Hudba pramenů/Rozhodující okamžiky
Hudba pramenů Otokar Březina | ||
Nejvyšší spravedlnost | Rozhodující okamžiky | Úsměvy času |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Rozhodující okamžiky |
Autor: | Otokar Březina |
Zdroj: | BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 27–36. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
Chvíle, kdy cítíme projevenou přítomnost své duše, podobají se blesku, v jehož náhlém šlehnutí atmosféra našeho světla stává se soumrakem. V tekoucím zrcadle barev, zvuků, tisícerých neviditelných proměn, jimiž ustavičné procházejí všechny věci před našimi zraky, zhlíží se tu její obraz. Tušíme jeho blízkost změněnými, ostře, bolestně určitými odstíny, jež náhle vystoupí na věcech a myšlenkách a v některých okamžicích úplně ztravují známé představy okolí. Pohled duše, rozevřený bázní, utkvívá tu v dálkách, ležících za mlhami věcí, jako by se chvěl před osudnými setkáními, jichž rozhodnutí pokrývá sen života, dvojnásobně neprostupný po těchto chvílích rozjasnění. Ale tyto chvíle určují směr naší cesty, mění ho náhle a tam, kde naše kroky, resignované, vedly nás nízkými štolami stlačené mlhy, otvírají neočekávaná, do všech nekonečností rozlehlá prostranství. Jsou to chvíle nevysvětlitelné, někdy i popírané skepsí, když po čase vychladlý pohled vrací nám v střízlivém zbarvení události a věci.
Pod hrubým hlasem, jímž odpovídáme na otázky svých dní, kryje se jemný, neslyšitelný hlas duše. Vlny, které se rozechvívají jeho dechnutím, jsou čistší vlny druhého světa. Jen v nejvyšších výkřicích lásky, v nejhlubších mlčeních touhy a meditace a v těchto rozhodujících okamžicích, přicházejících neočekávaně, je s to zachvíti těžkými, přehoustlými vlnami našich atmosfér a projeviti se. Dovede být sladký, že všechna vroucnost písní vyslovených po celé věky je vedle něho jen němým posuňkem v soumraku, v němž uniká hra rtů a zraků setmělých interferencí nejhlubších světelných vln. Neboť jeho slova jsou jemná a jako světlo schopná vzkřísiti nesčíslnost odstínu při jedné barvě. Tisíciletí minulosti a budoucnosti tvoří jeho prostor, kde rozlévá se volný a radostný. Hovoří s přátelskými dušemi v dálce. Teprv když hlas duše svolí opakovati slova světcův a velkých, rozežhavují se jejich myšlenky a ukazují nám nejvnitřnější svá složení světlými nebo temnými čarami vidma, sta associací odráží se v jediné ohnisko, rozehrají se jindy nepřístupné klaviatury a v mlčení, spojujícím věty, tušíme ukrytou souvislost pravd, jasných a hlubokých jako vody sevzdušnělé odrazem blankytů, nehnuté a přece v nekonečno zdvižené jiskřením slunce, jehož sen sestoupil do jejich hlubin. Když hlas duše dozní, resonuje v nás ještě dlouho jeho kouzlo. Vnitřní proměna zasáhla i naši fysickou bytost, je to proměna značící novou etapu našeho vývoje v podmínkách země. Všechny naše myšlenky a sny ponesou od té chvíle nová odstínění, v prvním okamžiku nepozorovatelná, ale tím skutečnější; neboť ani jedna vteřina slunečního žáru nemůže spočinouti nad zemí marně, aby nezpůsobila tisíce a tisíce neviditelných účinků. I výklad, který dáváme svým skutkům a hře svých vášní a instinktů, projeví nové hloubky a dá nám pocítiti těžkou lítost ztracených vítězství, z nichž složena je tma naší minulosti; neboť vítězství dobytá zůstávají při nás a před námi, sílíce atmosféru našeho světla. Stavy, které probíhaly až dosud pod naším vědomím, odstíny viděné, ale nepozorované, tóny vnímané, ale neslyšené, vystoupnou, aby nám učinily obraz světa složitějším a pravdivějším. Jinak bude působiti na nás opojení ranní země, poledního ticha, nocí hlubokých a mlčících, které svádějí touhu uvěřiti neuvěřitelnému, zatím co prostor prolamuje svou expansí všechna nebesa slávy, aby je otevřel tušením, i nocí lyrických a sentimentálních, v nichž kráčíme zmateni sladce uprostřed divů, vyvolaných magií měsíčního světla. Odkud odjinud by nabyly vůně ona mlčení, v nichž rozkvétají etherné aleje lilijí po obou stranách cest našich myšlenek a z nichž vracejí se naše myšlenky čistší a silnější? Ale jako obraz duše má svá stisknutí bolestná a své bázně, její hlas má chvíle, kdy zavznívá seslaben větry, které ho nesou jinam než k našemu sluchu, svá mlčení, která jsou očekáváním i modlitbou. Ta teskna, když duše jediným pohledem, který shrnuje léta práce a viny, vidí ubohou svou žeň na nivách země! Ta úzkost, když události života, obrazy hodin, gest, slov a bolestí, skupí se v blesku jedné chvíle v nová, před tím netušená spojení a objeví nám zákon naší existence, jenž ovládal naše posavadní osudy, ledově, matematicky přesný a chvílí, v níž právě jsme účastni tohoto poznání, definitivně uzavřený! Jen duše sama ví ve svém zachvění, je-li to zákon života stoupajícího nebo života klesajícího. Bázeň, která nás tu sevře, není bázní těla, zabarvovanou vždy více méně podvědomými vzpomínkami bolesti, unášenými a zdvihanými vlhkým zavanutím země z hrobu, vždy otevřeného před našimi kroky. Není to bázeň smrti, je to bázeň života a jeho mystických zodpovědností. Bázeň, že jsou nebezpečnější ztráty, nežli je ztráta denního světla. Že jsou zajetí, z nichž nás nevysvobodí násilné vylomení mříží. Uvědomění němého zápasu, jenž se bojuje ve všech duších, jemuž těžký zápas o moc, podmínka tohoto života, jak se jeví zraku posavadního člověka, je pouhým hmotným symbolem. Marně hleděli svatí lásky učiti zastavení boje a neodpírání zlu, dokud v duších nebyla vybojována ona vítězství, k nimž letí všechny naše ukryté naděje, lákané mimo naši vůli rozkvetlými dálkami, jako mimo vědomí včelaře jsou vábeny včely, když na míle cesty ucítí jetelová pole v květu.
Byly to tyto okamžiky uvědomění, hořčičná semena poznání, z nichž rozvíjely se myšlenkové vegetace země. Z nich vznikaly nové útvary v dějinách lidstva. Z duší vzdálených od sebe celá staletí a tisíciletí zavzněla v těchto chvílích slova doplňující se navzájem v jediný text, jehož rozluštění bude zároveň ukončením, až se naplní věky. Ale ti, k nimž zavzněla, třeba vzdáleni všemi moři a ledovci a nejhlubším z moří, časem, narodili se na stejném poledníku druhého slunce, lijícího na ně požehnání své záře v jediném poledni beze stínů. Vstal myslitel procitlý z těžkého snu ležícího na myšlenkách a věcech, a jitro nové pravdy plápolalo před ním do výše v etherných, vonných plamenech, v nichž bez bázně zpívali ptáci. Vyšli proroci ze svých pouští a jejich slova házela kolem jejich postav, zmořených posty a viděními, královské pláště utkané z blesků, omračující ranami vztažené ruce stráží, vyslaných, aby je jaly. A výmluvnost jejich, silná a mužná askesí, sklonila se tak, že bloudila všemi zahradami růží, aby vybrala z nich nejkrásnější pro podobenství spravedlivých a k výstraze duší prošla všemi výčitkami nocí a sedala v horečném bdění na rumech spálených měst. Rozhodující okamžiky ty naplnily žaláře mučenníky, arény oběťmi, krvavými stíny noci mocných a anděly říše světla. Tisíce mrtvol nakupily v proudu času, když se řítil do tmy, zastavily ho hrází zsinalých těl a změnily jeho tok; vyhnaly roje usmrcujících kovových včel na bojiště, když hořké moře bolesti v osudném přílivu mělo zaplaviti zemi.
Jen v těchto chvílích nalézaly ruce malířů nejvýmluvnější linie plné tajemství a barvy třené v neviditelné vláze druhého světla nabývaly svítivosti nemocné extasí, jež vlévá do duší nepokoj krásy, této žízné po neznámém a jedné z nejjemnějších a nejsilnějších bolestí země. V nich zvonily do tvůrčího ticha hallucinace nikdy na zemi neslyšených symfonií, jež zachyceny mdle pozemskými tóny křísí nostalgie po čistším životě nežli je život našich dní, a dávají pochopiti duším, že jejich dějiny nepočínají narozením ani že nekončí smrtí. Marně však hledíme vynutiti tyto okamžiky výkřikem vášní, marně hledáme potkati se se zářící přítomností duše v tajemstvích krve a v dobrodružstvích smyslů; široce rozevřené zraky, podrážděné uměle, nevidí do jejích soumraků. Všechny projevy duše, i nejtesknější, provázeny jsou naposled slavným mírem nejvyšších nadějí a oddaného spočinutí v důvěře ve Spravedlnost. Objeví se vždy, když je jich třeba, tajemné, nepřístupné dohadům rozumu. Jako hvězdy našeho blankytu i hvězdy druhého nebe jeví se refrakcí mystického světla na jiném místě nežli skutečně jsou. Lesk jejich zapaluje se nad obzorem dříve než vyšly a sálá ještě když už zapadly. Ale lom jejich paprsků při vstoupení do našich prostředí neřídí se zákony země; index jeho není veličinou stálou…