Ruch (almanach 1870)/Jízda k nevěstě
Ruch (almanach 1870) | ||
Naše láska | Jízda k nevěstě | Nezapomeň! |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jízda k nevěstě |
Autor: | Miroslav Krajník |
Zdroj: | ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 86–90. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Jel mladý hrabě z večera,
jel lesem kolem jezera.
Už měsíc vzešel na blankyt
a na vodě hrál jeho třpyt;
les krajem vrhal černý stín.
Ah, což mu stín, co luny svit,
což po tom, že se blíží noc? —
jej vábí lásky čarná moc
tam v pyšný zámek — nevěstin.
Kůň letí jako živý ďas,
však nepředstihne rychlý čas.
Už duchů doba — půlnoc blíž —
a mrtví z hrobů vstávají,
ztracenou lásku hledají: —
ty že se duchů nebojíš?
Strach — duchy — marná babská řeč, —
mám silné páže, dobrý meč! —
Šum vichru lesem táhle zní,
a na vodě se lůna chví.
Slyš — jaký zvuk to — lesa šum,
či pohřebních to hlahol dum?
To píseň — vábný, tichý zpěv —
a nikde živa tvora zjev.
„Zapějme píseň veselou
a v svatební se dejme rej;
nevěstu máme spanilou,
jí ke cti každý píseň pěj.
Zapějme píseň veselou!“
A hrabě hledí s úžasem,
odkud ten zpěv zaznívá sem,
však nikde, nikde tvora zřít, —
jen vichr počal děsně výt.
„Má z vodních par utkaný šat
a věnec z vodních lilií,
lahodný se k ní spánek vkrad,
a o ženichu sladce sní.
Má z vodních par utkaný šat.“
„Jest její ženich švarný pán,
a vysoký jest jeho rod;
on ke sňatku už přichystán —
nuž svatební chystejme hod.
Jest její ženich švarný pán!“
„Zbuď nevěsto se spanilá,
už jede, jede ženich tvůj;
dost si se o něm nasnila,
ber svatební už věnec svůj.
Zbuď se nevěsto spanilá!“
Kůň řehce, větří, vzpíná se
a nechce ani z místa hnout,
a hrabě patří v úžase
na vodě luny ve jase
ku břehu bílé tělo plout.
Kol těla vzdušných postav roj
se lehce vznáší nad vodou;
vlnami zmítá nepokoj
a úzkostně se k břehu pnou.
A hrabě zděšen zírá blíž —
ty že se duchů nebojíš?
Strach — duchy — marná babská řeč, —
nač páže máš, nač dobrý meč?
„Tvé lože bylo studené,
on lepší, teplé chystá ti;
on pojme tebe v lokty své,
tam sladce budeš dřímati.
Tvé lože bylo studené.“
„Hle, ženich tvůj už na cestě
a u tebe už bude hned;
jak spěchá, touží k nevěstě —
tak rychlý jest jen duchů let.
Hle, ženich tvůj už na cestě.“
A kolem hlavy hraběte
se vzdušných stínů míhá kruh, —
— pryč, pryč — já neznám děvčete
a divý smích mu zazní v sluch.
„Chachá — ženich už na cestě —
hoj, dovedem’ tě k nevěstě!
Už dolů, dolů s koně spěj,
ať svatební se počne rej;
a kněžna-li tě pohřeší —
však on ji jiný potěší.“
„Nevěsty lože chladné je,
však ve tvých loktech okřeje.
Hoj ňadro k ňadru tiskni jen,
už brzo svítat počne den,
a spíše slunce v podletí
ta svatební noc odletí.
Nevěsty lože chladné je —
chachá, v tvých loktech okřeje!“
Nedojel hrabě k nevěstě,
a marný po něm všechen shon.
Když nejhezčímu děvčeti
tam ze vsi hrany zvonil zvon,
jež vytáhnuli za šera
rybáři v lese z jezera,
zněl umíráček hraběti.
Nedojel hrabě k nevěstě —
zůstal on někde na cestě. — —