Italské listy/Kostely

Italské listy Karel Čapek
Verona	Kostely	Bolzano

Údaje o textu
Titulek:	Kostely
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 53–55.
Licence:	PD old 70

Kdybych za každý kostel, do kterého jsem vlezl, dostal docela malý odpustek, mohl bych do konce života hřešit jako dosud a ještě bych přišel do nebe. A byly mezi nimi kostely náramné, tak velké jako nádraží, pošta a radnice dohromady, řekněme takový Svatý Petr, kde je člověk umáčknut prostorem, nebo dóm v Miláně, a dóm ve Florencii, kam jsem vlezl i v noci; vonělo to tam kadidlem, a jen několik svíček se třáslo v rozlehlé tmě; ale ještě podivnější to bylo v noci v Padově, v tom velkém cihlovém kostele, kde na mne přišla metafyzická úzkost a kostelník; v Arezzu mne dokonce zamkli v kostele strašně vysokém a temném, až mne vyvedl anděl v podobě zedníka; nicméně viděl jsem tam pěkné reliéfy, ale nevím, od koho jsou, a také anděl to nevěděl, ale jsou z přechodu mezi gotikou a ranou renesancí. (Také mne zamkli v katakombách u Svaté Anežky; ale protože jsem tam byl s papežským vyslancem, zámek se zázračně otevřel, a bylo to.) Dále kostely velké a krásné, jako ten v Pise a v Monreale a v Rimini, mnoho kostelů dobrých a svatých, některé holé a vznešené jako půlnoc nad zasněženou krajinou, a mnoho barokních, plných parády, brokátu a mramorů, až je člověku nevolno, jako je ten jezuitský v Benátkách a v Neapoli; pak kostely malé a ještě menší a docela maličké, přeslavné kaple, jako zlatá Capella Palatina v Palermu, a Medicejská kaple ve Florencii, co tam jsou ty pohanské, nadlidské náhrobky Michelangelovy, a Giottova požehnaná kaple v Padově, a kaple Sixtinská, kde Michelangelo namaloval stvoření světa: ale tento náruživý a tragický duch nemohl udělat, jak Bůh odpočívá dne sedmého. Kapličky podivné, jako křesťanská mešita Martorana v Palermu, a San Stefano Rotondo v Římě, a kaple ortodoxních v Ravenně, a pak docela obyčejné činžáčky boží, bílé a chladné jako čisté plátno; ale i v nich se ti někdy uleví, člověče nevěřící.

Lidská stránka kostelů, to zas je jiná kapitola. Poslouchal jsem mnohé kázání nerozuměje ani slovu; nejvíc se mi líbil ten vousatý kapucín, co ve Florencii řečnil, až to praskalo; pokud vím, hrozně nadával protivníkům církve. A lidé se tu zpovídají až do noci, a někdy se tu scházívají kanovníci, sedí v chóru a melou jakási responsoria rychle a náruživě jako dervišové, nebo jako by se spolu strašně hádali. Mnohým poutníkům se církev v Itálii zdá jaksi středověká; mně připadala spíš musulmanská. Všelikých řeholí a kuten je tu tolik, že se v tom ani Alfréd Fuchs nemohl vyznat; nejhezčí jsou ti hnědí vousatí fráteři, co běhají v opánkách; jenomže nevím, mají-li pod kutnou nějaké kalhoty.

Avšak pravým vlastníkem kostela je pan custode čili kostelník. Jsou-li v kostele dobré obrazy, zakryje je plátnem; jsou-li tam fresky, zastře aspoň okna, aby když to mocí mermo chcete vidět, mohl zatáhnout za šňůru a nastavit dlaň. Někteří to provázejí odborným výkladem, což příliš neruší, když neumíte italsky. Jiní pak mají své vlastní náhledy o zajímavostech svého kostela; například v Pise se jdete podívat do baptisteria na kazatelnu Niccolovu, a pan custode vám začne za zády prapodivně houkat a vytrubovat na hubě fanfáry, aby vám předvedl ozvěnu; nebo v Neapoli u Svatého Martina, kam jdete hledat Riberu, vyleze kostelník až na sloup a tluče klíčem do bronzových volut hlavice, aby vám ukázal, že prý každá je laděna na jiný zvuk. Jsou také chrámové kočky, větší a nedůtklivější než jiné; žádnou z nich se mi nepodařilo pohladit.

Úhrnem starokřesťanský a románský sloh je ten nejsvětější; gotika v Itálii se až příliš rozpažila po široké a světlé prostornosti, z čehož vychází jaksi střízlivá a nenasycená; pak to hledí maskovat průčelím vyzdobeným, až jde hlava kolem. Raná renesance zas přináší čistotu, přísnost a moudré omezení; a když už jsem jednou velebil Albertiho, musím říci, že také v Mantově nechal po sobě cudný, vznešený kostel. Rovněž Bramante byl muž přísný a čestný.

Vše ostatní pak je barok.