Údaje o textu
Titulek: Řím
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Cestopisy I
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 23–25.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Řím

Bůh ví, raději bych psal o Rocca di Papa než o Římě. Rocca di Papa je takové malinké skalní hnízdo vysoko v albánských horách; po ulicích teče shora močůvka, ve které se válejí černé kozy a ještě černější děti, strašná spousta dětí; ulice, to jsou prostě schody, a domy, to jsou cosi jako černé kamenné buňky, jež – kupodivu – zdálky, z oken Vatikánu třeba, vypadají jako bílé kostečky cukru. To je Rocca di Papa. Ale Rocca di Papa nikoho veřejně nezajímá, Rocca di Papa není kulturní problém, a tedy vraťme se do Říma.

Machar našel v Římě antiku. To je divné. Co mne se týče, našel jsem tu hlavně barok. Koloseum je barok. Celý císařský Řím je zřejmě barokní. Pak přišlo křesťanství a učinilo naráz konec císařskému baroku. Následkem toho Řím výtvarně usnul; a probudil se až při první příležitosti, kdy mu povolil tuhý řemen, jímž ho utáhlo křesťanství, a kdy zase mohl rozkypět v novém návalu baroka, tentokráte ve znamení papežství. Papežský Řím je prostě pokračování císařského Říma, aspoň po stránce architektury; a snad teď napíši velké hlouposti, ale nechte mne při nich. Tedy řekl bych to asi tak, že tady v Itálii je, dejme tomu, dvojí vývojová tendence: římská, barokní, světová, katolická, ženoucí se za ohromnými rozměry, přepychem, dynamikou a vnějšností; a druhá, primitivnější, přísnější, lidovější, snad bych mohl obrazně říci etrurská, která se dostala k slovu křesťanstvím, vytvářela mozaiky, zalezla do katakomb, oprostila skulpturu i architektoniku, vyjadřovala se dětsky a intimně. Ale barokní tendence čas od času vždy propukala; zmocnila se v Itálii gotiky a obrátila ji v přeplněný, vykrajkovaný barok. Raná renesance je zase přísná, formově čistá reakce proti barokní tendenci, jež to vyhrála ve vlašské gotice. Ale plná renesance, to už je vlastně nové vítězství barokní ideje. A tak Řím pořád pracuje k baroku, barok je jeho mateřská řeč; a tož má Řím s antikou tak málo společného jako Mikulášská třída.

Ten pseudohistorický výklad dělám proto, abych se nemusil stydět, řeknu-li, že se mně Řím celkem nelíbí. Ani Forum Romanum, ani strašná cihlová rozvalenina Palatinu, aniž co jiného vyvolalo ve mně posvátné city; ty maniakální rozměry term a paláců a cirků, ta divná vášeň stavět pořád kolosálněji, pořád extenzívněji, to je ta pravá barokní posedlost, jež později hnala Pavla V., aby zkazil Petrský chrám. Katolictví si podává ruku s pohanským Římem césarů; a křesťanství, toť epizoda, kterou pomohl Řím překonat co nejrychleji.

Nejvlídnější v Římě jsou některé svaté malé kostelíčky: taková Santa Prassede, Santa Maria in Cosmedin, Santa Saba nebo i Svatý Kliment, kde je pochován náš národní patron Cyril. „Tumba di San Cirillo,“ povídal sakristán a ukazoval rozpuklou mramorovou truhličku v podzemí kostela, pokrytou několika otlučenými kameny. Na svatého je to až příliš jednoduché, zvlášť když si člověk vzpomene na honosné tumby papežů v Petrském chrámě.

K zvláštnostem Říma bych počítal kočky na fóru Trajanově; je to trávníček pod úrovní ulice, ohraničený mřížemi; uprostřed stojí Trajanův sloup, jeden z nejpošetilejších památníků světa, a kolem dokola polámané sloupy. Na těch sloupech jsem napočítal onehdy neméně než šedesát koček všech barev. Je to nádherný pohled. Šel jsem se na ně podívat ještě za překrásné měsíční noci; seděly zády k sobě a vřeštěly; byl to zřejmě nějaký náboženský obřad. I opřel jsem se o zábradlí, sepnul ruce a vzpomínal na domov.

I kočky mají svého boha, jemuž zpívají za měsíční noci: proč ty ne? Ach, nenašel jsi jej v palčivém světle jižního Hélia, ani v studené hýřivosti katolictví; snad, snad ti něco šeptal v čistotě Albertiho templu nebo v sladkém třpytu ravennských kostelíčků, ale nerozuměl jsi mu dobře. Neboť přese vše nemluvil česky.