Jak se co dělá/Kus dozrává

Jak se co dělá Karel Čapek
Další zkoušky	Kus dozrává	Generální zkouška

Údaje o textu
Titulek:	Jak se co dělá
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

Obyčejně poslední den před generální zkouškou se rozsype pytel neštěstí. V ansámblu vypukají epidemicky chřipky, angíny, zápaly plic, záněty pohrudnice, slepá střeva a jiné úrazy. “Sáhněte, jakou mám horečku,” chrčí hlavní představitel autorovi do ucha, jako když uniká z kohoutku pára. “Měl bych si jít lehnout – aspoň na týden,” sípe, duse se kašlem a pohlížeje na autora vyčítavýma, slzami zalitýma očima oběti vedené na porážku.

“Já neumím ani slovo,” praví druhý. “Pane autore, řekněte, ať odloží premiéru!”

“Já nemůžu mluvit,” chraptí Klára. “Tady na jevišti tak děsně táhne. Pane autore, ať mne pustí k doktorovi, nebo nebudu moci premiéru hrát.” A ke všemu ještě veselý bonviván posílá lékařskou omluvenku: žaludeční křeče. Tak.

(Budiž po pravdě řečeno: herecká živnost je tvrdší než vojna; a chce-li se někdo z vás stát hercem, od čehož ho se sepjatýma rukama a pozdviženým hlasem varuji na místě jeho otce i matky, nu, ale chce-li tomu mermomocí, tedy ať dříve vyzkouší svou rezistenci, trpělivost, měchy, píšťaly a rejstříky, ať zkusí, jak se zapotí pod parukou a jak pod líčidlem, ať uváží, snese-li chodit nahý na mrazu nebo zabalen ve vatónech v parní lázni, dovede-li osm hodin stát, běhat, křičet, šeptat, jíst své obědy a večeře na kuse papíru, mít na nose mastix páchnoucí štěnicemi, být opékán reflektory a ofukován meluzínou z propadu, vidět asi tolik denního světla jako havíř, zamazat se o všechno, nač sáhne, mít smůlu v kartách, nesmět půl hodiny kýchnout, nosit triko propocené dvaceti předchůdci, šestkrát shazovat šaty ze své zapařené a zrovna dýmající nahoty, hrát se zánětem okostice, s angínou a třeba i s dýmějovým morem a snášet ještě mnoho jiných útrap, jež podstupuje herec, který hraje; kdežto herec, který nehraje, podstupuje muka stokrát horší.)

“Tak začínat, začínat,” řičí necita režisér, a na jeviště se počne potácet několik sípajících postav, jež odříkávají posledním dechem jakýsi na smrt odporný text, jejž jim vnucuje napověda. “Ale dámy, tohle nejde,” křičí bez sebe režisér. “Ještě jednou zpátky! To není žádné tempo! A vy máte stát u dveří! Tak ještě jednou, vejde Katuše.”

Katuše vejde krokem umírající souchotinářky a zůstane stát.

“No tak, slečno, začněte,” hartusí režisér.

Katuše cosi šelestí s očima upřenýma do neznáma.

“Ale slečno, vy máte přejít k oknu,” běsní režisér. “Ještě jednou, zpátky!”

Katuše se rozpláče a uteče z jeviště. “Co se jí stalo?” děsí se přítomný autor. Režisér krčí rameny a syčí jako rozžhavené železo ve vodě. Autor se sebere a letí do divadelní kanceláře: že prý není možno, aby pozítří byla premiéra, že se to rozhodně musí odložit a podobně. (Každý autor je den před generální zkouškou toho názoru.) Když se – poněkud uklidněn – po půlhodině vrací, zuří na jevišti strašlivý konflikt mezi hlavním představitelem a napovědou. Hlavní představitel tvrdí, že mu napověda nedal jakousi narážku, což napověda prudce popírá a na znamení protestu opustí budku. Nyní dostane vynadáno inspicient, jenž opět vynadá oponáři, načež kravál postupuje v bludišti divadelních chodeb, vytráceje se až někde v topírně. Zatím se podařilo přimět napovědu, aby se vrátil do boudy roztrpčen tak, že nadále už jen šeptá. “Tak začneme,” křičí režisér zlomeným hlasem a usedne, pevně odhodlán neplést se už do celé věci; neboť vězte, že poslední akt nebyl ještě na jevišti přezkoušen.

“Myslíte, že to může pozítří být?” ptá se ho autor úzkostně.

“Ale vždyť to jde báječně,” povídá režisér a vyletí: “Ještě jednou! Zpátky! To je všecko špatně! Znovu, jak vejde Katuše!” Katuše vejde, ale v tom okamžiku propuká nová bouře. “Hergot,” burácí režisér, “kdo dělá ten rámus? Kdo to tluče? Pane inspiciente, vyhoďte toho lumpa, co dělá v propadu ten hluk!” Nyní se ukáže, že řečený lump je prostě strojník, který má cosi spravit na propadu; neboť v každém divadle se pořád něco spravuje. Dále se ukáže, že si strojník nenechá tohle líbit a že se dovede bránit kypře a obšírně; posléze je uzavřeno jakés takés příměří s podmínkou, že strojník bude bouchat kladivem trochu míň.

“Tak začneme,” chroptí režisér, ale na jevišti stojí napověda s hodinkami v ruce a povídá: “Poledne. Já odpoledne sufluju. Já musím jít.”

Tím se obyčejně končí poslední zkouška před generálkou; je to dusný a podrážděný den, bouřlivý a mračný; ale zítra se rozklene široká, zářivá, pestrá duha generální zkoušky.

“Pane režisére,” poznamenává autor, “snad by mohla Klára v prvním aktu –”

“Teď už to musíme nechat,” urývá režisér ponuře.

“Pane režisére,” hlásí Klára, “právě mně švadlena vzkazuje, že nebude do premiéry s mými šaty hotova. To je děsné!”

“Pane režisére,” volá Katuše, “jaké si mám vzít punčochy?”

“Pane režisére,” ohlašuje rekvizitář, “my tam nemáme žádné akvárium.”

“Pane režisére,” praví divadelní mistr, “ale my nemůžeme mít ty dekorace do zítřka hotové.”

“Pane režisére, máte jít nahoru.”

“Pane režisére, jakou mám dostat paruku?”

“Pane režisére, to musejí být šedivé rukavice?”

“Pane režisére,” naléhá autor, “snad bychom přece jenom měli premiéru odložit.”

“Pane režisére, já bych si vzala zelenou šerpu.”

“Pane režisére, a musejí být v tom akváriu rybičky?”

“Pane režisére, ale ty holinky mně musí zaplatit divadlo.”

“Pane režisére, snad bych nemusela padnout na zem, když omdlím. Já si zamažu šaty.”

“Pane režisére, tady je korektura plakátu.”

“Pane režisére, je tahle látka na kalhoty dobře?”

Přítomný autor se počíná cítit tou nejposlednější a nejzbytečnější figurou na světě. Dobře mu tak, nemusel to dělat.