Jak se co dělá/Další činitelé

Jak se co dělá Karel Čapek
Jak vzniká číslo ranních novin	Další činitelé	Jak se dělá film

Údaje o textu
Titulek:	Jak se co dělá
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

Jakmile se noviny vysypou z rotačky, stává se z nich zboží, které se musí roznést a prodat. To je věc expedice, která noviny rozdílí roznašečům a kamelotům a rozesílá po naší planetární soustavě, zatímco administrace opatřuje abonenty, inzerci a vůbec peníze, z nichž pokladna vyplácí honoráře, platy a hlavně zálohy členům redakce. Každé toto oddělení se právem považuje za nejdůležitějšího činitele v soukolí novin. Zatímco si redakce z jistých příčin myslí, že hlavní věcí je mít v novinách zprávy, články, aktuality a senzace, má administrace důvodně za to, že hlavní věcí je mít v novinách co nejvíce inzerátů, kdežto expedice se neméně důvodně utvrzuje v přesvědčení, že hlavní věcí je dostat noviny do rukou čtenářů.

Čtenáři jsou dalším hlavním činitelem novin jednak proto, že je kupují, jednak proto, že je do jisté míry dělají s sebou. V každé redakci se totiž pečlivě udržuje množství mínění i návodů o tom, co “náš čtenář” chce nebo nechce v novinách mít. Náš čtenář nemá sice rád samou tu politiku, ale chce být o ní poctivě a otevřeně informován; náš čtenář je pro provádění trestu smrti, jakmile se stane nějaký mord, a zároveň má rád, píše-li se proti týrání zvířat; náš čtenář si potrpí na povznášející úvahy a vedle toho na nějaké to veselé počtení. Prostě všechno, co v novinách je, je tam jen proto, že to náš čtenář chce. Zpravidla ovšem nedává náš uvědomělý čtenář nijak najevo, co v novinách chce mít; daleko častěji a určitěji se vyjádří ústně nebo písemně o tom, co tam nechce mít; a prý, vážená redakce, “budete-li ještě v novinách tisknout takové voloviny jako o těch vegetariánských vitamínech nebo že se nám řezníkům vede dobře, tak vám oznamuju, že váš vážený list přestanu odebírat, s úctou ten a ten, závod řeznický a uzenářský. P. S. Jsem už sedm let odběratelem vašeho ct. listu.” – Z jakýchsi příčin, uložených hluboko v lidské povaze, se přihodí nepoměrně vzácněji, že “náš čtenář” si dá tu práci, aby projevil svůj souhlas; je to tak vzácné, že stane-li se to, ohlásí redakce v příštím čísle, že “byli jsme zaplaveni sty a sty vřelými projevy souhlasu ze všech vrstev naší čtenářské obce”. Jindy se zase stane, že někdo v novinách napíše, že viděl kdesi u Brandejsa poskakovat pro mne za mne pěnici pomořanskou; i jest z ničeho nic redakce zaplavena sty a sty dopisů od čtenářů, kteří oznamují, že také viděli poskakovat pěnici pomořanskou u Přerova, na Miletínsku, u Kardašovy Řečice nebo případně až u Sušice. Tu tedy počnou noviny třikrát týdně psát o životě a zvycích pěnice pomořanské, z předpokladu, že to naši čtenáři chtějí; načež dojde jen jeden přípis z kruhů čtenářských asi v tom smyslu, aby už redakce dala pokoj s tou pěnicí pomořanskou; my prý máme jiné starosti, například co bude s tím povinným mícháním mouky. S úctou ten a ten, závod pekařsky. P. S. Jsem už osm let odběratelem vašeho ct. listu, ale budete-li tam ještě jednou psát o pěnici pomořanské, tak vám odpadnou všichni abonenti z našeho okresu, neb tady ještě nikdo žádnou pěnici pomořanskou neviděl. – Z čehož je patrno, že čtenáři novin jsou tvorové nevypočitatelní a že je těžko se jim zavděčit; nicméně přes všechny tyto špatné zkušenosti budou čtenáři brát noviny dál a v redakci novin bude dál nejvyšším zákonem, že to “náš čtenář chce”.

A vidíte, přesto mají lidé své noviny rádi; je to vidět jednak z toho, že je u nás většinou nazývají zdrobnělými názvy a důvěrnými přezdívkami, jednak z toho, že jim výslovně říkají “mé noviny”. Neříká se, že kupujeme své rohlíky nebo své tkaničky do bot; ale každý kupuje své noviny, což svědčí o vztahu zvlášť blízkém a osobním. Jsou lidé, kteří nevěří ani zprávám Státního ústavu meteorologického, nečtou-li je ve svých novinách. Ale i členové redakčního štábu s administrací a ostatními službami mají k novinám, které dělají, bližší poměr, než jaký lidé obyčejně mívají k svému zaměstnání; jsou to naše noviny, tak jako je naše obec nebo naše rodina. Odejít z jedněch novin do jiných je trochu jako skvrna na charakteru; nebo má to ráz drobátko skandalózní, tak jako rozvod v manželství. Prostě noviny jsou mezi všemi zvlášť familiérní prostředí, pravda, trochu cynické a hodně splašené, mnohdy povrchní a věčně efemérní; ale myslím, že kdybych se znovu narodil, dal bych se asi znovu svést k tomu, abych jim tak nebo onak sloužil.