Hledají se překážkáři

Údaje o textu
Titulek: Hledají se překážkáři
Autor: Evžen Rošický
Zdroj: Miloval život a boj, s. 32, 33
Vydáno: 18. června 1937
Licence: PD old 70

V sobotu se konal na Slavii vylučovací meeting pro utkání Praha – Bělehrad – Bukurešť. Na programu meetingu byly také běhy na 110 m a 400 m překážek. Ale ani jeden závod se neběžel z toho jednoduchého důvodu, že nebyl nikdo, kdo by závodil. Tento zjev připomněl slabinu naší atletiky, která je průvodním zjevem hluboké krise lehké atletiky.

V republice nejsou překážkáři. Kdysi před lety jich nebylo mnoho, ale ti, co byli, Reich, Lipčík a především Jandera, byli na svou dobu výborní. Jandera sám patřil jistou dobu mezi nejlepší překážkáře Evropy. Ale ti všichni odešli a náhrada se neukázala. Dnes nemáme v republice překážkářů-specialistů více než snad pět. Ostatní jsou, jako Komárek a Polame, především dálkaři, nebo, jako Hrstka, především desetibojaři, ale nemáme u nás překážkáře typu, který vyžaduje dnešní doba, výborného sprintera, který umí 100 m pod 11 vteřin, a zároveň bezvadného technikáře. Juranka by mohl být takovým atletem, ale k jeho rychlosti mu chybí přesný a dokonalý styl. A kde se mu má naučit? Člověk, který u nás je nespornou autoritou v překážkách, je Jandera. To, co naučil Juranku ještě jako dorostence, mu stačí, aby zaběhl časy 15,4–15,6 vt. Ale to dnes je slabý výkon. Jandera by byl učinil z Juranky nesporně běžce pod 15 vteřin. Ale Janderův rozchod se Slavií tomu zabránil, proto Juranka také na svém vývoji ustrnul. Dosti často se Janderovi vytýkalo, že, ač sám vynikající theoretik i praktik, nevychoval si nástupce. Ale zapomíná se na fakt, že u nás překážky nikdo nechce běhat. Překážky jsou velká dřina, a proto, kdo může, vybere si disciplinu, ke které má také vlohy a která nedá tolik práce. A tak na překážkách končí vlastně zkrachovaní sprinteři a skokani. Z tohoto materiálu, který postrádá sprintu, se dá ztěžka něco vytvořit.

Ještě horší je situace v dlouhých překážkách, t. j. na 400 m. Zde máme snad jediného atleta, o kterém možno říci, že je to běžec této trati. Je to Berndt, od loňska její rekordman. Ostatní jsou půlkaři a čtvrtkaři, kteří překážky běhají více pro osobní zábavu. Pak ovšem je čas pod 60 vteřin stále ještě dobrým výkonem – a letos ho zaběhli teprve dva běžci!

A tak situace vypadá tak, že na trojmatch nemůže Praha obsadit aspoň trochu vyrovnané oboje překážky, ba dokonce je znám pouze jeden běžec pro čtvrtku; kde se objeví ostatní tři, je záhada.

Tento nedostatek překážkářů by se dal odstranit. Naříká se na nedostatek instruktorů v Praze, máme Janderu. Má sice trenérskou smlouvu se Spartou, ale ta by snad dovolila, aby Jandera vedl výcvik překážkářů i z jiných klubů, tím spíše, že ve Spartě dnes nejsou atleti, kteří by překážky chtěli trenovat. Ale snad by jedna organisace ČSAAU nebo pražský okrsek nebo dohoda pražských klubů mohly uskutečnit společné treningové dny všech překážkářů z Prahy pod vedením Jandery. Sám fakt, že by bylo možno trenovat celý rok pod skutečně odborným vedením, by jistě získal řadu začátečníků, z kterých by se během roku dalo něco udělat. A tak by se mohla vytvořit v Praze celá překážkářská škola, která by nám během dvou tří let vychovala dostatek dobrých běžců pro tyto disciplíny.