Humoresky (Čechov)/Šťastný

Humoresky Anton Pavlovič Čechov
Přesolil	Šťastný	Noc před soudem

Údaje o textu
Titulek:	Šťastný
Autor:	Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek:	Счастливчик
Zdroj:	ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 21–28.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Alois Drábek
Licence překlad:	PD old 70

españolрусский

Ze stanice Bologoje na Nikolajevské dráze vyjíždí osobní vlak. V jednom z vozů druhé třídy „pro nekuřáky“ dříme, zahaleno vagonovým šerem, pět cestujících. Právě byli něco pojedli a nyní, opřevše se o lenochy, snaží se usnouti. Ticho.

Dvéře se otvírají, a do vozu vstupuje vysoká, tyčkovitá figura v rezavém klobouku a ve šviháckém svrchníku, připomínající operetní neb verneovské korespondenty.

Figura se zastavuje uprostřed vozu, supí a dlouho prohlíží divany.

„Ne, ten to také není!“ bručí. „Ďas ví, co se to děje! Toť strašné! Ne, ten to není!“

Jeden z cestujících pohlíží na figuru a radostně volá:

„Ivane Alexejeviči! Jaká náhoda? Jste to vy?“

Tyčkovitý Ivan Alexejevič sebou trhne, tupě pohlíží na cestujícího a, poznav ho, vesele tleská rukama.

„Hlele! Petr Petrovič!“ povídá. „Jak dlouho jsme se neviděli! Nevěděl jsem, že jedete také tím vlakem.“

„Živ a zdráv?“

„Tak tak, jen že jsem, holenku, ztratil svůj vůz a nemohu jej teď nijak nalézti, jsem to blbec! Potřebuji natlouci!“

Tyčkovitý Ivan Alexejevič se kýve a chichiká.

„Stávají se takové případy!“ pokračuje. „Po druhém zvonění šel jsem se napíti koňaku. Nu, myslím si, následující stanice jest daleko, abych vypil ještě jednu. Pokud jsem tak myslil a pil, zvonilo se po třetí… běžím jako šílený a skáči do prvního vagonu. Nu, nejsem blbec? Nejsem slepičí syn?“

„Pozoruji, že jste vesele naladěn,“ povídá Petr Petrovič. „Poseďte!“

„Ne, ne… půjdu hledat svůj vůz. S bohem!“

„Po tmě ještě spadnete s lávky. Sedněte, a až přijedeme na nejbližší stanici, najdete svůj vůz. Sedněte!“

Ivan Alexejevič vzdychá a nerozhodně usedá proti Petru Petroviči. Jest patrně rozčilen a vrtí sebou jako na jehlách.

„Kam jedete?“ táže se Petr Petrovič.

„Já? Ven. Mám v hlavě takovou míchanici, že ani sám nevím, kam jedu. Veze mě osud, i jedu. Cha, cha… Viděl jste někdy šťastného hlupáka? Ne? Tedy se podívejte! Před vámi jest nejšťastnější ze smrtelníků! Ano! Není v mém obličeji nic pozorovat?“

„Jest pozorovati, že… jste… trošičku…“

„Musím mít strašně hloupý obličej! Ech, škoda, že tu není zrcadla, abych se podíval! Cítím, holenku, že se ze mne dělá idiot. Čestné slovo! Cha, cha… Můžete si představit, konám svatební cestu. Nu, nejsem slepičí syn?“

„Vy? Což jste se oženil?“

„Dnes, nejmilejší! Po oddavkách jsme jeli přímo k vlaku.“

Počínají gratulace a obyčejné otázky.

„Podívejme se…“ směje se Petr Petrovič, „proto vy jste tak nafintěn.“

„Ano… Z illuse jsem se i voňavkou postříkal. Vězím po uši v marnivosti! Nemám starostí, ani myšlenek, ale pouze pocit čehosi… čert ví, jak bych to nazval… dobroty nebo čeho? Od narození jsem se lépe necítil!“

Ivan Alexejevič zavírá oči a kroutí hlavou.

„K neuvěření jsem šťasten!“ povídá. „Suďte sám. Teď však půjdu do svého vozu. Tam u okna sedí na divánku bytost, která, abych tak řekl, jest vám oddána celou svou bytostí. Taková blondynka s nosíkem… prstíky. Má dušinko! Andílku můj! A nožka! Bože! To není nožka jako tyto naše tlapy, ale cosi miniaturní, kouzelné… allegorické! Vzal bych ji a snědl! E, vy nic nechápete! Vždyť vy jste materialista, u vás jest na všecko hned analyse, to a to! Jste staří, suší mládenci a více nic! Až se oženíte, uvidíte! Řeknete, kde pak je Ivan Alexejevič? A tak nyní půjdu do svého vozu. Tam mě již netrpělivě očekávají. Vítá mě úsměv. Přisedám a takto dvěma prsty ji beru za bradičku.“

Ivan Alexejevič vrtí hlavou a zajíká se šťastným smíchem.

„Potom kladeš svou hlavu na její ramínko a rukou objímáš pás. Kolem, víte, ticho… poetické pološero. Celý svět bych objal v tu minutu. Dovolte, Petře Petroviči, abych vás objal!“

„Bude mě těšiti.“

Přátelé se při družném smíchu cestujících objímají, a šťastný novomanžel pokračuje:

„A pro větší blbství, čili jak se v románech praví, pro větší illusi, jdeš k buffetu a převrátíš dvě tři sklenky. Potom se v hlavě, v prsou tvoří cosi, o čem se ani v pohádkách nedočteš. Jsem člověk malý, nepatrný, ale zdá se mi, že nemám mezí… Celý svět objímám!“

Cestující při pohledu na napilého, šťastného novomanžela jsou nakaženi jeho veselím a necítí dřímoty. Místo jednoho posluchače objevuje se jich kolem Ivana Alexejeviče již pět. On se vrtí jako na jehlách, mává rukama a žvatlá bez přestávky. Směje se i ostatní se smějí.

„Hlavní věc, pánové, jest málo mysliti! K čertu se všemi, těmi analysemi… Chceš-li píti, nu pij a nefilosofuj, škodí-li to, nebo je-li to prospěšno!… K čertu všecky ty filosofie a psychologie!“

Vagonem prochází kondukter.

„Milý příteli,“ obrací se k němu novomanžel, „až půjdete vozem č. 209., najdete tam dámu v šedém kloboučku s bílým ptákem, řekněte jí, že jsem zde.“

„Prosím. Jen že v tomto vlaku není č. 209., ale 219!“

„Nu, tedy 219! To jest jedno I řekněte té dámě, že její muž je zdráv!“

„Muž… Dáma… Dávno-li je tomu tak? Muž… Cha, cha… Řezu potřebuješ a jsi muž! Ach, idiote! A ona! Včera byla ještě děvčátkem… Věřiti se nechce!“

„Za našich časů jest zvláštní spatřiti šťastného člověka,“ povídá jeden z cestujících. „Spíše bílého slona uvidíš.“

„Ano, a kdo jest tím vinen?“ odpovídá Ivan Alexejevič, protahuje své dlouhé nohy s velice ostrými špičkami u bot. „Nebýváte-li šťastni, jste tím sami vinni! Ano, a co jste vy myslili? Člověk jest strůjcem svého štěstí. Chtějte, a budete šťastni, ale vy nechcete. Tvrdošíjně se od štěstí odvracíte!“

„Tu to máme! Jakým způsobem?“

„Velice prostým!… Příroda ustanovila, aby člověk v jisté periodě svého života miloval. Tato perioda nastala, nu miluj tedy celým žárem, ale vy neposloucháte přírody a stále na něco čekáte. Dále… Zákon praví, že normálné individuum má vstoupiti v manželství… Bez manželství není štěstí. Nadešla vhodná doba, nu i žeň se, zbytečno prodlévati… Ale vy se neženíte, stále na něco čekáte! Potom se v zákoně praví, že víno veselí srdce lidské… Je-li ti dobře, a chceš, aby ti bylo ještě lépe, jdi tedy k buffetu a napij se… Hlavní věc jest — nemudrovat, ale péci dle šablony. Šablona jest velká věc!“

„Pravíte, že jest člověk tvůrcem svého štěstí. Jaký pak jest to u čerta tvůrce, stačí-li bolavý zub aneb zlá tchyně, aby jeho štěstí odletělo? Vše závisí od náhody. Kdyby nás tak potkala kukujevská katastrofa, zpíval byste jinou…“

„Nesmysl!“ protestuje novomanžel. „Katastrofy bývají jednou za rok. Nebojím se žádných náhod, protože k nim není příčiny. Náhody jsou řídké! Nu, k čertu s nimi! Nechci o nich ani mluvit! Zdá se, že přijíždíme k stanici.“

„Kam nyní jedete?“ táže se Petr Petrovič. „Do Moskvy, nebo někam jižněji?“

„Děkuji pěkně! Jak bych, jeda na sever, se dostal někam na jih?“

„Moskva přece není na severu.“

„Vím, ale vždyť nyní jedeme do Petrohradu!“ pravil Ivan Alexejevič.

„Do Moskvy jedeme, buďte tak laskav!“

„Totiž, jak to do Moskvy?“ diví se novomanžel.

„Zvláštní… Kam jste si vzal lístek?“

„Do Petrohradu.“

„V tom případě vám gratuluji. To jste nepřišel do pravého vlaku.“

Následovala půlminutová pomlčka. Novomanžel vstává a tupě pohlíží na společnost.

„Ano, ano,“ vysvětluje Petr Petrovič, „v Bologem jste nevskočil do pravého vlaku… Po koňaku vás to nechalo zapadnouti do opačného.“

Ivan Alexejevič bledne, popadá se za hlavu a počíná rychle chodit po vagonu.

„Ach, jsem to idiot!“ zlobí se. „Ach, jsem to ničema, aby mě čerti schlastli! Nu, co teď budu dělat? Vždyť v tom vlaku jest žena! Jest tam sama, čeká mě, trápí se! Ach, jsem to hrachováč!“

Novomanžel padá na divan a svíjí se, jako by mu někdo šlápl na kuří oko.

„Jsem nešťastný člověk!“ stená. „Co budu dělat? Co?“

„Nu, nu…“ těší ho cestující. „Hlouposti… Telegrafujte ženě a hleďte, abyste se cestou dostal na rychlík. Takovým způsobem ji dohoníte.“

„Rychlík!“ naříká si novomanžel — tvůrce svého štěstí. — „Ale kde naň vezmu peníze? Všecky mé peníze jsou u ženy!“

Pošeptavše si, smějící se cestující činí sbírku a opatřují šťastného penězi.