Inaugurační projev prezidenta republiky Miloše Zemana (2018)

Údaje o textu
Titulek:	Inaugurační projev prezidenta republiky
Autor:	Miloš Zeman
Zdroj:	hrad.cz
Vydáno:	2018-03-08
Licence:	PD CZ

Moje milá ženo Ivanko, moje milá dcero Kačenko, vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážení členové zákonodárného sboru, excelence, dámy a pánové,

předstupuji před vás podruhé s inauguračním projevem a považuji za správné, abych v první části svého dnešního vystoupení se pokusil zhodnotit, co se v uplynulých pěti letech podařilo, ale také, co se nepodařilo. A teprve poté ve druhé části bych vás rád seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce v dalším pětiletí.

Role prezidenta je dvojí. Chce-li mít prezident poměrně klidný život, stačí mu, aby plnil některé ústavní povinnosti, například jmenoval soudce Ústavního soudu nebo jmenoval členy Bankovní rady a podobně. V první části svého funkčního období jsem takto jmenoval předsedu Ústavního soudu a doplnil Ústavní soud na patnáct osob. V druhé části jsem jmenoval guvernéra České národní banky a doplnil Bankovní radu na sedm osob. Ale i když formálních povinností tohoto typu jsou desítky, zastávám názor, že prezident by si měl zvolit ještě další téma, které by ho provázelo celou dobu výkonu jeho funkce. Takovým tématem v mém případě bylo setkávání se s občany a jsem rád a musím za to poděkovat občanům, že účast na našich setkáních byla hojná a že naše diskuze byla velmi, velmi zajímavá.

Ano, 28. října každého roku vyznamenám mezi třiceti až čtyřiceti výrazných osobností, ať už z vědy, umění, sportu, podnikání, veteránů druhé světové války nebo například zahraničních osobností, z nichž bych rád připomenul alespoň jednu, Güntera Verheugena, protože tento člověk se výrazně zasloužil o vstup České republiky do Evropské unie. Zatímco v případě Ústavního soudu i Bankovní rady nebyly zásadní námitky vůči odborné erudici členů těchto institucí, v případě vyznamenaných se takové námitky objevily, ale to už je český folklor, a kritiky jsou většinou ti, kdo by žádné vyznamenání sami nedostali, protože by pro ně nebyl žádný důvod. Nicméně, co je to třicet nebo čtyřicet lidí ročně, když v České republice je množství lidí, kteří si zaslouží obdobné vyznamenání rovněž. A právě proto jsem byl velmi rád, že celých pět let jsem mohl navštěvovat kraje České republiky a s těmito lidmi se setkávat.

Vážím si těch hejtmanů, kteří vyhlásili soutěž o osobnost kraje v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, a rád jsem se s těmito osobnostmi setkával. Stejně tak, jako jsem se setkával s podnikateli nebo s představiteli příspěvkových a dalších organizací na krajské úrovni, s krajskými a komunálními zastupiteli a samozřejmě především s občany. Když jsem se připravoval na své dnešní vystoupení, prošel jsem si měsíční programy za posledních pět let a s překvapením jsem zjistil, že jsem absolvoval více než čtyři tisíce setkání. A tak je to dobře, protože prezidentský úřad je místem setkávání se. Prezident by neměl být uzavřen za hradbami Pražského hradu nebo za zdmi lánského zámku. A v těchto setkáváních jsem se mnohé naučil, a protože nejsem mlčící sfinga, také jsem občas něco sám říkal.

Snažil jsem se poznatky, které jsem získal, přenést mimo jiné na vládní úroveň, protože, jak dobře víte, podle ústavy má prezident právo povolávat si členy vlády a konzultovat s nimi jejich činnost. A protože ve většině případů jsem měl s členy vlády korektní až přátelské vztahy, jsem rád, že tato setkání byla oboustranně užitečná. Samozřejmě, že vedle těchto jednorázových konzultací jsme pravidelně v Lánech s mým expertním týmem realizovali setkání s ministry, která se týkala dlouhodobé koncepce jejich práce.

Dalším takovým tématem byla ekonomická diplomacie. Možná, že řeknete, že je to činnost šedivá a nudná, a snad i z hlediska publicistiky budete mít pravdu, ale jsem rád, že na mých cestách do zahraničí mě celkem doprovázelo osmnáct podnikatelských misí, kterých se zúčastnilo více než sedm set podnikatelů. Tyto cesty mají samozřejmě velký význam zejména tam, kde partnerská strana má takzvaný prezidentský režim, protože prezident prezidentovi nejlépe rozumí.

Nu a v tomto úsilí chci nyní pokračovat, protože bez kontaktu s občany, chcete-li dolních deset milionů, není prezident plnohodnotný. A prezident, který se považuje za součást jakési vyvolené elity, je jenom ornamentem na státní budově a ničím víc.

Vedle pozitivních věcí, které jsem ve své prezidentské funkci zažil a za které děkuji, byly i problémy, a nebylo by poctivé, se o nich nezmínit. Před pěti lety jsem upozornil na tři takové problémy.

Prvním z nich byla hrozba neonacistických bojůvek v české společnosti. Konkretizoval jsem tuto hrozbu ve svém projevu v Lidicích, kde jsem za neonacistickou stranu označil Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Dovolte mi krátkou terminologickou vsuvku. Občas se setkáváme s terminologií fašismus a fašistický, rád bych připomněl, že fašismus je specifický italský fenomén, který se lišil od německého nacismu například tím, že nebyl vyhraněně antisemitský, čímž ho vůbec neomlouvám. Ale víte, proč se u nás v minulosti téměř nepoužíval termín nacismus? Protože když si tento termín dešifrujete, tak je to nacionální socialismus, a protože minulý režim měl jako erbovní slovo slovo socialismus, bylo obtížně přijatelné, aby se vedle tohoto erbovního slova vyskytovalo i slovo nacionální socialismus.

Myslím si, že prezident by neměl příliš zasahovat do politické struktury, neměl by známkovat politické strany, protože nejsou strany první a druhé kategorie, stejně tak jako nejsou jejich voliči první a druhé kategorie, ale zde jsem učinil jednu výjimku, a jsem povinen ji zdůvodnit. Tímto zdůvodněním je skutečnost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti aktivně spolupracovala s Kotlebovou neonacistickou stranou na Slovensku. To znamená stranou, která výslovně schvalovala vyvraždění šedesáti milionů slovenských občanů a která schvalovala i vyslání Rychlé divize na východní frontu nebo potlačení Slovenského národního povstání. Kdo podporuje neonacisty, je sám neonacista. A Němci mají docela hezké přísloví, ‚spolu chyceni, spolu pověšeni‘. V každém případě platí, že s touto jedinou výjimkou jsem neznámkoval naši politickou strukturu, i když mohu vyjádřit radost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti nezískala žádný mandát, jak v krajských, tak v parlamentních volbách.

Druhým problémem, na který jsem před pěti lety upozorňoval, byl problém ekonomické kriminality. Jsem sice rád, že mezitím došlo k určitému pokroku, a že vliv ekonomických mafií zeslábl, nikoli však vymizel. Podpořil jsem v Poslanecké sněmovně zákon o prokázání původu příjmů a majetku, pouze lituji, že není aplikován ve větším rozsahu. Podpořil jsem i další kroky proti daňovým podvodům, jako je kontrolní hlášení nebo elektronická evidence tržeb. Ale bohužel u nás je stále ještě jedna velká skvrna, a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala. Chci upozornit, že se nejedná pouze o dnes před soudem stojící kauzu podivné privatizace OKD, ale že se jedná o daleko rozměrnější akci, protože podle odborných odhadů z OKD bylo dohromady vytunelováno sto miliard korun. Mimochodem, akcie OKD uvedené na burzu měly nominální hodnotu čtyři sta korun, a na konci klesly na hodnotu dvacet haléřů za akcii. Jak velký to podnikatelský úspěch, že. Ale na druhé straně ještě těsně před krachem podniku, který zaměstnává deset tisíc osob, Zdeněk Bakala inkasoval posledních šestnáct miliard korun na dividendách. A přitom jen tak mimochodem stačil okrást i nájemníky OKD o jejich byty. Dokud tento problém nebude vyřešen, vyšetřen, pak nemůžeme tvrdit, že v České republice velká ekonomická kriminalita je minulostí a že Viktor Kožený skrývající se na Bahamách nemá svého velkého nástupce právě v osobě Zdeňka Bakaly. Když jsem se ptal jak ministra spravedlnosti, tak před časem i nejvyššího státního zástupce, zda v této věci proběhne nějaké vyšetřování, padni komu padni, setkal jsem se s velmi rozpačitou odezvou. Mrzí mě to a budu na to upozorňovat i nadále.

Přecházím ke třetí a poslední části hodnocení minulosti, a to je pokus manipulovat českou veřejností. A svým způsobem mohu velmi snadno navázat na předchozí téma, protože noviny, jako je Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt nebo server Aktuálně.cz, jsou ve vlastnictví Zdeňka Bakaly. A tyto noviny nás každodenně poučují o tom, jak se máme chovat. Podle mého názoru novinář, který bere peníze získané tímto způsobem, by neměl mít naši úctu a neměli bychom ho brát vážně.

Samozřejmě, že kritika, která se týká mediální sféry, se nedá redukovat pouze na Bakalovo mediální impérium, a není to ani kritika pouze papírových médií. Je to například i kritika veřejněprávní České televize. Rád bych vám připomněl nedávnou studii Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která uvádí, že zpravodajství naší veřejněprávní, vyvážené, objektivní České televize bylo v minulosti výrazně ovlivněno její příchylností ke straně, která se jmenuje TOP 09. Budu předpokládat, že vzhledem k nedávným volebním výsledkům této strany se Česká televize napříště stane poněkud vyváženější. Nu a snažme se tedy, abychom dokázali rozlišit novináře, kteří hledají pravdu, od novinářů, kteří hledají senzace, a domnívám se, že patří úcta těm prvním a neúcta těm druhým.

Rád bych uvedl alespoň dva naprosto konkrétní příklady. Nejde o to, že občas slyším od skupin lidí, kteří zastávají svůj názor, že ti, kdo jejich názor nezastávají, jsou lůza. V tom případě si vždy připomínám Bedřicha Smetanu a jeho operu Braniboři v Čechách, kde je krásná věta, my nejsme lůza, my jsme lid. Ale myslím si, že mohu demonstrovat i dvěma dalšími konkrétními příklady, proč různé nátlakové skupiny považuji za nehodné úcty nikoli kvůli jejich názorům, ale kvůli tomu, že jsou zapouzdřeny ve vzájemném sebeutvrzování se, aniž by byly ochotny podrobit se argumentované diskuzi.

Tak tedy, prvním takovým příkladem je výrok jednoho komentátora, který rozdělil českou populaci na občany a obyvatele. Občané jsou ti, kdo mají správné názory a uvědoměle hlasují. Obyvatelé jsou ti ostatní. Nu a jako druhý příklad bych rád uvedl jednoho dalšího komentátora, který už po skončení prezidentské volby vyjádřil naději, že v nejbližších pěti letech zemře půl milionu mých stoupenců a že díky tomu bude voličská mapa za pět let poněkud jiná. Nu mně už to může být jedno, ale obludnost tohoto výroku je podle mého mínění dostatečným argumentem, proč nemám rád některé novináře, a ostatně oni nemají rádi mě, takže je to vzájemně naprosto vyrovnané. Tolik pokud jde o hodnocení minulosti.

A nyní k budoucnosti. Dámy a pánové, hodlám samozřejmě pokračovat v tom, co jsem dělal v minulosti, protože to pokládám za užitečné. Nicméně rád bych to doplnil dalším tématem, kterým jsem se částečně už v minulosti zabýval, a tímto tématem je občanská angažovanost, nebo chcete-li jinak, aktivní občanství. Nemám tím rozhodně na mysli občanské aktivisty, kteří si někdy léčí svůj komplex méněcennosti tímto způsobem. Mám tím na mysli participaci občanů našeho státu na věcech veřejných. Vidím zde tři základní dimenze. Dimenzi ekonomickou, sociální a politickou.

Pokud jde o ekonomickou dimenzi, možná, že víte, že jsem vždy obdivoval Tomáše a Jana Baťovi a jejich přístup k zaměstnancům. Oni jim mimochodem neříkali zaměstnanci, ale spolupracovníci. Baťa zaváděl osobní účty, na které připisoval zaměstnancům podíl na zisku, ale pozor, také podíl na ztrátě, bylo-li to nutné. Něco, jako je dnešní Profit sharing. Samozřejmě, že jsou možné i jiné varianty, mluvil jsem kdysi o americké metodě ESOP, Employee stock ownership plan. Mluvil jsem o německém zákonu Mitbestimmung Gesetz, který umožňuje participaci zaměstnancům, a chci věřit, že naše odbory se v budoucnosti této tematice budou věnovat více než dosud. Bylo by samozřejmě výhodné, aby to byla tematika, která by byla prospěšná pro obě strany. Zvýšení podílu na zisku by mělo být doprovázeno přinášením nových inovací, zvyšováním produktivity práce a přidané hodnoty. Nicméně onen baťovský model, ať už v jakékoli formě, by podle mého názoru měl v naší ekonomice mít silnější místo, než má dosud.

Pokud jde o sociální dimenzi, myslím si, že tady bych připomenul svoje mládí. Když jsem byl mlád, byl americkým prezidentem John Kennedy, a jeden z jeho počinů byly takzvané Mírové sbory. Američané je většinou posílali do rozvojových zemí a já se domnívám, že Mírové sbory bychom potřebovali i na našem vlastním území, aby podaly pomocnou ruku zejména v těch regionech, které to více než jiné potřebují. A byl jsem rád, když jsem byl informován, že už se připravuje zákon o dobrovolnictví, který bych považoval za účinnější, než je činnost některých, zdůrazňuji některých, neziskových organizací.

Nu a konečně třetí a poslední dimenze je dimenze politická, o ní již mluvím velice dlouho. Myslím si, že je poněkud bizarní, jestliže politici se vlichocují občanům, když se ucházejí ve volbách o jejich přízeň, a pokud tuto přízeň dostanou, tak na občany zapomenou. A přitom, jsou-li občané dostatečně kompetentní, aby rozhodli, kdo má vyhrát volby, proč by neměli být dostatečně kompetentní i k tomu, aby rozhodovali o dalších otázkách.

Existuje několik témat v této souvislosti, a já doufám, že během mého mandátu se podaří prosadit alespoň jedno, a sice přímou volbu starostů, hejtmanů a samozřejmě i primátorů. Mimochodem, existuje několik variant přímé volby, a já jsem vždy doporučoval variantu, která bude respektovat dvojí úctu, úctu k vítězi voleb jako politické straně nebo hnutí a úctu k osobnosti uvnitř tohoto hnutí nebo strany. To první je vyjádřeno volebními výsledky, to druhé je vyjádřeno preferenčními hlasy. Jinými slovy, hejtmanem, primátorem nebo starostou se podle mého návrhu stává ten, kdo dostal nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnějšího kandidujícího subjektu. Tím odpadá často uváděný argument, podle něhož takový starosta by byl pouze solitér, který by byl ve válce se svým zastupitelstvem.

Byl jsem vystaven kritice, že preferuji švýcarský model referend, se zdůvodněním, že nejsme Švýcarsko. Já bych to obrátil, chceme-li se stát Švýcarskem, musíme převzít některé jeho zákony a některá jeho pravidla. A myslím si, že ve Sněmovně už leží dlouhou dobu návrh zákona o referendu, který jsem rovněž podpořil, a je mi líto, že se tento návrh zákona neprojednává.

Jsem si vědom toho, že se bohužel asi nepodaří prosadit myšlenku takzvaného panašování, to znamená toho, aby si občané mohli sami sestavit kandidátku z nabídky kandidujících subjektů tak, jak je tomu v komunálních volbách. Podle mého názoru hlavní příčinou tohoto odmítání je strach. Strach některých politiků a politických stran z toho, že by tento model, pokud nemají na kandidátkách dostatek výrazných osobností, je přivedl k neúspěchu. Zatímco takto musíte volit stranu nebo hnutí jako celek a nemůžete kombinovat jednotlivé kandidátky.

Nu a poslední věc, kterou bych rád podrobil diskuzi, je povinná volební účast. Připomínám, že u nás byla za Masarykovy první republiky. Připomínám, že je v Belgii, v Lucembursku nebo v Austrálii, že to není nic nového a nic originálního. Ale opět platí onen strach, a chceme-li, aby tady bylo skutečně aktivní občanství, pak i povinná volební účast je jeho součástí.

Dámy a pánové, myslím, že jsem vás už dostatečně unavil, a proto mně dovolte, abych vám zcela na závěr, vlastně asi jako třetí ilustraci české žurnalistiky, uvedl server ihlas.cz, který nedávno vypsal anketu, kdy umřu. Bylo tam jenom několik set diskutujících a většina z nich se shodla na roku 2020. Chtěl bych vám proto sdělit, že jsem se rozhodl žít minimálně do devadesáti let, a pokud mě sem, do Vladislavského sálu, pozvete, bude mi potěšením se nejméně třikrát zúčastnit inaugurací svých nástupců.

Děkuji vám za vaši pozornost.