Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv dvacátý druhý

Údaje o textu
Titulek: Zpěv dvacátý druhý
Autor: Homér
Zdroj: HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 345–357 a 427–428.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Škoda
Licence překlad: PD old 70

Achilla očekává před branou Hektor sám, ač jej rodiče snažně volají do města. Hektor vzhlédna Achilla, dá se na útěk a třikrát kolem před hradbami prchá, stíhán jsa Achillem. Zeus váží osud Hektorův, načež ochránce Apollon jej opustí. Athéna v postavě Déifobově svede jej k boji s Achillem. Hektor padne na krku jsa proboden, ze zbroje jest svlečen, k vozu přivázán a k lodím smýkán. Nářek rodičův a manželky Andromachy.

Tak do města utekše strachem jako mláďata srnčí
chladili pot Trojané a pijíce ukájeli žízeň,
opřeni o krásné hradu cimbuři; avšak Achajští
stoupali blíž ku hradbě, k plecím přiloživše pavézy.
[5]Hektora záhubná, že tu zůstal, spoutala sudba,
před Troiou a branou Skajskou sám z veškera vojska.
Avšak k Péléovci pravil slovo Foibos Apollon:
„Proč pak jen mě nohou rychlou, synu Pélea, stíháš
sám smrtný blaženého nebešťana? Tys mne nepoznal
[10]ještě, že jsem já bůh, a bez úlevy na mě dorážíš.
S Trojany bitvy pranic přece nedbáš, ježto jsi zahnal,
již do města uprchli, zatím co jsi sem se uchýlil.
Vždyť mne nezavraždíš; to neníť mi usouzeno sudbou.“

Velmi se rozhorliv rychlý promlouval Achilleus:
[15]„Tys mě zklamal, Střelčí, z Blažených tebe nikdo krutější,
sem mě nyní od hradby vylákav; valně by ještě
jich bylo v zem se vrylo, prve nežli do Ília přišli.
Slávu nyní velikou jsi mi vyrval a jich jsi uhájil
snadno, neboť ti není pro příští pomsty se báti.
[20]Rád bych tobě splatil, kdyby dost bylo síly mi dáno.“

Takto praviv ku městu spěchal zase pýchaje velmi,
s prudkostí jako kůň s korbou spěje vítězoslavný,
jenžto lehounce běží po pláni uháněje tryskem:
takž Achileus nohy své běhuté a kolence ohýbal.

[25]Jej stařeček Priamos první na své oči spatřil,
an jako hvězda se skvěl, rovinou pospíchati kvapně,
jež v čase podjesení vystoupne, a záře přejasná
prostřed nesčetných svítí hvězd v temnotě noční;
Óríónův pes se také mezi lidmi nazývá;[1]
[30]jest nejjasnější, znamení ale přemnoha zlého,
neb mnoho vedra lidem nebohým s výsosti přináší:
tak se kolem hrudi kov mu třpytil, jak ve spěchu pádil.
Zabědoval kmet hlasně a do hlavy tloukl se pěsťmi,
pozdvihnuv ruce vzhůru, a hlasně naříkaje kvílil,
[35]svého milého rozence vyzývaje, jenžto vně brány
stál, vroucí maje touhu s Achillem válčiti jasným.
A k němu kmet plačtivě pravil ruce vzpínaje s hradby:
„Hektore, dítě milé, nečekej mi jenom toho muže
sám opodále druhých, bys záhy mi sudby nedospěl
[40]pod pravicí Achiléa, neboť tebe o mnoho předčí,
ukrutník! Kéž tak milován je nebešťany rovně,
jak jest mnou! supové a psové by nepohrobeného
sžírali záhy; bolesť hrozná by se srdce mi spadla;
onť o rozence mnohé statné mě sirého oloupil,
[45]vraždě a v otroctví je prodávaje výspy na dálné.
Takž i nyní dva rozence, Lykáona, pak Polydóra
nelze mi nikde zočiť mezi vojskem v město unikším,
ježto mi Láothoé byla počla, panovnice ženštin.
Avšak jsou-li na živě ve vojště, tu pak mohu opět
[50]za zlata díl a za kov je vykoupiti; mámť toho dosti;
neb mnoho dal podarů přeslavný kmet dceři Altés.[2]
Mrtvi-li však již jsou a do Hádovy stoupili říše,
rána to mému je srdci a matce, kteří jsme je počli;
vojsku pak ostatnímu žalosť z toho přemnoho menší
[55]vzejde, jonom kdy také ty rukou Achiléa nezemřeš.
Nuž tedy pojď do města, milý synu, bys mi uhájil
žen Trojských a mužův a neposkytl oslavy velké
Péléovci a sám ducha svého milého nepozbyl.
Krom toho pak pomiluj nebohého mne, ještě co dýši,
[60]nešťastného, kterého otec Zeus na prahu stáří
v sudbě kruté zahubí, kdy zažil jsem přemnoho strastí,
vražděni jak mi rozenci a mé dcery uchvacovány,
komnaty v plen všemu vojsku vydány, a dítky robátka
mrzce o půdu metány v kruté seči války vražedné,[3]
[65]a snachy pod zhoubnou pravicí smýkány Achajských.
Nejposléze samého psové asi u předu brány
rozsápou mě draví, až někdo mě pak kovem ostrým
sekna či bodná rukou duši z údů vyrve militkou,
při stole jež jsem v domě krmil jako hlídače brány,
[70]mou se krví napojí a v celém rozvztekleni srdci
lehnou ve předsíni. Sluší mládencovi všechno:
když v boji byv proklán, rozsápán oštěpem ostrým,
takto leží; vše na něm, třeba sklán, jest krásno, co vidno;
když hlavu však šedivou, šedivé když na bradě vousy
[75]a spolu hanbu psové zhyzdí kmeta usmrceného,
toť nejsmutnější je, trvám, pro pozemčany bídné.“

Tak kmet dí a rukou šedivé vlasy trhaje sobě
se hlavy rval; přece však synu Hektoru srdce nepohnul.
Slzu roníc jeho matka s druhé strany kvílila opět
[80]ňadra si rozhalujíc a druhou pozdvihla rukou prs
a k němu hořce plačíc propoví slova rychloperutná:
„Hektore, dítě milé, toho šetř a slituj se nade mnou,
jestliže jsem já kdys poskytla ti prs žalokojný.
Na to se rozpomeniž, synu můj, a se braň muži zlému,
[85]zůstana ve hradbách, ale s ním se do půtky nepouštěj.
Ukrutník! kdyby zavraždil tě, nemohla na lůžku
bych tebe více plakať, nejdražší lůna potomku,
též i mnohověnná choť tvá; od nás opodále
rychlí rozsápou tě psové při korábech Achajských.“

[90]Takto plačíce slovem promlouvali k svému rozenci
vroucně prosíce, a předse nepohnuli Hektoru srdcem;
ohromného zatím očekával Achillea příchod.
Tak jako drak horský muže v doupěti svém očekává,
když se jedem travným nasytí, zloba nadme ho strašná;[4]
[95]zírá hrozně kolem se po doupěti svíjeje skalním:
tak Hektor maje nezlomnou v hrudi sílu necouval,
o věž vystrmnou lesklou si pavézu podepřev.
Pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ó běda, ačli nyní no brány a města se vrátím,
[100]Púlydamas mě prvý výčitkami stíhati počne,
jenžto mi voj kázal Trojanů do města zavésti
noc tuto posvátnou, když jasný povstal Achilleus.
Já ho neposlechl však, co by o mnoho bývalo lépe.
Teď když jsem zahubil lidu sílu nerozmyslností,
[105]ostýchám se mužů Trojských, Trojanek vlekorouchých,
nikdo by snad mi neděl sprostější potkaje cestou:
‚Hektor lid zahubil vždy na sílu spoléhaje vlastní.‘
Tak řeknou, mně by tehdy zatím bylo o mnoho lépe,
tváří v tvář zavraždiť Achilla a zpátky se vrátiť,
[110]neb pravicí jeho slavně zhynouť před hradbami města.
Pakli že puklinatou položím tu na půdu pavézu
se přílbou těžkou a kopí o hradbu podepra
sám proti bezvadnému Achilleu v ústrety vyjdu,
Helenu Argejskou pak se všemi poklady slíbím,
[115]ježto Alexandros byl vyhlubených na korábech
odvezl v Troiu s sebou, což nám bylo sváru počátek,
zpět že to dám Atréovcům a že krom toho ještě
na dvé roztřídím Danaům, co chová toto město;
nic že tajiť nebudou, od Trojských přísahu kmetskou[5]
[120]vezmu si pak, nýbrž roztřídí veškero na dvé,
[cožkoli vnitř statků rozkošné město zavírá] —
Avšak proč mi jenom zmilené to přemítalo srdce?
Nelze prosebníkem k němu jíť, nebo bez slitování
zavraždí mne nešetře pranic třebas obnaženého
[125]jak ženu bezbrannou, až bych zbroj veškeru svlékl.
Nelze jinak mi nyní jako se pně dubiska či skály[6]
s ním hovořiť, jako když švitoří spolu panna a mládec,
panna a mládec když švitoří důvěrně mluvíce.
Lépe, trvám, se bojem s ním utkati rychle co nejvíc;
[130]zvíme potom, komu z nás asi popřeje slávy Olympan.“

Tak stoje rozvažoval, k němu blíž přistoupil Achilleus
jaktě Enýalios válečný, blýskavohelmý,
Pélijským na pléci pravém potřásaje dřevcem
hrozným; kov se třpytil na obé straně záři podobný,
[135]jak když oheň by hořel, nebo slunce vycházelo z tůně.
Hektora, jak ho zočil, pojal úžas; zůstati déle
tam nechtěl, vzadu bránu opustil a dal se na útěk.
Péleovec řítil se po něm v nohy doufaje čerstvé.
Jak jestřáb na horách, nejrychlejší z opeřenců,
[140]lehko se rychloletem žene za třesavým za holoubcem —
tento stranou zaletí, ale z blízka ho se křikem ostrým
často onen napadá a lapiť jej srdce pobádá:
takž on přímo letěl dychtivě, a Hektor utíkal
pod hradbou Trojanův, nohy stále ohýbaje čerstvé.
[145]Podlé hlídky obadva a povětrného dle fíku[7]
dále pořád od hradby utíkali cestě po vozní,
krásnotokých vrchovišť až dospěli;[8] tam dvoje zřídla
vyskakují na povrch z toku vírovitého Skamandra.[9]
Jedno vodou vlažnou řine povždy, a kol toho zřídla
[150]dým se do výše valí jako z plápolavého požáru.
Zřídlo druhé teče v létě také jako kroupy podobně
neb studený jako sníh nebo led zmrzlého řečiště.
Tam jsou u zřídel široké na blízku prádelny[10]
překrásné z kamení, kdež lesklá právaly roucha
[155]velkoduchých Trojanů manželky a jich dcery sličné
dříve za míru, dokud synové nepřišli Achajských.
Podle ubíhali tam, honěný a pronásledující;
statný napřed utíkal a stíhal valně ho lepší
kvapně, neboť rekové ani býka ni kůže dosíci
[160]nechtěli, jak se mužům rychlosti za odměnu dává,
nýbrž o hrdlo koněkrotného šlo Hektora vládce.
Jak koně vítězní vůkolí mety silnokopytní
oběhnou velerychle; čekáť cena vítěze velká,
buď trojnožka či dívka, na česť muže usmrceného:
[165]tak třikrát oběhli kolem před Priama městem[11]
rychle nohou běhutou; bohové na to zírali všichni.
Z nich započal promlouvať otec všeho lidstva a božstva:
„Ó nastojte, vidím na své oči vládce milého,
jak je honěn vůkol před hradbou; žel mi je v srdci
[170]Hektora, jenž mi mnohé byl spálil kýty dobytčat[12]
Ídy na roklinaté vrcholích, nebo někdy zas opět
na hradě Ílijském; a nyní jasný jej Achilleus
Priama města kolem stíhá rychlými kolenci.
Nuž, bohové, uvažujte nyní a poraďte se v srdci,
[175]máme-li od smrti jej zachovať čili již ho probodnouť
Péléovce Achilla paží, třeba byl mnoho chrabrý.“

Zas k němu jasnooká promlouvala božka Athéna:
„Černomraký, světlobleský, co jsi, otče, to vyřkl!
Tak muže bys smrtného, co dávno je sudbě propadlý,
[180]ze smrti chtěl hrůzozvučné vyprostiti nazpět?
Nechť — ale ostatní bozi nechválíme to všichni.“

V odvět promlouval pak Athéně mrakosběratel Zeus:
„Vodorozenko, neboj se, milá dcero; vždyť to ze srdce
upřímného nedím; já tobě chci býti milostiv.
[185]Jednej, jakkoli srdce ti káže, a dále neváhej.“

Takto praviv prve již toužící vznítil Athénu;
letmo se Jasnooká k zemi spustila s výšin Olympských.

Hektora rychlonohý napořád žena stíhal Achilleus.
Tak jako pes na horách stíhá ruče laňku robátko
[190]z doupěte vyplašenou skrze rokle a úvaly lesní;
byť se i ve křovinách ukrývala schoulena tajně,
pes přece slídě pořáde uhání, až ji nalezne:
tak Hektor tajným rychlého Achilla nezůstal.
Neb kdykoliv pokusil se nachýliti naproti bráně
[195]Dardanské svůj běh pod záštitu hradby strmící,
ačli by s výše ho snad Trojané zachránili šípy,
předběhnuv ho nohou, obrátil Hektora vezdy
k pláni a sám v letu hnal se pokaždé při straně hradby.
Tak jako ve snu stihač dohoniť prchavého nemůže;
[200]ontě nemůže druhému utéci ni tento ho chytnouť:
tak s to nebyl stihnouť ho nohou, ani tento uniknouť.
Jakže by byl Hektor, kdy prchal, smrti sudbě vyvázl,[13]
kdyžby mu nejposléze nebyl přistoupil Apollon
zblízka, který znova sílu a kvapné údy mu skytnul?

[205]Kývaje vojsku hlavou jasný zapovídal Achilleus
a zde nedal trpké proti Hektoru stříleti šípy,
nikdo by nepředešel ho zasáhna a slávy nezískal.
Jakmile zas k pramenů vrchovištím po čtvrtu přišli,
tehdy otec zlatité pozdvíhaje váhy napínal
[210]a vkládal tam dvé osudů smrti dlouhormutné,
Hektora los komoněkrotného a vládce Achilla,
ve středu jav zdvíhal je, a Hektora den klesl sudby,
v Hádovu říši dolů; jej opustil Foibos Apollon.[14]
K Péléovci bohyň přistoupila Pallas Athéna,
[215]blízko stanuvši slovem promlouvala rychloperutným:
„Teď přece, zévomilý, slavný Achilée, zajisté
Argejským přinesem ke korábům oslavu velkou,
Hektora zavraždíce, třebas v boji byl nenasytný.
Více mu nelze nyní nám oběma ještě uniknouť,
[220]byť sebe víc dalekostřelný se namáhal Apollon,
před Dia pádná k nohám před štítovládce Kronovce.
Nuž ty nyní oddechna si postoj, a já sama půjdu
Hektora přemlouvať, by s tebou se do zápasu pustil.“

Takto praví, on hned poslechne a v srdci zajásá
[225]a stane tamž o kovohrocenou jasanovku podepřen.
Jej pak opustila božka a stoupila k Hektoru vládci,
Deifobu jsouc v postavě podobna a po hlase silném;
blízko stanuvši slovem promlouvala rychloperutným:
„Roztomilý, mnoho již tebe rychlý tiskne Achilleus,
[230]vůkol Priama města nohou tebe stíhaje rychlou.
Avšak jen postaňme a braňme se chrabře stojíce.“

Jí zase pak veliký vece Hektor blýskavohelmý:
„Déifobe, věru již jsi mi dřív byl nejmilenější
z bratrů, jež Priamos s Hekabou měli stejnorozence;
[235]teď však ještě i víc míním tebe ve hrudi ctíti,
že jsi se k vůli mně odvážil, zraky svými mě spatřiv,
z hradby vyjíť, co zatím ostatní zůstali uvnitř.“

Zas k němu jasnooká promlouvala božka Athéna:
„Roztomilý, mne otec náš vroucně a matka velebná
[240]žádali, pokleknuvše po sobě a soudruzi vůkol,
bych zůstal; nebo všichni tolik strachují se Achilla.
Však v hrudi mé bylo srdce bolem svíráno žalostným.
Naň chutě přímo udeřme nyní, a nešetřeno více
buď dřevcí, abychom přece poznali, zdažli Achilleus
[245]usmrtě nás oruží krvavé naše odnese sobě
k vyhlubeným ku lodím, čili tvým asi klesne ratištěm.“

Takto pravivši Athéna ubírala schytra se napřed.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
dříve pravil veliký jemu Hektor blýskavohelmý:
[250]„Již, synu Péléův, neprchám, jako dřív jsem utíkal
Priama města kolem třikráte a nikdy nevážil
vyčkati útoku tvého; nyní však duch mě pobádá
naproti tobě stanouti, skolím-li tě, sám čili padnu.
Nuž tedy sem si přiberme nebešťany, jižto zajisté
[255]nejlepšími budou nám svědky a smlouvy dozorci:
Nezhanobím příliš tvé mrtvoly, jestliže Zeus mi
vítězství poskytne a popřeje tvou duši vyrvať;
nýbrž když skvostné oruží tvé svléknu, Achille,
mrtvolu Argejským navrátím; čiň ty podobně.“

[260]Vzhlédna posupně na něj rychlý k němu řekne Achilleus:
„Hektore věčně nenáviděný, o smlouvě mi nemluv.
Jaktě není ani lvům ni mužům spolu úmluvy pevné,
jak nemají jednosvorné s vlky mysli beránci,
nýbrž stále jeden myslí na zhoubu druhého,
[265]tak ty a já milovať se nemůžem, a smlouva nižádná
býť mezi námi nemůž, dokavad z nás někdo nepadne,
svou by krví nasytil v boji nezdolného Aréa.
Každé pomni znalosti! nyní jest potřeba tobě
odvážným býť válečníkem a oštěpometcem.
[270]Více ti nelze ujíť, nýbrž tebe Pallas Athéna
dřevcem mým zahubí; bude tobě za veškery strasti
káti se mých přátel, jež sklal jsi zuřivě ratištěm.“

Dí a se rozpřáhnuv dalekostinný vrhl oštěp,
jejž ale uznamenav slavný vyhnul se mu Hektor;
[275]neb schýlil se dolů, kovové ho přelítlo ratiště
a v zemi utkvělo pevně; vytáhla je Pallas Athéna,
zpět je Achillu dadouc, tajná jsouc Hektora vládce.
Hektor k bezvadnému počal promlouvať Achillu:
„Tys mě chybil, doposud jsi, Achillee božstvu podobný,
[280]sudby mojí od Zéva nepoznal, jak jsi povídal.
Avšak byl jsi jenom podskočný k podvodu mluvka,
bych poděšen jsa tebou chrabrosti a síly zapomněl.
Jistě že neprorazíš mi na útěku záda ratištěm,
nýbrž jak se vrhám na tě přímo, je do hrudi vetkni,
[285]ačli ti skytne to bůh; a nyní kovovému se vyhni
mému kopí. Kéž jen se celé v tělo dostane tobě!
Pak by, trvám, Trojanům snadnější nastala válka,
když klesl bys; ty jsi jim největší zhouba a zkáza.“

Dí a se rozpřáhnuv dalekostinný vrhl oštěp,
[290]jímž udeřil nechybiv syna Pélea do středu štítu;
odrazil on se podál oštěp. Hektor se rozezlil,
ježto nadarmo kopí rychlé jemu z páže vylítlo;
stál ztrnulý, nemělť jasaního ratiště jiného.
Hlasně se rozkřiknuv, světloštítého vyzýval
[295]Déifoba, chtě kopí dlouhé; ale nikde ho zříti.
Hektor v svých to prsou hned poznal a takto se ozval:
„Ó běda, již bohové opravdu mě vyzvali na smrť;
jáť soudil, že mi Déifobos bohatýr chce pomáhať;
on ve městě zatím, mne obelstila Pallas Athéna.
[300]Již mi není daleká smrť zhoubná, leč tuze blízka,
nikde zbytí; nebo tak to zajisté dávno usoudil
Zeus a Diův dalekostřelný syn, jižto mne dříve
chránili vezdy ochotně; nyní postihla mne sudba.
Předse, trvám, bez slávy a zápasu nezhynu aspoň,
[305]leč velikého něcos vykonám ku zvěsti potomkům.“

Tak tedy prohlásiv vytasil svůj z pochvy meč ostrý,
jenž mu visel velký a mohutný po straně bedra,
a přikrčen vyrazil jak orel letu výše milovný,
jenžto letí do pláně dolů skrze oblaka černá,
[310]uchvátit si beránka aneb lekavého zajíce:
tak Hektor řítil se mečem svým máchaje ostrým.
Péleovec mu čelil, divokou se mu nadmulo srdce
zlostí, zakruženým štítem zpředu svá prsa pokryl
krásným, přestvůrným, lesklá svrchu kývala přílba
[315]čtyrštítá, a kolem překrásné ze zlata vlály
žíně, které na chochol Héfaistos hustě mu vetkl.
Jak mezi hvězdami hvězda večernice v temnotě noční
září, jež v nebesích nejkrasší hvězda vychází,
tak z ostrého ratiště to zářilo, jímž v ruce mával
[320]Péleovec, jasnému zamýšleje Hektoru zhoubu,
zíraje pleť krásnou, kde by dřevci popustila nejspíš.
Zbroj kovová jemu ostatní pokrývala údy
krásná, již byl svlékl zabiv Patroklovu sílu;
pouze kde kosť klíční uzavírá hrdlo a rámě,
[325]chřtán bylo zříti, kde jest nejvíce i rána smrtelna;
tam mu, kdy hnal se po něm, jasný vrazil oštěp Achilleus,
veskrze hrot kovový jemnou jemu šíji proniknul.
Leč průdušnici přec neprotkl jasan kovotěžký,
ještě by mohli s sebou hovorem promlouvati vzájem.
[330]Do prachu hned klesnul, jasný tu zajásal Achilleus:
„Hektore, jistě jsi zbroj Patroklovu svlékaje soudil
býti se již jistým a mne nic dalekého jsi nedbal,
bloude! podál mu mnohem statnější ještě pomocník
zůstal vyhlubených u lodí pro příště na pomstu,
[335]jenž tvé rozpojil údy. Psové tě hanebně a ptáci
roztrhají, co zatím pohřbí jeho slavně Achajští.“

Odvece málomocen jemu Hektor blýskavohelmý:
„Skrz duši tvou tě prosím, skrze otce a matku velebnou,[15]
jen rozsápati psům mne nedej při korábech Achajských,
[340]nýbrž dost kovu přijma a dost zlata dostana za mě
v obdar, jež ti otec poskytne a matka velebná,
navrať zpátky domů tělo mé, aby poctili ohněm
Trojští, pak Trojanův manželky mě usmrceného.“

Vzhledná posupně na něj rychlý k němu řekne Achilleus:
[345]„Jen mne při mých, pse, nohou nepros, skrze otce a matku.
Kéž mně samému nějak rozpálí hněv se a vzteklosť
tvé syrové maso skrájeť a snísti, co na mně jsi spáchal!
A proto nikdo není, kdo by od hlavy tvé psy odehnal,
ni kdyby dvadsetkráte tolik mi přinesli na výkup,
[350]odvážíce na váze a víc přislíbili ještě;
ni kdyby, jak těžký jsi, zlatem tě převážiti kázal
Dardanovec Priamos; přece tak tebe matka velebná
nesmí lkáti na lůžko vložíc, sama jež tebe počla,
nýbrž rozsápou tě celého psi v pospas a ptáci.“

[355]Tehdy umíraje děl Hektor jemu blýskavohelmý:
„Dobře tě poznávám pohlížeje, já tebe neměl
přemlouvať; nebo máš ve své hrudi srdce železné.
Střež se nyní, aby trest božský tebe nestihl pro mě
v den ten, když tě Paris ve pláni a Foibos Apollon,
[360]nech si třebas chrabrý, u Skajské proklané brány.“

Tak tedy když k němu prohlásil, smrti cíl jej obestřel;
leč duše letmo do říše se Hádovy ubrala z údů,
pro svou sudbu lkajíc, zanechavši mladosti a síly.
Ještě také k mrtvému pravil jasný rek Achilleus:
[365]„Zemřiž! sudbu zatím na se přijmu, kdy kolvěk usoudí
Zeus a druzí bohové stanoví na Olympě živoucí.“

Takto praviv kovové z jeho mrtvoly dřevce vytáhl,
ježto stranou položil; na to svlékal zbroj mu krvutnou
s pléce; druzí synové vůkol přiběhli Achajských
[370]a s podivem na krásu a vzrůst pohlíželi sličný
Hektora; jej každý poranil přistoupaje poblíž.
Takto mnohý ozval se na souseda zíraje svého:
„Dá se nyní omakať věru o mnoho jemněji Hektor,
než když plápolavým žárem naše loďstvo zapálil.“

[375]Tak řekl tehdy mnohý a ranil jej blíž k němu stoupiv.
Když jemu rychlonohý, jasný zbroj svlékl Achilleus,
k Argejským stoupiv, slova k nim řekl rychloperutná:
„Ó milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
když bohové překonať popřáli mi Hektora vládce,
[380]jenž spáchal mnoho zlého, kolik ne druzí spolu vesměs,
nuž brannou se mocí o městské hradby pokusme,
vůli bychom Trojanů trochu poznali, jižto chová lid,
zdažli chtějí zanechať hradu města, kdy tento je proklán,
či v boji dál setrvať, třeba Hektor více neválčil.
[385]Avšak proč mi jenom zmilené to přemítalo srdce?
Předse leží u lodí proklán bez nářku a pláče
Patroklos; mně ho nelze zapomněti, na světě tomto
ještě co živ potrvám, a militké údy se hýbou.
Pakli se též zhynulých zapomíná v Hádovu sídle,
[390]předse i tam budu já druha rozmileného zpomínať.
Zpěv počnouce nyní vítězný, mládci Achajských,
k vyhlubeným ku lodím navraťme se jej přinesouce.
Hojně docíleno slávy; zabit v boji vojvoda Hektor,
jejž Trojané ve městě nebešťanu vzývali rovně.“

[395]Hektoru pak jasnému hanebná díla vymýšlel.
On vzadu prv na obou mu nohou svazy silně propíchl
od paty až v kotník a řemen na to propletl volský,
připjal pevně na vůz a nechal hlavu vláčeti pískem;
vystoupil si na vůz, když zbroj naň vyzdvihl skvostnou,
[400]mrskl bičem do koní, ani rádi uháněli letmo.
Prach zdvíhal se po něm vlečeném, vlasy krásnokadeřné
vlály kolem temné a celá hlava ve prachu mračnech
vláčena prv spanilá; avšak nepříteli tenkrát
Zeus ji zohyzditi dal na vlastní půdě otecké.

[405]Tak hlava vládci celá zaprášena; tehdy rodička
vlas rvala sobě a pryč lesklý odvrhla podále
závoj a kvílila hlasně, rozence zočivši milého.
Žalně naříkal otec milený, a po národě vůkol
nářek zazníval ve městě a křik s bědováním.
[410]Byl tomu stav nejvíce podobný, jak kdyby všechna
Troia pahorkovitá do kořán byla trávena ohněm.
Mohli s těží Trojané udržeť kmeta steskuplného,
jenž chtěl mermomocí z Dardanské brány vyjíti.
Všechny prosil kol snažně, na půdě se svíjeje kalné,
[415]a jmenoval každého z mužů zejména a hlásal:
„Nechte, milí, mne samého, třebas zkormouceni v srdci,
z města vyjíť a k lodím běhutým se odebrať Achajských.
Chciť hrůzoplodného prosiť muže, jenž toto spáchal,
zdažli by snad šetřil věku mého a měl slitování
[420]nad stářím. Vždyť otec jeho též věku jest takového,
Péleus, jenž ho zplodiv vychoval na zhoubu a zkázu
všem Trojanům; obzvlášť nad všechny mi strasti uchystal,
neb mnoho zavraždil mi synů, mládence kvetoucí!
Předse tolik neželím jich všechněch, jakkoli sklíčen,
[425]jak jeho, bol pro něhož trpký mě do Háda uvrhne,
Hektora! Kéž by jenom býval v mé náruči zemřel!
Dosti bychom lkáním ukonejšili srdce a pláčem
s matkou, ježto přenešťastná jej počala se mnou.“

Takto pravil slzy pláče, a s ním spolu sténalo město.
[430]A Trojanům Hekabé hlasitý započínala nářek:
„Dítě, co mám nebohá žíť dál přehrozně zkusivší,
když jsi kovem břitkým zahynul, jenž chlouba jsi povždy
dnem i nocí ve městě mi býval a záštita všechněm
v městě mužům Trojským a Trojankám, jež tě co božstvo
[435]vítali; neb jsi také býval pro ně oslava velká,
kdys byl ještě na živě; nyní smrť a sudba tě stihla.“

Takž ona řekla plačíc, ale choť neslechla posud nic
Hektora; neb nijaké jisté nepřišlo poselství
zprávu nesouc, že její manžel před hradbami zůstal;
[440]leč tkala roucho nové uvnitř vysokého paláce
dvouskladné, nachové, v němž kvítka vyšívala pestrá.
Služkám právě v paláci přikázala krásnokadeřným,
rychle by kol na oheň velikou přistavěly trojnož
Hektoru na vlažnou lázeň, kdy z bojiště se vrátí,
[445]bloud! ana nevědělať, že ho lázní velmi podále
jasnooká skrze rámě Achillea sklála Athéna.
S hradby po té nářek zaslechla a křik s bědováním,
údy se třásly její, a na zem sbíječka upadla.[16]
Ihned ke služkám promlouvala krásnokadeřným:
[450]„Pojďte dvě z vás za mnou, bych spatřila, což se udalo.
Neb tchyně hlas jsem slechla ctihodné, až mi samotné
v ňadrech srdce po ústa buší, dole údy mi tuhnou;
Priamovým nějaká je synům již pohroma blízko.
Kéž sluchu mého nedojde ta pověsť! Však se obávám
[455]hrozně, by jen jasný chotě chrabroduchého Achilleus
nestíhal rovinou od zdí odlouče samého
a zcela navždy mu nepřekazil zmužilosti žalostné,
ježto ho vezdy nadechla; neboť v davu nikdy nezůstal,
nýbrž předbíhal, nezadávaje v síle jinému.“

[460]Tak vece, jak smyslů zbavená spěla z komnaty čerstvě,
v srdci se velmi chvějíc; spolu jsou ji provázely služky.
Avšak když na hradbu a k zástupu přišla vojínů,
kol pohlížela se zdi stanuvši a spatřila v brzku,
jak byl choť vláčen před městem; bez slitování
[465]smýkali jej rychlí ořové vydutým ke korábům.
Hned po očích manželku obestřela temnota noční,
na znak klesla a hned duši svou ve mdlobě vydechla.
Se hlavy pásky její skvostné opodále upadly,
vínek a síťka, lepopletená obtáčka a závoj,
[470]obdary, jež jí skytla darem zlatitá Afrodíta[17]
v den ten, když Hektor si ji snoubil blýskavohelmý
z Éetióna paláce, podav za ni obdary velké.
Manžela sestry a svatky kolem ní stály přehojné,
jež na smrť zděšenou v své třímaly náruči přímo.
[475]Když zase dýchati počla a v ňadra se vrátila síla,
hlasně lkajíc a plačíc nářek pozdvihla k Trojankám:
„Hektore, já nebohá! k stejné jsme se sudbě obadva
zrodili, ve Priamově paláci ty v Troii velebné,
já v Thébách opět tamo pod pohořím Plaka lesným
[480]v Éetióna paláci, který mě malou vychovával
nešťastnou nebohý! Kéž jsem nespatřila světla!
Ve hlubinách zemských ty nyní se do Hádovy říše
béřeš a ve hrozném zármutku mě takto opouštíš
ovdovilou ve paláci. A syn tak ještě robátko,
[485]jejž jsi splodil ty a já nešťastní! Nikdy mu štítem
Hektore, již nebudeš, kdy jsi zemřel, tobě ni tento.
Nechť si unikne třebas slzohojné válce Achajských,
předse mu stále budoucně i bída i strasti žalostné
vzejdou, neb mu cizinci budou odorávati půdu.
[490]Siroby den všechněch vrstvenců zhoštuje dítě;
vždy sklopenou hlavu má, a slzí plny jsou jeho líce.
Strádaje obchází sirotek druhy otce milého,
jednoho z těchto tahá za plášť a druhého za řízu;
slituje snad se který a podá jemu číšku maličko,
[495]tak že svlaží rty robátka, třebas jeho nesvlaže patro.
Od kvasu jej vypudí rodičův též dítě kvetoucích,
pěstí jej tepajíc a krutými nadávkami trápíc:
‚jdeš po svých! již více otec tvůj s námi nejídá!‘
Přijde pak uplakaný ku vdově rodičce synáček,
[500]Astyanax, jenž dřív na klíně milého tatíčka
pouze morek jídával a tučné sádlo beránků.
A kdykoliv spánek ho pojímal a hráti si přestal,
libě na lůžku lepém dřímával v náruči chůvy
na měkkém loži svém, nasytiv veselosťmi srdečko.
[505]Hojně nyní vytrpí postrádaje otce milého,
Astyanax, jak jej Trojané byli nazvali jménem;[18]
neb jediný chránil jsi ty brány a hradby strmící.
Teď tebe vyhlubených u lodí rodičův opodále
červi hbití zhlodají, kdy psové nasytí se do vůle,
[510]obnaženého; a tobě leží přece roucha v paláci
jemná, rozkošná, ruce jež byly utkaly ženštin.
Avšak v plápolavém já všechna požáru je spálím;
platna ti nic nejsou, nebudouť již tobě k pohově;
nechť u mužův a u žen Trojských z toho sláva ti vzejde.“

[515]Takž ona řekla plačíc, s ní sténaly ženštiny vůkol.


  1. [Verš 29.] Souhvězdí psa, jehož nejjasnější hvězda jest Seirios, Stojí za Óríónem, a proto též zove se psem Óríónovým. Vychází v nejhorčí roční době (psí dni), a básník nazývá jej znamením mnoha zlého, poněvadž tuto dobu v jižních krajinách panují zlé nemoci, zejména zimnice. Sr. Verg. Aen. X. 274 ille (Sirius) sitim morbosque ferens mortalibus aegris nascitur.
  2. [Verš 51.] Pravidelně nedával otec dceři své věna, nýbrž dostával ještě od ženicha dary. Avšak otec mnohdy dával čásť darů ženichových dceři své k výbavě.
  3. [Verš 64.] To prý se stalo podle pozdějších básníků synu Hektorovu Astyanaktovi.
  4. [Verš 94.] Staří věřili, že v hadech požíváním jedovatých bylin jed se tvoří nebo vzteklosť v nich se zvyšuje. Sr. Verg. Aen. II. 471 coluber mala gramina pastus.
  5. [Verš 119.] Hektor uvažuje, že by byl volný polovici všeho jmění Trojského Řekům nabídnouti, nechaje nejčelnější Trojany, kteří reprezentovali všechno obyvatelstvo, přísahati, že nic nezatají. Myšlénky naznačené neukončuje Hektor, nýbrž přerušuje se řka, že marno jest na to mysliti.
  6. [Verš 126.] Nelze nyní s Achilleem důvěrně hovořiti, jako mladík s dívkou na kmeni nebo skále sedíce o věcech nepatrných mluvívají, nýbrž nyní jde o boj na život a na smrť.
  7. [Verš 145.] Hlídka tato byla na blízku fíku, stranou cesty, jež vedla od brodu Skamandra ku bráně Skajské. Jinou hlídku jmenuje básník rov Aisýétův, jenž stál dále města u strany mořské.
  8. [Verš 147.] V těchto vrchovištích stékaly se prameny, které v potok se sloučivše tvořily Simoeis, poblíž města, opodál Skamandra.
  9. [Verš 148.] Zřídla tato stála v podzemním spojení se Skamandrem, jehož prameny byly na Ídě. Z jednoho zřídla se stále kouřilo, ač to nebylo zřídlo teplé.
  10. [Verš 153.] Pradelny tyto byly nádržky kamenem vyzděné.
  11. [Verš 165.] Achilleus a Hektor nemohli běžeti kolem města, nýbrž pouze v kruhu před městem na blízku brány Skajské.
  12. [Verš 170.] Za žertvy byli bohové lidem zavázáni na vzájem k službám.
  13. [Verš 202.] Achilleus byl by jistě Hektora dohonil, kdyby Apollon mu nebyl pomáhal, dodávaje mu síly.
  14. [Verš 213.] Sudba usoudila záhubu Hektorovu, proto opouští jej Apollon; neboť nemůže chrániti toho, jenž propadl smrti.
  15. [Verš 338.] Hektor zapřísahá Achillea při všem, co mu jest nejdražší, aby těla jeho nedával psům.
  16. [Verš 448.] Sbíječka byla hůlka, někdy i zlatá, již se na stavě stojatém nitě sbíjely; později užívalo se místo této hůlky člunku.
  17. [Verš 470.] Dary svatební dávali často bohové lidem, tak na př. Péleovi, Kadmovi při sňatku s Harmonií. Také přílba, kterou Hektor nosil, byla darem Apollónovým.
  18. [Verš 506.] Astyanax sluje tolik co vládce, ochránce města. Podle činnosti otců jsou synové i jinde nazýváni. Tak syn Meneláův Megapenthés (Bolestín), že mu Helena byla unesena.