Hudba pramenů/Zástupové

Hudba pramenů Otokar Březina
Krása světa	Zástupové	Zasvěcení života

Údaje o textu
Titulek:	Zástupové
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 65–73. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Není samoty v duševním světě. Jsme ustavičně obklopeni tisíci. Zástupy neviditelných bratří šeptají v našich myšlenkách, cítíme dech jejich jako závrať na místech, kam nikdo ještě před námi nevkročil, odpovídají k našim pochybnostem, rozpalují naše tváře slávou. Každé slovo, každé zachvění radosti a bolesti je magickou inkantací otvírající hroby. Každá vteřina našeho světla je zhuštěnou září nesčetných dní. Aby naše oči mohly se otevřít pro krásu věcí, záření slunce, nocí a rtů, tisíce očí se muselo uzavřít na vždy.

Řeky, skály, moře, propasti, zvířata, květy i hvězdy hovoří nám o nesčíslných bratřích, kteří šli před námi a připravovali nám zemi. Kovy, vody, ohně i síly kladly se do jejich zimničných, větrem tajemného života ustavičně se chvějících rukou, věk od věku dráždivějších a jemněji se přissávajících k věcem, jakoby chtěly v nich ucítiti puls věčného rythmu, rukou, které rozsévaly bolest, jak očarované zrní, jehož neubývá z dlaní, tonuly v bratrské krvi, třásly se do běla vysmahlé rozkošemi a umdleními, kletbou odsouzené odvrhnouti vše, čeho dosáhly, a rozvírati se dychtivě po nepojatelném, bez odpočinutí, po celé věky, vysilované všechny společnou prací v jediných lomech, až k poslednímu ztrnutí v agonii: a ještě tu zdály se hledati a rozplétati jemná, ostrá, do krve se zařezávající vlákna smrtících tenat, v jichž oka se zachytily.

Naše ruce přijaly jejich práci, rythmus jejího žáru, rozechvění její naděje. V znameních čar na jejich dlaních možno teď čísti budoucí dějiny země. Neboť vlastní dějiny leží ve vnitřním spojení milionu k tajemnému dílu. V tisících vztahů, z nichž skutečnost zachycuje jen sesláblý odraz. V nesčíslných sklesnutích a vztyčeních bytostí, v poznáních duše a těla, v onom rozjasňování a záření milionů očí, které se upírají v každém věku na tajemství země, a z nichž každé, ať oko mudrce ať žebráka u chrámových dveří, vidí nějaký, jenom jemu vlastní odstín z hrůzy a krásy věcí. V potkáních nenávisti a lásky, touhy po nejvyšším a viny, volá život jako strážce do noci svou hodinu do věčnosti, k níž narozením a smrtí má stále brány otevřené a jejíž průvanem jest ustavičně osvěžován.

Tam v hlubinách vnitřního života se vlastně ztrácí a dobývá. Tam jsou vlastně bojiště, nenaznačená na žádných mapách a přece rozhodující o osudech tisíců. Každá vteřina je znamením vítězství nebo porážky v některé části země, jako každý dech je někde provázen prvním nebo posledním výkřikem života. Duše jsou všechny v tajemné souvislosti; není šeptaných slov. Každé jako úder zvonů v čas požárů zní všemi okny do všech domů. Myšlénky nechávají za sebou ohnivé čáry svého letu, viděné na celé polokouli. Stav dnešního lidstva je vlastně docela jiný nežli vyznávají ústa, zaznamenávají knihy a věří tak mnozí mezi námi; hodiny duší jdou mnohem rychleji nežli hodiny skutečnosti; etherné vlny duševních zrcadel odrážejí už jiné a jasnější století nežli je naše…

Kroniky králů, zprávy o dobytých územích, znásilnění jazyků, vjezdech do zapálených měst, krutých radostech, jichž echem bylo mlčení smrti a zoufalství tisíců a všechno ostatní, co zaznamenávají naše dějiny, jsou jenom jako na stěnu zachycené stíny ukrytých tajemných hnutí. Minulost je neskonale bohatší nežli můžeme tušiti, i oblaky její jsou těžší a osudnější, slunce její žhavější a úrodnější. Národ je společenství živých, mrtvých a nenarozených; v hlubinách jeho leží dědictví staletých úsměvů, polibků, vroucnosti, neznámých heroismů, sepjetí rukou, odkaz kletby a krve. Po zemi šarlatové staletými boji blíží se k nám z věků světelné postavy svatých šílenců, kteří i skrze dým nad spálenými městy dovedli viděti jinou, slavnější zemi a hlásati k jejímu dobytí křížovou výpravu lásky. Vůle jejich zasahuje magicky do naší, neboť vůle jsou v ustavičném nepřetržitém dotyku z věku do věku; působí do šířky v současnosti, do dálky v čase. Jako se z generace na generaci přenáší řeč, přenáší se i žeň sladkosti a pravdy, žáru, vytržení, hořkosti a tmy, jež provázely slova. V temném pozadí všech našich myšlének odráží se staletími proměňovaný obraz země, příchod a zápas člověka s ní, dějiny našeho rodu, kroky bratrských zástupů táhnoucích věky, naděje jejich zpívající do věčnosti, světly zatopené věže budoucích měst, běloskvoucí světy nořící se z mlhovin.

A jako tisícové stojí okolo nás při prvním procitnutí našich duševních zraků, tak i v nejvyšším jejich rozzáření, kdy sen o příštích staletích jako kouzelná krajina vyrůstá na pouštích naší touhy, rozpálených žhavostí našeho dechu, rozněcujeme se slávou života, jenž by spravedlivý jako slunce jedinou světelnou vlnou rozlil se světem nesčíslných. Vysvoboditi všechny! To, co z věčnosti za šťastných podmínek uviděl jeden, aby dovedlo uvidět tisíce bratří! To, co dovedl v opojení milosti odpustit jeden, aby dovedli odpustit tisícové! Aby dovedli milovat jako ti nejsilnější a nenávidět jen to, co nenáviděli ti nejsvětější mezi námi! Aby se tisícové dovedli zmocnit věcí a ovládnout je jako ti nejvítěznější, a rozdati je s královskou štědrostí bratřím jako ti, kteří poznali sladkost vznešené marnotratnosti milujících! Aby přišla doba a tam, kde dnes dovedeme zvítězit myšlenkou, dovedli zvítězit tělem, krásná ideje proměněná v krásný pohyb, objetí snu v objetí ramen, města mlhy a světla proměněná v města mramoru a zlata, okamžitý úsměv slunce v den jediného světla. Evoluce, kde život se bude skládat z radostí, které jsou nám, slabým, ještě bolestmi, a z bolestí, které jsou nám nedokonalým ještě radostmi. Neboť s vyšším životem vyvíjí se vyšší oceňování věcí. A nejvyšší život je ten, v němž radost jako světlo je rozhozena na tisíce bratří, ale bolest z tisíců bratrských duší převzata jedinou silnou duší, která ji dovede přetvořit v požehnání. Kdo nalezne slov, aby napsal dějiny takového života? Ale není cílem dějin, aby nastala doba, kdy psáti dějiny nebude možné ani potřebné?

Pro věřícího jeví veškeré osudy tisíců tajemnou souvislost. Nechápeme jí, jako nechápeme nejvyšší spravedlnosti. Nechápeme jí, poněvadž ona část dějin, která hraje v čase a v prostoru, je nepatrná vedle té, která hraje mimo čas a prostor. A i z viditelné části, některé události přicházejí příliš slavné a nepředvídané, že ani nenalézají zraků, které by měly dosti síly je uviděti a zachovati budoucnosti. Mimo to dosavadní dějiny několika tisíciletí nestačí na vystižení zákona, řídícího život naší hvězdy, založený pro nesmírné věky. Ale již z toho, co vidíme a tušíme, z těch krvavých bouří a požárů, z mlčenlivého utrpení nesčíslných a z horečnatosti zraků prorockých poznáváme žhavá dotknutí Věčného, palčivá přiblížení do běla rozžhavených želez na otrávené rány, hojivý dech tajemných šťáv, zrajících pod souhvězdími svatých nocí. Velká a láskou zářící slova letěla již mnohokrát nad našimi hlavami a zanechala mlčení smutku a důvěry v duších těch, kteří je dovedli slyšeti. Mlčení smutku, poněvadž viděli, jak daleko ještě máme k čistému, silnému životu a co nás ještě čeká požárů, bolestí a bouří. Mlčení nadějí, poněvadž věděli, že vítězství patřilo vždy těm, kteří pochopili Nejvyšší Vůli, že v svatých rukou i uschlé ratolesti rozkvetou jako lilie, a že pohledy milujících hovoří magickou řečí, jež vládne duším i událostem.