Hudební lexikon/Prätorius
| Hudební lexikon Hugo Riemann | ||
| Prästant | Prätorius | Pratt |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Prätorius |
| Autor: | Hugo Riemann |
| Původní titulek: | Prätorius |
| Zdroj: | RIEMANN, Hugo: Musiklexikon. Leipzig: Hesse, 1909. S. 1110–1111 https://archive.org/details/RiemannMusiklexikon09tea1919/page/n1151 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Michael Praetorius |
 Související články ve Wikipedii: |
|
Prätorius (latinská podoba jména Schulz nebo Schulze.
1) Gottschalk, profesor filosofie ve Wittenbergu, nar. 28. března 1528 v Salzwedel, zemřel 8. července 1573; vydal sbírku školních zpěvů Melodiae scholasticae … in usum scholae Magdeburgensis (1556, 1584) sestavenou společně s Martinem Agricolou.
2) Christoph, narozen v Boleslavi, dlouholetý kantor lünneburského Johannea, zemřel 1609, strýc Michaela P. (5). Vydal Fröhliche und liebliche Ehrenlieder, von züchtiger Lieb und ehelicher Treue pro čtyři hlasy (1581, 2 díly), žalozpěv za Melanchthona (1560) a, dle svého vlastního vyjádření, mnoho duchovních církevních zpěvů a písní k poctě
.
3) Hieronymus, nar. 10. srpna 1560 v Hamburku, zemřel 27. ledna 1629 tamtéž; syn varhaníka v tamějším kostele sv. Jakuba. Studium hudby zahájil u svého otce, pokračoval v něm v Kolíně nad Rýnem; r. 1580 se stal městským kantorem v Erfurtu a r. 1582 adjunktem a r. 1586 nástupcem svého otce na postu varhaníka u sv. Jakuba v Hamburku. Z jeho díla bylo vydáno:
- Cantiones sacrae, 5—8hlasy, 1599; rozšířené vydání 2—12hlasy a 3 zpěvy od Jakoba Prätoria, 1607 a 1622.
- Magnificat, 8hlas, 1607 a 1622.
- Liber missarum, 5—8hlasy, 1616.
- Cantiones variae, 5—20hlasy, 1618 a 1623.
Uvedená díla vyšla také jako souborné vydání pod názvem Opus musicum novum et perfectum.
- Cantiones novae, 5—15hlasy, 1618—25.
Kromě toho byly vydány i některé příležitostné zpěvy. 3 rukopisné 8hlasé sbory od Prätoria nalezl R. Buchmayer roku 1903 v Lüneburgu. H. Leichtentritt vydal výběr jeho motet, jednu mši a jeden magnificat jakožto sv. 23 edice Denkmäler der deutschen Tonkunst. Společně se svým synem Jakobem Prätoriem († 21. října 1651 jako varhaník kostela sv. Petra v Hamburku, žák J. P. Sweelincka) a se dvěma rovněž renomovanými varhaníky J. Deckerem a D. Scheidemannem vydal r. 1604 v Hamburku zpěvník »Melodeyen-Gesangbuch«. Cenné jsou svatební zpěvy Jakoba Prätoria (5—8hlasé).
4) Bartholomäus, braniborký kurfiřtský musikus, vydal roku 1616 v Berlíně Newe liebliche Paduanen und Galliarden pro 5 hlasů, které jej ukazují jako pečlivého harmonika. Srv. skvostnou Prätoriovu pavanu u Riemanna, Reigen und Tänze, č. 1.
5) Michael, nejslavnější nositel tohoto jména, nar. 15. února 1571 v Kreuzburgu v Durynsku, zemřel 15. února 1621 ve Wolfenbüttelu; komorník vévody z Braunschweigu a braunswchweigský, saský kurfiřtský a magdeburský dvorní kapelník. Neobyčejně zcestovalý hudebník, významný svými spisy o hudbě stejně jako svým skladatelským dílem. Jeho dochovanými skladbami jsou:
- Musae Sioniae, monumentální dílo v 9 dílech. Obsahuje 1244 zpěvů, a sice v 1.—4. dílu 8—12hlasé »koncertní zpěvy« podle německých žalmů a církevních písní; 5. díl obsahuje 2—8hlasé písně a žalmy; 6.—9. díl ale pouze 4hlasé církevní písně v prosté sazbě nota proti notě. Vyšly v letech 1605 až 1610, 9. díl v druhém vydání jako Bicinia et tricinia (1611).
- Musarum Sioniarum motetae et psalmi 4—16 voc. 1. pars (1607).
- Eulogodia Sionia, 60 2—8hlasých motet pro »zakončení bohoslužby«, 1611.
- Missodia Sionia, 1611.
- Hymnodia Sionia, 2—8hlasá moteta, 1611.
- Megalynodia, 5—8hlasé madrigaly a moteta, 1611.
- Terpsichore, 4—6hlasé taneční skladby od francouzských skladatelů a Prätoria, 1612.
- Polyhymnia caduceatrix et panegyrica, Písně míru a přátelství, 1619.
- Polyhymnia exerciatrix, 2—8hlasé skladby, 1619.
- Urania (Uranochordia), 19 4hlasých zpěvů, 1613.
- Kleine und große Litaney etc. (1601).
- Epithalamium k sňatku Bedřicha Oldřicha Brunšvického a Anny Sofie Braniborské, 1614.
- Puericinium, 14 církevních písní 3—12hlasých, 1621.
Přestože jsou Prätoriovy zásluhy o rozšíření nového hudebního stylu s nástrojovým doprovodem tak velké, je dnes ještě známější a více ceněn pro svou spisovatelskou činnost, zejména díky svému velkému dílu Syntagma musicum (1614—20, 3 díly), které je jedním z nejdůležitějších pramenů informací o hudbě 17. stol., zvláště o hudebních nástrojích a instrumentaci. První díl je historické pojednání v latině, záslužné ve své době. Druhý díl (De organographia, 1619, nově vydáno jako sv. 13 publikací Gesellschaft für Musikforschung), k němuž patří vyobrazení hudebních nástrojů vytištěná teprve v r. 1620 (Theatrum instrumentorum seu Sciagraphia), je nanejvýš zajímavý. Třetí, hudebněteoretický díl (1619, výtah v Monatsheft für Musikgeschichte X., str. 33 a násl.) za ním sotva zaostává. Studium »Syntagmatu« je nepostradatelné pro každého, kdo si chce udělat představu o hudební provozovací praxi počátku 17. století. Další, nevydaná Prätoriova díla jsou uvedena v 3. díle Syntagmatu.