Jak se stát hackerem

Údaje o textu
Titulek:	Jak se stát hackerem
Autor:	Bystroushaak
Zdroj:	[1]
Vydáno:	21.9.2011
Licence:	CC BY 3.0

Rozhodl jsem se sepsat několik informací o tom, jak se stát hackerem. Článek si neklade za cíl naučit tě hackovat, ale načrtnout přibližnou cestu, kterou musíš projít pokud se chceš stát hackerem. Tento text je určen především začátečníkům. Pokud jsi zkušenější, nic moc se z něj nedovíš a především první třetina tě může vyloženě nudit. Jedním z důležitých předpokladů hackera je vytrvalost a schopnost vstřebávat informace, takže sám uvidíš jestli na to máš tím, že dokážeš přečíst tenhle článek. Neříkám, že když ho přečteš, bude z tebe hacker, ale na druhou stranu, jestli nemáš na jeho přečtení, nemáš nejspíš ani na to se stát hackerem.

Kdo je to hacker?

Kdysi dávno se hackery označovali obzvlášť dobří programátoři, jejichž nápady hraničily s genialitou. Nemělo to nic společného se zneužíváním cizích systémů, ale spíš s logikou a matematikou. Hackerem byl ten, kdo dokázal nejelegantněji vyřešit algoritmus či logické zadání. Výrazem elegantněji myslím geniálně jednoduše. Skoro každý dokáže vyřešit nějaký problém, ale jen minimum lidí mu věnuje hluboké přemýšlení, díky kterému ho plně pochopí a najde tu nejlepší realizaci. To byla ta hlavní věc, kterou se tehdejší hackeři lišili od ostatních programátorů.

Během osmdesátých a devadesátých let se termínu chytila média a on zmutoval do podoby v jaké ho známe dnes - někdo kdo se zabývá počítačovou bezpečností v praktickém smyslu, i když původní označení pro takového člověka bylo cracker (které je dnes pro změnu spjato s překonáváním ochran programů).

Dříve nebo později se setkáte s dělením podle klobouků na White haty (hat = klobouk), kteří lidem (často za peníze) pomáhají a tvoří antihackerský software a Black haty, kteří se vlamují do systémů, kradou údaje a mažou data. Gray haty, jsou pak míněny ti, jenž se pohybují v šedé zóně někde mezi, nebo nemají potřebu se vyhraňovat.

Osobně vnímám význam slova hacker jako člověka, který má moc. Jako čaroděje ovládajícího technomagii. Neznamená to nutně, že se umí dostat do cizího počítače, ale že umí tolik, že my ostatní se při pohledu na jeho dílo cítíme méněcennými a naše projekty nám přijdou jako dětské hračky. Skuteční hackeři neznají výraz nejde - ať se pustí do čeho chtějí, dříve nebo později uspějí. Ne tím, že do toho budou slepě mlátit, ale tím, že problém pochopí, podívají se na něj z jiného uhlu pohledu a přijdou s elegantním řešením, které zatím nikoho nenapadlo.

Příkladem hackerů budiž Fabrice Bellard, jenž napsal emulátor počítače v javascriptu, takže si můžete pustit unix ve vašem prohlížeči, široce používanou knihovnu pro dekódování videa, miniaturní překladač jazyka C a na svém PC vypočítal vlastním algoritmem číslo PI na 2.7 bilionu desetinných míst. Steve Wozniak, jeden z tvůrců společnosti Apple, jehož elektronické návrhy jsou dones brány za vysoce elegantní a nadčasové. Dalším pěkným příkladem je Thiago Olson, který si doma ve svých 17 letech postavil funkční termojaderný reaktor, protože mohl a chtěl, nebo matematik Grigorij Jakovlevič Perelman, jenž vyřešil jeden ze sedmi matematických problémů století a když mu komise po čtyřech letech ověřování přišla předat cenu milion dolarů, odmítl.

Možná jste teď zmateni - kde jsou ti hackeři, co se vlamují do systému? Ve skutečnosti nejsou moc podstatní. Neměli byste směřovat k nim, ale k hackerům které jsem popsal. S tím jak se jim budete přibližovat, jednoho dne zjistíte, že hacking ve smyslu nabourávání se někam už pro vás není problém.

Je to jako s kosmonauty - neexistuje střední škola kosmonautská, ale pokud se stanete dobrým pilotem se skvělou fyzičkou, inteligencí a nějakými těmi praktickými zkušenostmi, máte šanci se do programu přihlásit. Stejně tak, pokud budete dobrým programátorem kterému matematika, logika a elektronika nedělá problémy, máte slušné předpoklady stát se hackerem.

Jestliže se jen chcete zítra vlámat do systému vašeho kamaráda a dál vás to nezajímá, nikdy se hackerem nestanete, tak jako se děti nestanou kosmonauty, protože mají naprosto zkreslenou představu o tom, co to obnáší.

Je důležité, abyste pochopili, že hacker je něco jako mistr bojových umění. Je možné se jím stát, ale chce to spoustu snahy; 20 let celý den trénovat boj a jednou za čas skutečně bojovat. Pokud si myslíte, že k tomu stačí pár programů, jste jako ožralý týpek, co v hospodě sebral tyč a myslí si, že je velký drsňák. Skutečnému mistrovi bojových umění však není ani pro smích.

Důležité předpoklady

IQ > 100

Ač to možná některé naštve, na to stát se hackerem, nebo něčím, co ho alespoň připomíná potřebujete inteligenci. Pokud máte IQ menší než 100, jste prakticky bez šance. Optimum je tak 160 ;), ale nikdo není dokonalý a víc jak 100 by vám mělo umožnit na sobě pracovat.

Zde vidíte jeden z důvodů, proč jsou hackery nejčastěji matfyzáci a vůbec studenti vysokých škol. Není to jen proto, že mají spoustu volného času, ale i díky tomu, že jsou dostatečně inteligentní a nacházejí se u informačních pramenů, ze kterých můžou sát.

Zvědavost

Nejste zvědaví? Tak to z vás hacker nebude. Hacker je člověk, jemuž zvědavost nedá nikdy spát. Touha po poznání ho žene pořád dál, nutí ho číst jeden článek za druhým, sát informace. Ve chvíli kdy strávíte čtením článků, manuálů a knih déle než v hospodě či venku s kamarády, začínáte se k tomu blížit.

Velký bonus získávají knihomolové. V naší společnosti se jedná o pomalu hanlivé označení někoho, kdo rád čte. Ve skutečnosti se jedná o lidi, kteří mají často slušné předpoklady stát se hackerem. Jsou zvědaví, zvyklí neustále vstřebávat informace a až na výjimky dost inteligentní, protože blbci nečtou.

V textové podobě se ukrývá většina vědění lidstva, ať už v knihovnách, článcích na internetu nebo ve výpisu na vašem terminálu. Pokud se vyhýbáte čtení, připravujete se o důležité zdroje informací! Je podstatné, abyste přečetli několik článků denně, několik knížek měsíčně a naučili se číst podobný objem dat pravidelně.

Motivace

Stát se hackerem je běh na dlouhou trať. Nestane se to během měsíce, roku, nebo pěti let (i když tou dobou se začnete přibližovat). Po celou tuto dobu musíte mít něco, co vás požene dopředu a bude nutit pokračovat.

U některých je to vztek a sociální problémy. Rodiče se hádají, ve vedlejším bytě žijou cikáni, kteří pozdě do noci pouští hudbu, vyhrožují vám rozbitím držky a vy je nesnášíte. Dobře, s tím se dá pracovat, jen doufám, že vás to nepřejde až vyrostete a odstěhujete se.

Další možná motivace je závist. Prostě závidíte těm schopnějším, lepším hackerům jejich schopnosti a chcete být jako oni. Tato motivace je lepší než předchozí, protože vás jen tak neopustí a bude vždy hlodat někde na pozadí vaší mysli.

Poslední věc, která mě při psaní tohoto článku napadá, je fascinovanost, ideálně v kombinaci s lehkou závistí. Pokud vás to k technologii přitahuje jako můru k plamenům, dříve nebo později absorbujete tolik znalostí, že se z vás hacker stane tak nějak mimochodem.

Vytrvalost

Částečně to souvisí s předchozím bodem. Pokud nemáte žádnou motivaci, stačí když jste od přírody vytrvalí, jako buldoci, co se zakousnou a už nepustí. Pokud takovou vytrvalost máte, zajistí vám, že nemůžete přestat, i kdybyste chtěli.

Ochota učit se

Hackerská cesta vyžaduje vstřebání a pochopení ohromného množství informací (stovky tisíc stránek textu), přičemž zde nebude nikdo kdo by na vás tlačil. Není to jako ve škole, kde se vám snaží něco vtlouct do hlavy, naopak!

To vy budete muset chodit do knihovny, půjčovat a kupovat si knihy, číst stovky stran dokumentace, instalovat systémy, naučit se sami programovat, naučit se anglicky atp.. Okolí vám v tom nijak nepomůže, ale bude se vás snažit rozptýlit, interagovat s vámi ve chvíli, kdy se chcete učit něco nového.

Jak to myslím pochopíte až si poprvé nainstalujete linux. Najednou jste v neznámém systému, ve kterém se nejspíš neorientujete, kde jsou programy které neznáte. Nezahrajete si zde moc her a nebudete vědět jak s ním pracovat. Bude jen na vás vytrvat a naučit se vše podstatné a po několika měsících slíznout sladkou odměnu, přičemž ti slabší to nevydrží a vklouznou zpět do windows, nadávajíce na debilní linux.

Programování

Ať se vám to líbí nebo ne, každý hacker je zároveň dobrý programátor. Podle mě je to vůbec to nejdůležitější.

Uvědomte si, že se chcete pohybovat ve virtuálním prostředí, na které si nemůžete sáhnout, kopnout do něj, nebo s ním interagovat jinak, než pomocí programů. Vaše programy budou vaše ruce a celkově nové smysly, o kterých jste ani nevěděli, že byste je mohli mít. Vaše myšlenky vtisknuté do programů budou rychlejší a přesnější než vy. Budou bdít ve chvíli kdy spíte, sbírat pro vás informace, které vás zajímají a s vašimi programy budete ovládat hacknuté počítače.

Aby se z vás stal hacker, programování se musí stát vaší milenkou, koníčkem, nad kterým budete přemýšlet, i když nechcete. Musíte se stát hardcore programátorem, kterého to baví a programování pro něj není opruz, nebo práce, ale způsob jak se vyjádřit. Tvorba programů pro vás musí být jako tvorba básní pro básníka. Nové verše vás musí napadat ve dne i v noci, dokonce se vám o nich musí zdát!

Teď, když si odpustím lidi kteří něco znají, dokáži si vás představit jak tohle čtete, napůl znudění jen pomocí částí vaší pozornosti. Vstávat kurva! Tohle jsem nepsal jen tak pro prdel, abych si nahonil ego, ale proto abych vám něco sdělil. Jestli si z tohohle textu máte odnést jen jedinou informaci, je to ta, že musíte programovat, abyste byli hackeři.

Tak jako se ve filmu Olověná vesta modlili vojáci k své pušce, tak se vy budete modlit k programování:

?Python? je můj programovací jazyk.
Programování je můj nejlepší kamarád.
Je celý můj život.
Musím ho ovládnout, jako musím ovládnout svůj život.
Beze mě je programovací jazyk k ničemu.
Bez programovacího jazyka jsem já k ničemu.
Musím ho používat neomylně.

Už to začínáte chápat?

Existují programátorské školy, sám s nimi mám jistou zkušenost a můžu říct jen jediné - programovat vás tam nenaučí. Jak jsem psal v předchozí části - to vy se musíte učit. Škola vám dá jen základy. Vždy jsem měl okolo sebe spousty lidí, kteří si stěžovali, že nerozumí, že je programování nebaví. Bylo to proto, že se nechali otrávit učiteli, kteří nesnáší svou práci. Serte na ně! Učte se sami, zajděte do knihovny a pučte si knihy o programování, pište své programy, prostě se sami zlepšujte! Mnohdy pak zjistíte, že jste lepší než vaši učitelé.

Pokud jste nikdy neprogramovali, možná se v záplavě všech těch jazyků nevyznáte a nevíte čím začít. Podle mého názoru je pro vás Python jako dělaný. Je vhodný pro začátečníky, jakož i pro profesionály. Nachází se na každém desktopovém linuxu a na každém druhém serveru. Scripty v Pythonu jsou přehledné a existuje spousta knihoven. Můžete v něm dělat cokoliv od terminálové aplikace, po webové programování.

Až ovládnete Python, čeká na vás C, na některé C++ (jsou i lepší kompilované OO jazyky) a x86 assembler. Můžete k tomu přihodit i PHP, JavaScript (CoffeeScript je víc fajn) C#, Javu a bash. Softwarové inženýrství, UML a design patterns ani nebudu rozebírat, s tím jak budete růst zjistíte, co potřebujete a časem na to narazíte sami.

To nejdůležitější, co si z této kapitoly máte odnést je, že je důležité, abyste programovali. Je jedno jestli to budou blbosti, na začátku jsme je psali všichni. Každý týden stvořte alespoň jeden program, protože hlavně programátorskou praxí se učíte programovat. Pokud si nejste něčím jisti (například nějakou funkci), neptejte se na fóru, ale hrajte si s ní, měňte parametry, kompilujte a spouštějte tak dlouho, dokud jí nepochopíte. Tak danou zkušenost převezmete o dost lépe, než když vám to jen někdo řekne/napíše.

Unix

Jakmile se z vás stanou programátoři, pochopíte proč linuxáci nadávají na windows. Windows je relativně použitelný pro běžného uživatele, který chce psát emaily, číst web, koukat na porno a hrát hry. Pro programátory je to utrpení.

Unix byl vymyšlen programátory pro programátory a systémy na něm založené (Linux) pohánějí většinu internetu, ale i televizí, mobilů, výtahů, semaforů, superpočítačů, několik satelitů, kosmických vozítek a spoustu dalších přístrojů, které jsou dost velké aby se do nich vešel výkonný počítač (v kritických systémech se ale nepoužívá, tam se víc hodí specializované RTOS).

Unix už od svého začátku klade důraz na spojování menších programů pomocí scriptů. Díky tomu nemusíte psát giga aplikace pro každou blbost, ale mnohdy vám stačí jen propojit několik existujících. Rozdíl je v čase psaní (většinou něco chcete vyřešit co nejrychleji), ale často i v nárocích takových programů na paměť a procesor.

Další věcí kterou oceníte je konzistentní logika a přizpůsobitelnost - linuxové distribuce si můžete předělat k obrazu svému tak, jak to u windows nehrozí.

Angličtina

Ať se vám to líbí nebo ne, angličtina je dnes světovým jazykem, kterým se domluvíte prakticky všude. Většina internetu a technické dokumentace je v angličtině. Rusové, Číňani, Korejci, Turkové, Iráčané - každý kdo na hackerské scéně něco znamená píše myšlenky které chce publikovat v angličtině.

S češtinou daleko nedojdete. České komunity jsou více/méně mrtvé.

Několik tipů:

Koukejte na filmy s titulky. Já jsem v angličtině nebyl nijak dobrý a prvních pár let jsem se navíc na ZŠ učil němčinu. Díky spoustě filmů a seriálů s titulky jsem se naučil rozumět angličtině jaksi podvědomě. Dnes mi nedělá problém číst anglickou knihu, psát komentáře v programech v angličtině, hádat se s někým na 4chanu, nebo se bavit s angličanem na chatu. Dělám sice sem tam chyby, ale nemám jazykovou bariéru.

Nebojte se mluvit a psát anglicky. Mnoho lidí (včetně mě) se nesmyslně bojí kritiky. Nejspíš je to podvědomý strach který jsme si osvojili na základní škole, kde se nám ostatní smáli když něco řekneme špatně. I když je to těžké, zapomeňte na to. Je lepší mluvit a psát špatně, než vůbec.

Jakmile se naučíte anglicky tak, že už pro vás nebude angličtina představovat problém, nezastavujte se a přejděte na další jazyk. Znám lidi kteří nejsou nijak geniální, přesto zvládají 3 jazyky. Jakmile se naučíte svůj první cizí, ostatní už jdou snáze. Osobně se z vypočítavých důvodů odmítám učit jazyk, kterým nemluví minimálně jedna supervelmoc, ale tohle rozhodnutí je na vás.

Jak se vlastně hackuje?

Jak vlastně vypadá takový hacking? Pokud nemáte žádné vědomosti, může vám to přijít jako magie. Ve skutečnosti se nejčastěji jedná o zneužívání chyby neošetřeného vstupu. Programátor napsal program očekávající nějaké data a vy do něj vložíte něco, co nečekal, což vede ke změně chování, nebo řízené havárii. Takto funguje XSS, SQL injection i Buffer overflow.

Co z toho plyne? Hackeři nejčastěji využívají chyb ostatních. Pokud programátoři aplikací chyby neudělají, neexistuje způsob jak se do daného systému vzdáleně dostat. Naštěstí pro hackery, programátor dělající chybu si téměř nikdy neuvědomí, že jí udělal (vyjímkou jsou uměle zanesené chyby a katování kostů když tlačí termíny). Díky tomu chybují statisíce programátorů dnes a denně.

Jednou z nejdůležitějších věcí pro každého hackera, ale i programátora je znalost systému. Ve chvíli kdy daný systém dokonale poznáte na úrovni tvůrce systému pro vás většinou nebývá problém vidět chyby a zjistit jak je zneužít.

Když chcete něco hacknout, hledáte a zkoumáte aplikaci tak dlouho, dokud nenajdete chybu. Jakmile pochopíte, co jí způsobuje a jak proběhne selhání, záleží na tom jestli jste dostatečně schopný programátor s detailními znalostmi daného systému. Pokud ano, přijdete na to jak jí využít pro vlastní prospěch. Když se vám to povede, je vhodné si celý postup zautomatizovat a vytvořit krátký program, který jí využije automaticky - exploit.

Napsat více/méně nehacknutelný systém není takový problém, jak se zdá. Pokud poučený programátor použije jazyky a frameworky které za něj většinu bezpečnostní práce odvedou samy, systém se stává prakticky nehacknutelným běžnými, známými technikami. Problém nastává, když někdo přijde na úplně novou techniku (něco jako RTLO v Unicode, do jisté doby nikoho ani nenapadlo, že slabinou by mohla být změna směru psaní znaků a většina systémů je k tomu stále náchylná).

Pokud je systém nedobytný z internetu, přichází čas využít nejslabší článek jakékoliv techniky - lidi. Mnoho firem bylo okradeno spícím malwarem, který uživatelé pronesli přes dokonalé firewally na svém flashdisku, samozřejmě bez toho aniž by o něm věděli. K dokonalosti tuto techniku dovedl jeden penetrační team, který koupil pěknou laserovou myš, přidělal do ní mikrokontroler AVR teensy, usb hub a flashdisk. Myš pak hezky zabalenou poslal několika zaměstnancům jako reklamní dárek a skutečně se jim to povedlo - jedna žena si jí s sebou vzala do jinak dokonale zabezpečené firmy. Po připojení do USB se probudil teensy, nastavil se do režimu USB klávesnice a pomocí klávesových zkratek spustil malware umístěný v myši na flashdisku.

Další možnost je Sociotechnika - vydávat se za někoho jiného (například zaměstnance z jiné pobočky firmy) a získat tak po telefonu či osobním kontaktem data, která vám umožní přístup.

Při útoku na jednotlivce se vydáváte třeba za člověka z úřadu, který si chce potvrdit nějaká data, mezi které vpašujete například otázku na rodné číslo, nebo číslo občanského průkazu, se kterým se toho v čechách dá dělat docela hodně. Když chcete napadnout počítač jednotlivce, který je dobře zabezpečený vůči útokům z venčí, použijete vlastní FUD (zatím nedetekovatelný antiviry) trojan a zfalšovaný mail od kamarádů, které najdete v jednom z online profilů, které má prakticky každý.

Spousta slavných hacků minulého století proběhla právě takto. Pokud vás to zajímá, doporučuji film Nebezpečný kód, knihu Hacker, podivný život a zločiny počítačového génia Kevina Poulsena (velice inspirativní), knihu Kyberzloděj a samuraj, nebo knihu Umění klamu.

Další možností je tzv Trashing, který je ale prakticky uplatnitelný jen v útocích vůči firmám (jednotlivci citlivá data nevyhazují do koše, navíc jich mají o HODNĚ méně než firmy). Jedná se o vybírání košů s cílem najít důležité informace. Spousta firem se však již poučila a papírový odpad skartuje, či odpadkové koše uzavírá na vlastním hlídaném pozemku. V případě skartace přichází na řadu spousta scannování a sw pro skládání rozřezaného papíru jako puzzle (někdy si to budu muset napsat, jedná se o krásný problém k vyřešení).

Jedním z minimálně praktikovaných způsobů hackingu je útok na matematickou funkci, protože vyžaduje mocné matematické schopnosti a vysoký intelekt. Jde o útoky na různé šifry hledáním slabin v algoritmu, nebo-li hledání chyb v myšlení tvůrců algoritmu. Tyto útoky byly velice populární za 2sv. války a i díky nim se rozmohla výpočetní technika (pokud vás to zaujalo, googlete Alana Turinga a Bletchley park).

Hacking dnes

Zapomeňte na oldschool hackery, 1337, přístup je bůh, hack the planet, hackerský manifest a podobné romantické sračky o anarchistických technočarodějích a představě hackera jako Lokiho, boha vtipálka, či Prométhea jenž donesl lidem oheň. Doba pokročila, technologie se posunula. Z hackingu a ochrany proti němu se stal byznys, do kterého firmy nalévají velké prachy. Krádeže karet, bankovní trojany, spam, botnety o velikosti milionů počítačů - v tom všem tečou stovky milionů dolarů a nevěnují se tomu osamělí hackeři, ale teamy programátorů pod vedením mafie.

Nějakou formu počítače má dnes každý, kdo není naprosto chudý. Chytré mobily, netbooky, tablety, internet do každé rodiny. Připadá vám drsné dostat se do jedné mailové schránky a číst si poštu někoho jiného? A co takhle 10 000 schránek? Kybernetický zločin už dávno není, co býval a věci, za které odsoudily hackery před 15 lety se dnes dějí v takovém měřítku, že jejich zločiny působí směšně.

Žijete ve věku, kdy z hackingu zmizela romantika a stala se z něj profese. Vlády zakládají vlastní Cyber-security centra. Amerika vytvořila ze všech svých vládních počítačů botnet, kterým hrozí každému, kdo by měl tu drzost spustit proti nim útok. V Afgánistánu létají bezpilotní predátoři, kteří zabíjí na pokyny teamu který sedí na druhé straně světa. Julianovi Assangemu bylo americkými generály vyhrožováno smrtí za to, že byl tiskový mluvčí skupiny, jenž zveřejnila tajné diplomatické depeše. Světem se prohnal Stuxnet, zatím nejsofistikovanější kus útočného vojenského programu a zanechal za sebou zničené Iránské centrifugy na obohacování uranu. Hovoří se o kybernetických útocích na elektrárny a další důležitou infrastrukturu.

Na jedné straně profesionálové ověnčení tituly z vysokých škol programující agresivní software, na druhé straně haldy děti hledající XSS s SQLi, kolektiv neřízených jedinců Anonymous DOSící nepopulární společnosti.

Dnešní doba je z hlediska hackingu zajímavější než jakákoliv předchozí. Zajímejte se o to se děje a rosťte v profesním i osobním životě, abyste i vy byli součástí dějin.

Nakonec bych rád dodal - hackeři které chytili a o kterých se dočtete v novinách jsou ti méně schopní. Skutečně zajímaví jsou ti, o niž se nikdy nedozvíte.

Závěr

Mohl bych psát ještě docela dlouho, ale myslím, že na text o rozsahu článku toho již bylo dost. Doufám, že se vám to líbilo a že jste to dočetli až do konce, bez toho aniž bych vás nudil.

Nemám monopol na pravdu a tak je pravděpodobné, že se pletu. Pokud s nějakou informací v článku nesouhlasíte, chcete si o ní promluvit, vyjádřit (ne)souhlas, hněv, spokojenost, pochvalu, nebo jen prostě pokecat, napište mi na mail a uvidíme, co se z toho vyvrbí:

bystrousak@kitakitsune.org

PS: Jsem programátor, ne hacker, za kterého jsem se nikdy nepovažoval ani nebyl považován ostatními. Tenhle článek jsem napsal protože podobné na toto téma jsou zastaralé a jejich obsah mi přišel neuspokojivý.

PS2: „Hackovat“ nikoho učit nebudu, tak se ani nezkoušejte ptát. Žádosti na toto téma považuji od cizích lidí za nevhodné a taky to ukazuje, že jste vůbec nepochopili o čem jsem psal, což beru jako osobní urážku. Nejsem v pozici, kdybych mohl, nebo chtěl někoho něco učit - sám mám před sebou celý život práce na sebezdokonalování a učení se nových věcí.

PS3: Pokud chcete, článek šiřte pod licencí Creative Commons BY a pod podmínkou, že ho zkopírujete na úrovni zdrojového kódu, nikoliv ctrl+c/v v browseru. Nechci být zodpovědný za kopie pořízené dementy jenž nechápou, že článek má taky nějaké formátování.