bílém hrdle Marjánka, klopíc zraky; i ona skromně promluvila: „Ani já nejsem paní a nemám pána— selka jsem a to je můj věrný a hodný muž Jan.“

„Dobře, sousede Cimburo,“ pokračoval kníže, „mnoho jsme s kněžnou o vás slyšeli, nejen o vaší síle, ale též o vaší píli, moudrosti a bystrosti — tak mnoho, že jsme si přáli blíže vás poznat.“

„Abych pravdu mluvil, pane kníže, i mně se tak vedlo. Když jsem vás v Písku viděl a slyšel, zdál jste se mi menším pánem, skromnějším a mírnějším, než dělají ti vaši direktoři, správcové, ba i než knížecí hajní, baštýři a poklasní.“

„Tak si dobře rozumíme. — Nechme tu sedět spolu ženy a prosím vás, provedte mne po svém hospodářství,“ požádal kníže a Cimbura ochotně vyhověl. Vedl ho nejdříve k drobnému dobytku, k dřevěným chlívkům pro vepře a ke kurníkům.

— „Cimburo, nehněvejte se,“ zastavil se kníže, „ale chlívky máte špatné. Nemají být dřevěné, ale zděné, mají být k severu obrácené, podlahu mají mít nakloněnou a koryta zvenčí přístupná. To by vám pověděla škola.“

„Může být, pane kníže,“ přisvědčil Cimbura. Neboť hostu se nesmí odmlouvat. Otevřel dvířka. Ležela za nimi prasnice, obklopená hnízdem selat.

„Jak jsou stará?“

„Hádejte,“ řekl Cimbura.

„Čtyři neděle.“

„Chyba! Teprv čtrnáct dní.“

„Dobrý chov to dělá“ pochválil kníže, — „ale plemeno je špatné. Mám kančíka přímo z Anglie, budete-li chtít, rozkážu, půjčí vám ho —“

„Cizí plemeno nám sedlákům nesvědčí,“ nepřímo odmítal Cimbura, „neumíme s ním zacházet, hyne u nás a škodu jen přináší. — Zůstanu věren domácímu.“

Ani kníže neodporoval; ale všude a na všem měl oči. Všiml si slepic na dvoře a zastavil se u nich. Kohout, jako by se pyšnil, že na něm spočinuly knížecí oči, a zároveň, jako by se bál o svou družinu, nadmul se a hlučně zakokrhal.

„Má pěkný hlas i postavu. Smělý je a dobře živený. Jenže má mnoho slepic — má mít hejno ani o deseti kusech. Líp potom slepice nesou. — I jiné slípky bych si zavedl, buď velké kočinky, nebo francouzské houdanky, nebo černé vlasky — škola by vám v tom poradila.“

Došli k ovčínu. Vůně mastné vlny zavanula a Cimbura libostně ssál ji nozdrami, jako by k růži přivoněl. Kníže pán přidržel si navoněný šáteček k nosu pro první chvíli — než si nos uvykl. I v očích slzičky se mu zaperlily, když hospodář široké dveře dokořán otevřel, tak ho štípal do nich jako křen ostrý výpar ovčí.

Stádo právě po jarním bahnění — dosud plaché a nepokojné, vyrušeno v nezvyklou dobu, bázlivě se tlačilo do nejzazšího kouta, jehňata, bahnice i skopci — pouze starý beran kurážně stál pod olízaným krušcem černé soli, jenž tu na řetězu se stropu visel, stanul pod ním, jako by chtěl bránit tuto pochoutku ovčí.

Cimbura chystal se vejít a zahnat stádo knížeti blíž na oči.

„Není třeba,“ zabránil mu host, „vidím-li berana, vidím v něm celé stádo vaše. Má pěkné rohy — hezky šroubovitě zatočené a vráskované, ale sám valné ceny nemá.“

„Co je na něm špatného?“ beze vší hořkosti optal se Cimbura.

„Mnoho vad má, milý Cimburo, předně je to beran starého selského rázu českého.“

„Myslím, že je jeho předností.“

„Naopak, vadou je to i jeho oveček. Můžeme a máme býti vlastenci v politice, ale v hospodářství berme třeba od Němců, mají-li něco lepšího. Stará ovce česká malá — lehká pro žír, ale málo vlny a ještě k tomu špatné. Povězte mi, kolik váží po střihání rouno jedné ovce prané a kolik neprané?“

„Dvakrát v roce plavím a stříhám svoje ovce, ale nikdy po stříži jsem jejich rouna nevážil.“

„Tuze chybujete. Rouno vašich ovcí se zdá býti větší nežli ovcí mých, protože je plné osin a vlasin, chundelaté, poměrně řídké, hrubé a mdlé. Zmáčknete-li je v ruce, v chumlu vám zůstane. Vlna na mých ovečkách je něžná, lesklá, zdá se krátká, protože je vyrovnaná a kadeřavá, ale je pružná a proto dobře česaná. — Zmáčknete-li ji v ruce, lehce se poddá, ale jak ruku otevřete, hned zase jako jemné peří se nakypří. Hustá je a na váze proto vydá. Zbavte se své staročeské ovce tenkorouné a zavedte si nový ráz čistokrevný, buď saskou anebo rakouskou merinku. Ta vám dá vlnu jemnou a při tom pevnou; je to v prodeji hledaná vlna soukenická, která výborně jde na odbyt a dobře se platí.“

„Jakživ jsem vlnu neprodal. I když ovci prodám, kůži si vymíním.“

„A co s vlnou s tolika ovcí děláte?“

„Sebe i ženu, děti své i chasu svoji vlnou v zimě a Inem v létě odívám.“

„Nerozumím vám — vyložte mi to.“

„To je tak,“ počal ze široka po selském způsobu svém důkladně a podrobně vykládat. „Země nás nejen nosí, ale i živí a šatí, milujeme-li ji ne slovem, ale skutkem — to jest prací. Proto s velikou zálibou pěstuji a chovám všecko, co mně na vlastní nohy staví, co mě činí nezávislým, svobodným člověkem. Tak, řekněme, třeba seju len. Vytrhám jej, vyrosím a vydrhnu, uschnout jej dám a vyklapu, vypočísám a upředu. Semíčko lněné dobře opatřím a v zimě olej z něho tlačit dovedu, takže mi stačí do lampiček po celé večery na posvícení k práci ve světnici i chlévě. A ze přadýnek tkadlec mi urobí plátno, žena je vybílí a potom chodíme v plátěnkách po celé léto. Po létě přijde zima a tu bychom pomrzli, kdyby nebylo zlatého zvířátka, ovečky. Z čeho bychom si nadělali kožichů, našili kožených kalhot do práce? Dovedeme vlnu nejen rozčesat, ale též i upříst, a má-li býti roucho pro svátek ozdobnější, i obarvit a tkadlec ženským sukní kanafasek a nám mužským sukna barevného nebo šerky nadělá. Z vlny nosí teplé houně moje koně, ve vlněných punčochách po celou zimu všichni si hovíme. I pro nahého žebráka vlny u nás se dostane — i synům a dceři do výbavy žena rouna z vlny ukládá.“

Kníže se zastavil a pozorně naslouchal. „Nu, dobře,“ řekl, když Cimbura se odmlčel, „oblékat se — ano — to vás obléká hospodářství; ale všecko co k živobytí potřebujete, sám si přece na statku neopatříte.“

„Ne všecko, ale skoro všecko. Jím nejraději to, co mi živnost poskytuje. Od svého útlého věku, vyjímaje léta vojenská, snídám mléko a chléb si do něho drobím — chléb černý, chutný a vonný jako je černá a vonná země, ze které nu dobývám. V celé Putimi není řezníka, masa nekupujeme a nejíme jindy, než o památkách, kdy i piva se napiju. Vejce, kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zelenin mrkev, okrouhlice a zelí, tvaroh a máslo, a pak pšeničná i ječná mouka, to nás na selském stole živí. Zachce-li se lahůdky, máme čerstvou anebo sušenou švestku, hrušku, štěpné jablko anebo též křížalu — jediným kořením je sůl a co roste v zahrádce— petržel a křen, cibule a česnek s majoránkou.“

„Nekouříte?“

„Ano, podlehl jsem té slabosti už v mužných letech. Kouřívám v senoseči za časných jiter, kouřívám po celý rok večer po práci, jen ve žních dýmku odkládám, tak jako všichni ve vsi; ale i tabák dala by moje země, kdyby páni dovolili. Z vojny z Uher přinesl jsem si tabáková semínka. Po kolika letech jsem je našel v papírku a zasil jsem je v Hradišti u Kovandů do zahrádky a hle, vyrostl tabáček a po pás byl vysoký. Z Písku přišel celník s financem, pokutou mně i sedlákovi hrozili, tabák až na tři stonky pořezali a odnesli si do Písku. Tak je to, pane kníže,“ končil Cimbura, „sedlák může a proto také má ze svého žít a dobře žít. Země štědrá matka živitelka naše, z ní jsme stvořeni — po ní chodíme, do ní se vrátíme. Je to matka milující—zlá na zlé, přísná na nedbalé, ale ke všem vždycky spravedlivá. Miluj ji, vzdělávej ji, starej se o ni a ona ti dá jistě požehnanou úrodu; zanedbej ji a ona tě vytrestá tak, že hladem zmírat budeš. Prací a potem ukazuje jí sedlák svoji lásku, ale zahálkou svoji hříšnou netečnost a lhostejnost. Našemu sousedu Kláskovi srdce odpadlo od této matky a přilnulo k flintě, pytláctví, honil maso a chléb mu utekl, načichl se chlastu, přivykl kartám a městu; země ho vytrestala, statek ho neuživil, musil se živnosti, na které seděl jeho rod, Bůh ví jak dlouho — až lenochem vyhynul,“ to už Cimbura mluvil, jako by tu knížete nebylo, sám pro sebe mluvil v horoucím nadšení. — Domluvil a ticho zavládlo.

„Kokyryhýýý,“ ozval se vtom kohout a probudil oba, knížete i Cimburu.

„Pravdu máte, mnoho pravdy, pěkně jste to vyjádřil — ze svého má žít člověk, ale přece nebýt lakomcem, každému dát a co možná jen nejméně chtít — na těch zásadách život založit; i tomu by ta škola rolnická měla naučit,“ řekl kníže.

„Ano, a hlavně tomu,“ potvrdil Cimbura — „a pak teprve o strojích a práškách, o semenech a plemenech vykládat.“

Došli ke kravínu. Jak vstoupili, hned se zvedaly po stáních spokojeně ležící krávy, zdravě se protahujíce. Byly to plavé kravky jihočeské, drobné, tak zvané „sušky české“.

„Viděl jste, Cimburo, moje stádo skotu?“ — optal se kníže.

„Viděl a obdivoval. Ničím nemohu docílit, aby mi můj dobytek tak urostl jako knížecí, ačkoli miluji všecko veliké a dokonalé.“

„Zde to tedy vidíte názorně, co dělá plemeno a chov. Kupuji býčky ze Švýcar a třeba tři, čtyři sta dám za jednoho. — Také kravín máte špatný. Okénka jsou malá a nízko — i strop je nízký a větrání práčů je nedokonale. Žlaby dřevěné vyhoďte a nahraďte kamennými — jesle zrušte, anebo nad samé žlaby zavěste zvláště telatům, aby se nemusila k senu do výše hlavou natahovat. Prach do očí jim padá, v kříži se prohnou a na kráse tratí.“

„Všecko pravda pravdoucí,“ souhlasil Cimbura a z kravína hned otevřel dveře rovnou do konírny.

„Kobyly nejsou doma — ale hříbata vám ukážu,“ radostně — skoro hrdě promluvil hospodář, předbíhaje šlechtice. Nechal si schválně to nejlepší naposled.

„Slyšel jsem, že Marengo byl od vás,“ polichotil kníže.

Cimbura se zastavil a hostu cestu zastoupil.

„Pane kníže — jak — co jste řekl? Vy víte o Běláčkovi ? Povězte, prosím vás, kde je to drahé zvíře?“

Překvapeně hleděl host na hospodáře Cimburu. Ten zrovna hořel nedočkavou zvědavostí, a jako by to nebyl on, netrpělivě s nohy na nohu přestupoval — všeho klidu a rozvážné usedlosti pozbyl a rozčileně mluvil. „Kdekdo jen by o něm věděti mohl, každého se ptám, vojáků se vyptávám, do Štěkně do dvora jsem si došel, ale kníže na ránu stonal, v lázních se kdesi hojil — ani sem nepřijel. Slíbili mi sice, že se poptají, slíbili, ale nesplnili. Panské sliby!“ — mávl Cimbura pln trpké hořkosti rukou.

„Tak jste na hřebečka dosud nezapomněl?“ — usmál se kníže.

„Jak bych mohl! Kdo to zvíře v ruce měl, musil si je zamilovat!“

„A poznal byste ho?“

„Myslím, že bych ho poznal. Měl na hřbetě zrovna pod sedlem ani ne jako dlaň velikou skvrnu a na krku pod hřívou bulku — malou bulku—jako vlašský ořech.—Víte snad o něm?“

„Nevím, sousede Cimburo, ale optám se knížete. Slibuji vám to a uvidíte, že i panské sliby platí.“

„Prosím, tuze o to prosím,“ žadonil Cimbura— ale oči knížete už byly v zahraženém stání, přes které zvědavě vykukovaly koňské hlavy.

„Počkejte, pustím vám je,“ přiskočil Cimbura. — Otevřel dveře z konírny na dvůr a odšoupl lisu hříběcího stání.

Koníci vesele, jakoby se zasmáli, zařehtali a jako šipky vyletěli na svobodu.

I kníže celý jako by okřál. Bylo vidět, na očích mu to každý čísti mohl, že se mu hříbata líbí. —

„Koňař je,“ — uhodl hned Cimbura a jakýsi příbuzenský cit ho s knížetem v té chvíli sblížil. Oknem hleděla kněžna — a hle i ona teď ze stavení vychází a jenom pro koně má oči. „Kůň je mezi zvířaty můj miláček,“ omlouvá se chvatně hospodyni, která ji provází, a už přistupuje k mužům.

„Na podiv krásná zvířata,“ znalecky velebí kníže, „čistého rázu netolického, silná v kříži, svalnatá, s hrudí širokou —“

„A jaké krky mají a hlavy,“ nemohla se opanovat kněžna dále — „není takových v našem hříbětinci,“ zavolala žárlivě.

„Opravdu není,“ přisvědčil kníže, „a nevím, kde by jich bylo.“

Hlavou táhla mu všechna stáda zvířat, jak je vídával u Čimelic, v Koloredově, v Nových Dvorech, Kladrubech, Chlumci a jinde. Ano, našel tam krásnější, ušlechtilejší i dražší hříbata jiných plemen, co z nich budou jednou koně parádní, kočároví, běhouni na hony i do závodů, tahouni vzácného původu z Belgie a Holandu; ale hříbě takové rasy nebylo tam ani jediné. A to vychoval ten sedlák zde bez škol, bez odborného vzdělání, v neprakticky zařízené konírně. „Co by ten člověk teprve dovedl v moderní stáji?“ napadla knížeti otázka a hned po ní žádost mít ho ve svých službách, svěřit mu výchovu koňstva… „Sousede Cimburo, vím, že vlastně nehospodaříte na svém. Učiním vám návrh. Předejte dvůr nevlastnímu synu a vstupte do mých služeb.“

„Nikdy a za nic, pane kníže,“ odmítl Cimbura klidně, „i kdybych byl u vás ředitelem, byl bych menším pánem, to jest odvislejším člověkem, než v Putimi chalupník. Zaplatím císaři daně a nemám poručníka nad sebou. Jsem na svém taky knížetem a to bych u vás nebyl. Předám dvůr, ale odstěhuji se do Kláskova a budu hospodařit dál.“

„Dobře odpověděl,“ zaradovala se v duchu Marjánka.

„Tak mi alespoň ta hříbata prodejte.“

„Nejsou na prodej — prodávám jen koně, pár každý rok — a hříbata tahu vyučím.“

„Nesluší se hostu žádost odepřít. — Máme hřebnou klisnu a její hříbě bude liché,“ upamatovala muže jemně hospodyně.

„Nedomluvil jsem, počkej, až ukončím,“ řekl mírně Cimbura a obrácen ke knížeti i kněžně pokračoval: „líbí-li se vám moje hřibátka, smíte si jedno vybrat, dám je s radostí pro památku.“

„Nemohu přijmouti daru tak cenného,“ odpíral kníže. „Vezmu hříbě — ale ze stáda svého skotu dám vybrat nejlepšího býčka s jalůvkou a pošlu je za hříbě.“

„Platí,“ podal ruku Cimbura — pánu.

„Vybírám si tedy hříbě krajní, to, co z něho bude šiml,“ a hůlkou ukázal na koníka, který jako by věděl, že je právě o něm řeč, přiběhl nejblíže a hrdě zdvihl ušlechtilou hlavu.

„Nebude to čistý šiml — ale šiml višňový,“ doplnil Cimbura a vyprovázel i se ženou hosty ke kočáru.

„Sousede Cimburo, zvu vás k sobě. Rád bych vám ukázal svoje hospodářství a slyšel váš úsudek,“ zastavil se ještě kníže.

„Pane kníže, nescházejí se hory, ale lidé. Povede-li mne cesta ve vaši stranu, optám se jistě, jste-li doma a zastavím se u vás.“

„Jen abyste brzy dostál slovu,“ pozvala ještě kněžna, „a s vámi ať také přijde vaše žena.“ Cimbura se usmál a neřekl ani ano ani ne.

Stiskl jenom knížeti a kněžně podávané ruce a poděkoval hostům za poctu návštěvou.

„Zdrávi dojeli,“ — přál kočímu i lokajovi na kozlíku.

„Mějte se tu dál dobře, jako dosud,“ skoro s nádechem závisti řekla kněžna.

„Po vůli boží,“ — odpověděla Marjánka. — Povoz se hnul.

„S Pánem Bohem,“ — řekli si ještě naposled sedlák s knížetem — „a na shledanou,“ ještě z kočáru zavolala kněžna, mávajíc bílým šátečkem. „Prosím, abyste nezapomněli na Běláčka,“ bylo poslední slovo Cimburovo.

V Putimi bylo pravé pozdvižení. Kdekdo jen ušla měl, mluvil o vzácné návštěvě u Cimburů a záviděl jim. Farář Skála i učitel Jelínek tuze se tomu divili; ale Cimbura klidně vrátil se do sadu k chorému ořešáku a dál se starostlivou tváří seřezával jeho větvičky. Seřezal je všecky. Pak poznal, že je se stromkem amen..

Na knížete i s kněžnou brzy zapomněl, ačkoliv pan kníže věrně stál ve slovu. Poslal si pro Cimburovo hříbě, knížecí lidé přivedli mu pěkného býčka s jalůvkou a dodali mu i psaní, které Cimburu potěšilo. Kníže pátral po osudech Běláčkových a psal, čeho se dopátral. Raněný Vindišgréc upadl do pruského zajetí a ve zmatku prvních dnů po porážce nikdo se o jeho koně nestaral. Hřebec patrně se dostal do rukou nepovolaných. Ty ruce neuměly s ním zacházet, byly asi příliš tvrdými a Běláček se jim bránil, kousal snad anebo kopal, protože mu na vojně bičem vyšlehli oko — a on jako nepotřebný kůň byl vybrakován a v dražbě neznámému kupci prodán. To bylo vše, čeho se mohl kníže o osudech milého koně dopátrat. Cimbura vzkázal knížeti poděkování, ale brzy to však z hlavy všecko pustil, poněvadž na svého synka ustavičně myslil — vadl a chřadl mu takřka před očima a ani písecký pan doktor Malec nemohl mu pomoci. „V čem to vězí,“ říkal lékař, „otec zdráv jako buk, matka kvete ještě jako růže, jeho vlastní bratr se sestrou jsou plni života a jen tomu hochu zde smrt se dívá z očí.“

A když jednou vstalo nad Putimí krásné jitro a když slunečko boží podívalo se s modré oblohy dolů do Cimburovic sadu, spatřilo tam hospodáře, opřeného o suchý strom ořešák a hořce — skoro hlasitě plačícího. „Můj synečku zlatý, mé srdíčko drahé, co jsi mi to udělal?“ naříkal si Cimbura — slzy veliké jako bohatý hrách tekly mu při tom z očí a padaly, jako by ho zalít chtěly, do nakypřené země okopaného stromku. Zarmoutilo se slunéčko boží nad tím pohledem, jako závojem zastřelo si ohnivý obličej šedou mlhou a zůstalo celý den pod mrakem.

„Pojď, strome, ze země — Vašíček náš půjde do země,“ řekl Cimbura a oběma rukama opřel se o strom. Zapraskaly jeho kořeny a Cimbura povolil—bolestí sevřelo se jeho srdce při té smutné práci — „ať to odbudu jedním zármutkem,“ řekl po chvíli a opřel se znova — a teď strom povolil, — vytrhl jej Cimbura i s kořínky — opředla je bílá plíseň a hlavní kořen srdeční ztrouchnivěl. — Cirnbura rozsekal stromek, každý zdrůbek z něho pozorně do koše sebral a přinesl jej hned domů, do světnice. „To dříví je z Venoušova ořechu — spal je, dokud ještě chlapce máme,“ řekl plačící ženě své, ale sám už při tom neplakal slzami ani slovy, jenom v srdci jako kámen mu ležel a tlačil ho veliký smutek. Vyšel znova ven.

Prožili jste už jitro na selském dvoře? Je to nezapomenutelná chvíle, ve které probouzí se chuť a láska k životu. Po nočním tichu, klidu a odpočinku zdravým hladem všecko ve statku křičí. Křičí drůbež po dvoře a doráží až na zásep, nedočkavě volajíc, aby už vyšla hospodyně s košinkou zadiny, křičí ptáci po stromech, zvláště hladoví vrabci, nedočkavě čekající, aby s drůbeží odbyli si i svoji snídani, řehtají a hrabou koně na stání, o žlaby zvoní řetězy hovězího dobytka — a v té chvíli — kdy k životu všecko se budilo, byl stesk Cimburův dvakrát tak těžký. Tam v přístěnku leželo jeho dítě, jeho dvíče milé — Vašík — ztuhlý a mrtvý — bez života a on, Cimbura, měl vybrat jedlové prkno, a dojít k mistru truhláři a krejčímu, aby vzali chlapci míru na poslední jeho roucho — na rakev a na rubáš …

Druhého dne čistili a dávali u Cimburů do pořádku dům i dvůr. Metli nádvoří, rovnali vozy a pluhy — drhli podlahy, selka „boží milosti“ napekla, přijde celá přízeň na pohřeb, přijdou i cizí funusníci a všeho si všimnou. Jako před svatbou třetího dne pořádkem a čistotou leskl se statek a ženich — Vašíček jako andělíček hezký čekal v otevřené rakvičce, až pro něho přijdou.

A přišli.

Pan farář přišel s ministranty, pan učitel přišel se svými zpěváky a přivedl i školáky a školačky, v párech pěkně je postavil, přišli velcí mládenci a velké družičky a odnesli od Cimburů na hřbitov „mládenečka nevinného, andělíčka spanilého“, jak pan učitel Jelínek pěkně zazpíval.

Jan s Franckem spustili do hrobu svého nevlastního bratříčka a padaly tam za ním při té smutné službě i jejich horké slzy, nakláněla se nad hrob i matka hlasitě naříkající a rukama lomící.

Jen otec Cimbura stál jako socha. — Všichni věděli, jak to dítě choré miloval—pro jeho chorobu a nemoc zamiloval si ho víc než všecky ostatní děti, neboť k lásce otcovské družil se i soucit, který měl Cimbura se vším, co se nepodařilo a bylo ubohé, slabé a malé, a hle, zde stojí a slzy neuroní, jediného slova bolesti semknutými rty nevypustí.

„Marjánko, pamatuj se — Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal,“ řekl konečně ženě až přísným hlasem, když se mu zdál být její nářek zoufalým, „vzal si jedno dítě a nechal nám čtyři.“ A zas lidé podívali se na Cimburů a řekli s podivem: „Silák Cimbura — silák i v bolesti.“