Hymna (Orten)

Údaje o textu
Titulek:	Hymna
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 325–328. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Kritický měsíčník, roč. IV. (1941) čís. 4.
Licence:	PD old 70

On se, můj milý, naklání,
nic neříká,
sklání se, sklání nad tuto rozčeřenou tůni,
z níž voní černé vlasy
a mnoho skrytých věcí.

Žije tam vodník a aspoň pro ni žije,
i když ji vlastně nezná.
A jedna zakletá žába,
kterou bys musil líbat,
kdybys chtěl krásnou dívku.
Má stehna, Rachilde je znala,
nezbavím se té chuti.

Chtěl jsem, můj milý, říci,
že shýbá se beze slova,
jak by se připravoval
zvednouti něco těžkého
a drahocenného.

Představ si ten opuštěný kout,
stromy (snad olše) se nad ním smilovaly
a ptáci křídlují kolem jakési předtuchy pramene.

Neusmívám se a kladu si hádanku,
k čemu že tento pohyb a námaha,
proč on, tvor živý, leč bez jména,
proč, či snad pro co, můj milý.

Strádá tu vlast,
zahrada jeho řeči
a snění,
strádá tu bez pomoci a smutná
jako jsou hroudy, když hlína se sotva drží?

Strádá tu hvozd, kde je doma?
Doma? Doma? A směji se.

Strádá tu, zmírá tu jeho mladá láska?
Přítel? Nepřítel? Syn?

Ó, příliš zimničně
a příliš horkým srdcem
znám hádat, uštknut, můj milý.

Pomřely ženy,
není jich,
nebylo jich,
to naše oči.

Zaváta hnízda,
není hnízd,
nebylo jich,
to naše krev.

Rozdeštěn cit,
ó, není ho,
byli jsme křehcí,
bez oblohy,
bez nebe, se zemí bez pekla,
už ani ďábel nás neodnese.

Klam je, můj milý, v návratu.
Klam je, můj milý, v nás.

My viděli.
Bylo to bílé.
A žádný sníh!
Jen mokrá zem.

Balvany sunuly se zvolna,
zvolna
na květiny.
Usmrcovaly vůni.

A my je milovali.

My věděli jsme: mlčet,
mlčeti při modlitbách.
Nehledat Boha, je-li.
(A ušlapati si nohy!)

My cítili: bez polibků
pustinou mašírovat,
každý keř rozpouštěti
v duši a vzít jej s sebou.

To tenkrát, to včera.

Řekl jsem, že se sklání
a aťsi pro cokoli.
Neřekl jsem, že zvedne!

A potom bude přímý.
Spatří, co zřela tůně,
jež dívala se vzhůru.

Obrátí. Bude se vracet.
Vyšlápne na odchodnou
ne domů, ani k matce
a ani k mladým ženám
a ani za přítelem.

Uvidí sladkou cestu,
která se vzňala zemí
a rozdmychána láskou
prudce se rozhořela.

Bude to, můj milý, cesta
kamenitá a strmá.

A já tamtudy půjdu.

15. XI. 1940.