Homérova Ilias (Škoda)/Úvod
| Ilias Homér | ||
| Úvod | Zpěv první | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod |
| Autor: | Antonín Škoda |
| Zdroj: | HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. V–XVI. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Homérovy básně Ilias a Odysseia jsou nejstarší a nejvelebnější pomník, co řecký duch vytvořil. Všechna výborná díla, jimiž pozdější literatura Hellénův může se vykázati, nedosahují velikosti a originalnosti Homérovy poesie; avšak i co jiní národové a jiní časové mají z epických básní, nelze přirovnati k Homérovi, jenž je leskem svým zatemňuje. Z bohatého pokladu epických básní, které Hellénové ve svém mládí vytvořili, zachovaly se nám pouze Ilias a Odysseia; avšak tento rozkvět epického básnění, jaký právě Ilias a Odysseia ukazují, předpokládá s určitostí, že nemáme zde před sebou prvních počátků epické poesie, nýbrž že obě básně daleko vzdáleny jsou oné prosté jednoduchosti prostonárodního zpěvu; ony ukazují všady ve svých pravých částech vysoké mistrovství a umění, jež bylo provozováno s plným sebevědomím.
Starověk považoval jednomyslně, skoro bez odporu tyto velké eposy za dílo jednoho básníka, Homéra; ale jak velká byla sláva jeho, tak temny a nejisty jsou zprávy o jeho osobě, o jeho rodišti a jeho době.
Co se týče osoby básníkovy, ustupuje v básních všady v pozadí a odívá se v mlčení, jak toho vyžaduje úplná objektivnosť eposu; ovšem nelze rozuměti této objektivnosti v ten rozum, že by básník potlačoval všecky city své, nýbrž on přikládá celou slávu svého básnění vzývané Múse. Osobní vztah viděti na místech, kde nad padlým rekem projevuje lítosť, nebo kde elegicky přirovnává přítomnosť ku slavné době bohatýrské (byli mnohem větší dřívější rekové, než jakoví jsou nyní smrtelníci). Čím méně se o osobě Homérově vědělo, tím více vymýšlela obrazotvornosť. Homéros, jež jest první osvědčené jméno v řecké literatuře, byl a jest jedněm historickou osobností, druhým mythickou postavou, jako Orfeus, Línos, Músaios, Eumolpos a j. Dle některých znamená prý allegoricky tolik jako Skladatel, Pojitel, Ručitel. O paradoxech, že Homér byl Říman, Syřan, Babyloňan neb Aigypťan, pomlčíme. Podle podání byl prý Homér slepý; slepí pěvci a hudci nalézají se u všech národův a ve všech časech; býváť u nich bohatěji vyvinut vnitřní duševní život. Ovšem nemohl býti od narození slepým, jak to básně co nejvýmluvněji dokazují; poněvadž básník jasným okem pozoroval přírodu a život lidský, proto prý teprve v pozdějších letech o zrak přišel. Řevnivosť panovala od počátku mezi řeckými pěvci, proto nesměl také Homérovi soupeř scházeti; Homéros a Hésiodos závodili prý o palmu. Homér zemřel dle tradice na malém ostrově Iu z hoře prý, že nemohl jakousi hádanku rozřešiti.
Co se týče rodiště básníkova, jest pochopitelné, že mnoho měst a zemí se chlubilo, že prvního básníka národa zplodilo. Známý jest v té příčině distichon s mnoha varianty:
„Sedmero měst o kolébku Homéra se hádalo slavnou,
Smyrna, Rhodos, Kolofon, Salamis, Chios, Argos, Athény.“
Jenom básně samy mohou o domově a původě jejich spolehlivé dáti vysvětlení. Zejména zeměpisná označení a přírodní líčení nasvědčují tomu, že tyto básně povstaly na západním břehu Malé Asie, zvláště co se týče Iliady; tak když básník na počátku 9. zpěvu líčí, jak vítr severní Boreas a západní Zefyros z Thrákie dují, moře silně rozedmou a mnoho řásy na břeh uvrhnou, jest to patrně líčeno z onoho břehu; pro básníka, jenž žil ve Smyrně nebo na ostrově Chiu, měl tento přírodní obraz úplnou pravdu. I jiné příležitostné poukazy na určité místnosti nasvědčují tomu, že Ionie (Smyrna nebo rozkošná výspa Chios) zrodila Homéra nebo přece Homérovu poesii. Když básník ve přirovnáních určité krajiny jmenuje, patří tyto pravidelně k území ionských osad nebo k nejbližšímu okolí; tak když zmiňuje se o Kaystru s hejny labutí, o obrazu Niobině na Sipylu, o hoře Tmólu, o ikarském moři na západě atd.
Přicházíme-li tedy poněkud k jistému určení místa, kde Homérovy básně povstaly, nemůžeme docíliti téhož výsledku ve příčině času. O věku básníkově schází nám všechna tradice; neboť lid byl lhostejný vůči počítání času; teprve později hleděli tuto mezeru vyplniti. Zde máme pouze s konbinacemi činiti. Staří stanovili dobu Homérovu jednak v poměru ku Trojské válce, jednak k ionskému stěhování nebo položili jej, poněvadž prý Lykúrgos jeho básně přinesl do Sparty, současně s velkým zákonodárcem; mělo to něco poutavého do sebe ve styk osobní přivésti prvního básníka a prvního zákonodárce.
Kratés klade Homéra 80 let po Trojské válce (1105), Eratosthenés 100 let po pádu Troie (1083), Aristarchos v čas ionského stěhování (1043), Apollodóros 100 let později (945), Hérodotos okolo r. 840, jiní ještě později; o 400 let rozcházejí se tyto zprávy.
Rovněž o rozšíření básní Homérovi připisovaných mnoho jistého se neví. V čase, v němž historické podání počíná bytí hojnější a jistější, byly básně Homérovy dávno ukončeny a v ústech všeho lidu; co se vědělo, bylo jen to, že pocházejí od Homéra. Arci učiněn pokus, že nedostatek nepřímého podání byl nahrazen hypothesami; na místech, kde básnictví vzkvétlo, nechával se Homér naroditi nebo zdržovati.
Něco více než ostatní zprávy zdá se ona znamenati, která svádí Homéra s Lykúrgem, což u několika spisovatelů přichází. Mnozí nenechávají z chronologických důvodů Lykúrga osobně sejíti se s Homérem, nýbrž Lykúrgos opíše Homérovy eposy, sebere je a přinese do Sparty. Avšak i tato zpráva ač určitě vystupuje, nemůže se považovati za věrohodnou; neboť jest známo, že postava Lykúrgova jest zcela zahalena báječnými povídkami. Jako Homéra známe i Lykúrga z toho jen, co utvořil, z jeho zákonodárství; o jeho osobě panuje úplné temno, a co se o ní povídá, jest výmysl pozdější doby.
Zatím co toto svědectví předpokládá Homérovy básně jako dohotovené, dochází nás jiná zpráva z doby, o níž již lepší historické jistoty ne bez důvodů můžeme očekávati. Peisistratos prý Homérovy básně, jež prve byly rozptýleny, sebral a dal Iliadě a Odysseii nynější formu.
Tato zpráva, o níž scholie nic nevědí, a která po prvé u Cicerona se nalézá (De orat. III. 137 Pisistratus, qui primus Homeri libros confusos antea sic disposuisse dicitur, ut nunc habemus), neshoduje se ovšem s hořejší, ježto prý již Lykúrgos Homérovy básně sebral, ano napsal. U Aeliana nalézají se obě zprávy tak spojeny, že napřed Lykúrgos, potom Peisistratos až do těch dob rozptýlené básně do Řecka sebrané přinesl. U pozdějších auktorův utvořila se celá legenda o Peisistratovi ve příčině zásluh jeho o Homéra, a přicházejí určitější zprávy o spůsobu, jak se podařila Peisistratovi sbírka Homérových básní: jmenují se jména jeho pomocníků, které k tomu ustanovil, Orfeus z Krotóna, Zópyros z Hérakleie, Onomakritos z Athén a čtvrtý nejmenovaný. Avšak tato zpráva jest bez pochyby výmysl staré literarní historie; všichni auktorové starší doby od Hérodota až na Alexandrijské učence mlčí a nevědí o ní nic; ona odporuje i jiným jistějším zprávám, z nichž vysvítá, že Homérovy básně nalézaly se dávno před Peisistratem v nynějším stavu. Vůbec celá ta legenda, jež vypravuje o zásluhách tyrannových o Homéra, jest pochybná a povstala asi tím, že Peisistratos hleděl stavbami a jiným leskem Athény povznésti. Za jeho vlády počaly se o Dionýsiích provozovati tragédie, a on to prý také byl, jenž zavedl o Panathénaiích veřejný přednes celé Iliady a Odysseie. Dříve spokojili se Athéňané a bez pochyby všichni ostatní Řekové vybranými kusy. Mimo to založil prý Peisistratos knihovnu, v níž arci básně Homérovy zaujímaly čestné místo. Všechny tyto věci se spojily a přehnaly, a z toho povstala v pozdější době ona rozšířená zpráva.
Tak scházejí nám o osobě Homérově i o nejstarších osudech jeho básní spolehlivé zprávy. Ze staré doby máme jen některé důkazy o jejich existenci od básníků, kteří jeho dílo rozvinovali, doplňovali a nápodobili, od tak zvaných kykliků; z objemu a z obsahu jejich děl můžeme říci, že Homéra a to obě básně již v té podobě nalezli, v jaké i nás došly. To jsou jediná a jistá svědectví o Homérově poesii, co víme.
Theorie o písních. Jedno můžeme tvrditi s jistotou, že totiž Homérovy básně nebyly původně sepsány, nýbrž ústně pomocí paměti od pěvcův a básníkův zachovávány. Tento výrok, ač nebyl první, dovodil F. A. Wolf, a on trvá ještě dnes přes všechny námitky. Ilias a Odysseia podle něho dlouhou dobu, než byly zaznamenány, udržovaly se ústním podáním, až později byly sebrány a ve dvě velké básně spojeny. Po něm pracoval na tomto poli G. Hermann. Theorii o písních, z nichž Ilias povstala, nejdůkladněji vyvinul Lachmann. Prostonárodní epická poesie bytuje prý jenom v jednotlivé písni. Zkoumaje vnitřní spojitosť Iliady a vida mnohé přestávky, mezery ve vypravování a křiklavé protivy mezi jednotlivými díly, nemohl si to jinak vysvětliti, než že Ilias a Odysseia povstaly z písní k bájím z kruhu Trojského nebo k osudům Odysseovým se táhnoucích, které rozliční pěvci nevědouce o sobě vzdělali. Každá píseň tvoří pro sebe celek. Později byly prý tyto písně přepracovány, rozšířeny, a jak to při ústním podání ani jinak býti nemůže, na mnoze pokaženy, až konečně redakcí Peisistratovou nynější tvar obdržely a zaznamenány byly. Tuto sbírku písní, kterou Iliadu jmenujeme, uspořádali prý Onomakritos a jeho druhové. Lachmann rozeznává, až k 17. zpěvu 15 písní, od 18.—22. zpěvu sahá 16. píseň a konečně 23. zpěv tvoří 17. píseň. Konec Iliady jest prý nepravý.
Tato theorie o písních nabyla mezi filology až do nové doby rozhodného vrchu; avšak v novější době filologové většinou tuto theorii zavrhují dokazujíce, že všechno mluví proti ní. Otázka tato Homérská nezáleží tedy v tom, zdali Homér žil čili nic, nýbrž spočívá v tom, jsou-li Ilias a Odysseia zcela nebo jádrem svým díla básnických individuí, či záležejí-li z menších samostatných básní, jež teprve později vešly v jednoty.
Kdož se přidržovali theorie o písních, mluví o národní poesii, ale u Homéra samého, kde nejstarší poměry nalézáme a známe, nezpívá lid, nýbrž vycvičený pěvec, a rovněž i později. Pěvec u Homéra nezpívá také pro všechen lid, nýbrž pro vybranou společnosť nejvznešenějších mužů.
Při této theorii o písních jest zejména nemožno formu a řeč Homérských eposů vysvětliti. Tato není žádný mluvený dialekt, nýbrž konventionalní umělá řeč, jíž ve všech částech Homérových básní stejnou měrou se užívá. Lid však mluví určitým dialektem, a poesie národní tvoří se v řeči lidu. Však vizme básně samy.
Homérovy básně, jak řečeno, byly ústně přednášeny a rozšiřovány. Jak se to dělo, o tom podává Homér sám názorný obraz. Pěvec v Iliadě a v Odysseii zpívá epické písně, jejichž obsah obsahu našich Homérských písní zcela se rovná; pěvec patří ke dvoru knížat, tak Démodokos u Faiákův a Fémios na Ithace v domě Odysseově. Onen zpívá o sporu Odyssea a Achillea a o dobytí Ília dřevěným koněm, mezitím o dobrodružství Area a Afrodíty; Fémios zpívá o návratu Achajských z Troie. Jenom oni znají umění epického zpěvu, nikdy nevystoupí někdo z posluchačův, aby přednášel; tito také nevpadají do zpěvu pěvcova, nýbrž mlčky naslouchají. Pěvec provozuje své umění řemeslnicky: on se mu naučil a stojí pod mocí Músy, která jemu zpěv propůjčila. Od. 8. 62.
„Přistoupil hlasatel mileného přiváděje pěvce,
Músy miláčka, která jemu skytla i dobro i zhoubu,
neb jej oloupila o zrak a v náhradu zpěv dala sladký.“
On přednáší známé písně, které jsou v oblibě, jako na př. píseň o sporu Achilleově a Odysseově; avšak očekávají se od něho i nové písně; nezpívá pouze básně jiných, nýbrž básní také sám. Jsou to, jak řečeno, pěvci z povolání, kteří si pěním vydělávají chléb. Pozdější nástupcové těchto pěvcův (aoidů) jsou rhapsódové, kteří menší vážnosti požívají než jejich staří předchůdcové a zřekli se asi vší básnické činnosti, řemeslo u nich více vystupuje na vrch; přednášejí díla jiných básníkův a přede vším Homérova.
Není pochyby, že básník v Homérových básních, jenž pěje o dobytí Ília neb o návratu Achajských, jest zidealisovaný obraz básníka samého, a že Odysseia a Ilias byly tak jako tyto písně přednášeny. Velmi jest pravdě podobno, že nám Homérovy písně nejsou od pěvců zachovány v prvotní podobě, jak byly od básníka vytvořeny, jakož i skoro jisto jest, že pěvci tyto písně přetvořili, rozvedli a rozšířili a to tím více, čím větší měrou nebyli pouze pěvci, nýbrž i básníci, a čím více se snažili, aby svým posluchačům novou píseň přednesli.
Homérovy básně umělé eposy. Svědectví Iliady a Odysseie učí, že tato epická poesie jest básnictví umělé, provozované od zkušených pěvců. Forma i obsah obou velkých těch eposů potvrzuje to dokonale. Forma básní těch jest taková, jaká mohla jenom povstati z umění dlouho a nepřetržitě provozovaného. Řečí básní těch nikdy se nemluvilo, nýbrž pro básně ty teprve se utvořila a jen v nich se jí užívalo. (Obdobu podává řeč logografů.) Jádro této řeči jest ionské, ale vedle přichází mnoho aiolských tvarův, a mnohé tvary jazykové jsou potřebám metrickým přispůsobeny. Taková řeč mohla jen umělým cvičením povstati.
Posluchači pěvcovi jsou knížata a mužové jim podobní, kteří nad lidem vládli a oni pouze něco platili. S tím srovnává se obsah této poesie, skutky a život bohatýrů, v nichž posluchači poznávali muže sobě rovné a mnohdy s pýchou je jako předky své uctívali.
Obě básně jsou v základech svých jednotné děje, a básník jejich chtěl patrně utvořiti jeden celek, jak nás také básně ty v skutku jako celky došly. Avšak dávno již vyskytly se některé zjevy, které s touto jednotou se nesrovnávají a jež vysvětliti jest úlohou kritiky.
V Homérových básních nalézá se vedle jednoho útvaru děje řada cizích živlův, z čeho uzavříti můžeme, že nám básně ty nezachovaly se v prvotní formě, nýbrž že utrpěly změny, kterými neshody jednotlivých částí teprve později povstaly; z toho jde, že tyto velké eposy nevzešly z ruky jednoho básníka v nynější podobě. Poněvadž pak epická poesie byla provozována a přednášena od pěvců, kteří zároveň byli básníky, jest důmněnka na snadě, že tito pěvci, v jejichž rukou spočívalo zachování básní, byli také původci těchto změn. Ovšem mluví proti této hypothesi tradice starověku, která Iliadu a Odysseiu v nynější formě za dílo jednoho básníka, Homéra, pokládala. Avšak tradice tato týká se času, z něhož máme vůbec pouze mlhavé zprávy.
Všeobecně v Homérské otázce hypothesa vrchu nabyla, že Ilias a Odysseia jsou umělé básně, které prvotně jsouce menšího obsahu (4000—5000 veršů) ústně byly zachovávány, během časů rozmanitě rozvedeny a konečně písmem zaznamenány. Ovšem jest nesnadno, původního jádra se dopíditi a odděliti rozličné vrstvy později povstalé. Pozdější doplňky básní našich tvoří verše vložené, interpolace, jejichž části dělí se nejprve v takové, které něco nového podávají, a v takové, které posavadní verše rozvádějí. Prvnější rozpadávají se opět podle účelů, jichž zhotovitelé mínili docíliti, v politické interpolace, jež sloužily k tomu, aby lichotily pýše jednotlivých státův, o kterých se Homér ve svých básních nezmínil, jako Il. II. 65, V. 628. Redakční interpolace sloužily k tomu, aby děj Iliady nebo Trojských básní těsněji mezi sebou spojily. Poněvadž rhapsódové přednášejíce vytrhli třeba mnoho veršů z eposů našich, musili se zase starati o vhodný počátek a konec; zvláště o konec mívali péči, aby písni dostalo se náležitého zaokrouhlení.
Vedle těchto spůsobův interpolac mají ostatní jen obmezenou cenu ornamentův a arabesk. Mnohdy rhapsódové rozpřádají krátké projevy, při čemž zhusta verše z jiných míst si vypůjčují, která podobné věci obsahují. Nejmladší asi původem a snad teprve plodem školy jsou vysvětlující verše jako Il. VIII. 528.
Vedle těchto menších vložek přicházejí i velké vložky: rozliční kmenové nevidouce některého ze svých starých knížat, že by byl v národním eposu opěvován, měli o to náležitou péči; vzrůstali tudíž řečtí hrdinové vždy více počtem. Rovnou měrou musilo také přibývati řad Trojských spojencův.
Tak tedy a podobně vzrůstaly asi a povstaly Homérovy eposy Ilias a Odysseia.
Vliv. Jako básně Homérovy jsou věčně mladé a září nehynoucí krásou, tak mocný byl i jejich vliv na veškeren život řecký. Záhy položily se tyto básně za základ vyučování; zvláště Ilias stala se takřka školním katechismem. Mnozí uměli celé básně nebo částečně zpaměti; každý, kdo do školy chodil, osvojil si aspoň vybrané odstavce. Avšak i nevzdělaný lid seznámil se s Homérem slavnostními přednáškami. Homér byl vůbec pokládán za souhrn veškerého lidského vědění, za učitele a vychovatele řeckého národa. Kritika a exegese teprve studiemi těchto básní vzešly a vyspěly. Básně tyto jakožto nejstarší pomník řecké literatury považovaly se za velebné historické památky, za nejspolehlivější pramen dějepisu pravěku; při sporných otázkách právních odvoláváno se na svědectví básníkovo. V zeměpise považován Homér za autoritu ne jenom u lidu obyčejného, nýbrž i v kruzích učencův. Názory básníkovy o bozích a o stavu duše po smrti přicházejí vždy více k platnosti, zatlačujíce jiné stejné nebo lépe oprávněné. Pro mravní život stávají se Homérovy výpovědi pevnou normou, mnohé verše přicházejí v pořekadla a žijí v ústech všeho lidu, charaktery jeho hrdin slouží za vzory a obrazy vlastního života. Nikoho není z pozdějších vzdělanců, který by se nebyl mnohému od Homéra přiučil, nebo něco si vypůjčil, nebo něco nového podle Homéra vytvořil. I živel řečnický jeví se v Homérovi mohutný; proto ne neprávem pokládán Homér později za vzor tohoto umění, na něž Řekové takovou váhu kladli. Plastika a malířství nalezli v básníkovi, jenž měl tak bohatý dar plastického líčení, podstatnou oporu. Právě epos, ježto po prvé předvádělo lidi v postavách plných života a bytosti božské vyvádělo z mlhavého temna, jež je prve halilo, připravilo vlastně půdu výtvarnému umění, byť se i zdlouhavě a pomalu vyvíjelo. Plastika počala bohatou látku hérojských pověstí, které poskytuje Homér, a scény, jež líčila výmluvná ústa Homérova, předváděti v plné podstatě. Zvláště v pozdějších dobách, kde umělci velicí, s Homérem spříznění vystupovali, vykonáno mnoho výborného; právě nejvýtečnější mistři pokládali za největší zásluhu a pýchu svou, mohli-li se přiblížiti co nejvíce Homérskému ideálu. Feidias prý podle Il. I. 528 vytvořil onu znamenitou sochu Olympijského Zéva. Nejvíce ovšem povinna jest poesie Homérovi. Řecká literatura nepočala se nedokonalými pokusy, nýbrž díly nehynoucí krásy a nedostižné dokonalosti. Řekové sami nic později nevytvořili, co by bylo Iliadu a Odysseiu překonalo; pokládáno právem za nejvyšší uznání, přiblížil-li se mladší básník velikému mistru. Homér není pouze tvůrce eposu, nýbrž takřka veškeré poesie řecké. Od něho učili se všichni velcí básníci pozdější doby, jednak přihlížejíce ku slovním formám a k užívání slov, k jednotlivým myšlénkám, obrazům a přirovnáním, jednak uznamenávajíce jeho příkladem, jak má básník utvářeti látku přijatou, jak vynalézati nové motivy zdařilé, jak vyličovati charakter jednajících osob. Avšak i lyrická poesie není bez vlivu Homérova; nejlépe to vidno na elegii, jež má touž formu metrickou a týž dialekt. Homérův epos obsahuje v sobě hojně vyvinutý živel dramatický; nemohli se tudíž attičtí tragikové tomuto vlivu vyhnouti. Vidno na nich, co v líčení charakterův a v psychologickém motivování povinni jsou Homérovi. Aischylos, jeden z přední trojice dramatické, klaněje se před velebností Homérovou, praví o svých tragédiích, že jsou drobty a odpadky z bohatých hodů Homérových. Neméně viděti vliv Homérův u Sofoklea. Sama komedie vážila z nevyčerpatelného zdroje Homérovy Músy, berouc látku z Homéra a jeho verše. Avšak i památky řecké prosy nasvědčují tomu, že tvůrcové jich básně Homérovy velmi dobře znali; zejména u Hérodota upomíná nejen sloh, nýbrž celý útvar látkový na Homéra. Mohutně působil také Homér v literaturu římskou a v literatury moderní.
Řekové brzy zatoužili vlastníma očima zírati milovaného pěvce. Proto nalézáme jeho domnělou podobiznu na mincích v Chiu, Smyrně, Iu a jiných maloasijských místech; jeho ctitelé jej také rádi na drahokamech nosili. Máme i několik idealních hlav, farnesskou, kapitolinskou a Sanssoucskou; dále známe vypuklinu Archelaovu z počátku dob císařů, apotheósu Homérovu.[1]
Látka. Událosť, jež činí látku k Iliadě, spadá do 10. roku Trojské války, o jejíž příčině a průběhu báj nám toto zachovala: Paris čili Alexandros, syn Trojského krále Priama, jemuž Afrodíta za jeho výpověď slíbila nejkrásnější ženu (ve sporu bohyň Héry, Athény a Afrodíty přiznal Paris první cenu krásy Afrodítě, čímž uvalil na se hněv Héry a Athény a přistrojil sobě a Troii záhubu), přišel s družinou do Sparty, kdež jej král Meneláos pohostinně přijal. Paris unesl mu choť jeho Helenu, spanilou dceru Diovu a Lédinu. Pro tento zločin vyzývali Meneláos a bratr jeho Agamemnon, král v Argu, nejpřednější knížata řecká, aby spojili se s nimi k pomstě za křivdu učiněnou. Nejslavnější té doby rekové řečtí se sešli: Achilleus, král Myrmidonův, jenž byl nejsličnější, nejrychlejší a nejchrabřejší; dále jeho přítel Patroklos. Po Achilleovi byl nejstatečnější Aias, syn Telamónův, král Salaminský; dále nevlastní jeho bratr Teukros, výborný lukostřelec. Slavným byl také rychlonohý Aias Oileovec, vůdce Lokrův, Aitólan Diomédés a Ídomeneus, král Krétský. Nejchytřejší byl Odysseus, král Ithacký; nejstarší a nejvýmluvnější byl Nestor, král Pylský. Když vojska řecká byla shromážděna v Aulidě, seslal jim Zeus veliké znamení, jež vyložil věštec Kalchas v ten rozum, že Řekové devět let před Troiou budou bojovati a teprve desátého léta že města dobudou. Na to odpluli Řekové na 1186 lodích pod vrchním velitelstvím Agamemnona z přístavu a přirazili záhy ku břehům Trojským. Devět let oblehali Troiu, pleníce okolní krajiny; při takové jedné výpravě dobyl Achilleus města Chrýsy, a při rozdělování kořisti dostal Agamemnon dceru Chrýsovu, kněze Apollónova. Zde počíná děj Iliady, jenž obsahuje 51 den v 10. roce války. Báseň sama rozdělena jest ve 24 zpěvy.
Děj. Ilias jest báseň o hněvu Achilleově, jak úvodní slova praví; děj její jest tento: Achilleus jest těžce uražen Agamemnonem, nejvyšším vůdcem Achajských před Troiou, a hledá zadostučinění u Dia skrze matku svou Thetidu. Bůh přislíbí, že Achajské v tíseň přivede a tím uraženému reku ke cti dopomůže; proto sešle Agamemnonovi klamný sen, jenž mu vítězství přislíbí, a Agamemnon nechá se tím podvésti, že vojsko své v seč vede. Bitva počne soubojem Meneláa a Alexandra, jímž se chce válka ukončiti; tato však naděje se maří, a místo toho roznítí se všeobecný boj, jenž celkem ve prospěch Achajských dopadne a soubojem Aianta a Hektora ukončí. Po dvoudenním příměří počne boj znova, a nyní jsou Achajští k večeru zatlačeni až k lodím, před nimiž Trojané táboří. V zoufalství pošle Agamemnon vyslanectvo k Achilleovi, aby jej pohnuli k boji; ačkoli slibuje se mu úplné zadostučinění, nedá se Achilleus obměkčiti. Ještě v téže noci podaří se Odysseovi a Diomédovi Thráckého krále Rhésa ve spaní přepadnouti, usmrtiti a jeho koně zabrati. Z rána počne třetí den bitvy. Krutý boj trvá celý den; Hektor zteče konečně v čele Trojanův tábor řecký, již vrhá oheň do lodí — tu dá se Achilleus pohnouti, že vyšle svého přítele Patrokla s Myrmidony do boje. Hektor jest zahnán, a Patroklos žene se příliš daleko, v řavě jest od Hektora zabit a jeho zbroj, vlastně Achilleova, padne do rukou Hektorových; jen s těží zachrání prchající Achajští jeho mrtvoly. Achilleus prahne nyní po pomstě, zapomene na hněv proti Agamemnonu, a Thetis obstará mu ještě v noci od Héfaista nové oruží. Když usmíří se druhého rána s Agamemnonem, vytáhne proti Trojanům; žene je před sebou bojuje podle řeky a v řece; co zatím všechno do města prchá, zůstane jen Hektor před branou a v souboji s Achilleem padne; jeho mrtvola jest odvlečena. Tak jest pomstěn Patroklos, jemuž pak ještě skvostné tryzny na počesť se konají. Také Hektorova mrtvola vydá se konečně otci Priamovi a pochová se s královskou poctou.
Ke konci jest mi vřelé vzdáti díky p. prof. Vojt. Viravskému, jenž mi nejen rukopis hojně poopravil a na mnohá nedopatření mě upozornil, nýbrž se vzácnou ochotou celou obstaral korrekturu; rovněž děkuji p. prof. F. Liškovi za hojnou pomoc při překladu mi poskytnutou.
- ↑ Bergk, Niese, Sittl.