Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv devátý

Ilias Homér
Zpěv osmý	Zpěv devátý	Zpěv desátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv devátý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 129–146 a 414–416. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Ve schůzi knížat Achajských radí Agamemnon k útěku, čemuž se protiví Diomédés a Nestor. K radě Nestorově rozestaví se stráže u příkopu a pošlou se k Achilleovi s dary Foinix, Aias, Odysseus a dva hlasatelé, aby ho smířili. Achilleus je laskavě přijme, ale návrh jejich zamítne. Aias a Odysseus vrátí se bez Foinika do stanu Agamemnona. Diomédés vybízí k setrvání.

Tak Trojané měli hlídku před Íliem; avšak Achajské
jímala náramná zděšenosť, strachu družka divého;
všichni bolem předové byli sklíčeni nesnesitelným.
Tak jako dvé větrů pozdvíhá slaň mnohorybnou,
[5]Borras, pak Zefyros, ze Thrácké země dující,^[1]
náhle přitrhnuvší; a valem se při tom vlna černá
vzpíná výš, na břeh vrhnou mnoho ze slaně řásy:
tak se v prsou bouříc rozrývalo srdce Achajských.^[2]

Atreovec jsa hořem náramným ve hrudi sklíčen,
[10]hlasatelům jasnozvučným obcházeje kázal
v sněm sborný jménem každého vyzývati vládce
bez křiku; sám se také bohatýr obzvláště namáhal.
V schůzi zasedli potom zkormouceni; král Agamemnon
hořký pláč roně vstal, podoben zdroji černotokému,
[15]jenž vodu temnosivou se hladké skály vylévá.
Tak slovo promlouval k Argejským sténaje z hloubi:
„Ó milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
Zeus Kronovec slepotou nesmírně mne postihl těžkou
ukrutný, jenž dříve mi byl přislíbil a kývl,
[20]Troiu lepohrazenou že z kořen zboře zpátky se vrátím;
teď zhoubný však klam si umyslil a káže mi v Argos
nectně se navrátiť, když jsem lidu přemnoho pozbyl.
Tak mním velmocnému Kronovci se líbiti ráčí,
jenžto mnohých již měst pevné hrady do prachu sřítil
[25]a mnoho ještě zboří, nebo moc jeho jest nekonečna.
Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni:
prchněme s loďmi domů milené do vlasti otecké,
ježto širotřídé již nezmocníme se Troie.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce.
[30]Zůstali dlouho tiší zkormouceni mládci Achajských,
až posléze pravil v ryku statný rek Diomédés:
„Atréovče, předem se musím ti nerozmyslnému
opříť, jak po právu mi na sněmu; však mi nezazli.
Tys napřed potupil mou chrabrosť před Danaovci,^[3]
[35]já že neválečný jsem a bázliv; leč toto všechno
Argejských výborně znají mládenci a starci.
Tobě z obou jediné dal syn Krona obmyslného:
žezlem královským dal pouze ti nad všemi poctu,
chrabrosť však ti nedal, co je přednosť nejvznešenější.
[40]Bloude, ty snad soudíš, opravdu že mládci Achajských
tak jsou bezválečni a bázlivi, jak vypovídáš?
Pakli tě srdce samého domů do vlasti pobádá,
nuž jdi, otevřena cesta, a na břehu tůně koráby
[blízko stojí, co s tebou tak četně vytáhly z Mykény.]
[45]Ostatní však lid vyčká, muži dlouhokadeřní,
až přece Troiu zboříme. Mají-li také oni touhu,
s loďmi nechať prchnou milené do vlasti otecké;
já však se Sthenelem válčiť budem, ažtě naleznem
Ília konce; neboť my jsme přistali v ochraně božské.“

[50]Takto praví, oni všichni zajásali mládci Achajských,
řeč schválivše takou Dioméda ořekrotivého.
K nim povstávaje jal se mluviť Nestor konihonce:
„Týdéovče, slyneš nad míru v bojích udatenstvím,
též v radě nejlepším družcův jsi se býti prokázal.^[4]
[55]Nikdo nemůže ti řeč pohaněť, co je kolvěk Achajských,
nikdo ti odmlouvať; leč tys řeči nestihl konce.
Ovšem ještě jsi mlád a synem bys mým mohl slouti
nejmladším rozením a mluvíš přece velmi rozumně
[ke králům Danaův, po právu a řádu jsi řečnil.]
[60]Já tedy, jenž starším tebe po věku býti se pyšním,
vám propovím a celou vyložím řeč, a sotva mi z vládců
někdo povrhne řečí, ni širovládný Agamemnon.
Nedružný jest ten, bezprávný, vlasti nehodný,
kdožkoli hrůzyplné se těší rád válce domácí.
[65]Avšak poslechnouce nyní tedy temnoty noční,
sobě večeř připravme, a veškeři hlídači strážní
nechť položí se za zeď blíž příkopu vyhlubeného.
Příkaz ten kladu mládencům; ale do stanu pozděj
nás, Agamemnone, veď, nebo tys všech vojvoda králů.
[70]Přistroj kvas rádcům, nebo jest ti to slušno zajisté.
Tvé stany jsou plny vína, kterého ti loďstvo Achajských
z Thrákie sem po širém hřbetě mořském denně přiváží;
všechno pohostinství ti sluší, nebo nad mnoha vládneš.
Až mnoho sejde se jich, poslechniž, kdož radu skytne
[75]nejlepší. Mnoho jest rady potřeba všechněm Achajským
moudré, výborné, poněvadž vrazi blízko korábův
pálí ohně mnohé; kdož pak z toho zplésati může?
Noc tato zachrání nebo šírý rozmete tábor.“

Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně.
[80]Ven s oružím kovovým se vyřítili hlídači strážní,
Nestorovec s družinou Thrasymédés, vojvoda mužstva,
Askalafos s družinou, pak Ialmenos, Área družci,
Mérionés, Afareus, pak Déipyros bohorovný,
jasný pak s družinou Kreiontův syn Lykomédés.
[85]Těch sedm kázalo stráži a dvé padesáte za každým
kráčelo mládenců, v ruce dlouhá dřevce nesoucích.
Uprostřed mezi hradbu a příkop jdouce usedli;
tam pak oheň rozžehše večeř si uchystali každý.

Atreovec bohatýr provodil kmety všechny Achajských
[90]do stanu, kdež chystal jim hostinu srdcelahodnou.
Pak po předložených pokrmech chutě sáhali páží.
Když pak touhu po víně a jídle zukájeli všechnu,
nejprve jal se stařec rozpřádati jim radu moudrou
Nestor, jenž se i dřív nejlepším rádcem ukázal;
[95]dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
povstana počnu tebou a tebou slovo své i dokončím,^[5]
ježto mnohých vládcem jsi mužův, a že Zeus ti propůjčil
žezlo a zákon, abys spravoval je po řádu a právu.
[100]Tobě sluší proto zvlášť slovo říci a vyslyšeť opět,
též i jinému splniť, kdykoliv jej srdce pobádá
řečniti k dobru; na tobě viseť bude rozhoda povždy.
Avšak já propovím, jak nejlíp zdá mi se býti.
Lepšíť sotva jiný myšlénku si této vymyslí,
[105]než jakovou já dřív i nyní mám ještě na mysli
od doby té, co jsi, jasnorodý, Bríséovu dívku
odňal rozhněvanému Achillovi ze stanu vyrvav,
však ne po vůli naší; nebo já důtklivě ti tenkrát
jsem zrazoval, ty jsi však povoliv své mysli hrdostné,
[110]vládyku přechrabrého, jehož samo poctilo božstvo,^[6]
znectil, neb jsi mu dar vyrval. Nuže mějme na mysli
ještě nyní, jak Péléovce udobřiť a smířiť
obdary líbeznými, jakož slovy přívětivými.“

V odvět promlouval zase vládce mužův Agamemnon:
[115]„Ó kmete, nepravdivě nijak vinu mou jsi vylíčil.
Já pochybil, toho sám nepopírám. Za mnoho mužstva
jistě stojí ten muž, jejž ve hrudi Zeus si zalíbil,
jak poctil ho nyní a zhubil mnoho mužstva Achajských.
Když však jsem pochybil, poslechnuv mysli zlovolné,
[120]zas to nyní srovnám, nesmírnou náhradu skytna.
Ihned přeskvostné dary před všemi vámi vypočtu:
čistonových osm trojnoh^[7] a dvakrát pět zlata hřiven,
dvadset zářících kotlův, k tomu ještě dvanácte
silných vítězných komoňův, již základu došli.
[125]Muž takový by nebyl bez statku a na drahocenné
na zlato chud, kterakému taká by se dostala hojnosť
odměn, což mně koliv koně zjednali silnokopytní.
Pak sedm žen jemu dám bezvadná díla znajících^[8]
Lesbických, jež jsem, kdy se zmocnil výspy kvetoucí,
[130]vybral sobě, které ženštin rody předčily krásou.
Všechny mu dám a při nich bude též, již tehdy jsem odňal,
Bríséovna; a slavně přisáhnu mu přísahu velkou,
nikdy že jsem na jejím nekochal se na lůžku milostném,
jak to lidí obyčej, že se muž k ženě družně tulívá.
[135]Hned to nyní jemu všechno připadne; a jestliže jednou
Priama město širé bozi nám vyvrátiti skytnou,
pak si zlatem lesklým a kovem naplniž loď hojně
do hradu vnikna, všechen když plen podělíme Achajští;
z Trojských dále dvacet ženštin nech sám si vybéře,
[140]ježto po Argejské jsou Heleně nejspanilejší.
Až v Argos zase přijdem Achajský, v ornici žírnou,
může se stať mi zetěm, budu ctíti ho rovně s Orestem,
jenž hoch roztomilý mi vyrůstá ve květu bujném.
Jsou mi tři dívky ve síni lepostaveného paláce,
[145]Chrýsothemis, spolu Láodyké, potom Ífianassa,^[9]
z těchto kterou by si přál, tu si bez věna může uvésti
v dům Péléa; a pak líbezné poklady skytnu
já mu mnohé, kterakých posavad dceři neskytl nikdo.
Též sedm měst mu darem postoupím krásnobydelných,^[10]
[150]Enopu s Kardamylou, travohojné končiny Híry,
posvátný hrad Féry a bujnoluhou Antheiu,
překrásnou Aipeiu a Pédasa vínorodý kraj.
Blíž moře všechna leží, v pomezí Pyla pískovitého;
tam bytují mužové bohatí mnoho na brav a na skot,
[155]jižto budou dary jej poctívati jak boha zrovna,
pod jeho pak žezlem bohaté odváděti dávky.^[11]
Všechno to bych vyplnil, jak přestane od hněvu svého.
Nech povolí — Hádés je nelaskav a neskrotitelný;
a proto též je z bohů smrtným nejvíce protivný.
[160]Ať se mi podřídí, oč šířeji nad něho vládnu,
oč tolikéž rozením starším jeho býti se pyšním.“

V odvět pak mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
v skutku ne bezcenné dary vládci Achillu podáváš;
[165]medle nyní vypravme zvolence, kteří by co nejdřív
do stanu k Myrmidonům spěli Péléovce Achilla.
Neb třeba já tyto sám vyvolím, oni buďte po vůli.
Foinix zévomilý je předem jako vůdce provázej,^[12]
s ním Aias veliký, pak jasný kráčej Odysseus;
[170]z hlasatelův Odios, potom Eurybatés jděte pospol.
Dále k mytí vodu neste^[13] a kažte pobožně umlknouť,
k Zévu Kronovci bychom se pomodlili za slitování.“

Takto pravil, jeho řeč všechněm se zalíbila velmi.
Hlasatelé ihned do rukou vody jim vlili čisté,
[175]vínem kraj po samý obroubili mládci měsidla,
na pravo pak, ve poháry nalivše, podávali všechněm.
Vzdavše i litbu i vína vypivše, co žádalo srdce,
ze stanu pílili jsou Agamemnona Atréovce.
Jim vřele přimlouval Nestor konihonce Gerénský,
[180]mrkaje z nich na všechny a zvlášť na Odyssea vládce,^[14]
bezvadného snažiť se udobřiti Péléovce.

Kráčeli pak podlé břehu útoně silnoburácné,
vroucně prosíce v prsou Zemětřasa, Zemědržavce,^[15]
snadno by mohli hrdé usmířiť Achillovo srdce,
[185]až se k lodím a stanům přiblížili vojska Achilla.
Našli ho, an varitem zvučným své srdce konejší
krásným, přestvůrným; a na něm ze stříbra kobylka,
ježto z kořisti si vzal, zbořiv Éetiónovo město;
tímto bavil mysl svou, o slávě mužův pěje chrabrých.
[190]Patroklos jediný tu seděl jemu naproti mlčky
čekaje, Aiakovec milený až přestane zpívať.
Kráčeli dál rekové, jasný šel napřed Odysseus,
vstoupili pak před něj; tu užaslý povstal Achilleus
s překrásným varitem, zanechav své místo, kde meškal.
[195]Tak též Patroklos, když spatřil vládyky, povstal.
Vítaje promlouval k nim rychlonohý rek Achilleus:
„Zdař bůh! toť muži přišli milí (asi nouze naléhá),
již jste mi ve hněvu mém z Argejských nejmilenější.“

Takto praviv jasný vedl dál bohatýry Achilleus.
[200]Kázal jim nachové na koberce a křesla usednouť,
rychle potom k Patroklu pravil, jenž stál jemu poblíž:
„Postav předse měsidlo, rozenče Menoitia, větší,
silnějšího nalévej a číš každému opatři;^[16]
pod střechu mou mužové tito vstoupili nejmilenější.“

[205]Tak vece, Patroklos hned uposlechl soudruha svého.
Sám masný veliký stůl postavil ohně do záře,
naň položil pak hřbet kozy tučné se hřbetem ovčím,
naň položil hřbet vepře celý od sádla se skvoucí.
Automedon to držel, jasný roztínal Achilleus.
[210]Rozkrájel do kusův a kolem to na rožně napíchal,
velký rozžal oheň si Menoitia syn bohorovný.
Když pak oheň dohořel naprosto a plápol uhasnul,
rozprostřev řežavé uhlí svrchu rožně natáhl,
posvátnou posypal vše solí, podstavce si nadzdvih.^[17]
[215]Když maso však se upeklo, a rek je na desku rozestřel,
Patroklos chleba vzav do krásných sobě košíčkův,
po stole rozdával, maso pak jim udílel Achilleus.
Sám posadil se čelem božskému Odysseu vůči
ku stěně ku vstřícné a bohům Patroklu přikázal
[220]obětovať, druhu svému; metal tedy částky do ohně.^[18]
Pak po předložených pokrmech chutě sáhali páží.
Jakmile touhu po víně a jídle zukájeli všechnu,
Foiniku kývl hlavou Aias. Což spatřiv Odysseus,^[19]
vína naliv si do číše pravil pozdravě Achilla:
[225]„Zdráv buď, Achille! Není nám nikdy o hostinu řádnou
ve stanu nouze jaká Agamemnona Atréovce,
rovně také zde nyní; nebo hojně tu srdcelahodných
jídel; rozkošném však po kvase touhy nemáme,
nýbrž, zévorodý, velikou všady bídu vidouce
[230]žasneme; neb je nejisto, zda spásy či záhuby dojde
loďstvo lepokrovné, neodíš-li se k ochraně v sílu.
Neb na blízku lodí již a hradby si rozbili tábor
velkoduší Trojané a široslavní i spojenci,
ohně mnohé rozžehše po vojště, a déle otáleť
[235]prý nebudou, nýbrž v černé že koráby se vrhnou.
Zeus pak jim Kronovec příhodné dávaje věsti
blesky metá. Ale velmi silou se nadýmaje Hektor
strašně zuří, v Dia důvěry pln, nevšímaje sobě
smrtných, nesmrtných; hroznátě posedla ho vzteklosť.
[240]Již modlí se, by záhy jenom Zora povstala jasná;
prohlašujeť, že lodí ozdobné vršky zutíná,
pak hltavým ohněm lodi spálí, nás pak Achajské
povraždí při samých zmatené od dýmu požáru.
Já se na mysli bojím toho hrozně, že hrozby mu chlubné
[245]snad vyplní bohové, a že nám je usouzena zkáza
před Troiou opodále koněplodného od Arga.
Nuž povstaň, když srdce ti káže junáky Achajských
jakkoli pozdě z kruté zachrániti ze vřavy Trojských.
Tobě samému potom bude žel, nebo nelze dokonce
[250]léku najíť proti zhoubě stalé; proto dříve přemítej,
jak bys den lidu záhubný odvrátil Achajským.
Ó druhu, pomni, kterak tě otec Péleus napomínal^[20]
v den ten, když tě na boj k Agamemnonu z Fthíje vyýlal:
‚Dítě milé, věru sílu ti Pallas Athéna a Héra
[255]skytnou, ač zlíbí-li se jim; leč ve hrudi srdce
velkoduché jen kroť, nebo lepší dobrosrdečnosť;
hádky se chraň všeliké zlostrojné, víc by tě ještě
vešken lid ctili Argejských mládenci a starci.‘
Tak řekl kmet, ty jsi však to zapomněl. Ještě nyní však
[260]ustaň a zlosti zanech dušebolné; král Agamemnon,
jak hněvu bys zanechal, dary vzácné tobě nabízí.
Chceš-li, tudíž poslyš mě, a já ti to všechno vypočtu,
Atreovec co darů přislíbil ve stanu tobě.
Čistonových sedm trojnoh a dvakrát pět zlata hřiven,
[265]dvadset zářících kotlů, k tomu ještě dvanácte
silných, vítězných komoňův, již základu došli.
Muž takový by nebyl bez statku a na drahocenné
na zlato chud, kterakému taká by se dostala hojnosť
odměn, jichžto během koně Atréovce dosáhli.
[270]Dá sedm žen ti také bezvadná díla znajících
Lesbických, jež, když jsi se zmocnil výspy kvetoucí,
vybral sobě, které ženštin rody předčily krásou.
Všechny ti dá a při nich bude též, již tehdy ti odňal,
Bríséovna; a slavně přisáhne ti přísahu velkou,
[275]nikdy že prý na jejím nekochal se na lůžku milostném,
jak to lidí obyčej, že se muž k ženě družně tulívá.
Hned ti nyní toto všechno připadne; a jestliže jednou
Priama město širé bozi nám vyvrátiti skytnou,
pak si zlatem lesklým a kovem naplniž loď hojně
[280]do hradu vnikna, všechen když plen podělíme Achajští;
z Trojských dále dvacet ženštin sám sobě vybéřeš,
ježto po Argejské jsou Heleně nejspanilejší.
Až v Argos zase přijdem Achajský, v ornici žírnou,
můžeš býť mu zetěm, bude ctíť tebe rovně s Orestem,
[285]jenž hoch roztomilý mu vyrůstá ve květu bujném.
Jsou mu tři dívky ve síni lepostaveného paláce,
Chrýsothemis, spolu Láodiké, potom Ífianassa,
z těchto kterou si přeješ, tu si bez věna můžeš uvésti
v dům Péléa; a pak líbezné poklady skytne
[290]tobě mnohé, kterakých posavad dceři neskytl nikdo.
Též sedm měst ti darem postoupí krásnobydelných,
Enopu s Kardamylou, travohojné končiny Híry,
posvátný hrad Féry a bujnoluhou Antheiu,
překrásnou Aipeiu a Pédasa vínorodý kraj.
[295]Blíž moře všechna leží, v pomezí Pyla pískovitého;
tam bytují mužové bohatí mnoho na brav a na skot,
obdary již tě budou poctívati jak boha zrovna,
pod tvým pak žezlem bohaté odváděti dávky.
Všechno to prý vyplní, jak přestaneš od hněvu svého.
[300]Pakli ti Atreovec příliš jest v srdci protivný,
sám on a obdary s ním, přece ostatních Panachajských
v táboře měj s bídou slitování, již jako božstvo
ctíť tě budou, neb u nich věru bys nabyl oslavy velké.
Hektora bys mohl skláti nyní, poněvadž sběsilostí
[305]zhoubnou blízko ti přijde, že nikdo se prý mu nemůže
rovnati z Argejských, jež k Troii koráby přivezly.“

V odvět rychlonohý k němu pak promlouval Achilleus:
„Božský Láertovče, velestrůjný Odysée,
tož třeba odpověď prohlásiti bez všech okolků,
[310]jak myslím si ji právě a jak naplní se dojista,
byste mi druh podlé druha dál neskuhrali ještě.
Neb jest tak protiven mi onen jako Hádovy brány,
jenž kryje v srdci jiné a jiné zase ústy pronáší.
Avšak já propovím, jak nejlíp zdá mi se býti.
[315]Atreovec mne, trvám, Agamemnon nikdy nepohne,
Argejští ni druzí, poněvadž vděku jsem za to neměl,
stále že jsem se pořád s nepřátely v bitvě potýkal.
Díl je roven, kdo sedí při lodích a kdo srdnatě válčí.^[21]
V stejné poctě nyní zbabilec jako rek v boji chrabrý.
[320]Muž lenivý a kterýž vykonal mnoho, stejně umírá.
Nic z toho předse nemám, ač v srdci jsem útrapy snášel,
vezdy že jsem nasadil s chrabrostí hrdla ve válce.
Tak jako ptáče mladým si přináší sousto holátkům,
jakmile stihne jaké, i třebas samo bídu zakouší,
[325]tak jsem i já bez spánku mnohé noci probděl u loďstva
a mnoho dní krvavé boje sváděl stále a stále,
se vrahy válče, abych jim ženštin k vůli dobýval.
Již jsem s loďmi dvanáct pobořil měst krásnobydelných,
dále na souši jiných jedenáct po Tróadě žírné;
[330]z těch jsem měst všechněch nesčetné poklady vzácné
zabral a všechny po té Agamemnonu odvedl králi,
jenžto podále bojův u lodí zůstávaje rychlých,
rád je přijav, něco málo udílel a přemnoho pobral.
Obdary též náčelníkům rozdával a králům,
[335]jimžto leží bezpečně, mně jen jedinému z Achajských
odňal a má ženu roztomilou, s níž v rozkoši smilné
nech se blaží. Ale proč bojovať třeba s Trojany všechněm
Argejským? proč pak s vojskem ku Troii vytáhl
Atreovec? zdali pak ne pro Helenu krásnokadeřnou?
[340]zdažli z lidí jediní milují manželky smrtelných
Atréovci? nobrž kdož dobrý jest a rozumný,
svou manželku kochá a opatruje, tak jako já jsem
svou od srdce kochal, dobytou ač dívku ratištěm.
Však kdy nyní mi z rukou dar vyrval a podvedl bídně,
[345]ať pak nezkouší mne znalého, mne již neobelstí.
Raději nechť si s tebou, Odysée, a s králi druhými
rozmýšlí, jak oheň zhoubný odvrátiti loďstvu.
Již věru velmi mnohé zhotovil bez příspěchu mého:
vystavěl již hradbu a podlé příkop obehnal
[350]rozsáhlý, široký a kolí tu narážeti kázal;
předse ni tak mužebijce nemůž zabrániti síle
Hektora. Já dokavad bojoval mezi mládci Achajských,
nechtěl nikdy podále hradeb boje sváděti Hektor,
nýbrž k bráně jenom Skajské a k dubisku přicházel;
[355]tam mne čekal jednou a s těží znikl útoku mého.
Když se nyní s jasným v boji Hektorem utkati nechci,
vzdám Diu zítra svatou hekatombu a veškeru božstvu,
pak naplním lodi hojně, a když v moře vtáhnu je jasné,
uzříš, když chuti máš a také věci tobě na péči,
[360]časně po Helléspontu po rybném z rána běhutné
mé lodi plouť a na nich muže vesly poháněti pilně.
Plavbu-li Zemětřas slavný poskytne mi šťastnou,
přijdu, trvám, dne třetího domů do Fthíje do žírné.
Tam mnoho mám, což jsem zanechal proti Íliu táhna.
[365]Odtud i dost zlata vezmu s sebou kovu sílu rudého,
dívčiny podkasané a sivá pak díla železná,
což se mi dostalo v díl; ale dar můj, jejž skytl právě,
opět vzal rouhavě širovládný Agamemnon
Atreovec. To mu všechno vyřiď, jak tobě povídám,
[370]zřejmě také by druzí naň nevřeli mládci Achajští,
ještě-li snad někohos z Danaův oblouditi míní,
jsa vždy oděn nestoudností; on nikdy se příště
již mně neodváží, ač nestyda, do zraku patřiť;
nikdy se nespolčím k radě s ním, k činu nikdy podobně.
[375]Obloudil mě a tak zprovinil se, že již neošálí
opět svou mne řečí; má dost toho. Nechť se pokojně
pryč mi klidí; nebo smysly mu odňal důmyslný Zeus.
Obdary jsou mi protivny, kterých si ni za zblo nevážím.
Ni kdy deset nebo dvadsetkrát by tolik mi podával,
[380]což mu nyní patří a jiné snad někdy připadne,
ni vše co v Orchomenos koli přijde a cožkoli v Théby^[22]
Aigyptské, kde leží skvostů nejvíce v palácích,
jež jsou stobranné a mužův tam dvěstě vyjíždí
skrz každou s koni bránu a s korbami ven na bojiště;
[385]ni kdyby dal mi tolik, což jest prachu, písku při tůni,
ještě ni tak srdcem by nepohnul mým Agamemnon,
dříve dokud vešken dušebolný nesmyje úkor.
Nechci za choť dceru míť Agamemnona Atréovce,
byť zlatité Afrodítě se rovnala krásou,
[390]byť byla jasnooké ve práci podobna Athéně;
nechci ji vzíti za choť, vyvoliž si jiného z Achajských,
jenž se mu více hodí a který jest vládyka větší.
Zachrání-li mne jen bohové, a domů-li se vrátím,
Péleus jistě mi pak samoten manželku vybéře.
[395]Jsou Achajanky mnohé ve Fthíji a v Helladě šíré,
dívky mužův čelných, již městy a zeměmi vládnou;
z těch kterakou budu chtíť, učiním manželku militkou.
Častokráte mě tam zmužilé napobádalo srdce
snoubiti choť si pravou, přiměrnou družku milostnou
[400]a statkům se těšiť, jichž kmet nastřádal otecký.
Játě život bych v pravdě nedal ni za poklady Trojské,^[23]
jež prý město majíc ukrývalo krásnobydelné
dříve za míru, dokud synové nepřišli Achajských,
též ani všechny co v nitru chová práh Střelce kamenný
[405]poklady ve skalném boha Foiba Apollina Pýthě.^[24]
Jest ukořistiti možno i býky i jehňata tučná,
dostati jest trojnožky také a plavé hlavy koňstva;
však duši člověka nelze uloupiť a dostati ještě,
zpět by se vrátila zas, když opustí ohradu zubní.
[410]Stříbronohá mi rodička Thetis vyprávěla často,
sudba že prý mě dvojí životem vede ke smrti cíli.
Ačli tu vyčkaje kol Trojanův budu válčiti města,
veta po návratu mém, ale sláva mi pokvete věčná;
pakli domů vrátím se milé do vlasti otecké,
[415]jest veta slávě po mé vznešené, ale pokvete dlouho
zas mi život, nebo sudby konec nestihne mne záhy.
Avšak já i druhým poradil bych všem vojevůdcům
nazpět plouti domů, nebo již nenaleznete konce
Troie strmé, poněvadž nad ní širokohlučný Zeus
[420]ochrannou ruku vztáhl, a síla se v národě zmohla.
Avšak jdouce nyní tuto Argejským bohatýrům
zprávu přineste, co jest též úřad a pocta starostův,
lepší v srdci jiný aby sobě vymyslili záměr,
jenžto by zachránil jim loďstva a mužstva Achajských
[425]vyhlubených u lodí, poněvadž ten nelze provésti,
jejž si vymyslili teď, když jsem na ně všechny zanevřel.
Foinix zůstaň u nás, na měkké lůžko ulehna,
by sprovodil mě s koráby milé do vlasti otecké
zítra, pokud je mu libo; neodvedu jej proti vůli.“

[430]Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce,
ježto užasli řečí, nebo promluvil on slova rázná.,
až posléze pravil stařeček k nim vojvoda Foinix,
když slzu byl vyronil, nebo bál se o loďstvo Achajských:
„Jestliže v skutku v prsou, jasný Achilée, přemítáš
[435]návrat a záhubný odvrátiti loďstvu ručímu
naskrze nechceš oheň, poněvadž padl hněv ti do srdce,
jak pak bych mohl v Troii zde zůstati, dítě militké,
bez tebe sám? Poslalť mě s tebou kmet vojvoda Péleus
v den ten, když tě na boj k Agamemnonu z Fthíje vysýlal
[440]nezkušeného a nevědomého ve válce společné
a v poradách, kde se vezdy činí muži proslavenými.
A proto též poslal mne učit tebe veškeru dílu,
výmluvným v slovu býti a v dílech jednati rázně.
A proto bych nechtěl tady bez tebe, dítě militké,
[445]zůstať, aniž kdyby přislíbil sám bůh mi nebeský,
že znova, setra s beder stáří, učiní mě mladistvým,
jak když krásnoděvou jsem opustil Helladu prvně,
sváru utíkaje s otcem Amyntorem Ormeniovcem,
jenžto pro kuběnu na mě zanevřel krásnokadeřnou,
[450]jižto kochal jest sám, ale svou manželku zamítal,
matku to mou; padajíc do nohou mne prosívala stále
dřív s ženimou pokochať se, by starcem spíše povrhla.
Já učinil to po vůli; otec však můj toto poznav,
strašně mě proklínal, přivolávaje Lítice děsné,^[25]
[455]na kolenou aby syn neseděl jemu nikdy militký
mnou zplozený; bohové strašnou vykonávali kletbu,
Zeus bůh podzemní a velebná Persefoneia.
Já z hněvu jsem stanovil ho mečem zavražditi ostrým,
hněv však někdo ztišil z nesmrtných, jenž mi do srdce
[460]pomluvu zlou lidu vštípil a hojné výtky smrtelných,
otcevrah že nyní mezi Argejskými se nezvu.
Od doby té zadržeť se mi ve hrudi srdce nemohlo,
rozhněvaného abych prodléval v otce paláci.
Snažně také známí mne a soudruzi, již byli vůkol,
[465]stále prosíce zdržeť se pokoušeli v domě oteckém.
Tučné ovce mnohé, hojnosť skotu mátonohého
kláno na žertvu, a vepři mnozí od sádla se skvoucí
napjati v rožně se pekli na Héfaistově na žáru,
a mnoho ze džbánův se popíjelo starcova vína.
[470]Devět stále nocí podlé boku spávali mého,
střídaje soudruha druh měli hlídku a neshasl nikdy
ohně plamen v podsíni lepohlazeného dvořiště,
dále jiný v předsíni hořel před ložnice dveřmi.
Jakmile však byla noc po desáté přišla mi temná,
[475]dvéře tu vyvrátiv své komnaty pevně přilehlé,
z ložnice jsem pospíšil a přeskočil ohradu dvorce
snadno; mužův nezhlédly mne stráže a ženštiny služky.
Pak jsem utíkal pryč skrze šíré Hellady pláně,
až jsem v Fthíju přišel veležírnou, otčinu ovcí,
[480]k Péleu králi, kterýžto přijal mě ochotně v paláci
a mě kochal, jak otec kdy kochá vlastního rozence,
dítě milé jediné, hojného požívaje statku,
zámožným učinil mě a národa poskytl hojně;
na hranicích jsem Fthíje obýval vládna Dolopsku.
[485]Též jsem, Achille, takým vychoval tebe, božstvu podobný;
jáť od srdce kochal tě, že nechtíval jsi s jinými
k hostině jíti společně, aniž sám v komnatě jísti,
až když jsem, milený, posadiv do svého tě klínu,
rozkrájev nasytil tebe jídlem a poskytl vína.
[490]Častokrát jsi polil mi celé, synu, na hrudi roucho,
víno vyprskuje z úst v trudném nerozumě dětinském.
Tak mnoho jsem pro tě velmi vytrpěl a přemnoho vystál,
soudě, že jsou bohové mi odepřeli ze mne potomky
vlastní; tož jsem, Achille, synem tebe, božstvu podobný,
[495]svým učinil, bys někdy mi mrzkou záhubu zvrátil.
Nuž mysl svou skroť, Achille, hrdou; neslušno ti srdce
míti nelítostné; bohové sami jsoutě povolni,
jichž větší přece ještě je přednosť, pocta a síla.
Též tyto může kadidly a prosbami láskyplnými,
[500]úlitbou a parou usmířiti lidstvo smrtelné
vroucně prosíc, kdykoliv by se člověk hříchu dopustil.
Vždyť jsou prosby také Dia velmocného rozenky,^[26]
v chůzi chromé, svrasklé, v zraku šilhavy na strany obě,
ježto také za vinou sledují napořáde starostně.
[505]Však vina jest silná a hbitá; proto veškery prosby
o mnoho předstíhá a kolem po vší zemi lidstvo
v záhubu dříve vodí, vzadu léčí prosby starostné.
Kdož pak v úctě koří se děvám Dia přistupujícím,
velmi jej oblažují a slyší jeho prosby horoucí;
[510]leč kdo je odmítá, ano jim tvrdošijně se vzpírá,
přistoupíce prosí Dia otce Kronovce, by ráčil
stíhati jej zhoubou, by škodou zase svou vinu odkál.
Avšak, Achille, hlediž ty také Dia vzdáti rozenkám
poctu, kteráž i jiných chrabrých mysl často konejší.
[515]Neb kdy darů by nedával a příště jiných nenabízel
Atreovec, nýbrž přílišně pořáde by nevřel,
pak bych já výhosť hněvu dáti na tobě nežádal,
bys bránil Danaův, sebe víc byť i žádali snažně;
však mnoho hned ti nyní dává, mnoho příště nabídl,
[520]s prosbami pak muže nejlepší mezi vojskem Achajských
vyslal k tobě zvoliv, co ti jsou samu nejmilenější
z Argejských, proto též jim řeč nezmarni zamítna
a kroky jich; za zlé my nebéřeme hněv ti předešlý.
Tak jsme i o dřevních bohatýrech slýchali zvěsti
[525]proslavených, kdykoliv přílišný hněv koho jímal;
brávali k smíru darův a slovem se udobřili opět.
V paměti mám dávný, ne nový již tento ti příběh,
jak se udal, chci milým jej vám vyprávěti všechněm.
Boj Kúréti a Aitólští spolu vedli bojovní^[27]
[530]města kolem Kalydóna a druh druha vraždili vzájem,
Aitólští Kalydón rozkošný hájili statně,
jejž Kúréti z kořen vyvrátiti dychtili válkou.
Těmto zlatostolná slala Artemis útrapy zhoubné
rozhněvaná, poněvadž Oineus jí v úvale žírném
[535]nevzdal ožínky;^[28] druhé hekatomby požívalo božstvo,
pouze neobětoval Dia velmocného rozence
nedbaje neb že zapomněl a takto se hříchu dopustil.
Rozhněvaná Dia otce rozenka bohyň střelosypná
poslala kance na něj divokého a lesklozubého,
[540]po zvyku jenž páchal mnoho zlého na Oinea půdě,
ježto mnohé dlouhé stromy z půdy ze základu skácel
s kořeny se všelikými a se všemi rozkvěty jablek.
Jej zahubil čacký Oinéův syn Meleagros,
ze mnoha měst kolkol muže lovce i se psy shromáždiv;
[545]neb by nebyl věru s málo pozemčany lidmi ho potřel;
byl takový a mnohé přivodil v žaroviště žalostné.
Artemis ihned o něj hluk a křik roznítila velký,
o hlavu kance a štětinatou jeho kůži po šírém
národě Kúrétův s Aitólany velkoduchými.
[550]Tehdy pokud bojoval Meleagros války milovný,
Kúrétům nešťastně se vedlo a nikdy nemohli
za městské ven hradby vyjíť, ač jich bylo hojně.
Jakmile však Meleagra pojal hněv, jenž mysl často
též i jiných v ňadrech naduří třeba velmi rozumných,
[555]tehdy jsa matce milé Altheii ve srdci rozezlen,
meškal u manželské choti své, sličné Kleopatry,
krásnonohá Marpéssa kterou byla Euénovna
Ídovi počla, z mužův nejsilnějšímu z pozemských
tehdejších; nebo on na vládce samého namířil
[560]Foiba lukem pro krásnonohou manželku mladistvou;
tehdy otec Kleopatru v paláci a máti velebná
příjmím Alkyonou zvali stále, že kvílela matka
sudbu majíc lednáčka, žalostiplného peřence,^[29]
když dalekostřelný ji uloupil Foibos Apollon.
[565]Podlé meškal u ní uchovávaje hněv dušebolný,
z matčiny rozjitřen byv kletby, která se k dolejším
modlila vroucně bohům stenajíc pro bratrovu vraždu,
zhusta rukou tolikéž zemi mrskala potravohojnou,
zvouc sama k pomstě i Háda i Persefoneiu velebnou,
[570]do kolenou klesajíc a rosíc slzy smáčela ňadra,
smrť aby skytla rozenci; a temnochodá hlas erínys
z Ereba slechla její necitelné srdce mající.
Záhy se Kúrétův hluk a hřmot kol brány ozýval
z ran metaných do zdí; s prosbou k němu jsou kmeti přišli
[575]Aitólských a bohův kněze vyslali nejčelnější,
k obraně v boj by vytáhl, podař slibujíce mu velký.
Kdež nejžírnější role v rozkošném Kalydónu,
tam jemu překrásný oni kázali vybrati úděl
půdy jiter padesát, polovic kraje révorodého,
[580]ornice půlku holé, by pluhem pole sobě zorával.
Úpěnlivě prosil ho stařičký vojvoda Oineus,
na práh vystoupiv vysokokrovného paláce,
na skladné tluka dvéře, k nohám poklekna rozence;
vroucně také rodné jej sestry a máti velebná
[585]vzývaly; však tím víc odpíral; soudruzi vroucně,
již byli nejdražší mu a všechněch nejmilenější;
předse ni tak pohnouti mu ve hrudi srdce nemohli,
až když rána mnohá bila v síň, když slézali hradby
již Kúréti a město zamýšleli spáliti velké.
[590]Tehdy do síně teprv k Meleagrovi choť lepopásá
vstoupila prosně lkajíc a při tom vypočítala všechny
strasti, jakých se lidem dostává, jichž vzato město;
jak muže usmrcují, jak město se do prachu kácí,
jak cizinec ženy podkasané, jak dítky unáší.
[595]Když tuto zaslechl zhoubu, milé se mu pohnulo srdce;
kročmo vyšel, brnění kolkol těla oblekl lesklé.
Takto on Aitólským odvrátil den porobenství,
když povolil své mysli; darův neskytli mu více
rozkošných a mnohých, ale předse i tak zvrhl zkázu.
[600]Avšak takto v prsou ty nemysli a tam nepoháněj
běs tebe zlý, synu můj; těžká by potom byla práce
hájiti ve plamenech naše loďstvo; za obdary táhni
v boj, nebo rovně budou tebe jak boha ctíti Achajští;
pakliže bez podarův v mužemornou bitvu vytáhneš,
[605]již nebudeš ctěn rovně, třebas jsi ve válce pomáhal.“

V odvět rychlonohý k němu pak promlouval Achilleus:
„Foiniku, starče tatíčku ctihodný, netřeba jest mi
pocty také; soudím, že mě dost Dia poctila vůle,
jež mi při zakřiveném zbude loďstvu, dokud dechu síla
[610]v srdci by zůstala mém, a milé se mi hýbaly údy.
Však co jiného ti řeknu a ve hrudi své to opatruj:
ať mi nerozněcuješ mysl pláčem a tím bědováním,
vděk čině Atréovci; neboť neslušno je tobě
jej milovať, by se má nezvrátila láska v nenávisť.
[615]Slušno ti jest se mnou toho rmoutiť, jenžto mě rmoutí.
Stejně kraluj se mnou a cti vší polovičku si vezmi.
Mou donesou tito zprávu, ty zůstana u mne ulehni
na měkkém loži mém, a na úsvitě vezmeme ranním
v úvahu, zdaž do vlasti potáhneme neb setrváme.“

[620]Takto praví, obrvím Patroklovi mlčky pokývne
Foiniku lůžko strojiť teplé, aby ze stanu v brzku
nazpátek vrátiť se pomýšleli. Povstana Aias
jasnorodý rozenec Telamónův takto se ozve:
„Božský Láertovče, velestrůjný Odysée,
[625]pojďme, neboť nezdá se, že záměru cíle dosáhnem
cestou touto nyní; oznámiti dlužno co nejdřív
odpověď Danaům, i třebas sebe více nedobrou,
jižto nyní asi nás čekají v stanech. Avšak Achilleus
ve hrudi roznítil v divokosť ducha velkohrdého,
[630]ukrutník, a druhů přátelství málo ni nedbá,
jímž jsme ho vyhlubených u lodí ctili nad druhy všechny,
bezcitný! Ba mnohý již náhradu od vraha bratra^[30]
svého aneb za milého přijal zabitého rozence;
on v kraji zůstane pak, když zaplatil odměnu hojnou,
[635]pokrevenec však srdce a duch zmužilý ukonejší,
náhradu přijma mnohou. Ale tobě neuprositelné
srdce tvrdé bohové dali do hrudi pouze pro dívku
jednu. Nyní sedm nejkrasších dáváme ti dívek
a k tomu hojně darů! Tak ukaž mysl nám smiřitelnou
[640]a střechy své neznecti; neboť krovu tvého jsme hosté
z Argejských vybráni a mníme, že před všemi tobě
nejdražší jsme a ze všech Achajských nejmilenější.“

V odvět rychlonohý k němu zas promlouval Achilleus:
„Zévorodý Aiante, rekovný vládyko mužstva,
[645]všechno po mé jsi nějak soudím řekl mysli a srdci;
avšak srdce hněvem naduří se mi, když toho pomním,
na mě jakou spáchal mezi Argejskými hanebnosť
Atreovec, jako bych cizinec byl kýsi bezectný.
Nuž jděte svou cestou a to jim zvěstujte poselství:
[650]dříve na boj krvavý vzpomenouti u loďstva nemíním,
Priama syn dokavad chrabrého by vládyka Hektor
k Myrmidonův se stanům a lodím na blízko nedostal,
vraždě lid Argejských, a korábův nezhubil ohněm.
Avšak kol stanu mého a kol černého korábu
[655]Hektor byť sebe víc dychtil, mním, ustane v půtce.“

Takto praví, oni číš dvojitou každý v ruku javše,
litbu ulivše,^[31] k lodím zase kráčeli; napřed Odysseus.
Patroklos služkám a druhům promlouvaje kázal
Foiniku lůžko na noc teplé prostříti co nejdřív.
[660]Ženštiny poslechnuvše dle rozkazu prostřely lůžko,
rouna a přes ně koberce a hebké plátno na pokryt.
Tam položil se stařec, jasné očekávaje jitro.
V nitru leposrubného zatím stanu sám spal Achilleus;
vedle spočívala dívka, milá Forbanta rozenka,
[665]z Lesba kterou přivodil, Diomédé růžovolící.
Naproti Patroklos si ulehnul a též lepopásá
Ífis vedle, kterou jasný jemu štědřil Achilleus,
když byl Skýra strmého se zmocnil, Enýea města.^[32]

Jakmile Atréovce stanů byli vládyci došli,
[670]hned vůkol zlatitými poháry je mládci Achajských
vítali ze všech stran povstavše a tázali jich se;
však nejdříve se jich vyptával král Agamemnon:
„Řekni mi, proslavený Odysée, ty oslavo velká
Argejských, zda oheň chce lodím odvrátiti zhoubný,
[675]neb zda zamítl a ještě chová hněv v srdci udatném?“

V odvět zas mu pravil jasný Odyseus mnohotrpný:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
on hněv svůj ukonejšiti nechce, ba zkypěna ještě
žluč jeho víc, a tebou pohrdá, jakož obdary tvými.
[680]Sám že přemítati máš mezi Argejskými přikázal,
jak bys sobě lodí zachránil a mužstva Achajských;
avšak sám chce, hrozil, hned loďstvo na úsvitě ranním
obloboké a lepokrovné vtáhnouti do tůně.
Avšak též i druhým by radil prý všem vojevůdcům
[685]nazpět plouti domů, nebo již nenaleznete konce
Troie strmé, poněvadž nad ní širokohlučný Zeus
ochrannou ruku vztáhl, a síla se v národě zmohla.
Takto pravil, to mohou dosvědčiti, již byli se mnou,
Aias, dvé hlasačův, mužové oba velmi rozumní.
[690]Foinix však tam kmet položil se po vůli Achilla,
by sprovodil ho s koráby milé do vlasti otecké
zítra, pokud je mu líbo; neodvede jej proti vůli.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce,
ježto užasli řečí, nebo promluvil on slova rázná.
[695]Zůstali dlouho tiší zkormouceni vládci Achajských,
až posléze pravil v ryku statný rek Diomédés:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
kéž bys bezvadného nebyl, dary dávaje hojné,
Péléovce prosil, jenž tak již dosti je zpurný;
[700]teď však ještě mnohem jsi ho víc v zpurnosti posilnil.
Však nedbejme Achilla, domů zdali zpátky se vrátí
neb setrvá; jednou opět bude válčiti jistě,
až jej ve hrudi srdce pobídne a božstvo ponukne.
Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni.
[705]Spat se uložte nyní, své srdce milé zotavíce
jídlem a vína pitím; to dodáť zmužilosti a síly.
Avšak když krásná se zjeví zora růžovoprstá,
před lodi rychle vyveď lid a koňstvo pobádaje všechno,
avšak i sám mezi mládci prvými se chrabře potýkej.“

[710]Takto praví, oni všichni mu hned přisvědčili vládci,
řeč schválivše takou Dioméda ořekrotivého.
Litbu potom vykonavše bohům, k stanu kráčeli všichni,
lehli si pak každý a požívali spánku blahého.

---

1. [Verš 5.] U Homéra sluje Thrákie celé severní pobřeží moře aigejského; tam zdržovali se větrové Boreas a Zefyros.
2. [Verš 8.] Přirovnání spočívá v tom, že srdce Achajských tak bylo pobouřeno a rozerváno, jako moře dvěma větry rozvlněné.
3. [Verš 34.] To se děje ve 4. zpěvu vv. 370—400.
4. [Verš 54.] Udatnosť a chytrosť jsou podstatné vlastnosti řádného vůdce, což Homér často vychvaluje u Odyssea, Neoptolema a j.
5. [Verš 97.] Má řeč bude se od počátku až do konce pouze tebou obírati.
6. [Verš 110.] Pocta tato záležela v tom, že Achajští za nepřítomnosti Achilleovy byli poraženi; za to prosila Thetis u Dia.
7. [Verš 122.] Míněny jsou trojnožky, které ještě nestály na ohni; byly to trojnožky, které sloužiti měly k ozdobě, nikoliv k potřebě denní.
8. [Verš 128.] Hlavně jest to tkaní a předení.
9. [Verš 145.] U tragiků slují tři dcery Agamemnonovy Ifigeneia, Élektra a Chrysothemis. O obětování Ifigeneie v Aulidě neví Homér ještě ničeho.
10. [Verš 149.] Těchto 7 měst, jichž Ag. ve válce si dobyl, leželo v Messénii na messénském zálivu; ostatní Messénie náležela Meneláovi.
11. [Verš 156.] O dvojích dávkách mluví zde Homér; první byly dary dobrovolné na důkaz úcty vládcovi udílené, druhé pak ustanovené stálé dávky, daň.
12. [Verš 168.] Foinix, vychovatel Achilleův, nepatřil vlastně k vyslanectvu; on měl pouze Odyssea a Aianta u Achillea uvésti. Dva hlasatelé byli přidáni, aby celá výprava byla slavnější.
13. [Verš 171.] Před každým posvátným činem, i před libací umývali sobě Řekové ruce.
14. [Verš 180.] Nestor mrkal na vyslance, chtěje jim naposled ještě připomenouti, aby úkol na ně vnesený řádně vykonali.
15. [Verš 183.] Všichni modlili se k Poseidáónovi, bohu moře, poněvadž kráčeli podle moře, a bůh mořský byl jim nejblíže. Poseidon nazývá se zemětřasem, zeměnosným čili zemědržavcem, poněvadž dle názoru prostonárodního na svém vodstvu zemi drží, nese a pohybem vod jí též otřásá. Obě epitheta zakládají se na prostonárodním domnění o podobě a poloze země, s nímž setkáváme se ještě u prvních filosofů řeckých.
16. [Verš 203.] U Řeků nebylo zvykem píti nesmíšeného vína; obyčejný poměr vína k vodě byl 1:2, aneb 2:3. Patroklos měl méně vody přimísiti k vínu.
17. [Verš 214.] Tyto podstavce, na něž kladly se rožně, byly asi vidlice. Patroklos chtěje maso posypali solí, nadzdvihl vidlice s masem z uhlí.
18. [Verš 220.] Jako Řekové při pití čásť vína ulévali bohům, tak spalovali čásť masa k poctě bohův, prve než počali jísti.
19. [Verš 223.] Aias chtěl, aby Foinix napřed mluvil, ale Odysseus ho předešel.
20. [Verš 252.] Odysseus a Nestor přišli do Fthíje pro Achillea, a při této příležitosti dával Péleus synu svému naučení. Obyčejná pověsť, že Odysseus přišel na Skýros pro Achillea, aby do Troie s ním táhl, jest Homérovi neznáma.
21. [Verš 318.] Achilleus má na mysli své výpravy po kraji Trojském, kdežto Agamemnon a jiní vůdcové doma u lodí zůstali a přece z plenu stejný díl obdrželi nebo ještě i více.
22. [Verš 381.] Orchomenos bylo hlavní sídlo mocné říše Minyův v Boiótii, proslavené pokladnou Minyovou. Théby, pozdější Diospolis, byly hlavní město v horním Aigyptě, také bohatstvím proslavené. Homér praví, že taková byla lidnatosť města, že 20.000 vozů válečných do pole vytáhnouti mohlo.
23. [Verš 401.] Bohatství Ília před válkou Trojskou bylo báječné.
24. [Verš 405.] Ve chrámě Apollónově v Pýthě, v pozdějších to Delfech, byly ohromné poklady pochodící z darů zbožných nahromaděny. Skalným sluje město, poněvadž leželo na skalném úpatí Parnassa.
25. [Verš 454.] Erínyje byly bohyně ve službě Háda a Persefoneie, které zločiny lidí trestaly, zvláště křivopřísežníkův a dětí, jež se proti rodičům prohřešily. Místo nich přicházejí také Hádés (Zeus podzemní) a Persefoneia a vice versa. Jména erínyjí Alekto, Tísifoné a Megaira nalézají se teprv u pozdějších spisovatelův.
26. [Verš 502.] Níže následuje pěkná allegorie činnosti proseb. Jsou prý dcery Diovy; kulhají, poněvadž poznání vlastní viny, jakož i snaha vinu svou napraviti, pozdě přichází; jsou svrasklé, poněvadž vzezření těch, již bezpráví své poznávají a kajícně za odpuštění prosí, jest žalostné; jsou šilhavé, poněvadž lidé dopustivše se na někom bezpráví, nemohou mu ze studu do očí patřiti. Vina však jest silna a hbita, poněvadž člověk bez všeho přemýšlení rychle k bezpráví unésti se nechá. — Kdo proseb nezamítá, když k němu přistoupí, působí mu velký prospěch; kdo je však odmítá a jest nesmiřitelný, tehdy přistoupí prosby k Diu a prosí ho za potrestáni zatvrzelosti.
27. [Verš 529.] Vhodně vypravuje Foinix událosť, která se shoduje se situací, v níž Achilleus se nalézá. Jako on hněval se Meleagros pro ženu (Atalantu). Meleagros nechtěl pomáhati Aitólanům, poněvadž jej matka urazila. K oběma byli poslové vysláni, aby je usmířili dary. Meleagros zamítl dary, přece však později pomáhal Aitólanům, aniž se mu za to dostalo darů; proto napomíná Foinix Achillea, aby nyní vzal dary, neboť podobně státi se může, že přece jednou přispěje Achajským a nedostane za to nic. — Kúréti, jeden z nejstarších kmenů řeckých, sídlili po celé Aitólii, odkud později od Aitólův vypuzeni byli a do Akarnanie přesídlili. Aitólům vládl ve hlavním jich městě Kalidónu Oineus, otec Meleagrův. Příčina války byla honba Kalydonská.
28. [Verš 535.] Ožínky byla oběť bohům vzdávaná za úrodu zemskou.
29. [Verš 563.] Kleopatra byla nazývána od svých rodičů Alkyonou, poněvadž její matka Marpessa, když ji Foibos unesl a na čas od manžela jejího Ídy vzdálil, měla osud Alkyony. Alkyon sluje totiž samička lednáčka, která prý velmi běduje, když se oddělí od samečka. — Poněvadž zvuky lednáčka mají cosi žalného, povstala později báj, které se i básníci zmocnili, že Keyx, syn Fosforův, a choť jeho Alkyoné byli od Dia proměněni v ptáky, protože se vzájemně oslovovali „Zeus a Héra“.
30. [Verš 632.] Aias soudí a majori ad minus, že když mnohý, byl-li mu bratr nebo syn zavražděn, dá se usmířiti výkupným, tím spíše měl by Achilleus za hojné dary ustati od hněvu pro maličkosť, pro dívku jedinou. Charakteristické jest, že Aias nepoznává, že hněv Achilleův nespočívá tak v odnětí otrokyně, jako spíše ve zpupnosti Agamemnonově.
31. [Verš 657.] Litba děla se k poctě bohův před každým pitím, rovněž i po hostině, když se hosté rozcházeli.
32. [Verš 668.] Skýros jest ostrov v aigejském moři. Dle pozdější báje byl prý zde Achilleus v domě Lykomédově v ženských šatech vychován, aby nikdo o něm nevěděl a on do Troie netáhl, kdež měl zahynouti. Avšak dle Homéra přijdou Nestor a Odysseus jako vyslanci k Péleovi do Fthíje, aby Achillea k výpravě do Troie vybídli, nikoliv na Skýros, kde prý Odysseus lstí Achillea poznal.