Humoresky (Štolba)/Staří blázni/III.

Humoresky — Staří blázni Josef Štolba
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 25–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Záhora byl právě se svou nedělní „inšpekcí“ hotov a spokojen chystal se k návratu, an tu jako z nenadání namanul se mu Josef. Josef hrál si na překvapeného, zamumlal něco, jako že se diví, že je Záhora v polích, a netrvalo dlouho, započala mezi oběma rozprávka, která, rozumí se, z počátku se týkala Záhorových polí a hospodářských nadějí pro letošek, pak Josefových, konečně na všeobecný stav hospodářský přešla, až posléz váznouti počala. S obou stran učiněno několik marných pokusů k pokračování. Záhora odkašlával, Josef též, oba by byli patrně rádi začali o něčem mluvit, ale scházel můstek.

Záhora, který býval za mladších let výborným skákačem, odvážil se ke skoku.

„Josefe,“ pravil po krátkých rozpacích, „mluvil jsem s tebou vždy upřímně, a jako vůbec před nikým si zámeček nezavěsím, řekl jsem i tobě vždy přímo své mínění.“

„Já vím, pantáto,“ odvětil Josef pln napnutí, „že bouchnete vždy nejraději do plného.“

„Ty mne znáš,“ pokračoval onen. „Dobrá, tedy slyš.“ Zastavil se, pohlédl mu pevně do očí, a vážným hlasem pravil: „Poslouchej, Josefe, nebereš ty na mou Karlu?“

Josef zůstal, jako by jej krví polil. Záhora ukázal těmi slovy, že ví o něčem, k čemu se Josef i sám sobě sotva přiznati troufal, a tím větší byly jeho rozpaky, že nevěděl, co asi o tom soudí.

„Inu, pantáto,“ koktal, „je vidět — že — že nejste slepým.“

„Chvála bohu, zrak mám dobrý,“ usmál se Záhora potěšen, že byl tak dobře hádal. „Ale —“ dodal přísně, „copak jsem chtěl říci — ano, ano, především se tě musím ptát, zdali to nemyslíš jen tak do větru? Josefe, to bych ti neradil, ty mne znáš.“

Josef, jenž se byl nějaké námitky strachoval, začervenal se ještě více, ale tenkráte radostí. „Pantáto — pantáto,“ zvolal, „vždyť vy mne znáte také.“

„Nu dobrá, tedy dále,“ pokračoval Záhora. „Vidíš, ty jsi mi velmi milý, ale přece bych si přál, abys toho nechal.“

Kdyby byl z nenadání vedle Josefa hrom udeřil, nebyl by se více leknul, nežli při těchto slovech. Myslil, že má již polovičně vyhráno, domníval se, že starý mu chce pomoci — a tu máš, najednou takový obrat!

„Nechal?“ tázal se, když se byl trochu vzpamatoval. „Pantáto, copak proti mně máte?“

„Já? — Nic! Živobytí máš, ostuda také nejsi, samou řezanku v hlavě též nemáš, ale —“

„Můj bože, snad nechce Karla?“

„Hahaha, ta aby nechtěla!“ smál se pantáta, a Josefovi bylo při smíchu tom zase volněji. „O to není, ale jsou tu zvláštní ohledy, které mne nutí, abych ti řekl, že jest mi to pro tento čas nemilé.“

„Pročpak?“

„Předně, kdybysis ji vzal, zůstal bych sám, bez hospodyně, a to přece nemůžeš ode mne žádat.“

„Ale tu je snadná pomoc.“

„Žádná pomoc. Ze své chalupy se nehnu, až mne vynesou. Ale to nejdůležitější teprv přijde.“

„Na to jsem žádostiv.“

„Povím ti to upřímně. Vidíš, holka dle mého náhledu se bojí tvé nevlastní matky.“

„Hrom do toho!“ zaklel Josef, „tu to máme.“

„Říká často,“ mluvil Záhora dále, „jak je fintivá, že chce všemu lépe rozumět, a několikráte již prohodila, že prý nevěsta, která přijde pod její komando, očistec na zemi si odbude.“

„Vy jste s ní o mně tedy již mluvil?“

„Mluvili jsme jen tak všeobecně.“

Josefovi v hlavě vířilo. Oni mluvili již o tom — okamžik se mu zdál býti vhodným k návrhu stran Procházkové.

„Pantáto,“ zvolal, „mám nápad, jenž by nám všem pomohl.“

„I podívejme se,“ zasmál se Záhora. „Ven s ním!“

Josef se chvíli rozmýšlel, jako by nevěděl, jak do toho.

„Vy potřebujete hospodyni,“ pravil posléz, „a Karla se bojí mé macechy — pantáto, vemte si Procházkovou a zabijete jednou ranou dvě kapitální mouchy.“

Záhora otevřel ústa, což se mu vždy přihodilo, když se něčemu divil.

„Hochu,“ pravil, když je byl zase zavřel, „je sice vidět, že máš filipa, ale tvá rada není pro mne. Ona si počíná příliš po mladicku.“

„To se podá,“ domlouval kvapně mladý chasník, jenž, když se byl jednou konečně k rozhodnému kroku odhodlal, nemínil tak snadno ustoupit. „Vy umíte se ženskými zacházet — za čtrnáct dní by tančila, jak byste vy pískal.“

„Inu,“ připouštěl Záhora, „nebožku jsem ledačemus odnaučil.“

„Hospodyně je dobrá,“ pokračoval Josef.

„To říkával tvůj tatík, dej mu pánbůh nebe!“

„Vy jste v nejlepších letech —“

„To je všechno pravda —“

„Zaopatříte při tom dceru.“

„To by mne též velmi těšilo, ale —“

Teď se chytil Josef posledního trumfu. „Pantáto,“ pravil, „vždyť jste ji před lety již jednou chtěl.“

Záhora přejel si pravicí čelo. Zůstal státi a zamyslil se. A nebyly to as veselé vzpomínky, které se ho zmocnily, neboť okolo úst zahrál mu bolestný úsměv, a potřásaje hlavou pravil zvolna, jako by s těží jen v knize své minulosti čísti mohl, smutným hlasem: „Ano, chtěl; avšak tenkráte dostal bohatý vdovec přednost před chudým chasníkem, jenž neměl nic jiného než srdce, vůli a dvě zdravé ruce.“

„Pravda,“ zvolal Josef, „ale rodiče ji přinutili.“

„Přinutili, vím to.“

Josef nahlédl, že jen ještě několik dobře použitých slov může jej přivésti k cíli. „Stará láska nerezatí,“ šeptal mu přitlumeným hlasem, kterýž zdál se zamyšlenému Záhorovi přicházet z daleka, odtamtud, kam byly právě zalétly jeho myšlenky.

„Stará láska —“ vyplynulo mu z úst. „Mně se zdá,“ dodal po chvíli, položiv pravici na srdce, „že tohleto staré železo rez ještě zcela nesežral. Ale jak to tam asi vypadá?“

„Za Procházkovou vám ručím,“ zvolal radostně Josef. „Ona chce, já to vím.“

„Ty to víš?“

„Zcela jisté.“

„Ale —“

„Jaké „ale“?“

„Inu, chce-li posud — mne?“ vypravil ze sebe ne bez namáhání Záhora.

„I bože, a jak ráda. Zdaž může dostati lepšího vás?“

„Kdož to ví?“

„Já to vím.“

„Řekla ti to snad?“ a oči Záhorovy upřely se pátravě na Josefův obličej.

Josef se zarazil. „Neřekla přímo,“ pravil za chvíli, „ale rcete sám, zdaž není to pozoruhodné, že neustále o vás mluví a bolestně vzpomíná oněch dob, kdy vás nepříznivý osud roztrhl?“

Záhora neodpověděl — zamyslil se znova.

„Pantáto,“ dorážel Josef dále, „v neděli odpoledne bývá vždy v zahrádce — přijďte dnes, já ji na to připravím, a za tři neděle můžeme slavit v jeden den svatbu.“

Byla to daleká cesta, na kterou se odebraly Záhorovy myšlenky. Mladá jeho léta stála tu před ním, on viděl se co mladého, čerstvého mladíka vcházeti k jejímu otci, když byl dříve s ní promluvil, pln jsa sladkých nadějí a krásných plánů — ona zatím čekala na zahradě, jak to vypadne, a modlila se, aby to vypadlo dobře — a dvě slova jen, jednoduchá otázka zničila všechny naděje a plány, učinila vše modlení zbytečným. „Copak máš?“ tázal se ho tenkráte chladně. Se zápalem líčil mladík, jak hodlá pracovat, že má zdravé ruce, vůli — a s úsměvem odvětil mu otec, že ji právě dnes slíbil Procházkovi, tomu bohatému —. Nedoslechl tenkráte, vyběhl na zahradu, tam si oba zaplakali a rozloučili se — neboť věděli předobře: co vyřkne její otec, nezmění nikdy. Celá krajina znala jeho tvrdou, železnou hlavu.

A on pak odešel, ne daleko, ale přece tak daleko, že o domovu mnoho neslyšel. Smrt otcova volala jej domů; přišel, viděl Procházkovou, zdála se mu spokojenou, a to jej zamrzelo.

To srdce lidské jest přece jen divné. Přál jí od srdce, aby byla šťastna, a přece mu bylo toho líto, že se zdá aspoň šťastnou. Líto? Nebylo mu toho jen líto, mrzelo ho to. Uznával sám, že není hezké tak smýšlet, ale myslel také, že není hezké, když zdá se šťastnou ve svazku, proti němuž se byla vzpírala. Přemýšlel o tom. „Ona se vdala,“ pravil sám k sobě, „a jest spokojena; já nejsem spokojen — snad bych se jím stal, kdybych se také oženil.“ A k závěrce té za těchto okolností mohl tím spíše přijíti, ana mu byla právě nabídnuta nevěsta, děvče to, o kterém tvrdil kmotr, že je do něj nesmírně zapáleno. A tvrdil to, když vraceli se od funusu domů. Domnívalť se kmotr, že to vhodný okamžik; Záhora ztratil otce, byl teď zcela sám, nestýskalo by prý se mu tak, kdyby se oženil. A kdo ví, neměl-li kmotr pravdu.

Oženil se. Procházková bydlela na počátku vsi, a Záhora dostal se ženou chalupu na konci vsi. Lidé říkali: s Procházkovou začíná naše ves a se Záhorovou končí, při čemž jedni si myslili „chalupou“ a druzí „ženou“. Záhora místo „naše ves“ říkával „mé štěstí“ a měl také pravdu. Nebyl s nebožkou šťasten, a ačkoliv byl dobrým křesťanem, ani nezaplakal, když ji uložil vedle svého otce.

Byl se zatím trochu utišil. Ty bouře v srdci jeho utichly — pravím utichly, ale nezanikly zcela. Nebyl dlouho vdovcem, když i Procházková ovdověla, ale nedbal toho mnoho, neboť měl dceru, v které žil, a která, zažehnávajíc vždy chmury s jeho čela, jim znenáhla i návrat uzavřela. Nemluvíval s Procházkovou, jiní se o tom nezmiňovali, a co zprvu jen utichlo, usnulo později. Arci usnulo to co mladé, mezi spaním to sestárlo — Josef to probudil zas, sestárlé sice, ale probudil to přec. Bylo to jako s těmi, tuším, sedmi bratry v báchorce, kteří, prospavše několik století, šli pak přece zas mezi lidi, až konečně přišedše k poznání všeho, rozpadli se v prach. V Záhorovi se probudily staré tužby, ne tak jako bývaly, ale probudily se. Že by mohly se rozpadnout v prach, na to po rozmluvě s Josefem ani nepomýšlel.

Dcera je na vdávání; nepustím-li ji z domu dnes, musím tak učinit zejtra, přemítal u sebe, a budu zase sám. Tenkráte to nešlo, a já přece chtěl; dnes to jde, a já bych neměl chtít? A vmyslil se do toho a maloval si, jak by to vše mohlo být, a ani nevzpomněl, že Procházková za svého manželství se starým mužem ledačemus se naučila, co se mu nelíbilo. A to malování muselo být hezké, neboť Josef, jenž napnutě pozoroval tahy jeho, z počátku tak zakaboněné, viděl, jak znenáhla úsměv ozářil tvář, tu tvář tak mužnou a přece tak dobráckou.

Josef, pozoruje ho takto, musil sám sobě říci, že jest Záhora mužem, jenž by mohl i mnohému děvčeti se státi nebezpečným. Kulatý obličej byl ozářen očima, které svědčily o rozumu, čelo bylo silně klenuté, a plný vous tmavé barvy dodával celku mužnosti, že nevadil pak ani ten nehezky formovaný nos. Postava vysoká, pohyby pohodlné sice, jaké u venkovanů pozorujeme, ale při tom pevné, odhodlané.

Jak pravím, usmíval se Záhora ku konci svého přemítání, a Josef by byl radostí skákal.

„Poslouchej, Josefe,“ pravil posléz, „mně se ta komedie počíná líbit.“

„Já jsem radostí celý blázen.“

„Procházková by koukala!“

„Karla bude vyvalovat oči.“

„Švanda by to byla.“

„Kapitální! Pantáto, ruku na to!“ zvolal Josef pln rozkoše.

„Tu je,“ odvětil Záhora a podal mu pravici. „Nu, a řekneme to Karle hned?“ tázal se.

„Víte co, promluvte s ní stran mne a o panímámě to jen tak všeobecně naznačte,“ radil Josef.

„Pravdu máš,“ přisvědčil Záhora. „A nezmiňuj se vůbec nikomu, že —“

„Ani živé duši,“ ujišťoval Josef. „Překvapíme celou ves.“

„Překvapíme,“ — a rozmlouvajíce o účinku věcí, k nimž se byli odhodlali, na celou ves, došli až k prvním stavením, u nichž se rozešli, oba spěchajíce domů.