Hordubal/Kniha třetí

Hordubal Karel Čapek
Kniha druhá, kap. VI.	Kniha třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kniha třetí
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Přelíčení proti Stěpánu Manyovi, šestadvacetiletému čeledínu, svobodnému, vyznání reformovaného,

a proti Polaně Hordubalové, rozené Durkotové, vdově, jedenatřicet roků, vyznání řeckokatolického,

pro úkladnou vraždu spáchanou na Juraji Hordubalovi, gazdovi v Krivej, případně pro spoluvinu na zavraždění Juraje Hordubala.

Vstaňte, žalovaný. Právě jste slyšel žalovací spis. Cítíte se vinen ve smyslu žaloby?

Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal té noci doma v Rybárech. Ty peníze za trámem – dostal od gazdy, prý jako věno, kdyby si vzal Hafii. Sklenářský diamant nekupoval. S gazdovou neměl důvěrných styků. Nemá dále co říci.

Žalovaná se cítí nevinna. O vraždě neví nic, až ráno – Na otázku, jak se dověděla o smrti Juraje Hordubala: že jen viděla rozbité okno. S čeledínem neměla styků. Ten sklenářský diamant koupil před lety sám gazda. Vrah musel přijít oknem, protože dveře na dvorek byly po celou noc zavřeny na závoru.

Načež usedá, zsinalá, nehezká, ve vysokém stupni těhotenství; pro její těhotenství bylo nutno urychlit přelíčení.

A proces se valí dál s neúprosnou rutinou justiční mašiny. Čtou se protokoly a dobrá zdání, papír šustí, porotci předstírají, že pobožně a s pochopením sledují každé slovo napsané na úředním lejstru. Obžalovaná sedí nehnutě jako loutka, jen oči jí neklidně těkají. Štěpán Manya si utírá chvílemi čelo a namáhá se rozumět tomu, co se čte: kdo ví, jaká je v tom klička, kdo ví, co z toho páni velkomožní vysoukají; s hlavou uctivě nakloněnou Manya naslouchá a hýbá rty, jako by opakoval každé slovo.

Soud přikročí k výslechu svědků.

Je volán Vasil Gerič Vasilů, starosta z Krivej; vysoký, ramenatý sedlák, pomalu a vážně opakuje slova přísahy. Byl z prvních, kdo viděli mrtvolu. Pravdaže hovořil, že toto je domácí robota. Proč? Z rozumu, pěkně prosím. A je vám, Geriči, známo, že Polana Hordubalová měla styky se Štěpánem Manyou? Známo. Sám jí to vytkl, než se Juraj vrátil. – A což, býval Hordubal na ženu zlý? – Nabít jí měl, pane velkomožný, prohlásil Vasil Gerič Vasilů, vyhnat z ní čerta. Ani najíst Jurajovi nedala. – Stěžoval si snad Hordubal na svou ženu? – Nestěžoval, jen se vyhýbal lidem; scházel žalem jako svíčka.

Polana sedí vzpřímena a zírá do prázdna.

Četnický strážmistr Gelnaj vypovídá ve smyslu žaloby. Ukazuje na doličných předmětech: Ano, toto je okno z jizby Hordubalů, tuto je na vnitřní straně ryto diamantem. Toho dne bylo bláto, pod okny venku byla kaluže vody; ale v jizbě nebylo stopy po blátě a na okenním rámu zůstal nesetřený prach. Možno-li dospělému člověku prolézt tímto otvorem? Nemožno; musela by projít aspoň hlava, a neprojde.

Je slyšen četnický aspirant Biegl; stojí jako u raportu a leskne se horlivostí. Vypovídá přesně ve smyslu žaloby. Diamant našel v zamčené skříni; Hordubalová nechtěla k ní vydat klíč, prý jej ztratila. Skříň vypáčil, a i klíč k ní později našel na dně vědra s ovsem. Našel také v Rybárech Hordubalovy dolary. A ještě něco jsem si dovolil přinést, pane předsedo, hlásí Biegl zvýšeným hlasem a vybaluje cosi z kapesního šátku. Teprve včera to našel, když Manyové vyváželi hnojiště. Bylo to pohozeno v žumpě.

Biegl klade na stůl před pana předsedu tenký, asi patnáct centimetrů dlouhý, hrotnatý předmět oblého průřezu. – Co je to? – Prosím košikářská jehla, která bývala u Manyů a ztratila se v den vraždy. – Biegl nehýbá brvou, ale prožívá triumf a kochá se v obecném zájmu. Pět neděl hledal tuto mizernou jehlu, a tady je.

Obžalovaný, znáte tuto jehlu?

Neznám. A Manya si sedá, zamračený a vzdorovitý.

Je slyšen doktor. Trvá na tom, že vražda byla provedena tenkým hrotnatým předmětem oblého průřezu. Kdyby byl Hordubal zastřelen, musel by projektil zůstat v těle, a nebyl tam; a doktor obšírně vykládá rozdíl mezi ranou střelnou a bodnou; krom toho při tak malé ráži by rána musela být vypálena z bezprostřední blízkosti, takže by byla propálena košile a případně i kůže na prsou.

Mohla být rána zasazena tímto předmětem?

Mohla. Nelze s určitostí říci, že byla, ale tento předmět je dostatečně ostrý a tenký, aby způsobil podobnou ránu. Velmi dobře by se k tomu hodil, oceňuje doktor. Ano, a smrt nastala bezprostředně. A prchlivý doktor odbíhá, jako by se utrhl.

Je slyšen vězeňský lékař. Polana Hordubalová je podle všech známek v osmém měsíci těhotenství. – Obžalovaná, praví předseda, nemusíte vstávat. Kdo je otcem dítěte, které nosíte pod srdcem?

Juraj, šeptá Polana s očima k zemi.

Hordubal se vrátil, teď je tomu pět měsíců. S kým tedy máte to dítě?

Polana mlčí.

Starý Manya se vzdává svědectví; Štěpán skrývá tvář v dlaních, stařec smrká slzy do rudého kapesníku. Mimochodem, Manyo, neznáte tento předmět?

Starý Manya kývá hlavou, á, to je naše jehla, jehla na pletení košů. A už ji chce potěšeně strčit do kapsy. Ne, ne, starý, ta tu musí zůstat.

I Michal, i Ďula se vzdávají svědectví. Je volána Márja Jánoš. Chcete svědčit? Áno. Je pravda, že váš bratr Štěpán chtěl na vašem muži, aby urobil smrt Juraji Hordubalovi? Pravdaže, prosím poníženě; ale můj – ani za sto párů volů prý. Měl Štěpán poměr s gazdovou? Hej že měl, sám se tím doma chlubil. Zlý člověk je Štěpán, slavný soude. Nedobře bylo mu zasnubovat dítě; buď Bohu chvála, že z toho sešlo. – A co, svědkyně, hněval se velmi váš bratr, když ho Hordubal vyhodil? Márja se křizuje: Ach, Hospodine, jako čert: nejedl, nepil, ba ani nekouřil – Svědkyně odchází a ve dveřích zapláče: Je mi žalno, pane velkomožný – – prosím poníženě, smím-li tuto ty groše nechat Štěpánovi na přilepšenou? – Ne, ne, matuško, netřeba peněz, jděte spánembohem.

Je volán Jánoš. Chcete svědčit? Jak, prosím, kážou páni. Pravda-li, že na vás Štěpán chtěl, abyste urobil smrt Hordubalovi? Svědek rozpačitě mrká. Pravdaže cosi říkal. Prý žebrák jsi, Jánoš, mohl bys dostat peníze – A zač peníze? – Co já vím, prosím pěkně, takové hloupé řeči. – Říkal vám, abyste ubil Hordubala? – A to snad ne, pane velkomožný. Dávno je tomu. Byla jen tak řeč o penězích – Štěpán vždycky o penězích. Co já budu takové marnosti nosit v hlavě? A prý že jsem hlupák. Hlupák, třeba i hlupák: na šibenici, brachu, mne to nepřivede. – Nejste opilý, svědku? – Jsem, prosím pěkně; vypil jsem sklenku na kuráž, těžko je mluvit s pány.

Přelíčení se odročuje na zítřek. Štěpán hledá očima Polanu, ale vdova Hordubalová hledí, jako by ji vyřezal z kosti, jako by o něm nevěděla: kostnatá, nevzhledná, toporná. Nikdo nepozírá na Štěpána, jen na ni; což on, chlapisko černé! zřídka-li chlap ubije chlapa? Ale toto – vlastní žena, prosím pěkně; jaký život, Hospodine, nelze-li věřit vlastní ženě! Ani v posteli doma abys nebyl jist, zapíchnou tě jako dobytče. Hordubalova vdova prochází chodbou nenávisti, jež se za ní zavírá jako voda. Ech, toporem ji měl nebožtík utlouci, jako vlka, když se chytne do želez. Pověsit ji, hovoří tetky. Není na světě spravedlnosti, nebude-li pověšena. A jděte, baby, bručí chlapi, ženské se, vímeť, nevěšejí; do smrti ji zavřít – Kdyby ženštiny soudily, pověsily by mrchu. Počujte, já sama bych jí dala provaz na krk. – Nehovoř, Marika, to není robota pro babu. Ale Štěpku jistě povedou na šibenici.

Tak, tak, Štěpku; a zabil jen cizího člověka. Když nepověsíte Polanu, brzo-li nebudou ženy ubíjet své muže? Leckteré by to vlezlo do hlavy – v rodině, lidé drazí, ve stavu manželském ne málokdy bývá proč. Ne, ne, jen ji pověsit. A jak ji pověsit, když nosí dítě? Jaké dítě, samého čerta porodí.

Je volán za svědka Šimon Fazekaš, zvaný Leca. Viděl Polanu stát se Štěpánem toho dne, kdy se stala vražda, za potokem to bylo. Štěpáne Manyo, zapíráte i teď, že jste toho dne byl v Krivej a mluvil s Polanou Hordubalovou? Nebyl jsem tam, prosím. Obžalovaná, mluvil s vámi Manya za potokem? Nemluvil. Ale četníkům jste udala, že ano. Četníci mne nutili.

Vypovídá Juliana Varvarinová, souseda Hordubalových. Ano, vídala Hordubala, chodil jako tělo bez ducha. Polana mu nedala jíst, když propustil Štěpána, ale čeledínovi kurence pékala i selata. Chodila denně spat s Manyou, Bůh ji netrestej, odplivuje souseda, ale když se vrátil Hordubal, kdoví kde se scházela s čeledínem; do stáje už nevkročila. Poslední dobou Hordubal i v noci obcházel a svítil, jako by hlídal.

A poslyšte, svědkyně, vy jste viděla, jak Hordubal Štěpána hodil přes plot. Měl Štěpán při tom na sobě kabát? Neměl, byl jen v gatích a košili. A odešel bez kabátu? Tak, pěkně prosím. Tož tento kabát, co má na sobě, musel zůstat s jeho věcmi u Hordubalů? Štěpáne Manyo, kdy jste se vrátil pro tento kabát do Krivej?

Štěpán vstává a nejistě mrká.

Odnesl jste si jej té noci, kdy byl zavražděn Juraj Hordubal. Můžete si sednout. A státní návladní si vítězně cosi zapisuje.

Odveďte oba obžalované, káže předseda soudu. Za svědkyni je volána Hafie Hordubalová.

Přivádějí modrookou, hezkou holčičku; je bezdeché ticho.

Neboj se, malá, a pojď sem, praví otecky předseda soudu. Nechceš-li, nemusíš svědčit. Tak co, chceš vypovídat?

Děvčátko se tázavě, vyjeveně dívá na velkomožné pány v talárech.

Chceš svědčit? Hafie poslušně kývne. Áno.

Chodívala tvá matka do stáje, když tam byl Štěpán? Áno, každou noc. Vidělas je někdy spolu? Viděla. Strýček Štěpán ji jednou objímal a svalil ji do slámy. A co gazda, co tatko, býval někdy s mamkou? Ne, tatko ne, jenom strýček Štěpán. A když se gazda vrátil z Ameriky, bývala i pak mamka se strýčkem? Hafie vrtí hlavou. A jak to víš? Protože byl gazda doma, řeklo dítě zkušeně a samozřejmě. Však strýček Štěpán říkal, že tu nebude, že je teď všechno jiné –

Byl gazda hodný? Hafie rozpačitě krčí ramínky. A Štěpán? Jé, Štěpán byl hodný. Byla mamka hodná na gazdu? Ne. A na tebe? měla tě ráda? Měla ráda jen strýčka Štěpána. Vařila mu dobře? Vařila, ale on mi z toho dával. A koho jsi ty měla nejraději? Děvčátko se ostýchavě vrtí. Strýčka Štefu.

A jak to bylo, Hafie, tu poslední noc, co tatko zemřel. Kde jsi spala? S mamou, v komoře. Neprobudilo tě něco? Probudilo. Někdo klepal na okno a mamka seděla na posteli. A dál? Dál nic, mamka hovořila, že mám spat, či chci-li dostat bití. A spala jsi? Hej že spala. A nic jsi neslyšela dál? Nic. Jen někdo šel po dvoře, a mamka byla pryč. A kdo to šel – nevíš? Děvčátko otvírá podivem pusu. No, Štěpán. S kým jiným by šla mamina ven?

Je hrozné ticho v síni, až se těžko dýše. Nařizuji přestávku, praví předseda honem a sám odvádí Hafii za ručičku. Jsi hodná holčička, bručí, hodná a rozumná; ale buď ráda, že nevíš, oč jde. Porotci hledají po kapsách, co by Hafii dali; tlačí se kolem, aby ji aspoň pohladili po vlasech.

A kde je Štěpán? ptá se Hafie stříbrně. A tu je tlustý Gelnaj, funí a dere se k Hafii: Pojď, malá, pojď, dovedu tě domů. Ale na chodbách plno lidí a podstrkují Hafii tu jablko, tu vajíčko či kousek buchty, smrkají dojatě do kapesníků, ženské ji líbají a hojně slzí; Hafie se křečovitě drží tlustého prstu Gelnajova a má sama pláč na krajíčku; ale Gelnaj povídá, neplač, koupím ti cukroví, a děvčátko radostí poskočí.

Přelíčení se sune dál, někdy jako by se uzel udělal, několik rukou to musí rozplétat. Vypovídá Pjosa zvaný Husár, Alexa Vorobec Metrů a žena jeho Anna a žena Kobyly Herpáka, skládají svědectví o této ženě zde, Polaně Hordubalové. Ach, Hospodine, co vše vědí lidé o lidech, až stydno; nepotřebuje Bůh soudit, soudí lidé. A o svědectví se hlásí jakýsi Míša pastýř. Přistupte, svědku, nemusíte přísahat.

Co?

Přísahat netřeba. Jak jste stár?

Co?

Jak jste stár, Míšo?

A, nevím. Co na tom? Ve jménu Otce, Syna a Ducha. Vzkazuje vám Juraj Hordubal, že jeho žena byla hodná a věrná.

Počkejte, Míšo, jakže to vzkazuje? Kdy vám to řekl?

Co?

Kdy vám to řekl, Míšo?

A, kdy. Nu, nevím. Pršelo tehdy. Kázal mi, řekni jim to ty, Míšo, tobě uvěří.

Bůh s vámi, starý, s tímto jste přišel až z Krivej?

Co?

Můžete jít, Míšo, už vás nepotřebujeme.

A, děkuju uctivě. Pochválen buď Ježíš Kristus.

Vypovídá Farkaš sklenář. Ten sklenářský diamant koupil u mne Manya Štěpán. A znáte-li ho? Jak neznat, tento zde je to, ten žlutý. Vstaňte, Manyo; přiznáváte se, že jste kupoval tento diamant u sklenáře Farkaše? Nepřiznávám. Můžete si sednout, Manyo, ale takto si nepomůžete.

Vypovídá žena Baranova, žena Hrycova, Fedora Bobala zena. Ech, Polano, jaká hanba: prstem na tebe ukazují, žalují tvé smilstvo, ženy kamenují ženu cizoložnou. Nikdo už nevidí Štěpána Manyu, marně kryješ rukama zkříženýma těhotný život, nezakryješ svého hříchu; Štěpán zabíjel, ale ty jsi hřešila. Pozírejte na nestoudnici, ani hlavu neskloní, nezapláče, nebije čelem o zem: hledí, jako by chtěla říci: mluvte si, mluvte, co mi na čem záleží.

Obžalovaná, máte co podotknout k svědecké výpovědi Marty Bobalové?

Nemám. A neskloní hlavu, nezardí se hanbou, nepropadne se studem: jako socha.

Už není svědků? Dobrá, líčení se přerušuje do zítřka. Ale ta malá Hafie pěkně vypovídala, že? Takové děcko, pane kolego, a co všecko už vidělo. Hrozné, hrozné. A přece její výpověď – jako by tekl čistý potůček. Taková samozřejmost ve všem – jako by v tom, co líčila, nebylo nic zlého. Ale zato celá dědina proti Polaně. Špatně je na tom Polana; Štěpán ovšem také, ale co Štěpán – vedlejší figura. Ano, ano, dědina pochopila, že tady jde o věc morálky, pane kolego. Člověk by řekl, že se obec Krivá mstí za porušený řád. Divné, lid obyčejně nebere tak přísně to ono, co se stává v rodině, že? Zdá se, že se Polana nedopustila jenom cizoložství, ale něčeho těžšího. Čeho, pravíte? Inu, veřejného pohoršení; tím na sebe uvalila kletbu dědiny.

Buď zlořečena Polana! Viděli jste ji všici, jak nesla hlavu? Že jí hanba není! Ještě se usmívala, když Fedora Bobala žena hovořila, prý vytlouci okna jí chtěly ženy za její smilstvo. Áno, hlavu ještě výš a usmívala se, jako by se měla čím chlubit. Ech, jděte, strýčku, to bych ji sám chtěl vidět; a je aspoň pěkná? Bůh mne netrestej, pěkná! Očarovat, povídám, musela. Štěpána, musela mu oči zakalit; hubená, povídám, a oči – jen píchat; zlá musí být, jářku. Ale to dítě, počujte, jako obrázek; všichni jsme plakali, – když se pováží, sirota! A vidíte, ani před děckem se ta ženština nestyděla, smilnila před vlastní dcerkou. Inu, ďábel, povídám. A to se, strýčku, musím jít také podívat!

Pusťte nás, pusťte nás dovnitř, chceme ji vidět, tu nestoudnici! A co, zmáčkneme se, jako v církvi budeme stát, jen nás tam pusťte! Lidičky, netlačte se tak, zasmradíte kožuchy slavný soud! Hybaj od těch dveří!

Pozírejte, ta vychrtlá, ta, co tak rovno sedí, to je ona. Opravdu, kdo by to do ní řekl? Vypadá jako ledajaká tetka. A kde je Štěpán? Á, tomu je vidět jen ramena. A ten, co vstává, ten vysoký v taláru je sám státní zástupce. Ticho, ticho, teď cosi uslyšíte.

Páni porotci, zopakoval jsem vám okolnosti, jak byly zjištěny vzornou prací bezpečnostních orgánů (Biegl v auditoriu šťouchá Gelnaje) a jak vysvitly z výpovědí svědků. Rád bych na tomto místě poděkoval oběma. Pánové, ve své dlouhé soudní dráze jsem ještě neviděl proces, kde by svědecké výpovědi byly proniknuty tak hlubokou, tak vášnivou účastí na úkonu spravedlnosti jako v tomto případě. Celá dědina, celý národ z Krivej, mužové, ženy i děti, předstupovali před vás, ne aby jen podali svědectví, ale aby žalovali Bohu i lidem na ženu cizoložnou. Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích.

Státní zástupce je si svou věcí jist, ale v tomto okamžiku váhá. (Co já tady o hříchu? Soudíme duši člověka, či jenom skutky jeho? Pravdaže jenom skutky – ale což nepochodí skutkové z duše? Ech, pozor, pozor na slepé uličky! Případ je přece tak jasný –) Vážená poroto, případ, který budete soudit, je jasný, až strašlivě jasný ve své jednoduchosti. Máte tu jen tři osoby. Prvá z nich je gazda Juraj Hordubal, člověk prostinký, dobrák, snad poněkud mdlého rozumu. Dře se v Americe, vydělává pět až šest dolarů denně, z toho čtyři posílá své rodině, své ženě, aby se jí lépe žilo. Hlas státního zástupce nabývá podivné, hrdelní ostrosti. A za ty krvavé peníze si tato žena platí – mladého čeledína, který se neštítí být vydržovaným milencem stárnoucí gazdové. Co neudělá Štěpán Manya pro peníze! Rozvrátí domov emigranta, odcizí matku dítěti, a až ho jeho milenka navede, zabije spícího gazdu pro váček dolarů. Jaký zločin – jaký hřích lakoty! (Státní zástupce se zarazil. Zločin, ne hřích. Toto není soud boží.)

A pak je tu – tato žena. Jak ji vidíte, chladná, vypočítavá, tvrdá. Mezi ní a mladým čeledínem nemůže být láska, ani hříšná láska ne; jen smilstvo, jen hřích, jen hřích – Vydržuje si nástroj svých chtíčů, hýčká jej, ani své dcerky nedbá. Bůh se jí dotkne svým prstem: v hříších svých otěhotněla. A tu se vrací gazda z Ameriky, sám Bůh ho posílá, aby ztrestal cizoložství ve svém domě. Ale Juraj je slaboch; nikdo z nás, nikdo z mužů by, doufám, nestrpěl to, co mlčky snášel tento trpělivý a slaboduchý manžel, kterému snad už záleželo jen na tom, aby měl doma klid. Jenže s jeho návratem přestal příliv dolarů, gazdová už nemá čím udržovat přízeň mladého darmojeda. Štěpán Manya odchází ze služby hříchu; a tu nepochopitelný slaboch Hordubal, nepochybně na nátlak své ženy, mu sám nabízí ruku své dcerky, nabízí mu peníze a dvorec za to, aby se vrátil…

Státní zástupce cítí v hrdle škrcení ošklivosti. A nedosti na tom. Zdá se, že. Štěpán na něm vydírá a vyhrožuje mu. Tu i ten trpělivý ubožák má toho konečně dost a vyhodí drzého příživníka, ale od té chvíle má obavy o svůj život, hledá práci kdekoliv za vrchy, v noci obchází se svítilnou a hlídá. Vražedný plán je však hotov; starý sedlák příliš překáží chlípné ženě a chamtivému čeledínu; smilstvo a lakota se spojily proti němu. Stařec ochoří a nemůže hlídat, nemůže se bránit; ráno nato ho najdou se srdcem probodeným. Byl zabit, když spal.

A to je konec? Státní zástupce se tomu sám diví; měl připraven skvělý a výmluvný závěr, ale nějak se mu vzpříčil v krku, a najednou ryc, konec; sedí a sám neví, jak to přišlo. Dívá se tázavě na předsedu soudu, zdá se, že na něho souhlasně pokývl; porotci něco polykají, potahují nosem a dva zřejmě pláčou. Státní zástupce si oddychl.

Vstává Manyův advokát, mohutný člověk a právník velikého jména. Pan státní zástupce se na konci své účinné řeči dovolal srdce Juraje Hordubala. Dovolte mi, vážená poroto, abych tímto srdcem začal obhajobu svého klienta. A už to jde, jako když bičem mrská: že sama žaloba přiznává rozpor ve znaleckém posudku. Bylo srdce Hordubalovo probodeno, či prostřeleno? Byla vražednou zbraní tamta nepatrná jehla z majetku Manyů, nebo střelná zbraň neznámého pachatele? Pro svou osobu bych se klonil k názoru vynikající vědecké autority, která s naprostou určitostí mluví o střelné zbrani nejmenšího kalibru. Nuže, pánové, byl-li Juraj Hordubal zastřelen, není pachatelem vraždy Štěpán Manya. A tak dále: krok za krokem rozcupovává slavný právník žalobu a dává si k tomu tlustou rukou takt. Není jediného důkazu proti mému klientovi, jsou jenom indicie. Neapeluji na city vážené poroty; jsem přesvědčen, že na základě žalobního a procesního materiálu porota Štěpána Manyu uznati vinným nemůže. A slavný právník vítězně a mohutně usedá.

Jako by jakýsi gombík stiskli, vyskakuje nová černá figurka, advokát Polany Hordubalové, mladý a vzhledný člověk. Není jediného přímého důkazu proti jeho klientce, že měla účast na zavraždění Juraje Hordubala; jsou jen důkazy dedukované z indicií, z okolností, z hypotetické souvislosti žalovaného případu. Páni porotci, ta souvislost je vybudována na předpokladu, že Polana Hordubalová měla zájem na smrti svého manžela, čili že mu byla nevěrná. Pánové, mohl bych říci: kdyby manželská nevěra byla dostatečným motivem k vraždě, – kolik mužů, kolik žen tady, ve městě, na dědině, v samotné Krivé by bylo ještě naživu? Toto, prosím, nechme raději stranou; ale táži se, jak víme o cizoložství Polany Hordubalové? Pravda, celá dědina tu defilovala a vypovídala proti obžalované ženě. Pánové, zamyslete se: kdo z nás je jist před svými bližními a sousedy? Víte snad vy nebo vy, co o vás říká vaše okolí? Třeba i horší věci než o této nešťastné ženě; žádná bezúhonnost vás nekryje proti křivé a zneuctívající pomluvě. Žaloba si neodpustila jediného svědka, který měl chuť a odvahu potupit bezbrannou ženu –

Ohražuji se proti tomu, aby zde byli uráženi svědkové, volá státní zástupce.

Je to nevhodné, praví předseda soudu. Prosím, aby se to neopakovalo.

Vzhledný panáček se bystře a zdvořile uklonil. Prosím. Byli zde vyslechnuti všichni svědkové, kteří měli co říci proti Polaně Hordubalové. Ale soud opomněl povolat jednoho svědka o této ženě, řekl bych svědka korunního. Tím svědkem je zavražděný Juraj Hordubal.

Vzhledný panáček mává ve vzduchu listinou. Páni porotci, deset dní před svou smrtí dal Juraj Hordubal, gazda z Krivej, napsati tuto poslední vůli. A. v ní, jako by tušil, že jeho hlasu bude třeba, kázal písati (mladý advokát čte vysokým a vzrušeným hlasem) toto: Všecko své jmění movité i nemovité. odkazují své ženě Polaně, rozené Durkotové, za její věrnost a lásku manželskou. Prosím, pánové, zde. – Za její věrnost a lásku manželskou! To je odkaz Juraje Hordubala, toto je jeho svědectví. Slyšeli jste zde výpověď pastýře Míši, že vám vzkazuje gazda Hordubal, že Polana byla hodná a věrná žena. Byl jsem – přiznám se – překvapen Míšovou výpovědí; zněla mi jako hlas ze záhrobí. Zde máte svědectví psané, svědectví jediného muže, který Polanu opravdu znal. Čeledín Manya se chlubil své sestře, že prý má poměr s gazdovou. Tak vypadá řeč čeledínova, a takto (rukou uhodil do listiny) vypadá řeč manžela před Bohem. Pánové, je na vás, komu z těchto dvou budete věřit.

Mladý advokát sklání zamyšleně hlavu. Padá-li tímto cizoložství mé klientky, odpadá tím jakákoliv pohnutka, aby se zbavila svého muže. Namítnete mi, že je v osmém měsíci těhotenství; ale, pánové, mohu vám uvést bezpočet lékařských autorit, jak omylné bývá určení stupně gravidity. A bystrý panáček odříkává řadu autorit a vědeckých názorů. Zkušený advokát Manyův potřásá hlavou: tím to pokazil, porotci nemají rádi vědecké argumenty; ale to s tím testamentem bylo šikovné. Představte si, páni porotci, že odsoudíte Polanu Hordubalovou a že dítě Juraje Hordubala, živý odkaz věrnosti a lásky manželské, se narodí ve vězení, cejchováno jako dítě matky cizoložnice. Při všem, co je nám svaté, varuju vás, páni porotci: nedopusťte se justičního omylu na dítěti nenarozeném!

Vzhledný panáček usedá a stírá si pot navoněným kapesníkem. Gratuluju, pane kolego, hučí. mu do ucha starý bojovník tribunálu, nebylo to špatné. Ale tu se zvedá státní návladní k replice. Je rudý a ruce se mu chvějí. Když dítě, tož dítě, vyráží ze sebe chraptivě. Pane kolego právní zástupče, tady vypovídalo dítě Juraje Hordubala, Hafie. Její výpověď snad nenazvete – (pěstí do stolu) – pomluvou. Doufám aspoň. (Vzhledný panáček se uklání a krčí rameny.) Ostatně děkuju vám, že jste nám přinesl testament Juraje Hordubala. Ten jediný nám tu chyběl (státní zástupce se napřimuje, jako by rostl), aby nám dokreslil charakter této ženy přímo démonické, která – která už má připraven plán, jak ubít tupého, dobromyslného slabocha manžela, – a ještě vymyslí ten poslední rafinovaný puntík na svůj úklad: přinutit chudáka, aby jen jí, jen jí všecko odkázal – a ještě jí vydal cosi jako morální alibi – za její věrnost a lásku manželskou! A dobrák poslušně jde – aby ani haléř nepřipadl malé Hafii, ale jí, Jezabel, aby si platila milence, aby se válela ve svém hříchu – Státní zástupce se dusí vášnivým rozhořčením; toto už není proces, to je vpravdě boží soud nad hříchy světa; je slyšet, jak těžce, napjatě oddechuje věřící lid dole. A nyní dopadlo ostré světlo na případ Juraje Hordubala. Táž cynická, vypočítavá, bezcitná vůle, která dovedla přimět ruku negramotného Juraje, aby nakreslila tři křížky pod tuto hrůznou a usvědčující závěť, – táž strašlivá vůle, pánové, vedla ruku Štěpána Manye – vraha. Tento malý vesnický žigolo nebyl jen nástrojem smilstva – stal se i nástrojem vraždy. Tato žena je vinna, křičí státní zástupce a ukazuje prudkým rozmachem. Ta závěť ji usvědčila – jen ďábel sám mohl vymyslit ten pekelný výsměch – za její věrnost a lásku manželskou! Jezabel Hordubalová, přiznáváte se konečně, že jste zavraždila Juraje Hordubala?

Polana se zvedá, zsinalá, znetvořená těhotenstvím, a hýbe nehlasně rty.

Nic jim neříkejte, gazdová, ozvalo se drsně a chvatně. Řeknu jim to sám. Štěpán Manya stojí a šklebí se duševní námahou. Slav – slavný soude, koktá, a náhle se z něho vydere nezadržitelný vzlykot.

Státní zástupce se jaksi překvapeně ukloní směrem k němu. Prosím, uklidněte se, Štěpáne. Soud vás rád vyslechne.

To já – to já, vzlyká Štěpán. Já – já jsem se mu chtěl jen pomstít – za to – za to – že mne hodil přes plot – a lidé se mi smáli! Já nemohl ani spát – musel jsem mu něco urobit – musel – pomstít se – Proto jsem šel –

Gazdová vám otevřela dům? ptá se předseda.

Ne – gazdová nic – nic nevěděla. Já večer – nikoho nebylo vidět – gazda ležel v jizbě – a já na půdu – a schoval jsem se tam –

V auditoriu šťouchá Biegl rozčileně Gelnaje. Vždyť to není pravda, supí bez sebe, nemohl na půdu, dveře byly zavaleny kukuřicí! Já tam byl hned ráno, Gelnaji! Já jim to jdu říci –

Seď, supí Gelnaj a tahá Biegla. Ty somáre, opovaž se!

A v noci, koktá Štěpán utíraje si nos a oči, v noci jsem slezl – do jizby – gazda spal – a já tou jehlou – – ne – ne – nechtěla do něho vlézt – a on se nehnul – nehnul – Štěpán vrávorá, dozorce mu podává sklenici vody z předsedova stolu. Štěpán vděčně, žblunkavě pije a stírá si z čela pot. A pak – jsem vyřízl to okno – a vzal gazdovi peníze – aby to vypadalo, že zloději – a – zpátky na půdu – a okénkem dolů. Štěpán si oddychl. A pak jsem zaklepal na okno – u gazdové – že si jdu pro kabát.

Polano Hordubalová, je to pravda?

Polana vstává, rty sevřeny. Není. Nezaklepal.

Gazdová o ničem nevěděla, drtí Štěpán. A není pravda, že se mnou něco měla. Jednou – áno, jednou jsem ji chtěl porazit na slámu, ale bránila se – a Hafie přišla. A pak už nic, nic –

To je hezké, Štěpáne, praví státní zástupce a naklání se vpřed. Ale jednu otázku jsem až dotud nechal pro sebe. Nebylo jí třeba. Polano Hordubalová, je pravda, že jste před tímto zde, Štěpánem, měla jiného milence, čeledína Pavla Drevotu?

Polana jíkavě vydechla, zvedla ruku k čelu, a dozorce ji polo vede, polo nese ven.

Přerušuju líčení, prohlašuje předseda; vzhledem k novým údajům, obsaženým v přiznání Štěpána Manye, se soud zítra odebere na místo činu.

Biegl čeká na dvoře Hordubalů, až se dostaví slavný soud. A tu jedou páni velkomožní: Biegl se celý topoří a salutuje, národ stojí za plotem na silnici a civí na Hordubalův dvůr, jako by se bůhví co mělo zjevit; velký to den pro četníka.

Biegl vede slavný soud k půdě. Půda, prosím, je tak, jak byla, nikdo na ni nevkročil ode dne vraždy. Už tehdy byly dveře zavaleny kukuřicí; kdyby se kdo pokusil je odstrčit, vysypala by se kukuřice tuto na schody. A Biegl se opírá o dveře, hromada povoluje a dolů proudem prší kukuřičná zrna. Kdyby se páni obtěžovali nahoru, praví uctivě Biegl. Na půdě celé boží požehnání z roviny, hromady ryšavé kukuřice, brouzdat a skákat by se v ní chtělo. A tuto jediné okénko; tak tudy prý Manya ven –

A vždyť to okénko je zavřeno zvnitřku na závorku, zjišťuje jeden porotce a důležitě se ohlíží. Nebyl-li tu nikdo ode dne vraždy, pak Manya nemohl tudyto vyskočit.

Pravdaže nemohl; tuto na rámu okénka jakési po léta zaprášené lahvičky a plechovky – co všechno ti sedláci schovávají! Kdyby tudy lezl Manya ven, musel by tyto krámy dřív odklidit, že ano? Inu pravda, musel by. A co je dole pod tím okénkem?

Pod námi je jizba, kde byl Hordubal zabit, a zahrádka před domem. Prosím pány, aby se šli i tam podívat. Slavný soud se vážně ubírá na zahrádku. Jedno z přízemních oken je vysazeno; tady, prosím, byl ten otvor vyříznutý ve skle. Právě nad námi je to okénko na půdě, kudy prý Manya vyskočil. Pátral jsem tu bezprostředně po vraždě, praví Biegl skromně, a tuto pod okny nebylo jediné šlápoty; byl tu, prosím, zrytý záhonek, a tehdy bylo po dešti –

Předseda soudu pochvalně kývl. Zřejmo, že Štěpán lže. Ale měl jste se přece snad hned po vraždě podívat na půdu.

Biegl srazil paty. Pane předsedo, nechtěl jsem porušit tu sesypanou kukuřici. Ale pro jistotu jsem hned zatloukl dveře na půdu hřebíky, aby tam nikdo nemohl. Teprve dnes ráno jsem je vyndal. Na dveře jsem připevnil kousek nitky –

Dobrá, dobrá, bručel předseda spokojeně. Myslel jste na všechno, pane – pane –

Biegl vypnul prsa. Četnický aspirant Biegl.

Ještě jedno milostivé kývnutí. Mezi námi, pánové, není pochyby, že Štěpán Manya lhal. Ale když už jsme tady, snad by vás zajímalo podívat se do jizby.

Od stolu vstává velký, ramenatý, těžkopádný sedlák; obědvají právě. To je, prosím, Mechajl Hordubal, bratr nebožtíkův; gazduje tu zatím.

Mechajl Hordubal se hluboko klaní pánům. Oxeňo, Hafie, chytro, podávejte pánům židle.

Není třeba, báči, není třeba. A cože jste si ještě nedali zasadit nové okno tuto? Táhne vám sem zima.

A nač, prosím, nové okno? U soudu je okno, škoda by bylo kupovat nové.

Tak, hm. A tuto, vidím, se staráte o Hafii. Je to moudré dítě, opatrujte dobře sirotu. A toto – vaše žena, pravda?

Pravda, prosím poníženě. Demetra Varivodjuka Ivanů dcera, z Magurice.

A rodinu, vidím, čekáte.

Inu, dá-li Bůh, buď jméno jeho pochváleno.

A – dobře-li se vám líbí v Krivej?

I dobře, praví Mechajl a mávne rukou. Prosím poníženě, kdybych tak do Ameriky mohl na robotu, páni velkomožní.

Jako Juraj?

Tak, jako Jurka, Bůh mu dej věčnou slávu. A gazda Mechajl doprovází odcházející panstvo k vratům.

Slavný soud se vrací k městu. Vijó, koníčky, vijó, velkou událost vezete. Jako Betlém vypadá dědina, opravdu, jako Betlém.

Předseda se naklání k státnímu zástupci. Ještě není pozdě, pane kolego; mohli bychom to do večera dodělat, dnes snad nebude tolik řečí co včera –

Státní zástupce se slabě zarděl. Sám nevím, co to do mě včera vjelo. Já mluvil jako v transu, jako bych nebyl úředník, ale mstitel – zrovna kázat a hřímat se mi chtělo.

Bylo to jako v kostele, míní předseda rozvážně. Víte, jak ti lidé v auditoriu ani nedýchali. Divný národ. I já to cítil: že soudíme něco těžšího než zločin, že soudíme hřích – Chválabohu, dnes tam budeme mít prázdno; žádná senzace, hlaďoučce to půjde.

Šlo to hlaďoučce. Porota na otázku, je-li Štěpán Manya vinen zločinem úkladné vraždy spáchané na Juraji Hordubalovi, odpověděla osmi hlasy ano, čtyřmi hlasy ne;

a na otázku, je-li Polana Hordubalová vinna zločinem spoluúčasti na téže vraždě, odpověděla ano všemi dvanácti hlasy.

Na základě tohoto výroku poroty odsuzuje soud Štěpána Manyu k trestu doživotního těžkého žaláře

a Polanu Hordubalovou, rozenou Durkotovou, k trestu těžkého žaláře v zákonné výměře dvanácti let.

Polana stojí jako bezduchá s hlavou hore; Štěpán Manya hlasitě štká.

Odveďte je!

Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nebylo nikdy pohřbeno.