Italie a naše revoluce

Údaje o textu
Titulek:	Italie a naše revoluce
Autor:	Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 46, č. 200. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	21. 04. 1938
Licence:	PD old 70

Když se Štefánikovi 21. dubna 1918 podařilo sjednat s italskou vládou smlouvu o utvoření samostatného československého vojska na půdě Italie, měla tam naše revoluce za sebou už kus veliké práce nejen organisační, nýbrž i vojenské. Od podzimu 1917 u všech italských armád pracovaly československé výzvědné oddíly, z nichž nakonec vznikl slavný »Výzvědný« 39. pluk. Italové poznali, že to myslíme s tím bojem proti Rakousko-Uhersku stejně opravdově jako oni. S počátku jim bylo divné, že se naši dobrovolníci nechtí spokojit s pracemi v týlu na opevněních, které jim tak ochotně nabízeli. Pro mladé lidi, kteří byli prosákli záští proti habsburské monarchii, takové nabídky byly pomalu projevem nedůvěry.

Italská legie byla nejmladší. Když se však přikročilo k jejímu budování, pak to mělo své dobré tempo. Prvá divise se čtyřmi pluky už v červnu stála na frontě jižně od Vicenzy. V té době ztratila svého prvého atamana, Jana Čapka, který padl v bojích na Plavě. Divise italské legie koncem června odešla do zálohy. V srpnu ji vidíme znovu v prvé linii mezi Adiží a Rivou, kde zůstala do řijna. Za tu dobu musila svést řadu urputných bitek a odrazit několik velkých ofensiv. Martello 29. srpna, La Palú 11. září a slavné chvíle úspěchů na Doss Altu 21. září, to jsou z hlavních, nejpohnutějších. V říjnu naše divise byla opět odvolána do zálohy, kde zůstala až do listopadu. Zatím Rakousko-Uhersko kapitulovalo, spojenci zvítězili.

V té době přikročilo se k přebudování naší divise v Italii v armádní sbor, kterému byl postaven v čelo generál Luigi Piccione. Tento sbor přehlédl v Padově počátkem prosince před odjezdem do vlasti prvý president osvobozeného státu T. G. Masaryk. Ale ani potom nebylo ještě klidno. Bylo třeba obsadit Slovensko a nakonec v roce 1919 postavit se na jeho jižní hranici proti maďarskému vpádu. Italský dobrovolnický sbor neměl celých 20.000 mužů a z těch na poli slávy zůstalo přes 600, vedle čtyřicetišesti, kteří se ocitli v rakouském zajetí a zašli rukou katovou.

Rusko, Francie, Italie, vždy to začínalo stejně zdola v lidu, mezi zajatci. Nejprve menší oddíly, které si získaly pověst neohrožených a vynalézavých vojáků, pak velkorysá a střízlivá akce politického vedení a konec byl železné divise, které nikde neselhaly a které si získaly úctu svých spojenců a uznání i u nepřítele. Byly to veliké doby. Čas je milosrdný. Dal zapomenout na zlé okamžiky, ale osvěžil také všechno to, co dýchalo silou a vírou. Tehdy italské velení mělo radost z našich vojáků a naši vojáci spláceli přátelskému temperamentu jižní krve upřímnou příchylnosti. Nebylo v žádné legii populárnějšího a milovanějšího spojeneckého velitele, jako byl na přiklad nezapomenutelný generál Andrea Graziani, který velel naší prvé italské divisi (přejmenované později na šestou).

I když se o tom neuvažovalo v nějakých širších strategických koncepcích, už tehdy každému z nás bylo jasné, že silná Italie bude vedle Německa nejdůležitějším mocenským činitelem ve středni Evropě, že to bude jedna z hlavních opor mlalých států v Podunají a na Balkáně. Italie zůstává západním sloupem celé mocenské soustavy v Podunají. Dnes tvoří štít před levou paží středoevropského jihu, zatím co jeho pravice je představována Československem.

Nikdy nezapomeneme hrdé Itálii, co učinila pro naše osvobození. Byla by to velká škoda pro oba národy, kdyby staré upřímné vztahy měly utrpět. Ať už je politické uskupení středoevropských států jakékoli, je jisté, že mezi Italií a Československem jsou geopolitické konstanty vzájemné mocenské závislosti. Ať už chceme nebo ne, tedy, pokud stojíme pevně na Krušnohoří a v Krkonoších, má to také svůj význam pro Brenner. Kdyby se změnila situace na Brenneru v neprospěch Italie, tedy bude také v Sudetách a Karpatech strategicky horší počasí. Silná Italie je zárukou stability středoevropských poměrů, stejně jako silná Francie a silné Rusko.

Italský národ za poslední tři roky prošel velkou zkouškou. Obstál znamenitě a dnes se objevuje na politická šachovnici evropské v plné síle, kterou nabízí světovému míru. Nová Italie, to je něco, co se nedá oddělit od italského vojáka, kterého naši před dvaceti lety naučili se vážit. Před dvaceti lety Italie pomáhala malým národům proti jejich ulačovatelům. Měli jsme tehdy společnou frontu, společné smutky a radosti. Budoucnost nemůže býti jiná. Osud Italie bude zítra osudem podunajských národů stejně, úděl Podunají bude také kusem údělu Italie. To musi být jasno jak na Vltavě, tak na Tibeře. Vzpomínka na dvacáté výročí společných bojů a věrné družby nutí, abychom o tom znovu důkladně uvažovali. Potřebuje to evropský mír a klidná práce světa, který souží můra války.