Hovory s T. G. Masarykem/Křesťanství a církev
| Hovory s T. G. Masarykem Karel Čapek | ||
| Náboženství lásky | Křesťanství a církev | Náboženský vývoj u nás |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Křesťanství a církev |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Třídílný spis, který v letech 1928–1935 pořídil na základě rozhovorů s prvním československým prezidentem spisovatel Karel Čapek. |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Příprava vydání POHORSKÝ, Miloš. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. (Spisy / Karel Čapek; sv. 20). ISBN 80-202-0170-X. |
| Licence: |  PD old 70 |
Řekl jste: ježíšství. Naznačujete tím, že se Ježíšovo učení v křesťanských církvích plně neuskutečnilo?
Ano. Vždyť křesťanství od samého počátku neobsahuje jenom učení Ježíšovo; pojalo do sebe také Starý zákon a dost z náboženského synkretismu orientálního, řeckořímského a helénistického. Vzniklo z Židů, ale rostlo a šířilo se mezi Řeky a Římany; nabývalo půdy ve vzdělané společnosti římského impéria, mezi učenými teology jako Pavel, mezi filozofy jako Augustin a jiní, ale zároveň mezi národy a vrstvami nevzdělanými, mezi barbary, vyděděnci a otroky. Křesťanství je různé podle individuí, podle tříd, podle národů a jejich vzdělanosti; každý je chápe způsobem svým. Náboženství všude a vždycky odpovídá celkovému kulturnímu stavu národů, tříd i jednotlivců ve všech svých složkách.
Je třeba opatrně mluvit o křesťanství vůbec; byly od samého počátku, a již za života Ježíšova, různosti v pojímání a výkladu Ježíšova učení, jak vidíme z Nového zákona, a ty různosti se množily šířením křesťanství. Nezapomínat, že od Ježíše nemáme jednoho autentického slova, zůstalo po něm jen podání psané a ústní; zachovala se i mimokanonická starokřesťanská literatura, zlomky evangelií, apokryfy a podobně. Podle těch různých výkladů vznikaly i různé organizace církevní, různé nauky, kulty a tak dále. Církve byly, a zase od samého počátku, jedna proti druhé; dějiny křesťanských církví jsou do značné míry dějinami kacířství a sekt, jak větší církve nazývaly své rozkolnické sestry. Ale to bylo již u Židů, u Řeků a u Římanů, všude – srovnejte, prosím, jak rozmanitě se vykládá Kant, kolik máte kantovských škol a směrů. Náboženství se proto tak snadno rozštěpuje, že podává učení o transcendentnu zkušenosti nedostupném, o mravnosti, která je různá podle společenského vývoje, a o subjektivním náboženském rozpoložení.
Mimoto: Každá idea se poruší a rozrůzní tím, stane-li se majetkem masy.
Ano, ale masy, také nábožensky, byly a posud jsou vedeny duchovními vůdci, zpravidla učenými teology. Prvý takový teolog byl Pavel a ostatní autoři Nového zákona; pak přišli řečtí učitelé církevní, kteří s pomocí řecké a římské filozofie, vědy a celé kultury vypracovali prvé křesťanské soustavy teologické na základě Nového a Starého zákona; byli to zejména učitelé alexandrijští z konce druhého a začátku třetího saecula. Aby se učení přesně formulovalo, k tomu nutil literární boj s pohany a kacíři. Teologie byla hned ve svých začátcích apologií a polemikou – to je fakt důležitý pro pochopení křesťanství a církve; nebyla nikdy jen jedna a jediná církev křesťanská, a Ježíš Nového zákona byl a posud je hlavně náboženským kvasem.
Za života Ježíšova a delší dobu po něm se věřící a přívrženci sdružovali jenom ve volných sborech – doba apoštolská; teprve později se řádně organizuje církev. Konstantinem se církev stala státní; vyvíjí se teokracie římská a byzantská, v ní pokračuje teokracie středověká. Církev už není organizací jenom náboženskou, nýbrž i politickou a světskou. Francký král Karel Veliký obnovuje pomocí papeže politické impérium římské; ale už v jedenáctém století vznikají spory a boje mezi císaři a papeži, mezi mocí světskou a světsko-duchovní, moc papežská od čtrnáctého století znatelně poklesá; v celém západním světě křesťanském probouzí mravní úpadek v církvi úsilí o nápravu; církev sama svolává reformní koncily, ale bezvýsledně; vzniká revoluční reformace v Čechách, pak v Německu a jinde.
To je, pane, nesmírně důležitý historický fakt, že a jak se církev ve středověku ujala všeho duchovního vedení přímo a politického nepřímo i přímo: středověk byl dobou pocírkevnění, nová doba stává se odcírkevněním. Ve všech oborech, předně ve filozofii a ve vědách, vzniká nová věda a její školy, na církvi nezávislé; všecky kulturní obory se odpoutávají od vedení a kontroly církve, i náboženství se stává individuálnějším a na církvi nezávislým. Odcírkevňuje se stát a přebírá kulturní vedení, ovšem víc administrativně než věcně.
Tož to je v kostce vývoj křesťanství jako církve; vidět z toho, jak bohatý a rozmanitý obsah má to, co nazýváme křesťanstvím.
Křesťanské církve, to jsem už řekl, byly a posud jsou závislé na svém okolí; byly závislé na svém okolí antickém – mnohem víc a hlouběji, než se obecně o tom ví; křesťanství je do velké míry pokračováním antiky. Prosím vás, hned Nový zákon byl napsán řecky, a Starý zákon musel být už ve třetím století před Kristem přeložen do řečtiny pro helenizované Židy. Nesnadno říci, zdali byl Ježíš sám obeznámen s helenistickými ideami: Palestina – zvlášť Jeruzalém – a celá Malá Asie byly v jeho době už silně helenizovány. V Janovi čteme, že Řekové přišli k apoštolům a žádali si vidět Ježíše – sotva ho chtěli jen vidět, jistě s ním chtěli mluvit, snad tedy řecky. Pavel jistě znal řecky a řeckou filozofii své doby, zejména stoicism; v Janovi máte kus novoplatónství o logosu, a tak dále. První křesťanští teologové byli řečtí a římští filozofové, kteří přijali křesťanství; filozofie, hlavně Platón, Aristoteles a stoikové měli vliv na vývoj křesťanské teologie a učení církevního. Církev nakonec přejala celého Aristotela; vůbec středověká církev nám zachovala antickou literaturu i s latinským a řeckým jazykem. Stát, ovládaný církví, recipoval římské právo a politickou ideu římského impéria – viz Karla Velikého.
Prvotní a středověká církev nepřejala jen antickou filozofii, přejala také leccos z antického náboženství: jsou mnohá kultová zřízení, přejatá z náboženské praxe Řeků, Římanů a orientálců, hlavně Židů; ovšemže křesťanství pozměnilo smysl přejaté praxe i názorů –
Co tedy: revolucionovalo křesťanství antiku, nebo se z ní vyvinulo?
Oboje. Každá revoluce, není-li pouhou negací a ničením toho, co je, je vývojem a reformou. Křesťanství vyrostlo z židovství a přijímalo prvky antické; v mnohém vyrostlo nad ně, v mnohém je uchovalo. Ježíš sám řekl, že nepřišel Starý zákon rušit, jen naplnit; de facto však jej takořka zrušil.
Křesťanská církev vybudovala svou teologii a scholastickou filozofii s pomocí řecko-římské filozofie; je od počátku apologetickou a polemickou – tím dokazuje svou závislost na antice, proti níž dlouho bojovala; neboť každý boj je vzájemný styk a vliv. Svou teologií a scholastikou připravila reformaci, reformu a revoluci náboženskou a církevní; recepcí antické kultury připravila renesanci a humanism, další kulturní dědictví antiky.
Podle toho by byl vývoj křesťanství a církví obsažen in nuce už v počátcích christianismu.
Správně. Vemte si ty jednotlivé církve, jak jsou historicky a vývojově podmíněny. Máme předně církev katolickou ve dvou formacích. Ideu katolicismu formuloval už v pátém století Vincenc z Lerina jakožto víru v to, quod semper, quod ubique, quod ab omnibus creditum est. Církev římská představuje duchovní centralism, zdokonalení a pokračování politické a kulturní centralizace římského impéria; církev východní je založena na federativní rovnoprávnosti autokefálních církví a jejich hierarchů – na východě, na samém okraji Orientu, neměl římský centralism už té síly. Rozdíl antické kultury římské a řecko-orientální je dochován v dualismu Říma a Byzantia, katolicismu a pravoslaví. Může se ukazovat na fakt, že církev katolická svou organizací do značné míry napodobila římský stát; jakožto společenská organizace si přirozeně vypůjčila vzory organizace státní – proto není méně velkolepou organizací tehdejší společnosti. Její univerzálnost a mezinárodnost je historické unikum.
Pak máme církve protestantské. Ty vznikly z aktuálních pohnutek reformy církve a mravů, ale byly také vývojově připraveny postupným odpoutáváním kritického rozumu od oficiální teologie. Děje se tu mutatis mutandis totéž, co kdysi v Řecku, když se filozofové dostávali do konfliktu s kněžskou mytologií. Věčná historie!
Centralism Říma se dovinul až k duchovnímu a náboženskému absolutismu římského biskupa. Ne nelogicky. Je-li církev založena Ježíšem-Bohem a je-li římský biskup v apoštolské posloupnosti jeho zástupcem na zemi a ochráncem božího zjevení, lze z toho dovozovat neomylnost papeže. Církev východní vyhrazuje neomylnost celé církvi – prakticky koncilům; koncil však je parlament a má všecky vady parlamentů. Podobně požadují neomylnost i církve protestantské, ale nemají té duchovní autority; hoví náboženskému a teologickému subjektivismu a individualismu, těmto dvěma základním duchovním požadavkům nové doby. Prakticky přičítají protestanté neomylnost Písmu, jenže Písmo je vykládáno individuálně; katolická církev proto bdí nad dogmatickým výkladem Písma svých teologů a kontroluje překlady a čtení Písma u laiků.
Vznik a vývoj reformace, vznik nových církví a teologie je neméně podivuhodná událost kulturního vývoje světa křesťanského; podivuhodné, že reformace vznikla a šířila se v celé církvi – celý vývoj křesťanství je velkolepé a hluboké dějství.