Humoresky (Štolba)/Staří blázni/VII.

Humoresky — Staří blázni Josef Štolba
VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 75–101. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pod lípami před hospodou, u stolu, jímž by byl Francek hospodského málem dopálil, byl se zatím usadil Paroubek s Kounováčkem. Rozmluva jejich točila se, rozumí se, výhradně jen okolo Procházkové, a Kounováček se svědomitě snažil, aby mu vylíčil vše v nejkrásnějších barvách.

„Ať žije ona a, řekneme, já s ní!“ zvolal Paroubek, utíraje si pot s čela.

„Ať žijete oba,“ souhlasil Kounováček a pokrčiv rameny, jelikož Paroubek samým ohněm pivo objednati zapomněl, dodal: „Arci, tak na sucho nechat žít, jest smutné —“

„I vždyť jsme u hospody —“

„Proto jest to tím větší chyba.“

„Hehehe,“ smál se Paroubek, „já se těším jen na ty, řekneme, pitomé tváře našich sousedů, až uslyší, co se se mnou stane. Do vnitř nepůjdem, tam je dusno, počkáme na ni zde.— He, hospodo, pivo sem!“

Francek, jenž právě nesl několik džbánků ze sklepa, postavil jim dva na stůl. Každý se chopil jednoho, džbánky cvakly, a na zdraví Procházkové připito z nich tak důkladně, že v nich mnoho nezbylo. Kounováčkovi zvláště musilo na jejím zdraví velmi záležet, neboť tam byl, jak mu Paroubek trefně vytknul, „dýl než v kostele.“

„I hlele!“ zvolal náhle, postaviv džbánek a oblizuje zapěněné vousy, „Záhora jde také k muzice; co pak abychom se mu pochlubili?“

Paroubek se ohlédl. „Hněváme se sice trochu,“ pravil, „ale aspoň ho to zamrzí, až uslyší, co jsem si vybral.“

Záhora se blížil volným krokem. V ústech mu visela stříbrem bohatě kovaná pěnovka, a oči jeho rozhlížely se velmi vesele.

„He, sousede,“ zvolal Paroubek, když se blížil k jeho stolu, „všechny staré sváry, řekneme, do kouta a připijte mi.“

Záhora se přívětivě usmál. „Nu, jsem dnes u výtečném rozmaru,“ pravil, podávaje ruku, „zapomenu na vše, buďsi,“ a chopil se džbánku.

„Jako já,“ smál se Paroubek, „vždyť je dnes, řekneme, muzika; kdopak by se neveselil.“

Záhora přisedl k nim. „To není příčina mé veselosti,“ pravil s tajemným úsměvem.

„I vždyť u mne také ne,“ zvolal Paroubek; „jest to něco, řekneme, zvláštního.“

„Ba něco kapitálního,“ dodal Kounováček, „na co budou sousedé ústa otevírat.“ A všichni tři smáli se hlasitě.

„Kdybyste věděli, co já vím, hehehe,“ prohodil Záhora.

Kounováčkem to škublo. „Copak to asi je?“ myslil si; „to musí ven.“ A nahlas dodal: „Zajisté něco veselého, pantáto, co? Hehehe!“

„Inu, povídám — a tak neočekávané, že až to zvíte, zkoprníte,“ pokračoval onen.

„Ať jest to, řekneme, co chce,“ zvolal Paroubek, „víme každý své, a proto volám: „ať žije ona!“

„Ať žije!“ volal Kounováček.

„Ať žije!“ přizvukoval Záhora. „Ale, prosím vás, kdo?“ dodal, když se byl napil.

„Hahaha, kdo?“ smál se Paroubek. „Což nic nepozorujete, Záhoro? — Kdypak pije člověk ženské na zdraví?“

„Dokud ji ještě nemá,“ odvětil Kounováček se smíchem.

„I ty můj panečku,“ zvolal Záhora překvapen, „Paroubku, snad vás to vdovství neomrzelo?“

„Hehehe, vy jste to popadl za pravý konec,“ smál se tento.

„Já se ho chci také zbavit,“ pokračoval onen zvýšeným hlasem.

„Vy se chcete také ženit, pantáto?“ tázal se kvapně ponocný.

„Pst, ať to nikdo neslyší,“ napomínal Záhora. „Není ještě na čase, aby se to prohlásilo.“

„Vy tedy také?“ divil se Paroubek. „I to je, řekneme, znamenité.“

Jak byl Kounováček, uslyšev tuto novinu, tomu rád, že nepočal s ním vyjednávat. Byl by sebe i Procházkovou učinil směšnými.

„Ale jak se to stalo,“ tázal se Záhora, „že to přišlo tak náhle? Vždyť nebylo nic slyšet.“

„To víte,“ odvětil Paroubek, „jen řekneme, ne mnoho měřit, nasadit a vybuchnout — to je to nejlepší.“

„Z duše mi mluvíte, sousede.“

„Ráno jsem vstal,“ pokračoval soused, „nevěda co na mne čeká, a asi, řekneme, před hodinou co se stalo.“

„I totě náhoda!“ zvolal Záhora. „U mne se to rozhodlo právě před chvílí. Ona přijde k muzice, a zde se před udivenýma zrakoma celé vsi prohlásíme.“

„Má nevěsta také,“ zavysknul Paroubek. „Ti budou koukat, až, řekneme, dva nejvzácnější vdovci se budou ženit.“

„Ať žijou oba a obě nastávající!“ zvolal Kounováček radostně-

„Ať žijou! ať žijou!“ přizvukovali ostatní.

„A kohopak si budete brát, pantáto?“ tázal se ponocný, jenž zvědavostí jen hořel.“

„To se dovíte.“

„Tohle je, řekneme, dobré,“ smál se Paroubek. „Překvapíme také jeden druhého. Až přijdou, ukážeme si je.“

A sotva domluvil, vyběhla Tonča z hospody a zaměřila rovně k němu.

„Tatínku,“ pravidla, „už vás hledám bůh ví jak dlouho.“

„Nu copak zas?“

„To bude něco důležitého,“ smál se Záhora. „Nevytrhujte se, půjdu se podívat do vnitř.“ Vstal a odešel do hospody.

„Tatínku,“ pokračovala Tonča, usednuvši na Záhorovo místo, „teď jsem mluvila s Karlou Záhorovic —“

„Snad ne o Josefovi?“ zhrozil se Kounováček.

„Ano — o něm,“ zněla rozpačitá odpověď.

„To je pravda,“ ozval se Paroubek nevrle, „že nic nepovíš, co nevíš.“

„Mně to tak tlačilo na srdci, že jsem jí to musila svěřit.“

„Nu a co dále?“

„Když jsem jej jmenovala,“ vyprávěla Tonča, „tu se mi přiznala, že —“

„Že, že?“ naléhal Kounováček.

„Že Josef chce si vzít ji,“ ukončila Tonča hlasem skoro plačtivým.

Kounováček spustil hlasitý smích, kterémuž Paroubek z plných plic přizvukoval.

„Tohle je, řekneme, dobré,“ pravil. „Jakpak si může vzít ji, když chce tebe?“

„Ale ona to tvrdila s jistotou.“

„I mlč, blázínku; zeptej se tuhle Kounováčka. Vždyť je vše, řekneme, už vyjednáno.“

„Opravdu?“

„Oklamal jsem už někdy někoho?“ ozval se ponocný.

„Hahaha,“ smál se dále Paroubek, „teď bude mít strach. Kounováčku, povězte jí, co jste s ním mluvil a co vám řekla o tom Procházková.“

„On byl radostí bez sebe, a ona se mohla zbláznit.“

„Ale jak jen Karla mohla tak mluvit?“ tázala se Tonča již mnohem pokojnější.

„To víš,“ vysvětloval jí otec, „mladý lid je, řekneme, domýšlivý. Snad se na ni několikráte zasmál, štíp’ ji do tváře, a ona hned myslí bůh ví co.“

„Nic jiného to není,“ rozhodl Kounováček. „Vždyť naši mládenci na to ženění tak nepospíchají.“

„Ba, je to k smíchu. Posaď se k nám,“ vybízel ji otec, „a dočkej času jako husa klasu; z dnešní muziky se vrátíš jako, řekneme, nevěsta.“

A mezi tím co Paroubek a Kounováček zaháněli Tončiny obavy docela, vyšla Karla s otcem z hospody a vedla jej o něco dále, kde jich nemohl nikdo slyšet.

„Taťku,“ počala, „tomu nerozumím.“

„Čemu pak?“

„Paroubkova tvrdí, že si bude brát Josefa.“

„Josefa Procházku?“

„Ano, Josefa Procházku.“

„Blázníš?“

„Neblázním; ona stála na svém.“

„Ale vždyť mi Josef dnes o tebe říkal.“

„To musí být mýlka, sic by se nebyl před chvílí pro nějakou husu tak nehorázně do mne pustil.“

„On s tebou již mluvil?“ tázal se Záhora překvapen.

„Ano,“ zněla chladná odpověď.

„A neřekl ti, že tě chce?“

„Ano, pěkně. — Zdá se mi, že se podíval příliš hluboko do džbánku.“

„Snad ne?“

„Přesvědčte se sám, najděte si ho,“ končila Karla. „Ale to mu můžete říci, že ho mám sice ráda, však takových věcí ať mi netropí.“

„Holka —“ započal Záhora jí vykládat své mínění, ale jakýsi hřmot v hospodě, promíchaný výkřiky: „vyhoďte je! vyhoďte je!“ obrátil pozornost nejen jich, ale i Paroubka a jeho společníků v onu stranu. Chvíli jen — a ze dveří vyhrnuli se Matas a Josef v prudké hádce.

„Tohle já si, poddám, vyprosím,“ volal Matas rozčilen, „abys o mně takové řeči roznášel.“

„Dej mi pokoj,“ odvětil Josef prudce; „já o tobě nic zlého neříkal.“

„Nic? — To není nic, když roztrušuješ, že kradu husy, co?“ horlil Matas.

„Tak tedy mou řeč překroutila?“ zvolal Josef bolestně.

„To není žádné překroucení,“ vpletla se do jich hádky Karla. „Či neřekl jsi, že ti Matas vzal husu?“

„Ale teď toho mám dost!“ rozkřikl se Josef; „však ty jsi mi dobře rozuměla, co jsem tím myslel.“

„To nelze jinak vykládat.“

„Že ne? — Dobře tedy, povím ti, kdo ta husa je. Nestála’s včera s Matasem za vsí pod tou lípou v důvěrném hovoru?“

„Já s Matasem?“ divila se Karla, „já včera ani z domu nevyšla.“

Ale někým to škublo při těch slovech, a ten někdo byla Tonča. Vždyť ona tam s ním včera stála, a on ji štípl třikráte do tváří a jednou ji vzal okolo těla, což ona vše byla trpěla. Teď se to prozradí, Josef se to doví — dál nemohla mysleti, neboť v tom již ozval se Matas nevrle: „Hloupé řeči, ani jsem ji nespatřil. To byla tamhle Paroubkovic.“

Kounováček zůstal, jako by jej opařil. S výčitkou pohlédl na Tonču, rozpačitě na Paroubka, a na obličeji mohlo se mu čísti: „Hrome, to bude pěkné!“

„Karlo, tys to nebyla?“ vynutil ze sebe zajíkavě Josef, jejž slova Matasova ohromila.

„Povídám, že ne,“ tvrdil Matas. „A teď naposledy se ptám, jak je to s tou husou?“

Josef vzal jej stranou. „Poslouchej,“ šeptal mu, „to je mýlka. Já myslel, že’s tam stál s ní, řek’ jsem ve zlosti, že mi uletěla husa a ty že’s mi ji převzal. — Inu,“ dodal, škrabaje se za uchem, „pak mi arci nemohla rozumět.“

„Hahaha!“ smál se Matas, „to se ti podařilo. Karlo, na to si musíme zatančit.“ A chopiv ji za ruku, odběhnul s ní za veselého smíchu zase do kola.

Tonča seděla u stolu plna zoufalosti. Josef si s Matasem něco šeptal, Matas bezpochyby mu vše pověděl, a že to u Josefa, jehož prudkou povahu znala, nemine se účinkem, o tom byla přesvědčena. A proto zmocnil se jí strach, který činil ji tím nepokojnější, an Kounováček a Paroubek místo aby jí kuráže dodali, důkladně ji vypeskovali, jaké to dělá hlouposti. Zvláště Kounováček byl rozhněván; chtěl se po předešlém výstupu zmocniti Josefa, aby s ním rozumné slovo promluvil, ale nezdařilo se mu, neboť Záhora chopiv ho dříve za ruku, odvedl jej stranou.

Mrzut tedy a počínaje se obávat, že by se to mohlo naposled přece zbryndat, pustil své zlosti uzdu, a na ubohou Tonču sypaly se výčitky všeho druhu.

Zatím uhodil Záhora na Josefa stran Karly.

„Josefe,“ pravil, „teď mi vysvětli, co to znamená.“

„Vše zvíte,“ odvětil kvapné Josef, „ale dříve musím promluvit s vámi vážné slovo. — Byl jste u ní?“

„To se rozumí.“

„A jak se chovala?“

„Byla učiněný med.“

„Jakže?“ divil se Josef, pohlédnuv nedůvěřivě na Záhoru.

„Co se tomu divíš?“ odvětil tento vesele. „Povídám ti, že musí být do mne pořád ještě kapitálně zbouchnuta.“

„A jak se to skončilo?“

„Výborně. Zejtra půjdu pro ohlášky a dnes u muziky přede všemi se prohlásíme,. — Ale prosím tě, ty koukáš, jako bys šťovík kousal.“

„Milý pantáto,“ počal Josef rozpačitě, „musím se vám upřímně vyznat, že se přihodilo něco velmi nemilého.“

„Snad jsi se rozmyslil, Josefe?“ zvolal Záhora, svraštiv čelo.

„Já ne, ale někdo jiný.“

„Snad nemyslíš Karlu?“

„Ta též ne — aspoň mne Matas ujistil.“

„U všech všudy, kdopak tedy?“

„Což na to nechcete připadnout?“

„Pánbůh ví,“ zvolal Záhora, „kdybych to neměl s Procházkovou tak jisté, mohl bych dle tvé kyselé tváře se domýšleti, že naposled ona —“

„Pantáto,“ odvětil Josef jako zdrcen, „nelekněte se, když řeknu: ano.“

„Cože?“ rozkřikl se Záhora. „To není možné.“

„Teď jsem s ní mluvil.“

„Teď? — A co ti řekla?“

„Že prý — ale prosím vás, nezlobte se — že prý si to rozmyslela a že si musí vzít jiného.“

„Jiného — zase jiného?“ a Záhora zbledl.

„A mně zrazovala, abych si vzal Karlu.“

Záhora byl neočekávanou novinou tak dojat, že nebyl schopen zralé myšlénky. Vše se s ním točilo — po druhé měl býti sklamán? Ne, ne, to nemohlo být, a proto jako topící se stébla, chopil se domněnky Karliny, že Josef dnes snad mnoho pil.

„Josefe,“ zvolal po chvíli, když se byl trochu vzpamatoval, „nenapil jsi se náhle?“

„Ale, pantáto,“ odpověděl tento, „copak si o mně myslíte?“

„To nemůže — nemůže být,“ tvrdil Záhora rozčilen.

„Bohužel ano — spolehněte se na to.“

Hlas, jímž Josef ujištění toto pronesl, zněl tak bolestně a zároveň tak pravdivě, že Záhora nemohl více pochybovat. Celé tělo jeho se otřáslo, ruce se zaťaly, a srdce bušilo tak prudce, že je Josef slyšeti mohl. Zahrála si tedy s ním, zahrála si s mužem, jejž jednou již byla oklamala, zahrála si s mužem, v němž neurazila tím jenom znova probuzenou jeho starou lásku, nýbrž i mužnou pýchu. Tenkráte odřekl se, ale odřekl se, poněvadž viděl, že jinak nemůže být; srdce loučilo se tehdá se svými sny bolestně, ale beze hněvu. Během času povstala v něm při pozorování bývalé milenky ona trpkost, o níž jsme byli dříve mluvili — tento okamžik však vzbudil v něm hněv, a sice hněv spravedlivý, z něhož k opovržení jest již jenom krok jediný. A v hněvu tom připadlo mu náhle, co Paroubek byl před chvílí pravil — že se chce oženit. Teď se mu rozbřesklo; uhodil se do čela a kvapným krokem přistoupil k sousedovi, aby nabyl úplné jistoty o tom, co zdálo se mu již nepochybným.

„Sousede,“ pravil stísněným hlasem, upřev oči pátravě na Paroubka, „když jste mi již tolik řekl, povězte mi také, koho si chcete vzít. Záleží mi na tom, abych to zvěděl.“

„Jakže, tatínku,“ zvolala Tonča celá ustrnuta, „vy se chcete ženit?“

„To se rozumí, holka,“ zněla odpověď.

„A kohopak?“

„Nu, teď to musím říci,“ odvětil Paroubek, ne tak puzen zvědavostí Tončinou, jako rozhodným tónem Záhorovy otázky. „Jisté jest to beztoho, tedy proč bych to déle tajil. — Vezmu si Procházkovou.“

Překvapení, jež zmocnilo se Josefa po těchto slovech, bylo nemenší než Tončino. Tonča hleděla na otce, jako by v obličeji čísti mu chtěla, nežertuje-li, kdežto Josef zoufale zvolal: „Proto tedy tak najednou Záhory se odřekla?!“

Záhora strhl pravou rukou čapku s hlavy a utíral si levicí, u níž se prsty třásly, pot s čela. Neodpověděl; prsa se prudce zdvihala, z očí sršely blesky. Usadil se k Paroubkově stolu, však usadil se tak, jako sedáme, když nemůžeme již mdlobou státi.

Plni podivem hleděli na něj Paroubek a Kounováček.

„Co je vám, sousede?“ zvolali oba.

„Nic. — Ale musím vám také něco říci,“ vynutil ze sebe Záhora pracně. — „Překvapí vás to velmi,“ dodal po chvíli, sebrav se trochu, „já si ji mám také vzít.“

„Vy?!“ zvolali oba, vyskočivše, jako by je něco píchlo.

Tonča obrátila udivené své zraky na Záhoru.

„Ano, já.“

„Ale to nemůže být,“ horlil Kounováček všecek bez sebe.

„Tohleto je, řekneme, k smíchu,“ přizvukoval Paroubek jako omámen.

„Není,“ odvětil Záhora skoro pokojně, „dnes mi to řekla.“

„A mně také.“

„Ano, Paroubkovi také.“

„Vám též?“ tázal se Záhora pátravým hlasem.

„Ano,“ odpovídal Paroubek, „a vyznala mi, že si na mne už dávno, řekneme, myslela.“

„A mně řekla totéž,“ prohodil Záhora na pohled chladně.

„Totéž?“ vzkřikli Kounováček a Paroubek poděšeni.

„Pak si z vás udělala blázna,“ vyhrknul ponocný.

„Anebo ze mne,“ ozval se Paroubek.

„Řekněme, z nás obou,“ zvolal Záhora, bouchnuv na stůl a vyskočiv z lavice. Vřelo to v něm, a líčená chladnost, s jakouž byl dříve mluvil, ustoupila opět zlosti nad tímto klamem.

„Já omdlím,“ naříkal Paroubek.

„To je hrůza,“ vzdychal Josef.

„Toť strašné,“ zasténala Tonča, která se teprv teď vzpamatovala.

„Ale já to nestrpím,“ rozkřikl se Záhora, „já se jí pomstím.“

„Já také,“ souhlasil Paroubek, kdežto Kounováček se zoufalým obličejem loučil se v duchu se svým beranem a s tolary.

„Sousede,“ pokračoval Záhora, „podejme si ruce; jsme oba ošizeni, pomstěme se také oba. Taková stará fiflena —“

„Ba, když by ta už neměla mít, řekneme, rozum —“

„Ale na mne bude pamatovat. Půjdu do hospody a připravím jí tam řádné přivítání.“ A Záhora rozkácen odkvapil k tancujícím, následován jsa Josefem, jenž pln byl strachu z toho, co asi obmýšlí.

Paroubek, Kounováček a Tonča zůstali samotni.

„Tohleto je, řekneme, pěkná historie,“ vzdychal Paroubek. „Vjelo mi to do celého těla.“ Vrhl se na stolici.

„U všech rohatých,“ zvolal Kounováček, „jsem jako v Jiříkově vidění.“

„Tatínku,“ tázala se Tonča nevědouc, co si má o všem myslet, „vy jste si ji chtěl opravdu vzít?“

„Ale jen z lásky k tobě, dcero,“ naříkal otec, „abych tě zbavil tchyně. — Jsem, řekneme, obětí otcovské lásky.“

„A jak jste na to připadnul?“

„To mi tenhle, řekneme, všudyplet nafoukal,“ odvětila zlostně nešťastná oběť „otcovské lásky“.

„Dovolte, pantáto —“ chtěl se obviněný omlouvat.

„Mlčte, ať se, řekneme, nezapomenu. Jsem zahanben před celou vsí.“

„Ale věřte, pantáto, já trnu — nemohu si vysvětlit — “

„Ticho! Vy jste ji musel znát, když jste mi ji, řekneme, tak vychvaloval.“

„Ale vždyť ona mi sama řekla, abych —“

„Neodmlouvejte,“ horlil Paroubek dále, a v tom mu napadla okolnost, která jej ještě více pobouřila. „Vy jste tu komedii sám spískal, vy jste mne, řekneme, chtěl jen ohnout. — Kounováčku —!“ dodal hrozivě.

Tonče se to zdálo velmi přirozené; vzpomněla si při tom na chladnost Josefovu a proto zvolala: „Naposled s Josefem ani nemluvil.“

Paroubek se popadl za nos. „Hrome!“ pravil, „to je možné. Teď se vás ptám: mluvil jste s ním o mé dceři?“

„A to se rozumí,“ hájil se ponocný, jemuž počínala docházeti trpělivost; „vždyť mi povídal, že s vámi vše již ujednal.“

„Se mnou?“ divil se Paroubek.

„No, jen se tak nestavte, však vy o tom dobře víte.“

„Vždyť já ho dnes, řekneme, ani neviděl.“

„Ale mne ujistil ještě, než jste sel k Procházkové, že je vše již hotovo.“

„To je, řekneme, lež.“

„A já jsem chtěla dát Matasovi kvinde,“ vyčítala si v duchu Tonča.

„Ať jsem tento — rozumím-li celé té historii jen trochu,“ zvolal Kounováček.

„Já bych vám pověděl, co jste, vy — vy —“

„Pantáto, ať nepobouříte ve mně mou vojanskou krev!“

„Co mi do vaší vojanské krve — aha, tamhle jde ta fiflena, vystrojená jako panenka,“ přerušil se náhle Paroubek. „Nu, počkej, tobě řeknu co proto.“

„Já si na ni doběhnu,“ pravil Kounováček vstávaje.

„Nic, sedět zůstat!“ rozkřikl se onen. „Ať jen dojde, a já, řekneme, povedu slovo.“

Procházková se blížila spěšným krokem, ale čím blíž přicházela, tím volnějšími staly se kroky, a to tím více, když spatřila osobu, jíž se přece jenom bála, před hospodou sedět. Vyfintěna byla, až radost na ni se podívat. Hedbávná nová sukně, okolo krku těžký zlatý řetěz, a na hlavě hedbávný šátek. K tomu pevný krok a přívětivý úsměv na tváři — věru, hezký to zjev, a nic neškodilo, že zdála se vystupovati s velikým sebevědomím. —

Bála se Paroubka a přece jí ho bylo také líto. Nevěděl chudák, co na něj čeká, a proto si umínila, že mu to vyjeví co možná nejpřívětivějším hlasem.

„Dobrý večer, kmotře,“ pravila, přiblíživši se.

Paroubek se obrátil, změřil ji od hlavy k patě, a odvrátil hlavu v jinou stranu, neodpovídaje ani slova.

To Procházkovou zarazilo. Věděl to snad již? — A skoro se jí tak zdálo, neboť jinak se nedala náhlá jeho nezdvořilost vysvětliti.

„Kounováčku,“ pravila, „ráda bych s vámi mluvila.“ Chtěla se ho na to vyptat.

Volaný ochotně vstával, avšak Paroubek jej zarazil. „Ticho!“ zvolal, „řekneme, sedět zůstat!“

Kounováček, nechtěje Paroubka ještě více popudit, usadil se zas s obličejem ne právě veselým.

Teď se Procházková už nepotřebovala ani ptát.

„Nu, kmotře,“ prohodila rozpačitě, „pozoruji, že již víte —“

„Ano, vím už, kolik uhodilo.“

„Věřte, kmotře, nerada se vás odříkám, ale —“

„Nerada? — Tak!“

„Ano, víte,“ pokračovala Procházková, „závazky z časů, kdy jsem byla ještě mladá —“

„Ty závazky,“ odvětil Paroubek jedovatě, „musí být podle toho již, řekneme, hodně staré.“

„Kmotře, vy mne urážíte.“

„Nevídáno!“

„Já přišla s tak bolestným srdcem —“

„A já to povídám se srdcem, řekneme, veselým.“

„Jakže?“

„Ať žije, řekneme, zlatá svoboda!“ volal Paroubek. „A já jsem si chtěl s takovou, řekneme, fiflenou zkazit svět. Ale tím je jen Kounováček vinen; mně by to nebylo do smrti napadlo, rozumíte?“

„Ale pantáto,“ ozval se obviněný, „ať mi tuhle —“

„Mlčte,“ přerušila mu Procházková řeč. „Hleďme, on se chce vymlouvat. — Dobře; mínila jsem vám to říci po dobrém — teď jste se mi ukázal v pravém světle. To mi strážný anděl vštípil, že jsem se rozhodla pro jiného.“

V tom vyrazil z hospody Josef, jenž byl svou nevlastní matku oknem zahlédl. Uchopil ji za ruku a vedl ji opodál.

„Panímámo,“ pravil, „vy jste to pěkně vyvedla. Jednomu jste odřekla a druhý vás již nechce.“

„Cože pravíš?“ tázala se tato uleknuta.

„Neřekl vám to ještě?“

„Přišla jsem teprv a neviděla jsem jej posud.“

„Ale vždyť jste s ním právě mluvila.“

„Co ti napadá? — To byl tamhle Paroubek.“

„Nu, ten vás právě už nechce.“

„Ten? — Hahaha, to jsem si přála.“

Josef vyvalil oči. „Cože?“ pravil, „vždyť ale —“

„I co ti napadá,“ odvětila Procházková, „toho jsem právě odbyla, a vezmu si Záhoru.“

„Zá — Záhoru?“ zvolal Josef nanejvýš překvapen.

„Copak se tomu tak divíš?“

„Ale o tom jste tvrdila, že ho již nechcete, a jeho Karlu jste mi tak zhaněla,“ namítal Josef.

„Ztratil jsi rozum?“ křižovala se vdova. „O Paroubkovi jsi mi přišel povídat, že přijde; z počátku jsem z toho měla radost, ale pak, když přišel Záhora —“

„Vždyť já mluvil o Záhorovi,“ zvolal Josef celý ustrnut.

„O Záhorovi? — Oba jste mluvili o Paroubkovi, ty i Kounováček.“

„Ale to je mýlka,“ tvrdil Josef; „Kounováček myslil také Záhoru.“

„I copak ti napadá.“

Josef zavolal Kounováčka, jemuž tentokráte Paroubek v stávání nepřekážel.

„Koho jste namlouval panímámě?“ tázal se.

„Tuhle pantátu Paroubka,“ odvětil zavolaný.

„Paroubka?“ zděsil se Josef.

„Můj bože, jaký to zmatek!“ naříkala Procházková.

„Což vy jste nevěděla,“ tázal se Josef, „že mluvím o Záhorovi?“

„O Záhorovi? ty? — Já myslila, že přišel z vlastního vnuknutí.“

„Vy jste mi dnes tedy haněla Paroubka a jeho dceru?“

„To se rozumí.“

„A já se pustil do Karly,“ naříkal Josef. „Panímámo, co jste to vyvedla! Záhora je strašně dopálen.“

„Snad nemluvil již s Paroubkem?“ tázala se uleknutá vdova, a jako zvuk umíráčku zněla jí odpověď: „Ano, zvěděla již vše.“

Náhle ozval se z hospody hřmot, a s křikem hrnuli se tancující ven, v čele majíce Záhoru.

„Aha!“ zvolal tento jizlivě, spatřiv Procházkovou, „tu je má spanilá nevěsta.“

„Ano, zde jsem, kmotře,“ odvětila tato doufajíc, že pohled její a krátké vysvětlení všeho jej ihned uchlácholí.

„To mne těší,“ zvolal Záhora rozčilen. „Teď se na ni podívejte, na tu starou, která si chce nyní ještě s muži zahrávat.“

Procházkovou to škublo, leknutím couvla.

„Ano,“ dodal Paroubek, „nám oběma řekla, že si nás chce vzít; ale my nejsme, řekneme, tak hloupí.“

„Ano, nesedneme na vějičku,“ pokračoval Záhora s rostoucím hněvem.

„Ale,“ ozvala se Procházková, „vždyť jsem vám řekla, že chci býti vaše.“

„Tomu také,“ okřikl ji Záhora, ukazuje na Paroubka.

„Ano, mně, řekneme, také,“ přisvědčoval tento.

„To mohu já dosvědčit,“ tvrdil Kounováček.

Mladá chasa, jež byla okolo nich utvořila kruh, spustila hlučný smích, který zmatek Procházkové jen zvyšoval.

„Chytala jste dva,“ volal Záhora, „a nelapla jste žádného. Vysmějte se jí, hahaha!“

To bylo něco pro děvčata, kterým byla ode dávna již trnem v očích. „Smějte se!“ volaly, a hlučný jásot ozýval se zase.

„Ale kmotře —“ volala Procházková, která z toho již dostávala strach, tak hlasitě, jak jen mohla.

„Ticho, vy stará!“ přerušil jí řeč Záhora.

„Ani nemukejte — vy —“ přizvukoval Paroubek.

„Jděte raděj domů,“ pokračoval onen, „a nedělejte tady zlou krev.“

„Ano, pryč s ní!“ volala děvčata jako z jedněch úst.

„Pryč, pryč!“ křičeli všichni.

Teď se ale v Procházkové vzbouřila krev. Vyhodit ji chtěli, vyhodit, ji, a tím byl vinen Záhora, ten Záhora, jemuž chtěla celý svůj život věnovat.

„Pryč?“ vykřikla, když se byl houf trochu utišil. „Dobře, vy nevzdělanci, půjdu, a vás, Záhoro, ani vidět nechci. Teď si zrovna vezmu Paroubka. — Kmotře —“ obrátila se k tomuto.

„Ale Paroubek ne vás, hehehe!“ smál se tento a napil se spokojeně, neboť hlučný smích byl odměnou těchto slov.

„Jak, že ne?“ rozhorlila se zamítnutá vdova. „Všech deset mohl byste si oblíznouti — takový dědek —“

„Hrome!“ rozkřikl se Paroubek, „tohle si nedám líbit!“

Veškerá chasa stála na straně Paroubkově, a hrozivé výkřiky ozývaly se kolem, tak že Josef se počínal strachovat o svou nevlastní matku. Přiskočil k ní, pojal ji za rámě a pravil: „Panímámo, pojďte domů.“

„Ano, ať jde, sic ji vyhodíme!“ křičela chasa, a kruh se otevřel na jedné straně, aby měla kudy odejít.

Cítíc u sebe Josefa, o němž věděla, že vlivem svým dovede ji uchránit, dostala Procházková zase kuráž. „Ano, já jdu,“ zvolala zvýšeným hlasem, „vy sprosté plemeno, ale půjdu navždy odsud mezi vzdělanější lidi.“ Byla by jim snad více ještě pověděla, ale Josef vytáhl ji z kruhu a kvapil s ní rychlým krokem domů.

„Šťastnou cestu, šťastnou cestu!“ volali za ní, smějíce se její hrozbě a obraceli se zase k hospodě.

„Sousede,“ zvolal Záhora, „můžeme být rádi, že se to tak skončilo.“

„Ba, řekneme, nešťastný ten,“ odvětil Paroubek, „kdo by ji dostal. — A vy, Kounováčku,“ dodal, obrátiv se k tomuto, „vy mi zas přijďte s nějakou nevěstou.“

Kounováček, jenž tu byl stál jako zmoklý a pořád čekal, kdy se hromobití na něj sveze, oddychnul si, a potěšen, že to odbude jen tak snadno, pravil: „Chraň mne pánbůh, pantáto.“

Ale přece si Paroubek na něj vyjel, což on ani nemukaje snesl.

Chasa zatím vehnala se zas do hospody, a venku zůstali jen oba ženichové na pensi se svými dcerami. Sedli k jednomu stolu a ulevovali sobě tím, že malovali si co možná v nejčernějších barvách osud, jenž by je byl čekal po boku Procházkové.

Tonča a Karla se zase smířily a rozprávěly o Josefovi. A divná věc, že Tonča teď nemohla pochopit, jak se jí mohl Josef líbit. Ano, dokonce tvrdila, že prý si ho chtěla proto jen vzít, že tatínek poroučel. Smála se při tom, arci nuceně, ale za to byl úsměv, jenž při výkladech těch zahrával ústy Karlinými, velmi nenucený, ano dokonce, nemýlím-li se, potupný. To ale nevadilo, aby si obě zasedly trochu na Kounováčka, jenž všechny ty špičky na svou obratnost a nebožtíka pana lajtnanta snášel s chladnokrevností hrdinskou.

Netrvalo dlouho a se zářící tváří vrátil se Josef.

„Pantáto;“ zvolal celý udýchán, „panímáma postěhuje se do Prahy, má tam nejmladšího bratra, víte, Toníka. Je starým mládencem a ona bude mu hospodařit. Už skládá své věci. — Pantáto,“ dodal pak prosebným hlasem, „hlavní překážka je pryč, dáte mi Karlu?“

„Karlo,“ zvolal Záhora, „jestli chceš — ale já bych se musil přece jen stěhovat k vám.“

„Nu, taťku,“ odvětila Karla upřímně, „pak bych proti tomu neměla nic.“

„Že ne?“ jásal Josef. „Ach, má nebeská Karlo, odpustíš mi tedy tu husu?“

„Odpustím,“ odvětila s úsměvem a podávala mu ruku.

Ale je ten Josef čtverák; vzal ruku, a nejen ruku, vzal Karlu celou a objal ji přede všemi, až v ní kosti praskaly.

Jak bylo při pohledu tom Tonče a Paroubkovi, může si každý pomyslit. Ale oba nutili se k smíchu, přáli jim štěstí a za chvíli odebrali se všichni do hospody, kdež oznámení Josefova štěstí vzbudilo pravou bouři.

* * *

Tonča se počala ihned zase na Matasa usmívat, a ne bez účinku, neboť je od oné muziky lidé vidívali často stát v důvěrném hovoru a to nejen pod tou velkou lípou za vsí, nýbrž i na jiných místech. Po vánocích prý bude svatba. —

Procházková odjela hned druhého dne do města; ale není tam, jak slyším, příliš spokojena. Předně prý její paráda tak nevyniká, a za druhé jsou prý tamější mužští velmi nevšímavi. Ale bratr její má ji rád, je přece jen rozumná hospodyně a proto to živobytí ujde.

Josef se musel brzy po jejím odchodu oženit. Ten byl rád, že musel. Žije velmi šťastně. Záhora je u nich a svou chalupu propachtoval.

A Kounováček? — Zapřisáhl se, že víc nebude jakživ mezi ženské se plést, ale Karla tvrdí, že udělal z nutnosti ctnost, poněvadž prý přišel úplně o své renomé v tom oboru. Ostatně ale má se dobře, nemůže žádnou vdavekchtivou ženskou, která už je „při rozumu“, vystát, a vzpomíná neustále svého nebožtíka pana lajtnanta.

Že pak událost s Procházkovou, se Záhorou a s Paroubkem zaměstnávala po dlouhý čas jazejčky celé vsi, ba i přespolních, rozumí se samo sebou. Všude se to vypravovalo, všude se tomu smáli a všude poslouchající se smíchem pravívali: „To byli staří blázni.“