Hordubal/Kniha druhá, kap. I.
| Hordubal Karel Čapek | ||
| Kniha první, kap. XXIV. | Kniha druhá, kap. I. | Kniha druhá, kap. II. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kniha druhá, kap. I. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
“Juraje Hordubala zabili!”
Bíro Gerič si honem natahuje halenu. “Běž, chlapče, pro žandáry,” káže rychle. “Aby šli k Hordubalovům.”
Na Hordubalově dvoře pobíhá Polana a lomí rukama. “Ach, Hospodine, Hospodine,” běduje, “kdo mu to udělal! Zabili gazdu, zabili!”
Hafie v koutě vytřeštěná, přes ploty trnou sousedky, hlouček mužů se tísní ve vrátkách. Starosta rovnou k Polaně a položil jí ruku na rameno. “Přestaňte, gazdová. A co se mu stalo? Kde má ránu?”
Polana se zachvěla: “Ne – ne – nevím, já tam nebyla, já nemohla –”
Starosta se na ni pozorně podíval. Byla bledá a tuhá, to se jen nutila tak pobíhat a hořekovat. “A kdo ho viděl?”
Polana sevřela rty; ale tu už jsou četníci a zavírají lidem vrátka před nosem. Je to starý tlustý Gelnaj, rozepnutý a bez pušky, a Viegl, nový četník; celý se leskne novotou a horlivostí.
“Kde je,” ptá se Gelnaj polohlasem. Polana ukazuje k jizbě a kvílí.
Hordubal Amerikán leží na posteli, jako by spal. Gelnaj smekl přílbu, a aby to tak nevypadalo, utírá si pot. Gerič trčí zasmušile ve dveřích. Jenom Biegl jde k ležícímu člověku a naklání se nad postelí. “Koukejte, tady na prsou,” povídá. “Trochu krve. Vypadá to, jako by ho něčím probodli.”
“Domácí robota,” bručí starosta.
Gelnaj se pomalu obrátil. “Co tím myslíte, Geriči?”
Starosta potřásl hlavou. “Nic.” Chudák Juraj, myslí si.
Gelnaj se drbe v týle. “Podívejte se, Karlíčku, rozbité okno. “Ale Karlíček Biegl odlepuje košili na prsou mrtvého a nakukuje pod ni. “Se divím,” cedí mezi zuby. “Nůž to nebyl. A že tak málo krve –”
“To okno, Biegl,” opakuje Gelnaj. “To je něco pro vás.”
Biegl se obrací k oknu. Je zavřeno, jen v jedné tabulce vymáčknutý otvor. “A hele,” řekl potěšeně. “Tak tudy – Jenže tou dírou by nikdo neprolezl, Gelnaji. A tady jsou ve skle rýpance od diamantu, ale zvnitřku! A to je legrace!”
Gerič jde po špičkách k posteli. Ech, ty chudáku, jak ti čouhá nos! A oči zavřeny, jako by spal –
Biegl opatrně otvírá okno a vyhlíží ven. “To jsem si myslel,” ohlašuje spokojeně. “Střepy jsou venku, Gelnaji.”
Gelnaj zafuněl. “Tak vy, starosto,” řekl rozvážně, “že je to domácí robota, co? A Štěpána Manyu jsem tu neviděl.”
“Bude snad doma, v Rybárech,” míní starosta nějak neochotně.
Bieglovi jede nos po všech koutech. “Nikde nic přeházeno, nic vypáčeno –”
“Mně se to nelíbí, Karlíčku,” řekl Gelnaj.
Biegl se zazubil. “Příliš hloupé, že? Ale počkejte, dá se to pěkně zpracovat. Já mám, Gelnaji, rád jasné případy.”
Gelnaj se valí na dvorek, tlustý a důstojný. “Pojďte sem, Hordubalová. Kdo byl tuto noc v domě?”
“Jen já – a Hafie tuto, dcerka.”
“Kde jste spala?”
“V komoře, s Hafií.”
“Tuto ty dveře na dvorek byly zamčeny, pravda?”
“Zamčeny, prosím.”
“A ráno – zamčeny? Kdo je otvíral?”
“Já – když svítalo.”
“A kdo první našel mrtvolu?”
Nic. Polana sevřela rty.
“Kde je váš čeledín?” najednou Biegl.
“Doma, prosím, v Rybárech.”
“Jak to víte?”
“Nu, – myslím si jen –”
“Neptám se, co si myslíte. Jak víte, že je v Rybárech?”
“– – Nevím.”
“Kdy tu byl naposledy?”
“Před… desíti dny. Dostal výpověď –”
“Kdy jste ho viděla naposledy?”
“Před desíti dny.”
“Lžete,” spustil Biegl bez míření. “Včera jste s ním byla. Víme to.”
“Není pravda,” vydechla Polana zděšeně.
“Přiznejte se, Hordubalová,” domlouvá Gelnaj.
“Ne – ano. Včera mne potkal –”
“Kde?” udeřil Biegl.
“Venku.”
“Kde venku?”
Polana těká očima. “Za dědinou.”
“Co jste tam dělala? Co? Tak rychle!”
Polana nic.
“Vy jste s ním měla schůzku, viďte,” začíná zase Gelnaj.
“Ne, Bůh je můj svědek! Náhodou mne potkal –”
“Kde?” Biegl znovu.
Polana obrací uštvané oči ke Gelnajovi. “Náhodou mne potkal – – Ptal se jen, kdy by si mohl přijít pro své věci. Má tu ještě své šaty, tamto ve stáji.”
“Aha, gazda ho vyhodil na minutu, že? A proč, prosím vás?”
“Pohádali se.”
“A kdy si měl přijít pro své věci?”
“Dnes – dnes ráno.”
“A přišel?”
“Nepřišel.”
“Protože přišel v noci,” spustil Biegl.
“Ne, nebyl tu! Doma byl!”
“Jak to víte?”
Polana si hryže rty. “Nevím.”
“Pojďte, Hordubalová,” řekl Biegl ostře. “Tam nad tím zavražděným nám povíte víc.”
Polana zavrávorala.
“Nechte ji,” hučí Vasil Gerič Vasilů. “Je těhotná.”