Hordubal/Kniha první, kap. XVII.

Údaje o textu
Titulek: Kniha první, kap. XVII.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Manya veze hospodáře do Rybár, prý s rodiči promluvit. C – c. A koně, hlavy nahoru, radost pohledět.

“A tak ty, Štěpáne,” mluví Hordubal zahloubaně, “máš jednoho bratra staršího, jednoho mladšího a sestru provdanou. Hm, dost vás. A pravda, u vás je rovina?”

“Rovina,” povídá ochotně Štěpán, a zuby mu blýskají. “Hlavně buvoli se u nás pěstují – a koně. Buvoli rádi v močále, hospodáři.”

“Močál,” přemýšlí Juraj. “A nešel by vysušit? Viděl jsem takovou práci v Americe.”

“Nač vysušit?” směje se Štěpán. “Půdy je, pane, nazbyt. A škoda by bylo močálu, roste tam proutí; u nás se v zimě pletou koše. Místo prken máme proutí. Vůz – košatina; ploty, chlévy – samá košatina. Však pozírejte, tamto ten košiar.”

Jurajovi se rovina nelíbí, nemá konce, ale co dělat. “A otec živ, říkáš.”

“Živ. Bude se divit, koho mu vezu,” praví Manya nějak pyšně, chlapecky. “Však tuto, to už jsou Rybáry.” A klobouček nazad, prásk bičem, a jako barona veze Juraje do dědiny a do dvorce Manyů.

Z chalupy vychází krátký a sporý parobek. “Počuj, Dula,” volá Štěpán, “postav koně do stínu a dej jim obroku a vody. Tudy, hospodáři.” Hordubal si jen tak po očku prohlíží dvorec: stodola rozvalená, po dvoře se prochází prasnice, tuto se čepýří krůty; do pažení dveří zabodnuto jakési veliké šídlo –

“To je jehla, pane, jehla na pletení košů,” vysvětluje Štěpán. “A novou stodolu budeme stavět zjara.”

Na prahu stojí starý Manya s dlouhými vousisky pod nosem.

“Vedu vám, tatko, hospodáře z Krivé,” hlásí Štěpán a jaksi se nadýmá. “Chce s vámi mluvit.”

Starý Manya vede hosta do jizby a nedůvěřivě čeká, co bude. Hordubal důstojně usedá, jen na půl zadku, aby bylo vidět, že není ještě ruka v rukávě, a káže: “Nu, řekni, Štěpáne, co a jak.”

Štěpán ukazuje zuby a vyklopí celou tu velikou novinu: že by mu tuto hospodář dal svou jedinou dceru Hafii, až dospěje; a že proto chce mluvit s tatkou, aby se dohodli –

Hordubal kývá hlavou: ano, tak.

Starý Manya ožil. “Hej, Dula, dones pálenky! Vítám vás, Hordubale; a což, byla dobrá cesta?”

“Dobrá.”

“Chvála Bohu. A pěkná u vás úroda?”

“I pěkná.”

“A zdrávi všichni?”

“Děkujeme pěkně, zdrávi.”

Když takto bylo řečeno, co se sluší, povídá starý Manya: “A tak vy máte jen jednu dcerku, Hordubale?”

“Inu, jen jedna se urodila.”

Stařík se pochechtává, ale očima zkoumá. “Neříkejte, Hordubale, ještě může přijít syn. Odpočaté pole dobře plodí.”

Juraj jen potrhl rukou, jako by chtěl mávnout.

“Narodí se třeba synek, dědic,” šklebí se stařík a slídí očkama. “A dobře vypadáte, Hordubale; ještě padesát let budete gazdovat.”

Hordubal si hladí pomalu týl.. “Nu, jak Bůh dá. Což, Hafie nebude muset čekat na dědictví. Chvála Bohu, věno bych pro ni měl.”

Starému Manyovi svítí očka. “Jak by ne, povídá se tak. V Americe prý jen sbírat peníze na zemi, že?”

“Tak lehké to není,” míní Hordubal starostlivě. “A to víte, Manyo, peníze. Máš je doma – ukradnou ti je; dáš je do benku – ukradnou také. Lepší by bylo hospodářství.”

“Svatá pravda,” souhlasí starý Manya.

“Dívám se tady,” pokračuje Hordubal rozvážně. “Mnoho lidí u vás půda neuživí. Samý močál a výběh. Hádám, tady jeden hospodář aby měl desítky jiter pusty, má-li být z toho živ.”

“Inu pravda,” brouká opatrně stařík. “Těžko tady dělit hospodářství. Náš nejstarší, jako Michal, by měl podědit gazdovstvo, a ti druzí dva – jenom. podíly.”

“Kolik?” vystřelil Juraj rovnou.

Starý Manya překvapeně zamrkal. Ech ty, co nenecháš člověku pokdy? “Tři tisícky,” bručel, šilhaje rozmrzele po Štěpánovi..

Hordubal si to narychlo přepočítal. “Třikrát tři – tedy devět, deset tisíc, říkáte, má vaše hospodářství cenu?”

“Jak to, prosím, třikrát tři?” zlobí se stařík. “I dcera má dostat podíl.”

“Pravda,” uznává Hordubal. “Tedy řekněme – třináct.”

“A ne, to ne,” vrtí hlavou stařík. “A to vy, Hordubale, jen tak žertem?”

“Nic žertem,” stojí na svém Hordubal. “Já bych chtěl vědět, Manyo, co asi stojí takové hospodářství v rovině?”

Starý Manya je zmaten, Štěpán vyvaluje oči: chce snad boháč Hordubal koupit usedlost Manyů?

“Takový statek byste nedostal ani za dvacet tisícek,” řekl starý váhavě.

“Se vším všudy?”

Stařík se zachechtl. “Vy jste dobrý, Hordubale. Míváme čtyři, pět koní ve dvoře.”

“Já myslím bez koní.”

Starý Manya zvážněl. “A co vy vlastně, Hordubale, – přišel jste statek kupovat, nebo zasnoubit dceru?”

Hordubal zrudl. “Statek kupovat – já, a kupovat statek v rovině? Bláto budu kupovat, ne? Pruty na píšťalky, ech? Děkuju uctivě, Manyo, ale já rovnou. Dohodneme-li se my dva, zasnoubí-li se váš Štěpán s Hafií, odkážete vy svůj dvorec Štěpánovi. Po svatbě – dostane váš Michal ode mne vyplacen svůj podíl. A Ďula také.”

“A Márja?” vydechl Štěpán.

“A Márja – už nikoho víc nemáte? Ať si Štěpán gazduje tady v Rybárech.”

“A co Michal?” ptá se stařík nechápavě.

“Nu, dostane podíl, ať jde s Pánembohem. Mladý člověk – raději vezme peníze než půdu.”

Starý Manya vrtí hlavou. “Ne, ne,” mručí, “to nepůjde.”

“A proč by to nešlo?” vyhrkl horlivě Štěpán.

“A ty táhni odtud, hybaj!” rozkřikl se stařík. “Co ty se máš co plést do řeči?”

Brumlaje uraženě loudal se Štěpán na dvorek. Dula – rozumí se – u koní.

“Tak co, Ďulo?” plácl ho Štěpán po rameni.

“Pěkný koník,” oceňuje znalecky parobek. “Mohl bych se na něm projet?”

“Příliš dobrý pro tvou řiť,” cedí Štěpán a ukazuje hlavou k jizbě. “Náš starý –”

“Co?”

“Ech, nic. Dělá, co může, aby mi zkazil štěstí.”

“Jaké štěstí?”

“A, žádné. Co ty víš!”

Ticho je na dvorku, jen svině chrochtá sama pro sebe; od močáluje slyšet chřástaly, i žáby už začínají –

“A zůstaneš v Krivej, Štěpáne?”

“Snad – ještě jsem se nerozhodl,” naparuje se Štěpán.

“A gazdová?”

“Co ti je po tom?” dělá tajnosti Štěpán. Ech, komáři! a vlašťovky div nebrousí břichem po zemi. Štěpán zívá, jen že si nevymkne čelist. Co ti dva staří tam uvnitř – Bodejž si nosy ukoušete!

Štěpán ze zlosti a z dlouhé chvíle vytáhne košikářskou jehlu z pažení dveří a zabodává ji ze vší síly. “Tak, teď ji vytáhni,” pobízí Ďulu.

Ďula ji vytáhne. “Pojď, kdo hloub?” Chvilku je baví zabodávat jehlu do dveří, až z nich lítají třísky.

“A co,” povídá Ďula, “půjdu za děvčaty. S tebou už nic není.”

Pomalu je soumrak, obzor nad celou rovinou se zardívá fialovou mlhou. Mám jít dovnitř? myslí si Štěpán. A naschvál ne. – Hybaj, řekne mi starý, nepleť se do řeči! Nabízí Amerikán Hordubal jemu svou dcerku, či mně? Dovedl bych já se o sebe postarat, a zatím – hybaj! A co mi máš co poroučet, vzteká se Štěpán, do jiné už patřím rodiny!

Konečně se hrne Hordubal ze dveří, je podroušen pálenkou, dohodli se asi staříci; starý Manya ho doprovází a pleská ho po zádech. Štěpán – stojí u hlav koní a drží je za řetízek udidel, inu, jako štolba; ani Hordubalovi to neušlo a kývl pochvalně na Štěpána.

“Tak v neděli ve vároši,” volá starý Manya, a c – c, vůz se rozjel. “Šťastnou cestu!”

Štěpán pokukuje po očku na hospodáře, nechce se ptát; snad sám začne –

“Tamto – naše řeka,” ukazuje bičem.

“M.”

“A tam, ten vůz s rákosím, to je asi náš Michal. U nás steleme palachem místo slamou.”

“Tak.”

A nic. Štěpán drží koně, jak pěkně jen dovede, ale hospodář – jen hlava se mu klátí. Konečně to Manya nevydržel. “Tak co, hospodáři, kolik jste jim dal?”

Hordubal zvedl obočí. “Co?”

“Kolik jste jim upsal, pane?”

Hordubal nic. Teprve po chvilce: “Po pěti tisíckách každému.”

Štěpán přemítá, a pak utrousí mezi zuby: “To vás okradli, hospodáři. Po třech tisíckách – bylo by dost.”

“M,” bručí Hordubal. “Tvůj otec – jako dubový pařízek.”

Ech ten, myslí si Štěpán; druhým dává, a mně – jako by to bral.

“A tobě – také pět tisícek,” dodává Hordubal. “Abys prý měl do hospodářství.”

Dobře, myslí si Štěpán. Ale teď, když jsem skoro jeho syn, – jak to bude se mzdou? Nemůže mě už platit jako čeledína. Snad by mi mohl dát to hříbě? Prodej si je, Štěpáne, nejsi-li už jako nás vlastní?

“A jeď pořádně!” káže Hordubal.

“Ano, pane.”