Host do domu/Svatý kopeček

Host do domu Jiří Wolker
Dnešek	Svatý kopeček

Údaje o textu
Titulek:	Svatý kopeček
Autor:	Jiří Wolker
Zdroj:	poetry.misto.cz
Licence:	PD old 70

Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,
osada dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,
panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se
babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese,
zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti
v borových pasekách a lískovém houšti dobře zasety,

a já jsem procesí dychtivé božího slova,
přicházím z daleké Prahy a rodného Prostějova,
dospělý chlapec, student a socialista,
věříci v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista,
dubnové stromy, silnice bílá a přec smutného něco tu je,
jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje.
Zvonek na konci chodby na drátě železném,
chodba, vonící každý rok stejně břidlicovým kamenem,
sednička malá, za okny celý les sedí v květináči,
zmodralé ruce a šedivé vlasy na smutné posteli pláčí.

Když jsem jak děcko byl nemocný, tož jste mi, babičko, pomeranče nosívala,
až dětská nemoc se nakonec jak dřevěná hračka rozlámala,
já bych vám také rád něco přinesl, však vy už si hrát nemůžete,
svačinu u stolu pojídám, za okny třešně kvete,
o svém životě vám vykládám s velikou silou a nadějí,
mysle, že mladá slova jak teplý čaj srdce vám zahřejí,
já zdravý jsem ještě a myslím, že smrt je jen nemoc jak ostatní nemoci,
chtěl bych vám rukama svýma od všeho bolestného pomoci,
ale vaše oči — dvě černé nitky, a na nich tělo jak těžká rána vizi,
stále jen říkají : něco jiného my — a něco jiného ty jsi!

Náhle se ocítám v lese, pátá hodina na věži daleké bije,
oči na kolenou přijímají známé věci a v prsou slavnostně mi je,
soustřeďuji se jak kamének spadlý do studánky uprostřed lesa,
ulice, komíny, tramvaje, noviny, sklepníci vstoupili na nebesa,
dnes budou z nich hvězdy a do snů budou mi svítit,
na této cestě jsem kdysi moh’ otakárka feniklového chytit —
— a to nejsou cesty, — to jsou truhlice plné bohatství všeho,
kdykoli tudy jsem šel, zůstal tu kousíček srdce,
teď všechno mi vracejí s úrokem dnešního odpoledne,
celý můj život jak květina se mi před očima zvedne,
jak generál o velké přehlídce přehlížím řady minulých let,
generál s praporem lásky k večeru sní, že dobude svět.

Vida, tu Karel Šnajdr, můj prastarý kamarád ve skutečnosti stojí,
dnes, jako vždy, rámec našemu přátelství dělá sekera, trakař, pařezy a trochu chvojí,
ač vyrostl na siláka, přec vítáme se, jak sluší na kluky,
u sedláka sloužil, pak u dráhy našel si místo a ztratil je v době výluky,
příběhy ze svého života mezi ranami sekerou si podáváme jako kus společného chleba,
mlátiti do pařezů je práce bohumilá a jest jí zvláště třeba,
— při tom si vzpomínám, na co bych zapomněl, dík krásné pohodě,
na otylého učitele, jemuž sloužím za zlý příklad ve škole a v hospodě,
na cukrlátkové dámy v hedvábných kornoutech s pohledy veřejně dobročinnými,
nejvíce můj široký klobouk vzbudil mravního odporu mezi nimi;
každý člověk, když už byl mlád, měl staré své nepřátele,
dnes však sekerou vyvrátíme i rány na svém těle.

Po práci hladoví na vlastních slovech si pochutnáváme,
království naše je z tohoto světa, který tu máme,
pokorným řemeslníčkům dobrou zeměkouli do rukou vložili,
osázíme ji stromy, domečky, láskou a automobily,
bída je široké moře a chudi hledají přístavy,
slunce je divoký revolucionář, den zboří a přes noc jej znovu vystaví,
my máme raději červené panenky než staré, chamtivé vdovy,
vyprávíme si o velikém Rusku a statečném Leninovi,
myšlenky naše jsou zelené a vysoké jako stromy v lese,
dnes, zrovna tak jako za mlada, na vršky jejich šplháme se,
žádná víra není laciná, kterou jsi šťastný a laskavý,
z polínek u krmen dítě pro maminku zázračný zámek vystaví,
my nejsme rozumní, kdo by byl rozumný ze všech nejvíce,
nedal by šesták stařence, žebrající na konci města u nemocnice,
a nemoc nechodí jen po lidech, ale i po horách a po celém světě,
na modré pasece my chlapci se shodli, že, světe, uzdravíme tě.

Po sedmé hodině půjdu jak jindy pod okno zapískat,
z města už vrátil se Bohuš Tureček, můj druhý kamarád,
v malé jizbě na teplých kamnech, mezi stolem a kalendáři,
paňmáma pro syna jediného pokojnou večeři vaří,
se mnou sem vstoupili dva její mrtví synové, zabití ve válce,
příliš mnohokrát mě viděla s nimi na kopci, v lese a na skalce,
ale její bolest je prostá a statečná jak obrázek panny Marie,
tobě, matko, nikdo nezabil syna, i když jiným jej zabije,
mrtví tu zůstanou, až odejdeme do vsi my chlapci živí a sytí,
abyste mohla i je, paňmámo, u tichého stolu dobře pohostiti.

Náves jak pavouk se do noci spouští, níže a níže padá,
lošovská silnice je pro ospalý měsíc a neospalé chlapce hlavní promenáda,
zde je Franta, Josef, Janek a Eman, nad ostatní vynikající kolohnát,
každý mě poznal, každý mi podává ruku, každý mě ještě má rád,
jsme vojáci výbojné země a tento svět je náš král,
společný prapor jak kvetoucí jabloň se večerem nad návsi rozevlál,
jsem ve vašem kruhu a je mi dobře, jako bych soustem ve vašich ústech byl,
jsem žvýkán a ssán, pronikám do vaší krve a do vašich žil,
už nejsem já, už nejste vy, jsme jediný život s rukami dvaceti,
jsme vlající fábor s radostmi a bolestmi ve spleti,
jsme modrooký dělník a denně se chodíme modlit do fabriky v Marientalu,
jsme ocelový drvař a líc máme tvrdou jak skálu,
jsme ubledlý Bertin, knihař, který se oženil před dvěma měsíci,
jsme osmahlý čeledín se sluncem na polích klečící,
jsme pokorný krejčí, který šije ještě pokornější šaty,
jsme raněný voják na dovolené s rukou pohřbenou do rakve z bílé vaty,
jsme prašpatný právník, který však přece ve III. semestru udělal státnici,
jsme, kteří jsme: chlapci na lošovské silnici.

Podél silnice rostou domky jak hříbky a jeden z nich je hospoda,
při nedělní zábavě mnohdy tu milenec soupeře pro děvče pobodá,
kumpáni dle zvyku dědiny k deváté hodině jdou sem,
dnes je tu rozšafno, kouř z dýmek nad stoly trůni jak Bůh otec s šedivým vousem.
u stolu učitel, četník, poštmistr, výbor Sokola a ostatní zdejší hodnostáři,
nad sklenicí piva každý důležitě zachází se svou tváří;
mnoho se změnilo, —nové věci jsou chladnější těch, jež jsme jak děti znali,
vyhlášky poutí u Svatého Jana plakáty Volné Myšlenky vystřídaly,
celá stráň lesa pod naším je vykácena dolů až k potoku,
sotva vidíme, že malými stromky jí osázeli rány na boku,
sklenice piva je žlutou tečkou na konci tohoto dne, tečkou zítřka však není,
s tím, s čím se nejvíce loučíváme, jsme nejméně rozloučeni.

Housle jsou pták o čtyřech křídlech, jenž nejraději zpívá za šera,
Bohuš a Josef mi jej do rukou vložili až na konci tohoto večera,
my jediní zůstali na zamlklé návsi z celého světa.

Housle jsou pták o čtyřech křídlech, proto jej pouštím, an vzlétá
allegro agitato:
— děti a lesy hrají si na vojáky a krvácejí zelenými ranami —
capricioso pizzicato:
— kouříme tajně v houšti cigaretu a živíme se ukradenými hruškami —
andante amoroso:
— dva milenci na pasece topí se v hořící rose —
di marcia funebre:
— septimán ozdoben dekadentními neřestmi jak kroužkem černoch v nose —
ad libitum :
— to jsem já, který tu o sobě hraji a kterého poslouchá svět, na každou strunu připadá 5 mých minulých let.

Sednice v prvním poschodí jako zvon houpe se na modré věži noci,
uchystali mi bílou postel, chléb a petrolejovou lampičku s čarovnou mocí,
tři okna sedí v lipových haluzích jako tři pohádkové květy,
na nebi hvězdy nebeské a na zemi lidské jsou rozesety,
já jsem ve zvonu srdcem a biji do jeho stěn,
aby každý věřící to slyšel a byl z toho potěšen,
tato krása je příliš těžká pro člověka jediného,
moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí všeho,
ale i pro nás je příliš veliké a těžké toto štěstí,
dej, Bože, ať všichni lidé jsou naši přátelé, ať přijdou a pomohou nám je nésti,
aby nám nespadlo, nerozbilo se a neporanilo této spící dědiny,
člověk by umřel už tím, že zůstal by na světě jediný.

Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme,
i do snu si její obrázek v očích poneseme,
neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to dověděli,
bolest je života půl a láska je život celý,
pro ni a pro nás všechny se navzájem zaslíbíme,
pro ni a pro nás a pro všechny svět jediný postavíme.

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!