Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Jak u nás žijou i umírají

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Na jitřní	Jak u nás žijou i umírají	Polední idylka

Údaje o textu
Titulek:	Jak u nás žijou i umírají
Autor:	Josef Holeček
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 129–149. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Je součástí rozsáhlé románové kroniky Naši.

Za dvojími horami od nás je rodiště Husovo. Jen přes luka je rodiště Petra Chelčického. Den pěší cesty je k Žižkovu dubu u Borovan, pod nímž dle pověsti spatřil světlo světa geniální boží bojovník. Nebudu se dále rozhlížeti po jižních Čechách, zůstanu jen v jihozápadním jejich koutě. Lid naší krajiny první se přidal k učení Husovu a první se přihlásil pod prapor Žižkův, ale první také pod ním vykrvácel.

Chci pověděti, jakým je tento lid za dnů našich. Úkol předsevzatý vykonám věrně, bez nadsazování a okrašlování, odporného pravdě a skutečnosti.

Avšak prve, nežli se přiblížíme, lidem, třeba jest ohlédnouti se po krajině, jež všude souvisí s povahou a duševními vlastnostmi člověka v ní obývajícího.

Krajina jihočeská vůbec je vážná, tichá, zádumčivá. Krása její kromě Šumavy není okázalá, imposantní, vyzývavá, nápadná. Šumava jest víla a čarodějka, její družka u nás je dcera pozemská. Není to krasavice pro ulici, pro trh, pro salon, pro společnosť. Neoslní, rázem tě neuchvátí. Je to krasavice taková, která na první pohled nevábí a přikazuje, abyste zůstali ve slušné vzdálenosti od ní. Nečiní to proto, že by byla nádherně majestátní, pyšně nepřístupná a libovala si v tom, vzbuzujeli v neznámém odstrašující pocit cizosti, aby se kochala, jak se musí před ní nejprve vzpamatovávati a z rozpaků probírati. Nevyžaduje obdivu, nýbrž porozumění. Musíš u naší krasavice prodlít a zdomácnět. Brzy pak jí odpustíš, že není dosti bohatě naparáděna umělými šperky a šatí se jen jako prostá venkovanka. O příliš záhy zapomeneš jí vytýkati domnělé nedostatky! V jednoduchém kroji zeleném, blankytném, květnatém, nelíčeně vystoupí plné její tvary. Čím méně se o to snažila, tím víc tě okouzlila. Voní ti jako matka, i ta syrá prsť libě ti páchne. Přitulíš se k ní v důvěře i lásce — a již jsi její, již jsi její!

Jakmile jsi ji srdcem pojal, srdce od ní neodloučíš, ani kdyby tě od ní opět rozdělila sebe delší doba a sebe větší vzdálenosť. Co ti v prsa vložil něžný šepot klasnatých polí a vážný šelest lesů, nikdy již nebude z nich vyňato. Mysl tvá vždy bude k ní zalétati a bude se ti zdáti, že jsi nikde neviděl sytějších barev, šťavnatější zeleni, pestřejších květů na lukách, jasnějšího vzduchu, blankytnější oblohy, třpytnějších hvězd, bělejších domků, útulnějších střech.

Seznámili jste se. Krasavice pojme tě za ruku a dovede tě na návrší, odkud bys mohl přehlédnouti její panství. Z předu se před tebou rozprostírá vlnivá rovina, a na ní až do dáli několika mil třpytí se ve slunci hladiny rybníků. Bílí rackové jednotvárně a smutně kvikajíce poletují vzduchem. Modré lesy na východě ustupují a řidnou, ale na západě stoupají výš a výše po horách šumavských, až posléze zdají se mohutnými, do nebes vysokými hradbami panství krasavice.

Mezi lesy a rybníky je půda vlahá, na níž od jara až do napadání sněhu oko tiše blaží brčálová zeleň bujných luk a polí. Obraz mění se jen za žní a to na krátkou dobu. Jedva jest obilí sklizeno, počíná na strništi bujet jetel, jenž mnohdy přerůstá stojaté klasy. Šťavnatá zelená barva dodává krajině rázu; ona, lahodně na oko působíc, je příčinou, že i všechny jiné barvy vedle ní vystupují plně, určitě, sytě.

Popatříšli nazad k Šumavě, uvidíš množství lesnatých pahorků, mezi nimiž vinou se přívětivá údolí. Vzduch je tu od lesů lehynce namodralý, nepozbývaje při tom průzračnosti. V údolích a na úbočích vidíš nemálo vsí, panských dvorův i samot, ale nikde se ti neukazují štíhlé komíny tovární. Jsi ve kraji čistě rolnickém. Jeví se ti málo ruchu, málo mravenčího pachtění. Lidé na polích pracující nepostačují, aby krajinu zbavili rázu lidoprázdnosti, avšak to právě jest příčinou, že vypadá stále svátečně, nevšedně.

Obklopuje tě ticho, v němž ztrácejí se hlasy ptákův a cvrčků jako zrnka písku v moři. A duše tvé zmocní se zvláštní tesknota. Je to pocit, který dle mého vědomí mají a znají jenom Jihočeši, a který je charakterisuje. Pocit, který prsa tíží a svírá, a při tom přece naplňuje tichou, vnitřní, duchovní blažeností. Láska je pocitem podobným, ale já tuto povznášející, melancholickou tesknotu kladu nad lásku. Je to prahnutí po čemsi neznámém, určité tušení, že jest ještě jiný svět kromě viditelného, jiný rozum kromě toho, jenž na vše věci kolem sebe dívá se okem odhadce a jen podle hmotné ceny je oceňuje.

V lásce je sobectví, tento pocit jest jeho opakem. On povznáší ducha k ideálům a člověka učí milovati rodinu, obec, společnosť. Milovati, pravím, byť ústa nebyla schopna vyjádřiti to. Z něho vzniká nevážnosť k pozemskému, ačkoli v nikom netratí se vědomí, že jest ke hroudě připoután. Tělo vždy jest nesvobodno, jen duch je svobody schopen. I nalézáme u nás lidi, kteří každou nejtěžší povinnosť bez repotu plní a zřídka jen bývají v rozporu se hmotným světem, a při tom přece každý jednotlivec je pro sebe ohraničenou individualitou. Tíhu života vleče za sebou jako vězeň těžký okov; snáší ji trpělivě, oddaně do vůle boží.

Vlastnosť tato zásobuje našeho člověka klidem i v největších protivenstvích a souženích. Ve fatalistickém přesvědčení, že má svobodné vůle jen tolik, jako vězeň nebo pták v kleci, jenž může poskakovati ne na jednom bidélku, nýbrž na třech, jsouli mu dána, a může se nazobati nejen semence, nýbrž i na šťavnatých červících si pochutnávati, poskytneli mu jich pán jeho — v tom přesvědčení a názoru člověk náš nikdy není dokona nešťasten. Žádná ztráta není mu tak ohromnou, aby žal nad ní naplnil ho nezléčitelnou bolestí. Zoufalství jest u nás neznámo. Viděl jsem lidi, kterým na polích potlouklo, krovy shořely, dobytek pokapal: a s tváře jejich nezmizel tichý, mírný úsměv, který nedá se vyložiti nedostatkem citu, jenž při jiných příležitostech velmi ryze se projevuje. Proč by naříkal? Proč by malátněl? Proč by si příliš vedl? Na světě jen světských statků pozbyti může. Tak bůh usoudil, aby jeden pozbýval, druhý nabýval. Poměry tyto neustále se mění, přátelství a pomoc boží nedají se vzíti v pacht. Proč tedy nemoudře se rmoutiti? Lépeť sebrati svůj um a v důvěře v boha i sílu svou chopiti se znova práce.

Není nic přirozenějšího a lidštějšího, než obracímeli všechnu svou činnosť tělesnou i duševní k svému uspokojení. Každému ta filosofie nejvíc odpovídá, která duši jeho mírem naplňuje. Náš člověk našel mír v religiosnosti. Tuto vlastnosť zajisté měl už jako pohan, ale měl ji rovněž, když byl prohlášen za kacíře a brániti se musil nesčetným vojům křižáckým. A bude ji míti, dokud do žil jeho nebude nacezena jiná krev. Chodě po svém denním zaměstnání, obírá se kalem i špinou a koupá se v potu; ale práce jeho děje se v přírodě, mezi stromy, klasy, květy, za zpěvu ptáčat. Nezná přírodu z knih, ale bezprostředního styku. On přírodu krotí, ovládá a nutí, aby mu vydávala užitek; avšak často byl poučen, že jest ještě někdo nad ním, od koho závisí zdar jeho díla a jenž je zmařiti může, kdykoli se mu zlíbí. Na půdě náboženského citu pojí se v duši jeho drsnosť s jemností, všednosť s poesií.

Dlouho již náboženský cit našeho člověka přioděn jest formou katolickou, ale dosud pod popelem doutná jiskra samostatného myšlení. Za mého dětství naposledy knězi sbírali po našich vsech českobratrské zpěvníky a modlitby, „špalíčky“. Lidé se s nimi těžko loučili jako s odkazy po neznámých předcích, ale významu jejich už nerozuměli. Dále se pamatuji, jak knězi zapovídali zpívati v kostele některé nábožné písně proto, že prý mají světské nápěvy. Známo, že protireformace podkládala starodávným, „kacířským“ nápěvům církevním texty obsahu daremného, aby je uvedla v nevážnosť náboženského lidu. Co na nich hříšného spácháno, to jim položeno za vlastní jejich vinu, a poslední jejich zbytky z chrámu odstraněny bez někdejšího odporu.

Lid se tomu volně poddal, nemaje při tom bolestí jako jeho předkové. Avšak proto přece zbyly mu ještě českobratrské písně a modlitby, ty, kterým od pokolení k pokolení učí matka své děti, ty, kterými se od rána do večera ozývá naše domácnosť. Náš člověk pilně chodí do kostela, ke zpovědi, na pouti a procesí. Máli chvíli pokdy, nejraději ztráví ji ve chrámě. Nevadí, dostavili se mu ve příjemném chladu kostelním únava po těžké práci a zdřimneli si mezi pobožností. To nic nemění na zbožném nastrojení jeho mysli. Všechny církevní obřady a výkony bere tak do opravdy, jak toho církev žádá, ač bývá při tom i naivním. Starý muž vrátil se z lomecké pouti, kde byl u „správy boží“; žena jej čekala s nedělním obědem, a v celém domě byla slavnostní nálada, neboť hospodář dnes smířil se s bohem a je čistý, jako svatý; avšak je zemdlen cestou a letním vedrem, necítí hladu; zamyslí se nad misou masa a praví hospodyni: „A potom že se nedějí zázraky! Ten pámbíček je tak maličký jako slina, a přece mne zasytil jako půl bochníka.“ Patrně mu napadlo, kterak Kristus drobty chlebovými nasytil 4000 hladových.

Jedva se ráno probudil, náš člověk prozpěvuje si píseň:

Minula noční hodina,
poklekněm na kolena,
ve jménu Otce i Syna,
též i Ducha Svatého,
vše jednoho Hospodina!

Děkujeme Tobě, o bože náš,
že z své lásky otcovské
této noci byl strážce náš,
a že nad námi svou moc
neproveď ďábel satanáš!

S nábožnou písní na rtech vstává, s ní večer klade se na lůžko. Slyšel jsem, že naši staří zpívali ještě husitskou „Kdo jste boží bojovníci“. Nemohu dosvědčiti, že by ji znalo ještě pokolení nynější. Písní českobratrských — zvlášť oblíbena jest „Kdož ochrany Nejvyššího“ — žije dosud v ústech lidu dosti, ale z kostela jsou již vytlačeny úplně. Před společným jídlem hospodář předříkává modlitbu, po jídle modlí se každý po tichu „na svou kopičku“. Nikdo nenačne chleba, aby jej nepoznamenal křížem. Nikdo nešlápne na drobeček, ale uctivě ho zdvihne a políbí, neboť on se na oltáři mění v tělo boží. Zdali tuto úctu ke chlebu považovati dlužno za poslední památku přijímání pod obojí, nepřísluší mi rozhodnouti.

Nábožných písní chopil se jarmareční průmysl a znetvořil je tak, že nejsou zhola k ničemu. V leckteré z nich znamenáme ještě starého ducha českého, opravdově nábožného, ale jsou ho jenom nepatrné stopy. V celku v nich převládá týž nesmyslný nevkus, který nemotorným mašličkováním znetvořuje naše chrámy. Za přechod k tomuto stavu pokládám kostelní humor, jenž jeví se na příklad v následující písni, která se za mého dětství často rozléhala pod klenbou vodňanského chrámu. Vypravuje o známém kvasu v Káni Galilejské s takou živostí, jakoby včera byl býval. Slyším dosud veselý refrén, jenž po každé sloce následoval s malými jen změnami a spůsoboval ve shromáždění pobožných věřících náladu, která jistě bez účinku nezůstala ani na nebešťany. Píseň ta je pozoru hodna tím, že svatí chovají se v ní zcela po lidsku, což odporuje starému přísnému názoru náboženskému.

Zní takto, vynechámeli úvod pro nás zbytečný:

Jídla, pokrmů, všeho dost bylo,
a cokoliv jen hrdlo ráčilo,
jiných všech věcí zbejvalo,
jen vína se nedostalo
v Káni Galilejské.

Panna Maria, když to uzřela,
o nedostatku vína zvěděla,
prosila je syna svého,
by učinil z vody víno
v Káni Galilejské.

Pán Ježíš ráčil ozdobit hody,
kázal do štoudví nanosit vody.
Ej hody, vzácné hody,
Pán učinil víno z vody
v Káni Galilejské!

Panna Maria když to uzřela,
kovličku vína nalit si dala:
„Ej víno, víno, víno,
nikdá’s tak dobré nebylo
v Káni Galilejské!“

Petr apoštol stoje při džbáně,
volal na Jana: „Pojď ke mně, Jene!
Ej víno, vzácné víno,
nikdá’s tak dobré nebylo
v Káni Galilejské!“

Ondřej povídá: „Dobré jest víno.“
Filip: „Aby se vždy tak rodilo.“
Ej hody, vzácné hody,
Pán učinil víno z vody
v Káni Galilejské!

Bartoloměj ho natočil flašku
a Jakub Menší malou lahvičku.
Ej víno, atd.

Šimon pil z hrnce Tadyášovi,
Tomáš s kovličkou jde k Matoušovi:
Ej hody, atd.

Jakub Větší si z konve přihýbá,
Jidáš se na něj závistně dívá.
Ej víno, atd.

Lukáš nebohý talíře sbírá
a jde po jídle, koflík vytírá.
Ej víno, atd.

Pavel s Matějem vína nepili,
mohli však zhynout od laskominy.
Ej hody, atd.

Skrz narození milého syna,
Bože, rač nám dát dobrého vína,
a po této časné smrti
rač plný koflík naliti
v Káni Galilejské!

Nezmíním se o domácích pobožnostech na velké svátky, které jsou povšechnější, ale dotknu se častých modlení času letního, která jsou zvláštností naší krajiny. V létě má sedlák nejvíce pohnutek, aby boha za ochranu své práce vzýval, ale má také pod širým nebem více místa k tomu, nežli měl v zimě. I nemine u nás nedělního a svátečního odpoledne, aby se nesešel zástup ke kapličce na návsi a společně se nemodlil. Modlí se bohužel už jen duchaprázdnými litaniemi, jež asijským mlýnkům na modlení mnoho nezadají. Nad kapličkou rozkládá se obyčejně starý, košatý strom. Hodnějším pro nás pozoru je, že ve stínu košatého starocha obec usedá a rokuje o svých záležitostech. Hromady zákonitých zástupcův obce konají se v bytu starostově, ale zde, pod starou lipou, má hlas každý občan bez rozdílu. Zde se nerokuje podle pořádku, nezapisuje se protokol za účelem, aby o jednání podána byla zpráva politickému úřadu. Nikdo nepředsedá, nikdo slova neudílí. Náhledy se vyměňují volnými rozhovory. Ženské sedí na zemi a uctivě poslouchají. Sousedé dají si přinésti z domova židli, a za každou židli postaví se za otce synek, který zdědí ten statek, odkud židle přinesena. Synek mlčí, vnímá do sebe moudrosť otcovskou a zaučuje se, aby byl jednou v obci důstojným a váženým „strýcem“.

Jeli příliš pěkně v polích, zástup se sbírá a obchází je. Přijda ke kříži, poklekne, krátce se pomodlí, na to usedne na mez a hovoří o svých záležitostech.

Nemohu přejíti ku jiné stránce našeho lidu, abych neučinil zmínku o „domovním požehnání“, modlitbě to, kterou členové rodiny konají, když bouře hrozí střeše jejich zkázou. „Domovní požehnání“ vytištěno je na starém, žlutém listě; nahoře je Kristovo rozpjetí, po stranách jsou obrázky dvanácti apoštolů. Hospodyně má je schováno ve přítruhlí, jež jest rodinnou klenotnicí. Jest jako talisman, nevynímají ho až ve chvíli nejvážnější. Když nade vsí snese se děsná bouře, hrozící zkázou polím, zahradám i střechám; když krupobitné mraky dívají se do samých oken, zaclánějí je širobokými, netvornými postavami svými, oděnými příšernými hávy žlutošedé barvy; když klikaté blesky strašných očí jejich hlásají neúprosný hněv; když pod dechem jejich stromy štíhlé až k zemi se uklánějí a rozložité s praskotem se lámou; když kletby a hrozby jejich ne vetchými chaloupkami vesnickými, nýbrž celou zemí v základech otřásají, jakoby nadešla chvíle, kdy bude ze stěžejí vyvrácena: tu každá vesnická rodina u nás shromáždí se v sednici a v tiché odevzdanosti do vůle toho, kdo tento trest posýlá a kdo i každou minutu zadržeti jej může, očekává, co se bude díti. Při každém zablesknutí se pokřižují, řeknou „Pán bůh s námi“ a počítají, kolik okamžiků je mezi zablesknutím a hromu udeřením. Podle toho posuzují, kde hrom nyní řádí a brzyli dojde na ně. Pauza je stále menší, až hrom skoro bezprostředně následuje po zablesknutí. Hospodář, věren duchu křesťanskému, ještě nevzpomíná před rozhněvaným bohem vlastního nebezpečí, ale vzpomínka jeho platí poutníkům a lidem bez přístřeší. Poklekne a předříkává modlitbu za ně ubožáky.

Hrůza bouře roste. Den se zatměl. Doškové střechy se nazdvihují, dobytek ve stáji žalostně, zoufale řve. Hospodář nyní pobídne hospodyni: „Dojdi, matko, pro domovní požehnání.“

Hospodyně vyjme z přítruhlí starý, žlutý list s rozpjetím Kristovým a dvanácti apoštoly. Rozsvítí svěcenou voskovici a na krbu udělá ohníček z kočiček. Před krbem poklekne a čte z listu: O nejsvětější Pane Ježíši Kriste, všemohoucí a mocný bože, nebe země králi z Nazaretu! O nejsvětější Pane Ježíši Kriste, synu Davidů, smiluj se nad domem tímto, jenž tě vždy v modlitbách ctí! O ukřižovaný Pane Ježíši Kriste, prosím tebe, ostříhej lid domu tohoto! O svatý kříži, na němž Pán Ježíš umřel, ochraňuj dům tento! Požehnání boží požehnej lid v tomto domě, a moc Ducha sv. osvěť všecky lidi, kteří v něm jsou. Požehnání Nejvyššího, kteréž vyšlo od Otce, Syna i Ducha sv., požehnej dům tento, všecko, co v něm jest i ven z něho vychází, všecko, co střecha obsahuje, buď požehnáno, nejsvětější jméno Pána našeho Ježíše Krista ukřižovaného opatruj dům tento. Nejsvětější Trojice požehnej a ostříhej všech lidí, jenž z tohoto domu vycházejí. Čtyři svatí evangelistové nechť upevní a potvrdí dům tento, aby žádné neštěstí do něho nepřišlo, buď nemoc, mor, oheň, povodeň a jiné zlé, jenž by lidem i dobytku škoditi mohlo. Nejsvětější jméno J. Kr. s devíti kůry andělskými, pokoj jich buď v domě tomto. Moc boží konej s lidem v něm přebývajícím. Nejblahoslavenější a nejčistotnější Maria Panno, pros za nás boha, aby chránil dům tento ode všeho zlého. Čtyři svatí archangelové ať stojí na čtyřech úhlech domu tohoto. Dvanácte svatých apoštolův ať jsou domu tohoto zástupci, aby v něm všecky věci k dobrému obráceny byly. Kříž svatý ať jest střechou domu tohoto. Koruna Krista Pána buď pancíř, a v něm všechno požehnáno těmito slovy božími: O Ježíši Nazaretský, smiluj se nad námi. Svatá Panno Maria, sv. Josefe, sv. Jene Křtiteli, všichni svatí a světice boží, proste za nás boha. Nejsvětější Trojice obejmi dům tento, aby do něho žádné neštěstí nepřišlo, buď skrze lidskou mstu neb od pekelných nepřátel a jiných škodných věcí. Zachovej od ohně, od hromobití a velkých přívalů, tak aby jej v ničem žádné neštěstí nepotkalo. K tomu mně dopomáhej bůh Otec, Syn a Duch sv. Amen.

Po této modlitbě tváře všech ozáří se náboženskou útěchou, kterou si zjednali. Hospodyně připomene, kdyby přece uhodilo, co jest činiti. Nejprve dlužno vynésti chléb, jenž vždy leží na stole vedle slánky… Běda tomu, kdo chytne něco jiného, a třikrát běda, jestli někdo zpod hořící střechy nejprve vynáší peřinu! Bůh všecky lidi takového domu splete, běhají jako bez hlavy, překážejí si, ano i to, co již zachránili, ve zmatku nosí nazpět. I jmou se vypravovati o zkušenostech při takových příležitostech po celém kraji nabytých.

Mohu říci, že jsem nikdy nebyl přítomen obřadu slavnostnějšímu, tajemnějšímu a dojemnějšímu, než bývalo, když matka má jako kněžka domu našeho čítala za hromu a blesku před krbem „domovní požehnání“ a uprošovala rozhněvané božstvo.

Při takové pobožnosti naši vesničané nejsou modláři ani svatouškové a pokrytci. Kněze pokládají za duchovního rádce. Poslouchají jeho slova, ale hledají v nich jádro, jakoby je z ořechu vylouskávali; slupku zahazují. Jako k vykonavateli obřadův a udíliteli svátostí mají úctu i ke knězi, s kterým nesouhlasí. Bibli podařilo se jezovitům dávno již z našich domácností odstranit, ale hloubání náboženské nevyplenili a slepou víru nezaštípili. Člověk mudruje o velebníčkově kázání, o čtení v modlitbách, o výkladech v postille — o všem. I bývá, že leckomu zasedne do mozku nějaká pochybnosť a nesrovnalosť. To jej po celý život znepokojuje. Zarývá se rozumem hloub a hloub a dostává se do bludiště stále temnějšího a rozvětvenějšího. Dospěje snad ke koncům čistě kacířským, ale náboženské půdě se neodcizí, cit náboženský v něm neutuchl. Lidé tací, nemluvíli na plano a bez důvodů, neplatí za rouhače; snášelivosť náboženská nebrání jim svobodně mysliti a se vyjadřovati; hloubání náboženské spíše zjednává úctu.

Sedlák jeden měl před okny svého statku na návsi dřevěný kříž s nápisem I. N. R. I. Tento nápis postačoval, aby v něm vzbudil hloubání. Přestal kněžím věřit, pokládal je za podplacené svůdce lidu. Do kostela více nevstoupil. Když byl na smrtelné posteli, neustále upřeně hleděl oknem na kříž a na nápis na něm. Radili mu, aby si zavolal kněze a přijal poslední útěchu. Nechtěl ani slyšet. Každá zmínka o knězi jej popuzovala a dráždila. Konečně kněz přišel bez zavolání. Jal se nemocnému domlouvati, aby se smířil s bohem a neodcházel na věčnosť se břemenem hříchů. Sedlák sebou netrpělivě zmítal a s kříže oka nespouštěl. „Což nevěříte v boha a Krista spasitele?“ — „Věřím,“ odpověděl sedlák, „věřím i v jeho milosť, ale nevěřím ve vás podvodníky! Vidíte ten nápis na kříži? Co znamená to I. N. R. I.?“ — „Ježíš Nazaretský Král Židovský.“ — „I já tak slýchal… Tedy vidíte, že mám pravdu! Tam má státi: ‚Král křesťanský‘. Židé vás koupili a vy jste jim prodali Krista i křesťany.“

Náš člověk každé mínění rád slyší a žádnému zjevně neodporuje, ale vybere si vždy jen to, které se shoduje s míněním jeho. Taktéž se věc má s radami. Jde na poradu k dvanácti osobám, pořád vážně přikyvuje a na konec udělá po svém. Stejně je s radami duchovními. Velebníček má hlas poradný a dobřeli radí, nabude věhlasu. Radíli špatně, nebo tak, že s ním náš člověk nesouhlasí, obrací se naň přece, jenže tím spíše udělá po své hlavě. Velebníčka na mnoze pokládají za ostrý kartáč a některým je příjemno, jestli jim s kazatelny hodně vymluví.

V jedné vesnici dostali nového faráře. Hned první den, jak se přistěhoval, přišel k němu soused v praštěnkách, postavil zvolna u dveří sukovici a tázal se: „Tak vy jste jako náš nový panoušek?“ — „Co pak jste mi přinesl?“ — „I nic, jen tak se jdu podívat, abych vás viděl. Nu, tento, takhle se mi líbíte, co je pravda, to je pravda, nemám proti vám nic, ale zdáte se mi nějak mladý, nějak mladý. Co škodí! Jen musíte na nás z ostra, to my máme rádi!“

Spravují se zásadou, že žádné slovo, jeli opravdově myšleno a vážně proneseno, nemůže býti docela nemoudré. Vyposlechnuté rady nemůžeš snad upotřebiti hned, ale pamatuj si ji a schovej pro jinou příležitosť. Podobný názor mají o slově tištěném. Rádi čítají každou knihu, nepřesahujeli jejich duchovní obzor. Jeli všude v národě českém taková láska ku čtení, jako u nás, dobře mu bude. Na výši literární situace ovšem nestojí. Nestarají se o literární otázky a směry, ale za to kniha, které mohou rozuměti, nezůstane nepřečtena, dostaneli se jim do rukou. V létě není na čtení kdy, ale v zimě proměňují se selské sednice v pravé čítárny. Ženské předou, děti derou peří, odrostlejší školák předčítá. Kde mají nejlepšího předčitatele, tam jsou „hrátky“ nejčetněji navštěvovány. Zamilovanou knihu čítají každý rok znova. Obsah její znají z paměti a když se blíží pohnutlivé místo, ženské již nabírají; a když přišlo, dají se do hlasitého štkaní.

Jako ochotně dávají bohu, což jest božího, dávají i císaři, což je císařovo. Daně platí vzorně, ano někteří v tom vyhledávají chloubu nemalou, aby byli „s císařem vždy v pořádku“. Ale k úřadům císařským nemají lásky ani důvěry. Spory raději vyrovnávají mezi sebou. Teprve v nejnovějším čase putují po kraji náhončí advokátů, kteří slídí po sporných otázkách sedláků, jednoho na druhého posazují a přinášejí jakožto kořisť pánu svému podepsané plné moci, aby podpálené spory za ně provedl a „nepovolil, kdyby chalupa měla prasknout“. Nicméně i nyní je starosta obecní zároveň smírčím soudcem. Nemůželi sám věcí hnouti, zavolá si na pomoc starší obce. Někdy nečekají, až o rozsouzení budou požádáni, a sami strany před své forum pohánějí.

Nepamatuji, žeby u nás byl spáchán býval děsný nějaký zločin. Když jsem byl malý, přihodila se v Kloubě loupežná vražda, ale tu přišel spáchat někdo až zeza Prahy. Někdy hajný podlehne v zápase s pytláky; jeden synek dopustil se ve rvačce o posvícení zločinu zabití. Podvodů, zpronevěření, křivých přísah u nás není.

Ženské se častěji urážejí na cti, než mužové. V záležitostech takových ale neobracejí se na úřad, nýbrž na obecního úřadníka v blízkém městě, jenž u nich takové autority si získal, že smí před soudnou stolici svou obesílati obžalovanou. Dvě sousedky se před ním navzájem žalovaly, že jedna druhé vynadala „synfonií“, a ta zas jí odplatila nadávkou „fysiko“. Řízení je zde pouze ústní, honorář platí se v naturaliích, a to tak, že každá strana přinese v košíku darem vejce, máslo, kuře a pod.

Na krádež polní, na zahradách, lesní pych a na pytláctví jinak pohlížejí, než paragrafy. Berou je vesměs na lehkou váhu. Říkají, žeby nikdo nekradl, kdyby nemusil. Zejména co se lesů týče, je v lidu ještě silný cit, že bývaly společným majetkem. Vezmeli si někdo něčeho, co bůh nadělil, pro občerstvení nebo najedení, hospodář div mu ještě nepřeje dobrého chutnání.

Sednice sedlákova stále jest pohostinsky otevřena každému žebráku a chuďasovi. Nikdo neodejde s prázdnou. Taktéž večer každému poskytne přístřeší. Zvláště vítáni jsou dráteníci, kteří umějí pěkně zpívat a pěkné pohádky vypravovati. „Ale musíte povídačky povídat,“ stanoví mu hospodář nebo hospodyně podmínku, když požádal o nocleh. „Aj veru buděm, pantatínku,“ a již jest ujednáno. Dobří vypravovatelé a zpěváci velmi jsou váženi. Kdo nic neumí a je němý „jako to boží dřevo“, tomu hospodyně večeři oddělí a pošle na kutě na půdu, do stodoly nebo do stáje. Ale zpěvák a vypravovatel, jaký to milý, vítaný host! Jako kdyby přišel vlastní strejček nebo křestní kmotr: ke stolu ho pozvou, ustelou mu v sednici, snesou i peřiny.

Společenský názor našich lidí je překrásný a lidsky dokonalý. Majetek jest boží, avšak on ho propůjčuje lidem, aby jej spravovali. Správce musí býti sám pilný, svědomitý a pracovitý, aby majitel se naň nerozhněval a statek jiným rukám nesvěřil. Dobrý správce především toho dbáti bude, aby statek nebyl rozdělen. Bůh sedlákovi určil úkol těžký, ale vznešený. Od sedláka každý je živ: i žebrák i „pán“, i kněz, i král. Ti, kdož mají moc a stojí nad ním, ustanovili si, jaký podíl z úrody boží má jim odváděti. Zbývá ještě chudina, jež té moci nemá, by si poručila a sedlák musil poslechnouti. Je tedy tím spíše povinen sám na ni pamatovati.

V našich vsech bezzemků téměř není. Sedláci jsou celolánníci a pololánníci. Chalupníci mají pozemkův od 20 korců k 50. Pod chalupníky co do majetku jsou „domkáři“. Chalupníci vznikli oddělením od větších živností a zůstala v nich proto na věčné časy jakási kyselosť. Domkáři jsou za to věrnými spojenci sedláků. Zamlouvají se k nim na „podělky“ s celými rodinami a jsou skutečně všichni po celý rok od sedláka živi. Sedlák jim zorá pole a sveze obilí. Mimo denní mzdu dostávají „ouhrabek“ sena i otavy, to jest tu čásť trávy, která se s fůry ohrabe, aby se neroztrousila. Mimo to mají k „užívání“ kus pole „na brambory“ a palouk. Dokud u sedláka „podruží“, jsou jako členy jeho rodiny.

Stejně je s čeledí. Sedlák jest jí „strejčkem“, selka „tetou“. Přišel k nám před lety do služby chasník, slouživší dotud v Němcích. Hoch pěkný jako panna, s bílými zuby a michlovskou čepicí na hlavě; měl krásný hlas a uměl kromě toho tak uměle hvízdat jako slavík. Všichni jsme jím byli okouzleni, sotva se u nás objevil. Umění svého nešetřil, hned ho byl plný statek. Ale otec se mračil, a mračil se víc a víc, až konečně před západem slunce nemohl se již zdržeti, aby spravedlivému hněvu svému neulevil. Mladík právě stál na žebříku půdy a chtěje otci něco ukázat, volal na něj: „Sedláče!“ Otec přistoupil k žebříku a přísně poručil: „Hned polez dolů!“ Bezděčný vinník slezl a otec přestupníkovi po uchu: „Já tobě dám! Tak ty tak! Tak takovou ty máš ke mně úctu, nezvedenče? Nu, já tebe naučím!“ — „Co pak jsem udělal, sedláče?“ — Otec po druhém uchu: „Já ti dám sedláka! Pro tebe jsem „strejček“, a nechcešli, abych ti byl „strejčkem“, ještě dnes se mi kliď ze stavení!“ — „Prosím vás, strejčku, odpusťte mi; v Němcích, kde jsem sloužil, čeledín sedlákovi jináč neříká, než „sedláče“.“ — „Tak ti odpouštím, ale po druhé do Němec nechoď! Tam žádného mravu neznají.“

Čeledín jedná se do služby po spůsobu feudálním, jenž i v poměru podruhů k sedlákovi se zachoval. Kromě mzdy vymiňuje si rozličné přídavky, jež musí mu býti dány v dobu přesně ustanovenou. Takovými beneficemi je kožich, když se blíží zima, hnětynka o posvícení, plátno na košile, šátky atd. Jinak ale jest poměr jeho k hospodáři patriarchální.

Rodina hospodářova jí s čeledí z jedné mísy, nic si neodděluje a jen v neděli jí matka trochu „podstrojuje“. Zejména hospodář dbá, aby u společné mísy nikdy nescházel. Je toho pilen, aby se čeleď cítila pod jeho střechou jako doma. Synek hospodářův smí se chvástati před synem jiného gruntovníka, že mají o tolik a tolik korců víc, ale pykal by, kdyby to učinil před dítětem podruhovým a nádenníkovým, anebo kdyby dal žebrákovi cítit jeho chudobu.

Když jsem byl drobným školákem, chodívali k nám jednou do roka asi po tři léta na nocleh dva dráteníci, otec a syn, o něco málo starší mne. Starého dráteníka měli naši velmi rádi. Všichni se naň těšívali, když nadcházela doba jeho příchodu. U mého otce ukládal si nastřádané peníze. Já jednou dostal jsem se s jeho synkem z nejkrásnější hry do křížku, a když jsem prohrával, počal jsem mu vytýkati chudobu. Hošík se zarazil, zasmutnil a již se nesnažil, aby vykořistil své vítězství nade mnou. Otec můj to pozoroval, i přišel a poručil mi: „Klekni před ním a odpros ho!“ Když ještě přísněji rozkaz opakoval, poslechl jsem. „Co kdo máme, jen od boha máme,“ znělo mravní naučení otcovo. Vida pak, že chybu svoji uznávám a dráteníka plačky křečovitě líbám, aby jeho odpuštění bylo upřímné, otec laskavěji se otázal: „Hráli jste si hezky?“ — „Hezky, tatínku.“ — „Když je hra nejkrásnější, vždycky přestaň, a nikdy nebudeš litovat.“

Majíce tak přirozeně humánní názor na chudinu, soudí, že na cizí majetek sahá jen ten, kdo k tomu tvrdým nesoucitem zámožných jest přinucen. Nejdou sice v provádění evangelických zásad tak daleko, aby dali potřebnému košili s těla, ale z přebytku poskytují rádi. Zkušenosť je učí, že majetek lidí nejtvrdších jest nejvíc ohrožen, a naopak lidí štědrých a lidomilých je chráněn.

Povím, jak můj otec jednou vyzrál na zloděje. Po pšeničné sklizni dal vymlátit něco pšenice, zrno provál a čisté shrnul na hromadu, aby zítra bylo nasypáno do pytlův a dovezeno na trh. Potom vybral včelám med, a že se již nachýlilo k večeru, schoval i med na mlat k pšenici. Když ráno šli nasýpat, pšenice i med byly tytam.

„Kdyby byl, šelma,“ durdila se matka, „aspoň přišel o žních a propotil se s námi na poli!“

„On taky rád pšeničné koláče,“ podotkla děvečka Terezka.

„Pán bůh dal, pán bůh vzal, budiž jeho jméno pochváleno,“ doložil otec po trpělivém Jobu.

„Ať tě pán bůh nepotrestá,“ kárala matka, „co pak on bere pšenici z mlatu?“

„Nu, nasadíme znova, co dělat?“

Krádeže najednou páchány po celém okolí. Každý den bylo slyšet o jiné. Četnictvo pátralo po pachatelích a za krátko polapilo truhláře z Vodňan, jménem Šefránka. Otec o svém poškození zprávu nepodal, ale lidé sami ji donesli k uším soudu. Ku přelíčení byl i otec povolán za svědka. Corpora delicti, vesměs objemné naturalie, byla uložena u soudu. Soudce tázal se otce: „Je to vaše pšenice?“ — „Je.“ — „Jak ji poznáváte?“ — „Hospodář pozná své obilí jako své dítě.“ Zloděj dostal žalář asi na dvě nebo tři léta a okradení směli si odvézti své věci. „Já to domů nepovezu,“ prohlásil otec. „Šefránka odvezou a po něm zde zůstane žena s několika malými dětmi; jen ať ona si pšenici nechá a dá si ji semlít.“

Za nedlouho Šefránková slehla. V městě se jí štítili a nikdo nechtěl jejímu robátku „státi kmotrovství“. Vzkázala našim. Bylo to na pováženou, neboť u nás křestně kmotrovství má větší váhu, než blízké pokrevenství. Otec nikdy neučinil rozhodnutí bez potazu s matkou. „Co myslíš, maminko, máme to udělat?“ — „Arci, totě naše křesťanská povinnosť.“ — „I já tak suduju.“

Podrželi dítě na rukou a matka šestinedělce poslala obligátní slepici s nudlemi. Ale Šefránková, i když povstala s lože, byla bez pomoci a obživy. Posílala k nám každého dne své děti: „Kmotříčku s kmotřičkou, že vás maminka prosí, abyste nám poslali krapet mlíka.“ A tak podle potřeby. Malí poslíčkové kromě toho po každé dostali ještě něco pro sebe. My, naše děti, měli jsme přísně zapovězeno zmiňovati se jim o otci. Ten vděčnosť svou projevoval tím, že nám z kriminálu posílal škatulky, slánky a tácky, které v trestu hotovil z barevné slámy. A od té doby se nám ve stavení neztratil ani hřebíček, ani pírko.

Se Šefránkem všechen zlodějský cech v okolí byl pohnut ku vděčnosti.

Hádám, žeby si čtenář přál, abych už vypravil nějakou romantickou historku. To mi nelze. Romantické lásky v našich vsech není. Manželské svazky dějí se pouze na základě hmotných zájmů. Aby se za sebe dostali dva mladí lidé, kteří jsou si přiměřeni, o to se stará celá krajina. Když je hoch na ženitbu a dívka na vdavky, všecky tety a kmotry široko daleko pojmou je do svého rejstříku, porovnávají, přetřásají, naznačují a sblížení jejich usnadňují i přivádějí. Obě strany hledí přede vším na svou dobrou pověsť, vychování, obratnosť v hospodářství, dobrotu srdce a spořádanosť mravů; ale to vše by nedostačovalo k jich spojení, kdyby pro ně nebyly i hmotné okolnosti. Nejen každá špinavá tisícovka padá na váhu, nýbrž i každý přídavek: kobyla, kráva, tele, úl včel, kláda z lesa. Uspořádání hmotných poměrů berou na sebe staří. Vznikáli láska mezi dvěma, kteří si majetkem nejsou docela rovni, staří jí udělají bezohledný konec. Počkají si na milence. „Ty, Václave, prý si myslíš na naši Kačenku.“ — „Myslím, jeli v tom vůle boží a vaše.“ — „Tu holku vypusť z mysli, chlapče, ta není pro tebe, ona dostane sedm tisíc na dřevo, a ty nemůžeš počítat na víc, než na pět.“ Milenec jest uražen, poměr přeruší a hledá si nevěstu jinou. Žádný sňatek neděje se bez notářské smlouvy.

Jeli to surové? Někdy snad, ale proto přece znají u nás sebevraždy milenců jen z jarmarečních písní. I život je surový, a sedlák zvláště tam, kde jest odkázán pouze na svou práci a nemůže po obchodnicku spekulovati, ztuha a ze všech sil musí s ním zápasiti. Jeden chybný, lehkomyslný krok, a sedlák octne se v bahně, z něhož později žádným úsilím se nevymaní. Dobrá pověsť po krajině žádá od něho, aby byl „semper Augustus“ zděděného statku. Aby se nedopustil ničeho, čím by jej zmenšil nebo dokonce rozplýtval, nad tím bdí tisíce očí jeho krajanů. Dobrý, uznaný a osvědčený řád společenský ukládá mu, aby mu podřídil svou osobní vášeň, cit a choutku. Jemu snad zdá se to z počátku krutou obětí, ale brzy tomu porozumí, a buda jednou otcem dospělých dětí, nezachová se jinak, než jeho otec. Ostatně proč bychom právě u sedláka nazývali surovostí to, co nám nenapadá vytýkati nejvyšší aristokracii ano i dynastiím? Zdaliž i v těchto kruzích nemusí se v záležitosti sňatku srdce podrobovati rozumu a praktickému zájmu? Dodám ještě k poznání pravdy, že zamilované historie v knihách našim lidem naprosto se nelíbí, a směšno jest jim, čtouli v povídce o sedlácích, kteří láskou sentimentálně cukrují.

A přece jejich srdce je pro poesii velice vnímavo. Odporuji, že bychom my k vůli sobě odívali sedláky rouchem poesie místo nečisté haleny všednosti, která jedině patří jim na tělo. Nejkrásnější doba roční je kolem Jana Křtitele, v sena. Tu chodí do práce ještě před úsvitem, za rosy. Dřou se nepřetržitě po celých čtrnácte dní, a vždy až do soumraku. V těch dnech zmocňuje se vesnické mládeže zvláštní poetické vzrušení. Jaké bývají letní noci v sena! Je teplo, ticho, jemný vánek zanáší do vsi vůni schnoucí trávy na lukách, a vůně kvetoucích lip se s ní spojuje, aby pronikly až do srdce lidského a zmámily je sladkou blažeností. Mužská mládež po ten čas téměř oka nezamhouří. Noc jako noc ozývá se její zpěv po vsi, a s ním se střídá hra na harmoniku. Tu ožívají staré národní písně a tvoří se nové. A srdce v tobě plesá, slyšíšli je. Ve vzdálenosti tony splývají v harmonii, která tě okouzluje. Dýcháš ji do sebe s čistým vzduchem, prosyceným vůní. Stromy šelestí, a tobě se zdá, jakoby nebešťané zpěv doprovázeli jakýmsi divným, přelíbezným nástrojem. Ani dívky ve svých komůrkách nespí. Stojí u okénka za bazalkou a muškátem a to, co po celý rok v srdcích jejich neuvědoměle dřímalo, nyní se probouzí a hlasně ozývá. Jen že okénko je zamříženo a matička zamkla dvéře komůrky na dva západy. A jakmile počne padati rosa, všechno čiperně hrne se do práce. „To byla zas krása!“ libují si staří mladí. A kdyby ani toho zpěvu nebylo a jen psi štěkali, kohouti kokrhali a žáby kuňkaly a skřehotaly, dosti by bylo této hudby přírody, jež ozývá se pod celým obzorem a splývá se vším ostatním v přepodivný, přelahodný lad, aby vnímavou duši opila.

Nemohu nezmíniti se, jací jsou moji rodáci jakožto členové národního voje českého. Je to vojsko neřadové, ale silné, statečné a výbojné. Němečtí sedláci šumavští rádi si berou české dívky za ženy. Bývá, že muž mluví německy a žena česky, a dobře si rozumějí. Jestli se celá taková rodina nepočeští, stane se to jistě aspoň s dcerami, a ty pak český jazyk dále nesou. Jednu ze sester mého otce, Evu, provdali za Němce za Netolici. Když si na ni doma vzpomněli, vždy jakoby je svědomí tížilo, že ji prodali do otroctví. Ona zřídka u nás bývala, jedva jsem ji znal. Jednou mne otec vezl na prázdniny, a když jsme přijeli na křižovatku, kde od silnice odbočuje cesta k vesnici, kam teta provdána, otec se roztesknil a zatoužil po sestře. „Přijedeme do Němec,“ ponaučoval mne, „a ty musíš tlumočit.“ — „Tatínku, v naší vsi nikdo německy neumí, a já jí přece nebudu dělat hanbu!“ — „Ale sobě tam před německými bratranci uděláš hanbu, neshovoříšli se s nimi.“ Přijeli jsme k tetě, a hle, celá rodina uměla česky výborně!

Před několika lety přijel jsem domů na návštěvu, a když jsem se povyptal na vše příbuzenstvo, vzpomněl jsem si na bratrance Matěje. „Pane,“ povídá otec, „Matěj je chlapík: počeštil Chvalšiny.“ Viděl jsem Matěje jen jednou za svého živobytí. Teta ho přivezla s sebou k nám na posvícení. Protože byl už asi dvanáctým potomkem své matky, teta o něm mnoho řečí nenadělala a existence jeho byla nám skoro tajemstvím. Matěj byl už asi pětiletý, ale zakrsalý, s tváří dospělého člověka, kurážného pohledu, smělého kroku. Teta ho, vejškrabka, trochu zanedbávala, a tak posvícenská toaleta kloučkova sestávala z červené sukně a kašketu; že bylo o posvícení, měl i boty. Kluk takový, že každý, kdo naň pohledl, popadl se za boky a rozesmál se. Jen Matěj neznal žádných žertů a na koho vysáhl, spohlavkoval ho. Po obědě Matěj šel k muzice. Po chvíli v dojmech tam nabytých se vrátil, vyhledal si sklínku, nabral si v kuchyni zelné vody a posadil se na stoličku. Popíjel a mračil se. Každým douškem stával se zuřivějším. Potom vyskočil, levou ruku si dal za ucho, pravou točil sklínkou nad hlavou, výskal, dupal, zpíval. „Co pak je ti, Matěji?“ tázala se ho teta. — „Inu, já se dnes neznám, já jsem vám, maminko, na mol!“

O tomto Matějovi najednou slyším, že počeštil Chvalšiny. Je to sice trochu nadsazeno, ale dokázal přece dost. Zavezli ho do Chvalšin, aby se tam naučil německy a kolařině. Matěj poprvé vyšel pod večer na náměstí. Klubko chlapců shrnulo se kolem něho a počali ho drážditi, že je Čech. Ale Matěj byl od rány, zbil je do jednoho jako králevič Marko Turky, a tím je i pro sebe získal. Síla a nebojácnosť jeho vzbudila jejich respekt, a po roce Matěj neuměl ani slova německy, ale česky naučil nejen svého mistra, nýbrž i všechny kamarády v městě.

Jak žijou, tak i umírají. Blíží se smrti v pevné víře v posmrtný život, kde budou odměněni věčnými slastmi za vezdejší lopoty. Jdou na smrť jako na výměnek. Za lidské paměti nebylo u nás moru ani nakažlivých nemocí; víme o nich jen tolik, že se pokoušely o proniknutí k nám, ale odtáhly zase. Nenašly tam materiálu pro sebe. Nikdo se jich nebojí, nekoná úzkostlivých opatření zdravotních, žije svým obyčejným spůsobem, jídelního lístku nemění. Co se bát? Fatalismus nejen zapuzuje strach, ale ani na něj není kdy. Když tě mor zachvátí, udělá rychlý konec všem tvým povinnostem k tomuto světu. Což ale necháli tě a ty ze samého lichého strachu před ním budeš mít pole nezorána, neoseta, obilí nesklizeno? Nezbývá tedy, než hleděti si denní práce jako jindy. A práce chce, abys jenom na ni myslil, nedovolí, aby se myšlénky tvé zabývaly ještě strachy a nebezpečenstvím. Když pak ti večer daruje volnosť, přijde jiný tyran a přesilou se tě zmocní — tvrdý spánek s osvěžujícím zapomenutím.

Kdo u nás přečká jistá léta, kterých je třeba k dozrání a utužení organismu, umírá obyčejně v pozdním věku sešlostí. O některých nemocech mají divné ponětí. Před desíti lety spisovatel František Herites byl náhle zachvácen tak prudkým chrlením krve, že lékaři za div prohlašovali, zůstaneli na živu. Zarmoucen přinesl jsem tuto zprávu do naší vsi. „To je dobře,“ pravila moje matka s andělskou jemností a jistotou, „bude aspoň hodně zdráv, beztoho byl vždycky jako pára nad hrncem.“ A co řekla, splnilo se bohudíky. Souchotin naproti tomu se štítí, jakoby je pokládali za nejkrutější trest boží, jenž jím stíhá pokolení za pokolením a ještě nemůže být usmířen ve svém hněvu za neznámé provinění předků. Jako děti šli jsme se jednou podívat na starou Chaloupkovou, která již léta souchotinami umírala a bůh ještě se nad ní slitovati nechtěl. Vidím dosud před sebou děsný obraz. Temná komůrka, neomítnutá, černá. Nahoře průduchem vniká svazek paprsků, na nichž rojí se prach a hraje duhovými barvami. Paprsky jdou šikmo přes lože, sbité z drsných desek a postlané hadry. Na loži polo leží, polo se vznáší stará osoba, scvrklá, bezzubá, kosť a kůže, černá jako zem. Do neobyčejné polohy dostali ji tím, že hořejší polovici těla nadzdvihli visutým popruhem. Chumáče speklých šedin poletovaly jako hadi kolem hlavy, jež nemajíc podpory brzy padala nazad, brzy zas s napjetím všech sil se vzchopovala. Ústa její, pokud kašel dovoloval, byla plna nejstrašnějšího proklínání boha i lidí, zoufalého a vzteklého.

Ale to je také jediný případ dlouhé nemoci a strašné smrti v naší dědině. Dále do Šumavy je poměr ještě příznivější. Pamatuji se na řadu starých lidí, a všichni zemřeli skoro stejně. Nezemřeli, shasli. Někdy je shasnutí náhlé, někdy lampa bliká a knot dohárává. Toť celý rozdíl.

Jak zemřela moje chůva, stará Veverková. Byla to babka drobounká, kolozubá, ale hbitá jako křepelka. Nikdy ji nic nebolelo a nermoutilo, stále byla veselá, a pronikavého jejího smíchu a hlasu byla plná ves. Každého škádlila, nikoho se nebála, ale také nikomu neublížila. Jednou z večera byla zvláště rozmarná, čilá a každého zasypávala láskou a škádlením. „Tak jí ještě nejela,“ povídali si lidé. Na zejtří stará Veverková nevstala. Hlava prý ji bolí, je „nějaká opilá a daremná“. Poleží si, jestli to nepřejde. A přešlo. Když se v poledne vrátili z pole, stará Veverková ležela na posteli nebožkou.

A více takového mohl bych napovídati, ale omezím se na skon svého praděda a dvou dědů. O nich proto budu vyprávěti, že podrobnosti jejich konce lépe znám, než lidí cizích. Je to jedno, jedna smrť podobá se druhé jako sestra sestře, jsou všechny od nás.

Můj praděd dožil se 97 roků. Byl prý vzrostu vysokého a smělého vystoupení. V posledních letech stával se menším a pozbýval paměti. Jinak byl zdráv a zabýval se hospodářskými starostmi na svém výměnku jako před šedesáti nebo sedmdesáti lety. I na trhy si vozil obilí a na jarmarky vodil krávu nebo tele, jen že můj otec, tehdy chlapec, musil ho doprovázet. Když prodal, vytáhl zlatník nebo tolar a dal jej otci: „Na, Vojtíšku, pašolče zlatej. Ty se mi tak o hospodářství staráš, a já bych ti nic nedal! Ale to je z toho, dítě, že se mi už paměť jaksi kalí.“ Za chvíli vytáhl zas peníz. „Ale, Vojtíšku, pašolče zlatej, proč pak se nedomluvíš? Vždyť já jsem tě za tvou práci ještě neodměnil! Tu máš!“ Znenáhla počalo se mu zdát, že má zlaťáků málo. „Vojtíšku, pašolče zlatej, dnes to boží obilíčko nějak málo platilo. Pořád je hůř. Ale že jsi to ty, dám ti přece zlaťák.“ Rozdal skoro všechno. „Vojtíšku, pašolče zlatej,“ povídá, „stala se chyba: kapsu mám děravou, všechny peníze jsem vytrousil, jen tahle maličkosť mi zbyla. Na, vem si ji, abych se nezlobil.“ Zapomínal rok od roku víc a víc, a také vzrůst i objem jeho stále se menšil, až se stal po druhé dítětem. Otec vypravoval, že vypadal jako velké nemluvně. Hlavu měl holou, tváře plné a červené. Byl jinak úplně zdráv. Paměť jeho postupně ze sebe vypouštěla vše od věku nejpozdějšího k mladšímu a mladšímu, až v sobě podržela jen dojmy z dětství. Ty jsou u všech dětí stejné, a to jej sblížilo s nadějnou mládeží na vsi, jež ani netušila, že ten nový kamarád je dítě bezmála stoleté. Chodil mezi děti v košili jak ony, pekl s nimi koláčky, dělal v písku jamky, ale při tom přece hrál si na nejstaršího a žádal od ostatních poslušnosť.

Jednou si hrál s kamarády „na handl“. Přinesli stoličku a řekli si, to že je kráva. Jeden prodával, druhý kupoval, třetí dělal dohazovače. Ohmatávali stoličku v bocích, po vemenu, hladili ji po hřbetě a kyčlích, a oslovovali se „kmotře“ a „sousede“. Naše stoleté dítě kupovalo. Tu se mu zdálo, že prodavač už je nestydatý, i počalo se durdit: „Víc nepodám, víc nepodám, víc —“ A nepodalo. Darmo si přichystalo hromádku kamínků, samých zlaťáků a tolarů. Kleslo a bylo mrtvo.

Děd můj umřel v roce, když jsem já počal choditi do školy. Neradi jsme se loučili, měli jsme se spolu nejraději. Pásali jsme spolu za humny husy, „děroušek“ mi dělal biče a píšťalky, a měl nekonečnou trpělivosť odpovídati na všechny mé dotazy. Od něho jsem se naučil znáti druhy obilí, jmenovati naše pole a luka a všechny vesnice, co jich bylo zároveň se vsí naší pod tím modrým poklopem, jenž uzavíral náš obzor. On mi první pověděl a já užasl, že tam, kde se nebe stýká se zemí, není ještě konec světa — když tam přijdeš, vidíš zas krajinu, jen že cizí, a nad ní stejný poklop nebeský. Ale kde by konec světa byl, děroušek náš sám nevěděl.

A po sv. Václavě mně dali boty, mošnu, tabulku a kamínek, a poslali mě do školy. Děrouškovi stále jsem scházel, neměl se s kým bavit, byl mrzut a s mrzutostí dostavila se i tělesná slabosť. Ale nechuravěl. Když jsme jednou šli ze školy, předjel nás náš vozík, a na něm seděl na koženém sedátku velebný pán v bílé rochetce. U čeledína seděl kostelník. Zastavili a kněz mne vzal k sobě. Zmocnila se mne pýcha na tu slávu. Přijeli jsme do vsi. Zvonek na kapličce nás vítal, lidé klekali a bili se v prsa, kněz je požehnával. „Kam jedou s pánembohem?“ ptali se někteří. — „U Holečků rozstonal se děroušek.“

Vešel jsem za knězem do děrouškovy výměnkářské chaloupky. Děroušek seděl za stolem u okna a byl oděn pouze čistým rubášem, jejž si výměnkáři připravují na léta napřed. Bosé modré nohy spočívaly na trnoži a ruce na kolenou. Na hlavě měl bílou, špičatou čepici se střapcem, jaké u nás dávají nebožtíkům do rakve. Tvář čistě oholená byla bledá, jako jsem ji nikdy neviděl, oko strnulé, rty přísně sevřené. S jedné strany seděl mu otec můj a s druhé otcův bratr. Na stole před ním stál krucifix uprostřed dvou voskovic a sklenička svěcené vody, v níž kropidlo ze tří pšeničných klasů. Dále ležela na stole starodávná bible s velikými mosaznými sponami a růženec. V sedničce byla babička ve sváteční šerce a vařila na plotně lipové thé.

Oba synové mlčícímu dědovi udíleli náboženskou útěchu. Vypravovali o věčnosti, opakovali průpovědi a přísloví jí se týkající, a děroušek okem nehybně upřeným měřil cestu do toho neznámého kraje, kam všichni musíme a odkud nikdo se nevrátil. Nikdo nebyl zarmoucen, všechny tváře byly jasné, jakoby ozářené tichým, jemným, klidným jasem té blaženosti, do které se děroušek dnes odebere, aby se tam opět shledal s těmi drahými, kteří ho předešli, a připravil místo svým následovníkům. Otec můj ustoupil knězi, jenž přidružil se k hovoru ostatních. Mezi řečí vzpomněli si ještě na všelijaké drobnosti, o kterých hospodář musí učiniti pořízení, když odchází ze statku. Synové navrhovali, děroušek jedva znatelně přisvědčoval. Babička počala si vzpomínati na příbuzné a známé nebožtíky a při každé se tázala: „Jak pak se asi má Jestli pak si také vzpomíná na nás? Jestli pak se za nás přimlouvá a je naším orodovníkem?“

Tu zrak děrouškův padl na mne stojícího u kamen. Pohnul prudce hlavou, ale ostatní tělo pořád jakoby bylo z kamene. Otec mne k němu přivedl a žádal, aby mi děroušek dal požehnání. Klekl jsem mu k nohám, ale on neměl už síly, aby mi ruce položil na hlavu. Pomohli otec a strýc, a staré, mozolné, ztuhlé ruce spočinuly na mé hlavě těhou olověnou. „Tak vidíš, pašolíčku, už nebudeme spolu husy pásat,“ promluvil děroušek a to byla poslední jeho slova. Požehnal i druhým, načež otec a strýc pojali ho pod paždí a spíše nesli než vedli na postel. Odešli jsme a děroušek zůstal s knězem samoten. Netrvalo dlouho a kněz oznámil venku čekajícím, že děroušek přijal svátosť posledního pomazání a tiše zesnul. Otec s obnaženou hlavou zvolal: „Lidi, pomodlete se za děrouška, umřel.“ V každém koutě dvora někdo poklekl při práci a hlasitě se modlil. Mezitím znova zazněl zvonec na kapličce.

Po dvaceti a několika letech přišel na řadu mladší bratr dědův, Prokop, jejž my děti adoptovaly za pravého děrouška. Před dávnými lety jako mladík přiženil se do Chelčic na živnosť, patřivší vdově, mnohem starší než on. Nebyli spolu šťastni. Po čtyřicátém roce ovdověl, a nyní teprve otevřel se mu svět se svými dary a příjemnostmi. Honem oženil syna a přepustil mu živnosť. Sám šel na výměnek, oženil se po druhé a vzal si za ženu děvečku ze dvora, mladičkou, silnou, zdravou, hezkou a veselou. Jed, který mu dřív život otravoval, léčil protilékem, a to se zdarem úplným. Mladé babičce na výměnku svědčilo, byla zbavena těžké práce, bylo o ni postaráno, ve vesnické společnosti postoupila, a to vše naplňovalo ji spokojeností. Byla dobrá hospodyně a dbala vzorné čistoty.

Výměnkářská chaloupka děda Prokopa stála na nízkém náspu, vybíhajíc do návsi. Byla sroubena ze dříví, mezi černými břevny byly bělounké pruhy vápenné omítky. Třemi malinkými okénky hledělo se ze sedničky na náves; jedno bylo v průčelí, dvě byla po stranách. Okénka byla plna květin: bazalky, rezedy, pižma, fuxie, muškátu, rozmarýny. Po plotě před chaloupkou pnuli se turci, za nimi stály v řadě slunečnice. Stará došková střecha zelenala se mechem jako brčál, na hřebenu rostl netřesk. V sedničce děda Prokopa bylo vše čisto a spořádáno jako ve škatulce. Lavice vždy odrhnuty, v rohu pod obrazy klenový stůl a za ním v koutě almárka, kde bylo několik starých kalendářů a jiných knih, jakož i úřední listiny. Zastávalť děd Prokop drahná léta úřad obecního starosty a posléz udělali jej i místním školním dozorcem. Květiny v okénkách tlumily světlo v sedničce a dělaly je zlatozeleným. Nad širokým ložem visely dvojí hodiny, jež děd Prokop jako císař Karel V. řídíval do stejného chodu, a rovněž nadarmo.

Měl jsem ho rád, už když za dlouhých zimních večerů chodíval k našemu dědečkovi na hrátky. Ze všech nejvíc věděl a nejlíp uměl vypravovat. Smolná louč praskala na krbu a záře její osvěcovala vypravovatele. On pamatoval ještě boj s posledním medvědem u nás, slýchal věrohodné zprávy o divém muži v horách šumavských, a zažil množství zajímavých příhod, když za Napoleonských válek jezdil s přípřeží a po několik let nedostal se domů. Věděl také, že v Chelčicích žil „mistr Kopyto“, veliký rozumec. Sám dospěl k tomu, že rozumec chelčický, jehož pravé jméno z počátku neznal, byl zván „mistrem Kopytem“ jen z přezdívky od lidí, kterým zdravé jeho rozumy nebyly vhod. I přišel na to, že to byl majitel zemanského statku v Chelčicích, že z jeho statku povstaly čtyry velké živnosti (u Rokůsků, Honzíků, Kutinů a čtvrtou jsem zapomněl), a v rybníčku přes náves od chaloupky dědovy že měl sádka.

Byl vysoký, složitý, tvář měl vždy čistě oholenou a bílou jako pergamen, na veliké, kulaté lebce nebylo skoro ani vlásku. Rty mu poněkud křivila veselá ironie, byl bodrý, rozšafný a přímý a pro říznou odpověď nikdy daleko nechodil. Mnoho druhdy zkusil, rozuměl mnoha věcem, náhledy jeho byly jasné a zdravé, rady prospěšné.

A děd Prokop umřel takto. Jednou ráno procitne a probudí ženu. „Babičko, to jsem měl podivný sen.“ — „A jaký, děroušku?“ — „Zdálo se mi, že naše hodiny oboje rázem se zastavily.“ — „Co pak je na takovém snu podivného?“ — „Až se oboje naše hodiny zastaví, ten den umru.“ — „Ale nač to myslíte, děroušku? Buďte rád, že jste živ.“ — „A co jsem řekl? Hle, nyní se zastavily. Nu, s pánem bohem do toho, když to musí být! Času není nazbyt.“

Pomodlil se ranní modlitbu, zazpíval si starodávnou ranní píseň. „Babičko, dala jsi mi všecky věci do pořádku — rubáš, čepici?“ — „Víte, že je u nás všecko v pořádku. Ale kdybyste si raději ještě lehl a líp se vyspal.“ — „Nu, milá babičko, nyní mi uvař dobré snídaní a potom pošli do Stožic pro Vojtěcha, že s ním musím mluvit, protože do večera umru.“

Po snídaní si opět lehl a spal až do odpoledne. „Kakraholte,“ povídá, „čas utíká! Babičko, doskoč mi pro pana pátera, aby mne přišel zaopatřit.“ — „Ale děroušku, vždyť vám nic není.“ — „Poslouchej, ženská!“

Po přijetí svátosti byl ještě veselejší. „Velebný pane, což abychom si hodili ještě jednou bulku?“ — „Můžeme, beztoho vám nic není.“

Zatím přišel můj otec. Humor dědův náhle zmizel, tvář se stáhla přísně a odhodlaně. „Toť se rád podívám!“ povídá. — „A nač se rád podíváte, strejčku?“ táže se otec. — „Až přijde ta smrť, kdo je silnější.“ S těmi slovy si lehl.

Tak jsem slyšel od otce. Když až sem dospěl, otec se odmlčel. „A kdože byl silnější?“ tážu se. — „Smrť.“ — „Byl jste u něho až do skonání?“ — „Byl, oči jsem mu zatlačil.“ — „Jaký byl v posledních okamžicích? Stal se babou?“ — „To ne, ale zápasil s ní krušně, na štěstí ne dlouho. Sbíral síly zas a zas, stavěl se jí na odpor a pronášel: ‚Kakraholte, ona, mrcha, přece jen je větší metr!‘ Když mu smrť všechny žíly strhala, utišil se a pravil: ‚Vidíš, Vojtěše, to proto tak ztuha zápasím, že dlouhá léta měkce jsem si hověl. Je třeba tvrdě pracovat.‘ Přemožen usnul a víc se neprobudil.“

* * *

Lid jest jako slunce. Každý prvek, skládající jeho hmotu, je nám známý a obyčejný. Soubor jejich ve slunci dává nám světlo, teplo a život. Jednotlivec v národě má své chyby, vášně, hrany. Ale souhrn těch jednotlivců, národ, je svatý, v něm skryty jsou zárodky všeho dobrého. Je třeba důkladně a věrně znáti prvky národa, aby v nás působil jako slunce na tvorstvo.