Humoresky (Čechov)/Nu, obecenstvo

Humoresky Anton Pavlovič Čechov
Tlustý a tenký	Nu, obecenstvo	Záhadná povaha

Údaje o textu
Titulek:	Nu, obecenstvo
Autor:	Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek:	Ну, публика!
Zdroj:	ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 55–60.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Alois Drábek
Licence překlad:	PD old 70

españolmagyarрусский

„Dosti, nebudu již pít!… Ne… za žádnou cenu ne! Jest již čas přijíti k rozumu. Třeba pracovat, namáhat se… Bereš-li rád služné, tedy pracuj čestně, horlivě, podle svědomí, pohrdaje klidem i spánkem. Pohodlí nech… Navykl jsi, brachu, brát zadarmo služné, a to není pěkné… to není pěkné…“

Vrchní konduktér Podtjagin, když si byl přečetl několik podobných naučení, počíná cítiti neodolatelnou touhu po práci. Jsou již dvě hodiny v noci, ale, nehledě na to, budí konduktery a jde s nimi po vagonech kontrolovat lístky.

„Vašš… lístky!“ volá, vesele pocvakávaje klíšťkami.

Ospalé postavy, zahalené pološerem vozů sebou trhají, otřásají hlavami a podávají své lístky.

„Vašš… lístky!“ obrací se Podtjagin k cestujícímu druhé třídy, hubenému, žilnatému člověku, zabalenému v šubu a pokrývku, a obloženému pokrývkami. „Vašš… lístky!“

Žilnatý člověk neodpovídá. Jest pohroužen v spánku. Vrchní kondukter se dotýká jeho ramene a netrpělivě opakuje:

„Vašš… lístky!“

Cestující sebou škubne, otvírá oči a s úžasem hledí na Podtjagina.

„Co? Kdo to?“

„Povídá se vám po lidsku: vašš… lístky! Ne-e-obtěžujte si!“

„Můj bože!“ stená žilnatý člověk, dělaje plačtivý obličej. „Bože, můj bože! Trpím revmatismem… tři noci jsem nespal, schválně jsem užil morfia, abych usnul, a vy… na mě s lístkem! Vždyť jest to necitelné, nelidské! Kdybyste věděl, jak jest mi trudno usnout, neznepokojoval byste mě takovým nesmyslem… Toť nemilosrdné, nesmyslné! Nač potřebujete můj lístek? Hloupost!“

Podtjagin přemýšlí, má-li býti uražen či nic — a rozhoduje se, že bude uražen.

„Nekřičte zde! Zde není krčma!“ povídá.

„Však v krčmě jsou lidé lidštější…“ kašle cestující. „Teď mohu usínat po druhé! Divná věc: celou cizinu jsem projel, a nikdo se mně neptal po lístku, a tady, zrovna jakoby jim to čert napískal, pořád, pořád!“

„Nu, jeďte si tedy do ciziny, když se vám to tam líbí!“

„Toť hloupé, pane! Málo toho, že moří cestující čmoudem, dusnem a průvanem, chtějí ho ještě, čert je sper, dorazit formalitou. Lístek potřebuje! Řekněte, jaká to horlivost! Kdyby to bylo ještě ke kontrole, ale to polovice vlaku jede bez lístků!“

„Poslouchejte, pane!“ dopaluje se Podtjagin. „Nepřestanete-li křičet a znepokojovat obecenstvo, budu nucen vás na stanici vysadit a sestavit protokol!“

„Toť hanebné,“ horlí obecenstvo. „Dotírá na nemocného člověka! Poslechněte, mějte útrpnost!“

„Ale vždyť on sám nadává!“ namítá bázlivěji Podtjagin. „Dobře, nechci lístek… Jak si přejete… Ale zajisté sami víte, že to moje služba vyžaduje… Kdyby nešlo o službu, tu, ovšem… Můžete se i přednosty stanice zeptat… Koho vám libo se zeptejte…“

Podtjagin krčí rameny a odchází od nemocného. Z počátku se cítí uraženým, potom však, projda dva tři vagony, počíná cítiti ve svých obrkondukterských prsou jakýsi nepokoj, podobný výčitkám svědomí.

„Skutečně, buditi toho nemocného nebylo třeba,“ myslí si. „Ostatně, nejsem vinen… Oni si tam myslí, že to dělám k vůli sádlu, z dlouhé chvíle, ale to nevědí, že to vyžaduje služba… Nevěří-li, mohu jim přivésti přednostu.“

Stanice. Vlak stojí pět minut. Před třetím zvoněním vchází v známý vagon druhé třídy Podtjagin a za ním kráčí s červenou čepicí představený stanice.

„Tuhle ten pán,“ počíná Podtjagin, „povídá, že nemám plného práva dotazovat se po lístkách, a… a cítí se uraženým… Prosím vás, pane přednosto, vysvětlete mu — žádám-li lístky ve službě nebo zbytečně?“

„Pane,“ obrací se Podtjagin k žilnatému člověku. „Pane, nevěříte-li mi, můžete se zeptat přednosty stanice!“

Nemocný sebou trhne jako uštknut, otvírá oči, a učiniv plačtivý obličej, zvrací se na lenoch divanu.

„Můj bože! Druhý prášek jsem vzal a sotva jsem zdřiml, již jest tu opět, opět! Prosím vás, mějte slitování!“

„Můžete promluviti s panem přednostou… mám-li plné právo žádati lístky čili nic!“

„Toť nesnesitelné! Tu máte váš lístek! Tu máte! Koupím vám ještě pět lístků, jen mě nechte v pokoji umřít! Což jste sám nebyl nikdy nemocen! Necitelný lid!“

„Toť prostě posměšek!“ horlí nějaký pán ve vojenské uniformě. „Jinak si nemohu vysvětliti toto dotírání.“

„Nechte toho…“ mračí se představený stanice, tahaje Podtjagina za rukáv.

Podtjagin krčí rameny a zvolna odchází za představeným stanice.

„Račte tu vyhovět!“ povídá v rozpacích. „K vůli němu jsem zavolal přednostu, aby pochopil, upokojil se, a on — nadává.“

Druhá stanice. Vlak stojí deset minut. Před druhým zvoněním, když Podtjagin stojí u buffetu a pije selterskou vodu, přistupují k němu dva pánové, jeden v obleku inženýra a druhý ve vojenském kabátě.

„Poslechněte, vrchní konduktere!“ obrací se inženýr k Podtjaginu. „Vaše chování se k onomu nemocnému cestujícímu pobouřilo všecky přítomné. Jsem inženýr Pozickij a tu jest… pan plukovník. Neomluvíte-li se u cestujícího, podáme stížnost k řediteli, našemu dobrému známému.“

„Pánové, vždyť já… vždyť vy…“ zdřevěněl Podtjagin.

„Objasnění nám netřeba. Ale ujišťujeme vás, že neomluvíte-li se, bereme cestujícího ve svou ochranu.“

„Dobře, já… já, nechť, omluvím se… Račte!“

Za půl hodiny Podtjagin, vymysliv omluvnou frási, která by upokojila cestujícího a nezmenšila jeho důstojnost, vchází do vagonu.

„Pane!“ obrací se k nemocnému. „Poslechněte, pane!“

Nemocný sebou trhne a vyskakuje

„Co?“

„Já bych… jak se jmenujete… Nebuďte uražen…“

„Och, vodu…“ zadýchá se nemocný, popadaje se za srdce. „Třetí prášek jsem vzal, zdřiml jsem a… zase! Bože, kdy se skončí ta muka?“

„Já bych… Odpusťte…“

„Poslechněte… Vysaďte mě v následující stanici… Nejsem s to dále trpěti… Já… já umírám…“

„Toť podlé, ničemné!“ bouří obecenstvo. „Jděte odtud pryč! Za podobné posměšky si zaplatíte! Ven!“

Podtjagin mává rukou, vzdychá a vychází z vagonu. Jde do služebního vozu, sedá unaven ke stolu a naříká:

„Nu, obecenstvo! Račte mu vyhovět! Račte sloužit, namáhat se! Bezděčně plivneš na všecko a dáš se do pití… Neděláš nic — zlobí se, počneš-li dělat — zlobí se zase… Pít!“

Podtjagin vypíjí najednou půl láhve a více již nemyslí na práci, povinnost a čest.