Inženýr Racek/VII

Inženýr Racek Irma Geisslová
VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Inženýr Racek
Podtitulek:	VII
Autor:	Irma Geisslová
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 61–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ohlaste mne panu inženýrovi.“

„Není doma.“

„Můj bože… kdy odešel?“

„Před chvilkou —“

„A kam?“

„Nemohu posloužiti, vašnosti.“

„Pro boha člověče, povězte mi, kde by mohl býti — nevíte oč běží.“

„Pán byl mrzut, nic mi neřekl.“

„Byl mrzut rozčilen? člověče nemůžete mi nikterak naznačiti cestu? běží o jeho život — slyšíte? o jeho život!“ Julie plakala. Měla ruce sepjaté, po nichž slzy kanuly.

„Vašnosti — mohlo by to být? on byl opravdu rozčilen. —“

„Pro spásu duše, v kterou doufáte —“

„Vašnosti — já vám věřím! račte odpustit, pán je doma… Dal se jen zapřít — pro každého, — byl tak mrzut, — račte vejíti — běží-li o život, snesu vypeskování.“

Julie vstoupila…

Inženýr povstal mdle se židle, — ani se již nezlobil, že sluha jeho příkaz zrušil. Ale jak poznal Julii, ucouvl o krok, svraštiv hrozivě obočí.

„Pane inženýre —“

„Co si ráčíte přát? —“

„Bohuši —“ vzkřikla Julie s divokým vzlykotem.

On, chladný a trpký, máchnul rukou. „K čemu ten divadelní výstup, paní Rubínová?“…

„Můj bože, jak mne to nazýváte, proč ta urážka?“

Inženýr se zarazil. Chytil se oběma rukama za hlavu. Ona pokračovala s úžasem a lítostí. „Co znamenalo to oslovení? snad nemyslíte vážně že jsem provdána? — —“

„Julie — — —!“

„Můj bože, vy jste věřil něčemu takovému, mohl jste věřiti? Och to mne bolí, to mne bolí!“

„Nejste Rubínovou ženou, — bylo by to možné? jste nezadána, — milujete mne dosud?“

„Vy jste o mne pochyboval — vy jste o mne pochybovati dovedl? ó, to mne bude do smrti, — věčně bolet!“

„Ne, nesmí vás nic bolet, Julie, mučenice moje zbožňovaná! o řekněte mi to ještě jednou, jste má, nejste Rubínovou ženou?“

Milenci plakali, oba usedavě. A přece jim bylo blaze v těch slzách. Našli se. Našli se zase po dlouhé, bolestné době. Cítili teprv nyní, čím sobě jsou, že jsou si drahými nad všeliké pomyšlení lidské, a že jejich láska je věčná.

Inženýr v cizině dostával listy od různých „přátel“ z Prahy, zvěstujících mu, že Rubín jest jeho nástupcem u slečny Zbraslavské.

Pověsti ty dotvrzovány velmi pravděpodobně. Posléze došlo určité oznámení sňatku, tištěné.

Inženýr pochyboval ovšem, ale přesvědčiti se — neměl času, či lépe neudělal si ho. Zatím věc pokročila a on si jí zhnusil. Uráželo ho to. Zde jednal jak jedině mohl jednati, Bohuš Racek. Byl hrd, a spíše trpěl, než by se byl uvolil, vznášeti se mezi pochybností a nadějí. Přestal na to myslet. Doufal je-li Julie nevinna, že přestojí láska její vítězně i tutu zkoušku, a jeho též. Nezklamal se, zvítězili oba. Cítili a to bylo přísahou jich srdcí, že buď jeho, buď jí, anebo žádného a žádnou. Byla to velká, hrozná zkouška ale když se shodli, byli šťastni jako bohové.

Pletichářem — zločincem byl zde Rubín, Racek chtěl ho ztrestati, ale Julie prosila za něho. Byl zločincem z lásky.

Když si milenci vše pověděli, děkoval jí on za tuto poslední blaženou chvíli. „Jsem smířen se vším, život dal mi více než jsem zasluhoval. Víte co se stalo, promrhal jsem jmění nejen svoje ale i jiných, hrozí mi odsouzení — ostuzené postavy těch nešťastníků provázely by mne výčitkami při každém kroku, — ne, to nepřežije Bohuš Racek. Nepřemlouvejte mne, Julie, bylo by to marné, úmysl můj je nezvratný. Mám čest svou, kterou si vzíti nedám, bez které žít nemohu. Přejte mi čestného odchodu z těch životních zápasů. Vždyť nemohl bych vám nyní nabídnouti své jméno, — nemohl, protože nechci, protože ctím vás příliš. Byl jsem majetný, nyní jsem bez krejcaru a bez společenského postavení. To jsou konečně zájmy podřízené, ale mne, Julie drahá, vypuzuje něco jiného ze života. Vy víte co. Jsem syt všech bojů. Zoufám nad poměry a budoucností svého lidu. Kromě vaší lásky nemá již nic ceny pro mne na širém světě. Vy víte jak jsem nešťasten a omluvíte mne — na úsudku jiných mi nezáleží. Nehodím se do světa. Stále hledám sebe sama a nenašel bych se do smrti. Bloudím, nerozumím si, ubijím své vlastní vlohy a když se šťastně na čas něčeho uchytím, jsem nešťasten a rozerván až se záhadnou radostí své vlastní štěstí zase rozbiju v střepy. Co se mnou, prosím vás? jsem k něčemu, troufala by jste se si vyhověti mi? Uvážil jsem vše, je čas skončiti.“

„Dobře,“ odvětila Julie ku podivu klidně, „ale dříve zbývá vám ještě jeden čin k vykonání usmrtiti mne.“

„Vás?!“

„Nu ovšem, což se tomu divíte? což myslíte, že smím a mohu žíti bez vás?“

„Avšak —“

„Že to bude těžká práce? jen hrdině můj Bohuši, jste mi to povinen, — rozumíte mi? povinen.“

„Julie, má milá, sladká duše, toho nedokážu toho nežádejte.“

„Také dobře. Bude tedy žena hrdinější nežli muž. Učiním to sama, zemru před vašima očima — přisahám vám!“

„Ale vzpamatujte se přec —“

Julie dala se do pláče. „Dosud mi nerozumíte, dosud mne nedoceňujete? a to je tak bolestné od vás! Jste tak sobecký nebo pochopiti neumíte, že vy a já jedno jsme? A myslíte-li to upřímně vskutku, chtěl-li byste zemříti beze mne, tedy mne nemilujete! rozvažte, Bohuši, tedy mne nemilujete!“

„Ach, nemyslím to upřímně, vytáčel jsem se jen, má drahá přítelkyně! Neodloučíme se od sebe, buď budeme oba žít anebo společně zemřeme. Toť jediné správné rozluštění. Ale teď vás dále budu trápiti svým zármutkem a svým zoufalstvím. Když zklamalo mne tolik způsobů práce — při obětavosti bezmezné, jak sloužiti, jak pomoci nešťastnému národu?

Vždyť musím se vysmát nadšené víře nezralých jinochů, kteří doufají, žeť to nějakým způsobem možné. Jsem jednotlivec, ale obraz celku, co mně se nezdařilo v malém, nepodaří se množství ve velkém. Naposled volil jsem způsob rozumný, snažící se o prospěch hmotný, ale tu nedopatření, — náhoda sklátí veškeré dílo v sutiny. Odkud nám lze očekávati obrat? Já tápám ve tmách, nikde světla nevidím. Mluvte vy, jste žena, jakých zázraků smí se nadíti láska, ta, jež nás víže k rodné zemi, k posvátnému jazyku, k nezadatelné národnosti?“

„Láska vždycky doufá, i nad propastí, i v smrti. A to proto, že nemůže uvěřiti v záhubu těch, kterým žije. Obětavosť národní nežádá rozum a souhlas. Pracujeme pro otčinu bez ohledu bude-li práce naše odměněna zdarem. Každá vypočítavost je vyloučena. Budeme se oháněti mečem, až nám jej smrt vymkne z ruky. Tím zažehnáme onen úpadek jehož se tak děsíte — nebudeť ho, budeme státi do vzdechu posledního na stráži, smrt naše — nemine-li nás, bude čestná. Jiného jednání láska k vlasti nepřipouští a čím je vroucnější, tím horlivěji budeme jednati a doufati. Omrzelost je nejen jedem, ale zločinem. Což nejsme lidé, nemýlí se člověk? máme zahrabati domněle mrtvého? Jakou jistotu měl Jungmann a vrstevníci jeho, když se podjali díla vzkříšení? Ale i kdybyste nebyl schopen víry, kdybyste nejevil žádné více naděje, lásku si ze srdce vyrvati nemůžete, a ta bude otčinu bránit i když se jí rozum vysměje, když celý svět prohlásí, že šílí. A není-li spásy v lásce, pak teprve není spásy žádné.“

Bohuš dlouho zíral Julii do očí, jež zářily, jako hluboké, hvězdnaté nebe. Vyřknul jedinou kratičkou větu: „Přesvědčila jste mne,“ a v té znělo heslo dalšího života a návrat k němu.

Přelíčení v příčině úpadku akciového průmyslového podniku, odbýváno za krátko, inženýr Racek hájil se sám a obhájil se skvěle. Nevinnost jeho dokázána přečetnými svědky, nezůstalo na něm stínu.

Opět docházely ho nabídky různých architektů, domácích a cizích, mohl jen voliti. On váhal. Čerstvá rána dosud byla rozjitřena.

„Cítil-li jste se prve vinným,“ radili mu přátelé. „zde naskýtá se vám příležitost, vše napraviti. Shromažďujte národní jmění sám a pak ho užijte pro všeobecnosť. Pracovati bez odporu jste povinen.“

Myslili tím na jeho blaho osobní, ale oblékli péči u obětavosť, aby jej získali.

On zatím psal verše a byl šťasten jako náboženský šílenec. Putoval celé hodiny s Julií na osamělých procházkách v okolí Prahy a žil poesii a lásce.

„Jak dlouho trvá, než pozná člověk sebe sama,“ doznával. „Teprve nyní našel jsem pravou cestu.“

Jindy ptal se Julie:

„Jaký význam přičítáte umění stavitelskému v Čechách?“

„Jako výtvarnému vůbec.“

„Viďte, že je umění slovesné důležitější?“

„Podobá se.“

„Neboť umělecké budovy v Čechách mohou se ocitnouti vlivem hrozných osudů, v rukou cizinců, pak budou pro nás skoro jako ztraceny. Ale v písemnictví je život, je naše národní tepna. Viďte, že se mám věnovati zcela literatuře, — když jsem nadán vlohami povolaného, že je poškozováním věci vlastenecké, kdo talentu svého nevyužitkuje?“

„Zajisté.“

„Avšak — — tu mi napadá, právě v této chvíli, Julie — když jsem se v oboru stavitelském též osvědčil, že bych měl i tohoto daru užiti? Já jsem povinen pracovati za dva.“

„Jak sám myslíte, Bohuši. Již nezbloudíte nikdy, již si rozumíte. Blahopřeju vám ku všem krokům.“

Stalo se. Mnohostranně nadaný ten duch nemohl působiti v oboru jediném. Aspoň ve dvou. A dostál oběma úkolům čestně.

Julie byla takořka částí jeho duše, provázejíc ho jako hvězda na pozemské pouti. Byli již svoji, — manželským poutem nerozlučně spojeni, když je kdysi za letního večera, — ve staré malostranské zahradě, — východ měsíce při obapolných vzpomínkách na vše zažité až k slzám dojal. Básníci zůstávají do smrti svým něžným srdcem, dětmi.