Hradčanské povídky/„Jenerál“ Jonáš

Hradčanské povídky Josef Leopold Hrdina
Praktikant Pikard	„Jenerál“ Jonáš	Zvonky loretanské

Údaje o textu
Titulek:	„Jenerál“ Jonáš
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 60–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na odřené nízké lavičce naproti Černínským kasárnám usadila se nesměle venkovská matička. Velký povázaný košík postavila vedle sebe, zeptala se zdvořile dvou na blízku stojících výrostků, smí-li se tu sedět, a když přisvědčili, dosedla bezstarostně na lavičku. Urovnala — už tak ze zvyku — dlaní vlasy hladce přičísnuté, hezky již prokvětalé, posunula malý černý šátek na hlavě k čelu, velký „angorový“ vlňák, jejž dříve nesla přes košík přehozený, složila a urovnala přes kolena, mimovolně sepjala staré, vedrem opálené, prací vyhublé ruce na klíně a se slabým povzdechem zadívala se na ohromné kasárny Černínské.

Přišla za synem.

Je tu vojákem, u dělostřelců. Přišla ho navštívit.

Přijela ráno vlakem. V Praze se nevyzná dobře, a v domnění, že jde od nádraží na kamenný most, šla pořád, až přišla chudinka na konec Karlína. Odtud musila zase zpět a raději se každou chvíli ptala, než aby zase zabloudila. Před chvíli přišla. Prosila ty vojáky, již jsou na stráži ve bráně kasáren, aby jí pověděli, kde by nalezla svého syna. Jmenuje se tak a tak a je u dělostřelců. Pokrčili rameny. Právě prý je přehlídka koní a z dělostřelců nesmí nikdo ven. Až později — takhle po jedenácté hodině.

Venkovanka poděkovala, přendala košík z ruky na ruku a že právě v blízké Lorettě vyzváněli na mši, vzpomněla si, že je dnes neděle a šla do kostela. Lidu už tady nabito, musila státi celou hodinu než bylo po mši, než mohla zase ven. Proto tak úzkostlivě ptala se venku těch výrostků, smí-li se tu seděti na té odřené lavičce, kam už se usadila. A sepjala ruce na klíně spočinulé a zadívala se na kasárny. Slýchávala, že to budova ohromná, ale že by byla tak velikou, nikdy si nepředstavovala. Čtyry poschodí, v každém poschodí devětadvacet oken daleko od sebe vzdálených, — i s přízemkem skoro půldruhého sta těch oken v průčelí.

Tu a tam z oken vyloženi vojáci různých uniforem, v čepicích, bez čepic, v kabátech, bez kabátů, jeden zamlkle díval se kamsi přes Prahu, druhý si pokuřoval a pátral, není-li tu na náměstí nikdo z jeho příbuzných neb známých, třetí cídil na odpůldne přasky a při tom v taktu prozpěvoval si nějakou vojenskou píseň, opět jiný pokřikoval na děvčata kolem jdoucí. Nyní spustila vojenská hřmotná hudba. Hudebníci cvičili se při otevřených oknech.

Stařena pozorovala vše mlčky. Od okna k oknu těkaly její oči. Zda-li pak někde tam dívá se v té chvíli její syn? Z kterého okna? — Ani neví, že matka dnes přijede. Zdali pak by ji poznal z té dálky? —

Po rozsáhlém vypískovaném prostranství před kasárnami procházeli se důstojníci neb stáli v kruhu před samými vraty kasáren, bavili se, smáli se — bylo po prvním, — a skulinou v bráně bylo viděti do nádvoří kasáren, kde mihali se koně v klusu za sebou, kde ozývaly se povely, křik, klení. V nádvoří či v průjezdě brány kasáren zahlaholila polní trubka, vojenský signál, pak vyšel trubač ven a týž hlas zavířil prostranstvím před kasárnami.

„Prosím vás, hoši, co pak to znamená?“ ptala se venkovanka několika výrostků, již nedaleko lavičky hráli o krejcary „hlava — orel“.

„Co má kde znamenat?“

„Jak ten voják vytruboval. Snad už se smí do kasáren?“

„My neznáme vojenské signály. Tuhle jde „jenerál“, ten vám to poví.“

A hráli dál.

Venkovanka pohlédla na človíčka, jejž hoši označili jménem „jenerál“, ale ač jenerála jakživa neviděla, přece ihned se domyslila, že jenerál takhle nevyhlíží.

Vyhublý, shrbený mužík, vlasy a vousy jako mech sv. Ivana, černé oleštěné spodky ve vysokých nevyleštěných botách, na těle odřenou modrou dragounskou blůzu a na hlavě rozčechraný promaštěný cilindr, jenž proti slunci hrál barvu do zelena. Ruce na zádech složeny a mezi dlouhými hubenými prsty držel malý závitek — nůžky s břitvou a dlouhý hřeben s vylámanými zuby, což vše čouhalo z oprýskaného rozlámaného plátna voskovaného. Stanul. Chvíli se díval hněvivě na výrostky, rty jeho se pohybovaly, vousy se ježily, zakoulel očima — —

„Jenerál! — vy chásko spustlá, vy budete pokřikovat na starého člověka? Jenerál! — kdybych věděl, který z vás to řekl, krk bych mu zakroutil. Tady jdou lidé z kostela a tací nezdarové tu tropí neplechy. Zdali pak jste byli dnes na slově božím? Nebyli. To vím. Ale tady kouřit, hrát o krejcary a přezdívat starým lidem — — Co, vy se mi budete ještě smát?“

A hrozivě pokročil k nim. Ti nečekali. Honem sebrali rozkutálené peníze a sázky po zemi, křovím prodrali se do kamenité vymleté cesty proti Loretě a jako by je rozfouknul, zmizeli za kapucínským klášterem.

Dědek si odplivnul a spokojeně se usmál.

„Já vás naučím! Bylo jich osm, výrostkové silní jak valaši a utekli přede mnou. Já říkám, jen rázně na tu chásku.“

Domníval se, že je zaplašil jediným krokem svým, ale nebylo tomu tak. Hráči se rozprchli proto, že od loubí tíhnul sem policajt, byv přilákán povykem „jenerála“.

„Chasa nevzdělaná!“ udělal si a usedl na lavici vedle venkovanky, položiv „řemeslo“ vedle sebe. Ještě chvíli huboval, pak se obrátil ku své sousedce.

„Přišla jste z venkova, matko?“

„Ano.“

„To já už poznám. Čiší z vás takový zdravý, svěží vzduch — zcela jiný než ten pražský.“ A díval se při tom na veliký bílým ubrouskem svázaný košík. „Kam pak jdete? — že se tak ptám — —“

„Za synem, — je tady v Černínských kasárnách. “

„Tak, tak. Nejspíš u myslivců!“

„Ne, u dělostřelců. Ale nechtějí mne k němu pustit do kasáren, vojáci prý mají nějakou přehlídku koní.“

„Ano, honí to tam po nádvoří. Taky se nemohu dočkat a už jsem tam byl třikrát. Já totiž smím do kasáren, kdy chci, — jako jenerál. Jsem objednán k některým vojákům, abych je oholil nebo ostříhal, a nemohu se dočkat, až bude po přehlídce koní. Pomalu jedenáct hodin a já dosud nesnídal — a nevím, budu-li dnes obědvat. Opravdu. Včera přišli vojáci pozdě večer ze cvičení, na moje řemeslo nebylo už vidět, a já zato dnes nesnídal. Dva, tři krejcary za holení, — to víte, jak to chodí mezi vojáky. Ale pět vojáků přece mi sežene na snídaní. A zrovna dnes — zrovna dnes musilo se státi, že jsem dosud neměl v ústech. No, snad budu mít zato lepší oběd.“

Venkovanka upřeně se dívala na toho blázna, jenž dost rozumně mluvil. Šaty na sobě jak blázen, ale řeč jeho bodala v duši. Každé slovo bylo tak upřímné, srdečné. Shýbla se, rozvázala ubrousek, vzala s vrchu košíku několik koláčků a podala mu je dobrácky. „Zakousněte, máte-li na to zuby. Ale jsou jen tak jednoduchy, venkovské.“

„Oh, zaplať pánbůh! — venkovské, venkovské! Ta vůně! To je něco jiného než ty padělané boží dárky v městě. Ta vůně mne upomíná na venkov, na mladá léta, — na domov —“

Déle to nevydržel. Přestal mluvit, vzpomínat a chválit a jedl hltavě, — jen hlavou kýval. Až jí bylo líto toho člověka.

„A to jste živ jen takhle? — od vojáků?“

Mlčky přisvědčil.

„Ubohý člověče!“ Jakživa slýchala, že sto vojáků dohromady neuživí ani pěnkavu.

Asi šest těch koláčků mu darovala, ale než povázala zase košík, jen se po nich zaprášilo.

„Jestli taky můj Vojtíšek dnes od rána ničeho nejedl!“ povzdychla si venkovanka.

„Jak se jmenuje váš syn?“

„Vojtěch, — příjmením Lipan.“

„Toho neznám.“

„Slouží druhý rok —“

„Který pak by to byl?“

„Je u třetí batterie —“

„To ovšem. Tam jich mám jen asi šest, jež holím jednou týdně. To jsou tak ti bohatší synkové, ti se dají oholit, — druzí se holí sami společnou břitvou.“

„Zdali pak už se smí do kasáren?“ ptala se netrpělivě.

„Já se zeptám v bráně.“

A vstav a sebrav své náčiní, jediný zdroj živobytí, zaměřil ku bráně kasáren. Chvíli tam hovořil s vojáky, již seděli na dlouhé žluté lavici u vrat, a když se dozvěděl, co zvěděti chtěl, šel zpět.

„Ani za hodinu nebude přehlídka odbyta. Váš syn nemá koně, není u přehlídky, ale dokud je plukovník v kasárnách, bojí se stráž koho vpustit. A taky by se nikdo neprodral řetězem důstojníků v průjezdě. Jak povídám, tak někdy v poledne se ta porada skončí. A já nebudu obědvat… Už to tak dopadne.“

„Ale ti, co nemají koně a nejsou u přehlídky, snad se mohou najíst?“

„Ani pomyšlení. Menáž se vydává pro všecky v stejnou chvíli.“

„Chudinka, ten můj hoch! Dnes neděle, každý žebrák má lepší sousto a ten můj hoch snad od rána neměl v ústech. A já mu tolik toho přinesla, — koláče, dvě kuřátka pečená, jahody z naší zahrádky, a tady to všecko na slunci okorá v košíku. Jestli by tam nemohli člověka vpustit, k dítěti!“

„Nepustí, — to já znám.“

„Aspoň některý voják by mu mohl vyřídit, že tu naň čekám, ráda bych mu od cesty zaplatila.“

Stařec se zvedl z lavice. „Víte, co? Já tam dojdu k vašemu vojákovi. Já smím jít všude, i do kanceláře. Tak co mu mám vyřídit?“

„Že jsem ráno přijela, že tu čekám a do kasáren že nesmím. Aby tedy přišel sem sám. A počkejte, prosím vás, — když už tam jdete, vezměte tam něco tomu hochovi, aby mi ubylo.“ A honem rozvázala košík. „Všecko byste nepobral, ale tuhle několik koláčků, oplatky — řekněte, že je pekla tetička Anežka. A tuhle to kuřátko a skrojek domácího chleba, tak. A řekněte, co toho mám ještě v košíku, aby tím tedy nešetřil. Jen když něčeho zatím ochutná. A co nesní, ať dá kamarádovi, kterého má rád. A počkejte ještě. Abych na vás nezapomněla.“

Vykasala vrchní polohedvábnou sukni, roztočila tkaničku, jíž byla kapsa zavázána, vyňala sbalený šátek, podržela zatím tkaničku mezi rty, rozvázala cíp šátku a mezi zlatníky, pomačkanými bankovkami a drobnými penězi vzala několik stříbrňáků a dala je „jenerálovi“.

„Abyste měl na oběd. Dopoledne beztoho už ničeho nevyděláte.“

Tak vděčně, mlčky jen podíval se na tu dobráckou ženu, rty se mu sevřely, zakýval hlavou a šel do kasáren.

* * *

Lipanka, když už měla peníze na dlani vysypány, počala je přepočítávat. Věděla dobře, mnoho-li tam má, ale to už je tak ten zvyk. A sestavovala rozpočet. Tohle má na zpáteční cestu, to ostatní nechá Vojtíškovi na přilepšenou. Zabalila peníze, zašněrovala kapsu a urovnala sukni, když nějaký starší tlustý pán přišel a usedl vedle ní na lavičku. Měl asi tři brady a tváře červeny jak rajská jablíčka.

„Že se tak ptám, — co tu chtěl u vás ten taškář?“

„Který?“ ptala se udiveně.

„Nu, ten bláznivý „jenerál“ hradčanský. Viděl asi, že jste venkovanka, v Praze cizí, zdejších lidí neznalá, a přitočil se k vám. Pozoroval jsem ho již z okna svého bytu. Na rohu tady, to je můj dům. Viděl jsem, že mu dáváte peníze, nemohl jsem se déle zdržeti, ustrojil jsem se a dolů. Viďte, že na vás vylákal peníze?“

„Ne, pane!“ A Lipanka pověděla krátce, co a jak bylo.

„Já myslil. Nebylo by to od něho nic nového. Ale škodit nebude, varuji-li vás před ním. Co byste řekla tomu: já před lety koupil od něho tento dům, a on neznaboh se od té doby se mnou soudí. Píše žaloby a supliky a prosby až do Vídně, — a já přece poctivě ten dům od něho koupil.“

„Ten žebrák že býval majitelem domu?“

„Ano, býval lokajem v ústavu šlechtičen a nalezl prý pod zámkem ve sklepě veliký poklad. Odevzdal ho na patřičném místě, dostal odměnu za ohlášení nálezu, považte, jak velký musil býti poklad, když obdržel od úřadu za nález tolik, že si mohl koupit a hotově zaplatit dům. Ale za několik let jej prodal mně.“

„A co jste mu zaň dal?“

Neznámý pán přimhouřil oči, podíval se na venkovanku, a že od kasáren právě přicházel hradčanský „jenerál“, vstal a hvízdaje si nějakou písničku, zaměřil k Pohořelci.

„Tak, matko, ve dvě hodiny můžete přijít!“ oznamoval „jenerál“, a usedl zas na lavičku, ale ne zpříma jako dřív, nýbrž lokte složil na kolena a hlavu sklonil k zemi a díval se do rozšlapaného hrubého písku.

„Až ve dvě hodiny!“ postěžovala si Lipanka.

„Co pak vám říkal ten člověk, co tu seděl vedle vás?“

„Ani nevím. Na nic jsem se ho neptala, a sám mi začal povídat, že od vás koupil dům.“

„Ba, koupil, ale nezaplatil. Ani krejcaru mi nedal a nastěhoval se do domu a mne vyhnal. Třicet tisíc je mi dlužen. Ale však to vezme konec. Až vyhraju process, až mi bude musit odevzdat můj dům, nahradit ušlý zisk za všecka leta, až ho dám vyklidit z domu jako on kdysi vyhodil mne, — oh, matko drahá, na tu chvíli se těším. A dočkám se jí. Kdybych věděl, kde vás hledat, přijel bych pro vás a musila byste se podívat na tu melu. Pak teprv Hradčany uvidí, co dovede „jenerál“.“

A vzpřímil se a pošoupnul rozježený klobouk do týla, mnul si vesele kostnaté ruce a mlaskal při tom, jako když kosi za mrazu náhle padnou na zmrzlé bezinky.

„A jaké vám to dali jméno, — hradčanský „jenerál“ —“

„To mi ještě zbylo, když jsem přes noc ztratil veškeren majetek svůj. Jenerálská stará blůza, tu jsem zdědil po nebožtíkovi dřívějším svém pánovi, jenerálu Vrtbovi. Uřezal jsem zlaté porty z výložků a hvězdy, to byl jediný můj kabát. A začali mi říkat „jenerál“ — —“

„Já znala taky jednoho sloužícího od jenerála Vrtby,“ chlubila se Lipanka.

„Oh, bože, tam bylo nějakého služebnictva! Ani sám jsem všecky neznal.“

„Pan jenerál hrabě Vrtba jezdíval k nám na hony. Já jsem totiž ze Smečenského panství —“

„Ano, tam jsem jezdíval s jenerálem nejraději, — u Martiniců bývalo vždy živo a veselo —“

„Můj otec býval na Smečně, tak jsem znala všecky ty vrchnosti, jež do roka a po roce zas přijížděly na Smečno. Ba, to jsou léta už. Od Vrtbů jsem znala starou paní, pak jejího syna, toho jenerála, a jeho komorníka — —“

„Jak se jmenoval? Nepamatujete se již?“

„Pavel Jonáš.“

„To jsem já.“

„Vy? — Pavel Jonáš — —“

„Ano! — a čí vy jste?“

„Já? — otec můj býval panským zahradníkem, — Rubeš — —“

„Klárko! — jste Klárka, viďte?“

Lipanka kývla hlavou a zakryla rukama ssinalý obličej.

„Měli jsme se rádi za mladých let, viďte?“

Lipanka ani sebou nepohnula.

„Já aspoň vás měl srdečně rád. Škoda, že jsem více na Smečno nepřišel a že jsem se o vás více nedověděl. Tak vy jste Klárka! Já vás míval opravdu rád — —“

„Tak ne, jako já vás.“

„Odešla prý jste ze Smečna, jak mi vyprávěl jeden známý.“

„Ba, odešla! — co bych si tam byla počala! Na podzim jste odjel a já po vánocích vydala se na cestu, abych vás vyhledala, abych si vám postěžovala, jak mne týrají, odpuzují — —“

„Kdo?“

„Všichni. Hlavně můj otec. Taky z toho měl smrť, chudák.“

„Z čeho?“ obrátil se udiveně Jonáš k Lipance.

„Vy snad ani nevíte, proč jsem odešla z domova?“

„Nic nevím. A je-li to něco nového, dozvím se to dnes poprvé.“

„Ba, otec mne vyhnal, abych vás šla hledat.“

„Ale proč vás vyhnal? To mi přec povězte, — proč?“

„Vyptala jsem se na palác jenerála Vrtby, — tam mi řekli, že nejste více u něho ve službě,“

„Ano, jenerál zemřel a já dostal místo v Uhrách, a odtud po mnohém bloudění přijal jsem službu v ústavu šlechtičen na Hradčanech. Ale proč jste mne hledala?“

„Abych vám řekla, — abych vás poprosila — — nevím, co bych vám byla tehda pověděla a nevím to ani v té chvíli. Vracela jsem se zase k domovu, ale v jedné vsi stihly mne mdloby, klesla jsem do sněhu, a když jsem nabyla vědomí, odpočívala jsem na posteli ve světnici chudých, ale dobrých lidí, a vedle mne malinký hošíček. Byla jsem matkou — —“

Jonášovy rty se chvěly, sporé zuby jektaly, hlas se třásl. Přisedl blíže k Lipance.

„Tak, tak! — A já ani nevěděl! Teď už vím, věřím. A byl jsem snad vyhlášen za darebáka, ale jak je bůh nade mnou, já o ničem neměl tušení. Mládí je lehkomyslné, ale přisahám, že jsem se nevyhýbal zúmyslně, jako jiní činí. A to teprvé dnes se dozvídám. Za dvacet let se dozvídám, že jsem otcem. Ubohý hošíček náš! — žije posud, abych jej odprosil za hřích svůj?“

„Je živ.“

„Kde?“

„Tu v Černínských kasárnách.“

„Vojtěch Lipan?“

„Ano.“

„Ale jak přišel ku jménu Lipan?“ — já se jmenuji Jonáš, vy jste Rubešova — —“

„Můj otec po návratu mém z Prahy nevypudil mne znovu z domova, ale rád mne neměl. Zato se mne ujal hodný hoch. Znal můj poklesek, věděl, kdo otcem Vojtíškovým, ale měl nás oba rád. A když dal mi své jméno při chudičké svadbě naší, dal to jméno i Vojtíškovi. Přijal jej za dítě vlastní. Můj muž byl hodný, Pavlíčku, — umíte-li se dosud modlit, pomodlete se někdy za něho. Zasluhuje toho. Vojtíšek se zaň jistě modlí. Vychovala jsem synáčka svého v tom klamu, že můj muž byl jeho otcem. Jiných dětí jsem neměla. S mužem svým, panským hajným, žila jsem necelý rok. Byl pytláky zastřelen. Chodíte do kasáren mezi vojáky, prosím vás, neprozraďte ani slovem synu mému, o čem nyní víte.“

Jonáš zadíval se na kasárny a zavrtěl hlavou. Snad na znamení, že nepoví, snad proto, že nemohl pochopiti sám bývalou lehkomyslnosť svou.

„Jakživ jsem tomu hochovi, svému dítěti, neprokázal za mák dobrodiní, a dnes — právě když jsem se dozvěděl, kdo jest, když jsem mu mohl prokázati aspoň stín přátelské služby, — ne, to snad už je kletba. Právě dnes se mi přihodilo, že jsem za svůj výdělek dosud nejedl a — —“

Od kasáren přiběhli tři kanonýři.

„Tak, co? — dědku, půjdete nás oholit?“

Jonáš zavrtěl hlavou. Nepůjde.

„Tak je dobře, ale víckrát ať se u nás neukážete!“

Pak přiběhl jiný voják. Honem prý má přijít a ostříhat a oholit pana kaprála, dostane prý šesták. Jindy by to byl obchod skvělý, ale dnes — Jonáš schoval svoje náčiní pod vestu a upnul blůzu až ke krku. „Dnes neholím, ruce se mi třesou jak osyka.“ Teď sem kráčí zas jiný voják. Dělostřelec. Jonáš přimhouřil oči, a poznav jej, vstal a co mu nohy stačily, pádil odtud a zahnul kolem svého bývalého domu do Loretánské ulice a pryč — dolů na Hradčanské náměstí.

Lipanka celá ustrnulá dívala se za ním.

„Mamičko moje!“ ozval se před ní hlas, a Vojtíšek, hezký hoch červených tváří sklonil se k ní, aby jí políbil ruku. „Vítám vás, matičko! — Jak se vám líbím ve vojenském šatě? Ještě jste mne neviděla jako vojáka. A proč nejdete nahoru do kasáren.“

„Nevěděla jsem, že by se tam smělo, jak povídal — — ten člověk, co tu seděl a jenž ti šel vyřídit — —“

„Vyřídit, ale nevyřídil, co jsem vám vzkázal. Řekl jsem, abyste přišla nahoru za chvíli, a vy jste tu s ním zabrána do hovoru už půl hodiny. Díval jsem se z okna, točil čepicí, abych vám dal znamení, ale nevšímali jste si ničeho. Co vám povídal ten blázen?“

„Neříkej tak starým lidem, Vojtíšku. Pojď, a ukaž mi, kde trávíte nejhezčí mladá léta.“

Mladý dělostřelec vzal svázaný košík do jedné ruky, do druhé vzal ruku staré matky své a vedl si ji do kasáren. Neušlo mu však, že matka jeho neobdivuje se jeho vzezření, postavě, jakž se těšil, že nevšímá si křiklavých rudých výložků na tmavém kabátě, a vysokých bot, jež leskly se jak zrcadlo.

„Mamičko, to mám vlastní šaty, ty jsem si koupil za ustřádané peníze, jež jste mi občas poslala.“

„Hezky ti to sluší!“ povídala Lipanka, aniž by syna zvlášť si prohlížela.

„Maminko, vám něco schází, viďte?“

„Nic, dítě, — docela nic. To víš, cesta, člověk tomu už není zvyklým, pak jsem tu taky bloudila, — ten hluk pražský, ty davy lidstva, a tak jedno s druhým, člověk se samým díváním tak unaví, že hnedle zapomene, proč vlastně do Prahy přijel.“

„Neplakala jste, matičko? — že máte oči tak smutny.“

„Inu, — to víš, starý člověk si na něco vzpomene a pláče hned. Vidím tu chodit ty vojáky, ze všech koutů země vás sem sehnali, jeden má rodiče, je to smutno, že je musil opustit, druhý je sám a sám — to je ještě smutnější. Nikdo nepřijde ani ho navštívit. Přišel z ciziny, je tu mezi cizími, a až půjde z vojny, půjde vždy jen mezi cizí lidi, ať se obrátí ve stranu kteroukoliv. A když jsem tu tak seděla, napadla mne taková tesknota. Otec tvůj — pod drnem, ty tady v těch pochmurných kasárnách a já doma samotna. Taky toho zdraví už nazbyt nemám, abych se mohla těšit na tvůj návrat, — tak se nediv, dítě, že jsem si zaplakala.“

„Já myslil, že ten starý blázen vám tu něco vyprávěl, jak a co vojáci musí vytrpět — —“

„I bůh uchovej, nic takového neříkal.“

„Tak pojďte, maminko, tady je brána kasáren. Jen se nebojte a pojďte, já vás povedu.“

* * *

Byl teplý večer. Od Hradčan vál slabý větříček, roznášeje do tichého okolí hlas opožděného nějakého signálu vojenské polnice, jež hlaholila v nádvoří Černínských kasáren, a za chvíli zas melancholickou píseň zvonků loretánských. Lipanka seděla na prázdné lavičce na perroně nádraží v Brusce. V devět hodin rozloučila se se synem, jenž doprovodil ji ještě kousek cesty, a zaměřila k nádraží. Vlak jede až o půl jedenácté. Poslouchala melodie dojemných zvonků loretánských, a když dozněla píseň, zachvěla se, v duši ji zamrazilo, jako by smrť svojí kostnatou rukou jí sáhla na rameno. Obrátila hlavu a div neomdlela. Nebyla to ruka smrti, jež dotkla se ramene jejího, ale přece ruka kostlivce, ruka starého Jonáše.

„Sotva dýchám, jak jsem běžel, abych vás dohonil.“

„Proč?“

„Chtěl jsem vám říci, Klárko, že odcházím z Prahy, a v Černínských kasárnách mne nikdo víc nespatří. Nemějte tedy obavy, že bych mohl snad jediným neprozřetelným slovem prozraditi Vojtíškovi, čí je synem a k vůli tak zvané pravdě oloupiti hodné to dítě o jedinou útěchu, o vřelou upomínku na muže vašeho, o němž se domnívá, že byl jeho otcem a s jehož památkou všude se honosí. Ne, Jonáš to nikdy nevyzradí. — Potom jsem se vám chtěl vyzpovídati, Klárko, z velikého hříchu. Osud, který po dvacet let zamlčel mi událosť, jež se jinak mohla státi pro mne základem pořádného života, dnes — právě dnes zle si se mnou zahrál. Prosila jste mne, abych dítěti vašemu donesl váš pozdrav a výslužku. Pozdrav jsem vyřídil, ale výslužku jsem ukradl. Nehněvejte se, — nevěděl jsem ještě v té chvíli, že jsem otcem Vojtíškovým — učinil jsem tak z hladu. Nevím, kdo mi našeptal, abych dítě své oloupil o sousto, jež posýlá mu matka jeho. Snad za ten hřích mi zdělil osud tajemství dávné. Dokázal jsem tím, že nejsem hoden jména „otec“, ale za to sousto uzmuté se odměním Vojtíškovi, jakmile vyhraju svůj process.“

A chopiv ruku Lipančinu, políbil ji a zmizel z nádraží.

Lipanka bázlivě se ohlídla, zdali to nikdo neviděl.

Nikdo. Oddychla si a přetřela dlaní čelo, jako by chtěla zapuditi myšlénky a vzpomínky, jež na ni dorážely s otázkou, co se to v duši její děje.

„Tak, tak! — chtěla jsem se několikrát zeptat Vojtíška, odevzdal-li mu Jonáš v pořádku zatímní výsluhu. Ale za celé půldne nepřišla jsem k té řeči. Vždycky se to nějak zamluvilo. Tak on to chudinka snědl sám, někde v koutku kasáren, — z hladu.“ A nemohla se zdržeti pláče.

* * *

Jedné podzimní neděle — takhle k večeru, bylo v hospůdce „u kanonu“ v podloubí proti Černínským kasárnám neobvykle živo a hlučno. V hospodě hlava na hlavě a samý kanonýr. Jeden z nich hrál v koutě na tahací harmoniku a druzí mu zpěvem pomáhali, že strop se prohýbal a okna se otřásala a hrozila vypadnout do ulice.

Kanonýři ze třetího roku šli na dovolenou. Dostal každý z domova na cestu peníze a ti, co ubírali se do svých domovů směrem ku Kladnu, Strašecí a Rakovníku, určili, že pojedou všickni společně až v noci posledním vlakem a odpůldne že stráví naposledy vesele se svými kamarády. Někteří chtěli, aby se šlo dolů do Prahy, ale závodčí Lipan se tomu opřel.

„Kamarádi, „u kanonu“ bývala po tři léta naše hospoda, po tři léta nás hostinský poctivě obsluhoval, často i na křídu, — bylo by hříchem, abychom dnes, kdy můžeme pustit do světa o několik grošů víc než bývalo, abychom dnes zašli do hospody, kde nás nikdo nezná. Hostinský nám vždy řádné naléval a neptal se, máme-li peníze či ne. Dejme mu utržit dnes hotově, co chceme utratit, — je to dnes poslední útrata naše jako řadových vojáků.“

Návrh ten přijat bez odporu a teď se podívejte na ten život. Takový najdete jen ve vojenské hospůdce hradčanské.

„Pijte kamarádi, jezte, co kdo rád, kuřte — já platím dnes za vás celou útratu!“ volal jeden vysloužilý desátník, bohatý selský synek.

„Dnes platím já!“ ozval se kdosi u dveří. Pro kouř a šero podvečerní nebylo ani dobře naň vidět.

„Kdo je, co chce platit a mne přetrumfnout?“

„Dovolíte mi, hoši, abych za vás dnes zaplatil útratu!“ volal znovu ten člověk u dveří.

„Kdo je to, ke všem ďasům!“ A vojáci se nahýbali, aby lépe viděli. Nějaký člověk v občanském oděvu, klobouk na levém uchu.

„Kdo jste, pane?“

„Hradčanský „jenerál“ — starý Jonáš —“

„Že do tebe, dědku, nechce uhodit! Ještě ho to bláznovství nepustilo.“

„Prodal břitvu a nůžky, ošatil se a ze zbytku chce za to pohostit plnou hospodu kanonýrů!“ smáli se vojáci.

„Ne, ty věci si nechám na památku, jak jsem se protloukal životem, ale prodal jsem dům, tu ten nárožní dole —“

„Vždyť dům nebyl váš!“

„Byl. Koupil jsem ho, ten lotr Jepík mne o něj ošidil, ale já po létech konečně process vyhrál a dnes jsem dům svůj prodal podruhé, za hotové. Chcete je vidět? Tu jsou, samé stovky a tisícovky. A proto dnes platím já. Jste mými kamarády, dávali jste mi živobytí, proč bych vám neměl oplatit, když mám víc než potřebuji! Hospodo, rozsvítit!“ A odhodiv klobouk a hůl, usadil se důvěrně mezi vojáky. Vojáci slýchali z úst hradčanského „jenerála“ tisíckrát tu historku, že vede process o dům. Ale myslili, že je blázen. A najednou přijde a ukazuje tisícovky.

„Poslyšte, „jenerále“, snad by bylo přec jen lépe, abyste za nás neplatil — —“

„Proč?“

„Nu, řekne se, tak a tak, — snad nejsou peníze ani vaše a my bychom k vůli veselosti, již jsme si pořídili sami, neradi pak viděli nějaké opletačky — —“

„A tak — vy mi nevěříte! Vy myslíte pořád, že jsem blázen. Proto jedině jsem byl bláznem, že jsem nosil darované hadry na sobě. Dnes jsem si koupil za své peníze oděv, jaký jsem chtěl, — podívejte se, a nikdo na mne nepokřikuje. Či myslíte, že advokáti a soudy by jednali rozumně s bláznem? — že by se zabývali s bláznovou obžalobou, že by vyslechli a přijali za své jeho důvody? Snad jsem byl chvílemi blázen, ale nedivte se mi, — až vy ztratíte přes jednu noc celý svůj majetek, nebude počínání vaše taky vždy správné. Nyní jsem dostal zase jmění zpět a mám zase rozum jako vy.“

„Proč jste prodal dům tak záhy?“

„Lid je zlý! Dnes mne dosud nepoznali, ale zítra, až by se to rozhlásilo, pokřikovali by na mne zas. Dříve na mě pokřikovali, že jsem byl žebrákem, nyní by mně spílali, že mám víc a lepší kabát než oni. Abych nezapomněl, — je tu mezi vámi taky Vojtěch Lipan?“

„To jsem právě já sám!“ povídal závodčí, sedící po pravé straně vedle Jonáše. Jonáš se obrátil k němu a zadíval se do jeho tváře.

„Tys Vojtíšek?“

„Ano! — Ale že se chlubíte, že máte rozum, měl byste vědět, že nemáte právo vysloužilému poddůstojníkovi tykat.“

„Tak, tak, nemám právo! — Nu, já bych vás byl nepoznal.“

„Nu, snad by nebyla tak velká škoda!“ usmál se voják. Poznámka ta patrně zabolela Jonáše. Zakýval hlavou, jako by chtěl říci: „Dobře tak, nic jiného nezasloužím.“ Pak se nahnul k závodčímu.“ Nezmiňovala se matka vaše o mně, když před rokem vás navštívila v kasárnách?“

„Jste příliš domýšlivým, „jenerále“, myslíte, že každý mluví jen o vás, o vaší šarži.“

„Nu, nic nedělá. Ale pozoruji, že přátelská nálada a veselosť mezi vámi vázne a myslím, že jsem tím vinen já.“

„Nebuďte tak domýšlivým.“

„Nu, vždyť mám rozum. Půjdu zas. Ale jednu službu mi prokážete, Lipane. Týká se vaší matky.“

„Mé matky?“

„Totiž — spíše vašeho otce. Jedná se o jeho odkaz jakýs. Vy sám o tom nevíte. Týž advokát, jenž řídil můj process, byl právním zástupcem i vašeho otce. Záležitosť prý je skončena a advokát posýlá nějaké listiny vaší matce mým prostřednictvím.“

„Vaším prostřednictvím?“ divil se hlasitě Lipan.

„Ano, měl ke mně důvěru, že to odevzdám. Jsem zámožný měšťan, žádný poběhlík. Tu to máte. Je to vše řádně zapečetěno. Odevzdejte to tak matce své.“

A zaplatil svou sklenku piva a podával všem ruku — to trvalo hezkou chvíli — a smuten odešel.

Vojáci prohlíželi zapečetěnou velikou, obálku, potěžkávali, hádali. „Eh, co nám po tom. Schovej to, Vojtěchu, a ty tam spusť nějakou veselou.“

A znovu rozproudil se hospůdkou rozpustilý smích a zpěv, a signál „k návratu“ už byl dávno odtrouben, když vojáci opouštěli hospůdku. Jedni šli na nádraží, ti mladší do kasáren.

* * *

Lipanka se mohla radostí zbláznit, když syn její v noci vrátil se z vojny. Spala už, nečekala ho, proto to bylo pro ni překvapení veliké. A bylo už po spaní. Vojtěch povečeřel, a slíbiv, že všelijaké ty povídačky vojanské si odloží až na zítřek, ulehl do vystlané postele a brzy usnul.

Lipanka do rána nemohla oka zamhouřit. A z dlouhé chvíle prohlížela si jeho vojenské šaty. Jen po vrchu. Do kapes by se nepodívala za celý svět. Vojtěch je dospělý muž — to by nebylo hezké.

Asi po desáté už prohlížela k ránu ty hvězdičky na límci kabátu, když Vojtěch se probudil.

„Už jste nalezla, matičko, co hledáte?“ smál se Vojtěch.

„A co bych hledala, dítě zlaté?“

„Přece jsem vám říkal při svém příchodu, že vezu pro vás nějaké listiny.“

„Nic jsi mi neříkal.“

„Říkal, matičko, ale přeslechla jste asi. Tam je to ve vnitřní kapse kabátu.“

„A jaké listiny?“

„Prý od vašeho advokáta.“

„Pro pána boha, vždyť jsem jakživa nebyla u advokáta ani u úřadu! — A kdo ti to dal?“

„Ten starý blázen, hradčanský „jenerál“, — vždyť se naň pamatujete od loňska.“

Lipanka se skoro lekla toho jména. A musila usednout. Tak se jí nohy třásly.

„Snad se nebudete lekat, maminko, když slyšíte slovo „advokát“!“

A vyprávěl, jak a kde se sešel včera s tím člověkem.

„A mně že to máš odevzdat?“ ptala se bojácně.

„Přímo vám. Tady to máte, pečeť neporušena.“

„Tak už vyhrál process! Snad se zbláznil docela a posýlá mi ty žaloby staré.“

„Jen to otevřte, mamičko!“

„Já se toho bojím.“

„Tak to sem dejte!“ — Ryc, — a z obálky se sypaly bankovky. Lipanka vykřikla a syn její, vysloužilý poddůstojník dělostřelců, leknutím pustil všecko na zem.

„Co to je, dítě drahé?“ chvěla se Lipanka.

„Peníze. Stovky, tisícovky, — takové nám ukazoval včera Jonáš.“

„Co s tím?“

Vojtěch sebral peníze a zvedl obálku. Tam jich bylo ještě víc.

„A lístek nějaký. Podepsán: Pavel Jonáš.“

„Prosím tě, dítě, nečti to!“

„Proč, mamičko? — Je to kratičké…

Milý Vojtěchu! Máš vzornou matku a ty sám jsi jí hoden. Zůstaň vždy tak hodným synem, a abys ji mohl snáze uživit, přijmi ode mne tyto peníze. Jsi hrdým, ale vrátit mi je nesmíš, nemůžeš. Včera jsi odjel z Prahy domů, já z Prahy do ciziny. Více se nikdy nevrátím. Za dům svůj utržil jsem třicet tisíc, — deset tisíc si nechám, více nespotřebuji, ostatní přijmi pro sebe a pro matku svoji. Je to málo za provinění mé proti tobě, ale přijmi to. S bohem.

Pavel Jonáš.“

Vojtěch složil ruce křížem, díval se na řadu bankovek, pak se zahleděl na bledý matčin obličej.

„Matičko, čím se provinil starý Jonáš proti mně?“

„Hladem dohnán snědl ti výsluhu, již jsem ti po něm poslala do kasáren!“ povídala Lipanka s prosebným zrakem, jen aby Vojtěch už na nic se neptal. A vyprávěla tu historku, která co se týče provinění nestála ani za řeč.

„Co s těmi penězi, mamičko?“

„Mně se neptej, hochu, já nevím v té chvíli, kde mi hlava stojí.“

„Jonáš přece nemá zdravý rozum. A včera mluvil přec tak rozumně, jako z kazatelny. No, peníze jsme dostali, uschováme je, uložíme a já zkusím, abych vás i sebe uživil bez pomoci Jonášovy. Možná, že po čase přijde a bude chtít peníze zpět. Tu je máš!“ — —

A od těch dob uplynula už hezká řada let a Lipan, ač se musil často seprat s bídou, aby život uhájil, netknul se těch peněz. Až v loni, když mu matka zemřela. Vzal několik zlatek z narostlých úroků, aby měl na rakev, hrob a kněze. Ale slíbil si, jakmile nastanou lepší výdělky, že tam těch několik zlatek zase vrátí.