Idea státu rakouského

Údaje o textu
Titulek:	Idea státu rakouského
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František, Idea státu rakouského Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: J. Otto, 1907
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Idea státu rakouského

I. Národ č. 96, 9. 4. 1865.

Komu přemýšleti jest o dějinách i osudech státu Rakouského, tomu nebude lze na dlouho vyhnouti se otázce: má-li stát ten svůj zvláštní účel, své zvláštní určení a povolání, ježto by jej činilo jednotou a celkem a stanovilo také hned s předu a povšechně jak obor tak i ústrojí jeho? a tudíž je-li to nějaký organismus živý, jenž potřebuje k živobytí svému jisté míry hmoty a moci a jejího uspořádání vnitřního? - aneb je-li to pouhý konglomerat zemí a národův beze vnitřního ladu a skladu, jehož tvůrce byla náhoda, zdar mečový aneb (dle známého pořekadla) šťastné snoubcův úmluvy, a jejž toliko meč drží dohromady? Jinými slovy: je-li stát Rakouský, jak v minulosti, tak i za naší doby, nositelem a zástupcem jisté idey, ježto ukládajíc mu zvláštnípovinnost, činí se spolu zárukou jeho trvání, aneb visí-li toto také jen od náhody, od štědrosti přírody při nadání ducha jeho panovníkův a vladařův, od měnivé přízně bohyně Bellony a od nestálých choutek národův domácích i zahraničných?

Na otázku takovou, pokud mně vědomo, dávána posavad odpověď jen více méně mystická, od jistého rodu pochlebníkův, jimžto jak poloha země knížetství Rakouského, tak i krev dynastie Habsburské zdály se míti do sebe jakési zvláštnosti výtečné, zvoucí a oprávňující je ku panování nad světem. Nebudu se zaměstnávati vyvracováním domnění takového; znaje se poměkud v dějinách zemí těchto, nepozoroval jsem nikdy, že by někdejší „deserta Bojorum“ byla sama v sobě jevila tajemnou jakousi moc přitahavou, aneb žeby slavný rod Habsburský byl měl již ku př. ve XIV. století jakou čáku k tomu, co mu přineslo teprv století XVI. Ovšem že rod ten, jako i jiní, veden byl prozřetelností božskou ku panování nad zeměmi a národy rozličnými; to však dálo se cestou přirozenou, a nikoli působením nějakým snad polouzázračným. Jest to téměř obecná vada vědoucnosti nynějšího pokolení, že při uvažování politických útvorův doby naší obrací zřetel svůj vždy jen k západu a zapomíná příliš, jak ohromné bylo někdy působení východu v dějinách jak člověčenstva,tak i Europy zvláště. Vždyť veliké převraty světové přišly nám všecky od východu, z Asie, počna od velikého stěhování se národův až do usazení se vlády asiatské v zemích Řeckých, v kolébce naší civilisace. Pováží-li se, jak hrůzoplodná bývala někdy pověstná onano „vagina gentium“, o níž za našeho věku již ani slechu není, musí se uznati, že národové bydlící na východu Europy, větším dílem Slované, měli neméně velikou úlohu před sebou, nežli Romani a Germani a že provedli neméně důležitou missí civilisační, přemohše v boji více než tisíciletém konečně všecky ony, osvětě křesťansko-evropejské od jakživa odporné, ba nepřátelské živly, a učinivše je navždy neškodnými. Však o této věci šířiti se nebylo by zde na místě; chtěl jsem jen poukázati k tomu, že i útvor státu Rakouského bral původ svůj, aspoň prostředečně, z velikého ruchu, pocházevšího také z Asie, totiž z násilného vtírání se národu a panství Tureckého do Evropy.

Konečným pádem Konstantinopole r. 1453 nastala byla Europě nutnost, postaviti proti Turecké povodni hráz novou a pevnější, nežli se ukázala býti říše Byzantinská, od dávna mravně zpráchnivělá. Toť byla první a hlavní příčina ku povstání říše Rakouské (kteráž ovšem tohoto jmena ne hned užívala). Kdyby se bylo podařilo buďto Řekům cařihradským,buď mladému tehdáž Dušanovu carství Srbskému, buď konečně Matiášově Korvinově říši Uherské, vyhnati Turky z Europy zase: jsemť jist, že by národové trojí dynastie, uherské, české a rakouské, buďto byli nikdy dobrovolně nespojili se, aneb aspoň žeby spojení jejich bylo nemělo trvání stoletého.

Vím, jak mnohé okolnosti a příhody, jak rozmanité chtíče stavily se na odpor utvoření a ustálení nové té říše: vím ale také, že za konečný zdar a vítězství děkovati bylo ne tak zásluhám jednotlivých osob (jichž já ovšem popírati nechci), jako raději tomu, co věk novější nazývati zvykl silou věcí (la force des choses), čili potřebě nutné. Však i kdo nepřáli domu Habsburskému, přičiňovali se často ku pomoci jeho, jakožto náčelníka v boji proti společnému nepříteli, hrozivšímu záhubou veškerému životu duchovním,u národův západních; a když v kostelích křesťanských celé téměř Europy vznášely se prosby k bohu o požehnání a zdar zbraní domu Habsburského, bojovavších pod znamením svatého kříže proti půlměsíci, nabyly tím jak dynastie panující, tak i spolek zemí jí poddaných, zasvěcení svého na dlouhé věky.

Ochrana proti Turkům bylo tedy první společné interesse i povolání, ježto poutalo národy a panovníky říše Rakouské na vzájem. K němu měly popředně směřovati snahy spolkustátního, dle něho mělo co nejvíce možné zřízeno býti ústrojí jeho vnitřní; v něm zračila se, ať tak dím, první idea vznikajícího státu Rakouského. Za více než dvoustoletého trvání jeho zapustilo spojení pod jednou dynastií tak hluboké kořeny do života národův různorodých, že odolati mohlo nehodám časovým, i když onano idea počala tratiti moc a působení své, an věk nový nové vždy přivodil interessy a potřeby. Mezi mocnostmi západní Europy bývali papežové Římští vždy nejvěrnějšími spojenci a pomocníky domu Rakouského v boji proti hrozící od Turkův pohromě. Příčin a okolností vykládati netřeba, jsouť na snadě pro každého. Ale poměr tento, neméně nežli španielské vychování panovníkův Rakouských, dal k tomu podnět, že mocnáři obojí, císařové totiž i papežové, stáli věrně k sobě, i když nastalo roztržení církve křesťanské západní; ono pak nastalo, protože papežové zásadou autority javše se vyměřovati čáru, kam a pokud vědoucnost a vůle lidská kráčeti by měla, usilovali udržeti, zastaviti a tak říkaje zamraziti je na tom stupni vývoje, kteréhož dosáhly byly v XV. století; naproti čemuž valná křesťanstva část odhodlala se kráčeti návodem rozumu svobodně dále, třebas ani nevědělo se, kam cesta dovede. Proto když následovaly půtky o náboženství, jimižto západní Europa v XVI. aXVII. století zmítána byla, panovníci rodu Habsburského stali se hlavními hájiteli zásad z Říma hlásaných.

Takto záhy počala se dvojiti úloha státu Rakouského: s jedné strany bylo mu hájiti křesťanstvo před návalem mahomedánství, s druhé zamezovati pokrok tak zvané reformace církevní. Solidárnost zásady autoritní v oboru jak církevním, tak i státním, ba i vědeckém, nesla to s sebou, že Rakousko po celá století (vyjímaje krátkou dobu Josefinskou) uzamykalo a ohražovalo se proti pokrokům ducha novověkého, jak v církvi a ve vládě civilní, tak i ve vzdělanosti a osvětě vůbec; autoritou vyměřovalo se národům, pokud a co věřiti a jak každý smýšleti a chovati se měli; censura i policie starala se o to, aby rozum i vůle lidská nikde nevyšinuly se z kolejí předepsaných. Podstata i hlavní známka systemu takového byla pouhá negace: aby duch nezbujněl snad nebezpečně, držán jest ve všem přísně na uzdě; stromu vědoucnosti a působnosti lidské nedáno vyvíjeti se a růsti dle přírody, ale jako někdy v zahradách francouzských, jen pokud dovolovaly zahradníkovy provázky a kleště. Takto nadlouho svírán jsa duch, musel konečně buďto zakrsati a hynouti, aneb mocí svou vnitřní protrhnouti vazby, vymaniti se a nastoupiti dráhu pokroku. Kterak převrat takový udál se v Rakousku velikýmibouřemi roku 1848, jest ještě u všech vrstevníkův našich v živé paměti. Od té doby přestala onano negace a reakce býti hlavním pravidlem i vodítkem vlády Rakouské, ačkoli za ministra Bacha zdálo se některý čas, jakoby tato chtěla vrátiti se k ní zase; neboť vedle zásady autority (kteréž ovšem v každé jakékoli společnosti lidské vždy a naprosto bývá potřebí), uvolněno bylo již zásadě rozumu a vůle lidské v té míře, a vliv i působení ducha novověké osvěty stalo se bylo tak mohútným, že návrat do minulosti nemohl býti nežli zdánlivý a dočasný toliko.

Když tedy říše Rakouská přestala býti štítem ochranným jak proti Osmanstvu v sobě zakrsalému a jem nesvorností vlád křesťanských podnes v bytu zachovanému, tak i proti duchu a zásadám osvěty novoeuropejské, líčeným a zamítaným v listině na slovo vzaté doby nejnovější: přestalo-li také a ztratilo-li se i zvláštní jeho povolání, jeho idea i účel, ježto ve skutek uvesti a vyplniti nynější Rakousko má, i jen ono samojediné vyplniti může? či nastala již ta doba, kde různorodí národové Rakouští, nemajíce společného interesse ani společného účele, mají a budou starati se jen každý sám o sebe, a zůstávati po spolu jen pokud křehkou železa mocí pohromadě udržováni budou?

Odpovědi na otázku tuto za našeho věkudávají se, ač ne vždy na hlas, rozličné. Mnozí, přemnozí, zvláště cizozemci, zapírají naprosto jakékoli zvláštní povolání státu neboli říše Rakouské co jednotného celku: a poněvadž Rakousko po tak dlouhé časy okázalo se býti jen štítem reakce v Europě, proho zdá se jim, žeby dobře bylo, kdyby celek ten rozpadl se zase v původní své částky. Jiní přiznávají sice státu Rakouskému jisté zvláštní účely a povolání, ale různí se v ustanovování a pojmenování jejich: jedněm má Rakousko býti mocí ochrannou katolicismu jak vůbec, tak zvláště na východu Europy, kdežto jiní požadují od něho uznání rovnoprávnosti všech řádných náboženských konfessí; jedni dávají mu za úlohu, šířiti moc a kulturu německou na východ, jiní ukládají za povinnost v nynější době, kteráž nenevhodně sluje dobou národností probuzených, uskutečniti v lůně svém zásadu rovnoprávnosti všech národův. Konečně jest i strana, nyní sice mlčící avšak neodříkající se, která považujíc vše, co teprv od roku 1848 se dálo, za nešťastné poblouzení, touží a očekává návratu do starých kolejí absolutismu zase, aby obnovily se blahé doby víry a poslušenství, kdežtoby dopřáno bylo tu hierarchii, tu vysoké aristokratii, tu vojenským náčelníkům, tu bureaukratii, provoditi vůli svou pod štítem a jmenem panovníkovým. Rakousko mělo by státi se nějakým Eldoradem těchto tříd,ježto trpíce v jiných zemích čím dále tím větší ujmy, upírají k němu zraky své, co [ku] poslednímu útočišti.

Skoumejme nejprv, jaké vyhlídky do budoucnosti má strana posledně jmenovaná. Nelze zapírati, že jak nyní věci stojí, její tužby a naděje daly by se uskutečniti na čas; nebylo by k tomu tuším více potřebí, nežli pouhého kommanda shůry. Nicméně nevěřím, žeby našel se mezi státníky našeho věku, kdo by radil ku pokusu takovému. Nemyslím sice (nehledě ani na svaté státoprávní závazky), žeby radě takové ve Vídni odpovědělo se tak, jako v Paříži odpovědělo se radě Polignacově; jsem přesvědčen, že ví se i ve Vídni dobře, kterak ku provedení a udržení toho skutku především potřebí bylo by známého Montecuculského nervus rerum gerendarum, který při státním dluhu třímilliardovém, při napnutých do výše již téměř nesnesitelné daních a poplatcích, a při ročním deficitu 50 až 100millionovém nesnadně dal by se zjednati. Avšak i bez ohledu na moudrost neb nemoudrost státnickou dá se tvrditi, že starý onen patriarchální absolutismus, též jako feudalismus, již se přežili a stali se v Europě novověké naprosto nemožnými, any usychají čím dále tím valněji všecky kořeny v životě národův, jimiž nabývali síly životní. Ve veřejném mínění veškerého vzdělaného světa stal se za naší doby pokrok nepopíratelný k lepšímu. Ačkoli důležitý a podstatný rozdíl mezi „svobodou“ a „panováním“ nezdá se ještě býti dosti na snadě mnohým nejen osobám, ale i celýmnárodům, předce již umlkají co den více onino filosofové, kteříž učili, že jako ponětí dne, světla i tepla jen za protivou noci, tmy a chladu nabývají významu a obsahu svého, tak že ani svobody nemůže býti tam, kde není poroby co protivy její, a že otroctví jedněch jest i musí býti přirozeným podkladem a podmínkou svobody druhých. Ba chvála bohu! důstojenství člověka nabylo za naší doby již tak všeobecného uznání, že již ku př. ve společnosti vzdělancův nikdo netroufal by si tvrditi opravdově in thesi, žeby člověk jakýkoli rodil se co pouhá věc a co majetek někoho jiného; ježto hordy ony bělochův, kteréž zastávaly řeči takové in praxi mečem v rukou, dodělávají právě nyní v jižných krajinách Amerického soustátí. Pravda ta, že lidé všickni, bez rozdílu plemen, vyznání a stavův, jsou synové jednoho otce na nebesích, jest jedna z nejušlechtilejších známek a stránek nauky křesťanské; i ačkoli ona přijmutím do lůna církve národův zpupných, loupežných a výbojných bez odřeknutí se chtíčův pohanských, utrpěla zatemnění více než tisícileté v myslech valné většiny křesťanstva, předce nedala se nikdy udusiti a umořiti cele, alejako každé símě živé nepřestávala domáhati se zrůstu vždy mocnějšího, někdy i podporou všelikých sekt kacířských, až jí posléze filosofie francouzská XVIII. století nejplatněji dopomohla ku konečnému skutečnému vítězství. Všeobecné panování té pravdy, že v celém pokolení lidském není podstatného rozdílu jiného, nežli co do stupně vyvinutí duševních jeho sil, a že člověk nikde není aniž může býti pouhým nábytkem, dobytkem nebo majetkem jiného, ale že všude jest osobou, obdařenou od boha rozumem a vůlí a odpovědnou mravně za všecko své chtění a činění - panování této pravdy, pravím, nabylo v posledních těchto létech důležité sankce také na východu Europy, vymaněním a osvobozením ruských mužíkův, i uvedením jiných velikých reform ve smyslu novověké osvěty do říše carovy, takže předvídati jest bezpochyby, že než jedna generace, národ Ruský, posud téměř jen passivný, vystoupí co mocnost aktivná na dějiště světové, a to ve smyslu staroslovanské demokratie. Do podrobného této věci odůvodnění nemohu se zde pustiti, ano by mne vedlo příliš od cíle. Chtěl jsem jen dokázati, že těm, kdo ještě kochají se nadějí na návrat doby starého absolutismu a feudalismu, tratí pod nohama půda čím dále tím valněji, a že formy tyto vládní stávají se čím dále tím určitěji pouhým anachronismem,nenalezajícím více ni podpory ni života v duchu věku našeho. Chtěl jsem dáti na srazuměnou, že marná jest všeliká naděje na trvalý opět prospěch starého absolutismu, při zjevení a zmáhání se ducha novověkého i křesťanského pospolu; že absolutismus onen jen tam dařiti se může, kde panuje víra o člověčenstvu věčně nedospělém na rozumu a vůli a potřebujícím poručníkův s hůry: že ale víra tato hyne vůčihledě ve všech světa končinách, a že pro víru zemřelou mezi lidmi nebývá více z mrtvých vstání. Proto však ještě nejistím, žeby uvedení absolutismu jiného spůsobu a ve formách posavad nevídaných také již nemožným se bylo stalo: ale další rozjímání této věci bylo by zde nemístné a ještě bez praktické potřeby. Jak nyní věci stojí, jsemť aspoň přesvědčen, že nenajde se ve Vídni státník tak „genialní“, jenžto by se pokusil o vytrhnutí let 1848 až 1865 z života národův rakouských a o přivštípení tohoto k roku 1847 zase v bývalé jeho podstatě a formě. Tím ale klesají spolu také vyhlídky neboli chance těch, kteří rádi by ukládali státu Rakouskému za úkol panování strany jedné nad druhými v ohledu církevním a národním, t. j. panství církve katolické a národnosti německé. Jakož není pána, kde není služebníka, tak i panování jednoho živlu církevního neb národního dalo by se uskutečniti jen násilnýmpodrobením ve službu živlův ostatních. Jestliže ale násilné podrobování jednotlivých osob fysických příčí se proti citu spravedlivosti, ovládajícímu veřejné mínění nového věku, muselo by podobné nakládání s osobami mravními, totižto spolky náboženskými a národy celými, urážeti tím více ducha humanity a pravého křesťanství, a dalo by se provesti jen tam a potud, kde a pokud osoby ty vedly by život duchavně tak otupělý, že by ani ku povědomí přirozeného práva svého vznésti se neuměly. Jináče potřebí bylo by k udržení prostředkův násilných především opět onoho nervus rerum gerendarum, o kterémž víme, že se ho státu našemu více nežli čehokoli jiného nedostává.

Ale pomina zásady rovnoprávnosti církevní, kteréž i v jiných státech mimo Rakousko ve stejné míře se upotřebuje, i v Rakousku samém nevalný odpor se klade, obrátím se již k rovnoprávnosti národní, ježto dotýká se státu našeho u větší míře, než kteréhokoli jiného, a stává se také příčinou a předmětem sporův živějších a rozsáhlejších.

II. Národ č. 99, 12. 4. 1865.

Zásada rovnoprávnosti národův jest rovně tak stará, jako nauka přirozeného práva vůbec; pramen obojího jest ono vrchoviště, z něhož plynou i mravnost i právo, přikázání totiž do srdce lidského hluboce vštípené: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“. Stáloť to arci zápasy kruté a mnohověké, nežli božská tato jiskra v duši člověka vzkřísila i roznítila se v té míře, že mohla postaviti se v rovnováhu a odolati přirozené také v lidstvu hovadnosti, t. j. egoismu surovému a všepožírajícímu. Proto také stalo se, že právo soukromé, čili bych tak řekl, meziosobní, došlo dříve uznání a platnosti všeobecné, nežli právo mezinárodní, ano pouhé hmotné násilí rozhodovalo po věky a rozhoduje s většího dílu až podnes mezi národy. V pokroku civilisace utvořily seovšem i v tom oboru zásady práva, ježto došly za našeho věku všeobecného uznání: ale dějinný ten skutek, že původně národ každý míval svou zvláštní vládu pro sebe a byl tudíž státním celkem zvláštním, měl to za následek, že právo mezistátní a mezinárodní považováno po celá století a považuje se s většího dílu až podnes za identické, za jedno a totéž. Avšak pokroky centralisace i decentralisace světové spůsobily to již dávno, že ponětí „stát“ a „národ“ přestaly býti jedno a totéž, přestaly dopadati jedno na druhé a krýti se na vzájem; neb nejedeu národ rozdělil se na více státův, a nejeden stát zahrnul do sebe více národův. Také feudalní smysl slova „národ“, značivší někdy jen politicky oprávněné obyvatelstva třídy a vylučující z něho lid obecný (v Uhřích) a chlopy (v Polsku), stal se anachronismem od té doby, co v celé již tuším Europě zrušen stavovský schematismus a položen mezi starobylosti.

Nejnověji pak počal slovům „národ“ a „národnost“ (nation et nationalité) podkládati se smysl ještě jiný, zvláště na západu Evropy, kdežto „národem“ sluje onen živel ve státu, který někdy, pokud panovali Ludvíkové XIV. s heslem „l’état c’est moi“, nazýván byl obyčejně jen „věrnými poddanými“; „národností“ pak značí se snaha oněch poddaných, nabyti a požívati práv politických.Ve smyslu tomto berou se ona slova také ve známých listinách nedávno prošlých v Paříži a v Římě (8, pros. 1864). Netřeba však mnoho důkazův, že to zmatek jest ve ponětích, udržovaný ovšem na jistých místech zoumysla, o němž ale přáti jest, aby pominul aspoň v oboru vědeckém. U nás užívá se pravěji slov těch ve smyslu jejich genetickém a původním, hlavně ohledem na rozdíly jazykové.

Že cit, povědomí a platnost zásady národnosti, ve smyslu dotčeném, za našeho věku zmáhá se a roste ve všech koncích a krajích vzdělaného světa, to jest pravda, kteréž již nepopírají ani přátelé, ani nepřátelé. Pokroky v mechanice a chemii zjednávají duchu lidskému vždy většího vítězství a větší vlády nad přírodou. Zvláště parochody a telegrafy, přemáhajíce přirozené překážky prostory spůsobem téměř zázračným, sbližují všecky národy, všecky vlády, všecky vynikající duchy celého vzdělaného světa k sobě vespolek, a usnadňují jejich mezi sebou obcování, téměř jakoby pospolu byli a pohromadě, takže vzdělanstvo veškerého oboru zemského stalo se již jako jedno jediné publikum, a že city a myšlenky projevené na jednom konci světa prolítají co nevidět všecky rozličných krajin prostory, a nalezají okamžikem ohlas a soucit aneb odpor u všech národův i všech vrstevspolečenských. Jest to zjev oné veliké centralisace světové, o níž mně již často nahodilo se mluviti veřejně. Ale nestihly onen duch, jenž uložil světu zákony věčné, pojal mezi ně také zákon polarity, aby udržela se v něm rovnováha a směr jednostranný aby nevyvrátil ho z kolejí předepsaných. Proto čím více všecko sourodé se pojí, tím více různorodé se odstrkuje; čím více národové dohromady se stýkají, tím více spatřují, pociťují a uznávají také přirozené rozdíly své, a čím valněji působí s jedné strany moc jednotící, tím rázněji budí se na druhé straně odpor proti ní. Směle dá se říci, že uniforma všehomíra nebyla i nebude nikdy přikázáním božím. Protož i zásada národnosti má i přidrží úlohu svou v oekonomii světa na věky, a všecko lidské horlení i brojení proti ní bude vždy jen jako foukáním proti větru; může sfouknouti tu i tam drobty nepatrné, ale proti spoustám větším ukáže se vždy a všude býti málomocným. Zásada ta jest ještě jen v počátcích valného svého působení, a konce jejího nelze předvídati oku smrtelnému.

Neníť to planá otázka, zdali národnost ve smyslu dotčeném (pokud totiž rozdíl jest mezi národem a státem), má do sebe skutečnou realitu, aneb je-li pouhým toliko pomyslem, jalovou abstrakcí? A když, jakož doufám, nikdo zapírati nebude reality její, slušíptáti se dále: je-li každý národ, co do celku svého, jakousi mravní a právní osobou, čili není? Za to mám, že aspoň mezi mysliteli nebude ani o tom odporu. Národové jako ku př. Čechové, Poláci, Madaři, Němci atd. jsou skutečné reality, jsou celkové zvláštní a živí, mající každý své povědomí, své chtění, své společné interessy, a tudíž i povinnosti a práva: jsou tedy skutečné osoby mravní a právní. A nikdo nebude zapírati, že ku př. Němci, žijící ve státech Rakouském, Pruském, Ruském i Francouzském, mají své společné interessy národní, o nichž trvati mohou v ouplném a přátelském souhlasu, třebas by vlády jejich, a tedy státové jmenovaní, hádali a sápali se mezi sebou až do krveprolití.

Že pak nauka o právu mezinárodním ve smyslu tomto kmenovém ještě není vzdělána, připisovati sluší okolnosti té, že dosavadní vzdělavatelé její, Angličané, Francouzi, Holandčané, Italiani a Němci, živi byli v zemích, kde ponětí národu a státu splývala více méně v jedno, že v Rakousku duch iniciativy oboru naučném před r. 1848 nejevil se leda ve filologii slovanské a poněkud i v tak řečených sciences exactes, a konečně že zásada národnosti ve smyslu našem objevila se teprv za naší doby co živá mocnost, povzbuzena byvši poprvé valně v boji národův proti Napoleonovi I. a vystoupivši na dějiště světasilou převládající teprv r. 1848. Takéť, pokud mně vědomo, sjezd Slovanský v Praze téhož roku byl první veřejný sbor vzdělancův, který pojednával o ní, a zvláště o zásadě rovnoprávnosti všech národův ex professo, a uznal i vyznal spolu veřejně, že stát Rakouský za naší doby má povolání, sloužiti jí za hlavní jeviště a za vzor.

Také již toho léta počalo se jednati o pravdě té v zemích Rakouských dosti hluěně, a ku př. ministr Bach byl mezi prvními, kteří na sněmu říšském ve Vídni krásná o té rovnoprávnosti pronášeli slova, ačkoli k vykonávání předpisův jejích jen na mále byl ochoten. Nicméně zásada ta dle smyslu a učení našeho přijata byla tehdáž do programu ministerského, z něhož pak vytratila se pomalu zároveň s jinými zásadami liberalními, když za potřebnou pokládána zase vláda více méně absolutní.

V době tak řečené Bachovské zásada rovnoprávnosti národní nezapřena sice nikdy výslovně s hůry, ale zásada jiná, s ní neshodná, ba přímo jí odporná, nabývala jak v theorii tak i ve praxi vždy valnější platnosti: bylať to zásada o šíření německé kultury na východ. Kdyby se jí rozumělo bylo upřímně, a kdyby hlasatelé nauky této podobali se byli apoštolům, přijavším ducha svatého s hůry, abyhlásali evangelium všem národům jazyky jejich přirozenými (viz Skutky apoštolské v kap. 2), nebylo by hrubě co namítati proti počínání jejich, ba mohlo by tytýž i se vděčností přijímáno býti: ale zpozorovaly to hned i děti, že to byl pouhý eufemismus, zakrývající snahu, povýšiti národnost německou na to místo, kdežto by nejen panovala národnostem ostatním v Rakousku, ale málo po málu i podrývala je a připravila konečně o život jejich. Mělať zajisté veškera kultura, t. j. veškero duchovní vzdělání, a tudíž i veškeren národní život, přivázán býti výhradně k jazyku německému, po čemž následovala by cestou přirozenou dříve nebo pozděj i smrt národností jiných. To mohlo nezdáti se křivdou a bezprávím, pokud národové někteří neměli do sebe vědomí a života národního, pokud nepokládali národní bytnost svou za něco milého a žádoucího, pokud nemínili zachovávati a brániti jí: ale za našeho věku, kde procitují jeden po druhém národové sebe zanedbanější a ospalejší, jakmile kouzelný prut novověké osvěty jich se dotýká, trýznění a vražda národností stává se hříchem neméně do nebe volajícím, nežli trýznění a vražda kteréhokoli rozumného útvoru božího.

Či snad národové nemají přirozeného práva k zachování sebe? Vždyť mají povinnost vzdělávati se, to jest křísiti a rozněcovati jiskrubožskou v sobě; a od té povinnosti nikdo na světě nemá moci dispensovati jich. Vzdělání mysli bez vzdělání řeči jest holý nesmysl, a ušlechtění jazyka jest podmínkou ušlechtilejšího života duchovního. I poněvadž povinnost bývá spolu matkou práva (viz Vattel, Droit des gens, Préliminaires, § 3), tedy my, majíce povinnost, vzdělávati jazyk svůj, kteréž povinnosti nikdo nás zprostiti nemůže, máme i právo, činiti tak, a nikdo nemá protiviti se tomu, ani klásti nám v tom překážky. Zachování a vzdělávání národnosti jest přikázání a zákon mravní, kterémuž nemůže derogovati nižádné přikázání positivné.

Konflikt práva i povinnosti, který ve právě soukromém čili meziosobním a právě státním naskytuje se skutečně, je-li možný také ve právě mezinárodním? Osoba fysická ku př. má povinnost i právo, šetřiti a zachovati život svůj, a předce ukládá se jí někdy zase povinnost, jíti do boje a obětovati tam život svůj za vlast, za obecné dobré: může-li podobně žádati se, aby národ některý zapřel se sám a obětoval se za jiné národy? Ať rozhodnou otázku tu národové dle pravidla: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň,“ odpověd jejich nebude pochybna. Však ještě nenašel se ten filosof, kterýž by byl tvrdil, že národ ten neb onen, z lásky neb z úcty k národu jinému, povinen byl oddati se na smrt. Nyní položíme-li následující praemissy:

1. ve státu Rakouském panovati má právo a zákon (t. j. vůle veškerenstva státního), a nikoli hmotné násilí aneb libovůle jedněch nad druhými;
2. stát Rakouský skládá se z národův různorodých;
3. žádný národ nemá práva nad národem jiným, aniž má neb může užívati tohoto co prostředku k oučelům svým zvláštním:

tedy nevidím, kterak by z nich bez makavého paralogismu, vyvoditi se dalo co jiného, nežli zásada rovnoprávnosti národův v Rakousku. Kdo staví se zásadě té na odpor a popírá ji i theoreticky (jakož činili Uhři r. 1848, dříve nežli, nedlouho před katastrofou u Világoše, přiznali se k ní v Segedině v červenci 1849), musí vyvrátiti především praemissy tyto buďto všecky, nebo kteroukoli z nich; aniž na tom záleží, ve kterém pořádku ony se kladou. Kdo ale uznává zásadu v theorii, a protiví se provedení jejímu ve praxi: jakým jmenem má nazýván býti mudřec takový?

Nesmíme bohužel tajiti se tím, že odpor proti zásadě rovnoprávnosti ve praxi nepochází jediné od oučastníkův vlády říšské i zemské v Rakousku, ale že jeví se ještě krutěji v duchu a smýšlení některých národův proti druhým: potkáváme se s takovým dosti valně zvláště u Němcův a Maďarův, a poněkud také u Polákův a Italianův. Poněvadž působenídvou posledních v ohledu tom méně mocné jest a obmezené u Italianův na přímoří Adriatické, u Polákův na částku Haliče toliko, nebudu na tomto místě obírati se s nimi zvláště. Ke všem těmto národům dá se obrátiti zároveň slavně známá průpověď: „Bláhoví? chcete svobodě, a nechcete právu a spravedlnosti!“

Nezapírám, že Uhři mají právo těšiti a chlubiti se téměř tisíciletým trváním ústavy zemí svých a zasazovati se o další její zachování, ač v okolnostech a formách časem poněkud změněných: ale ani neohlédaje se k otázce, byla-li ústava uherská hned od počátku původu maďarského nebo-li slovanského, přál bych aspoň, aby v Uhřích nezapomínalo se až příliš na dvě věci významu velmi důležitého: nejprv na nesmírné oběti, přinášené ze zemí koruny České po celá dvě století (XVI. a XVII.) na obranu koruny Uhenské, když koní chvosty panovaly na hradě Budínském, - tehdáž jeden ze sněmovníkův českých ptal se, ovšem bláhově, stálo-li celé to království Uherské za tolik, co jen z Čech na zachování jeho vynaloženo bylo; - a druhé, že zásada rovnoprávnosti národní nenacházela v nižadné zemi dokonalejší platnosti a garantie, nežli právě v Uhřích po všecka ta století, pokud panovala v nich stará ústava i pokud jazyk latinský byl jim jazykemdiplomatickým, úředním a školním; skutečné nebezpečí zastihlo ústavu tu teprv od té doby, co jí odjata základní tato její podpora. Věru málo kdo bude zapírati, že by neblahé události v zemích koruny Uherské r. 1848 byly se předešly dekretem Segedínským, ode mne již dotčeným, kdyby on jen před oným rokem byl nalezl své netoliko prohlášení ale i skutečné provedení; neb vyšed teprv jakoby post festum a k tomu ještě tak říkaje in partibus infidelium, nemohl míti vlivu a působení žádného. Takéť po vydání diplomu říjnového 1860, když vrácena Uhrům aspoň částka dávné jejich autonomie, nespomenuto si na neplatné ony dekrety, a zavedeno nejen do ouřadův a škol, ale i do veškerého ústrojí státního zase výhradné panování samospasitelné maďarčiny. Jaká od té doby nucení, jaké zpupnosti a křivdy se dějí ku př. Slovákům, netoliko v úřadech, ale i v životě společenském, zvláště od národních renegatův některých, nepotřebí zde r vykládati, ano jest dosti obecně známo. Zoumyslná i strojná tato maďarisace jest v těle říše Rakouské vřed bolavý a velmi povážlivý: nebude-li brzy uléčen, uvede zdraví a život celého tělesa v nebezpečí. Nejsem já i nebyl jsem nikdy nepřítelem Maďarův; ztráviv mnohá léta svého mládí v důvěrném s nimi obcování, spříznil jsem se s mnohými z nich a poznal i hlubší příčiny, které co do národnostik touhám a snahám výstředním je pudí a počínání jejich jestli ne ospravedlniti, aspoň omluviti by měly. Cítíť oni bolestně osamocenost svou u prostřed národův europejských; od té doby, co slavný Herder předpovídal jim, že utonou časem svým v moři národův těchto, a co císař Josef II. jal se aneb aspoň zdál se přispíšovati dobu tu, procitli jako k novému životu, a přirozenou svou energií jali se připravovati všeliké prostředky ochranné proti takové pohromě; pobádaly je k tomu také poznámky a počty statistikův některých, tvrdících, že manželství maďarská od přírody méně plodná bývají, nežli ku př. slovenská i rumunská, i následkem toho že musí národu jejich vždy více ubývati, jiných pak přibývati. Tím vším utvořily a rozšířily se mezi nimi, v poměru k národům jiným, obava jakási a popud, jichž snad ani sami sobě dosti povědomi nejsou, ale kteréž nad jiné mocněji působí v citu a mysli jejich, a vyměřiti se dají forumlí (prosím za odpuštění slovu surovému, ale trefnému) „nesežeru-li já tebe, sežereš ty mne.“ Proto kráčejí odhodlaně a srdnatě (ač tytýž ne bez hryzení svědomí) na dráze nastoupené ku pomaďaření neboli „sežírání“ jiných národností v zemi své. Vím, že umějí zastírati počínání své také jinými potřebami státními a humanitními, ale vím také, že řečmi jejich žádný člověk rozumný zaslepiti se nedá.Strach bývá špatný rádce, a oni pro pojištění své budoucnosti měli by bez meškání nastoupiti na dráhu jinou. Neb dejme tomu, že se jim podaří oklestiti neb ohlodati tu i tam valný štěp slovanský; ba dejme tomu (posito sed non concesso), že pomaďaří konečně všecky Slovany v zemi své: pak budou i potom ještě slabší nežli protivníci jejich, a tito, podrážděni jsouce takovou dlouhověkou praxí sežírání národností cizích, pozdvihnou se opět proti nim spojenými silami, a oni již nebudou moci protestovati proti právu odvetu. Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným! Takž i Madaři jistě lépe pojistí budoucnost svou, když s obvyklou svou energií hájiti se jmou zásady „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“, nežli když se pustí do „bellum omnium contra omnes.“ Kterak zásada rovnoprávnosti národní ve vlasti jejich uskutečniti by se měla, to ač jest úlohou nesnadnou, jim přcdce nestane se nemožnou, jestliže jen tolik upřímné dobré vůle k vyřízení jejímu přinesou, kolik rozumu mají.

O chování se Němcův, zvláště Rakouských, k zásadě rovnoprávnosti národní nechci se zde šířiti: musel bych vynášeti věci mně i jim příliš nemilé, aniž by mně méně příkro bylo mluviti je nežli jim slyšeti; musel bych opakovati, co již jiní přede mnou vylíčili živěji a rázněji, nežli by mně se podařilo. Nehledě na nesčíslné články v novinách slovanských kteréhokoli nářečí, ve kterýchž o smýšlení Němcův ohledem na Slovany řeč bývá, připomínám jen spis již r. 1849 v Berlíně pod titulem „Die deutschen Hegemonen“ vyšlý a od Karla Havlíčka v Náradních Novinách téhož roku česky vykládaný. Ačkoli ne vše chválím, co tam známý Polský spisovatel zvláště o Rakousku vynesl, nelze předce zapírati, že tisícileté sobecké snahy Němcův, šířiti panování své nad Slovany pod záclonou nejprv víry křesťanské, potom nauk a civilisace vůbec, nedošly nikde jinde vylíčení živějšího a důkladnějšího.

III. Národ č. 103, 16. 4. 1865.

Byloby tuším zbytečné, chtíti dokazovati, že, co do národnosti, složení čili sestavení říše Rakouské liší se podstatně ode všech jiných říší na světě. Ovšem že ku př. ohromné Rusko počítá v lůně svém ještě mnohem více národův, nežli Rakousko: ale hlavní v něm kmen, ruskoslovanský, činí tam neméně nežli 84 procentův obyvatelstva veškerého. V jiných zemích, jako ve Francii, Anglicku, Prusku atd., jest poměr ten kmenu hlavnímu ještě tuším příznivější. V Rakousku naproti tomu počítá se Němcův jen asi 23, Maďarův asi 14, Italianův a Romanův dohromady asi 17, Slovanův asi 45 procentův; Slované pak, tvoříce relativní většinu, rozpadají se opět v několikero jak nářečím tak i historickou a literarní tradicí rozdílných větví, že sotva za jedennárod považovati se mohou. Veliké stěhování se národův, počavší před patnácti stoletími, dobouřilo na půdě nynějšího státu Rakouského, vtrhmutím Maďarův do nynějších Uher před neplným tisíciletím; vtrhnutí to stalo se pro Slovany hlavní překážkou, ustrojiti se v běhu věkův, za příkladem německých svých sousedův, v jeden organický státní a národní celek.

Že utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných umluv, národové tak různorodí spojili se v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně pro všecky. Dejme tomu, že by se tak bylo nestalo a že by každý ten národ podržel byl pro sebe plné právo suverenity: v kolikerých a jak krvavých půtkách byli by od té doby octli se mezi sebou! snad i nejeden byl by v nich již dokonce zahynul. Ovšem že spojení takové neposkytovalo dosti zvůle pro ctižádost a panovačnost neboli panstvíchtivost jednotlivcův mezi nimi: ale ubylo-li proto příležitosti ke ctnému působení občanskému? Vždyť lichá čest ze provozování násilí jakéhokoli neliší se podstatně ode cti nebo-li raději hanby loupežnické, leda velikostí své míry. Řekne-li pak kdo, že ono (spojení) nevydařilo se vždy ku prospěchu a blahu jednotlivých částek celku, nebudu zapírati, že stalo se dosti mnoho, co státi se nemělo, a že všelicos mohloi mělo vedeno býti lépe: ale spravedlivý soud o minulosti náleží již pánu bohu a historii, úvahy pak politické mají sice z minulosti bráti poučení, ale zřetel svůj mají obraceti jen k nynějšku a k budoucnosti, aby aspoň odstraněno bylo z ústrojí státního, co v minulosti ukázalo se býti závadným a škodným.

Uznávaje pravdy tyto již citem více méuě jasným, když dne 11. dubna 1848 psal jsem známé své osvědčení sboru Frankfurtskému, pronesl sem byl poprvé slova: „kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Výpověď tuto učinil takořka světoznámou světlý bán Jelačič, napsav ji na prapory, kterými hájiti jal se, v době nejpovážlivější, jednoty a samostatnosti říše Rakouské; (mámť o tom svědectví z úst jeho tehdejšího sekretáře). Nerad se chlubím, ale mohu říci v pravdě, že jsem tehdáž přispěl k zachování celistvosti říše; proto tuším byl jsem r. 1848 i dvakrát (8. máje a 2. září) volán do ministerstva, do něhož nevstoupil jsem pokaždé jen pro ušetření vlády samé, abych jí osobou a jmenem svým nepřimnožil nesnází, kterýchž jí mimo to bylo zakoušeti hojně od Němcův i od Maďarův. Ale když minuli dnové nebezpečí a lidé tiskli se k veslu zase, kterýmž vše zdá se býti nešlechetným, co jest nešlechtického aSlovanského, upadl jsem i já v klatbu obecnou, a našli se ve Vídni brzy spisovatelé, ježto znajíce tuším mé smýšlení lépe, nežli já sám, a neviděvše ve mně než prostého revolucionáře, psali o mně, že div prý nepukám žlučí sám nad sebou, že se mi kdy událo pronesti slova onano. Já pak ubezpečiti mohu, že jakživ ani na okamžení nezapřel sem pravdy těch slov, a tudíž jako vždy, tak i dnes ještě k nim se hlásím a hlásiti budu bohdá do svého skonání. A poněvadž stal jsem se za ně odpovědným světu i potomstvu, cítím povinnost svou a mám tudíž i právo, dáti širší výklad o tom, kterak ona míněna byla od počátku až podnes. Výklad ten právě jest předmětem i obsahem těchto mých článkův, předešlých i následujících; osvědčují se, kterak od jakživa jsem si přál a přeji až podnes, aby Rakousko spořádáno bylo ve vnitřním svém ústrojí.

Netřeba mi bohdá odvolávati se na spisy, které v událostech r. 1848 mnou složené vyšly na světlo jmenem všelikých korporací; samo bedlivější čtení mého psaní Frankfurtského může a mělo by přesvědčiti každého, že již v něm leží dosti patrně, ať tak dím, zárodek všech oněch zásad politických, které určitěji a podrobněji hlásány a hájeny byly ode mne v létech pozdějších. Pravda-li jest, že politická moudrost záleží v tom, aby člověk dle změn okolností měnil pokaždé také zásady apřesvědčení své, tedy vyznám se, že chvály takové nikterakž nezasluhuji. Já ve věcech méně podstatných neb důležitých podrobuji se často zdání cizímu, jakž toho požaduje i potřeba žádaucí svornosti, i pravidlo konstituční majority: ale co se dotýče základních pravd a zásad, od jejichžto provedení visí, dle přesvědčení mého, nynější i budoucí blaho mého národu, jsem a budu vždy stálým a neoblomným, pokudkoli požívati budu rozumu. Následkem toho nemohu ani vyhnouti se, abych i v řečech svých neopakoval se často; základní zajisté a bohem dané čili přirozené poměry státu našeho nemění se vždy s poměry faktickými, kteréž uvozuje do něho vůle lidská.

Aby ale smysl slov nahoře dotčených, kterak jsem jim už r. 1848 rozuměl, vystoupil na jevo s ouplnou zřejmostí, budiž mi dovoleno připomenouti historické faktum posud tuším neznámé, ač není bez důležitosti. Netřeba mi líčiti všech neshod a potržek panovavších v měsíci září anoho léta mezi vládou a národy, zejména pak mezi Maďary a Němci s jedné, a Slovany vůbec i Chorvaty zvláště s druhé strany. Ministerium tehdejší přiznávalo se k zásadám hlásaným od Slovanův (své tehdáž ne-li jediné, alespoň hlavní podpory ve sněmu), a zejmena k zásadě rovnoprávnosti národův, čili což bylo totéž, kemancipaci Slovanův a Rumunův z pod Maďarův a Němcův: ale skutky hledělo vyhověti stranám oběma, i podporovalo podtají obou. Poslaloť hraběte Lamberka do Uher co komandujícího; kterýž aby dokázal, v jakém duchu hodlal jednati, dal císařskému vojsku stříleti do těch samých dobrovolníkův slovenských, kteří málo před tím opatřeni byli zbraní od samého ministra hraběte Latoura. Když pak i bán Jelačič měl s vojskem svým podnikati rozkazy Lamberkovy, jako dříve rozkazy Bathianyiho, a jeho agent ve Vídni, baron Kulmer, potomní ministr, vedl na „perfidii“ takovou stížnost u mne i u sněmovních přátel mých: já uradiv se s těmito a vzav s sebou pp. Riegra i Trojana za svědky, šel jsem oznámit ministru Bachovi a skrze něho celé vládě úmysl náš asi v tato slova: „že jsme my Slované, ačkoli počtem nejhojnější, nežádali nikdy pro sebe panování v Rakousku, aniž ho ještě žádáme, ale také dřevním postavením národnosti své ve státu, ano bylo služebné a takořka bezprávné, že spokojiti se nemůžeme a nechceme; že co do práva národnosti žádali jsme a žádáme vždy státi ouplně na rovni s jinými národy, nic méně a nic více; v instrukci však a v moci hraběti Lamberkovi dané i v jiných skutcích (jichž tuto nepřipomínám) že poznáváme úmysl vlády a ministerstva, přes všecky jejich krásné sliby, udržeti nás i dáleve stavu národního helotismu; rovnoprávnost naše národní že jest spravedlivostí před bohem i před lidmi; nemůže-li aneb nechce-li Rakousko nám jí dopřáti a pojistiti, pak že nám na zachování jeho nic nezáleží, neb nespravedlnosti že se nám dostane i kromě Rakouska dosti, a to gratis. Protož naše mnohonásobné shovívání a zapírání sebe, pro ušetření vlády a ministerstva, že došlo svého konce; my že umínili jsme kráčeti napotom svou cestou bez ohledu na ně, staň se pak co staň.“ Slibové zase opakovaní nedocházeli již víry: ale takořka v zápětí za námi přišlá nezadálá i ohromující novina o zavraždění hraběte Lamberka na mostě Pešťanském sklonila přece vládu, že ustanovila napotom Jelačiče bána za kommandujícího v Uhřích. Contrecoup toho, revoluce Vídeňská 6. října i jiné následky, jsou všeobecně známy.

Uvedl jsem příběh ten jen na důkaz (snad i zbytečný, jelikož rozumí se tuším samo sebou), že přál-li jsem sobě od jakživa existenci státu Rakouského, míval jsem vždy na mysli Rakousko všem svým národům spravedlivé, a vládu, kteráž by jim všem stejně dokazovala se býti matkou a nikterému z nich macechou. Slovy jinými vysloven tentýž požadavek již nesčíslněkrát, že vláda Rakouská nemá býti ani německou, ani maďarskou, ani slovanskou, ani romanskou, ale rakouskou vesmyslu vyšším a povšechném, t. j. všem svým domácím stejně spravedlivou.

Jest ovšem ve společenskýeh poměrech lidských jistý spůsob spravedlivosti, kteréhož my sobě nikoli nepřejeme, anobrž proti němu právě vší svou mocí rozhodně protestujeme. Když pán domácí povolá své dítky, přátely a hosty k tabuli, a káže čeledi obsluhovati je a spokojiti se třebas jen drobty a odpadky s tabule své, nedopouští se jistě nižádné nespravedlivosti, protože poměr takový zakládá se na služební smlouvě. Požadovati ale nápodobně, aby výhodami, které k vyvinutí ducha národního poskytuje stát veliký, žičil se vždy jen ten neb onen vyvolený národ, ostatní pak, třebas i přispívali více ku prospěchu a moci celku, aby spokojili se tím, co kdy uráčí se uděliti jim jen z milosti a snad i s doložením, že více nepotřebují, aneb že se to pro ně ani nehodí, - požadování takové, pravím, jest nejen zjevné rušení zákonův práva i spravedlnosti, ale rovnajíc se výpovědi „my jsme páni a vy sluhové“, stává se i urážkou pro ty, kterým křivdu činiti se neostýchá.

A neméně urážlivé jest sofisma jiného druhu, kteréž i nám Čechům jako jiným Slovanům a Rumunům vůbec, často jest slýchati: „vy jste národ ještě málo vzdělaný a vyššího vzdělání nelze vám dojíti, nežli skrze nás Němce neb Maďary; vy pro svůj vlastníprospěch učíte se a musíte se učiti jazykům našim, vědouce, že bez jejich známosti ani úředními písaři ani kaprály státi se nemůžete; vaši jazykové nevybroušení a chudí ani nehodí se do kruhův vyšší vzdělanosti: nač tedy množiti sobě práci a náklady, a obírati se šlechtěním řeči, bez kteréž dobře můžete obejíti se?“ Jest to zvláštní illustrace ku přísloví německému, že kdo utrpěl škodu, neujde ani posměchu. Krásný to syllogismus, nejprv odepříti někomu zákonnou možnost, aby došel v duchu národním osvěty vyšší a pak vytýkati mu, že jí nedošel! Aspoň ti, kdo tak mluvívají, varujte se vychloubati se ještě vyšší osvětou a svobodomyslností; nedostojíť ani sprostému židovskému pořekadlu „leben und leben lassen.“ Ba konejte, páni, jen spravedlivost; a nedáte-li hned každému, čeho snad ani nežádá neb nepotřebuje, neodpírejte aspoň těm, kdo žádají a potřebují, a počtem obětí, jež přinášejí k obecnému dobrému, dávno toho zasloužili. Pak nebudiž vám péče o to, co kdo činiti má dále, aby došel žádoucího prospěchu v ouřadech, ve vojště neb v obchodu: buda cestou přirozenou dostatečně vzdělán, dovtípí se toho každý pro sebe sám.

Plýtvati frasemi modního liberalismu, chvastati se vyšší osvětou a konstitučním smýšlením, mluviti krásně o spravedlivosti a humanitě, a při tom držeti se zuby nehty všechnadpráví a výhod materialních, nabytých někdy jen právem libovůle a násilí, i vypínati se hrdou myslí nad těmi, kterým posud křivda se děje: věru takové politické farisejství jest jeden z nejneutěšenějších jevův nynějšího života rakouského, k jehožto spravedlivému vylíčení potřebí bylo by péra mnohem bystřejšího i obratnějšího, nežli mně propůjčeno s hůry.

IV. Národ č. 106, 20. 4. 1865.

Nelze zapírati že veliká rozdílnost národův Rakouských co do původu, jazyka, historické tradice, vyznání a vzdělání, mravův a obyčejův, přirozených náklonností a zaměstnání, hodí se sice výborně pro pověstnou, maximu „divide et impera“, ale vládě upřímně konstituční naskytuje mnohé i těžké závady a nesnáze. Největší mezi nimi jest snad i beze snadu rozličnost řečí, tak že otázka jazyková pro Rakousko, mimo všecky jiné státy na světě, stává se vážnějším a důležitějším momentem politickým. I absolutní panovníci a despotové sami, přestavše již od drahně století vládnouti pouze mečem a palicí, domáhali a domáhají se poslušenství u poddaných svých také působením na rozum a vůli jejich, což nejinak díti se může, nežli poučováníma užíváním řečí jim srozumitelných: tím pak více požadují toho pokročilá novrověká osvěta i zásada konstituční svobody. Podstata konstitučního zřízení záleží v tom, že zákonové v něm ukládají se ne vůlí panovníkovou toliko, ale vůlí veškerenstva státního, t. j. vůlí panovníkův i národův pospolu. Národové vyslovují svou vůli skrze zřízené své poslance do shromáždění sněmovních; sněmové tedy, pronášející netoliko touhy, přání a zdání, ale vůli národův skutečnou a platnou, jsou podstatným základním požadavkem i spolu známkou konstitučního zřízení. Aby z porad a jednání jejich, přes všecka sobě odporná mnění a chtění stran všelikých, vyšla na jevo vůle národu celého, aneb aspoň rozhodné jeho většiny, vždy pravá i nepodstrčená, o to starati se jest zvláštním volebním a jednacím řádům sněmovním. O těch já zde prozatím pomlčím, obrátě pozor svůj předně k jazykové při sněmích otázce.

Aby poslancové všech národův Rakouských, scházejíce se dohromady, užívali v poradách a jednáních každý přirozeného jazyka svého, a protož aby ve sněmovně rakouské ozývali se jazykové německý, český, polský, rusinský, maďarský, rumunský, jihoslovanský, slovinský a italianský pospolu, jest jakož každý člověk uzná, hotovou a holou nemožností; byl by to pravý nějaký Babel, vedoucíne ke srozumění a sjednocení, ale k různění a rozptýlení. Netřeba dokazovati, že ne každý třebas sebe vzdělanější člověk může státi se nějakým Mithridatem anzb Mezzofantim, aby v devíti neb více jazycích smlouvati se mohl. Bez veliké nesnáze dá se ovšem sněmovati ve dvou, někdy a někde také ve třech jazycích, ale nikoli více. Proto-li ale mělo by zavesti se pravidlo z libovůle, a dáti se jednomu z těch jazykův privilegium, nebo třebas dvěma nebo třem, aby v nich jediných vyřizovaly se všecky potřeby veřejné i soukromé národův ostatních, a tito aby tudíž zkracováni byli ve právu národnosti své?

Na rozhodnutí a odbytí otázky a úlohy této nad míru těžké i vážné podávají se návrhy všeliké. Nejprostší a nejsumárnější byl by ovšem ten, kterémuž nejraději by chtěla strana ode mne již na počátku naznačená, ježto „nyní sice mlčí ale neodříká se“: totiž aby raději nebylo sněmův ani konstituce vůbec, a potřeby rozličných národův všecky aby opatřováuy byly patriarchalními nařízeními s hůry. Poněvadž ale tužby a plány této strany, ač daly by se uskutečniti na chvíli, neměly by dlouhého trvání a uvedly by stát ve zmatek ještě horší a snad i nenapravitelný, nebudu s návrhem takovým na tomto místě obírati se podrobněji. Pomina také jiných nenemožných návrhův více, přistoupím již kuvažování těch, které činily a činí se ve skutečnosti, a kterýchž rozdíly i chance rozjímají a debattují se ústy i péry všech těch, kdo zabývají se opravdově ústavní otázkou Rakouskou.

A však i tu musím předeslati ještě některé poznámky obsahu povšechného. Konstituční zřízení nevzrostlo a nevyvinulo se v Rakousku tak jako v Anglicku na půdě historické, pochodem znenáhlým a přirozeným, aniž jako ve Francii dobyto bylo a ustrojeno mnoholetými zápasy celé intelligence národní, ale zasazeno jest tu co hotový štěp cizí najednou a vštípeno na sazenice domácí rozmanité. Naskytuje se tu přirozeně otázka, hodí-li se ono také do sadu našeho, do poměrův našich, v té ceié spůsobě, jak se uspůsobilo za hranicemi? Uniforma oblíbená u státův jednorodých bude-li také slušeti státnímu tělesu skládajícímu se z různorodých částek? Rozvážlivý člověk sezná každý, že to aspoň věc jest na pomyšlenou. Nicméně pozorujeme na všaký den, kterak političtí mudrci v Rakousku, nejvíce pak němečtí a Vídeňští, rozumují o vnitřních poměrech a potřebách našich, jakobychom živi byli ve Francii aneb v Němcích, jakoby jazykové otázky pro nás ani nebylo; ba četli jsme celou knihu důmyslně psanou o přirozených podmínkách parlamentarismu v Anglii a u nás, kdežto téměř ani slovem nezavadilo se orůznost národností rakouských. Za to mám, že někteří tak činí ze skutečné pouhé nevědomosti a nedojípky, jelikož buďto necestovali naprosto nikdy po rozličných končinách Rakouska, aneb aspoň ne s povědomím a citem, že kdokoli žijeme u vnitř hranic státu, jsme všickni „svoji“, a nespomínají na větu: „Austriacus sum, Austriaci nihil a me alienum puto“; takž neznajíce ze života než jednu národnost v Rakousku, nestarají se a nepřemýšlejí o jiných. Jsou však, a to většinou, i takoví. kteří zoumysla spatřují jen jednu neb druhou národnost a zapírají všecky ostatní. Spůsobu toho byl ku př. pan Košut Lajoš, jeden z nejzuřivějších odpadlíkův rodu slovanského, jenž prohlásil, jak známo, veřejně, že v Uhřích neznal a neuznával než jediný národ (nemzet, t. Maďary), ostatní všichni že jsou prý jen pouhá plemena (fajta či fajzat?), a pohříchu košutuje tím spůsobem až podnes mnoho tisíc lidí. Také mimo Uhry najde se na tisíce Němcův, kteří nápodobným spůsobem smýšlejí o národu svém naproti národům jiným, ačkoli tytýž ostýchají se, vysloviti to stejnou hrubostí. S jiné strany nachází se množství politických mudrcův, u nichžto svobodomyslnost a konstituční zásady neplynou ze srdce a z citu, ale jen z hlavy a rozumu jejich, pokud totiž naučili se jim od cizozemcův, nejvíce Francouzův a Němcův; oni neschopnijsou pojmouti myslí a představiti sobě konstituční organismus státní v jiné spůsobě, nežli dle šablony předbřeznavé francouzské a belgické, i dle oplesku jejího jejž postavili jim před oči páni Rotteck a Welker; cokoli těmto nepodobá se na vlas, není dle zdání jejich konstitučním ani svobodomyslným; nepřestanou naříkati a křičeti na zpátečnictví, pokudkoli v liberalném katechismu jejich jen jaký puntík nad i scházeti bude. A poněvadž v oblíbené oné šabloně otázka jazyková nemá nijakého místa, nechtějí ani v Rakouské konstituci o ní slyšeti; genirujeť jich, nevědí, co s ní si počíti; protož ji, pokud nejvíce možná, ignorují aneb naprosto zapírají, a mudrujíce výtečně ve smyslu Rotteko-Welkerovském, ani se nedovtipují, že moudrost jejich nemá u nás často ani půdy, ve které by se ujmouti, kvésti a ovoce přinášeti mohla. Všickni ti, kteří nesnázem jazykovým vyhnouti se chtějí pouhým zamlčením a nedbáním jich, upomínají velice na známou chytrost pštrosovou, ana donnnívá se, že nijaké nehody není obávati se, když jen oči před ní se zavrou.

Druhou úvahu vymáhá otázka následující: když nelze naprosto, aby národové Rakouští všickni scházejíce se dohromady mluvívali k sobě každý jazykem svým přirozeným, nedalo-li by nehodě té vyhověti se spůsobem jiným, nežli urážlivým privilegováním jedněchnaproti druhým? potřebí-li, aby oni na generálních svých sněmích brávali na přetřes všecky rozmanité potřeby života veřejného i soukromého, a mluvívali tu, jak se říká, de omni re scibili et quibusdam aliis? nebylo-li by záhodno, aby činily se rozdíly ve předmětech rokování jejich a odmísily se záležitosti společné, bez kterýchž jednota státu nemožná jest, a kteréž tedy nutně jen společnou vůlí rozhodovati se musejí, od těch, které jednotného a společného vyřízení nepotřebují, ba snad ani nesnesou? Pro záležitosti ony, ovšem důležité ale počtem nehojné, dal by se tuším najíti spůsob vyřizování méně příkorný citům jednotlivcův, když by viděli, že právo jejich přirozené uznává se za platné a má všude průchod, kdekoli to možné jest. Samy potřeby národův bývají, dle rozdílného stupně jejich vzdělání, historické tradice, mravův a zaměstnání, ba i polohy a podnebí tak rozdílné, že jednotvárné o nich rozhodování bylo by až i nevhodné a škodné. Jsouť také národové vždy konservativnější, nežli se býti zdají, a nechtějí náhlému přestrojování života svého dle theorie. Tedy ať sněmovníci a zákonodárci hojných národův Rakouských scházejí se a rokují rozdílně ve skupeních čili gruppách více méně stejnorodých, i ať sněmují spolu třebas ve třech jazycích, ku př. v zemích Sedmihratlských maďarsky, německy arumunsky, v Jihoslovanských slovansky, německy a italsky, v Českoslovanských česky, a německy, v Haliči polsky a rusinsky atd. Tak vyhoví sami rozmanitým potřebám svým mnohem lépe, nežli kdyby tyto v jednom všeobecném shromáždení vždy jako na jedno brdo tkány byly.

Otvíráť se tu ovšem pole nových kontroversí: jaková i která mají býti skupení ona in concreto? co má jim sloužiti za základ, jazyk-li či historie, zeměpisná poloha i sousedství, či shoda potřeb duchovních i materialních? a jsou-li historicko-politické individuality, jako ku př. Slezsko, Bukovina, Salcbursko atd. dostatečny, aby tvořily taková skupení samy pro sebe?

Já když ku prosbě neb. Karla Havlíčka na konci roku 1849 podal jsem do Národních Novin článek svůj „O centralisaci a rovnoprávnosti národní v Rakousích“, kterýž spůsobil někdy dosti hluku, odvážil jsem se staviti ona skupení na základě čistě ethnografickém. Jak tehdáž věci stály, zdál se mi spůsob ten poměrně s menšími nesnázemi spojen býti a také příměji vésti k upokojení realných potřeb národních, nežli kterýkoli jiný. Však jsme od té doby dostatečně zkusili a zakoušíme i podnes, kterak ku př. na nynějším sněmu českém každý návrh váží se především dle prospěchu, jejž přináší aneb slibujeté neb oné národnosti, a dle toho nejvíce buďto přijímá neb zavrhuje se; nebylo-li by žádoucí, aby tato překážka obecného blaha i pokroku odstraněna byla? Nebyla-li by to veliká i pro celek státní výhoda, kdyby národové, nemajíce takových závad v lůně svém a nejsouce haceni jeden druhým, snažili se jako o závod všemi silami svými každý o zvelebení své sám v sobě? Urážíť to arci, jak se praví, historický cit národův, když by ku př. Čechy neb Uhry přestaly sněmovati co království České neb Uherské: a však my, aspoň v Čechách, u německých spoluobčanův svých bohužel jen na mále pozorujeme onen historický cit pro království České, a neníť vůbec tajno, že nejeden z našich sousedův nerozmýšlel by se ani na okamažení prodati Prahu za Vídeň nebo za Frankfurt. Uhři pak upadají ne bez příčiny v podezření, že hlavně proto hájí historicko-politické individuality své, aby neutrpělo ujmy panování živlu maďarského. Návrh můj právě byl důkazem, že my Slované nebažíme po panství nad jinými národy, ani po utiskování jich. O mně jakožto historiku mnozí lidé ani dovtípiti se neuměli, kterak já mohl v takové míře zapříti historické zásady, a přimlouvati se za stroj patrně revoluční, jakový bylo roztřídění říše Rakouské dle národností. Ovšem že návrh můj souvisel s revolucí a stal se možným jenpředešlými ohromnými bouřemi, které byly otřásly a rozryly všecky základy monarchie Rakouské až do dna; já skutku toho nespůsobil, ale hleděl jen užiti jeho a obrátiti ku prospěchu obecnému. Revolučních, aneb aspoň historické právo vyvracujících poměrův a návrhův, naskytlo i udrželo se od té doby mnohem více, proti kterým mnozí ani sebe konservativnější páni nereptají, ku př. podřízení sněmu Českého pod říšskou radu, ježto Čechy, co svět, světem stojí, požívaly s králem svým, co do zákonodárství, vždy ouplné samostatnosti, o kterou nepřipravil jich ani Ferdinand II. Však já uznávám, že od té doby, co konsolidovaly se opět geograficko-historické základy říše naší, a co theorie barona Eötvöse o historicko-politických individualitách došla oblíbení jak u vlády tak i u většiny národův, návrh ode mne činěný stal se již netoliko nevhodným, ale i nemožným; nejsemť při vší své doktrinárnosti nikoli tak urputným ideologem, abych politický plán sebe spasitenější provésti hleděl proti tak říkaje 98 procentům veřejného mínění. Ale zásada rovnoprávnosti národní potká se proto v praktickém provedení svém s nesnázemi ještě mnohem většími, nežli prvé: a předce na provedení jejím visí, ať tak dím, bytí a nebytí Rakouska, co jednotné a mohútné říše.

Mámeť tedy nyní trojí politickou soustavu,o které v Rakousích spory se vedou: centralistickou, dualistickou a federalistickou; první propůjčuje hegemonii jedinému národu Německému, druhá poděluje o ni Němce a Maďary, třetí bere za heslo rovné právo všech národův. Přistupujíc konečně k rozjímání a uvažování jejich podrobnému, kochám se nadějí, že nepotkám se s podobnými překážkami, jako na konci r. 1849. Na Hradčanech našich aspoň nepanuje a nehrozí mi více soud vojenský.

V. Národ č. 119, 26. 4. 1865.

Jakkoli hojné staly se proměny ve veřejném a státním životě Rakouska od r. 1848, z nichžto každá zdála se ve své době rozhodnou býti pro věky budoucí: nelze přece neuznati, že vyhlášení diplomu dne 20. října 1860 důležitostí svou převýšilo je všecky vysoko daleko, a že vnitřní svou váhou rovná se známé pragmatické sankci z roku 1723-24. Veliký a pravý jeho význam leží ale více v obsahu jeho, čili v duchu a v zásadách jež prohlašuje, nežli ve formě, t. ve slovech a paragrafech, kterýmiž se to stalo. Duch ten jeví se především ve skutku, že vznešený panovník domu Rakouského, a s ním spolu celý přejasný dům jeho, dobrovolně sice, ale spůsobem co možná nejslavnějším a dokonale zavazujícím,odřekl a vzdal se nároku na panování absolutistické v zetních svých, a že tudíž absolutismus onen stal se od té doby v Rakousku na věky právně nemožným. Stalo se to pod jedinou výminkou, ku kteréž císař pán dotčené pragmatické sankce oprávněn byl: aby totiž tím neutrpěla jednota i moc státního celku. O tom ale, kterak tuto jednotu a moc státní srovnati lze se svobodou národův, rozhodovati mají napotom národové sami ve spolku a v dorozumění s panovníkem svým. Význam takového skutku zvýšuje se okolností, že stal se pouze za příčinou vnitřní, spravedlivým totiž uvážením všech potřeb státních i uznáním a „plněním panovničí povinnosti“, a nikoli zevnitřním jakýmkoli donucením.

Z povšechného ducha onoho skutku plynou přirozeně dvě hlavní zásady: 1. že zákonodárná moc napotom rozdělena jest mezi panovníka i národy tak, že jí ani panovník sám bez vůle národův, ani národové bez vůle panovníkovy provozovati nemají a nemohou; 2. že při provozování moci zákonodárné má se pilně ohled bráti jak s jedné strany na prostředky, kterýmiž udržuje se jednota i moc státního celku, tak i s druhé strany na rozdílné povahy, historické tradice a potřeby národní, čili jinými slovy, že na sněmích v Rakousku má se staráno býti jak o rozmanitéživotní otázky všech různých národův, tak i o jednotu a celek říše.

Takový jest tedy výtečný duch a smysl diplomu říjnového, kterýž jakož od nikoho nemůže dáván býti v pochybnost, tak i všeobecného dochází uznání. Co se ale týče normy čili textování jeho, nelze nezpozorovati, že ono nese na sobě známky netoliko jakéhosi, nepravím unáhlení, alespoň spěchu neprospěšného, nýbrž tuším i vlivu nejednomyslného, ať nedím sobě odporuého. Na důkaz toho uvodím osudné Alinea v § 3, počínající slovy „Nachdem jedoch,“ jímž panovník zůstavil sobě vůli, dáti radě říšské tytýž vyjednávati také o věcech zákonodárství se týkajících, kteréž nepadají do výhradní její kompetence. Alinea to mohlo i mělo stylisováno býti zřetelněji a určitěji, aby vyloučilo ze sebe všecky neshodné, ba i sobě odporné smysly. Panovník, uznávající právo národův ke spolupůsobení při zákonodárství, a chtějící, aby práva jejich historická, pokud nepříčí se jednotě a moci říšské, došla svého uznání a platnosti, neměl jistě a nemohl míti oumyslu, zvěčniti ku př. stranný centralisační a nivellující směr někdejší nejv. kanceláře dvorské, neshodovavší se nikdy ani s přáním českého národu, ani se zřízením a právem zemským, ani se steranásobnými zápisy a reversy a s přísahami všech korunovaných králůvČeských až do posavad žijícího Ferdinanda V., ba ani s pravým a stálým prospěchem říše. Hodno jest také povšimnutí a uvážení, že diplom, mluvě o mimořádných pádech takových, užívá vždy jen slova „vyjednávání“ (Behandlung), nikoli také „vyřízení“ neb „rozhodnutí“ (Erledigung, Entscheidung), tak že po vyjednávání na jednom místě, mohlo i mělo konečně takových věcí vyřizování a rozhodování díti se na místech jiných (t. na sněmích zemských). A takovýto výklad onoho Alinea nemá v sobě nic závadného ani ve smyslu autonomistův, jelikož dobře se dají předvídati pády, kdežto společné dorozumění se národův může státi se žádoucím i ve věcech nedotýkajících se jednoty a moci říše. Ale v kruzích bureaukratie Vídeňské (neumějících odříci se myšlenky, že spása Rakouska záleží ve věčném poručuíkování jejich nad národy) nepřestal převládati duch a směr opačný, jehožto působením a vlivem moc a právo pouze fakultativní obrátilo se později v imperativ kategorický, a nařizováno, že kromě zemí koruny Uherské mají a musejí všecky dotčené politické potřeby zemí a národův jiných vyjednávati a vyřizovati se společně (v užší říšské radě). Jistě uzná každý nestranný a nepředpojatý soudce, že nedosti určitá a tudíž vadná jest každá výpověd, do které smysly netoliko rozdílné ale i soběodporné vkládati se dají. A předce dokládají se jak diplomu vůbec, tak i dotčeného Alinea zvláště, všecky tři mezi sebou neshodné politické soustavy a strany, centralistická, dualistická i federalistická. Důkaz pro první jest ten, že pravý základ její, patent 26. února 1861, praví se býti jen provedením diplomu říjnového; pro druhou, že již i diplom dotýká se rozdílu mezi zákonodárstvím v zemích koruny Uherské a jiných; pro třetí, že ona domáhá se skutečného provedení diplomu ve smyslu jeho původním, nepochybném a zdravém.

Že i přední státníci Rakouští nevšickni uměli hned vpraviti se dostatečně do ducha nové epochy, založené diplomem říjnovým, to dokázali chováním svým hned na počátku sami dva dosavadní ministrové státní, hrabě Goluchowski a rytíř Schmerling. První zdál se nemíti ani politického smyslu, když téměř současně s diplomem říjnovým, zaručujícím výslovně rovnost všech tříd obyvavelstva před zákonem, jal se vyhlašovati provincialní statuty, sestavené již pod jeho předchůdcem ministrem Bachem, a zakládané na feudalní zásadě rozdílů stavovských. Zdá se však, že i rytíř Schmerling, veda ku prohlášení únorového patentu, nepochopil aneb aspoň neuvážil ducha diplomu říjnového, jak náleželo. Když již mocnář dobrovolně a co nejslavněji odřekla vzdal se byl práva, ukládati poddaným svým zákony jednostranně mimo jejich svolení, nemělo-li především mezi ním a jími státi se ně jaké usjednocení o zákonu nad zákony, čili o spůsobu, kterým napotom zákonové státní ukládati a vyřizovati se měli, t. j. o chartě konnstituční? Vím já, že spůsobem, který zvolen byl, chtěly se předejíti a uvarovati všeliké spory a hádky jak nemilé, tak i nevyhnutelné při každém takovém jednání: ale podařil-li se úmysl takový na cestě nastoupené? O tom historie posledních čtyr let dává hlasité a neobojetné svědectví. Nějaký korrektiv chyby této, ať tak dím, politicko-logické, zdál se poskytován býti paragrafem 14 únorového patentu, v němžto výslovná řeč jest o zákonné možnosti změn a oprav ve všech jeho částkách; protož my Čechové, po nedlouhých rozpacích, neodporovali ale přiznali jsme a účastnili se v zavedeném běhu politických rokování, vždy jsouce té naděje, že paragraf dotčený dokáže se býti pravdou. Potvrzovaly nás v té naději r. 1861 netoliko mnohé řeči soukromé mužův vládních, ale i poloúřadní aneb aspoň officiosní jejich tehdáž orgány, osvědčivší veřejně, že nezdálo se, aby konečné dorozumění a usjednocení se vlády s námi a s požadavky ve programu našem vyslovenými, potkati se mělo s podstatnými nesnázemi. A však jak marnou zjevila se býti naděje ta,dokazují všecky posledních let dějiny; zvláště bolestnou a nezhojitelnou ránu zasadila jí zkušenost naše na sněmu českém dne 10. března 1863. Rytíř Schmerling jakož vůbec známo a uznáno jest, i naproti Uhrům a Chorvatům pode jmenem transakce a sjednocení zdá se rozuměti vždy jejich předběžné a bezvýminečné podrobení se pod jeho požadavky; tím více a tím bezohledněji žádal téhož vždy na nás, kteří nepostavili jsme se nikdy v opravdový odpor proti vládě, a kterýmž i předchůdcové jeho již ode drahně let zvykli byli nepřičítati důležité váhy politické.

Vyložiti pokud možná důkladně a upřímně, proč nám slovanským Čechům, i při nejochotnější vůli, aspoň dle mého zdání, mravně a tudíž i politicky nemožné jest vyhověti předpisům a podrobiti se bez výminky požadavkům takovým, jest přední oučel těchto mých řádkův. I u nás na březích Vltavy a Labe, platí proslulé „Non possumus“. Jdeť nám tu, abych jedním slovem řekl všecko, o zachování života našeho národního; požaduje se na nás to, co v sobě nese implicite podepsání ortele smrti nad národností naší, čili národní samovražda; chce se, abychom my samovolně poddali se a nastoupili na cestu, kteráž znenáhla sice a pro krátkozraké lidi nevidomě, ale tím jistěji a neodolatelněji vede tam, odkudž není návratu ani z mrtvých vstání více.Pokud já znám úmysly ohromné většiny krajanův svých, mohu říci, že dobrovolně oni tam nikdy nepůjdou; a byť by se i stalo tak od některých lidí, nemělo by [to], co nemravný závazek, nižádné platnosti. My již od půldruhatisíce let, od té doby, co poprvé slovo české rozléhalo se po posvátném Řípu a Vyšehradu, trváme v ustavičném zápasu o zachování národního bytu svého: setrváme v něm i dále do vůle boží. Však my proto neprotivíme se zákonům jakýmkoli, ať Bachovským, ať Schmerlingovským, majícím skutečnou platnost ve vlasti naší: ale pokud požíváme svobody, nemůžeme a nebudeme schvalovati nežli ty, které uznáme za spravedlivé. On peut subir le droit du plus fort, on ne le reconnait pas (můžemeť podnikati pod právo někoho silnějšího, a přece neuznávati jeho za právo). Věrnost a poslušenství lze vymoci na nás bez nesnáze: ale mravní city musí ten, kdo jich požívati chce, zasluhovati sobě; v celém světě od jakživa dává se láska jen za lásku, důvěra za důvěru, oddanost za oddanost.

Nebudu já zde rozbírati podrobně všecky rozdíly a odpory, které naskytují se mezi diplomem říjnovým a únorovým patentem hned na první pohled; učinili to již jiní přede mnou dostatečně. Opravdu, když diplom dí, že cokoli nenáleží do zejmena vytčené kompetenceústřední rady říšské, náleží do područí sněmův zemských, a patent naproti tomu, že cokoli nevytčeno zejmena v kompetenci sněmův zemských, náleží do područí říšské rady, rozdíl a odpor tak podstatný a důležitý musí mocně bíti do všech i sebe slabších očí, třebas u lidí ani nerozumějících poměrům politickým. Ale nesmím a nemohu zdržeti se, abych neobrátil pozoru na osudné ustanovení ono v únorovém patentu, kterýmž i ti předmětové zákonodárství, kteří netýkají se společných záležitostí říše, čili jednoty a moci celku státního, přikazují a dělí se mezi ústřední říšskou radu a mezi sněmy zemské, ovšem tak, že lví podíl připadá radě říšské. Kdož pak tu nevidí, že při takovém rozdělení mezi dva faktory nemůže sporům o kompetenci býti ani počtu, aoi konce, pokud jeden z nich nebude uveden do stavu takového, ve kterém podobati se bude pouhému stínu bez reality, bez života i moci? Však již v prvním lustrum působnosti ústavy únorové bylo nám spatřiti, kterak činily se pokusy a návrhy ke scentralisování veškerého departementu nejen veřejného vyučování, ale i spravedlnosti a soudnictví, a ministrové odpírali jim jen z příčin opportunity, nikoli z důvodův principialních. Také aby nebylo pochyby o skutečnosti takového proudu a směru, rozhoduje říšská rada již nyní o finanční otázce netoliko v departementech věcí společných aústředních, jí diplomem zejmena přiřčených, ale i v jiných, kteréž diplom přikazuje sněmům zemským, jakož jsou politické vlády zemské, školství vyšší a nižší, soudnictví atd., takže těmto sněmům, s disposicí nad nervus rerum, odjímá se všecken rozhodný vliv na věci tyto již napřed. Ba i to již bylo nám slyšeti na sněmích zemských, že politické otázky vůbec, a netoliko zahraničné zvláště, nenáležejí do kompetence jejich. V takových okolnostech kdo pak může býti tak tupé mysli, aby nepředvídal, s jakovým osudem musejí potkati se sněmové zemští v budoucnosti nedaleké? Kdo může pochybovati, že život parlamentární, bez kteréhož budoucně žádný národ netoliko prospívati ale ani v bytu se udržeti nemůže, za nedlouho zmizeti musí naprosto ze sněmovny české, ano tu již jen o některých potřebách místních, o nemocnicích a špitálech, o přípřeži a ubytování vojska atp. pojednávati se bude, jiné pak věci všecky potahovány budou do Vídně k vyřízení tam jednotvárnému a - německému? Že ale živel národní, zbavený života parlamentárního, padnouti musí dřívěji později v oběť živlu s ním se stýkajícímu a požívajícímu takové výhody v ouplné míře, to jest pravda, kteráž jakož každému myslícímu člověku sama sebou bije do očí, tak nemohla ujíti pozoru ani p. Schmerlingova. Dále o tom mluviti nechci, an bychsotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejně ve sněmovně panské ve Vídni (21. června i 27. srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.

Také ani do podrobné polemiky proti centralisačnímu systému v Rakousku nechci se zavoditi na místě tomto; vedeť se ona již prvé od všelikých opposičních žurnálův s důmyslem a zdarem ovšem nestejným; a bezpříkladné množství pokut, do kterýchž tito upadají, jest důkazem ostrašujícím, jak nesnadno bývá při ní nezavaditi o některý paragraf tiskového zákona. Dovolím sobě, k závěrku tohoto článku, jen jednu otázku: kdo cítí více potřebu centralisace administrativní, národové-li sami, aneb Vídeňská bureaukratie? jinými slovy, v čím interessu více uvodí a provozuje se ona, v interessu oněch, čili této? A jestli, tuším, nepochybné jest, že národové přejí sobě spravováni býti každý dle svých vlastních potřeb rozdílných, a nikoli dle úřední uniformy: srovnává-li se to se zásadami konstitučními,aby národové akkomodovali se úřadům, a nikoli úřadové národům? Či snad domýšlí se někdo, že ouřadové naši, přestanouce dýchati vzduchem Vídeňským, přestanou býti úřady císařsko-královskými?

VI. Národ č. 119, 3. 5. 1865.

V poslední době slýchati jest čím dále tím živěji zmáhající se odevšad stesky, že ústava říše Rakouské, založená diplomem říjnovým na základě novém, a zjinačená patentem únorovým značně, nechává se již na čtvrtý rok ležeti takořka ladem, že nedostavuje a nedodělává se ani ohledem na tak řečená základní práva občanská, ani ohledem na ústrojí jak celku státního, tak i jednotlivých jeho částek. Stesky takové, ozývajíce se zvláště zvučně ve kruzích zákonodárných za Skotskou branou ve Vídni, obracují zření a touhu svou čím dále tím patrněji k dualismu, co k nějakému spasiteli a vykupiteli; a i ministerstvo státní, počínajíc, tuším, pochybovati o vhodnosti dalšího v té věci „čekání“, nedá-li samo unášeti se proudem a směrem tím, aspoň neklade protiněmu odporu tak rozhodného, jako dříve. Takž celá politická konstellace v Rakousku v nejnovějším čase ukazuje na co den rostoucí prospěch zásady dualistické.

Co jest ten dualismus a jaký jeho smysl? Snáze dá se odpovědíti, čím on v Rakousku byl a jest, nežli čím budoucně býti má. Bude tomu teprv asi sto let, co státníci Vídeňští, centralisujíce a uniformujíce čím dále tím směleji a rozhodněji, počali méně a méně vážiti sobě historického práva v zemích nyní již jen „Kronlandy“ zvaných: proti čemuž ačkoli odpor zdvihal se všude, proveden jest však jen v Uhřích důrazně a důsledně, jak při smrti císaře Josefa II., tak i později za Františka I.; jen Uhry uhájily ústavní život a svézákonnost svou, přes všecky odporné pokusy a nehody, až do r. 1848, jak co do podstaty tak i do formy její, kdežto v Čechách a jiných zemích ponechány sice staré formy s většího dílu, stará jmena i obřady některé, ale bez významu podstatného. Dualismus dosavadní znamenal tedy vládu rozdílnou i dvojí, v jedné polovici říše ústavní, v druhé absolutistickou; od r. 1848 a zvláště od r. 1860 proměnily se poměry jen v ten spůsob, že kde dříve vládlo se absolutisticky, tam nyní (exceptis excipiendis) vládne se dle ústavy, v Uhřích pak od té doby panuje zákon martialní.

Mimochodem dobré bude pozorovati apamatovati sobě že dualismus zde líčený nesl na sobě známky původu více méně revolučního; povstalť zajisté za přistřihováním a rušením historických práv ústavních; což působí-li se mocí strannou, nazývá se vždy a všude působením revolučním, bez rozdílu, pochází-li s hůry nebo s dola. Naproti tomu sluší co federalistickou naznačiti celou starší dobu v dějinách Rakouských, pokud totiž každá země spravována byla ještě dle vlastní své právní tradice.

Nový ten dualismus, který teprv ustrojiti se má, může dle mého zdání vzíti na se jen jednu z následujících forem: 1. obě částky říše, jichžto hlavy budou Vídeň a Pešť, budou míti společného sice panovníka, ale zákony docela rozdílné, nezávisné od sebe vespolek - pouhá to personalní unie; 2. Pod společným panovníkem Vídeň a Pešť budou o společné některé zákony umlouvati se mimořádně jen když naskytne se zvláštní toho potřeba - to p. Deákovo pověstné „von Fall zu Fall“; aneb 3. o všech společných záležitostech říšskýeh (jež vypočítá diplom říjnový v § 2, patent únarový v § 10), budou Vídeň i Pešť umlouvati se řádně a rozhodovati pod společným panovníkem společně; o záležitostech ostatních rozhodujž obojí strana s volí panovníkovou pro sebe sama - to dualismus ve smyslu hrab. Szécsena i, tuším, p. Kaisersfelda. Forma střední jestjako nějaký kompromiss mezi stranami krajnými, první tak zvanou resoluční, a třetí stranou, jak se praví, „mužův říjnových“.

Vídeň, uznávajíc konečně, že centralisace naprostá i povšechná, jakovéžby nejvíce si přála, potkává se s překážkami nepřemožitelnými, počíná kloniti se k formě třetí, a neodpírá již naprosto poděliti se s Peští o těžiště říše. Její naděje ve zdar nové úmluvy nabývají posily ze slov od p. Deáka nedávno veřejně pronešených, jimiž kladena byla váha na zachování jednoty a moci celé říše. A však, nebyl-li jsem já zle zpraven roku 1861, p. Deák již i tehdáž, aspoň některý čas, nakloněn byl k vyřízení věcí dle formy třetí, dříve nežli vyslovil své „von Fall zu Fall“. Dal-li se již dříve vésti více smýšlením většiny národu nežli svým vlastním, není nepodobné, že i budoucně tak učiní.

Mně nepotřebí vykládati, které z těch forem dal bych přednost, jelikož jsem přesvědčen, že dualismus v jakékoli formě prokáže se nezadlouho záhubným býti pro celou říši, ba ještě záhubnějším, nežli ouplná centralisace. Budeť to zajisté dvojí centralisace, jedna jako druhá proti přírodě i proti právu; a dvojí zlé i dle nejsprostějšího rozumu horší jest, nežli jedno. Však já nemohu ani přesvědčiti se, žeby vláda naše, žeby ministrové sami skutečně k dualismu kloniti se měli; nemohu pomyslitisobě, žeby titéž státníci, kteří ne bez nesnází a obětí všelikých obnovili ku př. autonomii Sedmihradska, nyní zrušiti ji měli zase, a mluviti ku poslancům rumunským i sasickým: přátelé! hodni jste byli, že k žádosti naší, nehledíce na odpor Maďarův, přišli jste sem do Vídně: nyní buďte zase tak hodni, a podrobíce se dosavadním protivníkům svým, jděte také do Pešti! Nepachopitelné jest mi, kterak kancléř Mažuranič s takovým úsilím vábiti mohl by krajany své do budovy před Skotskou branou, kdyby věděl, že jim, pro národní spásu svou, putovati bude hlavně do Pešti. Proto nepochybuji, že jen v obyvatelstvu říše Německém a Maďarském, a nikoli ve vládě Rakouské, proud dualistický převládati a panovati může: a podává-li se jemu také některý státník, bude to znamení, že u něho sympathie neb antipathie národní vrch berou nad ohledy, kterýchž požaduje udržení jednoty a moci státního celku Rakouského.

A však úmysly a cesty politiky světské bývají často právě tak nevyzpytatelny a rozumem nedostížitelny, jako cesty božské prozřetelnosti: tu nelze vždy spoléhati se na známou filosofickou zásadu, že co nerozumné jest, ani bytu míti nemůže. Protož povinnost jest každého upřímného vlastence i občana, vidí-li připravovati se státu jaké nebezpečí, nemlčeti, ale pozdvihnouti hlasu svého, varovati avystříhati; povinnost zvláště těch, kdo měli čest, voláni býti tam, kde o říši porady se dějí.

Otázka o dualismu v Rakousku byla v novinách („Národu“) již jednou (9. listopadu 1864, pod poznámkou „Na povšimnutí dualistům Vídeňským“) předmětem rozboru důkladného a důrazného. I ačkoli methoda v něm jiná byla, nežli u mne v obyčeji, podobajíc se více nadšené improvisaci a expektoraci; ačkoli článek ten staví v popředí poměr jen národu českého k zamýšlenému dualismu, na jiné národy jen mimochodem ohled bera: psán-tě však s tak důmyslným rozhledem politickým, tak živě a úchvatně spolu, a snáší se i s mými náhledy tak úplně, že neumím uřiniti nic lepšího, nežli opakovati na tomto místě aspoň větší a důležitější jeho částku. Neškodíť nic, přivoditi ku paměti vícekrát tytéž věci a tatáž slova, zejmena když i situace trvá tatáž, která dala jim vznik první; a nekaždý můj čtenář bude míti hned na snadě číslo 275 „Národu“ z roku minulého, aby pohodlně doň nahlédnouti mohl.

„Hlavní trumf pámův politikářův Vídeňských, když jsou s moudrostí svou v koncích a sobě již rady nevědí, je vždycky dualismus. Nebudete-li vy Čechové nás poslouchat, povolíme Maďarům, dáme jim východní polovici říše do plné moci, a podržíce sobě západní sami, scentralisujeme ji ještě mnohemtužeji. Dále pak, to se rozumí, bude se maďarizovati ve východní části, a v západní tím směleji germanisovati.“

„My nevíme, má-li politická myšlenka tato jakého zastavatele i mezi státníky rakouskými; smutné jest ovšem (a věztež, že my Slované zapsali jsme si to dobře za ucho), že také listové, ježto platí jinak za officiosní, otvírali nám takovou vyhlídku! A věru museli jsme se diviti té nedospělosti a nemotornosti, ať nedím tuposti politické, kteráž se domnívá, že klackem a zákeřnickými hrozbami dovede nás Slovany získati. Či myslíte, pánové, že my jako psi líbati můžeme nohu nás šlapající? Kam to hodláte přivésti, budete-li takto traktovati národ, kterýž činí většinu celé říše, budete-li mu hned zpředu vykazovati v budoucnosti Rakouska roli politického a národního neoprávněnce, budete-li ho odsuzovati za helotu, za material vlády pro jiné dva národy? A myslíte-li, zaslepenci, žeby Slované rakouští přijali pokorně roli takovou? myslíte-li, že věci takové dají se provésti tak snadno a bez velikých převratův? Zapomínáte na zásadu mocnářův Rakouských, že jen spravedlivost může býti trvalým fundamentem říše! My Slované jsme pokojní lidé, ale pro všecko radíme vám: nesejte větrův, aby jste neklidili bouří!“

„A však povážíme-li všecko, nemůžemevěřiti, žeby ve Vídni kdo z rozumnějších politikův, leč by byl skrytým, neb zjevným nepřítelem Rakouska i panující dynastie, mohl opravdově tak smýšleti a raditi k takovým cestám. Myslíme, že jen někteří nezletilí politikáři pouštějí takové draky do povětří leda pro svůj jux a pro postrach lidí pověrečných: a však nemělo by se jim přáti místa k tomu aspoň v listech officiosních. S tak vážnými věcmi žertovati neradno.“

„Ostatně víme,ze zkušenosti, že dotčené zásady nejsou ani nové, aniž cizí mnohým z těch pánův, kteří teď blahoslaví náš officialný liberalismus a konstitutionalismus: vždyť viděli jsme je v plném díle již roku 1848. Tehdáž mohlo Rakousko, tehdáž mohla dynastie poznati, kdo byli a jsou přátelé Rakouska a jednoty jeho. Zdaliž tehdáž nepostavili dualismus na korouhev svou jak politikové zálitavští tak i vůdcové mínění Vídeňského, i ti, kteříž se nyní staví býti největšími přátely dynastie a jedinými patrioty Rakouskými, kaceřujíce nás co separatisty? Či nechtěli tehdáž zjevně roztrhnouti Rakousko na dvě půle, a přiděliti jednu k novému státu Německému, o němž se ještě ani nevědělo, bude-li republikou nebo Pruským císařstvím, z druhé pak půle samostatné království Uherské? Či je komu pochybno, že tito patrioté Rakouští chystali tehdáž legitimnímu císaři a králi svému inašemu, smíme-li tak říci, místo mezi dvěma seslemi? A kdo tu bojoval upřímně i odhodlaně za jednotu Rakouska? nebyli to jediní Slované? Čechové a političtí jejich druhové na sněmě, Jihoslované s Jelačičem v čele na bojišti u Švechatu? Když Čechové vystoupili z parlamentu Vídeňského, protestujíce proti působení jeho, ježto podporovalo revolucí onu dualistickou, - či nás neobžaloval před tribunalem revoluční Europy pověstný Füster pro zachování Rakouska spisem svým: „Wer hat die Freiheit verrathen?“ Což je tomu tak dávno, že všecko to již upadlo v zapomenutí? Může-li nyní za spasitelnou míti se politika, která ještě r. 1848 byla by málem roztrhla i zmařila stát Rakouský, kdyby nebylo Slovanův rakouských, a přiznejme se, i pomoci i Slovanův mimorakouských? Mělo-li by na zmar býti všecko naučení historie a lidé neměli-li by zmoudřeti již ani vlastní škodou?"

„Však chtěl-li by to někdo s tou politikou zkusiti ještě jednou, nám se zajisté zdá, žeby ty věci nešly tak hladce, že zavedení dualismu v Rakousku mocí neodvratnou potáhlo by za sebou konvulse veliké. Nelzeť zajisté mezi dvěma polovicemi spůsobiti absolutní rovnováhu a tudíž pokoj; vždy jedna váha druhou převáží, ba i vyvrátí - a lehčejší, vidouc nezbytí, bude hledati přívažku odjinud. Boje občanské, vměšování se cizíchprostředkovatelův, osud Polské někdy říše; jsou pak vyhlídky naše. Pustit od jednoty říše jest tolik, co pustiti od její celosti.“

„A kdyby nastaly děje takové, kdo může na ten čas, nyní, změřiti jich směr, jich rozsah, jich konec? Kdyby v ten čas Rakousko zůstaveno byla samo sobě, a kdyby historický stát ten cítil v sobě dosti životní síly, pak by jistě v krátce již sama moc poměrův a instinkt zachování sebe vedly ho k tomu opět, aby jednotu lehkomyslně zavrženou poznovu krví sklížil, bajonety sbil a utáhl okovy absolutismu. Ale na jak dlouho může i takové pouto potrvati? A kdo ví dále, mohlo-li by pak Rakousko nemoc takovou vystonati samo v sobě? Kdo nevidí, když obklopeno jest nepřátely se všech stran, žeby snad ani spojenci neostýchali se děditi po něm, třebas by ještě ani nedomřelo?“

„Konvulse, ježto by nastaly v samém těle Rakouska, kdyby jednalo se o bytí neb nebytí v něm celých národův, byly by tak mocné, žeby se kommunikovaly celé Evropě; a v tu chvíli šlo by jistě též o bytí a nebytí samého Rakouska. Nad tím pak jistě celé moře politiky Europejské bylo by v bouři veliké a pak by o osudech Rakouska tudíž i našeho národu rozhodovali jiní činitelé a jiní hlasové než ti, kteříž nyní osobují sobě moc a právo souditi nás a budoucnost naši. Když byhučela bouře tak veliká, pak by asi umlkly ty žáby v moralním bahništi žurnalistiky Vídeňské, ježto nyní v zátiší obtěžují sousedy kvakotem svým a naparují se, že jich nyní nad jiné slyšeti. V takových dobách nemluví již toliko žurnalisté, aniž rozhodují toliko kanceláře, ale národové sami jinak passivní vyslovují zřetelně a mocně vůli svou, aniž bývá lze udusiti aneb neslyšeti hlasu jejich.“

„My Čechové žádáme sobě jistě upřímně zachování Rakouska i jednoty jeho: neboť máme za to, že nemohouce silami svými doufati ve zbudování vlastního suverenního státu, nemůžeme historicko-politickou individualitu, svou zvláštní národnost a vzdělanost i život autonomický, nikde a nikterak ubezpečiti lége než v Rakousku - t. j. v Rakousku svobodném i autonomicky a rovnoprávně zřízeném. My nemáme národovcův ani vyhlídek za hranicemi. Řekne-li nám kdo, že jsme jen z egoismu přátelé Rakouska, přisvědčíme ochotně: ale politikové, kteří nejsou právě naivní, přiznají nám, že právě takoví přátelé bývají nejvěrnější a nejspolehlivější.“

„Když pak nastaly by dotčené veliké bouře, v době takové kam položil by národ náš i jiní Slované, kteří sdílejí osudy jeho, závaží vůle a síly své? Náš interess táhne nás k tomu, abychom jako r. 1848 vyslovili se pro Rakousko celé a jednotné, pro mocnářstvírovnoprávných zemí a národův. Možná, že v ten čas jen toto heslo, jen toto přesvědčení vedlo by národ náš, a že bychom my Čechové, v osudné době takové, pomocí ostatních Slovanův rakouských opět zachovali Rakousko v jednotě a dovedli zároveň získati mu instituce svobodné, všem spravedlivé i trvalé. Tak si aspoň my Čechové vesměs přejeme, tak nám radí objektivné uvážení věcí a důvodný soud o našich poměrech a potřebách.nestálo, žeby je sotva která moc na světě zachovala.“

„A však doufejme, že Rakousko bude uchováno převratův takových, že strážný anděldynastie, že moudrost státníkův rakouských (t. j. více rakouského než jiného patriotismu majících), odvrátí nebezpečí takové a nedopustí, aby snad vášně neb panovačnost národní, nebo svéhlavné choutky jednotlivcův měly vydati říši naši lehkovážně v experimenty tak nebezpečné, jako jest dualismus, při němž jde o hlavu.“

VII. Národ č. 131, 15. 5. 1865.

Když během roku 1848 počalo se mluviti ponejprv o federaci a federalismu v Rakousku, slova ta zdála se býti sama největší překážkou provedení politické takové soustavy. Pravilo se, že federace předpokládá u těch, kdo do ní vstoupiti mají, postavení ouplně neodvislé, samostatné a suverenní; přivlastňováním takového postavení jednotlivým částkám, z nichž říše Rakouská záleží, že zapírá i zničuje se dědičné panovníkovo právo; že říše ta, měníc se v republiku, přestává tudíž býti mocnářstvím atd. Takto přičítána, divem divoucím, moc státoborná jedinému slovu, a to v zemích, kde co do publicistických slov nedorozuměných neb zle rozuměných nebývalo nikdy nedostatku. Od té doby ale, ve mnoholetých hádkách a půtkách obsahu politického, veřejnémínění došlo již upokojení; obavy o republice zanikaly, jak mile vidělo se, že i nejvěrnější někteří rádcové koruny a dynastie přiznávali se k zásadám od federalistův hlásaným; konečně umlkli hlasové neupřímní cele, když vznešený panovník sám diplomem říjnovým prohlásil soustavu v podstatě své federalistickou za budoucí základ říše. Ted již není tajno nižádného rozumného člověka na světě, že federalismus Rakouský jest federalismus sui generis, rozdílný jak od Švejcarského a Severoamerického, tak i od Německého; a já mám za ta, že v něm hlavně zakládá se i spočívá moderní „idea státu Rakouského“.

Hlavní známkou a spolu podstatou federalistického zřízení jest rozdíl, kterýž se činí mezi záležitostmi říšskými a zemskými, a tudíž také mezi jednotnou vládou říšskou a rozličnými zemskými vládami. Důležitý rozdíl takový slouží již diplomu říjnovému za základ, a jest v něm určitě vyměřen; centralistické vlády, ku př. francouzská, neznají ho naprosto. Únorový patent, zakládaje se na diplomu, nemohl vyhnouti se, aby neučinil zásadě federalistické jisté koncesse, kteráž jináče by byla neležela v celku a duchu jeho centralistickém; a již jsem vyložil, kterak koncesse ta, učiněná ovšem hlavně v theorii, tratí a tratiti musí ve praxi čím dále tím více půdy, až se konečně ztratí docela. Dualistický programuherský ve formě třetí ode mne vyčtené činí také koncessi zásadě federalistické, ale nelze předvídati, na jak dlouho, když sesílí se přirozená jeho snaha, převésti těžiště říše a ujednotiti je v Pešti. Koncessemi takovými centralismus i dualismus vzdávají sice hold jakýsi oné zásadě, nemohouce odepříti naprosto uznání její přiměřenosti a spasitelnosti pro Rakousko: ale zdá se, žeby ona sloužiti měla oběma jen jako za dobu přechodní, nejsouc konečným jejich cílem.

Pod centrální vládu říšskou náležejí výhradně, dle zásad federalistických i dle diplomu, záležitosti týkající se 1) panovničího domu Rakouského, 2) poměrův říše zahraničných, 3) války, a tudíž i vojenstva i námořstva státního, 4) financí a dluhův říšských, 5) obchodu jak zahraničného tak i domácího mezikrajného, a tudíž i celních záležitostí i všech k obchodu takovému potřebných prostředkův kommunikačních. Pro ústavní jejich vyřizování bude tedy potřebí jak zvláštních orgánův vládních, zejmena ministerií říšských, tak i ústředního sněmu říšského.

Ostatní záležitosti veškery, zejmena ku př. politická správa zemí, školství vyšší i nižší, soudnictví veškero atd. náležejí dle těchže zásad do područí vlád a sněmův zemských. Kdož by neviděl, že v oborech těchto není potřebí ouplné uniformity, ani ve prospěchjednoty a moci státního celku, ani ve prospěch obyvatelstva i národův? kdo by zapíral, že domnělá takové uniformity potřeba zdá se pocházeti více ze vládychtivosti a panovačnosti některých bureaukratův, bažících po milostivém i nemilostivém jevení moci své na vše strany, nežli ze přirozené povahy věcí? Vždyť v nauce politické od mužův vážných i to někdy v pochybnost se brává, zdali ku př. záležitosti učebné náležejí vůbec do úlohy státu a do správy jeho. Zřízení pak škol má všude se díti ne tak podlé idealních vzorův zahraničných (ač já jich samých v sobě nezavrhuji), ale podlé potřeb místních, podlé přítomného tam všude stupně vyvinutí ducha i vzdělanosti, podlé jazyku, mravův, konfessí a zaměstnání obyvatelstva; že pak v tom ve všem nekonečná panuje rozmanitost ve všech končinách Rakouských, toho předce nikdo zapírati nebude, a jalová byla by odpověď, že stejným všech zřízením má právě ubývati té rozmanitosti, neb následek toho bývá i bude vždy jen ten, že mnohé krajiny a národnosti, pro kteréž uniforma ta se nehodí, zůstanou ve vyvinutí ducha i vzdělanosti pozadu na věky. Také neplatna bývá omluva, že v ústřední radě zasedávají mužové z rozličných krajin, stavův a národův: neb různí jejich hlasové utonou snadno ve proudu ku povšechnosti, panujícím v každém kollegium, ačnezvykají-li mužové ti, poddávati se mu sami napřed. A co platí o školství, platí neméně také o soudnictví; rozdílnost přirozených povah, zděděných názorův, obyčejův i samých vášní a hříchův, vymáhají v rozličných krajinách rozličnou míru bedlivosti a přísnosti zákonův i trestův atd.

Těžká jest ovšem úloha určiti rozdělení vlád a sněmův zemských v Rakousku in concreto, a ohraničiti veškero působení jejich do podrobnosti; těžká zvláště pro člověka nemajícího ve vladaření zkušenosti praktické. Však provedení její dle mého zdání ani nemůže a nemá se díti z jednostranné vůle číkoli, nýbrž z vůle společné, čili z urovnání a z usjednocení se všech stran, jichž se to týká; tak tomu chtějí také nejen duch diplomu říjnového, ale i slova jeho vlastní. Pročež i já, nechtěje v tom nikomu praejudikovati, dovolím sobě vysloviti jen některé myšlenky, kteréž dáti mohou podnět k dalšímu skoumání.

Za to mám, že při zřizování organismu všech vlád zemských v Rakousku bylo by velice prospěšné, vzíti sobě starožitnou Uherskou ústavu za příklad; řekl bych za vzor, kdyby časem bylo nevloudilo se do ní dosti hojně věcí nevhodných, jichž ani v Uhřích obnovovati a chváliti, ani jinde nápodobiti není radno. Takové jsou ku př. rozdíl z dávna činěný mezi „natio“ a „misera plebscontribuens“; takové nynější „diplomatické“ panování jednoho plemene nad ostatními; takové postavení palatinovo v posledním věku, co místokrále s mocí neodpovědnou; též choutky stoličních shromáždění některých, pohrávati si na suverenní republiky, a potahovati k sobě všelikými spůsoby moc zákonodárnou, náležející jedinému sněmu zemskému; též jisté formality processův, nehodící se do věku našeho, i jiných více řádův neb zlořádův, o kterýchž aspoň dá se říci, že abusus non tollit usum. Ale nehledě na takovéto vady, jichžto uvarovati se napotom nebude nemožným ani nesnadným, jest jádro zemských institucí uherských samo v sobě tak zdravé a zdárné, žeby dle mého soudu zasloužilo chovánu býti také v jiných zemích; jest v něm živý zárodek pravé autonomie zemské, bez níž svoboda občanská i politická nikde dlouho státi a trvati nemůže; jest i zásada reformy a zdokonalitelnosti nekonečné, bez níž všecky lidské instituce hynouti a zahynouti musejí. Zejmena instituce úřadův a shromáždění stoličních nebo-li župních, založená na zásadě volitelnosti, dokazuje se býti pravé palladium řádův autonomických. Z toho také pochopiti a vyložiti se dá všeobecná Uhrův (netoliko Maďarův) láska ke své constitutio avitica, i neobyčejná energie k jejímu zachování a hájení; Uhrovi pod bureaukratií živu a blahu býti nelze; onv tom ohledu mezi všemi národy na Evropské pevnině nejvíce se liší (abych nejmenoval domácích) ku př. od Francouzův, kteří bez rady a pomoci ouředníkův a policie již tuším ani státi ani hýbati se neumějí. I není-liž žádoucnější a následování hodnější příklad oněch, nežli těchto?

Užívám pak příkladu toho hlavně k tomu cíli, abych objasnil a poněkud i usnadnil nejtěžší při provozování zásad federalistických otázku a úlohu: o područí a vnitřním ústrojí vlád i sněmův zemských. Státníkům o ní pracujícím dalo by se vůbec položiti za pravidlo: čeho zemi Uherské, dle vašeho vlastního citu a soudu, odepříti nelze, téhož dopřejte zemím ostatním také, a jakož jim hotovi jste ponechati politickou zprávu zemskou, školství, soudnictví atd. celé, tak čiňte nápodobně i zemím ostatním; tím docílíte také výhody veliké v očích ne tak mých, jako jiných mnohých lidí, totiž co nejvíce možná stejné formy v ústrojí všech zemí Rakouských. Ohražuji se napřed proti zlovolným smíškům, kteří slovům mým podstrkovati budou smysl, jakobych, schvaluje starouherské instituce, radil zavésti snad i Corpus juris hungarici do zemí předlitavských: každý rozumný a pravotný čtenář uzná, že jakož Uhrům přeji a radím, aby zachovávajíce zděděný politický status quo, pilni byli při něm oprav, ježpokrok novověký žádá, tak i jiným všem národům přál bych, aby na základě nynějších i budoucích svých potřeb sami sobě zpravovali jak vnitřní zřízení své politické, tak i školství a soudnictví atd. (rozumí se vždy, že s panovníkem společně).

Předvídám a nepochybuji, že proti návrhu mému ozvou se z jistých kruhův hlasy: „nemáme-li se samými Uhry již nesnází dosti, či chcete, abychom si nadělali podobných ještě více i ve všech zemích?“ Na to ale snadná i krátká jest odpověá: „je-li to, co pro Uhry se navrhuje, samo v sobě nespravedlivé, škodné a záhubné, nesmíte jeho ani Uhrům povolovati, ani komu jinému; je-li ale spravedlivé a pro říši nezávadné, jakým právem odepřete téhož národům jiným? či snad nechcete spravedlnosti?“

Příklad ode mne uvedený poslouží také ku poučení a k seznání, že vlády a sněmy zemské v Rakousku všecky, chtějí-li užívati těchže práv ústavních a tétéž míry autonomie, mají také spůsobny býti, aby tak jako země Uherská mohly každá ve všem postačiti sobě samy. Příliš malé země však nejsou s to, aby ve školství a soudnictví stály samy o sobě; musíť se jich spolčiti vždy několik dohromady, aby opatřily sobě všecky druhy škol, nejen ku př. universítu, ale i tak řečené školy odborové čili předmětové(Fachschulen), také aby v nich všecky potřebné instance politické i soudní nalezaly přirozený a přiměřený obor působnosti své. Že návrh federalistského zřízení zemí Rakouských, podaný ode mne r. 1848 konstitučnímu výboru sněmu Kroměřížského, vyšel z porad jeho hezky zcentralisovaný, tomu dalo příčinu hlavně nevhodné složení onoho výboru, do něhož každá sebe menší země volila ze sebe právě tak po třech oudech, jako Čechy a Halič; malé země, majíce velikou ve výboru převahu, a chtějíce rovnati se zemím velikým ne tak počtem a kolikostí obětí, jež by přinášely celku státnímu, jako raději výhodami, jichž by od něho požívaly, též cítíce, že jim nelze užívati s prospěchem takové míry autonomie, jaká hodila i navrhovala se pro země větší, lnuly, až na některé oudy, všecky k centralisaci (zvláště ana většina těchto pocházela z politické školy francouzské a Rotteko-Welkerovské). Jest tedy nutný požadavek federalistského zřízení, aby země Rakouské dělily se v několikero skupení, dle zásad a poměrův historických, geografických i ethnografických pospolu. Určení takovýchto skupení co do zemí někdy koruny České a zemí někdy Polských i Italských nemělo by tuším velikých nesnází: ale při zemích koruny Uherské vede se již dávno živý spor o to, má-li zákonadárství sestředěno býti v Peštipro ně pro všecky, aneb mají-li Sedmihrady a království tak řečené trojjediné tvořiti skupení zvláštní; a mním, že i při zemích starorakouských (náleževších r. 1526 domu Rakouskému dědičně), budou o to hádky, mají-li býti jen jedním skupením neb několikerým, jelikož zejmena krajiny Slovinské mohly by si přáti spojení se ve zvláštní království Illyrské zase. Já dle zásad federalistských nemohl bych nikoli schvalovati přílišnou centralisaci v Pešti, proti níž platily by ty samé důvody, které vedou se proti centralisaci ve Vídni a proti dualismu vůbec. Otázky však tyto nedají se rozhodovati slušně bez vyslyšení stran. Jisté jest, že i když obnoveni budou někdejší generalní sněmové zemí koruny České, Čechy a Morava nepřestanou proto mívati také své zvláštní sněmy české i moravské, ježto země každá bude chtíti podržeti své jmění pro sebe; a podobného něco stane se: v jiných skupeních bezpochyby také. Potřebí tedy bude, aby země umluvily se a určily do podrobnosti, co budou míti společného a co zvláštního každá pro sebe. Hlavní ale věc jest, že každé takové skupení má míti svého vlastního kancléře neboli ministra při ústřední vládě říšské, že zákonodárství týkající se vnitřní zprávy, vyučování, práva vedení atd. vyřizovati se bude nejen rychleji, ale i přirozeněji a přiměřeněji rozličným potřebámnárodův, nežli posavad se dálo, a konečně že nestane se žádné národnosti křivda, jelikož každý národ bude přirozeně moci účastniti se veřejného života parlamentarního.

Uhři osvědčují se, že jim při otázce o zřízení státu Rakouského nutno jest držeti se především historické půdy své a zásady o kontinuitě práva: neb kdyby jednou opustili ji, mohlo by se jim prý vésti jako někdy Antaeovi od země odloučenému, žeby jako v povětří konečně politicky udušeni a umořeni byli: a bohužel, že ohledem na pokusy z Vídně často činěné nelze jim v tom dáti ovšem za křivdu. Ale sluší tuším poznamenati také, že oni, vynutivše r. 1848 na vládě koncesse neshodné s jednotou a mocí říše a pokročivše ve sporu odtud povstalém až k ouplné a naprosté negaci její (v Debrecíně), počali sami první opouštěti historickou půdu a rušiti kontinuitu práva. Já, stoje na základě práva přírody, zapírám a zavrhuji tak dobře, jako kdokoli na světě, pověstnou „Verwirkungstheorie“: ale smlouvy mezinárodní téměř všecky a veliký počet i smluv státoprávních stávají se vesměs jakýmsi kompromissem mezi právem přírody a tak řečeným právem silnějšího (jus fortioris), kteréž vlastně jest právem (či raději bezprávím) násilí; i nespatřuji v tom důslednosti ouplné, když kdo, dovolávaje se takových smluv, chcev nich vždy jen právo přírody držeti na zřeteli, a nikoli také druhou jejich konstitutivnou částku. - A však nechaje choulostivé té úvahy, dovolím si položiti dilemma: Uhři, a zejmena Madaři, chtějí buďto jen svobodě, aneb také panování. Chtějí-li jen svobodě, mají ovšem právo, žádati také garantie její; chtíč po panování ale uvedl by zase jus fortioris na jeviště; jehožto diskusse, jak známo, nekonají se pérem. Žeby ale s druhé strany ústava uherská nabyla tím mocné garantie nové, kdyby tak říkaje opakovala se v Čechách, v Haliči a jinde, čili kdyby tu instituce ustálily se dle analogie její, o tom bohdá oni sami pochybovati nebudou.

Namítají také Uhři, že sněmu jejich od jakživa náleželo právo povolovati daně a rekruty; a poněvadž v něm leží jedna z předních garantií svobodné ústavy, protož odnímati jim to právo že bylo by asi tolik, jako připravovati je o konstituci vůbec. A však zásady federalistické nikoli nechtějí bráti jim takového práva: jen jeho provozování chtějí aby bylo vhodnější a přiměřenější k věci. Branná moc ve všech končinách říše není a nemůže býti nežli jedna i tatáž: od nepřátel zahraničných nemohla by ani jedna vesnice, ležící kdekoli uvnitř hranic našich, násilím přepadena i poškozena býti, aby celek říšenebyl tím uražen a k odporu vyzván; a jistě nebudou brániti ku př. koruny uherské jen Uhři, české jen Čechové sami, kdyby cizozemci hnali se na ně útokem. V interessu všech nemůže povoliti se nikomu, aby třebas jen dle rozmaru a libovůle vytrhoval se z povinnosti, která naléhá na všecky stejně, aneb aby v ní svévolně nadlehčoval sobě sám. Protož potřebí jest nevyhnutelné, aby obrana říše bývala předmětem usnešení a rozhodnutí všech společného, i aby toto mívalo moc pro všecky dokonale zavazující; samo ponětí svobodné ústavy požaduje a nese v sobě smysl takový. Zapomíná se, že i země koruny České měly před rokem 1848 ústavné právo, povolovati daně a budget vojenský každoročně, ačkoli spokojujíce se c. k. reversy, že povolnost jejich neměla právům jejich býti na ujmu, jen pořídku ho užívaly; nyní pak přinášejí to své právo v oběť jednotě a moci celku říšského, uznávajíce nevyhnutelnou jeho potřebu. Nápodobně měli by také Uhři zachovati se. Však federalismus nezouží alebrž ještě i rozšíří svobody jejich. Vědíť oni dobře, jak chatrný vliv míval za starodávna sněm jejich ku př. na politiku zahraničnou, na celní záležitosti atp., o kterýchž prvé rozhodoval u nich větším dílem jen král sám, nyní pak ve společném sněmu říšském rozhodovati mají oni spůsobem konstitučním spolu sjinými, v poměru velikosti a moci království svého.

Země Chorvatská má za naší doby tu zvláštnost do sebe, že se v ní agituje rozdílně pro všecky tři politické soustavy v Rakousku: pro centralisaci, pro dualismus i pro federalimus. Duch centralistický vane tu z Vídně skrze úřednictvo vyšší, dualistický z Pešti skrze některé přední šlechtice, a oba pospolu snaží se udusiti ducha federalistického, jenž rodí se z přirozených poměrův půdy domácí. Ve smyslu jistých politikářův, měřících stupeň politické zralosti národův dle počtu stran brojících u nich proti sobě vespolek, byl by skutek ten pro Chorvaty zvláštním nadělením božím, kteréhož alespoň já jim věrně nepřeji. Nelze tajiti se, že v Chorvatech padá při tom da váhy jistý moment, působící méně zjevně nežli mocně, co veličina v každém ohledu irrationalní, s níž každé počítání bývá nesnadné. Jest to nevole stíží utlumená, že za oběti nesmírné, přinešené někdy ve prospěch jednoty a celku říše, připravuje se jim náhrada netoliko tatáž, jako těm, proti nimž je byli přinesli, ale poněkud i chudší; nebo netoliko trojjediné království nestává se pravdou a vojenská hranice necivilisuje se, ale také, kdežto nikde není nedostatku organův, mluvících ve smyslu centralistickém i dualistickém, odpírá se jimstále povolení k žurnalu federalistickému v zemi a řeči jejich atd. Což by bylo div, kdyby vášně tím roznícené zabíhaly tytýž do scestností, a kdyby někteří ve své rozhořčenosti hleděli spolčiti se s stranou, kteráž, jak praví, jejich nadějí aspoň ještě nesklamala? Tím citem však a spolu bezpečím, kteréhož národnost jejich přítomně (a mohlo by se řici, prozatímně) požívá, vlastenci chorvatští neměli by se dáti svésti s cesty, která jediná vede, ne sice ku panování, ani ke služebnosti, ale k rovnému všech právu. Darmo bylo by zapírati, že každé podělování se, buďto s Vídní nebo s Peští, o zákonodárství ve věcech nenáležitých nutně k jednotě a celku říše, vydařiti se musí konečně jen k ujmě jejich jazyku a národnosti; a lépe-li opatří sněm Pešťanský nebo Vídeňský ku př. školství jejich, nežli sněm domácí?

Že společný sněm ten říšský, pokud zakládati se bude na diplomu říjnovém a na zásadách federalistických, musí obdržeti složení a spůsoby velmi rozdílné od nynější říšské rady širší i užší, rozumí se tuším samo sebou; budeť to nic více a nic méně nežli deputace od sněmův zemských, posílaná vždy a pravidelně ad hoc, t. j. k vyřizování společných záležitostí říše. Nemním, žeby k tomu hodil se system dvoukomorní. Naproti tomu ale mohli by federalističtí sněmové zemští,opět dle příkladu sněmu uherského, skládati se pravidelně z dvojí komory, jedné vyšší neboli ze senátu, druhé nižší čili z komory poslancův. Nedbám já na křiky, kteréž myšlenka tato zbudí v řadách našich privilegovaných liberálův: já především si žádám instituce netoliko svobodné, ale i stálé a trvalé, a teprv když tito páni mně dokáží z historie, že jednokomorní ústava svobodná kterákoli a kdekoli, dočkala se života jen aspoň čtvrtstoletého, vyznám, že dopustil sem se politického kacířství. Ovšem že dělení malých sněmíkův, ku př. Opavského neb Salcburského, Terstského atd. ve dvě komory bylo by až téměř směšné; a neméně nevhodné bylo by ono, kdyby sněmové zemští vůbec neměli jiné kompetence, nežli jim přičítala ku př. někdy ústava 4. března 1849: ale tak ouzké oprávnění jejich neplyne aspoň ani z diplomu říjnového, ani ze zásad federalistických. Však širší té věci rozjímání zavedlo by mne daleko za meze nynějšího úkolu, a já již pospíchám ku konci.

Nebudu opakovati, co již přednesl sem o nebezpečí, které pochází vždy z rozdělení kompetence o těch samých záležitostech mezi dva sbory zákonodárné. Sněmové zemští nebudou míti jednati o centralních záležitostech říše, nežli pokud jim nastane povinnost, napomáhati ku provedení nálezův sněmuříšského, a uspůsobovati dle nich zákonodárství své domácí; zase pak sněmové říšští nemají se vkládati mocí svou do záležitostí, kteréž diplom říjnový přikazuje sněmům zemským. Jen co se týče financí, ty jakožto nervus rerum musejí ovšem děliti se mezi sněmy obojí kategorie, a to ca možná nejurčitěji. V tom ohledu zdá se býti nejvhodnější spůsob ten, aby daně a dávky nepřímé všecky přikázány byly do područí vlády říšské, daně pak a berně přímé pod vlády zemské; rozumí se pak, že pokud by nestačily příjmy říšské, musely by kassy zemské přispívati k nim dle quoty, která by mezi zeměmi, v poměru s jejich přirozenou silou a možností, společným ustanovováním pokaždé jednou na delší řadu let, napřed vyměřena byla. Jen až by provedena i ustálena byla soustava federalistická, mohlo by nebýti jí na škodu a napomáhati poněkud k jednotě v zákonodárství o věcech zemských, kdyby dle § 3. diplomu říjnového připravovány a sněmům jednotlivým, a však bez nucení, předkládány byly stejné předlohy zákonův, jež by pak každý sněm dle potřeb domácích modifikovati mohl. Mním, žeby mohla činiti se taková koncesse soustavě centralistické zvláště ve věcech týkajících se tak řečených práv základních (Grundrechte) a soudnictví.

Jalová jest v očích mých namítka, činěnáfederalismu z té příčiny, že prý množí těžiště říše. Moderní historie Francie a Paříže učí dostatečně, jak nebezpečné bývá jediné těžiště netoliko pro dynastie, ale i pro svobody národův; a také že tělesa o dvou těžištích nemívají tak pevné postavy, jako o třech neb čtyrech a více, netřeba poznávati teprv z fysiky, každý to zná ze všední zkušenosti. Aspoň ústrojím federalistickým hýbati aneb je dokonce vyvracovati nebude tak snadno, jako jinými.

Hlavní ale zásluha i známka federalismu jest ta, že jen on sám jediný mocen a spůsoben jest uvésti u nás v ouplnou platnost zásadu rovného všem práva, kteráž jakož jest nejušlechtilejším ovocem osvěty novověké a křesťanské pospolu, tak i vítězně klestí sobě dráhu do budoucnosti u všech národův vzdělaného světa. O tom i o jiných momentech více vysovím se ještě v budoucím článku posledním.

VIII. Národ č. 132, 16. 5. 1865.

Státníci, usilující zbudovati ústavu říše Rakouské na základech centralistických a dualistických, pokoušejí se o dílo protivořečící samo sobě, spočívající na základech vyvracujících se navzájem a odporných jak právu tak i přírodě; staví tedy budovu nadlouho ani fysicky ani mravně nemožnou. Zásadou konstitutionalismu bývají národové všude povoláni, projeviti vůli svou při zákonodárství a zjednati jí platnost; to ale centralismus a dualismus obmezuje pouze na práva občanská i politická, a zapírá libovolně ohledem na právo národnosti. Slované a Rumuni mají tedy podříditi a poddati se Němcům i Maďarům; co občané mají sice k zákonům přidávati vůli svou, ale co národové nemají míti vůle svobodné. Snáší-li se to se základní myšlénkou apravdou konstitutionalismu? Je-li ještě svoboden ten, komu se říká: „máš být svoboden, ale ne jak ty chceš, nýbrž jak já tobě předepíši?“ A kdo pak oprávňuje Němce i Maďary ku předpisování takovému? kdo, jsa svoboden, povinen bude uznávati cizí nadpráví? Budou-li Němci a Madaři vyměřovati Slovanům míru práva co do národnosti jejich, jak pak bude moci v Rakousku ještě řeč býti o rovnoprávnosti národův a rovné ke všem spravedlivosti?

Povážíme-li, kterak zásada rovnoprávnosti jazykové a národní provedena byla nedávno na sněmu Sedmihradském a potvrzena s hůry, musíme uznati, že již aspoň sedmihradští Rumuni nezdají se míti příčiny ke stížnostem. Ale proč něco podobného nestalo se již dávno také v jiných zemích, zvláště slovanských? či má býti skutečně pravdau, co roku 1861 slyšel jsem z úst muže vysoce postaveného ve Vídni a považoval ovšem jen za žert, že v Rakousku všem národům povolí a vyhoví se spíše, nežli Slovanům, a konečně i všem Slovanům spíše, nežli Čechům?

A však v lůně velikého a spekulativného národu Německého nacházejí se vždy filosofové zvláštníci, kteříž, jakož dovedou každý rozum i nerozum uvésti v methodu a system, tak umějí také dokázati a priori, že zásada rovnoprávnosti národní jest sama v soběholým nesmyslem. Jeden společný původ veškerého člověčenstva jest prý, jako Adam i Eva, pouhou bájí; příroda, jakož ani dvou lupenův nerodívá dokonale stejných, tak ani národův nepodělila dary svými stejně, a kterému propůjčila jaké přednosti, ten že má i právo, uvésti je v platnost. Němci tedy, jsouce plémě od přírody nadanější, silnější a ušlechtilejší nežli Slované, že také nemají nikterak s těmito na roveň staveni býti. A řeči takové rozléhají se již netoliko ve knihách a časopisech, ale i v krčmách německých.

Když tedy Němci jsou tak od přírody vždy nadanější, silnější a ušlechtilejší než my Čechové, ptám se, kam pak poděla se ta nátura jejich někdy ku př. ve válkách husitských? dokázali-li se tehdáž býti Němci? Po mnoholetých hojích krvavých, ve kterýchž převaha počtu a moci materialní na straně jejich bývala vždy nesmírná i porážky předce ustavičné a téměř zázračné, následovaly zjevy bezpříkladné v celém dějinstvu světa, že německá vojska ohromná, vypravovaná pomocí půl Evropy a vedeuá od vůdcův předních věku svého, dávala se posléze na outěk ze samého strachu, dříve nežli ještě přišlo k bitvě rozhodné, a že konečně veliký sbor celého křesťanstva v Basileji omlouval své mírné s Čechy vyjednávání tím, poněvadž prý oni, inscrutabili divino judicio, nemohli přemoženibýti nežli sami od sebe (u Lipan). Věřím, že Němcům dnešním zmínka o tom není hrubě vděk a že neradi na to se pamatují: ale my dovolíme si předce, připomenouti jim to i sobě také, kdykoli oni neslušně vypínati se a nás urážlivě za plémě podlejší vydávati budou, nežli jsou sami. Však my nepravíme, žeby Čechové i v době husitské byli bývali národem od přírody nadanějším, silnějsím a ušlechtilejším; dle mého přesvědčení ale byl ovšem veškeren duchovní život tehdáž mezi Čechy vesměs probuzenější, jarejší a rozšířenější nežli poměrně mezi Němci - díky za to hlavně vzdělavací někdy péči otce vlasti Karla IV. - a protož i vítězili a předčili duchem, pokud sami neopatrným a nemoudrým se chováním nezadali přednosti své. Já také nezapírám, že za našeho věku národ Německý ouhrnkem a vesměs stojí na vyšším stupni vzdělanosti a duchovní činnosti, nežli my Čechové neb jiní Slované; vždyť ode dvou století nejen zahraniční Němci pokračovati mohli ve svém vzdělávání se bez překážky a utěšeně, ale i v zemi naší, cokoli činilo se s hůry pro pokrok duchovní (ač toho nebývalo mnoho), dálo se až do roku 1848 všecko výhradně jen ve prospěch živlu německého, kterémuž i my bezděky hověti sme musili; a dosáhli-li jsme předce nynější aspoň poměrné pokročilosti své v ohledu národním z vůle a pomocisvých sousedův, čili proti ní, toho vykládati netřeba. Kdyby na tomto místě širší o té věci řeč býti mohla, neodpíral bych seznati, že i v mravních povahách a vášněch rozličných národův vycházejí za naší doby na jevo jisté rozličnosti a nerovnosti stálé, a nebude v tom bohdá nic odporného ani urážlivého, když řeknu, že summy neb facit národních ctností a nectností mohou na více stranách býti stejné, třebas koefficienti byli rozdílni: ale zapírám a zapírati budu vždy určitě i rozhodně, že by který národ měl od pána boha neboli od přírody, a ne pouze od dlouhověké tradice své a od vychování, do sebe hodnotu vyšší. Vždyť národové neexistují teprv ode dvou neb tří tisíciletí, co tradici jejich poněkud sledovati lze; a Němci, kteří tak rádi staví se za protivu Slovanův, neměli by tak rychle zapomínati na slova předního skoumatele národnosti své Jakuba Grimma, jenž vyhlásil to za hlavuí resultat veškerých svých studií, že veškero plémě německé nemá v celé genealogii lidského pokolení nikde příbuzného bližšího aneb rovně tak blízkého, jako jsou Slované. Rara concordia fratrum!

Však přihlédneme-li k věci blíže, nebude nám lze ubrániti se podezření, že Němci, kteří hluky dělají o přirozené své nad námi výtečnosti, chtějí jen ohlušiti svědomí své, sami o ní nejsouce dosti přesvědčeni: neb jináčenebylo by pochopitelno, proč by se tolik zdráhali, pustiti se s námi v běh o závod v odění rovném, kdyby jisti byli svou předností a svým vítězstvím. Ale právě proto, aby při závodu takovém dála se spravedlivost, my žádáme a můžeme žádati právem, aby již jednou kouec stal se křivdě odvěké, a nerovnost ne přirozená, nýbrž jen faktická, aby nepodněcovala se vždy ještě více. Můžeme a musíme žádati, aby stát penězi těmi, které od nás dostává v rovné míře jako od Němcův, nepodporoval v zemi naší výhradně jen německých úřadův a škol vyšších; musíme žádati, kdykoli udává se potřeba zřízení učitelských stolic českých na universitě Pražské, aneb když nabídne se který docent ku přednáškám, vedle staroněmeckého, také o staročeském právě, vedle Eike von Repgow také o Ondřeji z Dubé neb Viktorinovi ze Všehrd, aby z Vídně neodpovídalo se nám vždy jen zprosta i pouze negativně atd.

Namítán byl také s německé strany kdesi (na důkaz, jak prý nevhodná jest má theorie o rovnoprávnosti národní) nejapný nějaký příklad rodiny průmyslníkovy, jenž prý nepoděluje všech svých domácích, žen i dětí, ani funkcemi ani výtěžkem svého závodu stejně, ale jen dle schopnosti a zásluh. Zdaliž pak život národův jest nějaký kšeft neho úřad, k jehožto zdárnému vedení bývá jen osobníspůsobilosti a zběhlosti potřebí? čili právo člověka ke vzdělávání se, ku požívání práv občanských atd. podmíněno jest teprv libovolným úsudkem čímkoli?

Ještě zpozdilejší jest pretense Maďarův ku panování v zemi své, poněvadž oni prý byli před tisíci lety její podmanitelé. Zdali práva, jestli kterého nabyli mečem, nepozbyli dávno mečem zase, poraženi byvše od té doby nastokrát? zdali sami svou mocí vymanili se někdy ze jha tureckého? zdali skončili poslední svůj národní boj u Világoše co vítězové? Ale jakož sem již řekl, diskusse o právo z násilí nekonávají se pérem; protož ušetřím si o tom dalších slov.

Konečně za důvod proti provedení národní rovnoprávnosti uvodí se nevyhnutelná prý potřeba, aby Rakousko nevzdalo se spolku a opory říše Německé, kterouž prý stojí a bez kteréž by přestalo nejen býti velmocí (Grossnacht), nýbrž snad i existovati (viz Presse 20. Apr. 1865). Věru divnějšího komplimentu nemohlo se dostati velmoci Rakouské, nežli když se dí, že podmínky její existence nalezají se ne v ní samé, ale kromě ní! a tak mluví úřední organ veřejného mínění v samém srdci Rakouska, ve Vídni! Já bych řeč takovou spíše považoval byl za urážku velebnosti říše; aniž si jí vyložiti umím jinak, nežli že těm, kdo tak smýšlejí a mluví, záleží na panovánínárodnosti německé mnohem více, nežli na trvání velmoci Rakouské. Nám Slovanům aspoň na panování v Němcích nebo v Italii naprosto nic nezáleží, a myslíme, když jen Rakousko institucemi moudrými a spravedlivými získá sobě a pojistí spokojenost všech svých národův, a když přičiní se, abychom všickni na jmeno Rakouské mohli právem hrdi býti, že pak nebude míti příčiny, obávati se jakékoli jiné mocnosti na světě. Komu ale spojení zemí a národův Rakouských s říší Německou vydařilo se od jakživa více ku prospěchu, nám-li či oné říši, o tom historie dává svědectví dostatečné a výmluvné. Ještě za naší doby vidí to každé dítě, jak mnohé materialní oběti přinášeti nám jest tomu politickému spojení se státy Německými, kdežto výhody z poměru toho pro nás vyplývající zůstávají s většího dílu diplomatickým tajemstvím. A koaečně má-li národní cit pangermanský míti oprávnění tak neobmezené a svaté, jakým právem obmezovati a zatracovati budeme cit panslavistický neb panitalský? smějí-li Němci, i přes státní smlouvy, přimíleti a tuliti se ku kmenovcům svým zahraničným, kterak bude moci Slovanům a Italům to samé pokládati se za zločin? Madaři ovšem zůstanou vždy nevinni, nemajíce příčiny, roztoužiti se po příbuzných svých poduralských.

V novější době Němci a Madaři vzali sobějiž za obyčej, nazývati „panslavisty“ aneb - jakož v Uhřích s beťárskou elegancí se pravívá „panslávy,“ vesměs všecky uvědomělé Slovany, kteří nechtějí zapírati národnosti své. I ovšem, bude-li panslavismem každý národní cit, každá přirozená snaha slovanská; bude-li panslavistou nebo panslávem každý Slovan, který nedá se vésti ku poněmčení neb pomaďaření: - pak budeme počítati panslavisty na milliony, a Rakousko celé stane se zaslíbenou zemí panslavismu, - ale panslavismu, jakového ani my sami si nepřejeme.

Pozorujeme pohříchu, kterak za dnův poledních národní egoismus kmenův panujících před i za Litavou objevuje se čím dále tím nazeji a bezohledněji; čteme o umlouvání se politikářův německých i maďarských a o podělování se o zprávu říše na spůsob, jakoby Slovanstva v Rakousku ani nebylo; doslýcháme již s obou stran řeči radostné zástupův hotových hrnouti se do domnělého ráje dualistického: a naděje naše, jakkoli oprávněné, - rozumný a stálý odpor vlády proti směrům takovým, mohly by (čehož bůh nedej!) konečně zůstati předce skutkem neospravedlněny. V takovém případě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když proveden bude opak idey moderního státu Rakouského, a když říše ta různorodá i jediná svého spůsobu na světě přiřkne, ne stejnou všemspravedlivost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené a, jakož již řečeno, za material vlády pro jiné dva národy: tu vejde také příroda ve své právo, a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství, a zbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli sme před Rakouskem, budeme i po něm!

Jakékoli moře myšlének kolotá mi ještě hlavou i srdcem, cítím předce, že po takovém slovu nemohu mluviti dále. Však napověděl sem toho již dosti, aby každý, kdokoli jen chce, porozuměti mohl ouplně smyslu mému. Aniž já chopil sem se slova od počátku v té naději, žeby řeč má získati si měla nějaký vliv na skutečný běh událostí. Nikoli. Nedostatečnosti sil svých k tomu jsem já sobě od dávna povědom, a znám také dobře všecky ty mocné předsudky a vášně, které slovům mým, ať byla jakákoli, staví se na odpor. Ale hleděl sem vykonati aspoň dle možnostipovinnost svou, abych někdy nemusel se báti výčitek svědomí, že sem mlčel a nemluvil, pokud ještě nebylo pozdě, a že sem nevaroval i nevystříhal před nebezpečím, kteréhož předvídati tuším ne každému dáno v té míře a s tou určitostí, jako mně. Proto také byl bych si pokládal za nestatečnost každé ostýchání a štítění se, vyřknouti poslední slovo.

O publicistické a žurnalistické šrůtky, kteréž slova má již zbudila nebo ještě zbudí, malá jest mi péče. Pověstné někdy slovo ministra kardinála Richelieu: „Donnez-moi deux lignes d’un homme, et je vous le ferai pendre“ (dejte mi jen dva řádky od někoho, a já vám ho přivedu na šibenici) nemá sice za naší doby více platnosti doslovné: ale bývá-li vždy a všude snadno staviti slova proti slovům, může ono poučiti nás, kterak bystrým a chytrým vykladačům i podnes není nemožné, vyčenichati a stopovati křivé úmysly také tam, kde jiné rozumné oko jich nevidí. Já v umění takovém nikomu překážeti nebudu, a také nikomu neodpovím, leč bych seznal, že svou vinou, nedopatřením aneb nedopovězením, dal sem příčinu ke skutečnému a vážnému nedorozumění. Ostatní všecko poručeno budiž pánu bohu!

A Psaní dne 11. dubna 1848 do Frankfurtu

Viz Psaní ze dne 11. dubna 1848 do Frankfurtu.

B O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku.

Viz O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku.