Hraběnce na památku

Údaje o textu
Titulek: Hraběnce *** na památku
Podtitulek: (není)
Autor: Josef Jaroslav Langer
Zdroj: http://texty.citanka.cz/jlanger/hrab1-1.html
Licence: PD old 70

IEditovat

Nejen k jídlu ústa,
také pro líbání;
nejen k práci ruce,
také k objímání; -
jestliže to hřích je,
milovati tebe -
ach, již musím hřešit,
odpusť mi to nebe!

IIEditovat

Když jsem ondy večer
seděl podle tebe,
myslil jsem, že anděl
padl ke mně z nebe!
Neodletuj ještě
a zůstaň radš tady,
kde ty bydlit budeš,
bude nebe všady!

IIIEditovat

U cesty vrabeček
v konopí si sedí
a kdo okolo jde,
pilně na vše hledí;
jde tamtudy párek -
„Činčiryryryry!
Vás já se nebojím,
byť jste byli čtyry!“

IVEditovat

Kýž mám ze všech moří
perly na tvé šaty,
pokryl bych tě jimi
od hlavy do paty!
Kýž mám všecko zlato,
co má země v sobě,
dal bych samých korun
nadělati tobě! -

VEditovat

Kdyby tě mé oko
bylo nevidělo,
bylo by mé srdce
nikdy neželelo;
kde shledání není,
není rozloučení,
aniž kvésti může
bez bodláků růže.

VIEditovat

Ach, proč tu na světě
všecko mine, hyne -
i ta skrytá rozkoš
jako voda plyne;
vemte koni obrok -
však vám nezakluše,
a já nyní chodím
jak tělo bez duše.

VIIEditovat

„Drahý kámen hledá
mezi kamínkami!
Novou hvězdu hledá
mezi hvězdičkami!“
Mýlí se ti lidé -
hledě v zem i nebe,
kámen ani hvězdu -
já vždy hledám tebe!

VIIIEditovat

Když jsme při měsíčku
ondyno si sedli,
rozum můj a láska
vojnu spolu vedly;
láska se bránila
a stavěla hrady -
ale krutý rozum
boří všecko všady.

IXEditovat

Šustí listí, šustí
v zahradě v ořeší,
že mě tu na světě
pranic už netěší!
Šustí listí, šustí
v tom povadlém chrustí:
„Kdo nedoufá více,
tomu zhasla svíce!“

XEditovat

Děkuji, měsíčku,
za tu věrnou lásku,
že jsi dvěma srdcím
svítil na procházku;
děkuji, měsíčku,
že jsme, kdy jsme chtěli;
ani tebe, ani
sebe neviděli! -

XIEditovat

Pořád ti mráčkové
po nebi běhají -
zdá se, že tam něco
věrného hledají;
ode mne si radit,
vy mráčkové, dejte:
Stálosti na světě
nikdy nehledejte!

XIIEditovat

Ó, že tě tu zas mám
po trpké přestávce!
Pojď, tu se posaďme
na té známé lávce -
Ach, jen blíž, jen blíže
skloň se do náruče,
abys ucítila,
jak mi srdce tluče!

XIIIEditovat

Tento důkaz přízně
rád beru a vděčně;
s tím psaníčkem já se
nerozloučím věčně!
To já na svém srdci
budu nosit všude -
to mě sladce mučit
a zas křísit bude!

XIVEditovat

Sbohem, drahá dívko,
jdi tam k svému městu;
ach, já často skropím
slzami tu cestu!
Sbohem, drahá dívko!
Krutý osud kyne -
jdi již; já tě nutím,
ač mi srdce hyne.

XVEditovat

Copak je mi po vší
kráse toho světa -
u mne jest už navždy
po všem všudy veta!
Mně snad tehdy jen zas
vyjde hvězda jasná,
až uslyším jednou,
ty žes aspoň šťastna.

XVIEditovat

Setři pak tu slzu,
dívko nejmilejší -
pohleď na ty hvězdy
a buď veselejší!
Co se na tom světě
se slzou rozejde,
to se tamto jistě
všecko zase sejde.

XVIIEditovat

Nesklopuj ty oči,
ty okýnka jasné,
abych nima pohled
do tvé duše krásné!
Sem ty žhavé ústa -
ať se sejdou směle!
Takto duše jedna
žije v dvojím těle.

XVIIIEditovat

Ještě jenom jednu,
a to naposledy -
pokud nám nezajde
ten měsíček bledý;
tisíckrát on vyjde,
tisíckrát on zajde,
ale nás tu spolu
nikdy snad nenajde! -