Jak to bylo
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jak to bylo |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | Lidové noviny, roč. 46, č. 596. *, str. 7 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 26. 11. 1938 |
| Licence: |  PD old 70 |
Bůhví, nikdy by mě nenapadlo toto psát, aspoň v téhle době ne, kdy všechno osobní připadá člověku příliš malicherné a nicotné. Nemyslel jsem, že budu čímkoliv odpovídat na jistou pozornost, které se mi dostává v některých pražských večernících a jiném tisku; divil jsem se jen, že těm nebo oněm lidem ani dnes nezašla chuť bavit se literárními válečnými tanci. Byl bych ochotně počkal, až je to omrzí, a kdyby je to neomrzelo, taky dobře; vždyť to není víc než kapka v tom, čemu se říká proud doby. Až teď, kdy, jak ukázal spontánní článek Karla Horkého, už i jiným lidem stojí za to něco říci na útoky a narážky, které se týkají mne, jsem nucen se domnívati, že to také mně musí stát za to, abych se ozval, a že bych další mlčení nemohl vlastně omluvit.
Promiňte, že začnu trochu šíř; bude to povídání o tom, co český spisovatel dělal nebo nedělal v tom posledním těžkém roce, — říkám český spisovatel, protože předpokládám, že druzí spisovatelé také měli snad docela jiné, ale dostatečně bohaté zkušenosti o tom, jak jim nebylo souzeno stát stranou událostí a služeb v těch měsících zkoušky; a jistě jednou napíší sami, co oni dělali nebo nedělali. Pokud mne se týče, bude to poněkud páté přes deváté, ale to už s sebou nese ta doba. Jelikož, jak známo,kdo chce psa bít, vždycky najde hůl, myslím, že v tom, co napíši, se najde ledacos, z čeho plést na mne polemickou oprátku; ale aspoň bude z trochu poctivějších nití.
Začíná se to anšlusem, kdy už jsme viděli, že se neodvratně blíží osudové dějství. Tehdy byl pisatel těchto řádků bez své iniciativy požádán, aby byl neoficiálním prostředníkem neoficiálních, ale velmi přesných a otevřených německých názorů na to, jak řešiti nastávající situaci; nebyl na to sám, stejně byly, jak víte, informovány některé parlamentní osobnosti; snad záleželo na tom, aby jistá upozornění byla na naší straně tlumočena také se strany činitelů, jak se tomu říká levicových — nebo snad a spíše činitelů nepolitických. Pisatel splnil tehdy své officium boni viri: zapsal a odeslal obsah oněch sdělení do příslušných rukou; víc činit nemohl a nebyl oprávněn. Zato si z takto získaných informací o skutečném stavu věcí odnesl přesvědčení, že co nejdříve musí dojít k rozhodujícímu jednání se sudetskými Němci, a obával se, aby se s jednotnou německou vůlí nesetkávala stranicky roztříštěná a rozkolísaná politická vůle na straně naší. Považoval za povinnost a snad i tak trochu za právo českého spisovatele, aby se obrátil na naše vedoucí parlamentní politiky s prosbou: utvořte něco jako národní výbor, jako to bylo za časů Švehlových, abyste mohli jednat velkoryse a naprosto jednotně; za tím, co uznáte za nutné, ať je to přestavba našeho státu nebo alternativa jiná, musíme stát všichni; jdeme do doby, kdy nám bude krajně třeba jedné a společné národní vůle. — Já nevím, snad ta myšlenka tehdy byla naivní; v té chvíli asi záleželo víc na tom, jak dopadnou obecní volby. Československá politická vůle v dubnu 38 zůstala jenom pium desiderium nepolitického spisovatele. Dnes ovšem vidíme, na čem se později ztrácelo tolik času už příliš drahého.
Druhá kapitolka byla naše státní a národní propaganda, zejména rozhlasová a obrana proti propagandě cizí; víme, jak to s ní vázlo, a snad se nám jednou vysvětlí, proč to nešlo líp. Zatím český spisovatel běhal od Ananiáše ke Kaifášovi, aby se v tom směru dělalo víc; mořil se s návrhy, co s mělnickou vysílačkou, jak mluvit k našim Němcům a třeba i dál do božího světa; svolával do houfu universitní kapacity, literáty a publicisty, aby pomohli rozhlasovými relacemi udržet mezi národy duševní a mravní stav, kdy se ještě dá jednat a hledat společný zájem. Podařilo se mu dostat do našeho rozhlasu výzvu k německým lidem dobré vůle: mluvme spolu, třeba jen o tom, co vás tlačí; i když se jenom o sobě víc dovíme, bude to už pokrok. Výsledkem té jediné výzvy byla sta, sta, sta německých dopisů od Tachova po Krnov: stížnosti na skutečné nebo domnělé křivdy, mnoho tvrdého a bolestného, mnoho rozumného; ale skoro na všech dopisech bylo vidět, jak mnoho by se ještě dalo říci i zařídit pro urovnání lidských vztahů. Na základě těch dopisů měla vzniknout řada denních proslovů a odpovědí se strany význačných odborníků. Než se mohla rozvinout, byla úředně zastavena. Proč, není známo. Na panu spisovateli zůstalo, aby ze svých prázdnin zodpovídal vlastní rukou ty stovky dopisů od německých lidí dobré vůle.
Je ještě jiná propaganda: osobní styky s cizinou. Pro autora za hranicemi poněkud známého to zvláště tohoto roku, kdy se až lavinou zvýšil zájem světa o nás, znamenalo denně přijímat doma, v redakci, ve venkovském zákoutí nejmíň jednoho cizího žurnalistu nebo spisovatele nebo zpravodaje, lámat cizí jazyky a vysvětlovat, jak a co je a kam to povede. Snad nakonec marná práce, ale ujišťuju vás: práce to je. A při tom problémy: na příklad autor má jet na premiéru své hry do Londýna; je chystán banket tamních spisovatelů a novinářů a kdesi cosi. Nakonec autor odřekne: ví, že by anglický tisk chtěl od něho jasně a uspokojivě slyšet, jak se bude řešit sudetská otázka. Takové jasné odpovědi nebylo. Lépe nejet a nechat divadelního managera, aby si nad tím rval vlasy.
Sem patří mezinárodní sjezd PEN-klubů v Praze: taky se už kdesi psalo, že by bylo dobře si na PEN-klub posvítit, — tož prosím. Nebudeme přeceňovat takové sjezdy; pražský PEN-klub se deset let namáhal odvrátit od sebe tento kalich, a když už nebylo vyhnutí, oddálil jej na nejbližší všesokolský slet. Do toho přišel anšlus a mobilisace; ze tří set přihlášených spisovatelů jich pro nejistotu doby odpadla asi třetina, ale i tak to byl jeden z největších a opravdu nejlépe organisovaných kongresů. Není to maličkost: opatřit soukromé subvence, pokoje v přeplněné sletové Praze, vozidla a kde co. Pisatel těchto řádků se hlásí k spoluodpovědnosti za některé záměrné disposice pražského sjezdu: že předsednické křeslo kongresu zaujal tehdejší premiér naší vlády; tím byla za sjezdového jednání z povinné zdvořilosti k odpovědné hlavě vlády vyloučena veškerá vyhrocená a rušivá politika. Dále že vyvrcholením našeho pohostinství byl překrásný den sokolského dorostu; byla to snad ta nejlepší propaganda pro národ tak těžce ohrožený a při tom tak jasný a ukázněný. Dále že naše armáda pozvala spisovatele tolika národů do Milovic, aby jim ukázala, jak je na vše připravena. Dále že se stejně mnoho času jako Praze věnovalo zájezdu našich hostí na Slovensko a k slovenským spisovatelům. Pro nedostatek zájmu na straně hostí odpadla návštěva sudetského území, pro nedostatek času proponovaný výlet na vzorné české polní hospodářství a do Zlína. A když už jsme u toho, posviťme si i na výsledky sjezdu. Můžete mi věřit, že mnohý z těch milionů, jež nyní podchytí život našich uprchlíků ze zabraných území, by se asi nesešel, nebýt anglických spisovatelů a hostů pražského kongresu, kteří s takovou láskou a úctou psali o našem národě.[1] Ten sjezd se víc než zaplatil.
Stačil po anšlusu pohled na mapu, aby člověk viděl, oč větší by byl náš pocit jistoty, kdybychom se mohli opírat o přátelství Poláků. Nemluvme o tom jako o otázce politické; ale jako národní orientace a duchovní program se to zdálo mít mnoho do sebe. Pisatel těchto řádků si už na kongresu PEN-klubu v Praze na svou pěst, nikoho se neptaje, umluvil s polskými zástupci, že co nejdříve zajede s některými přáteli do Varšavy; navazoval tím na svůj starý plán, kdysi z Haagu, ustavit těsnější spolupráci slovanských PEN-klubů. Byl by ovšem mohl navázat styk jen s polskými spisovateli a publicisty: ale každý může pracovat nejlépe na svém poli. Chtěl jet hned v červenci, ale zatím se varšavská společnost rozjela na prázdniny; i byl zájezd připraven na podzim.
Koncem léta jsme citili, že začíná hořet koudel na všech stranách. Pisatel si zajel do Prahy zeptat se úředníka příslušné instance, má-li nějaký smysl hned teď se pustit na svůj vrub do Polska a hledat tam přátele. Úřední místo odpovědělo, že to smysl nemá a že na tom nemáme zájmu, protože celé polské veřejné mínění prý stejně stojí se sympatií na naší straně. I řekl si pisatel, že úřední místo to musí vědět líp, a zůstal doma.
Byla ještě jedna zajímavá návštěva ve venkovském zákoutí za éry Runcimanovy. Byl to zástupce Maďarů. Znovu se bez své iniciativy stal český literát nositelem jistých vzkazů a návrhů, písemně je odevzdal, kam náležely, a upozornil na ně i jinde. Srovnáno s tím, co přišlo později, byly to politické a hospodářské bagatelly; za nimi ovšem, a na tom záleželo víc, byla možnost přátelštějšího styku s Maďarskem. I splnil pisatel, co bylo jeho povinností; jak a zda vůbec se jednalo dál, neví a není to jeho věcí.
K tomu styk s členy Runcimanova průvodu a jejich rostoucí skepse, že se věci dají ještě smírně vyřešit…
Od té doby, co rostlo napětí, počítal pisatel s možností, že v případě války by snad mohl být jakž takž užitečný ve službě propagační ať doma nebo za hranicemi. Za hranicemi měl dost styků a možnost sám se uživit, aby mohl být tím, čemu se říká free agent (dobrovolný činitel) — věc v anglosaském světě značně cenná: na druhé straně by to ovšem nebyl žádný med, — působit propagačně za války ve válčícím nebo neutrálním státě je, vímeť, život na vlásku, zvláště při mravech a prostředcích naši doby. Dále pisatel uvažoval, co by asi v takové propagandě vůbec mohl dělat; bylo tedy třeba přichystat si pro každý případ jakýsi pracovní program.
Protože nebyl vázán jinou povinností a nestál pod jiným rozkazem, dal se pisatel koncem léta příslušnému úřadu k disposici: buď by mohl sloužit doma tím, že by psal články pro rozhlas nebo jinam, neboť ve zlých dobách bude třeba povzbuzovat lidské mysle a udržovat víru, že jejich utrpení nebude marné; nebo jít, kam bude poslán. Dostal z ministerstva zahraničních věci odpověď, že už dávno se s ním počítá a že aspoň pro první dobu se od něho čeká práce doma. Tož dobře, i na tento úkol bylo třeba se připravovat. Jako z nenadání se pisateli v tu dobu — bylo to ještě před Berchtesgadenem — nahrnulo z ciziny plno naléhavých pozvání. Z Londýna, aby před deseti tisíci lidmi mluvil o Československu. Nejel, protože čekal na slíbené disposice. Z Oxfordu, aby přednášel v nějakém cyklu. Ze Švýcar. Od Cunard Line, aby jako čestný host zastupoval náš tisk při spuštění Queen Elisabeth na moře. Z Nice, aby zastupoval slovanské národy na schůzi Stálé komise pro literaturu a umění. Nejel nikam, dokud neměl poslání. Pro jistotu se ještě jednou v poslední chvíli, kdy už nám byl dán nůž na krk, zeptal, není-li jeho služeb k ničemu třeba. Dostal k svému překvapení odpověď, aby, může-li, jel hned zítra do Anglie mluvit s lidmi a psát. A za několik hodin nový pokyn: že už je pozdě, že už by to nemělo smyslu.
Jakmile bylo u nás zřízeno ministerstvo propagandy, dal se pisatel samozřejmě novému ministru k disposici, smluvil s ním spolupráci a psal denně jeden, dva články pro tisk nebo relace pro rozhlas; polovička z toho, co napsal, se mohla hned po napsání zahodit do koše, protože byla, jak se říká, předstižena událostmi. Přes to byl pisatel rád, že může dělat aspoň něco. Žil ve svém venkovském domové, kam se téměř na trvalo nastěhoval už před dvěma lety, a v samotě nerušené pražskou hysterií se díval osudu v tvář jako tolik tichých a trnoucích lidi. Skoro denně přijížděli přátelé s posledními informacemi; měl ohlášeny dvě nebo tři porady, na kterých se v tichu samoty mezi rybníky a lesy mělo jednat o tom, jak psychologicky připravit na nevyhnutelné věci národ, o jehož osudu už bylo vlastně rozhodnuto; ale i ty plány byly předstiženy událostmi. Mobilisace, které musel odevzdat svůj vůz i řidiče, ho odřízla od dosavadního spojení s Prahou; přesídlil tedy na čas do blízkého domu, kde byl na telefonní lince a mohl čekat na rozkazy a pokyny, o čem psát. Když vázla pošta, vypravil posly vlakem do Prahy, aby dodal své denní články a relace; sám tam zajížděl týdně, ale vracel se z Prahy rád; tam by asi nemohl vzít pero do ruky. Příliš mnoho lidí mělo příliš mnoho rozčilených a marných řečí.
Psáno bylo v některých novinách, že Karel Čapek utekl při mobilisaci z Prahy. Pomalu, pomalu. Neměl především před čím utíkat, nejsa k své lítosti vojákem; za druhé právě naopak v den mobilisace ujel z venkora do Prahy. Odevzdat vůz, zeptat se v redakci, jak budeme vycházet, dotázat se na direktivy v úřadě propagandy, — nemluvíc o tom, že tam měl ženu vázanou povinnostmi. Byl v Praze toho dne, kdy bylo přijato ultimatum našich bývalých spojenců a přátel, a připadl mu smutný úkol pomáhat s jinými na slovní stylisaci prohlášení, jimž vláda to oznámila národu. Byl v Praze zatemněné a byl v ní i toho dne, kdy byl přijat diktát mnichovský a kdy tedy se končil stav, který se každou vteřinou mohl změnit ve válku. Celkem mu neušlo nic z toho, co prožili hrdinové v kavárnách a obyčejní trpěliví lidé doma; neodepřel si ani velmi melancholickou podívanou na premiéru své někdejší divadelní prvotiny, kde se před hrstičkou publika s plynovými maskami v šatnách mluvilo o mládi a lásce a čekalo se na letecký útok. To všechno by nestálo za řeč; pisatel nedlel v Praze ze statečnosti, ani se nevracel psát své články venku, v domě u potoka, z paniky; obojí patřilo k věci, pokud se snažil být něčím sebe menším užitečný, a patří to k věci i teď, kdy žije dál v samotě u potoka a osvojuje si moudrost mlčení. Neboť za mnohým byla učiněna tečka, a mnohá slova se zachrání, nejsou-li řečena v dobu nepravou.
Za mnohým byla učiněna tečka, i za mnohými povinnostmi, za mnohými schůzemi a poradami a co všechno ještě zaměstnávalo českého literáta; toho všeho pisatel lituje nejmíň. Hlásí se beze všeho k poraženým a bere na sebe všechny důsledky; ale prosím vás, kdo v našem národě se může vydávat za vítěze? Též český spisovatel musel mnoho postoupit: řekněme tomu, své mravní území. Zbývá mu ho jen kousek pod nohama, a to ještě v samotě.
Tak to by snad bylo všechno — jen nerad bych ještě zapomenul na spolupráci, která mi byla zvlášť cenná: na spolupráci s našimi vojáky. Ne že bych jim byl mnoho platen; ale aspoň odtamtud jsem si odnesl zkušenosti o mužích. Pravda, mnoho lepších zkušeností člověk tohoto roku nenabral: jedny z nejhorších jsou ty, které se denně mohou sbírat na luzích, jimž se říká kulturní. Snad proto je na nich tolik hemžení, že nadlouho se stanou něčím značně vedlejším: budou jiné zájmy a starosti, i je tu pro někoho poslední příležitost vyvrtět si pro sebe víc místa. Nebojte se, nebude v literatuře ani v myšlenkách velká tlačenice.
Byl bych rád, kdyby toto okolnostmi poněkud vynucené povídání o věcech už minulých vedlo v širším měřítku k rozpomínání na to, co dělala a jak sloužila česká literatura věcem národa v dobách »před i po«. Věřím totiž, že v celku se za to nemusí stydět jako zamálo nebo jako za nedobré, a že není povinna vzít na sebe injurii o »zradě vzdělanců«. Věřím, že se ani budoucně nebude muset za nic stydět, leda za kousky jedinců; ne však za to, co se uchová jako duch a tradice naší literatury. Ale to už jsou obecné výhledy, kterými sám sobě oslazuji trampotu psát o věcech osobních.
- ↑ Chcete-li proti tomu citovat říjnový projev pana Jules Romainsa, najděte si, jak v červnu po sletu mluvil o Československu jako učitelce pravé demokracie, demokracie kázně. Jak vidět, nejen státy, ale i jednotlivci dovedou někdy důkladně otočit!