Humoresky (Čechov)/V poštovním oddělení
| Humoresky Anton Pavlovič Čechov | ||
| Noc před soudem | V poštovním oddělení | Dáčníci |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V poštovním oddělení |
| Autor: | Anton Pavlovič Čechov |
| Původní titulek: | В почтовом отделении |
| Zdroj: | ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 38–40. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Alois Drábek |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Před několika dny jsme pochovávali mladičkou ženu našeho starého poštmistra Sladkoperceva. Zahrabavše hezkou ženu, vypravili jsme se podle obyčeje otců a dědů „na vzpomínku“ na poštu.
Když byly podány bliny, stařík vdovec hořce zaplakal a řekl:
„Jsou právě tak ruměné jako byla nebožka. Právě takoví krasavci! Úplně!“
„Ano,“ souhlasili vzpomínající, „ona byla skutečnou kráskou… žena prvního řádu!“
„Ano… Všickni, pohlížejíce na ni, se divili… Ale, pánové, neměl jsem ji rád pro krásu, ani pro pěkné způsoby. Tyto dvě vlastnosti jsou vrozeny všemu ženskému pohlaví, a setkáváme se s nimi na tom světě dosti často. Miloval jsem ji pro jinou duševní vlastnost. Zvláště jsem ji miloval, nebožku, dej bůh slávu věčnou, proto, že při své živé a hravé povaze byla svému muži věrna. Byla mi věrna, nehledě na to, že jí bylo pouze dvacet let a mně brzy uhodí šedesátka! Byla mi staříku, věrná!“
Ďákon, stolující s námi, projevil výmluvným mručením a kašlem svou pochybnost.
„Tedy vy nevěříte?“ obrátil se k němu vdovec.
„Ne, že bych nevěřil,“ zarazil se ďákon, „ale tak… Mladé ženy jsou nyní samé… randevu, omáčka provansál…“
„Pochybujete, a já vám podám důkaz! Podporoval jsem její věrnost různými prostředky, abych řekl, strategických vlastností, na způsob opevnění. Při mém chování a chytrosti nemohla se mi žena stát v nižádném případě nevěrnou. K ochraně svého manželského lože jsem užíval chytrosti. Znám taková slova v podobě hesla. Řeknu ta slova a — basta, mohu co se týče věrnosti klidně spát…“
„Jaká slova?“
„Zcela prostá. Rozšířil jsem po městě nepěknou pověst. Vy ji znáte. Každému jsem řekl: ‚Moje žena Alena má poměr s naším policejním komisařem Ivanem Alexejevičem Zalichvatským.‘ To stačilo. Ani jeden člověk se neosmělil dvořiti se Aleně, protože se bál jeho hněvu. Jakmile ji spatřili, utíkali, aby si Zalichvatskij něco nepomyslil. Che, che, che. S ním není radno si co začít, nebo sestaví hned co se tkne zdravotního stavu pět protokolů. Tak na př. uvidí na ulici tvou kočku a zavede protokol, jako by to bylo toulavé zvíře.“
„Tedy vaše žena nežila s Ivanem Alexejevičem?“ divili jsme se táhle.
„Ne, to byla moje chytrost… Che, che… Což, hoši, dostal jsem vás vtipně? Tak to jest.“
Prošly tři minuty mlčení. Seděli jsme mlčky, byli jsme zaraženi a styděli jsme se, jak nás tento tlustý stařík s červeným nosem tak chytře napálil.
„Nu, dá Bůh, že se oženíš podruhé!“ zavrčel ďákon.