Humoresky (Štolba)/Doktorovo tajemství

Humoresky Josef Štolba
Staří blázni	Doktorovo tajemství	Jak Anče ztratila bolení zubů

Údaje o textu
Titulek:	Doktorovo tajemství
Podtitulek:	Výjev ze života manželského
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 103–136. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pánbůh stvořil všecko, jenom nestvořil babu a dědka. Stvořil muže a trochu později i ženu; oba měli zůstat věčně mladými. Ale žena — inu nedivme se — hřešila, svedla ubohého muže — ach, jak jest ten svět teď obrácen — a nejen ona, i nevinný takřka muž upadli všem svízelům za oběť. Stárnouti jest zajisté také velké zlo, menší arci pro starého již člověka, tím horší ale pro mladé lidi — hřích stvořil tedy babu a dědka; poněvadž ale žena svedla a muž byl sveden, jest baba za trest v lidské společnosti velmi neoblíbena, kdežto dědek budí úctu. —

Tento světoborný nápad projel mi mozkem jednou v noci, když jsem nemohl spáti. Světe, raduj se a plesej, že jsem, nejsa líným, ihned vstal, rozsvítil a jej napsal. — Ale světe, mně se zdá, že se neraduješ? — Ó nevděčný světe!

Potká-li člověk časně z rána babu — arci zásada: „žádné pravidlo bez výminky“ platí i tu, a znám sám několik bab, které činí velmi milý dojem; takové jmenuji však starými paními neb stařenami — tedy jak povídám, potká-li člověk z rána babu, dočká se v ten den zajisté nějaké nepříjemnosti, ne-li dokonce neštěstí. Mně aspoň se to stane vždy, a že se pan Svoboda, doktor práv a koncipient u velmi zaměstnaného advokáta v jistém větším venkovském městečku, o pravdě této sám přesvědčil, proto jí věřil a byl vždy velmi potěšen, přišla-li mu ráno nejprv na oči nějaká zřícenina dávné ženské krásy.

A pak se neměl dnes zlobit. Časně z rána probudila jej mladá jeho ženuška, kterážto, majíc právě mnoho k obstarání, si přivstala a do města odešla. Sotva však počal opět dřímati, probudí jej protivné volání jedné z oněch dam, které jsou literatuře tak na škodu, poněvadž následkem pilného jich sbírání jest papír tak laciný. Volání se opakuje několikráte — doktor se zlobí, volání se obnovuje v sousedních dvorech, od kterých jest dvůr doktorův jen nízkou zdí oddělen — je po spaní, a doktor vyskočí mrzut tím více, ano tu není více Márinky, aby svým políbením zahnala ty chmůry. Ale o krk se založím, že se doktor narodil v neděli, neboť právě zavzněly příjemné zvuky velmi pěkného kolovrátku.

„Aj hle,“ zvolá doktor, „árie z ‚Prodané nevěsty‘!“ — a rozveselen zpívá nápěv a ohlíží se po tobolce. „Tobě se odměním královsky,“ praví a zaobaluje dva krejcary do papíru. Vklouzne do županu, otevře okno s líbezným úsměvem — ale ó běda, okno zařinčí, dva krejcary letí do kouta a zaťatými zuby projede mu jen: „Zas baba — a jaká.“

„Pepíčku, dnes tě potká něco velmi nemilého,“ pravil po chvíli polohlasitě sám sobě a přemýšlel, co by to as mohlo být. A jak to již bývá, samým přemýšlením zapomněl, o čem vlastně začal přemýšleti, a myšlenky zalétly na zcela jiné pole. Zatím přestal kolovrátek, a doktor — jak již doktoři také někdy bývají zvědavými — přistoupil pomalu k oknu, aby se přesvědčil, zdali snad již odešel. Otevřel —

„Pánbůh dobrýtro, pane sousede. Jak jste se vyspal? jak se vynacházíte? co se vám zdálo? žádná numera, co? — A co dělá paní manželka? — Zdráva, není-liž pravda? Nu, to se rozumí, co by jí také scházelo —“ zavzní ranní pozdravení z bezzubých úst jakéhos pergamenového tvora v protějším okně.

„U všech ďáblů!“ zakleje potichu doktor. „Bolí mne zuby, paní sousedko,“ a bouchne oknem. „Do třetice všeho dobrého,“ praví s resignací; „Pepíku, dnes bude zle,“ a dělá křížek.

Nechme doktora se oblékat a podívejme se zatím na jeho okolí.

Pravili jsme, že mladá jeho ženuška si dnes přivstala. Ano, Svoboda byl ženat a sice teprv dva měsíce. Márinka byla dcerou pensinovaného úřadníka. Jako právník ji poznal, zamiloval se, pospíchal s rigorosy, a netrvalo dlouho, byl u cíle svých nadějí. Dnes miloval ženušku svou právě s tím ohněm jako na počátku své známosti, a věru, není se čemu divit. Márinka byla žena, jakých málo. Vzděláním vynikala nad mnohé muže, srdce měla tak vřelé a upřímné, že musel být každý šťasten, komu se naklonilo — a její povaha! Povaha jest často u dam věcí velmi neobyčejnou; bývají „kam vítr, tam plášť“. Přisvědčí ti, že jest něco černé, a za chvíli ujišťují s jiným, že jest to vlastně bílé. Samostatný úsudek, důslednost v jednání, stálost a vyšší jakés cíle jsou věci, o jichž existenci nemají vlastně mnoho ponětí. Jest to smutná pravda a spůsobí mi bezpochyby leckterous nepřítelkyni, která nevrle snad odhodí nevinný tento náčrtek, a proto se musím rychle asekurovat: Velectěné dámy, všem těm, které se cítí dotknuty mým výrokem, dovoluji slavně, aby vylily na mne veškerý svůj hněv, aby mne nenáviděly, pomlouvaly a t. d. — ale je mi líto, že musím připojit, že mi hněv takových dam bude zcela lhostejným.

Márinka měla povahu; tím jest dosti řečeno, a později se přesvědčíme, že honosila se také zevnějškem, jenž hoden byl vnitřní její ceny. Což divu tedy, že Svoboda miloval ji vášnivě, že nad Márinku nebylo a že byl blažen po boku jejím.

Jedna věc byla nepříjemná; bydleli pohromadě s rodiči Márinčinými, kteříž nemohli se od své jediné dcery odloučit. Však Svoboda pracoval znenáhla k tomu, aby si zařídil vlastní svou, samostatnou domácnost. — —

Vraťme se k němu. Pospíšil si s oblékáním. Sedí již u stolu a píše. Píše psaní, teď dopsal, čte je — v tom ozvalo se slabé klepání.

„Dále!“

„Pánbůh dobrýtro — poníženě ruku líbám, milostpane,“ pozdravuje stará Markyta, domácí posluhovačka, o které Svoboda říkával, že je o tři léta starší než čert, která i v nejkrásnějším květu svého arci dávno již minuvšího mládí byla by sotva mohla sloužiti za model nějaké třebas i jen dřevěné Venuši, a která pod jmenem „spanilá Markytka“ byla známa po celém městě.

Markyta byla již tenkráte stará, když si pan Růžička, Márinčin otec, bral paní Růžičkovou. Od těch dob z domu nepřišla, náležela k domácímu nábytku a obstarávala, rozumí se, také ony dva příjemné pokojíky našich mladých manželů přes všechno reptání Svobodovo, jejž Márinka nejednou musela chlácholit. Markyta věděla, že není „mladému milostpánovi“ po chuti, pročež žádný div, že vyvinul se mezi nimi dosti napnutý poměr, jenž by byl dávno již dostoupil té jisté krise, po níž všechny poměry vůbec přestávají, kdyby se nebyl Svoboda zdržoval k vůli Márince, a Markyta se nebyla bála, že by mohla přijíti ze služby.

Kdykoliv Markyta vešla, zamračil se; dnes zamračil se ještě více, zabručel něco jako poděkování za pozdrav, Markyta rozhlédla se jako obyčejně plna nevrlosti a jala se uklízet, kdežto on pokračoval ve čtení.

Náhle ozvalo se z vedlejšího pokoje volání: „Pane zeti!“

Svoboda rychle vstal, nechal list ležeti a spěchal k paní tchyni.

„Dobré jitro, paní tchyně,“ pravil. „Přejete si?“

„Dobré jitro, pane zeti. — Tento posluha vás hledá,“ odpověděla paní Růžičková, přívětivá to panička as čtyřicetiletá.

Posluha přistoupil k němu. „Mám vám odevzdati tento list, pane.“ Podal a pozdraviv odešel.

„Copak to je?“ divil se Svoboda. Otevřel rychle a četl. „Hrome,“ zašeptal, „já zapomněl, že bylo včera prvního, a ten nestydatý věřitel má již strach.“ Psaní bylo krátké. Znělo:

„Ctěný pane! Mám za to, že jste jen zapomněl na to, že jsem včera měl obdržeti umluvenou čásť na dluh Váš, pročež doufám, že neopominete mne navštíviti dnes zcela jistě. S úctou Váš

Šalamoun Grešlička.“

„Kdopak vám píše, pane zeti, smím-li se ptát?“ tázala se paní Růžičková.

Svoboda byl na rozpacích. „Hm, jistý přítel,“ pravil; „jede tudy a žádá mne, abych jej navštívil.“

„Ah tak. Jen prosím, nezapomeňte přijíti k obědu.“

„Spolehněte se, paní tchyně, že budu v čas doma.“ Chopil se klobouku. „S bohem, paní tchyně“ — a spěchal ku dveřím. Již chápal se kliky, v tom se rychle vrátil do svého pokoje. „Málem bych byl na něco zapomněl —“ prohodil.

Paní Růžičková se usmála hledíc za ním. „Hihihi,“ pravila sama k sobě, „takový mladý manžel má myšlenky bůh ví kde — nu, ale nedivme se, bývali jsme také takoví.“

Svoboda se vrátil. „Paní tchyně,“ žádal mrzutým hlasem, „prosím, zařiďte to tak, aby Markyta uklízela vždy až odejdu; vytrhuje mne.“

„To se může státi,“ zněla přívětivá odpověď, „přikážu jí, aby chodila až po osmé.“

„A nyní sbohem — vrátím se záhy.“ Odešel. —

„Řádný člověk, ten náš zeť,“ šeptala paní tchyně. „Věru, Márinka nemohla lépe volit. Pracovitý, pořádný, na hospody nedbá, nehraje, nekouří — toho jsem si pro své jediné dítě od boží rodičky vskutku vymodlila. A jak tu naši Márinku má rád — dělá, co jí vidí na očích.“

Samomluva tato by byla bývala mnohem delší, kdyby nebyla Markyta celá vyděšena prostrčila dveřmi hlavu a kvapným hlasem se tázala: „Jest již pryč?“

Plna podivení ohlédla se paní Růžičková. „Kdopak?“ tázala se.

„Inu, mladý milostpán.“

„Ano, právě odešel. Markyto, budete muset jejich pokoje uklízet, když není doma. Vy jej příliš vytrhujete.“

Marky ta při těchto slovech vešla. „Když není doma?“ opakovala jedovatým hlasem, „a že jej příliš vytrhuji? — Ó, to ráda věřím.“

Paní Růžičková pohlédla na ni ještě udiveněji. „Copak to mluvíte?“

„Milostpaní, to je hrůza,“ vyhrkla Markyta.

„Hrůza? Jakápak hrůza?“

„Milostpaní, kdybyste věděla, co já vím, kdybyste byla také viděla, co jsem právě viděla já — vy byste se mi nedivila.“

Paní Růžičková odložila punčochu, s níž se byla právě zaměstnávala, a zvolala ustrnutým hlasem: „Markyto, vy jste se zbláznila!“

„Ó ne, nezbláznila, ačkoliv by to nebyl žádný div. Ach ta nebohá mladá paní!“

„Ale copak se stalo? Mluvte přec.“

„Milostpaní, já celou vaši rodinu upřímně miluji, a proto mi to padlo tak na srdce.“

„Ale řekněte, co?“

„Milostpaní — ale neslyší nás nikdo?“

„Jsem sama doma, mluvte.“

„Ale pravda jest to, svatá pravda,“ tvrdila Markyta, „na vlastní oči jsem to viděla, černé na bílém, ještě to bylo mokré.“

„Copak bylo mokré?“

„To psaní.“

„Jaképak psaní?*

„Inu, které právě byl psal.“

„Kdo?“

„Váš pan zeť.“

„A vy jste se opovážila je čísti?“ zvolala paní Růžičková všecka ustrnuta.

„Milostpaní, slyšte,“ vysvětlovala Markyta. „Právě když jste jej zavolala, utírala jsem stůl, na němž psal nějaké psaní. Tak náhodou pohlédnu, co píše —“

„Vy opovážlivá osobo, jak jste si to mohla dovoliti?!“ zhrozila se paní Růžičková.

„Ó kéž bych to nebyla učinila!“ vzdychla Markyta.

„Aha, zastihl vás při tom, a dostala jste nejspíše, co jste zasluhovala? — Ale dobře, proč jste tak všetečna.“

„Ó ne,“ škytala Markyta; „ale co jsem z toho psaní zvěděla — můj bože, to je strašné.“

„Strašné? — Copak to bylo?“

„Jak vám to mám říci, drahá milostpaní?“

„Jak chcete — jen brzy.“

„Nuže tedy: naše mladá paní — ne, pan Svoboda — nebo ne, náš starý milostpán — já věru nevím, jak bych to zaobalila, aby vás to tak nepolekalo.“

„Markyto, neradila bych vám, abyste si dělala ze mne blázny.“

„Já blázny z milostpaní?! — Dobrá, tedy to řeknu zpříma. Milostpaní — ó bože! bože!“

Paní Růžičková byla na nejvýš napnuta. „Osobo, mluvte přec!“ zvolala.

„Milostpaní — vy — vy — jste babičkou,“ vyhrkla posléz Markyta.

Chvíli pohlížela paní Růžičková v němém úžasu na ni, pojednou ale vypukla v hlasitý smích. „Markyto, vy jste se zbláznila! — Nepřeskočilo vám tuhle?“ a ukázala na čelo.

„Chvála bohu, posud ne.“

„Vždyť je Márinka teprv dva měsíce vdána!“

„Ale já mluvím o panu Svobodovi.“

„Ten je také teprv dva měsíce ženat.“

„Milostpaní, on je starý hříšník.“

„Markyto!“

„Z toho psaní jsem zvěděla, že dříve již, nežli si vzal slečnu Márinku, měl — rodinu!“

„Rodinu — dříve již?“ zhrozila se paní Růžičková, kteréž při těchto slovech úsměv zmizel s tváře.

„Ano,“ tvrdila Markyta, „a v tom psaní píše někomu do Prahy, že mu to své dítko v tajnosti posýlá.“

„Markyto, je to pravda?“

„Před živým bohem —“

„Já omdlím!“ křižovala se paní Růžičková. „Svoboda? — Ne, ne, to není možné.“

„Ale vždyť jsem to čtla vlastní jeho rukou psané.“

„Kde jest ten list — hned se přesvědčíme.“

„Ó, ten je dobře uzavřen. Když jste jej ráčila volat, odešel, ale za chvíli přiběhl, prohlížel si mne úzkostlivě, zdali snad jsem list ten nečtla, zavřel ho kvapně do stolu, vstrčil klíč do kapsy a odešel.“

„Ne, ne, to nemohu věřit. — Jak to v tom listu stálo?“

„Doslovně to nepamatuji, jen to vím, že posýlá tam někomu do Prahy své dítko, jež s láskou vypěstoval, o němž nikdo neví, že nechce, aby kdo zvěděl, on že je otcem jeho, zvláště pak milostpán že o tom nesmí míti ani tušení — a tak to šlo dále.“

„Markyto, mluvíte pravdu?“

„Bohužel, svatou pravdu.“

„Můj bože,“ naříkala nebohá tchyně; „byli bychom se v něm klamali? Chudák Márinka, to bude její smrt; a můj muž — ó, ten tomu nechtěl, aby si ho vzala. Jak jim to jen sdělím?“

„S milostpánem to půjde těžko,“ mínila Markyta. „To bude rámus! — Můj bože, mně se zdá, že se již vrací ze své ranní procházky.“

„Jen zvolna,“ zašeptala paní Růžičková, a již otevřely se zhurta dvéře, a kvapným krokem vešel pan Růžička.

I kdyby jej někdo neznal, čenichal by v něm zajisté hned na první pohled „pensistu“. Postava byla malá, tak malá, že by se ani prostřední nazvati nemohla; na hlavě seděl vysoký, úzký cilindr, jenž bezpochyby měl aspoň zdánlivě napravit, nač příroda patrně byla zapomněla. Suchý obličej byl obrouben c. k. vousem, v službě věrné již valně sešedivělým, šedivé taktéž oko hledělo hněvivě před sebe, a dlouhý špičatý nos vyčníval, jako by chtěl vše probodnout, co nemohlo proniknout oko. Pravé ucho nápadně odstávalo od hlavy, krátce ostřihané, poněvadž majetník jeho po celých čtyřicet let své služby tam brkové péro zastrkával; pysky byly sevřeny, což dodávalo tváři přísného výrazu; krk spočíval ve vysoké kravatě, jichž rod bohudíky nyní již úplně vymírá; špičky stojatého škrobeného límce doplňovaly důstojně dolejší část rámce celého obličeje, a starý, šedivý, šosatý kabát a šedivé spodky hodily se výborně k tomuto celku, jenž vypadal, jako by veškerý prach těch papírových vládních činů na něm se byl usadil.

Mlčky přešel kvapným krokem přes pokoj; pak hodil hůl, již byl držel v pravici, na stůl, cilindr vedle ní a pokračoval, očima při tom hněvivě koule, ve svém procházení se po pokoji.

Paní Růžičková se znovu ulekla. Tak jako dnes viděla pana manžela málo kdy, a protož přemáhajíc svůj žal tázala se ho starostlivě: „Copak se stalo, starý?“

Na to pan Růžička čekal. Byl by rád již sám začal povídat, ale to by bylo bývalo jeho nedůstojné.

„Skandál,“ vyhrknul ze sebe, „hotový skandál. Brzy tábor, brzy meeting a samé jen demonstrace. Co se teď děje, to je do nebe volající. Já být ministrem nebo aspoň místodržitelem, já bych jim chuť k těm táborům zahnal. Loyální člověk jako já by z kůže vyletěl, když musí na to nečinně hledět. Ó, já být ministrem —“

„Copak se ti stalo?“

„Jen si pomysli. V neděli máme tady u nás takový tábor, o kterých jsem se dočetl v úřadních novinách tak krásných věcí — to je hrůza; až sem ti rýpalové zabíhají. Já nebudu moci po celou neděli ani z domu vyjíti. Ó, já být ministrem, já bych —“

„Ale copak je ti do toho?“ namítala v ohledu tom ihned upokojená paní Růžičková; „ať si dělají co chtějí. Tobě pensi vzít nemohou, nač se tedy zlobit?“

„To by ještě scházelo, pensi vzít!“ burácel pan manžel dále. „Je Svoboda doma? Musím s ním moudré slovíčko promluvit; takhle to nemůže zůstat.“

„Ty to snad již také víš?“

„Ó, jak bych to nevěděl; na své oči jsem to viděl, sám jsem to četl.“

„Ty’s to také četl?“

„Vždyť jest to na každém rohu, celé město jest tím polepeno.“

To bylo pro paní Růžičkovou trochu příliš mnoho. Zavrávorala a zvolala zděšeně: „Jakže, celé město to již ví? — To bude má smrt.“

Markyta k ní přiskočila. „Ó, ta hanba!“ zaplakala hlasitě.

„Ba, ta hanba!“ zuřil pan Růžička dále, „zeť císařského úřadníka — pořadatelem meetingu — to je k zbláznění.“

Paní Růžičková náhle okřála. „To jest tedy ,na rozích?“ vykřikla takřka radostně.

„Nu, copak jiného?“ odvětil drsně pan manžel. „A není toho dost? Však já si s ním promluvím — tak to nemůže zůstat.“

„Ba, tak to nemůže zůstat,“ vzdychla nebohá paní.

„Rozloučíme se; on chce beztoho pořád do Prahy, ať si vezme svou ženu a ať jde.“

Slze polily tvář nešťastné tchyně Svobodovy. „Ach, mně se zdá,“ pravila nejistým hlasem, „že půjde bez ženy.“

„Jaké jsou to zas řeči,“ namítal pan tchán; „jednou jsme mu ji dali, bohužel dali, teď mu ji nemůžeme vzít.“

„Ach, milostpaní pláče za jinou příčinou,“ dovolila si podotknout Markyta, která s netrpělivostí již čekala na příležitost, aby se mohla do rozmluvy vmíchati.

„Za jinou příčinou?“ divil se pan Růžička. „Pročpak, proč? — Ven s tím!“

„Ach muži, kdybys věděl —“

„Milostpane, nelekněte se —“

„Už snad sedí?!“ zhrozil se.

„Ach, proč jsme mu dali tu nebohou Márinku — ale ty’s tomu nechtěl.“

„Věčná škoda té roztomilé slečinky.“

„Ale teď bych přece rád věděl, zvím-li, oč se jedná?“

„Markyto, povězte to vy.“

„Milostpane,“ začala tato, „já vám to řeknu krátce beze všech oklik, co naši milostpaní tak zarmoutilo. Pan zeť — váš pan zeť —“

„Nuže, můj pan zeť —?“

„— je tatínkem!“

A stalo se utišení veliké! Pan Růžička zapomněl na svou vážnost, která jindy nedovolovala mu, něčemu se divit, otevřel ústa a oči do kořán a jako u vyjevení hleděl na Markytu.

„Tatínkem?“ vyrazil po chvíli pracně ze sebe. „To není možné!“

„Bohužel, ano; on jím byl než se oženil,“ pokračovala posluhovačka.

„Než se oženil?!“ vykřikl pak, když se byl z prvního překvapení vzpamatoval. „Kdo vám to řekl?“

„On to psal někomu do Prahy —“ podotkla paní Růžičková.

„A já to čtla!“ doložila vítězoslavně Markyta.

„Víte to jistě?“

„Mohu přísahati.“

Chvíli stál pan Růžička jako přimrazen. Pracovalo to v něm — náhle sebou trhl a skočil ku svému stolku.

„Kde jest papír, péro a inkoust?“ volal. „Ó, já s ním udělám krátký proces,“ zněla energická odpověď; „okamžitě napíšu žádost za rozvedení — ten člověk nesmí ani minutu zůstat v mém domě.“

„Ach, má nešťastná Márinka,“ vzlykala ubohá paní.

„Ano, to je nejlepší,“ souhlasila Markyta; „okamžitě pryč, s hanbou ho vyhnat; vždyť ten člověk nemá kusa manýry, sotva poděkuje, když jej našinec pozdraví. Pýcha předchází pád.“

„Já to povídal hned,“ pokračoval rozhorlený pan tchán, běhaje po pokoji, „že tomu Svobodovi není co věřit. Já, co se mé osoby týče, bych to nebyl nikdy dovolil.“

„Kdo by si to byl pomyslel,“ vzdychla paní Růžičková; „zdál se býti tak pořádným.“

„Pořádným?“ rozkřikl se nešťastný otec. „Snad proto, že pořádá meetingy, ne? — člověk, který neustále na otcovskou naši vládu reptá, jehož jméno přijde co nevidět do úřadních novin co nespokojence, člověk, kterému neschází než aby byl ještě spisovatelem toho rabulantského národa — takový člověk jest všeho schopen. Ó bože, co mi as řekne dnes na večer náš velectěný pan okresní hejtman při preferanci? — Ale já jsem nevinen.“

„Ach, celé město nám jej závidělo,“ podotkla paní Růžičková.

„Ó, mně se hned nelíbil,“ tvrdila Markyta, „já bych mu svou Nany nebyla nikdy dala.“

Nejtrpčí poznámky jen se hrnuly na Svobodu, a tak byli všichni tím zaujati, že náhle ve dveřích objevivší se Márinka příchodem svým je nanejvýš překvapila.

„Márinka!“ vzkřikla uleknutá paní Růžičková.

„Už je tady — hrome!“ zaklel pan manžel.

„Pro rány spasitelovy!“ křižovala se Markyta.

Márinka vešla vesele, ale náhle — však ne, nemohu dále vypravovati, dokavad nepopíšu laskavému čtenáři aspoň několika slovy ten spanilý zjev, jenž udiveně pohlížel s jednoho na druhého, ó, kéž jsem básníkem, abych mohl péro své věnovati vylíčení jeho. Darmo hledám, k čemu bych porovnal to zářící oko, ta rozkošná ústa — celý ten obličej, ovroubený zlatými kadeřemi. Jako slunce — však ne, slunce má skvrny, nechám porovnávání. Věru, těžko porovnávati. Bujné fantasii se musí pustiti uzda, ať maluje směle, a Márinka se báti nemusí. Básníku, chceš-li opěvovat anděla — opěvuj ji; malíři, sochaři, chceš-li vytvořit Venuši dokonalou, pohleď sem a maluj, tesej pak, budeš-li moci. — —

Márinka vešla vesele, ale náhle se zarazila, spatřivši rozčilení, v němž nacházeli se rodiče.

„Můj bože, pročpak jste se mne tak lekli?“ tázala se hlasem, jakých málo slýcháme. „Co jest ti, matičko?“ doložila uleknuta, vidouc tuto v slzách.

„Nic, dcero.“

„Nic? A oči uplakány? — Tatínku, co se přihodilo?“

Tatínek byl v nesmírných rozpacích. Nevěděl, jak by jí to měl říci.

„Což se to nedozvím?“ naléhala Márinka.

„Markyto, ty snad mi povíš —“

„Ach, milostpaní,“ vzdychla tato a zakryla si obličej.

„Já se děsím,“ pokračovala Márinka. „Přišla jsem tak vesela; koupila jsem dárek k zejtřejším narozeninám svého mužička a —“

„O, kéž by se nebyl narodil!“ vskočila jí do řeči posluhovačka.

„Mohla si’s s peníze uspořit!“

„Kdo by se toho byl nadál!“

„Co se stalo?“

Pan Růžička ji vzal za ruku a pravil co možná nejjemnějším hlasem: „Dceruško, cti otce svého — stojí psáno; já tomu nechtěl, ale ty si’s nedala říci.“

„Můj bože,“ vzkřikla tato, „přihodilo se něco Svobodovi?“

„Říci to musíme, tedy ven s tím,“ pokračoval onen. „Jenom se moc nelekni.“

Márinka zavrávorala. „Co as uslyším?“ zasténala. „Na mne jdou mdloby.“

Všichni tři přiskočili k ni. „Na ni jdou mdloby!“ volali.

„Já mu udělám proces,“ zuřil pan Růžička.

„Ze mne se stane tygřice — ó, má nebohá dcero!“ vzlíkala jeho manželka.

„Já vezmu na něj koště!“ ozvala se energicky Markyta.

„Márinko, postěhujeme se odsud, daleko odsud —“ chlácholil otec.

„A proč?“

„Ano, kde nás nikdo nezná — tam toho nehodného zapomeneš!“

„Probůh, co udělal!?“

„Inu,“ vykládal pan Růžička, „vidíš, než si vzal tebe, byl již — hm, ano, — byl již — jinde vázán.“

Márinka zbledla, možná-li, ještě více. „Vázán?“ zvolala. „A ona sem přišla, aby rušila naše štěstí manželské?“

„To ne — ale — inu, měl s nějakou osobou známost — která nezůstala bez — bez zlých následků.“

Křečovitě zatřásla se celá postava Márinčina; oči její upřely se jako bez ducha na ústa vykládajícího otce — nemluvila, ale pojednou vyhrkly jí z očí slze, nejprv řídce, pak hustě, tak hustě, že tvořily takřka jeden proud — a němě sklesla na stolici. Byl to obraz také zoufalosti, že paní Růžičková vrhla se na ni s pláčem, a líbajíc, objímajíc ji, domlouvala jí, aby si to nebrala tak k srdci, a pan Růžička že skákal po pokoji jako posedlý. Marné bylo vše těšení; nepromluvila — za chvíli se s namáháním zdvihla a podporována matkou potácela se do vedlejšího pokoje, kdež vrhla se na pohovku, aby oddala se zcela své bolesti. —

Pan Růžička, jenž slze nemohl vidět, zůstal s Markytou. Lál Svobodovi, spílal mu — jedním slovem, zuřil. Markyta mu statečně pomáhala, vypravujíc zároveň dle svého zvyku ještě jednou obšírně, co se bylo přihodilo.

„Milostpane — nedivme se tomu ostatně tak moc,“ vykládala ku konci svého rozvláčného líčení; „vždyť ti mužští jsou všichni stejní.“

„Markyto, jazyk za zuby,“ okřikl ji pan Růžička; „vyvedl jsem já snad též něco takového?“

„Copak vy, milostpane, vy jste tak pořádný, že nejste už skoro ani mužským!“

„Ale já se mu pomstím!“ Pan Růžička chopil se košíčku, jejž Márinka byla nechala ležet. „Kde pak je ten dárek — do pekla s ním!“ Vytáhl velmi pěknou tobolku na peníze a nepomysliv na to, že by ji mohl snad sám potřebovati, chopil se jí mocnou rukou, roztrhl ve dví, hodil na zem a šlapal po ní, jako po — inu, vždyť byl rakouský byrokrat.

„Já mu pomohu do kriminálu!“ vyhrožoval mezi tím; „ještě dnes při preferanci promluvím o tom s panem okresním hejtmanem.“

„Naopak takového člověka živit? — Kdybych já měla co poroučet, dala bych jej pověsit,“ přizvukovala posluhovačka.

„Ó, já být ministrem! — On musí okamžitě z domu, všechny věci mu hodím na hromadu.“

Řekl a skočil ku skříni, otevřel a počal vyhazovati krásně urovnané, červenými pentlemi svázané prádlo Svobodovo.

To bylo podívání pro Markytu. Konečně tedy došlo na něj, na toho pyšného nepřítele starých bab. Jak zlomyslně usmívala se, vidouc na hromadě to pěkné prádlo, jež Márinka každého týdne s takou radostí v červených páskách svázané tak starostlivě ukládala! S jakou vítězoslávou vzala stolici, když po tomto výbuchu své zlosti pan Růžička za ženou a dcerou se ohlédnout odešel, a postavila ji do prostřed rozházených věcí; jaké to zadostučinění pro ni — seděla na zříceninách Svobodovy slávy v domě tomto, a co více, na zříceninách štěstí, jež ona byla ztroskotala! Byl to velebný pohled: půda kolkolem bílá a uprostřed Markyta, jako by se z ní zdvihala — kdo má fantasii, ale musela by být odvážlivá a divoká, mohl by si dle tohoto obrázku dobře představit, jak to as vypadalo, když za onoho času z mořské pěny na svět vystupovala — Venuše.

Ve vedlejším pokoji se zatím plakalo dále.

„Ne, ne, to nemůže být pravda,“ byla první slova Márinčina. „Svoboda by mne tak neoklamal — toho není schopen.“

Darmo ujišťovali ji rodiče opakem, darmo; nemohla tomu uvěřiti, a přec plakala, přece úžilo jí to prsa. „Ne, ne!“ volalo to v ní. — „A kdyby přec?“ ozývalo se jako z daleka. — Křečovitě držela se toho „ne“, a navzdor tomu naplňovala ji nevýslovná bolest. Vždyť dosti na tom, že mohly takové řeči vůbec povstati. —

Marky ta seděla a čekala na Svobodu. To jí nesmělo ujíti. V duchu si již představovala, jak bledne, jak vrávorá při zprávách, které ona mu podává, a jak utíká ze dveří, pryč, daleko —

„To je zaopatření, hihihi!“ zasmála se hlasitě. „Co se člověk nalopotí, než dceru vychová, pak přiběhne lecjakýs člověk, holka se zamiluje, matka rychle žehná, aby dcera byla již pod čepcem, celý svět myslí, kdo ví jaké štěstí udělala — a tu máš: za dva měsíce vyjdou takové věci na jevo. Ó, věřte pak mužským! — Ještě štěstí,“ dokládala samolibě, „že jsem se do toho psaní podívala, sic bychom posud nic nevěděli.“ — V tom se venku ozvaly kroky, dvéře se otevřely, a tu byl ten, jehož příchod s takou toužebností očekávala.

Svoboda, vraceje se domů, přemýšlel, co as bude pan tchán říkati tomu táboru. Nemaje ani tušení o tom, co se bylo přihodilo za jeho nepřítomnosti, těšil se tím, jak mu podává kapku za kapkou, aby ho buď z té byrokratické krátkozrakosti vyléčil, aneb aby jej nechal odstěhovati se do Prahy. Právě myslel na to, jaké to bude živobytí, až budou sami — v tom vyrušil jej zvláštní pohled, jejž poskytoval pokoj, do kteréhož vstoupil. Usmál se nejprve, ale ihned se zakabonila jeho tvář.

„Kdo se opovážil vyházet mé prádlo?!“ zvolal.

Markyta nepromluvila ale ukázala zlostně na dveře.

Svoboda nemohl odolati smíchu, jenž se ho na novo zmocnil: „Zbláznila jste se?“

„Vyprosím si všechny urážky.“

„Copak to znamená?“ tázal se udiven.

„To znamená,“ zněla odpověď, „že byste udělal nejlépe, kdybyste sebral tyto své věci a odešel někam na „kamžátka“, kde jest jen sníh a divoká zvěř, ale žádní lidé, kteří drží na počestnost.“

Udivení Svobodovo rostlo. „Já vám nerozumím,“ pravil.

„Nerozumíte? — Copak nemluvím česky? — Stydět byste se mohl! Tak hodné rodině spůsobit takový zármutek! — ó, vy bohaprázný člověče!“

„Markyto!“ zvolal doktor rozhněván, „dejte si pozor, ať vám neukážu dveře.“

„Mně dveře? — Vy se kliďte dříve, než na vás všichni přijdou.“

„Všichni na mne? — A proč?“

„Proč?“ zněla odpověď; „ó, ta nestydatost. on se ptá ještě proč! — Myslíte, že jsme tak hloupi? Nikoliv, my již víme, co jste v tajnosti kutil, o čem nesměl nikdo vědět.“

„Tedy to?“ odvětil Svoboda. „A vy se opovažujete pro takovou maličkost takhle se mnou mluvit, vy, služebná osoba?“

„To že jest maličkost?“ křižovala se Markyta. „Pěkně děkuji za takové maličkosti. Nu dobře, jen počkejte, až přijdou — milostpán vám to poví důkladně; on vás přivede do kriminálu, a my ženské vám oči vyškrábeme.“

To Svobodu trochu zarazilo. Očekával sice bouřku, že by ale ten nebohý tábor, jejž za příčinu všeho měl, tak účinkoval, toho se nenadál.

„Rodiče jsou tedy rozzlobeni?“ tázal se.

„Cožpak jest to nějaký div?“

„Svobodo,“ pravil sám sobě, „připrav se na krutý boj. Když přední stráže již tak odvážně si počínají, co bude dělati hlavní armáda?“

„Tohle se mně stát, pak byste teprv viděl, co já bych udělala!“

„Ale kurážně do boje,“ napomínal se doktor. „Porazím nejprve přední stráže.“ A nahlas dodal: „Teď toho mám dost!“

„Dost? — vy?“ horlila Marky ta. „My toho máme dost.“

„Markyto!“

„Já nejsem žádná vaše „Markyta“, rozumíte? Každý hokynář mi řekne paní Markyto, a vy, pan doktor, nemáte ani tolik zdvořilosti jako každý sprostý člověk.“

Teď toho měl Svoboda ale opravdu dost. „Ještě slovíčko,“ rozkřikl se, „a tato hůl vás naučí jiným spůsobům.“

„Hůl?!“ zvolala Markyta; „oh, panáčku, známe se. Sbíti mne chcete, sbíti, až bych zůstala bez sebe, dokonce snad zabíti, že jsem to prozradila — oho, to nepůjde tak snadno. — Pomoc! Milostpane — pomoc!“

Jako šipka přiletěl na toto volání pan Růžička. Rozcuchané vlasy mu visely do čela, oči svítily zlostí a v ruce držel, jako by to dýka byla — brkové péro. Šla z něho skoro hrůza.

„Aha, první šik požene útokem,“ myslel si doktor.

„Co se tu děje?“ rozkřikl se pan Růžička.

„Aj, aj, pan zeť; pěkné se vítáme,“ doložil ostrým hlasem.

„Milý pane tcháne —“

„Nevyslovte to slovo; už jím nejsem.“

„Ale dovolte —“

„Nic nedovolím, vy ošemetný lháři!“

„Pane!“ zvolal Svoboda uražen.

„Neodmlouvejte!“ pokračoval onen; „to víte, že odmlouvání z kanceláře zvyklý nejsem. — Tak tedy plníte své slovo, které jste mi před dvěma měsíci dal, že budete mé dceři — své ženě, věrným manželem?“

„Což jsem jím nebyl?“

„Pak bych tak nemluvil, rozumíte? Já vás nechtěl za zetě — ale dal jsem si říci; já nechtěl, abyste četl ty bohaprázné, protivládní, protiústavní listy české — dal jsem se přemluviti; já zacpal si uši, když jste brzy s tím, brzy s oním skutkem naší slavné vlády nebyl spokojen, ale mlčel sem; já — já — ó bože, čeho jsem se to dočkal!“

„Ale dovolte, já myslím,“ omlouval se Svoboda, „že celá ta věc nestojí ani za řeč.“

„Nedopalujte mne!“ vyhrožoval tchán. „Copak tomu řekne svět — taková hanba.“

„To není žádná hanba, rozumíte?“ horlil Svoboda. „To jest věc s národního našeho stanoviska nejen chvalitebná, nýbrž i nanejvýš potřebná a nutná.“

„Bože, to je národ!“ zhrozila se Markyta.

„Takové zásady má tedy ten váš národ?“ vykřikl náš milý pensista, sprásknuv ruce. „Ó, jste velmi upřímný, pane! A pak se ještě divíte, že máte tolik nepřátel, při takových zásadách si ještě stýskáte, že máte málo pravých vlastenek? — Ó, já byl posaváde proti vám jen z rešpektu k slavné vládě, ale nyní se moje celá bytost z vnitřního přesvědčení proti vám bouří; ó, já být ministrem —“

„Škoda,“ vmísila se Markyta do řeči, „škoda, milostpane, že jím nejste. To by byl u nás jiný pořádek.“

Teď zdála se býti Svobodovi příležitost, kterou si nesměl nechat ujíti. „Pane,“ pravil rozhodným hlasem, „já vidím, že my se nadál nesneseme; bude nejlépe, když půjdeme od sebe.“

„Okamžitě, vezměte si své věci a jděte.“

„Ano, vezmu svou Márinku a půjdeme do Prahy,“ pokračoval doktor kvapně; „nabízí se mi tam právě velmi pěkné postavení.“

„Márinku?“ zvolal pan .Růžička. „To svět neviděl. Což myslíte, že necháme teď ještě jediné naše dítě ve vašich rukou?“

„Žena musí následovati muže.“

„Ano, ale jen pořádného muže.“

To bylo pro Svobodu již příliš mnoho. Krev se v něm vzbouřila, oči se zajiskřily, a hrozivě postoupil v před.

„Teď ale toho mám opravdu dost!“ zvolal hněvivým hlasem.

„Já už dávno!“ odvětil prudkým hlasem tchán.

„Kde jest má žena? — Promluvím s ní sám.“

„Dobře, ať vám to sama poví.“

Příchod paní Růžičkové přerušil na chvíli rozprávku obou rozčilených mužů.

„Paní tchyně,“ zvolal Svoboda, „vy jste byla vždy na mé straně.“

„Bohužel,“ odvětila tato smutně.

„Také vy?!“

„Ó, toho bych se nebyla nadála,“ domlouvala ona; „toho jsem si od vás nezasloužila. Podívejte se tam“ — ukázala na pokoj, v němž byla zanechala Márinku — „tam naleznete oběť svého jednání.“

Jako omámen zaměřil doktor ku dveřím — v tom se otevřely, a na prahu objevila se Márinka. Ach, jak to stáhlo Svobodovi prsa, když spatřil ty uplakané oči, tu bledou tvář, plnou zoufalosti. Tak jej dojal neočekávaný tento pohled, že chvíli nemohl ze sebe slova vypraviti. Pak ale sklesl jí k nohoum a bolestným hlasem zvolal:

„Můj Maroušku, není možné, aby byl na tebe tak působil ten nevinný tábor.“

„O táboru teď nikdo nemluví!“ vpadl mu do řeči pan Růžička.

„Probůh, oč tedy jde?“ tázal se úzkostlivě doktor.

„Však vy víte oč, ale nechcete to vědět,“ zněla odpověď z úst tchánových. „Vzpomeňte si jen na onen list —“

„— který obsahuje tak krásné věci!“ doplnila tchyně.

„A který jsem já čtla!“ doložila pyšně Markyta.

Svobodovi připadlo na mysl ono upomenutí stran dluhu.

„To tedy ta příčina?“ zvolal. „Choval jsem věc tu v tajnosti, každého měsíce jsem platil určitou částku peněz —“

„On se již přiznává!“ vzkřikl vítězoslavně pan Růžička.

Márinka si zakryla tvář. Zdálo se, že chce něco říci, ale nový proud slzí tomu nedovolil — plačíc vrhla se matce v náruč.

Svoboda se vztyčil. „Že by pro několik mizerných zlatých,“ pravil trpce, „které jsem si mimo to vypůjčil na svůj doktorát, abych tím spíše mohl dosáhnouti Márinky, mohla povstati taková katastrofa, toho jsem se nenadál!“

„Aj, aj,“ vzkřikl udiven pan Růžička, „nové věci přicházejí na jevo. On má také dluhy! — Ale to není to pravé, rozumíte?“

„O čempak tedy mluvíte?“

„O onom listu,“ zněla odpověď, „který jste tak kvapně a úzkostlivě zavřel do svého stolku, když Markyta ve vašem pokoji uklízela.“

Teď teprv se Svobodovi vyjasnilo. „Markyta čtla onen list?“ zvolal tónem, jenž dostatečně vyjadřoval jeho překvapení.

„Ano,“ odvětila tato, „pánbůh obrátil mé zraky na ten hříšný papír.

Svoboda vypukl v hlasitý divoký smích a jedním skokem byl ve svém pokoji. —

„Můj bože,“ vzkřikla Márinka, „jestliže si ublíží.“

„Neboj se!“ chlácholil ji otec. „Taková česká kotrba snese mnoho. Já to znám.“

„Musím za ním!“ zvolala Márinka, ale vtom již vracel se Svoboda s listem v ruce. „Pane tcháne,“ pravil takřka radostným hlasem, „zde jest ten list.“

Pan Růžička se ho kvapně chopil, ale pohlédnuv do něj, podal ho dceři se slovy: „Já jsem rakouský úřadník — já čtu jen němčinu.“

Rychle ho vzala Márinka a čtla dychtivě. List zněl:

„Milý příteli!

Spoléhaje na Tvou ochotu a znaje Tvé konexe v Praze, odesílám Ti první své duševní dítko, vypěstované láskou dramatické Muse vášnivě oddaného srdce, abys mu opatřil přístupu na ona prkna, k nimž duše moje tak lne. Chci, aby se provedlo pod pseudonymem. Nevíť o tom nikdo, a nechci posud tak najednou vystoupiti u veřejnost k vůli svému tchánovi, jenž, jak víš, nebohý národ náš vůbec v nevelké lásce má, a jemuž spisovatel český zvlášť jest souborem veškerého zla. Musím jej z těchto náhledů znenáhla vyhojiti.

Doufaje a t. d. jsem Tvůj upřímný

Dr. J. Svoboda.“

Ruce jí sklesly, prsa těžce se zdvihala, oči byly sklopeny — za chvíli je pozdvihla, vlhký zrak její utkvěl na Svobodovi tak prosebně, tak vřele — jeden skok, a objímal ji, nemohoucí ze sebe vypraviti nežli: „můj drahý — nejdražší!“ Zlíbal ta uslzená očka a šeptal: „Dobře se mi stalo, proč jsem aspoň tobě nesvěřil své tajemství; ale nehněvej se, chtěl jsem s tím před tebe předstoupiti jen za příznivého výsledku!“ —

Jaká radost ozářila tvář paní Růžičkové, a jak rozpačitě se škrábal pan tchán za uchem, může si laskavý čtenář představiti. Nastalo omlouvání, vymlouvání, a všichni shrnuli se na Markytu, kterouž chtěl pan Růžička ihned z domu vyhnati. Však Svoboda se jí ujal. Vždyť jen jí děkoval, že mohl se nyní volně odstěhovati do Prahy, čemuž rodiče více neodporovali, a protož rád odpustil, co mu byla nadrobila. Byla to divoká, srázná cesta, po které dostoupil, čeho si přál, ale měl ji za sebou a proto zapomněl. Markyta pak, která s počátku vše dobře nechápala, byla dobrotou jeho tak dojata, že se stala nejhorlivější jeho přítelkyní. —

A když nyní Svoboda se svou roztomilou Márinkou mluvívá o onom dni, jejž jsem právě vylíčil, dostane vždy od ní za odpověď: „Muž nemá míti před ženou žádného tajemství,“ při čemž ale Márinka vždy totéž připouští o ženě. Žijí velmi šťastně. —

Postscriptum. Právě se dovídám, že den po tom, kdy ono první duševní dítko Svobodovo s úspěchem provedeno bylo na pražském divadle, obdařila jej Márinka též skutečným dítkem. Jest to prý kluk jako „vejlupek“, a štěstí obou manželů je dovršeno.