Kalendář Zlaté Prahy/1895/Hospic na Simploně

Údaje o textu
Titulek: Hospic na Simploně
Autor: dr. Vilém Kurz
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 19–20.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Švýcarsko bylo zahaleno mlhami, v údolích pršelo a na horách padal sníh. Pro turisty byly zlé časy! A nebylo ani lze, nadíti se v nejbližších dnech nějaké příznivé změny. Nás tento osud stihl v rozkošném Wallisu. V rozkošném —! Pro nás nebyl rozkošným! málo jsme užili jeho krásy. Závojem mlhy a deště sotva jsme spatřili skrz opocené okno vagonu malebný Sion, starobylý Leuk a poloskrytý Visp nad vchodem do nejmalebnějších ledovcových údolí Zermattských, jimž vévodí Monte Rosa s Matterhornem. Tam se nesla naše touha, — leč ani domácí vůdcové nám nedodávali odvahy, abychom se za této nepohody tam vydali. Jeli jsme drahou až do Briegu a pustili se pěšky po silnici přes Simplon. Nepříjemná to perspektiva! Jednak bylo počasí stále nepříznivé, — za deště vstupovali jsme z nádraží do Briegu, — jednak měli jsme do Domo d’Ossola před sebou neméně než 64 km po tvrdé, ač velmi malebné silnici. Ale za půl druhého dne jsme vše to šťastně překonali.

Silnice přes Simplon jest nejstarší ve švýcarských Alpách. R. 1801 dal ji stavěti Napoleon, a to současně od strany italské inženýrem Gianellou a se strany švýcarské inženýrem Céardem. Po šest let pracovalo na 30.000 dělníků na dohotovení jejím, a náklad vzrostl na 18 millionů frankův. Svah jest úplné rovnoměrný 3½%, pěšec sotva ho znamená. Nejvyšší bod silnice jest 2010 m nad mořem, 1326 m nad Briegem a 1732 m nad Domo d’Ossola; od Briegu jest vzdálen 24 km, od Domo d’Ossola 40 km. Po celé délce má silnice šířku 8—10 m a obsahuje 613 mostův a viaduktů, 8 gallerií buď zděných nebo ve skále lámaných a 20 ochranných domův (cantonniera, refuge). Ze všech Alpských přechodů Simplon jest sice nejnižší, ale zároveň nejmalebnější a velkolepostí horských útvarů předčí všechny ostatní. Ani na nejvyšším jeho sedle není vegetace přerušena; silnice vroubena jest po obou stranách krásnými lukami horskými, ačkoli nejeden ledovec dosahuje až po samotnou cestu. Vodopády se vrhají se strání a divoké potoky i řeky hučí hluboko pod smělými mosty na dně těsných údolí a roklin, jimiž sotva že silnice se províjí. Velkolepá rokle Gondská nezadá v ničem pověstné rokli Via mala. Skály žulové se tu zvedají až na 1000 m svislé výše a rozpukány jsouce v obrovské kostky podobají se zříceninám obřích hradův. Jen v této jižní části, od Algaby počínajíc, bylo 400.000 krychlových metrů skály trháno prachem, 560.000 m³ zdiva zhotoveno, 3,200.000 m³ země odklizeno a 900 metrických centů prachu spotřebováno. Touto slavnou silnicí, která dosud jako mlat jest udržována, stoupali jsme o polednách 5. dne srpna minulého roku. Abychom si první její zákruty ušetřili, dali jsme se z Briegu podle telegrafních tyčí na horu Kalvarii, s níž jsme pohlíželi na třpytivé břidlicové střechy města, které se nad mladou Rhonou malebně rozkládá. Po pravé ruce měli jsme hlubokou rokli, z níž tu vytéká říčka Saltina, pramenící pod samým rozvodím Simplonským. Stálými zákruty točíme se pomalu do výše; silnice hned vybočuje na samotný kraj nad závratnou propasť, hned se zase vrací ke stráni a zarývá se místy hluboko do ní, tu překročujeme přes úzkou rokli po vysokém mostě, onde zase uchylujeme se před jarními lavinami do útrob zemských a mineme ve skalních galleriích nejnebezpečnější místa. Nezapomenutelná jest nám gallerie druhá, zbudovaná již nad hranicí lesů. Jest to gallerie zděná o 11 velikých obloucích; přes oblouk prostřední řítí se mocný vodopád, odtok to blízkého ledovce. Nikdo tudy neprojde, aby nad tím úchvatným divadlem se nezastavil. Vějířovitý vodopád tvoří souvislý vodní závoj, jímž krajina jen tu onde prokmitá, když se vodní vrstva místy protrhne. Magické osvětlení pak zvyšuje neobyčejnou tuto situaci suchého pobytu pod vodopádem.

Na nejkrásnějších vyhlídkách jsme neopominuli chvíli odpočinouti. A že celá cesta byla překrásnou, nedostali jsme se toho dne dále, než do hospicu, jenž stojí jenom několik kroků za temenem průsmyku. Schylovalo se již k večeru, když se ta obrovská budova před námi objevila. Představte si kamenný dům o čtyřech patrech a přiměřených rozměrech ostatních, zbudovaný v nejprostším slohu kasárnickém beze vší stopy jakés okrasy: tak stojí tu v onom pustém okolí hospic Simplonský. Okolí jest velebné; kolkolem čnějí přes 3000 m ledové hory, s jichž úbočí visí jak obrovské jazyky běloskvoucí ledovce do údolí, — jediný jest v tom disharmonický moment, a tím jest cíl naší cesty, blahodárný sic, ale rozhodně nepěkný hospic.

Vešli jsme.

Všude ticho jako v klášteře. Naše kroky rozléhaly se po temných chodbách. V přízemí nikoho. Šli jsme do prvního patra. Všude tentýž mrtvý klid. Čekali jsme chvíli na chodbě, až by se někdo objevil. Konečně tu někdo jde. I ptám se, kde bychom se měli ohlásiti, chtíce v hospicu nocovati. Jen abychom vešli do hovorny, dí nám. Vešli jsme tedy.

Byla tu již jakási společnosť. Starší pán se dvěma dámami seděli kolem krbu; boty a botky jejich stály blíže ohně, patrně za tou příčinou, aby se vysušily. Panstvo pak opíralo své nohy o železné zábradlí krbu. U okna stála mladá dáma se starším pánem, a při stole uprostřed místnosti seděl mladý muž, oblečený v tricot a psal.

K našemu pozdravu ozvala se odpověď trojím jazykem: anglickým, německým a francouzským. Trojice u krbu nám uprazdňovala něco místa, abychom se zahřáli, a vybízela nás, abychom se zbavili mokrých bot. Toto jsme skutečně bez odkladu učinili a obuli se trepkami, jež na svých cestách jakožto výbornou pohovu vždy nosíme s sebou. Záhy jsme se smluvili. Mladá dáma u okna byla Angličanka, manželka onoho písaře v tricotu, určovala s Francouzem, s nímž se jen náhodou zde sešla, Alpské rostliny, jež byla za den nasbírala. V tom jsem jim byl nápomocen, ač jsme se jen s těží dorozuměli, neboť naše filologické vědomosti shodovaly se jen v latinském názvosloví rostlin.

Po chvilce zvětšila se společnosť. Přišelť vychovatel jakýs se dvěma mladými Francouzi, po té ještě dva švýcarští studenti, jež jsme byli již dnes předhonili na silnici.

Mezi tím se setmělo. Mezi nás vešel řeholník Simplonský, nejspíše správce domu, aby si nás prohlédl a dle toho mohl učiniti své disposice o večeři a noclehu. Mluvil však jen francouzsky. Jsoutě zdejší mniši sem toliko exponováni z podobného kláštera na Velkém sv. Bernardě. Bývají zde čtyři kněží z řádu sv. Augustina a šest klášterních služebníků, kteří v zimě co den vycházejí se psy hledat zabloudilé a zapadlé cestovatele. Hospic jest zařízen na pohoštění a přenocování až do 300 osob. A skutečně tu do roka na 10—12.000 cizinců zavítá.

Zazvonili. Řeholník nás vybídl k večeři do refektáře. Šli jsme po skupinách do prvého patra. V refektáři vše již bylo připraveno k večeři. Na dvou stolech bylo pro nás prostřeno. V čele hlavního stolu seděl převor, jemuž jsme se představili, načež se dámám a starším pánům vykázala místa poblíže převora, ostatní pak si sedli, kam kdo chtěl. Jen správce si nesedl, nýbrž pilně dohlížel, aby sluha každému podával a posluhoval. Večeře byla velmi slušná; záleželať asi ze 4 nebo 5 jídel, na konec podáván byl sýr. Za nápoj bylo víno s vodou. Všeho bylo hojně. Hovor byl ovšem omezen, pokud si totiž sousedé rozuměli nebo se navzájem o sebe interessovali. Po večeři trvala zábava ještě po některou chvíli; kdo však chtěl se odebrati na lůžko, projevil toho přání, a byl správcem doprovozen do ložnice. Také na nás došla řada.

Spali jsme čtyři ve veliké komnatě o jednom okně. Ohromné postele byly skoro po patro, kolem nich záclony a nahoře baldachýn. Vzduch byl sice nepříjemně vlhký, jak to v kamenných neobydlených budovách bývá, také peřiny byly studeny; nicméně postaravše se o zdraví svých nohou spali jsme dobře až do bílého dne.

V refektáři čekalo již snídaní. Byli jsme z posledních; ostatní buď již opustili hospic nebo byli v kapli. Také my pospíšili do kaple, kde právě převor sloužil mši. Vyslechnuvše jí čásť vnořili jsme náhradu za pohoštění do obětnice a vydali se zase na další cestu. Bylo chladno, ale jasno. Včera poprchávalo, když jsme k hospicu docházeli; dnes slunce svítilo. Avšak za námi nad Švýcarskem tmělo se dosud nebe jak olověné, kdežto před námi nad Italií se prostírala obloha blankytná. Sotva za půl hodiny ukládali jsme plédy do vakův a šli vstříc překrásnému dni, jenž nám zachoval svoji přízeň až do večera, kdy jsme dorazili do Domo d’Ossola, do města jasanového.