Jak se co dělá/O redakci

Jak se co dělá Karel Čapek
Z čeho se skládají noviny	O redakci	Jak vzniká číslo ranních novin

Údaje o textu
Titulek:	Jak se co dělá
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

Redakční štáb. Redakční štáb není žádný velitelský sbor, nýbrž prostě souhrn všech aktivních členů redakce; někteří z nich mají na sobě bílé pracovní hazuky, podobné plášťům holičským, ale ty neoznačují žádnou zvláštní hodnost nebo šarži. Nosí je hlavně ti redaktoři, kteří vedou sedavý život u redakčního stolu; ti však, kteří pobíhají po městě, docházejí do sněmovny nebo navštěvují různé schůze a porady, vystupují v obyčejném civilu; nejvýš ukrývají pod klopou kabátu novinářský odznak, se kterým se vytasí jenom tehdy, když je strážník někam nechce pustit.

Pokud vím, nikdo se dosud nepokusil vyzkoumat, z jakých lidí se dělají novináři. Je sice novinářská škola, ale ještě jsem nepotkal novináře, který by z ní vyšel; zato jsem shledal, že každý novinář býval kdysi medikem, inženýrem, právníkem, literátem, úředníkem Exportního ústavu nebo čím jiným, a že toho z nějakých důvodů nechal. Někdy to bývají, abych tak řekl, jaksi ztracené existence, které se “uchytí” jako žurnalisté; neříká se o nikom, že se “uchytil” jako poslanec nebo bankovní ředitel; ale novinář se obyčejně “uchytí”, a to téměř doslovně, podle přísloví, že “jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček”. Novinářem se člověk zpravidla stává tak, že z mladistvé nezkušenosti napíše něco do novin; k jeho nemalému úžasu to v novinách vyjde, a když přijde s něčím podruhé, řekne mu v redakci pán v bílém chalátě něco jako “napište nám zas něco”. Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení; nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou. Snad si přál být majitelem kolotoče, strojvůdcem nebo námořníkem; a hle, jakýmsi vyšinutím z dráhy svých snů se stal členem redakčního štábu. Někdy se člověk dá k novinám, protože o sobě věří, že má dobré pero; ale ani to není nevyhnutelnou podmínkou. Prostě novináři, podobně jako herci a politikové, se rekrutují z osob nejrůznějšího povolání, které se jaksi dostanou na scestí.

Šéf, šéfredaktor, náš starý neboli dědek, je hlavou redakce. Tato hlava je většinou ukryta ve svém pokoji, kde koná porady, přijímá návštěvy a raporty a někdy také píše; v nepravidelných časových obdobích však vyráží ze svého úkrytu a burácí, že v novinách není kterási zpráva nebo že tam nějaký vrták něco popletl nebo tak. V tu chvíli se veškero tvorstvo v redakci chvěje jako zvěř v džungli, ve které se rozléhá královský řev tygra; i klapky psacích strojů našlapují tišeji než jindy a sluha méně řinčí talíři a sklenicemi, ve kterých roznáší večeře. Jindy zase panuje v zavřené šéfárně nápadné a tajemné ticho; to tam je nějaká vlivná návštěva, a na celou redakci ulehne důležitá tlumenost, jež připomíná sanatorium. Na většině šéfredaktorů leží hrozná kletba: trpí děsivou předtuchou, že co neprojde jejich rukama, bude určitě nějaká bota, a přitom chmurným vědomím, že nemohou pročíst ani pětinu toho, co půjde do listu. Na jejich stole se vrší hory dopisů a rukopisů, které nemohou prolistovat ani do tří let; znal jsem jednoho šéfa, který pokaždé, když nános papírů na jeho psacím stole přesáhl výšku jednoho metru, dal prostě celý stůl i s papíry odtáhnout do kouta a přinést nový. Oblíbený sen většiny šéfredaktorů je, že musejí nějak zreformovat celou redakční práci, aby ji mohli obsáhnout; i stráví téměř polovinu svého plodného života tím, že vydávají různé směrnice, oběžníky, fermany, připomínky a řády, kterak zjednodušiti redakční provoz; kteréžto předpisy jsou sice vždy do posledního puntíku splněny, ale příjemný, žvatlavý a roztržitý chaos redakce se tím nezmění ani o chlup.

Odpovědný redaktor bývá obyčejně ten nejmírnější člověk z redakčního štábu, který by, jak se říká, ani kuřeti neublížil; přesto je volán před soud za každou urážku na cti, které se jeho list dopustil; je to z povolání beránek, jenž snímá hříchy těch druhých, ale nese tuto kulpabilitu z druhé ruky stoicky a odevzdaně. Napíší-li jeho noviny o někom, že je politický padouch a vůbec vyvrhel, a cítí-li se tím dotyčný muž proti všemu nadání uražen na své cti a uveden ve veřejnou nevážnost, je povolán odpovědný redaktor před soudnou stolici, aby se z toho odpovídal. I nabídne ochotně důkaz pravdy nebo skromně prohlásí, že naříkaný článek nečetl, nepsal a do tisku nedal, v čemž má zpravidla svatou pravdu; nato se uvolí přinést ve svém listě odvolání, že ony žalované výroky spočívaly na mylných informacích a že on, odpovědný redaktor, vůbec nemínil dotknout se osobně cti pana žalobce. Co se týče tiskových žalob, mínění se o nich velmi rozcházejí; ti, o kterých se v novinách z jakýchkoli důvodů píše, mívají obyčejně nemilý dojem, že jejich čest je vláčena blátem a že se jim za to nikdy nedostane náležitého zadostučinění, což je celkem pravda; na druhé straně novináři hořce shledávají, že už se nedá do novin napsat nic, co by nebylo žalovatelné jako urážka na cti, a mají v tom směru úplně pravdu. Napište o třicetkrát trestaném kapesním zloději, že je známý kapesní zloděj, a dotyčný pán vás může za to žalovat pro urážku na cti, a vy to prohrajete, potažmo prohraje to odpovědný redaktor, a bude to stát hrůzu peněz. Z toho je zřejmo, že povolání odpovědného redaktora není nijak lehké a vyžaduje povahy klidné a trpělivé.

Noční redaktor, kterému se také říká denní redaktor neboli služba, též strejček, dežurný, poklasný a všelijak jinak, je další podstatný článek v organizaci novin. U jeho stolu se sbíhají jednak všechny rukopisy, které mají “jít do tisku”, jednak všichni redaktoři, kteří té chvíle zrovna nepíší nebo netelefonují, nýbrž stěžují si na chřipku, vyměňují si názory a anekdoty, cvičí se v rohování, sedí na stolech, jedí párky, rozbírají fotografický aparát, nadávají na ten sakramentský život, čtou večerníky a vůbec provozují silný a živý hluk. Uprostřed tohoto zmatku sedí noční redaktor a seškrtává zprávy Československé tiskové kanceláře, udílí lékařské rady, čte noviny, poučuje mladší redaktory, přijímá poštu a zástupce různých spolků, kteří přinášejí zprávy o valné hromadě nebo chystaném dobročinném večírku, hází je (totiž ty zprávy) do koše, posílá materiál k dálnopisu nebo do sazárny, prohlíží obtahy, má moc nerad parlament, poroty, ministerské projevy, slavnosti a jiné instituce, které dodávají novinám “takhle dlouhé jitrnice”, všecko ví a promlouvá o všem s nemalou odbornou znalostí, hlavně o svém zdraví, jež je vždycky otřeseno touto namáhavou a složitou službou, a sní o tom, jak by si žil, kdyby byl něčím jiným; ještě jsem nepotkal nočního redaktora, který by neúpěl pod svým těžkým údělem, a právem; neboť zajisté jsem opominul vylíčit nejmíň devět desetin starostí, funkcí a trampot, které se kupí na jeho stole a v jeho okolí. Tady vlastně se dávají noviny dohromady se vším tím pobíháním a hojným povídáním, chaosem a tartasem, kalupem a zadrhnutými překážkami, se svou švandou i se svou nekonečnou dřinou. A přitom je to, abyste věděli, to nejidyličtější místo v celé redakci; sem zapadne každý, když dodělá svou práci, řekne “uf” a s rozkoší překáží těm ostatním; a když učinil vše, co mohl, aby zvýšil redakční zmatek, prohlásí s uspokojeným vědomím poctivě vykonané povinnosti, že jako už půjde. Podobají-li se novináři v některém ohledu dcerám Danaovým, odsouzeným božskou kletbou k tomu, aby nosily vodu ve džbánech beze dna, je noční redakce neboli služba jakýmsi čeledníkem, kam si řečené Danaovny zaskočí na trochu těch tlachů a drbů; a dežurná nebo noční Danaovna na ně vzhlédne od své bezedné Četky a pochmurně pronese: “Vám se to žije; ale kdybyste tu měli sedět přes půlnoc jako já, a kdybyste měli takový blázinec, jako tu mám dnes…”

Proti tomu tišší a celkem uzavřený život vede redakční sekretář. Na něm jest, aby otvíral poštu a přiděloval ji rubrikantům; musí číst, co “čtenáři nám píší”, a někdy na to dokonce odpovídat; chudák, musí číst i rukopisy a vracet je s výrazem politování, že “pro nedostatek místa nemůžeme váš příspěvek zařaditi do našeho listu”. Dále přijímá návštěvy, které se marně domáhají toho, aby mohly mluvit se šéfredaktorem. Nejčastěji to bývají podivné existence s kapsou naditou rukopisy, dále rozčilení pánové, kteří přicházejí protestovat, že jejich počestný stav (třeba řeznický) byl v listě něčím uražen, nebo přinášejí doklady, že se jmenují František Novoměstský a že nejsou totožni ani příbuzni s Felixem Staroměstským, o kterém v novinách stálo, že byl zatčen pro podezření z krádeže pivních trubek, a žádají v tom ohledu o veřejnou satisfakci v novinách; dále návštěvníci, kteří přišli upozornit na různé zlořády a navrhují novinám, aby zjednaly nápravu nebo aspoň veřejně přibily ten Augiášův chlév; a konečně nápadně často různí tiší blázni, podivíni a maniakové, kteří se zvláštní zálibou se obracejí buď na hlavu státu, nebo na sedmou velmoc se svými peticemi, stížnostmi a projekty; i jest nutno je uchlácholit a vlídně vyhodit. Konečně redakční sekretář mívá na starosti různé záležitosti vnitřní, jako je například redakční archív, kde jsou předem připraveny nekrology všech žijících osobností pro ten případ, že by si umanuly odejít z tohoto světa těsně před uzávěrkou listu. Z těch a jiných příčin bývají redakční sekretáři povahy poněkud melancholické a nervózní.

Ostatní členové redakčního štábu jsou rubrikanti, to jest, každý má na starosti svou rubriku, a “každý jen tu svou má za jedinou”; jeho hlava nešediví starostmi, aby v příštím čísle jeho novin bylo zahrnuto veškero poznání světa od posledního projevu britského premiéra až po vykradenou trafiku v Dlouhé třídě; naopak každý řádný rubrikant krčí rameny nad tím, jak někdo může číst ty druhé rubriky, například politickou nebo hospodářskou. Přes toto třídní sebevědomí každého rubrikanta netěší se všechny rubriky stejné vážnosti uvnitř redakce samotné; jsou tu hierarchické stupně od vysokých mandarínů, jako jsou úvodníkáři, až po bratry laiky, kteří šmejdí po světě a opatřují denní chléb lokálek a reportáží. U velkých a politických novin požívá ovšem největší úcty redakce politická.

Politická redakce čili krátce státníci nebo politikové jsou dvojí denominace: zahraniční a domácí. Zahraniční jsou jaksi vznešenější a elitnější, ale nejsou bráni tak vážně; nebývají obyčejně zasvěceni do žádných zvláštních tajemství ani nemají vysoce důvěrných informací, ale zato se vyznačují ideovým rámcem, do něhož zasazují aktuální události na mezinárodním fóru, k nimž pak zaujímají příznivé nebo odmítavé stanovisko. Jsou zpravidla povahy skeptické a často zdůrazňují, že nutno vyčkati, jak se věci dále vyvinou. Naproti tomu domácí politikové bývají bojovnější a méně rezervovaní; tykají si s velkým počtem poslanců, senátorů, ano i ministrů, a pídí se horečně po důvěrných a osobních informacích, které ovšem nemohou do listu dát, ale bez kterých by asi nemohli usnout. Domácí politikové na rozdíl od zahraničních dosti podceňují ideové rámce a posuzují politiku spíš podle osobních a dočasných zájmů, jimiž jsou ovládáni političtí činitelové; jejich názory jsou většinou velmi drsné a o politice se vyjadřují povýtce familiérně; ale jakmile vezmou péro (nebo psací stroj) do ruky, oplývají ušlechtilou a přesvědčivou moudrostí, takže každý uvědomělý čtenář si právem pomyslí, oč líp by to na světě vypadalo, kdyby se celá politika řídila těmito názory a články. I mezi vnitropolitickými redaktory jsou různé stupně; hierarchicky stojí zpravodaj parlamentní nad zpravodajem senátním, úvodníkář nedělní nad úvodníkářem dne všedního; ale všichni nesou bodře svou zvláštní důležitost a odpovědnost mezi ostatním národem novinářským; jsou redakčními grandy a esy, a občas z nich vzniknou i političtí činitelové.

Hospodářská redakce ranžíruje za našich časů hned za redakcí politickou; i když myslím málokdo z členů redakčního štábu má osobní zájem na trhu akcií nebo na pohybu velkoobchodních cen, platí tichý předpoklad, že to někdo čte, a že toho tudíž náš list potřebuje. Hospodářská redakce je obyčejně nejtišším místem v novinách; je postlána horami výročních zpráv, statistik, bulletinů, publikací, hospodářských věstníků a jiného papírového aluvia, které hospodářští redaktoři žárlivě schraňují. Jednou se to na ně jistě sesype a nikdo pak už nenajde jejich zpráchnivělé kosti; ale hospodářská rubrika bude vycházet dál a i ty kupy statistik a věstníků se budou vršit výš a výš; taková je to spolehlivá a tiše pracující redakce. Větší vzrušení v ní nastane jenom tehdy, když hrozí velký projev ministra financí nebo jiného hospodářského kouzelníka; tehdy se hospodářská redakce vynoří ze svých papírů a úpěnlivě žádá, aby se ten projev dostal do novin nezkráceně a raději aby se vynechalo všechno ostatní. Jinak žijí celkem šťastně a nerušeně ve svých cifrách; ani nedávají, jako ostatní novináři, tajemně najevo, že “do toho vidí”, že “vědí, co je za tím” a “že by mohli povídat, pane, věci” a tak dále; ve víceméně větroplašném a pudivítrovském prostředí novinářském působí téměř uklidňujícím a solidním dojmem soukromých učenců.

Kulturní redakce (čili prostě kultura, učenci, běloručky nebo též milostpáni) má vcelku rysy méně ustálené a není také považována za pravé a poctivé novinářství; je to spíš jen ozdoba listu a jakási rezervace individualit. Zastává a střeží v listě žárlivě element svobody ducha a kritické nezávislosti, což se obyčejně projevuje tím, že zaujímá stanoviska víceméně osobní; proto kulturní rubrika nemívá zpravidla mnoho společného s tím, čemu se říká linie listu. Kulturní redakce sestává z literárních, hudebních, divadelních a výtvarných referentů; píší-li delší články, neříká se jim referenti nebo recenzenti, nýbrž kritikové. Většinou pociťují důvodnou nechuť ke každému, kdo jim přidělává práci tím, že píše knihy nebo pořádá koncerty; zvláštním zostřením jejich osudu jsou jubilea a nekrology našich vynikajících kulturních činitelů. Jejich povaha se zhruba podobá povaze gymnaziálního latináře, který o sobě říká: “Jsem přísný, ale spravedlivý.” I vedou život poněkud nedružný a nenáležejí celkem k jasným zjevům redakčního prostředí.

Docela jiný duch, duch mužné bojovnosti a síly, panuje ve sportovní redakci neboli u šporťáků. Šporťákem se obyčejně stává člověk, který opravdu kdysi náruživě provozoval dejme tomu kopanou; za to je potrestán tím, že nyní musí vystupovat jako znalec v bruslení, šermu, lyžích, boxu, tenisu, běhu i disku, plování, bezmotorovém letu, kanoistice, basketbalu, střelectví, dostihách, hokeji, automobilismu, cyklistice, aviatice, lukostřelbě a několika tuctech jiných sportů; následkem této rozsáhlé sportovní činnosti tráví většinu svého života v redakci, tloustne a přijímá návštěvy náruživých sportovců, kteří mu přinášejí zprávy ze všech možných zápasů, závodů, přeborů a utkání; i netrhnou se u něho dveře se samými ramenatými, nohatými a vůbec vypečenými mládenci, ze kterých jednou nejspíše budou samí sportovní redaktoři, přijímající zase nové a nové náruživé sportovce; ale kam to jednou povede, to si už nedovedu představit. Sportovní redaktor krom své rubriky představuje v redakci element statečného optimismu, rytířství a vůbec mužných ctností; to už náleží k tomu povolání. V hloubi srdce je buď slávistou nebo sparťanem, ale zakrývá to horováním pro fair play a vírou ve vyšší mravní poslání pravého sportu; přičemž se netají s tím, že vidí hluboce do politováníhodných poměrů v našem sportu a že by jim to, pane, vykreslil, kdyby se to mohlo napsat.

Soudní zpravodaj neboli soudničkář dodává novinám takzvanou soudní síň. Jeho předpokládaný úkol je, že má sedět při každém přelíčení a podat čtenářům jeho průběh; ale jelikož soudních líčení je mnoho a člověk nemůže být najednou na všech, aby z nich vybral to nejzajímavější, vyvinula se zvláštní burza, ve které si soudničkáři vyměňují své procesy; jeden přinese k obecnému dobru sňatkového podvodníka, druhý falitní bankovní firmu, třetí pak příběh o tom, kterak se paní Netolická pohádala s paní Vorlovou, a tak dále. Jelikož pak ani v době soudních prázdnin nesmí v novinách chybět soudní síň, aby čtenáři nenadávali, vymýšlejí se na této burze fingované soudní případy; ty se obyčejně poznají od pravých podle toho, že jsou zajímavější. Soudní zpravodaj bývá povahy zahořklé a mírně cynické, snad trochu proto, že v soudní síni získal celkem ponuré zkušenosti o lidské povaze, ale hlavně proto, že čtenáři (a ještě spíše čtenářky) jeho rubriku nejvíc čtou a že se jí přesto nedostává žádného uznání. Mimoto ví bezpečně předem, jak který proces dopadne, protože zná pány soudce: tenhle pan rada je jako kat na pytláky a tamten zase nic nedaruje těm, kdo žijí nad své poměry, a tak dále. Charakteristický rys: má neobyčejně skeptické mínění o pozemské spravedlnosti, jakož i o policii, fízlech, advokátech, svědcích, zločincích a ostatních lidech.

Obor takzvaného lokálu neboli lokálkářů, deničkářů nebo též reportérů není nikterak jednoduchý; náleží do něho všechno, co se aktuálně přihodilo v našem městě a okolním vesmíru a co nenáleží do jiných, výše uvedených rubrik: tedy schůze a oslavy, policejní kronika a městské záležitosti, první hříbky na trhu a pohřby národních velikánů, bouřky, povodně, zprávy ze společnosti, různé nepřístojnosti, valné hromady všelikých grémií, společností, jednot a svazů, veškeré demonstrace, manifestace a požáry, odhalování pomníků, interviewy s vynikajícími cizinci, vernisáže výstav a tak dále. Obyčejně se ta práce musí nějak rozdělit; i bývá zvláštní reportér na věci kriminální a policejní, který pěstuje výtečné styky s naší policií (a pak nemá dobrého mínění o našem četnictvu) nebo s naším skvělým četnictvem (a pak má velmi kritický názor o naší policii); to záleží na tom, kde má hojnější pramen zpráv. Správný policejní lokálkář je rychlý jako vítr, o strážnících mluví jako o “našich hoších”, má sklony detektivní a vleze i tam, kam nemá. Druhý obor lokálu jsou věci komunální, počínajíc městskou radou a končíc špatným stavem veřejných záchodků. Dále bývá reportér, který má na starosti hlavně věci sociální, stavovské a hromadné, jako jsou schůze, otázky zaměstnanecké, různé organizace, spolky, svazy, družstva, komory, syndikáty, výbory a komise. Pokud se filmu týče, pohybuje se většinou na rozhraní mezi lokálem a kulturou. Jak vidět, lokál nemá přesných hranic; i mohli bychom nejobecněji členit redakční štáb na dvě kategorie: na článkaře, kteří píší dlouhé věty a články, a na lokálkáře, kteří se vyjadřují známým telegrafickým stylem stručných lokálek.

Zevní okruh redakčního štábu tvoří takzvaní externisté. Ti mají v provozu různé speciální rubriky, dejme tomu šachy, filatelii nebo myslivost, ale nejsou novináři z povolání; obyčejně nemají v redakci ani svůj stůl a přinášejí plaše své příspěvky nočnímu redaktoru; náležejí do třídy obětavých pracovníků a nesou trpce jen to, octne-li se v novinách z jejich oboru něco, co nepochází z jejich pera a následkem toho obsahuje spoustu věcných omylů a neodborných názorů, které by se měly opravit.

Jiný druh víceméně pravidelných spolupracovníků jsou tak řečené kapacity. Namnoze jsou to univerzitní profesoři, ministři nebo jiní významní činitelé; píší úvodníky do zvláště svátečních čísel, vyjadřují se na přání redakce o některé veřejné otázce, která se týká jejich oboru, nebo odpovídají na předložené ankety. Každé noviny mají své vlastní kapacity, jednak podle ohledů stranických, jednak proto, že kapacita A nemůže z vědeckých důvodů psát do novin, ve kterých své články tiskne kapacita B. Přes to všechno se názory kapacit často velmi rozcházejí s takzvanou linií listu; naštěstí to většinou nikdo nepozná.

Zato daleko těsnější vztah k redakčnímu štábu mají dopisovatelé. Jednak jsou to dopisovatelé příležitostní čili externí, řekněme z Horšovského Týna nebo z Bělé pod Bezdězem, jednak stálí, kteří vedou redakční filiálky ve větších městech, dejme tomu v Plzni, a konečně zahraniční. Takový řádný dopisovatel obstarává své město se vším všudy: s politikou, hospodářstvím, divadlem, módou i mordy; má svěřenu celou Paříž i s Francií, celou Vídeň, celý Bělehrad; jsou to jaksi jejich údělná knížectví, ve kterých jsou téměř svrchovanými pány. Čas od času se objeví v ústřední redakci, chovají se kolegiálně a konferují se šéfem a politickou redakcí o linii listu; neboť někdy takový přespolní redaktor načichne po čase svou přidělenou zemí a ztrácí, jak se říká, kontakt s listem. To navazování kontaktu bývá zpravidla dost nákladné a trvá do pozdních hodin ranních; načež dotyčný zahraniční člen redakce honem odjíždí do své ciziny, aby se tam vyspal.

To by tedy byla redakce denního listu ve svých hlavních složkách; ještě by se měli uvést informátoři, kteří sami nepíší, ale přinášejí redakci různé důvěrné informace jednak z veřejného, jednak z osobního zájmu; “kdyby se vám to snad hodilo,” říkají diskrétně. Pak jsou různé korespondence a zpravodajské kanceláře, u kterých se noviny abonují na zprávy. Dnes už se velká část zpráv v novinách nepíše, nýbrž kupuje; jsou dokonce kanceláře, které dodávají dennímu tisku povídky, anekdoty, výpravy do nitra Afriky a novinářské kachny. Jindy se zase zprávy nekupují, nýbrž vystřihují z jiných novin; ale tento novinářský pych je na rozdíl od pychu lesního a polního beztrestný a považuje se za zvykové právo.

Posléze ještě každou řádnou redakci oživují telefonisté a stenografové; zpravidla to bývají slečny, jež do drsného života redakčního zanášejí jisté zušlechtění, jako jsou láhve s mlékem nebo ženské ruční práce; také se před nimi nemůže všechno tak naplno říci, aby je to neurazilo.

Další důležité osoby v redakci jsou redakční sluhové, kterým se někdy také říká kustodové. Představují v redakci pravý živel kontinuity; neboť šéfové i redaktoři se mění, kdežto sluhové zůstávají. I nosí pivo a kávu, Četku a večeře několika redakčním pokolením; přetrvávají režimy, politické změny a veškeré osudy svých novin a se zralostí věku se z nich stávají pamětníci, kteří vypravují, jak chodili pro pivo panu Havlíčkovi a čistili pera panu Nerudovi; a jednou, přátelé, budou vzpomínat i na nás a tvrdit budoucím redaktorům, že za našich časů to bývalo lepší.