Italské listy/Janov a Milán

Italské listy Karel Čapek
Toskána	Janov a Milán	Moře

Údaje o textu
Titulek:	Janov a Milán
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 48–50.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Janov, Milán

Podle různých zpráv je takzvaná Riviera di Levante země krásná, přímořská a přímo proslulá, jak svědčí například jména Rapallo, Sestri, Portofino, Nervi atd. Nemohu to dobře posoudit, neboť vlak probíhá touto rajskou krajinou výhradně pod zemí, v samých tunelech, až po sám Janov. V Janově jsem se konečně dostal na povrch země, a našel jsem tu kraj kupodivu kopčitý, což dává janovským ulicím průběh neobyčejně rozmarný; pustíte se dolů v naději, že tam dole musí být moře, a zatím najdete před sebou „salitu“ šplhající do záhadné výše. Ostatně jsou tu samé schody, výtahy, lanové dráhy, tunely a přemostění, dále spousta paláců, jež místo dvorů a zahrad mají samé portiky a schodiště běžící nahoru nebo dolů, což tedy je janovská specialita, a konečně přístav, přístav náramný, překypující, těsný a podivuhodný, kterého se nemůžete nasytit ani zblízka, ani z přenáramné výšky Castellacia. Je to přeplněný kravín, kde železné a dřevěné krávy jedna přes druhou bučí, pouští vodu, přežvykuje uhlí a železo, tlačí se, funí, přešlapuje, cpe se a vydává; jsou tu krávy zaoceánské, černé a červené, nažrané k puknutí, a krásné veliké plachetnice, a parní ovádi kroužící kolem těch velkých hovad, a bachraté vlečné čluny podobné spícím prasnicím, a komáří kocábky, rybářské plachetky, bílé paqueboty svítící mosazí, komíny, stěžně, rahna, matoucí houští stožárů a lan, přístav hojný a primitivní, bohatý a středověký jako celá Itálie. A tak už mi odpusťte, že toho vím o Janově tak málo; zapletl jsem se do této přístavní podívané, a vím jenom ještě to, že strážníci tu mají dlouhé kaftany a místo pendreků hole, že Janov měl v dějinách tuze špatnou pověst a že místo nebes jsou tu jen šňůry se špinavým prádlem; ulice pak jsou tak úzké, že člověk s košem na hlavě musí křičet, aby ostatní lid před ním vyklidil cestu. A ty mramorové paláce, ať se jmenují Doria, Balbi či Cambiaso, jsou dnes vesměs obsazeny bankami; ani nebudu vykládat, co si o tom myslím, ale tohle jsem našel všude. Ten osud čeká jistě i kostely; za postranními oltáři budou sedět pokladníci až po prokuristy, za hlavním oltářem pak sám pan náměstek ředitele; vrchní ředitel bude ovšem rezidovat ještě výš, na pravici Boha Otce všemohoucího.

Viděl jsem dále babylónskou věž, na níž se pletly jazyky pěti stoletím; je to milánský dóm. Zdálky to vypadá jako obrovský kus blejna antimonu, co krystalizuje v takových tenkých jehličkách, nebo jako nesmírný mramorový artyčok; každá jehlice, toť věžička nebo fiála, a když ji rozlousknete, má uvnitř plno soch a nahoře sochu, což vidíte, jen když vylezete na střechu; těch soch je jenom zvenčí 2 300, jak udává bedekr v cifrách vždy velmi umírněný, ale myslím, že nepočítá panáky, kteří jsou jenom v reliéfu. Je to jedno z největších pobloudění, jaké jsem kdy viděl, ale i vás to pomate svou extenzívní mánií; ty sochy sic nestojí za mnoho, opěrné oblouky jsou suchopárné, jehly a věžičky nesmyslné, ale je toho všeho tolik, že nakonec tě to načisto opřede svou fantastickou, bláznivou, bělostně přízračnou nestřídmostí.

Ale jsou tu také stinné, ctihodné a potěšující kostely, takový Svatý Ambrogio nebo Svatý Lorenzo, kde ještě toho zůstalo hodně mnoho po zrzavých Langobardech, jiné celé pomalované od sladkého Luiniho, jiné pěkně a přísně bramanteskní, ale to vše nemá co dělat s dnešním Milánem. Milán, nejlidnatější mezi knížaty italskými, si dává jaksi záležet na tom, aby byl malým Londýnem. Proto je tu tolik drožek, aut, zatracených bicyklů, hluku, bank, kolportérů, tramvají, mramorových záchodů, světelných reklam, lidí a frekvence a strážníků s černými přílbami, kteří vypadají jako pohřební zřízenci, a obchodů, houkaček, spěchu a všeho možného; lid je tu bezbožný, jenž nesvětí svátků a nedbá ani jiných tradic, jako lazzaronství a žebroty a malebnosti, ani nespí na chodníku, ani nevyvěšuje na ulici své špinavé prádlo, netříská do hovad, nešije boty uprostřed ulice, nezpívá barkaroly, zkrátka, nedělá nic pitoreskního; a vida, přece se tu líp dýchá, i když to není samý vzduch slavné minulosti.