Hudba pramenů/Cíle

Hudba pramenů Otokar Březina
Nebezpečí sklizně	Cíle	Věčná touha

Údaje o textu
Titulek:	Cíle
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 95–106. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Těm, kdož žijí v naší době, přáno je slyšeti, čeho země v posavadních dějinách svých neslyšela. V hlasu jejích větrů a ohňů, v tepotu moří a sesouvání skal, zdvihl se nový hlas, najednou vítr i oheň, moře i zemětřesení: hlas zástupů. Tisíciletí řeřavěl v hlubinách života. Rudé a lilijové plameny jeho gehenn a nadějí šlehaly němé krví milujících. Ale noc ležela nad Množstvím: v neklidu valilo se ze země do země, zanechávajíc za sebou uhelné stopy svých ohňů a hroby. Hrůza tajemství střežila jeho východ a západ. Zbožňovalo šílence, kteří ho hnětli jak hlínu a dávalo ze svého úrodného klína život mudrcům, kteří jím opovrhovali. Trpělo, jako trpí pole rozrývaná všemi pluhy, kopyty a červy a bičovaná dešti, němá a otevřená, odměňovaná jen dlouhými, laskavými pohledy slunce a hvězd. S jakými démony a larvami půlnoci, s jakým světem hrůzy bojovalo se v podvědomí Množství, že v horečném potu se zmítalo na loži věků a vysílené tuhlo bez vůle a vědomí své mystické moci? Jaké bolesti bylo třeba, že nastalo první stříbrné šeření i v těchto hloubkách? Jako ze tmy ponenáhla vstává před zástupy v prvním bledém ozáření obraz země, koule, letící prostorem světů, lákané sluncem. Nezírají oči všech obyvatelů jejích na jediné mysterium nebes? Nejsou všechny jazyky marným pokusem duše, aby se vyslovila o svém úžase z věcí? Dálka ztrácí znenáhla své zoufalé zamlklosti. Moře a hory přestávají děliti rod člověka. Davy, zasažené prvními ranami vznikajícího proudu, uvědomují si svou souvislost a sílu. Znamení blesků, jež bývalo ohnivým bičem v těžkých visích proroků, stává se signálem, jímž se dorozumívá neviditelný s neviditelným. Větry omamné všudypřítomnosti počínají vanouti dušemi. Přinášejí do nich vzdechy ze všech míst, kde trpí člověk. Vzduchem, který dýcháme, šíří se jinak zvuk a prostor jest jinak akustickým než býval. Bolest jednoho jako kvas pracuje v bolesti všech. Den ode dne vznikají nové, tajemné smysly pro tisíce vztahů duchového dotyku, neznámého minulým věkům. Není již možno jako druhdy v němotách dáviti bratry. Vždy někdo uslyší jejich agonii a dá jí ode rtů ke rtům letěti celou zemí jak vichřici, která rozdmýchává svaté ohně. Není možno na celé věky položiti tlapu moci vedle úrody země a zdvihnouti ji krvavou proti hubeným, bázlivým rukám hladových. S vlajícím šatem tančí země před zraky duší. Známe už příliš mnoho z její ukryté krásy a lsti. Víme, jak je bohatá na zrní, na olej oliv a zlaté plody, stejně sladké pro všechny rty jako slunce, jehož nádheru nápodobí. Známe hlubiny jejích studní a víme, že děti naše i děti našich dětí měly by dosti nápoje u nich ve své žízni. A víme také, že jsme zrozeni pro jiný hlad a jinou žízeň nežli je hlad a žízeň země.

Zachvěli by se mocní, kdyby uviděli mapu naší hvězdy, jak se jeví extatickým pohledům lásky. Marné by bylo hledati na ní hranic království a oblastí jazyků; z výší, z nichž je patrná architektura pevnin a souvislost ostrovů v zelených zrcadlech oceánů, nejsou už viditelný bílé kameny, zasazené na rozhraní niv a vinic. Celá rozloha země, s tropickým rozkvětem rozkoše a poznání, jevila by se jim jako jedno z nejmenších duchových měst, z něhož vedou cesty do všech viditelných i neviditelných říší vesmíru, do závratných duchových metropolí, jichž obraz nedá se sníti snem člověka. Nejvyšší ledovce myšlenky lidské, hořící ještě mezi nebem a zemí, když už krajinu, z níž vykypěly, noc uhasila, ční v zlatém chladu svém ke hvězdám druhého blankytu jako několik triangulačních bodů, z nichž možno změřiti jen nepatrný úsek z oslňujících rozloh duchových říší. A přece jen pohledem v azurné tyto dálky, kde všechny hvězdy viditelného kosmu třesou se jako zlatý jitřní oblak, který se rozplyne v slunci, sílí naše zraky a učí se ceniti výšku a váhu pozemských věcí. Před pohledem na tato zaslíbená a nepřístupná království, tisknou se k sobě děti země, v pocitu vnitřního bratrství, jež činí společnými jejich naděje a učiní jednou společnou úrodu země, bohatství pšeničných niv a zahrad. A třeba se zdálo, že nikdy nebylo většího zmatku v myšlenkách, nežli v době ranních soumraků, v níž žijeme, tajemný tento cíl udržuje v tepotu všechna srdce a podrobuje svému zákonu jejich zmatená bití. Neboť srdce neposlouchají naší vůle; nejvyšší moudrost osvobodila je od této poslušnosti. Poslouchají jen příliv a odliv života, zpěv a kvil jeho světelných vln, tříštění jeho blesků, jeho vládu, jeho vyšší harmonickou vůli. Marně zapíráte jeho hlas, marně zaklínáte svými slovy osení, které vzrůstá. Musili byste uhasiti napřed slunce, které mu dává život a které mu ho vezme, až bude třeba.

Není možno, aby lidstvo nepochopilo, že posavadní hospodářství národů znamená ztráty nejjemnějších radostí a ohrožení celé duchové žně země. S tesknotou smrtelnou pohlíží jasnovidoucí do hlubin, kde se valí z temnot do temnot národové a odkud jako při potopě světa zaznívá kvílení a zdvihají se v bílém chvění duchové ruce. Mezi těmi zástupy, zakletými k práci a hladu, umírají snad umlčení pěvci, kteří by byli schopni rozjařiti bratrská srdce opojením nesmrtelnosti a v zahradách snu, kde ještě všechna echa pamatují se na vítězný zpěv duchů při stvoření světů, natrhati růží na cesty milenců a vítězů. V temnotách podzemí slepnou snad zraky, jež byly stvořeny, aby uviděly nejtajnější úsměvy krásy a znamení, jež nám dávají obyvatelé sesterských zemí; chromnou snad ruce zrazených knížat, která jediná směla by otevříti klenotnice svého rodu, tajné sýpky tisíciletých úrod, zuzavírané žárlivými léty a ve ztišení vroucnosti vyslechnouti některá z magických slov ze samomluvy země, když ve svých dílnách skládá prvek k prvku a připravuje féerie svých jar k svatebním slavnostem královen. Není duchová žeň společným majetkem všech národů a nemělo by zachování její býti jediným předmětem rozhovoru v radě mudrců a králů? Neleží všechna slova nádhery, umlčená v množství, jako tíž na prsou celého lidstva? Nehasnou pochodně geniů v smrtelné atmosféře bolestného dechu, který ustavičně se valí z nížin množství? Neboť množství trpí a jeho utrpení přelévá se tajemně z duše do duše, proniká i v myšlenky tvůrčí, kalí stříbrnou čistotu jejich intonace a každou píseň štěstí zbavuje mocných resonancí v duších milionů, jimiž teprv je schopna zahlaholiti do vesmíru svůj výkřik návratu a osvobození.

Vizte, nesčíslné dětské oči otvírají se ustavičně nad tajemstvím země, hrouží se v zázraky jejích dní a nocí, v němé štěstí jejích kvetoucích stromů, v požehnání jejích chvátajících oblaků, v oslňující sen jejího života, jak se rozvijí pod významně mlčenlivou a znepokojující suggescí slunce. Jaká neviditelná pro nás zjevení odrážejí se v magických zrcadlech dětského pohledu, že po celá léta zachovává odlesk serafického jasu? Jaký svět krásy a čistoty se v něm k nám přibližuje a v slzách jako sklamaný uhasíná? Co znamená duchové vyzařování krásy na tvářích milenců? Nejsou to paprsky našeho vlastního dne, které v jiných okamžicích jsou nám neviditelny?

Všechno mluví k nám, že je ještě jiný pohled na zem a svět, nežli je onen, který známe ze zkušenosti zraků, z knih mistrů, z obrazů malířů. Pohled, o němž hovoří každé opojení slávy, tvůrčí síly, milosti a pokory. Každé jaro, když se vrací na křišťálových vorech po rozvodněných řekách a zpěvem, jehož neslyšíme a který přece má sílu přeletěti moře, strhuje k nám ptáky z olivových hájů v jihu; každý sluneční východ připravovaný hvězdami, které jako vykřesávané jiskry zdají se poletovati tmou a rozněcovati zápal jitřního ohně k mlčenlivému obřadu mysteria, slaveného na památku stvoření světa; každá extase lásky, jež podobná smrti zhasíná pro naše zraky všechna světla země i nebes, aby nám dala pocítiti závrať bez času. Ale vidění naše je tajemně spjato s viděním všech. Hloubka světla, které v nových úžasných perspektivách seřaďuje před námi věci, závisí i na čistotě duchové atmosféry bytostí, mezi nimiž žijeme. A celá duchová úroda země může rozkvésti jen pod žhoucím sluncem svobody, jak ho naše hvězda posud nepoznala a které i nejsilnějším lidem dneška zdálo by se býti smrtelným. Ozývá se volání zástupů… Je znamením dobytých vítězství v podvědomých hlubinách života? Věříme a nový rod lidí připravujeme. Sladké a silné bratrské duše vychováváme, nad jejich nebezpečím úzkostně se chvíme, stále po hlubším a hlubším dotyku lidí, po citlivějším sevření duchových ramen toužíme. My dnes všichni zahyneme v poušti a zaslíbené země neuvidíme. I kdyby myšlenka už stavěla své stany pod blankyty jiného věku, neseme ve svém těle ještě kletbu minulosti. Války s celou zemí a s celým životem na ní zanechaly stopy v naší krvi. Spáleniště dobyvatelů pokrývají popelem naše vinohrady a naše sny. Se smolnými pochodněmi jdou naděje naše nejen aby osvětlovaly, ale i zapalovaly. Proti své vůli nenávidíme, kde bychom se měli odmlčeti v soucitu. Nechápeme, že láska je jedinou atmosférou, v níž slovo může proniknouti až k duši bratří a způsobiti v ní vytrysknutí světla. Všechna slova nenávisti že jsou němá a zastavují jen vývoj. Nalézáme krutou rozkoš ve vyhledávání všeho, co nás rozděluje, a jsme za to trestáni osamocením, mrazivými pouštěmi vyhnanství, kde dech našich slov chytá se nám na tváře jako jíní a ruce křehnou, oznobené a neschopné práce.

Ale jeden jest člověk od polu k polu, se stejným kosmickým osudem a stejným tajemstvím, jedna mystická jednota v milionech, kteří byli, jsou a budou. V jeho věčném varu, v zápasech, mlčeních a šílenstvích národů, v heroismu mudrců a vědců, v jasnozření umělců, v uzdravující vůli světců, v bolestech a štěstí milenců, v duchovém vzrůstu ženy, ve výkřicích extase a smrti, v silách, které v nás dřímají neprocitlé, z bytosti na bytost působí do dálky, a ve všudypřítomné světlo proměňují pohledy zasvěcených: ve všem pracuje neviditelný osvoboditel, člověk říše Ducha, jediný v milionech, mistr sil a srdcí, v němž ku svému vykoupení má dospěti veškeren život země.

Ti, kdož se obávali žáru svobody, vždy prudčeji sálajícího v atmosférách ducha, a viděli v proměnách, které se připravují na zemi, nebezpečí pro vzrůst člověka, nepochopili závratného tajemství lásky, jež rod náš nese v sobě jako skrytý poklad a které rozzařuje naděje milujících tak, že přesahují všechno, co jsme dosud slyšeli z rozhovoru země s hvězdami.