Jak se co dělá/Jak se tedy dělá film
| Jak se co dělá Karel Čapek | ||
| Točíme | Jak se tedy dělá film | V dílnách a laboratořích |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jak se co dělá |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938 |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13. |
| Licence: |  PD old 70 |
Ale i když si odmyslíme to všechno technické, čeho je při točení filmu třeba, shledáme po delším okounění a divení, že se film vlastně dělá jinak, než jak by si představoval divák v biografu. Například divák věří, že herci ve filmu hrají jakýsi děj. To je ta největší filmová iluze. Ve skutečnosti herci hrají jenom jednotlivé záběry, dokonce v libovolném pořádku; a předepsaný souvislý děj se z toho udělá až na konec, při sestřihu. Filmový herec není nositelem děje, nýbrž jenom představitelem figury; nositelem děje je vlastně filmový režisér. Filmový herec neodříkává dialogy, nýbrž jen kousky dialogu, které se teprve dodatečně slepí dohromady. Málokdy řekne na jeden záběr víc než jednu větu. Nikdy se nemůže vžít do role, nýbrž jen do figury, aby ji “udržel” v těch několika desítkách nebo stech jednotlivých a nesouvislých půlminutových nebo minutových záběrů. Hercova hra ve filmu je jako kamínky, ze kterých teprve režisér skládá souvislou mozaiku.
“Tak, slečno, teď musíte vzplanout a říci Ne, nikdy,” řekne režisér.
A slečna vzplane a vykřikne: “Ne, nikdy!”
“Stop,” řekne režisér. “Dobře. Tak teď si to osvětlíme a sjedeme to.”
Za půl hodiny to bude sjeto. “A teď, slečno, mlčky zapláčete,” dí režisér.
A slečna mlčky zapláče.
“Stop,” praví režisér. “Tak osvětlit a jedeme.”
“Číslo sto devadesát sedm,” vykřikne mladík ve svetru a plácne jí před nosem klapkou. Slečna mlčky zapláče a aparát zavrčí.
“Stop,” zvolá režisér. “Dobré je to!”
A jede se dál. Bude se třeba točit scéna, ve které slečna poprvé spatří toho, pro něhož v čísle sto devadesát sedm mlčky zaplakala.
“Dnes nám to šlo,” libuje si režisér, když ho večer div nevynášejí z ateliéru na nosítkách, vyčerpaného únavou. “Natočili jsme dvacet záběrů!”
Těch dvacet záběrů pak na plátně přeběhne stěží za deset minut; a to ještě se z nich většina někdy vystřihne a zahodí. Taková je to práce.
I vzdejtež se iluze, že vaše milovaná filmová hvězda nějak prožívala ty polibky, slzy a jihnoucí pohledy, kterými vás dojímá na plátně. Kdepak. To byla jen čísla. Ale nechcete-li se té iluze vzdát, taky dobře; proč byste se měli dívat zrovna na film kritičtěji než na jiné lidské konání!